Světová válka se blíží k završení... (3)

15.5.2015

předchozí část

...

Obecně, slova Puškina, kterými završil tragédii Boris Godunov (1825): „Národ ztichl“ - jsou klíčová k pochopení historie Ruska a jeho perspektiv, protože slova „národ ztichl“ neznamenají, že nic nedělá, tj. neznamenají, že se ve společnosti nic neděje, že se nerozvíjí.

2.3.3.Sociální psychodynamika Ruska: státnost a společnost

Ale to, co je napsáno v kapitole 2.3.2 je nepochopitelné jak pro západní intelektuály, tak pro drtivou většinu domácích „elitárních“ státních a „veřejných“ činitelů. Dávají přednost tomu přít se o slova, a ne vyjasňovat to, co probíhá v mlčenlivém proudu života.

Ačkoliv liberálně-buržoazní státnost Ruska skutečně zažívá krizi vlastní progresivní nezvratné degradace (v důsledku principů její výstavby a mravně-etických osobitostí osob disponujících posty), a její neúspěchy jsou z části až komické¹, a zčásti za sebou vlečou nepříjemnosti pro ruské občany, přesto krize státnosti není hlavním problémem Ruska, ale důsledkem neřešenosti jeho hlavního problému: charakteru společnosti a vzájemných vztahů společnosti a státnosti.

To je „mystika“ (v chápání ateistů) a „nevyzpytatelnost Božího Záměru“ v chápání věřících v Boha, ale nepřejících si žít s vírou (důvěrou) Bohu na základě určitého vnímání Úmyslu.

Pokud mluvit o „slovech“, pak od doby první publikace románu F.M.Dostojevského (1821-1881) „Bratři Karamazovy“ (dokončen a plně publikován byl v roce 1880) strašila ruská „elita“ samu sebe i národ „všemocností Velkého Inkvizitora“², pozvednutým do statusu politické metafory.

Podstata režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ je prostá:

• Velký inkvizotor (v ideálu):

• ví, jak řídit společnost, výrobu a rozdělení produkce v ní tak, aby život všech byl více či méně snesitelný, a sociálně-ekonomický systém by se udržitelně reprodukoval v následnosti generací;

• realizuje to vědění v praktické politice;

• ty, kdo se nepodřizují jeho moci a nezačleňují se do jim určené sociální organizace, nemilosrdně trestá, na tom základě, že pokud je trestat nebude, oni zlikvidují sociálně-ekonomický systém, čímž vyvolají ztrátu větší či menší komfortnosti života všech;

• Všichni ostatní, jež jsou v moci Velkého inkvizitora:

• nevědí nic o tom, jak řídit sociálně-ekonomický systém;

• chtějí spotřebovávat přírodní i sociální blaha, a kvůli tomu souhlasí pracovat a produkovat ony blaha, přebývaje pod mocí Velkého inkvizitora a plníce jeho úkazy, a podporujíce jeho režim svou prací.

• Tragédie spočívá v tom, že:

• ti, co se podřizují moci Velkého inkvizitora si sami nepřejí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě už o tom, převzít odpovědnost za osudy jiných;

• v důsledku toho, pokud je nechat sobě samým na pospas a nepřinutit je k určitým pořádkům, začnout se zabíjet navzájem a dostanou se do problémů;

• Velký inkvizitor neví, jak vyřešit tu tragickou situaci, a prosí Krista, který přišel do společnosti, jíž řídí, opustit jejich svět, obviňuje Krista v tom, že právě on zrodil takovou tragickou situaci tím, že během pobytu v poušti, odmítl nabídku ďábla proměnit kámen ve chléb a ochutnat chléb, říkaje mu: „Nejen chlebem bude živ člověk, ale i slovem, vycházejícím z úst Božích“ (Matouš 4:4), a lidé potřebují především – chléb.

Ale fakticky historický F.M.Dostojevský v té metafoře popsal ten způsob života, kterým žilo Rusko od doby stání na Ugře, načež Velkoknížectví Moskevské přestalo platit daň Zlaté hordě a stalo se suverénním státem³, pokud ignorovat otázku ideologického zabezpečení státního řízení. Ten režim byl jako sociální norma vzájemných vztahů státní moci a společnosti vyjádřen Josifem Volockým (1440-1515). Psal: „Car je svou podstatou podobný libovolnému jinému člověku, a svou pozicí a mocí je podobný Nejvyššímu Bohu“⁴. Ale Josif Volocký neopěvoval carskou moc, v tom smyslu, že by ji prohlašoval za neomylnou, jak si jeho slova vyložili mnozí, protoře „samotného cara Josif začleňuje do téhož systému Božího zápřahu, - i car je podřízen, a jen v mezích Zákona Božího disponuje svou mocí. A špatnému caru se není třeba povinovat, on ve své podstatě ani není car,- “takový car není Boží sluha, a ne car, ale mučitel“.⁵

