Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (30). „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století

Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (30). „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století

14.4.2017

předchozí část

 

6.6. „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století.

 

Ke konci 30. let byly úspěchy SSSR v otázce budování nového systému vnitrospolečenských vztahů nezpochybnitelné dokonce s ohledem na to, že ekonomická základna nové civilizace se budovala při vynucené technicko-technologické pomoci rozvinutých kapitalistických zemí, což už bylo poznamenáno v předcházejících částech.

Přitom je nutné znovu připomenout, že „světové zákulisí“ předpokládalo rozšířit výdobytky, získané při socialistickém experimentu v SSSR, i do dalších zemí. Proto během celého období socialistického budování mezi první a druhou světovou válkou 20. století přijížděli do SSSR významní představitelé západní inteligence, kteří cestovali po zemi, setkávali se s prostými lidmi během práce i oddychu, i s různou nomenklaturní „elitou“, a dokonce byli přítomni na soudních jednáních ve veřejných procesech nad nepřáteli lidu atd. A ačkoliv reakce na spatřené byly různé, celkově byla nestátní propaganda ze strany představitelů inteligence na Západě spíše prosovětská, než antisovětská, a formovala v zemích buržoazních demokracií pozitivní vztah k socialistickému experimentu v SSSR.

V té době byl západní člověk (zvláště vzdělaný) více vystrašen diktaturou Hitlera, než diktaturou Stalina – tím spíše že v SSSR se „antisemitizmus“ hodnotil jako zvlášť nebezpečný zločin, za který mohli „antisemité“ zaplatit životem, protože odpovídající paragrafy trestních zákoníků svazových republik (údajně v závislosti na stupni jeho intenzity) předpokládaly tresty až to trestu smrti.

Globální scénář „světového zákulistí“ těch let stejně jako dříve předpokládal uskutečnění světové socialistické revoluce, ale v nových historických podmínkách. Předchod k socialismu se v něm předpokládal cestou osvobození kontinentální Evropy (na první etapě) od hitlerovského jha během osvoboditelného pochodu Rudé Armády.

Toto přesvědčení ve svých knihách „Ledoborec“, „Den M“ a dalších úporně dokazuje V.B.Rezun (pseudonym – Suvorov), avšak připisuje ten scénář Stalinovi osobně a ne světovému nadstátnímu „zákulisí“, které nechce vidět ani přímo, ani s pomocí metod analýzy různorodé sociální statistiky, které zná ze své práce v rozvědce. Proto V.Suvorov představuje jako agresora ne „světové zákulisí“, konající prostřednictvím západního židozednářství, ale SSSR, jemuž zasadil druhý agresor – fašistické Německo – údajně preventivní úder přibližně dva týdny před neuskutečněným sovětským napadením.

Ve skutečnosti biblické „světové zákulisí“ existovala dlouho před příchodem Stalina do vedení SSSR a během vší biblické epochy v historii globální civilizace se zabývalo globální politickou scénáristikou namířenou na uskutečnění doktríny, uvedené námi v Dodatku na konci knihy. A v globálním politickém scénáři „světového zákulisí“ v roce 1941 už SSSR nemohl být původcem války ani pod záminkou nutnosti osvobození Evropy od hitlerovského jha.

Za prvé, veřejné mínění Evropy a Ameriky ve své většině směřování globální historie nevidělo, a v historii států vidělo jen řetez nespojených bezcílných náhod. V důsledku toho se krajně negativně postavilo k pokusu o obnovení sovětské moci ve Finsku během zimní války 1939-1940, kdy byl SSSR určen na roli agresora. Také zahrnutí buržoazních demokracií Pobaltí do SSSR na konci srpna 1940 ve výsledku exportu revoluce do nich a prosovětských státních převratů, provedených uvnitř místní periferie Kominterny, bylo vnímáno krajně negativně. A to při tom, že v té době už téměř rok běžela druhá světová válka, a zahrnutí Pobaltí do SSSR ho objektivně chránilo před nebezpečím hitlerovské agrese. Ale hlavně – zlepšovalo zeměpisnou konfiguraci frontů budoucí antihitlerovské koalice, jejíž vyvtvoření v nejbližší době už bylo objektivním požadavkem doby.

