Podobně jako všechno, co je v našem životě převráceno vzhůru nohama, jakoby nám byla vymazána paměť a na volné místo byl nahrán nový soubor, který nám není prospěšný.To se stalo i s oslavou vánoc a Nového roku (pozn. překl.: V Rusku se slaví Novoroční jolka-stromeček (smrček), jakoby spojené vánoce a Nový rok)
Jolka-je z Německa (němka) a děda Mráz z Turecka
Tradice slavit Nový rok se stromečkem (jolkou) doprovázená Dědou Mrázem a Sněhurkou, se tak pevně zakořenila ve všech republikách RF, že to vypadá,jako by tak bylo od nepaměti. Ještě před 110 lety se píše v knize Vánoční stromek (Novoroční jolka) vydané v Petrohradě: „Všichni si tak zvykli na tento obyčej, že bez stromku to nejsou vánoční svátky.“
V roce 1906 filosof Vasilij Rozanov napsal: „Před mnoha lety jsem s údivem zjistil, že zvyk svátků s vánočním stromkem nepatří mezi staré ruské obyčeje. Stromek (jolka) je tak pevně zakořeněn v ruské společnosti, že nikoho ani nenapadne, že není ruský…“
Skutečně, východní Slované považovali stromy za posvátné (kultovní), ale hlavním posvátným stromem staré Rusy byla bříza, smrk považovali za strom smrti:ne náhodnou vystýlali smrkovými větvemi cestu, kterou šel pohřební průvod. Ruské slovo „jols“ od „jel-smrk“ je jedním z označení pro hejkala-lesního ducha (lešij), čerta. Např v úsloví : „A koego tebe jolsa nado?- zhruba :jací čerti tě berou?“ nebo označení „jelovaja golova“ pro hloupého člověka. (pozn. překl.: takže Mrazík asi neříká Já hlava dubová, ale smrková.)
Existoval také zvyk pochovávat sebevrahy mezi dva smrky tváří k zemi. Někde byl rozšířen zákaz sázet smrky kolem domu, aby neohrožovaly život mužských členů rodiny. Ze smrku a osiky se nesměly stavět domy. Smrkové větve se používaly a dosud používají na pohřbech. Kladou se na podlahu v místnosti, kde leží zesnulý. Symbolika smrku a smrti je také v lidových úslovích a příslovích:
-smotreť pod jolku (dívat se pod smrk)=být těžce nemocen
-ugodit pod jolku (spadnout pod smrk)=umřít
-jelovaja derevňa, domovina (smrková vesnice)=hrob
-proguljať po jelovoj doroge (projít se po smrkové cestě) =zemřít atd.
„Sváteční“ význam získal smrk-smrt v Rusku po návratu Petra I. z první cesty po Evropě (1698-1699). Svým příkazem z 20.12.1699, kterým „podle příkladu žido-křesťanských národů“ se Nový rok přeložil na 1.ledna (místo 1.září jako dosud), uskutečnil Petr I. „extralegální“převrat.Tento den byl prohlášen za svátek, bylo přikázáno věšet na domy „ozdoby z větví borových a smrkových“.
Je zajímavé, že než nám byl vnucen tento žido-křesťanský svátek Nový rok, pokrývali se první střechy náleven. Proto se hospodám říkalo „jolky“ (smrky). V západní Evropě tento zvyk (vánoční stromek) ještě nebyl, výjimkou bylo Německo v 16 století. Až začátkem 19. století vánoční stromek začal dobývat Evropu (jenom v Rusku se strom smrti už objevil a tato skutečnost dokládá stálé cíle sefardů) a stala se podle slov Dickense „milým německým výmyslem“ (v Německu a ve Francii žili po staletí převážně sefardi).
V Rusku začali první používat stromky v Petrohradě „němci“(což byli jak už víme sefardi, kterých byla třetina obyvatelstva Petrohradu).Přítok němců do Petrohradu, kde jich bylo mnoho už od jeho založení, pokračoval až do začátku 19. století. Tento zvyk od nich přejala místní šlechta (sefardi vydávající se za Rusy). Ostatní obyvatelstvo se k němu stavělo chladně (v ruských dědinách se stromek z pochopitelných příčin taky nevžil) nebo ve většině ani nevědělo, že existuje.
Přesto pomalinku (ale neustále, podle taktiky sefardů proti nám) vrozená proradnost (nebo zvrácenost viditelná v každé taktice sefardských židů) dobývala i další sociální vrstvy Petrohradu. Uprostřed 40.let 19. století (díky nenápadnému dosažení svých cílů) přišel nápor „německého zvyku“ a začal se šířit. Petrohrad byl výjimečně zachvácen „smrkovým šílenstvím“: o stromku se psalo v novinách (kdo je vlastnil?), začaly se prodávat smrt-smrky před vánocemi (vánoce=rožděstvo=narození žida Ježíše a Nový rok se slaví v den obřízky, podle židovských zákonů osmý den po narození) a stavět v mnohých domech severní metropole.
