Světová válka se blíží k završení... (2)

13.5.2015

předchozí část

...

Tj. ačkoliv interview Obamy není formálně protokolární diplomatická nóta o vyhlášení války, ve své podstatě je to oficiální prohlášení o pokračování války „vysoce civilizovaného“ Západu proti „necivilizovanému“ Rusku. Strategie války byla popsána bez jakéhokoliv utajování v knize Brzezinského „Velká šachová deska“¹ a vše, co proběhlo na Ukrajině, bylo popsáno Brzezinským jako politické záměry USA a způsoby jejich realizace už v roce 1998.

2.2. Ukrajina jako část ruského světa: převeď mě přes majdan...²

Pokud se obrátit k vnitřním zvláštnostem Ukrajiny, které dovolily kurátorům od amerických zvláštních služeb dovést ji do současného stavu, pak hlavní z nich je neopodstatněná samolibost velké většiny jejích obyvatel, což se stalo normou ještě v sovětské době: viz agitaci „separatistů“ proti podepsání Svazové dohody v roce 1991, ve které se uvádí údaje o objemech produkce řady odvětví v přepočtu na jednoho obyvatele na Ukrajině a v evropských zemích.

Zamlčeny v této agitce zůstaly tři okolnosti:

• to, že ty ukazatele jsou výsledek řízení ekonomiky Ukrajiny na základě celosvazového systému státního plánování sociálně-ekonomického rozvoje, při všech jeho defektech;

• seznam všeho toho, co dodávala Ukrajina do druhých svazových republik;

• srovnání kvality inovací, dokonalosti konstrukce a kvality „Záporožců“, KrAZů, a další průmyslové produkce Ukrajiny se zahraniční produkcí analogického typu.

Poznamenáme, že v agitaci z roku 1991 není dokonce ani náznak integrace Ukrajiny ani do EU, která ještě neexistovala, ani do „společného trhu“ který tehdy už byl, ani do NATO, protože v tom případě by bylo třeba posoudit i otázku, komu v Evropě a v jakém objemu byly ukrajinské výrobky potřeba, a jakou roli může Ukrajina hrát v struktuře bloku NATO. Tj. agitka apelovala k nepřemýšlení, bezstarostnosti a dosáhla úspěchu.

Přesto, 23 let nezávislosti je doba víc než dostatečná na to, aby (pokud přemýšlet a realizovat politickou vůli) naladit státnost a řízení v ekonomice na makro- i mikro-úrovni tak, aby na Ukrajině neproběhlo to, co proběhlo. A v případě úspěchu takového kulturního a ekonomického rozvoje mnohonárodnostní postsovětské Ukrajiny by se nic špatného z toho, co se odehrálo v roce 2014, a z toho, co se ještě zbývá realizovat v budoucnosti, nemohlo stát. Ale pokud se to stalo, pak vzniká otázka: Na co bylo spotřebováno 23 let samostatnosti?

Odpověď je prostá. Ta doba byla spotřebována:

• na vymyšlení a propagandu pavědeckých nacistických ve své podstatě mýtů o velikých antických „Ukrech“, ze kterých vzniklo ostatní lidstvo, ale kteří se z neznámých příčin ocitli v područí „prokletých Moskalů“ - „zbytků různých národů“, nemající v hloubi duše nic než špatnost;

• na výchovu (na základě těchto mýtů) generace více či méně zřetelně projevených nacistů, necitlivých k životu a neschopných uvažovat, a proto podřízených internacistům;

• na vybudování potenciálu nenávisti nejen k těm mýtům a jejich nositelům, ale i k všemu ukrajinskému u té části obyvatel, pro kterou není „ukrajinská mova“ (řeč) rodnou řečí, ale uměle na konci 19. století rusofoby vytvořený žargon, pozvednutý v status jediného státního jazyka vládou postsovětské ukrajiny, k jehož používání nutí násilím, potlačujíce vzdělání a rozvoj kultury v jiných jazycích³, včetně skutečného ukrajinského jazyka – dialektu ruského jazyka, odlišného od polo-polského⁴ žargonu – „děržavnoj movy“.

Tj. čas byl spotřebován na vytvoření toho potenciálu automatizmů sociální psychodynamiky, která nyní pracuje, zrodila a podporuje průběh občanské války, jejíž startérem posloužili první výstřely na kyjevském majdanu a vražda několika desítek lidí v Domě odborů v Oděse, provedené nájemnými silami kurátorů „spontánní“ antiruské ukrajinské státnosti.