Za druhé, v samotných buržoazně-demokratických státech Západu opozice zformovanému společensko-ekonomickému uspořádání, ve kterém panovalo židovské klanové nadstátní bankovní lichvářství, byla nejen promarxistická internacionálně-socialistická. V každé ze zemí buržoazní demokracie byla i dostatečně mocná nacionalistická opozice, která představovala reálně prohitlerovskou „pátou kolonu“, která sehrála svoji roli v okupaci všech zemí Evropy hitlerovci; a která byla připravena zradit historicky zformované režimy ve všech zemích, do kterých Hitler z nějakých příčin byl schopen vtrhnout.

Právě k nacionalistické opozici apeloval R. Hess, který odletěl do Velké Británie v květnu 1941 s nějakými návrhy o světě, které nebyly odtajněny dodnes. Silná nacionálně-socialistická a celkově proněmecká opozice byla i v USA, o čemž už šla řeč v předchozí části. A Argentina v předválečné době byla téměř jihoamerickou pobočkou hitlerovské třetí říše.

„Světové zákulisí“ potřebovalo pro to, aby neutralizovalo vnitřní nacionalistickou opozici v zemích buržoazní demokracie Západu a zbavilo jejich aktivisty podpory politicky interního obyvatelstva – poškodit ideje nacionálního uvědomění. Za tím učelem bylo třeba, ať Hitler dovede Německo do nacizmu a obětuje ho na oltář světové socialistické revoluce napadením na SSSR. Přitom válka ze strany Německa se musela stát zvěrsky nelidskou operací čistky území od původního obyvatelstva, a ne umírněnou policejní okupací, jakou byla v Evropě do r. 1941. Taková válka proti SSSR se měla završit porážkou Německa, tím spíše při podpoře SSSR Západem.

Kromě toho, jak už se uvádělo dříve, aby bylo možné přenést zkušenosti a výdobytky socialistického experimentu v SSSR bez zvláštních problémů do dalších zemí, musel se obraz SSSR stát atraktivním pro jejich obyvatelstvo, a jejich buržoazní režimy, provádějící ve 30. letech politiku podpory/tolerance ve vztahu k hitlerizmu, se musely stát odpuzujícími. Za tím účelem SSSR musel přestat být kultovním abstraktním symbolem světlé budoucnosti, jakým byl v očích inteligence ve 30. letech, a musel se stát poslední nadějí obyvatelstva, vystrašeného zvěrskými zločiny hitlerizmu, na to, že právě SSSR ochrání lidstvo před zotročením německým fašizmem. Pro to se za tím účelem, aby osvoboditelný pochod Rudé armády v Evropě byl morálně-eticky nenapadnutelný v celém světě a žádaný, musel SSSR také stát obětí agrese fašistického Německa.

Projekt „světová socialistická revoluce“ pod prapory marxismu vyžadoval v polovině 20. století, stejně jako na jeho začátku, pro své uskutečnění organizaci světové války.

Marxisté-trockisté v samotném SSSR s jejich politickou scénaristikou do toho politického scénáře nijak nezapadali:

  • idea začít revoluční válku za osvobození pracujících spolubratří, od jejíhož zajetí se nemohli osvobodit, odvracela od socialistického uspořádání světa mnoho lidí;

  • a scénář svržení bolševika J.V.Stalina, který si ve značné míře podřídil byrokratický aparát strany a státu své vůli, podle šablon japonsko-ruské války a první světové války 20. století (svržení režimu v důsledku vojenské porážky), přímo pracoval proti scénáři globální politiky „světového zákulisí“ a scénáři druhé světové války 20. století. Vypořádání se se Stalinem osobně naplánovalo „světové zákulisí“ na poválečné období.

Proto „světové zákulisí“ nejen nepřekáželo, ale i samo podporovalo likvidaci samotného L.D.Bronštejna a jeho stoupenců v SSSR i Kominterně, kteří nevycítili změnu charakteru doby. Ve výsledku při napadení SSSR podpora hitlerovské agrese „pátou kolonou“ v samotném SSSR měla omezený charakter.