Avšak Josiv Volocký se nezaobíral otázkou, jak společnost, jak libovolný prostý člověk mohou přivést ke smyslům nebo zkrotit „špatného cara“. Ve výsledku je vklad Josifa Volockého do historie dvojaký:

• Z jedné strany, vnesl do církevního chápání světa etickou normu dokřesťanské Rusi:

• člověk a pozice, kterou zastává, se nesmí ztotožňovat;

• všichni jsou dlužní pracovat na obecné blaho v řečišti Záměru, starat se o sebe navzájem, a státník je v tom celonárodním díle jen vrchní vedoucí.

• Z druhé strany, tím že neodpověděl na otázku: Jak v řečišti Záměru přivést k rozumu „špatného cara“ - Josif Volocký vytvořil předpoklady:

• k zbožňování osoby cara,

• k zbožšťování carské moci

• a v konečném důsledku k vypadnutí režimu vlády z řečiště Záměru, protože zbožšťování osoby cara a zbožšťování (sakralizace) státní moci podrozumívá přiznání jejich činů bezchybnými bez výjimek, tj. neomylnost.

Ve výsledku vznikl systém společensko-státních vztahů, ve kterém:

• všechna právně legitimní práva má car a stát, kteří jsou generátorem nových práv pro sebe a povinností pro podřízenou společnost po míře vzniku „historické nevyhnutelnosti“ v modifikaci svých práv a povinností poddaných;

• a společnost a libovolný člověk defakto žádná práva nemá, jen povinnosti plnit zákonné i nezákonné příkazy moci.

Koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, vyloženou Josifem Volockým, se čestně pokoušel realizovat Ivan Hrozný: to je možné pochopit s jeho korespondence s bývalým stoupencem na útěku, Andrejem Kurbským⁶ a z prací historiků, kteří se pokoušejí pochopit, co se ve skutečnosti v tu epochu dělo, a neprezentují Ivana Hrozného ztělesněním zla, plníce společenskou objednávku nebo vycházeje z vlastních již zformovaných předsudků, které jednoduše ilustrují těmi či oněmi fakty a interpretacemi faktů a jejich vztahů.

Ale kvůli neadekvátnosti v otázkách řízení koncepce, ve které bylo možné uvnitř společnosti negativní zpětné vazby efektivně napojit na „špatného cara“ jen cestou vraždy cara nebo svržením „posvátné osoby cara“, nezabezpečovala stabilitu státnosti při směně pokolení: smuta na přelomu 16.-17. století, řada vražd carů a palácových převratů během veškeré vlády dynastie Romanovců jsou toho potvrzením. To neznamená, že vrahové carů a organizátoři palácových převratů⁷ byli v právu: úspěch palácových převratů byl podmíněn i tím, že jejich oběti buďto vyčerpali Boží dopuštění mýlit se, nebo byli neschopní vykonat něco dobrého v historicky zformovaných podmínkách, čímž jejich život ztrácel smysl⁸.

A předpoklady, vytvořené mocí té koncepce společensko-státních vzájemných vztahů (pramenící z psaní apoštola Pavla na téma „otroci, povinujte se svým pánům“⁹, od nichž se nebyl schopen osvobodit Josif Volocký), se v historii realizovala v dogmatu o neomylnosti carské moci. To dogma, ačkoliv nebylo prohlašováno círvkí a dynastií v otevřené formě, je podobné dogmatu katolicizmu o neomylnosti římského papeže, ale fakticky bylo přítomno během mnoha období a stalo se jedním z generátorů katastrofy roku 1917. Toto „dogma“ se plně projevilo v plném titulu Nikolaje II: „Boží milostí My, Nikolaj II, Imperátor a Samodržitel Všeruský, (…) atd. atd. atd.“¹⁰ — tj. cokoliv by car nespáchal, je to retranslace milosti Boží: dovedl Rusko k rusko-japonské válce – „milost boží“, nechal zavléct Rusko do první světové války – „milost boží“, krvavá neděle – „milost boží“?