Výše uvedené v kapitole 2.2. je ilustrací na téma, že průběh historie je algoritmický, a nosičem algoritmiky, realizované v konkrétním průběhu završených událostí, je kolektivní psychika společnosti, s kterou interaguje psychika každého jedince, který je součástí dané společnosti.

Ve vztahu k budoucnosti to znamená, že výchova a vzdělání, které získala drtivá většina dospělých lidí, nyní ještě stále žijících na Ukrajině, je takové, že nedovoluje zastavit tragédii počatou v roce 2014 dříve, než vyhoří veškerý nahromaděný k 23. únoru 2014 potenciál vzájemné nenávisti Ukrajinců k sobě navzájem a k obyvatelům okolních zemí, především k obyvatelům a státnosti Ruska. Minské a jiné dohody o uregulování situace na Ukrajině a stabilizaci její státnosti nemohou zastavit válku, protože není kdo by je na Ukrajině plnil: Minské a jiné dohody o uregulování situace na Ukrajině a stabilizaci její státnosti nemohou zastavit válku, protože je na Ukrajině nemá kdo plnit: jen rodí množství nereálných iluzí, protože nepočítají s reálně zformovanou a aktivní sociální psychodynamikou.

Co se týká nevyhlášené války, kterou Rusko údajně vede proti Ukrajině, pak situace vypadá následujícím způsobem:

• Rusko nebojuje s Ukrajinou, tj. neprovádí na jejím území vojenské a diverzní operace, nezasazuje raketové a letecké údery jejím objektům. Na Ukrajině probíhá občanská válka. Ta je výsledkem krachu předchozí mnohaleté politiky USA, intervence do vnitřních záležitostí Ukrajiny, jejímž cílem je vytvoření nástupního prostoru pro ozbrojené síly USA několik set kilometrů od Moskvy, obydlené domorodci loajálními USA, nenávidícími Rusko. To je v plném souladu s geopolitickou strategií popsanou Brzezinským už v 90. letech: viz jeho kniha „Velká šachová deska“;

• Všechny občanské války, které zná historie, probíhaly za účasti v nich cizozemců na všech stranách konfliktu a za podpory bojujících stran těmi či oněmi státy. Občanská válka na postsovětské Ukrajině není v této rovině výjimkou. Účastní se jí kromě ukrajinských občanů mnoho cizinců, včetně občanů Ruska, ale regulérní vojenské útvary armády RF bojové akce na území Ukrajiny neprovádějí, což nakonec 29. ledna 2015 přiznal i generální štáb Ukrajiny⁵. Je jasné že Rusko, pracující na obnovení své suverenity, nemá příčiny podporovat globální politiku USA (namířenou na zničení Ruska), včetně politiky na Ukrajině, a to vyvolává nenávist liberálního internacizmu a jeho periferie v samotném Rusku, jež si nepřeje označit režim v Kyjevě nacistickým a páchajícím genocidu obyvatel regionů Ukrajiny.

• Rusko by mohlo zrychlit krach kyjevského režimu, nejen provedením vojenské operace proti němu, ale také zastavením dodávek mnohého zboží na Ukrajinu, na území které kontroluje Kyjev, ale Rusko dodávky plynu, uhlí atp. nezastavilo. To vyvolává nespokojenost s politikou Putina a s ním osobně u tzv. „patriotů Ruska“, kteří nepovažují za svou povinnost vnikat v podstatu a variabilní perspektivy globální politiky (politiky, orientované na dosažení cílů ve vztahu ke způsobu života celého lidstva), a v důsledku své krátkozrakosti sní o „odkousnutí“ Novoruska od Ukrajiny, a potom o potlačení kyjevského režimu vojenskou cestou. Ale vysněná politika takových „patriotů“, pokud se na ní podívat ve vztahu se šesti prioritami zobecněných prostředků řízení / agrese, je v souladu se slovy Obamy: „Neexistuje takový recept, podle něhož Rusko vyvázne dobře.“⁶ Obama takový recept nezná, ale to neznamená, že neexistuje nebo že v globální politice není aktivní.

