Titanik a peněžní systém

15.04.2012

Dnes v noci před 100 lety se potopil Titanik. – My si dnes bláhově hovíme ve stejném pocitu bezpečí jako jeho pasažéři tenkrát deset minut po oné osudové srážce s horou ledu: představa, že by se tato loď mohla potopit, jim připadala absurdní. Dvě a půl hodiny nato se parník potopil.

Loď Titanik se na své první plavbě dne 14. dubna 1912 ve 23.40 hodin přibližně 300 mořských mil jihovýchodně od Nového Foundlandu srazila s plovoucím ledovcem a dvě hodiny a 40 minut po této srážce se v severní části Atlantského oceánu potopila. Přestože byly na opuštění lodi více než dvě hodiny času, zemřelo 1500 z 2200 osob, které byly na palubě – hlavně kvůli nedostatečnému počtu záchranných člunů a kvůli nezkušenosti posádky.

Autor: Charles Hugh Smith

Jak všichni víme, „nepotopitelný“ Titanik se potopil po prudké srážce s plujícím ledovcem, v noci 14. dubna 1912.  Ale deset minut po té těžké nehodě nebylo ještě ani zdaleka možné předpokládat, že se král mořeplavby potopí. Šest z 16 vzájemně od sebe vodotěsně oddělitelných oddílů lodi bylo proraženo. Na horní palubě ale přesto nebyl patrný ani náznak nějakého poškození. Několik očitých svědků dokonce vypráví o cestujících, kteří po sobě na horní palubě vesele házeli sníh. Několik kusů sněhu se totiž při nárazu dostalo až na loď.

Ale už brzy důstojníci ve službě díky primitivním výpočtům prozřeli: se čtyřmi zaplavenými oddíly loď ještě mohla do značné míry neomezeně manévrovat, s pěti se ještě aspoň volně unášena mohla držet na hladině – ale při proražení šesti oddílů by selhala konstrukce lodi. Voda by pak svým vysokým tlakem nevyhnutelně prolamovala přepážky a jako v letadlovém herním systému by stále rychleji zaplavovala oddíly sousední. Tak dlouho, až by se loď nakonec potopila.

Jistě si dovedeme představit všechny pochybnosti důstojníků. Rovněž tak jejich zmatečná jednání. Na jedné straně se cestujícím stále opakovalo, že není žádný problém, a na druhé straně byli žádáni odebrat se do záchranných člunů. Vyhřátý a zářící vnitřek parníku se určitě zdál být mnohem bezpečnější než malý záchranný člun. V něm koneckonců hrozilo nebezpečí, že bude proudy odplaven do dálek Atlantiku.

Kvůli tomu nakonec první záchranné čluny opouštěly Titanik jen částečně obsazené. Až když už bylo potápění lodi nesporné, začali lidé jednat. Mnozí dokonce velkoryse důstojníkům za místo v záchranném člunu nabízeli peníze. To už ale bylo pozdě a došlo k neštěstí.

K tomuto neštěstí došlo koneckonců nešťastným sřetězením lidských chyb (vjetí do oblasti s ledovými horami téměř nejvyšší možnou rychlostí: 23 až 25 uzlů), ledabylý projekt bezpečnosti (záchranné čluny jen pro polovinu cestujících a posádky) a chyba v konstrukci: sirnatá ocel trupu energii nárazu nepohltila tím, že by se prohnula, nýbrž tříštila se jako porcelán.

Jak už bylo zmíněno na začátku, byly i vodotěsně oddělitelné oddíly této lodi projektovány chybně. Tato loď by podle několika pozdějších studií byla bývala schopna vydržet na hladině ještě o šest hodin déle, kdyby její oddíly právě nebyly vodotěsné. V tom případě by voda vnikala rovnoměrně po celé délce lodi, a tím by se neprojevil tak zkázonosně bok lodi, na němž došlo k nárazu.