O variacích režimu „vlády Velkého inkvizitora“ psal v podstatě, nevyužívaje té metafory, už Gogol ve svém románu Mrtvé duše. S ohledem na právní status nevolníků v tu epochu, všechny postavy – statkáři jsou variace „Velkého inkvizitora“: nejneschopnější – Pljuškin, Korobočka a Nozdrjov; „střední“ - Manilov, u kterého věci jdou „samospádem“; Velký inkvizitor v plnotě svých schopností je Sobakevič, nejúspěšnější „hospodář“ a ne tyran podřízených, na rozdíl od historicky reálného Saltyčichy. Jaké výhrady mohou být k Sobakevičovi? Všichni jemu svěření jsou sytí, oblečení, obutí, všichni mají silné hospodářství, výborné zdraví.

Sociální psychodynamika Ruska ve vztahu k té koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, která se projevila v metaforičnosti legendy o Velkém inkvizitoru, v sobě zahrnuje nyní i v minulosti zahrnovala tři aspekty:

• z jedné strany je jí vlastní sen o dobrém a spravedlivém carovi, který svou mocí, za pomoci přizvaných osob, kteří jsou zavázáni mu sloužit věrně a čestně, vykořeňuje křivdu-nepravdu z života společnosti;

• z druhé strany stejná psychodynamika rodila systematickou sabotáž nespravedlivé politiky státu poddanými ve všech vrstvách, přecházející pravidelně ve vzpoury;

• Odlišnost představ a reality se vysvětlovala frázemi:

• «Car je dobrý, bojaři špatní»;

• nebo v krajním případě: „Cara vyměnili: není to skutečný car...“ tj. je potřeba skutečného cara, který bude dobrý.

Zde je důležité poukázat na jednu důležitou okolnost. Pro většinu lidí ve společnosti, přebývající pod mocí „režimu Velkého inkvizitora“, je přijetí právě režimu, jako určitého systému realizace moci, - neřešitelný problém, díky čemu se režim jako celek redukuje k osobě, která ho nominálně vede. V důsledku té chyby je jediným receptem řešení sociálních problémů výměna osoby, představující režim, ale nikoliv analýza defektů režimu a změna režimu cestou odstranění jeho systémotvorných defektů. To se týká i F.M.Dostojevského, autora politické metafory „Velkého inkvizitora“. Ačkoliv je to chyba chápání světa, přesto je to sociální normou pro davo-“elitarizmus“ ve všech jeho projevech, včetně vlády „režimu Velkého inkvizitora“.

Sovětská epocha historie je modifikací „režimu Velkého inkvizitora“, protože psychodynamika společnosti s pádem monarchie a zavedením vlády sovětů zástupců pracujících se nezměnila. Pokus J.V.Stalina zpřetrhat tu algoritmiku společensko-státních vzájemných vztahů se projevil ve vytvoření a přijetí Ústavy SSSR roku 1936. Avšak pokus se nepovedl, protože stranická byrokracie – kolektivní „Velký inkvizitor“ - spustila čistky roku 1937, čemuž Stalin nebyl fakticky osamocený schopen zabránit. Represe roku 1937 zahnaly do strachu desítky milionů lidí, a především děti obětí represí, který oni pronesli celým svým životem a předali duchovním rodovým odkazem svým dětem a vnukům, včetně nyní žijících¹¹. A z řad té mládeže, která se nevystrašila, mnozí padli v bojích Velké vlastenecké války.

Odlišnosti sovětské verze režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ od carské verze jsou následující:

• vědění, nutné pro řízení společnosti, produkce a přerozdělení produkce v ní takovým způsobem, aby život všech byl více či méně blahobytný, a sociálně-ekonomický systém by se reprodukoval v následnosti generací, - je údajně marxizmus-leninizmus: „učení Marxe je všemocné, protože je správné.“¹²

• Marxizmus je všeobjímající a bezalternativní, protože všechny ostatní systémy chápání světa, jsou podle mínění marxistů buď částečně správné, nebo představují vědomou lež, v důsledku čehož jsou prakticky k ničemu, v důsledku čehož není dobré tratit čas na jejich studium také proto, aby neupadnout do sebeklamu v důsledku neadekvátnosti teorií, alternativních marxizmu.

• Proto před „světlem“ „mraksizmu“ v SSSR nelze utéct: ty „znalosti“ vcházejí do standardů všeobecného závazného vzdělání¹³, a jejich lepší osvojení je standardem všech typů profesionálního vyššího vzdělání¹⁴, nemluvě už o tom, že osvojení marxizmu-leninizmu v plnotě a detailnosti bylo zvláštním směrem ve vyšším profesionálním vzdělání – celkově, systém vzdělání v oblasti komplexu společenskovědních disciplín realizoval tunelový scénář, ve kterém člověk nemohl získat přístup k žádné informaci kromě filtrátu z marxizmu-leninizmu, udělaného ideology v souladu s pokyny aparátu ÚV KSSS, zosobňující režim „Velkého inkvizitora“.