2.3. Rusko

2.3.1. Z úhlu pohledu „světového společenství“ liberálů-internacistů

Vzniká nicméně otázka: Co dává Obamovi osnovu sebejistoty v jeho hodnoceních perspektiv Ruska?

Odpověď je dvojí:

• Ze strany Obamy je to nevědomost a šablonovité myšlení na základě speciálně pro něj odfiltrovaných historických precedentů: Obama není mnoho znající, prozíravý a podlý padouch, ale jeden z mnoha milionů mluvek, jaké už mnoho desetiletí produkuje vzdělávací systém USA a jejich propaganda⁷. Od jiných amerických žvatlalů se liší jen tím, že mu zákulisně-politické síly svěřily pozici hlavy státu, ve které se na něj kladou dvě hlavní povinnosti: podepsat kde ukáží a držet moudrý výraz na veřejnosti. Reálně politiku USA řídí jiní.

• Ze strany Ruska je to postsovětská státnost jako společenský institut: principy jejího vybudování a architektura jejích struktur, mravně-etické a intelektuální kvality korpusu poslanců a vládních úředníků, a také pracovníku aparátu, charakter vzájemných vztahů státnosti se společností, koncepce organizace života státu a kvalita státního řízení sociokulturními procesy a ekonomikou země v souladu s koncepcí. Všechno to je takové, že vnější nepřátelé nejsou pro zničení Ruska nutní: plně stačí postsovětská státnost, ale s upřesněním: hlavní je nepřekážet jí pohřbít zemi.⁸

Pro ilustraci posledního tvrzení uvedeme jen jeden fakt. Po završení epochy jelcinizmu 8. února 2000 byl ohlášen kurs na modernizaci země: „před Ruskem stojí strategická výzva – rychlá modernizace ekonomiky“⁹. V roce 2009 byl krach toho pokusu modernizovat ekonomiku přiznán tehdejším prezidentem RF Medvěděvem: „Nejen že jsme selhali, ale my jsme v tom směru ani nic neudělali.“¹⁰ Kurz na novou modernizaci D.A.Medvěděv oznámil v Poselství Federálnímu shromáždění 12.11.2009, ale i ona se jemně řečeno nepovedla. A poté se v systémotvorných principech fungování vědy, vzdělávacího systému, průmyslu a zemědělství Ruska nic nezměnilo pro to, aby další modernizace, o jejíž nutnosti mluvil V.V.Putin na Státní radě 18.9.2014, byla úspěšná a pozvedla Rusko na úroveň světového lídra vědecko-technického a ekonomického pokroku. A to je právě to, co zabezpečuje odolnost země k politickému a ekonomickému tlaku zvenku.