Zvyk se stal módou a už v koncem 40tých let se stala „vánoční perverze“ v hlavním městě Petrohradě dobře známým a obvyklým předmětem vánočního interiéru.
„V Petrohradě se všichni zbláznili do smrčků“ (nepřeložitelná slovní hříčka) ironizoval I.I.Panaev. Od chudého pokoje po velkolepý salon-všude v Petrohradě hoří, třpytí se a svítí o vánočním večeru stromky. Bez stromku se nedá existovat. Co by to byl za svátek bez stromku?
A skutečně-oklamaný a lapený národ každoročně oslavuje vlastní zničení…
Vraťme se k faktům:odkud se vzalo židovské překroucení(zkomolení)…Je jasné, že judaismus pochází ze blízkého východu, kde smrk nemá žádný význam, ale nám ho podsouvají, vystýlají jím pod falešnou záminkou naši zem.
Rodokmen takzvaného Dědy Mráze (objevil se v našich městech až koncem 19. století) také není úplně jednoduchý a má kořeny daleko na jihu v Turecku. Byl vyždímán z této sefardské báchorky.
Ve III. století v Malé Asii (území Lidijské říše ukradené našim předkům etruskům pod vedením sefardů)), na břehu Středozemního moře ve městě Patara, v bohaté rodině, se narodil syn Nikolaj.Byl velice mladý, když dostal hodnost biskupa (to znamená že byl ze sefardské linie a stal se nejvyšším v hierarchii sefardské sekty žido-křesťanů) ve městě Miry (dnes se jmenuje Demre) v jižní části Likie.
Sefardský biskup Nikolaj byl z velmi bohaté rodiny, pomáhal „bídným a nešťastným“ (dotováním tajné sefardské činnosti, protože cizím nežidům sefardi peníze nikdy nedají). Sefardská legenda s ním pochopitelně spojuje různá kouzla (zázraky). Jednou například se tento biskup vypravil na pouť do svatých míst v Jeruzalémě (hlavní město sefarské Judeje). Koráb se dostal do bouře, lidé ztráceli naději na záchranu, ale Nikolaj zkrotil bouři a všichni přežili. Po smrti byl tento Nikolaj z Likijských Mir prohlášen za svatého. V Demre se do dneška zachoval kostel, kde opatrují jeho ostatky.Turci nazývají tento sefardský chrám „Baba Noel Kolize“-„kostel vánočního Děda“.
V roce 1087 piráti (a piráty byli sefardi) z Bari ukradli jeho ostatky a převezli je do Itálie ( to znamená vyšší římské říše založené etrusky a rozložené sefardskou sektou žido-křesťanů). Tak se Nikolaj, provinční svatý, změnil v objekt uctívání všech západních židi-křesťanů (kteří se rozšířili po celé Evropě) a začali slavit den smrti biskupa-6.12.-jako svátek.
V Rusku se přičiněním židokřesťanské sekty mrtvý sefardský pirát změnil na „Nikolaje tvůrce zázraků“ nebo „Nikolaje Mirlikijskogo“ a potom jednoduše v „Nikolaje služebníka“.Posléze po dalších přeměnách byl Nikolaj exportován do Ameriky, kam ho přivezli němečtí a holandští (zase sefardi) emigranti. V Novém Amsterodamu, holandské (sefardské) kolonii, který se nacházel v místě dnešního New Yorku, se jeden z prvních kostelů jmenoval Cinter Klaas nebo Sint Nikolaas. Když město přešlo do rukou angličanů (jednoduše jiné sefardské linie), začali jej nazýval Santa Klaus. Tak se mrtvý sefard Nikolaj (sefardo-holandský Cinter Kloakis) přeměnil v novém světě v kult (nesoucího smrt) Santa Klause. O té doby se rozvinul v USA do bohaté komerční velikosti.
Tohoto sefardského Kloakise nám vnucují jako „Dědu Mráze“…Je očividné, že ruského v něm není absolutně nic, navíc nám přináší sebou smrt-smrček. Budeme dál snášet tento sefardský nesmysl?!
http://vokrugsveta.com/body/zemla/happy_ny.htm
http://selenadia.livejournal.com/232741.html
http://ru-an.info/news_content.php?id=1251
Překlad Aien.
Informační báze KSB