Německo se ukázalo zataženým do světové války, k vítězství v níž nebylo připraveno, v důsledku napadení Polska 1. září 1939. Poté bylo jedinou možností pro Německo vyhnout se roli oběti v projektu „světová socialistická revoluce“: svatě dodržovat Sovětsko-Německou dohodu o nenapadení ze srpna 1939 a v létě 1941 uskutečnit operaci „mořský lev“. To by umožnilo Německu vyskočit z války navzdory pozici vládnoucí „elity“ Velké Británie, která odmítla mír, nabídnutý přes Hesse, a zabývat se reformou své rasistické sociologické doktríny v duchu mnohonárodnostního bolševismu, aby bylo možné sjednocení národů SSSR, Německa a dalších zemí v řečišti koncepce vybudování mnohonárodnostního socialismu, kde Německo bylo svobodné od moci marxismu, kde SSSR teprve stál před řešením tohoto problému.

V roce 1941 to bylo jedinou cestou pro Německo vynutit „světové zákulisí“ k přehodnocení globálních politických scénářů, včetně i ve vztahu k němu. J.V.Stalin nechal Německu takovou možnost odkrytou do 22. 7. 1941 včetně. Avšak Němci přehnali důvěru v Hitlera osobně, který večer 21.6.1941 vydatně zanervoval, znejistěl a přijal rozhodnutí o napadení SSSR ránem dalšího dne podle plánu „Barbarossa“. A rozpracovávaný paralelně s ním plán „Mořský lev“ napadení Velké británie poté získal status úspěšné strategické dezinformace.

Tak v důsledku toho, že Němci projevili odstrašující politickou krátkozrakost a bezvůli, a Hitler zůstal věrný „světovému zákulisí“, Německo bylo poraženo a ideje národního uvědomění byly ztotožněny s nacizmem, fašismem a rasismem a pošpiněny na dlouhá desetiletí v kultuře většiny národů Země.

Ve výsledku porážky Německa získal SSSR ve světě kolosální morálně-mravní autoritu, která byla neotřesitelná do tzv. „karibské krize“. Kromě toho, socialistická plánovaná ekonomika SSSR dokázala svou efektivnost jak během období příprav země na válku, tak i během samotné války, a během poválečné obnovy hospodářství jak podle ukazatelům růstu výroby, tak i podle ukazatelů, charakterizující kulturní rozvoj společnosti a společenský pokrok.

Avšak prakticky hned po završení druhé světové války „světové zákulisí“ začalo s podporou antisovětských sil v celé části světa, nepodléhající SSSR. Přitom se kritizovalo nejen státní uspořádání SSSR, ale i samotná idea socialismu jako základ organizace života společnosti byla prohlášena ve státní propagandě buržoazních demokracií za druh totalitní tyranie, potlačující osobnost člověka.

Ale ve stejné době se začaly v zemích buržoazní demokracie zavádět mnohé prvky socialistického společensko-ekonomického zřízení, které se úspěšně osvědčily v SSSR a hitlerovském Německu: plánový-regulační vliv státu na úrovni makroekonomiky, rozvoj systému sociálního zabezpečení mládeže a také starších, kdo přišel o zdraví, seniorů atd. A na většině univerzit státnost buržoazních demokracií desítky let ignorovala či trpěla marxistickou propagandu trockistického typu v prostředí studentů.

Vedle toho se kvalitativně změnil charakter ekonomických a kulturních vzájemných vztahů SSSR a Západu, jak ve srovnání s dobou spolupráce „spojených národů“ v boji proti hitlerizmu během 2. světové války 20. století, tak i ve srovnání s předválečnou dobou, kdy se víceméně legálně realizoval přítok vědecko-technologického know-how z Evropy a USA do SSSR (i když tato stránka historie se v učebnicích dějepisu a publikacích masové spotřeby neosvětlovala). Po druhé světové válce vznikla „železná opona“, která ve své podstatě neexistovala dokonce ani po revoluci 1917 během občanské války a diplomatické izolace SSSR ze strany kapitalistických států.