Podle mého názoru to dost přesně popisuje naši dnešní situaci. Náš peněžní systém je údajně „nepotopitelný“. Díky možnosti vzít si kdykoli úvěr se všichni cítíme být v bezpečí. Ale náš zánik už je zpečetěn – ať tomu chceme věřit, nebo nechceme.

Tuto iluzi nepotopitelné lodi lze pravděpodobně uchovat ještě jeden, snad i dva roky. Momentálně se lež o bezchybném finančním systému prodává po celém světě vskutku úspěšně. Zvlášť pohled na poslední čtyři roky činnosti americké centrální banky FED, respektive amerického ministerstva financí dávají tušit, že na tuto gigantickou zastírací akci se tam neostýchají vynakládat jakkoli vysoké náklady a snahu. FED a (americké) ministerstvo financí jsou považovány za „nepotopitelné“.

Celé tohle divadlo už spolykalo biliony. Příslušný dluhopis ovšem samozřejmě podepsal plátce daní! Do bilance FED byly zapsány celkem 2 biliony amerických dolarů dluhů, 1,2 bilionu amerických dolarů dluhů bylo rozprostřeno na banky a byly nadělány státní dluhy za dalších 6 bilionů amerických dolarů.

Přesto jen velmi málo lidí uvažuje o možnosti konečného zhroucení tohoto na pouhé důvěře založeného systému. Chováme se přesně tak, jako pasažéři Titaniku deset minut po nárazu: nechceme prostě vědět, že tato velkolepá loď se teď přece jen potopí. Proto neděláme nic, přestože svůj osud ještě můžeme významně ovlivnit.

V knize "Resistance, Revolution, Liberation: A Model for Positive Change" objasňuju, jak systémové chyby a státní intervence náš peněžní systém s národními měnami rozdrtí. Jeho konečný krach je nevyhnutelný!

Můžeme se ovšem zasadit o reformování současné finanční politiky – ale upřednostňujeme nedělat nic. Proč?

Za prvé naprosto nevěříme, že tato velkolepá loď by se jednoho dne skutečně mohla potopit. Neboť momentálně přece ještě majestátně pluje po moři. Aktuálně nadělaná škoda se nám jeví ještě příliš malá, představa skutečné katastrofy (desaster) nám připadá přímo směšná.

Až když se na věc podíváme hlouběji, stane se zřejmým: hodnocení rizik a analýzy možností vždy podléhají zvrhlému egocentrismu. Vzhledem k domněle nosné konstrukci se nám přestup do záchranného člunu jeví prostě jako idiotství. Nebezpečí hrozící malému veslovému člunu v obrovském Atlantském oceánu jsou prostě příliš velká. Voda kolem něj skrývá ledový chlad a v temnotě noci se nelze orientovat.

Tato naše analýza situace nás tedy přivedla k chybnému závěru. Když se zánik nakonec stal nevyhnutelným, nebylo už na záchranu ani pomyšlení. Krátce před potopením by už ovšem nikdo přednost Titaniku před záchranným člunem nedal.

Z toho vidíme, jak iluzorní jsou naše hodnocení zájmů, jistot a rizik. Máme přílišný sklon stavět svoje rozhodnutí na momentálních skutečnostech – ještě i tehdy, kdy už vlastně víme, že nynější fakta platí jen přechodně!

Peněžní systém Spojených států amerických je loď Titanik. Sebepřeceňování vedlo k mýtu o tomto „nepotopitelném“ systému peněžnictví. Systémové rozpory byly opomenuty a lidské slabosti tuto loď nasměrovaly nejvyšší rychlostí do oblasti s plujícími horami ledu!

Máme ještě okamžik času, než celý svět pochopí, jak bezvýchodná je naše situace. Deset minut po srážce měl Titanik stále ještě 2 hodiny a 30 minut času, než se tato „nepotopitelná” loď potopila. Nikdo z nás neví, kolik času nám skutečně ještě zbývá. Ale za dva roky už bude zřejmé, jak se příď nejprve pomalu a potom stále rychleji noří do ledové vody a jak nakonec celá loď zmizí.

www.oftwominds.com
 

překlad: Princ Drsoň