Příčiny chronické neschopnosti realizovat modernizaci a přechod k stabilnímu inovačnímu rozvoji nejsou k tomuto okamžiku odstraněny. Stále je v činnosti ústavní zákaz na státní ideologii (článek 13, část 2 ústavy RF), tj. zákaz na ohlášení a propagandu cílů vnitřní, vnější a globální politiky, cest a prostředků jejich dosažení. V důsledku toho ta tématika nemůže být předmětem posouzení v Dumě a Radě federace proto, že výsledky posouzení takového druhu nemohou být právně zakotveny a prohlášeny ideovou osnovou politiky státu, kterou mají povinnosti se řídit všichni členové státního aparátu bez výjimky. Poslanci a úředníci stále mají zato, že jejich uzákoněné příjmy (úplatky, tunelování rozpočtu a „zastřešování“ byznysu) mohou být řádově vyšší než příjmy těch, zapojených v reálném sektoru, ačkoliv pozitivní důsledky jejich politiky nejsou pozorovány už desetiletí¹¹; finanční klima je stále takové, že příjmy elitní prostitutky (tím spíše instalované „páníčkem“ na vysokou pozici), sportovce nebo showmana, kteří nic nevytváří, jsou násobně vyšší, než příjmy učitele nebo inženýra, jejichž práce určuje budoucnost země: učitelé vytváří kádrový korpus, inženýři jsou tvůrci nových technologií; v zemědělství je stále chudoba a stále více vymírajících vesnic; drtivá většina práceschopného obyvatelstva je profesionálně neadekvátních, tj. nejsou schopni kvalitně dělat tu práci, kterou dělají, a nepřejí si zvyšovat profesionální návyky a schopnosti, protože ve finančním klimatu, zformovaném nikým jiným, než postsovětskou státní mocí, růst profesionality nevede k růstu materiálního zabezpečení pracujícího. Vzdělání degraduje, centrální banka RF stále za nic neodpovídá ani před národem, ani před státem, provádí emisní politiku ke škodě zemi na základě principu „currency board“ a drží základní úrokovou míru na takové úrovni, že reálný sektor degraduje, ačkoliv na nutnost snížení úrokové sazby a růstu investičních zdrojů země díky emisi poukazovali vedení CB během mnohých let různí lidé, včetně prezidenta RF. Kolem 80% nařízení hlavy státu se neplní. Ceny rostou rychleji, než produktivita práce. Vyšší školství RF stále deformuje světonázor studentů pseudovědeckým sociálně-filozofickým a finančně-ekonomickém balastem, jehož jediným účelem je reprodukovat v následnosti pokolení korpus biorobotů, neschopných myslet – zřízence a poslance koloniální administrativy, nabrané z domorodců, kteří budou řídit zemi v plném souladu s cíly majitelů formálně plně suverénní kryptokolonie. Za tím účelem se podíl úředníků, kteří získali vzdělání v „civilizovaných zemích“ a mají zaujímat vyšší státní civilní posty v zemi, plánuje zvýšit v roce 2016 na 4% a do roku 2020 na 12%, což je ekvivalentem uzákonění předání klíčových postů ve státním řízení naverbovaným zrádcům Vlasti a v zahraničí biorobotizovaným užitečným idiotům¹². Státní moc a orgány místní samosprávy – celkově – nemají autoritu mezi lidmi a nepožívají jejich důvěry¹³. Poslanecký a hodnostářský korpus během doby od r. 1993 nemoudří, jeho představitelé jsou ve většině případů samolibí, drzí a nevzdělatelní, v důsledku čehož státnost není schopna identifikovat a v přijatelné době řešit problémy společnosti, a kultura státního řízení degraduje. Apely občanů do vládních orgánů ohledně libovolných otázek jsou neužitečné, protože neústí ve vypracování a realizaci efektivních opatření, dovolujících řešit problémy.

Znaje toto a mnohé další Obama je přesvědčen, že „hra je rozhodnuta“. A to není jen jeho mínění¹⁴: vůdci USA jsou přesvědčení o tom, že „nejsou ohraničeni časem“ (jedno z tvrzení Direktivy RNB USA 20/1 z 18.08.1948) – je třeba jen trochu počkat, a Rusko zmizí z mapy světa samo¹⁵.

Precedent se už odehrál: už se dočkali, jak dozrál Sovětský svaz, načež ho zlikvidovala nespokojenost dokonce ne jeho vlastních občanů, ale převážně vládnoucí „elity“, která se mravně rozložila, při mlčenlivé toleranci (dopuštění) obyvatel.

Zda nynější státnost Ruska smete „majdan“ nebo proběhne „palácový převrat“, v jehož důsledku se v čele státu ocitne někdo poddajnější tlaku USA, než Putin¹⁶, nebo zda se právně legitimně Ruská federace transformuje v „konfederaci“ množství suvenýrních států, nebo zda Rusko zachvátí „ruská vzpoura, nesmyslná a nemilosrdná“ - to jsou pro síly, stojící za Obamou, malé nevýznamné detaily.

2.3.2. Co nezapadá do formulky, přístupné vnímání Obamy a jeho pánů

Připomeneme, že podtitulek ruského překladu knihy Obamy „Drzost naděje. Myšlenky o obrození amerického snu“ je „Kniha člověka, který může změnit Ameriku i celý svět“. Tj. analyzovat kroky USA v libovolném regionu planety, bez identifikace koncepce globální politiky, kterou provádí USA od okamžiku svého vzniku, znamená vědomě se odsuzovat k chybám a utrpení škody, plynoucí z těch chyb. Konceptuální jednoznačnost globální politiky USA je možné pochopit z téže knihy „Drzost naděje“ nezávisle na tom, zda v jejím základu leží myšlenky samotného Obamy, zredigované speechwritery, nebo je to text, napsaný druhými, pod nějž se Obama jednoduše podepsal jako „autor“, zosobňující určité politické síly.