Tyto okolnosti navádí na myšlenku, že v samotném SSSR proběhlo něco, co bylo vnímáno „světovým zákulisím“ jako nebezpečí pro jejich globální moc.

Z našeho pohledu, ještě v předválečné době mělo „světové zákulisí“ důvody bát se, aby v SSSR neunikl z pod jeho kontroly bolševismus, který v první polovině 20. století fungoval v ideologické obálce do Ruska implantovaného marxismu, a v organizačních formách marxistické strany. V důsledku toho, že ty obavy nebyly bezdůvodné, bylo po završení 2. světové války hlavním problémem „světového zákulisí“ osedlání, potlačení a vykořenění bolševismu v SSSR, a nikoliv rozšíření jeho socialistické kultury celkově do jiných zemí, ve kterých se omezili na určitými opatřeními ohledně zavedení prvků socialismu do ekonomiky a propagandou marxismu trockistického typu ve studentském prostředí.

Podložení tvrzení o úniku SSSR v epoše stalinského bolševismu z pod kontroly „světového zákulisí“ začneme z toho, že:

Pro realizaci scénáře „světové socialistické revoluce“ v té politické situaci, co se složila k létu 1939, byla Sovětsko-Německá dohoda o nenapadení nejen nepotřebná, ale i potenciálně škodlivá.

Jde o to, že v obou státech byly aktivní pokolení, které viděli realitu a důsledky minulé války v Rusku i Německu, a proto byli upřímnými stoupenci dobrých vztahů a kulturního sblížení národů obou zemí. Veškerá historie ukazovala, že nejlepší časy života v obou zemích vznikaly tehdy, když mezi nimi panovaly vzájemně výhodné obchodní vztahy a kulturní výměna. Tento tvůrčí potenciál lidí, přejících si vyhnout novému válečnému střetnutí, byl realitou na obou stranách, a zbývalo ho jen využít a podpořit ve státní politice.

Proto pro „světové zákulisí“, opírající se především na sílu USA, odkrývala Sovětsko-Německá dohoda o nenapadení možnost k pro něj nepřijatelné změně globálního rozdělení ekonomicko-vojenské moci podle bloků států-spojenců, narušujíce přitom hlavní princip v jeho globálním řízení: „rozděl a panuj“.

Do uzavření Sovětsko-Německé dohody o nenapadení v r. 1939 byla situace:

„USA a Velká británie“ jako síla, určující vítězství jedné ze stran v konfliktující dvojici: „Německo a jeho spojenci“ na jedné straně frontu, a SSSR prakticky bez spojenců – na druhé straně.

V důsledku uzavření Sovětsko-Německé dohody o nenapadení se situace změnila na:

Otevřela se perspektiva duální situace – USA proti jedinému Eurasijskému bloku při vůdcovství v něm bolševických (podle charakteru socialismu v něm) SSSR a Německa (které se možná spojí do jednoho státu). Kdo z předchozích politických činitelů a vůdců obou států by v důsledku uskutečnění podobného scénáře zůstal a kdo by zmizel je jiná otázka.

Ctění dohody politického vedení obou států odkrývalo cestu právě k tomuto. Globální situace v případě rozvoje Německa a SSSR v tomto směru se dostávala z pod kontroly „světového zákulisí“. Proto tím, jak píše na téma, jak Stalin potřeboval dohodu a nenapadení proto, aby sám zaútočil na Německo, V.B.Rezun odvádí pozornost od „světového zákulisí“ jako organizátora první i druhé světové války 20. století.

Ačkoliv se tento scénář-maximum ve 20. století nerealizoval, Sovětsko-Německá dohoda o nenapadení přesto zbavil „světové zákulisí“ svobody politického manévru a proto se stal vítězstvím bolševismu v globální politice.

Bez té dohody by už v té době nazrálé napadení Německa na Polsko automaticky mohlo přerůst do vojenské srážky SSSR a Německa v případě pokusu SSSR vzít pod svou ochranu etnicky nepolské obyvatelstvo západních oblastí Běloruska a Ukrajiny, zachvácených Polskem při rozpadu Ruské říše, nebo v případě pokusu části polských vojsk nechat se internovat přechodem sovětské hranice.