• Společnost jakoby samo o sobě vyzdvihá se svého středu dalšího „Velkého inkvizitora“, zosobňujícího režim, na základě volebních procedur stranické a sovětské demokracie, ale při tom všechny procedury, počínaje procesem vyzdvižení kandidátů do sčítání hlasů, jsou řízeny „režimem velkého inkvizitora“, - a na to je přijato nepoukazovat, protože „Velký inkvizitor“ ví lépe, jak je třeba realizovat jak partijní, tak sovětskou demokracii.

• Jak i v případě s bázovou imperskou verzí „Volockého – Dostojevského“ je zde také svá tragédie. Její podstata je v tom, že:

• poddaní Velkého inkvizitora sami nechtějí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě o tom, vzít na sebe odpovědnost za osudy jiných;

• v důsledku toho, pokud je nechat na pospas sobě samým a nenutit k určitému pořádku, začnou zabíjet jeden druhého a dostanou se do problémů (tento potenciál se projevil v množství erupcí násilí v procesu krachu SSSR, na základě jeho projevů vznikla charakteristika 90. let jako „banditských“, a nyní se projevuje na Ukrajině);

• a to hlavní – marxizmus-leninizmus (kvůli defektům jeho filozofie, neadekvátnosti v otázkách řízení a metrologické neprůkaznosti politekonomie¹⁵) – je náhražka pravdy;

• o tom, že „nejen chlebem bude člověk živ, ale i lecjakým slovem, vycházejícím z úst Boha“, nevzpomínají, přemýšlet sami ve své většině nechtějí a neumějí, svědomí a stud u většiny absentuje.

Stabilita „režimu Velkého inkvizitora“ ve všech jeho verzích se zabezpečuje čtyřmi faktory:

1. Tvůrčí prací drtivé většiny obyvatel pod jednotným řízením „Velkého inkvizitora“, které určuje kvalitu života všech;

2. Převahou (výhodami) ve spotřebě vyprodukovaného a v sociálně-statusovém vztahu moci (vlády) a absenci odpovědnosti před níže postavenými, což zajistí šplhání nahoru po sociální osobnostní hierarchii.

3. Sebedisciplína vyšších hierarchů, kteří musí zajistit efektivitu práce a podporovat určitou míru přerozdělení výhod různého druhu podle stupňů sociální hierarchie, garantující stabilitu systému a jeho podporu drtivou většinou obyvatel (přitom učitý asketizmus „Velkého inkvizitora“ dává morální právo „sdírat“ všechny, kdo se nachází v sociální hierarchii níže, ale spotřebovávají více, než SÁM(!!!) „Velký inkvizitor“).

4. Potlačením aristokratických menšin, k nimž patří i společenství „kombinátorů“, a především antisystémoví představitelé samotné vládnoucí „elity“, která se tak či onak vyhýbá tvůrčí práci.

Avšak systém v sobě nese všechny příčiny vlastního krachu, z nichž hlavní je absence zodpovědnosti „vyšších“ před „nižšími“. To vede k tomu, že na nějaké etapě své reprodukce přestávají být sociálně-statusové a spotřebitelské výhody představitelů vyšších úrovní hierarchie podmíněny jejich reálnou kompetentností v rovině: 1) zajištění efektivity práce, 2) společností přiznanou spravedlivostí přerozdělení produkce a 3) potlačení antisystémových faktorů. Když „elita“ „režimu Velkého inkvizitora“ ztrácí pracovní kompetenci a začíná žít pro sebe, projevujíc ve vztahu k ostatní společnosti zvůli, velká část společnosti cítí svou újmu a ztrácí důvěru ke státní moci.

Kromě toho, další část společnosti začíná být přesvědčená o tom, že oni také mohou zabezpečit svou prosperitu na úkor cizí práce ne hůře, než to dělá historicky zformovaná „elita“, která svým parazitizmem dává příklad pro napodobování všelijakému lumpenu, se kterým se postupně ztotožňuje v aspektu mravnosti a etiky. Ta sociální skupina závistníků zahrnuje podskupinu adeptů na „Velké kombinátory“, kteří se charakterizují tím, že:

• se vyhýbají hrubému násilí a bezostyšné krádeži, tj. „ctí trestní zákoník“ a zákonodárství celkově,

• ale vynalézají „relativně čestné způsoby odebrání peněz a jiných statků“ bez narušení platných zákonů.