Kniha dává charakteristiku zákonodárství USA:

„... naše zákonodárství se z principu jeví kodifikací morálních norem, a mnohé je v něm založeno na židovsko-křesťanské tradici.“ (s.246)

Vyprávěje o svých setkání se senátorem Byrdem¹⁷ (v té době nejstarším členem Senátu USA a má se za to, že zednářem), Obama uvádí jeho slova:

„Dnes téměř nikdo nezná ústavu, - pokračoval senátor, a vyndal z náprsní kapsy saka kapesní vydání. - Vždy jsem říkal, že potřebuji jen tuto knížku a Bibli.“ (s. 114-115).

Tj. USA se nachází pod mocí biblické koncepce zotročení lidstva, jejíž otrokářskou podstatu si američtí „svobodomilci“ a „ochránci práv“ neuvědomují.

Státnost USA je hodnocena Obamou nejen jako životaschopná, ale jako „vzor pro mnohé nyní prosperující státy“ (s.107), což podrozumívá její převahu nad jinými variantami vybudování státnosti. A properita je podle mínění Obamy podmíněna těmito faktory:

« Věřím ve svobodný trh, konkurenci, podnikatelský duch a myslím, že mnohé vládní programy ospravedlňují naděje do nich vkládané. Chtěl bych, aby u nás bylo méně právníků a více inženýrů.» (s. 15)

«... dokud má každý člověk svobodu sledovat své zájmy, společnost jako celek bude vzkvétat¹⁸. Náš systém samořízení a ekonomika svobodného trhu závisí na každém Američanovi, podporující ty hodnoty. Legitimita naší vlády a naše ekonomika závisí na tom, do jaké míry budou ty hodnoty respektovány; to je důvod, proč rovné možnosti a nediskriminace spíše doplňují naši svobodu, než že by ji omezovali.» (s. 65).

V souladu s pohledy takového druhu:

• všichni, kdo Ameriku napodobuje a snaží se realizovat její organizačně-řídící, kulturní a ekonomické principy ve své společnosti – jsou normální, pokrokově myslící lidé,

• a všichni ti, kdo s tím nesouhlasí se v lepším případě mýlí, a v horším jsou to nenapravitelní „bad guys“, které je nutné neutralizovat, rozdrtit, zlikvidovat, a proto musí být veškerá síla Ameriky a s ní solidárního pokrokově myslícího lidstva namířena na řešení úkolů podobného druhu po celém světě.

Těmito principy se řídí všichni prezidenti USA od vraždy F.D.Roosevelta¹⁹ (s výjimkou taktéž zavražděného Kennedyho), a tyto principy vyjádřil i Obama ve svém interview CNN, ze kterého je možné pochopit:

• USA podporovaly pokrok na Ukrajině a Putin tam vytvořil nestabilitu: Putin je nepřítel pokroku.

• Putin přijal jménem své země špatná rozhodnutí „ne proto, že měl nějakou velkou strategii, ale v podstatě proto, že ho protesty na Majdanu zaskočily.“ (výtka ohledně absence strategie je obviněním z hlouposti a politické neadekvátnosti).

• A za liberálního Medvěděva bylo vše pokrokové: „... když jsem se stal prezidentem, tehdy jsme mluvili o resetu vztahů. Tehdy jsem myslím vytvořil efektivní pracovní vztahy s Medvěděvem. V důsledku toho začala ruská ekonomika růst, vláda získala možnost diverzifikovat ji. Vztahy Ruska s Evropou a celým světem byly pevné, Rusko s naší pomocí vstoupilo do WTO.“ (tj. integrovalo se do systému, uvedeného na obr. 2 v roli levné pracovní síly a zdroje levných přírodních zdrojů.)

Veškeré ono životní negativum, které nevyřčeno doprovází ty či ony deklarace podobného druhu, není liberály posuzováno buď vůbec, nebo je jimi hodnoceno jako konkrétní odstranitelné chyby, a ne jako nevyhnutelné důsledky defektivnosti systémotvorných principů buržoazního liberalizmu v jeho politické a ekonomické praxi. Avšak i to, co není nahlas posuzováno, se z reality nevytrácí.