Tento scénář vojenské konfrontace SSSR a Německa by se realizoval garantovaně automaticky, pokud by srpnu 1939 místo Sovětsko-Německé dohody o nenapadení byla uzavřena ze strany SSSR spojenecká dohoda, která mu byla předložena ze strany Velké británie a Francie. Británií a Francií předložený projekt spojenecké dohody nezavazoval ty země k vedení vojenských akcí souhlasovaných se SSSR v určitém časovém termínu po vstupu SSSR do války v případě napadení Německa na jednu z nich nebo na Polsko. Přitom Polsko navíc v případě napadení ze strany Německa odmítalo propustit vojska SSSR skrz svoje území pro jejich vstup do bojové konfrontace s vojsky Německa.

Taková politika byla idiotizmem ze strany vládnoucích buržoazních režimů Velké británie a Francie: jejich vlády pěstovaly naději na zachování historicky zformovaného kapitalismu a systému globálního kolonializmu, a vycházeje z toho cíleně pracovaly na to, aby německým nacionál-socialismem zaštítily před marxismem a bolševismem SSSR, a bolševismem a marxismem SSSR se zaštítili od německého nacionál-socialismu. Polsko v r. 1939 obětovaly těm nadějím stejně, jako byly o rok dříve obětovány Rakousko a Československo, jejichž osud stejně ničemu nenaučil „mudrce“ ve Varšavě.

Tak se buržoazní demokracie Západu vepsaly do scénáře „světového zákulisí“ ohledně automatického začátku války Německa se SSSR už v roce 1939 (nebo nejpozději 1940).

Jak ukázal další rozvoj situace, J.V.Stalin v roce 1939 správně zavrhl Francouzsko-Anglické návrhy spojenecké dohody: po napadení Německa na Polsko projevily Francie i Anglie věrolomnost ve vztahu k němu. Polsko padlo pod údery wehrmachtu proto, že Francie i Anglie porušily svoji dohodu s ním a nepodnikly vojenské kroky proti Německu. Takové chování spojenců Polska umožnilo wehrmachtu rozdrtit protivníky Německa po jednom: nejdřív soustředili své síly proti Polsku, pak proti Francii a proti expedičním silám Británie a evropském kontinentu, což přivedlo k okupaci hitlerovci části Francie a vytvořilo v ní loutkový prohitlerovský režim, a Británii v roce 1940 postavilo na okraj vojenské a ekonomické katastrofy.

Není důvod předpokládat, že buržoazní vlády Francie a Británie by splnily své spojenecké závazky ve vztahu ke Svazu Sovětských Socialistických Republik více svědomitě, než je „vyplnily“ ve vztahu k buržoaznímu Polsku.

 

pokračování

 

Diskusní téma: Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (30). „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století

.

Cico Ciciak | 22.04.2017

To musela byť ale fuška toto všetko naplánovať, zorganizovať a zrealizovať.

Pokud se nepletu...,

BPN | 15.04.2017

...tak SSSR byl Německem napaden 22.června čili 6.měsíc,nikoli července,čili 7.měsíc...

Re: Pokud se nepletu...,

Hox | 16.04.2017

díky, opraveno

Rezun - Suvorov: Ledoborec

Přemek | 14.04.2017

Kdo měl tu čest si přečíst Ledoborec, ten ví, že Rezun - Suvorov přisuzuje Stalinovi trockistické záměry. Proč? Od klávesnice to nehodlám soudit, ale vysvětlení se nabízí dvojí: 1. jde o typický brežněvovský antistalinský mezinárodně marxistický světonázor; 2. jde o zdařilé maskování se tím, co za Brežněva znamenalo náležitost k marxisticko trockistické elitě. Obavy ze zúčtování za "dezerci" mohou být stejně dobře hrané jako autentické.

Spolehlivost spojenců.