Když „režim Velkého inkvizitora“ degraduje natolik, že může být svržen, pak uchazeči na „Velké kombinátory“ se prezentují zbytku společnosti v roli bojovníků za svobodu proti tyranii „Velkého inkvizitora“. Pokud je společnost nevnímá jako parazity, před kterými je nutné svobodu bránit přesně taktéž, jako od tyranie „Velkého inkvizitora“, pak kraluje režim „Velkého kombinátora“.

Avšak pokud v ideále režim „Velkého inkvizitora“ ukládá všem bez výjimky, včetně samotného „Velkého inkvizitora“ povinnosti pracovat tím či oním způsobem, to režim „Velkého kombinátora“ vkládá tu povinnost jen na „hlupáky“, a přiznává těm, kdo je schopen „kombinovat“, právo na „kombinace“, nenarušující zákonodárství, které je napsáno a podporováno podobnými „Velkými kombinátory“ právní vědy tak, aby byly vytvořeny možnosti pro „kombinování“ na účet „hlupáků“.

Ty zákonoměrnosti se projevily i v degradaci a krachu sovětské verze režimu „Velkého inkvizitora“: s postupem čase se přestává líbit stále širšímu okruhu lidí (jak mezi prostými lidmi, tak i mezi „elitou“ - ale z různých příčin) proto, že se kupí problémy, které režim v principu není schopen řešit. Společnost objektivně vyžaduje alternativu.

Alternativa, stejně jako marxizmus, je vložena v nemyslící hlavy zvenku. Je to buržoazní liberalizmus. „Hlas Ameriky“, rádio „Svoboda“, „Ruská služba BBC“ během desetiletí vyprávěli o tom, že alternative existuje, chválili jí, ale „železná opona“ nedovolovala se s ní seznámit v praxi, protože za hranicí pobývali z větší části jen lidé, poslané tam „režimem Velkého inkvizitora“ na služební cesty. Zahraniční filmy, zvlášť komedie, potvrzovaly divákovi, že alternativa existuje, a je lepší než „socík“. Úspěch perestrojky a reforem v duchu idejí buržoazního liberalizmu v té podobě, v jaké se perestrojka a reformy staly historií, byl možný především proto, že v sovětské společnosti se Ostap Bender k počátku perestrojky stal kultovní postavou, které mnozí sympatizovali v důsledku toho, že ve své psychice nesli črty jeho mravů a charakteru. Uměrně tomu poté, co ideologická kontrola ÚV na mravy společnosti zůstala v minulosti, reálná mravnost obyvatelstva se začala projevovat bez překážek v rozkradení (včetně uzákoněných metod – privatizace) všeho toho, co se dříve nazývalo „socialistické vlastnictví“, a v mnoha městech na území bývalého SSSR se objevily památníky Ostapu Benderovi.

Proto, řečeno metaforicky, liberalizmus, to je diktát „režimu Velkého kombinátora“. Nebezpečí jeho příchodu k moci zachytil N.V.Gogol v „Mrtvých duších“ více než 25 let předtím, než F.M.Dostojevský vystrašil bojácné a bezmyšlenkovité intelektuály – fiktivní humanisty – legendou o Velkém inkvizitoru. Ještě o půl století později představili Ilf a Petrov obraz Velkého kombinátora, který nemá zájem budovat společnost, ve které je všechno pro Pravdě a svědomí a nemá tam místo vykořisťování „člověka člověkem“. Intelektuálové nepochopili ani Gogola, ani Ilfa a Petrova. V důsledku toho po roce 1991 vznikly na postsovětském prostoru, včetně Ruska, „režimy Velkých kombinátorů“, které nahradily všesvazový „režim Velkého inkvizitora“.

Mohou vzniknout námitky proti výše uvedenému v tom smyslu, že persóny „Mrtvých duší“ a Ostap Bender jsou majetkem ruské a rusko-židovské kultury, a USA jsou charakterizovány jinými sociálními typy, v důsledku čehož veškerá výše uvedena charakteristika společnosti na základě ideologie buržoazního liberalizmu jako „režimu Velkého kombinátora“ je lživá. Všechny ty, kdo tak uvažuje, posíláme číst tvorbu Američana O.Henriho: typy kombinátorů, ucházejících stát se „Velkými kombinátory“, jsou analogické domácím. A pokud nastudovat faktologii historie USA, pak se najdou plně úspěšní (v odlišnosti od malých zlodějíčků, které popsal O.Henri), sociálně vysoce postavení, společností vážení „velcí kombinátoři“, například George Soros.

-pokračování-