Putinovec | 14.04.2017

O tom,jak spojenci Československa pomohli H.Německu Československo potopit víme všichni.Chceš-li zaniknout,spolehni se na spojence ze západu.

hm

Nikdo | 14.04.2017

Až do teď jsem to bral, že zákulisní vedení hlavně chtělo zničit Rusko (boj Egyptského a Ruského civilizačního okruhu). Tohle je mnohem přesnější obraz. Vždy je to propletenec mnoha procesů, což je velmi dobře vidět dnes v době internetu. A v minulosti to bylo stejné pouze se o tom nevědělo tak rychle.

Vidím takovýhle zjednodušený popis tří hlavních sil:

1) Zákulisní vedení skrytě cynicky a bezohledně experimentuje s národy.

2) Užiteční idioti věří, že jsou nadřazení ostatním a snaží se udržet svůj status a netuší, že slouží zákulisnímu vedení a že jejich poslední úkol je být obětováni v zájmu zákulisního vedení. Jsou to elity/paraziti snažící udržet svou pozici jako klíště (židé, koloniální vlády, různá hnutí, atd...).

3) Národy se perou za svůj život jak to jde a část elit se snaží využít této síly a kope za vlastní národ.

podle DVTR

Nikdo | 15.04.2017

Ráno mi přicházejí do mysli obrázky/myšlenky tak to trochu podle "ranní vize/osvojování znalostí" uspořádám:


OBJEKT ŘÍZENÍ:

Lidstvo, které je rozděleno do dalších celků národů/egregorů (které jsou také objekty řízení). Poznámka: v informačním poli může působit i již neexistující národ.


ŘÍDÍCÍ SUBJEKTY:

1.GP - řídí především bez strukturně, což mu zajišťuje "neviditelnost", ale nutí ho řídit nestabilně na hranici božího dopouštění.

cíl: Zotročit lidstvo

2. PARAZITI a SYMBIONTI - Zájmové skupiny/klany. Vlády, klany, různá hnutí, organizovaná náboženství, tajné spolky, mafie... Je jich opravdu mnoho.

2.A SYMBIONTI

cíl: Morálně a eticky pozvednout lidstvo a vybudovat spravedlivou společnost.

2.B PARAZITI

cíl: Uchovat si parazitické postavení moci bez odpovědnosti.

3. NÁRODNÍ ELITY - Pracují v zájmu národa.

cíl: Přežití národa v následnosti generací


Poznámka 1:
Současné národní elity USA podle této klasifikace nejsou národními elitami, protože jim na vlastním národě nezáleží (např. dvě věže), ale jsou to parazité. Informační válka se vede o to, aby to lidé pochopily a nepodporovali je.

Poznámka 2:
Kdo méně chápe působí více/méně v zájmu toho kdo chápe více. Z toho plyne, že správný cíl nestačí, musí být znalosti a schopnost uplatnit je v praxi. Dobrá přání bez dobré vůle (k osvojení znalostí) je cesta do pekel (daný subjekt, pak nevědomě pracuje pro cíle GP).

obdiv prvých krokov Hitlera

peter1. | 14.04.2017

Dodnes nik neodhalil modernu Hitlerových predvojnových krokov používanú v zahraničnej politike rôznych variáciách aj Sorosom dnes, pri získavaní nového priestoru pôsobenia. Ideový predvoj zlomil nielen Rakúsko, ale dvakrát v jednom storočí aj Československo - raz z vonka, druhý raz z vnútra.
Konkurenčné systémy riadenia spoločnosti vo vojne stojacích štátov, Nemecka s podmaneným výrobným potenciálom Európy a SSSR s presúvajúcou sa výrobnou základňou do provizórií východu krajiny, bola sila. Ten kto organizoval a riadil tento proces, v dnešnej dobe nepredstaviteľný, vlastne porazil Nemecko na úrovni riadenia. Udal aj povojnový charakter riadenia spoločnosti. Okrem toho zisk ako motor kapitalizmu, bol nemeckým vnútorným nepriateľom - produkoval zložité a drahé zbraňové systémy, produkoval najprv zisk, oproti jednoduchým a rovnako efektívnym sovietskym.

Přidat nový příspěvek