Obama podobně jako všichni stoupenci liberálního internacizmu nechápe následující:

• Buržoazní liberalizmus jako ideologie a liberálně-tržní kapitalizmus na jeho základě jako praxe (včetně kapitalizmu s elementy státního plánování a státní regulace trhů) byl „světovým zákulisím“ odsouzen k likvidaci už v první polovině 19. století. S cílem jejich likvidace v globálním měřítku byl vytvořen a rozšířen marxizmus jako světská, ateistická forma toho samého biblického projektu zotročení lidstva, jednou z jehož ideologických obálek je buržoazní liberalizmus.

• Marxistický projekt byl zaveden do slepé uličky úsilím bolševiků, v důsledku čehož ho „světové zákulisí“ muselo odepsat. To se projevilo v likvidaci SSSR a světového socialistického systému. Ale to neznamená, že byl odvolán smrtelný rozsudek ve vztahu k liberálně-tržnímu ekonomickému modelu – sebevražednému pro lidstvo v důsledku toho, že generuje globální biosféricko-sociální krizi. Smrtelný ortel bude realizován jinými způsoby, vycházejícími za rámec chápání, ohraničeného liberálně-individualistickými představami.

Je jistě možné předpokládat, že Putin nemá žádnou „velkou strategii“. Ale pokud Rusko strategii globální politiky má, nicméně Putin ji neohlašuje a nepropaguje, ale uvádí ji do života mlčky, pak jednání na základě předpokladu, že „strategie není“, způsobí chyby a ztráty. Právě s tím se setkaly USA, když Krym pro ně nečekaně odešel z „nezávislé“ Ukrajiny do Ruska, v důsledku čehož byla znemožněna dislokace útvarů 6. flotily USA v Sevastopolu a útočného letectva na krymských letištích, a v Krymu se nějakým zázračným způsobem vše k tomu potřebné ukázalo připraveným. A USA a jim podřízené státy jsou odsouzeny setkávat se nepředvídatelnými ztrátami podobného druhu i nadále, protože ve vzájemně se vylučujících strategiích (koncepcích) a ve strategiích jejich realizace se vyplňuje následující: to, co je v jedné koncepci cílem, je v druhé chyba řízení, která musí být odstraněna (podle možnosti spolu s tím, co jí plodí). V životě se ta okolnost projevuje jako krach dosažení vytčených cílů nebo jejich kompletní znehodnocení v důsledku úspěchu řízení opačné strany²⁰.

Přitom my nedoporučujeme vedení USA spoléhat se na to, že pokud se do čela státnosti Ruska dostane „mužik“ nebo „dáma“, vnímavější ke konzultativním službám ze strany zvláštních služeb USA, „progresivního světového společenství“ a jejich periferie v Rusku, nežli V.V.Putin, pak globální politika USA vyřeší jednu etapu úkolu vybudování „Pax Americana“, načež se bude moct zabývat „správným zcivilizováním“ „nesprávně civilizovaných“ národů Číny, Indie a dalších zemí, a tím završit biblický projekt globalizace.

Problém neliberálnosti Ruska se neomezuje na ovládnutí státní moci „siloviky“ v čele s V.V.Putinem a jimi „zastřešovaného“ byznysu, ale nese kvalitativně jiný charakter. Tj. je to ještě nebezpečnější a chybnější, než věřit „v moc špatného cara Putina“, nechápaje následující:

1. Všechny regionální civilizace planety jsou charakterizovány vlastními ideály života společnosti, a Rusko je jedna z regionálních civilizací, rozvíjející se během posledních několika set let ve formě mnohonárodnostního státu, a tím pádem má své ideály civilizačního rozvoje.

2. Nositelem a realizátorem ideálů libovolné regionální civilizace je ne ten či onen politik, ne historicky zformovaná státnost, ale v konečném důsledku sociální psychodynamika té společnosti národů, které danou regionální civilizaci tvoří. Ti či oni politici a historicky zformovaná státnost mohou být jak v konfliktu s těmi ideály, tak i více či méně úspěšně jednat v souladu s nimi. A politici a státnost jsou vždy důsledkem psychodynamiky v jedné ze dvou variant její realizace:

• neprotivení se vlivu vnějších (ve vztahu k ní) psychodynamik a subjektů politiky (v této variantě vznikla postsovětská státnost Ruska, cizí jeho ideálům);

• realizace vlastní v určité míře odpovídající algoritmiky, namířené na uvedení vlastních ideálů do života.

Právě v součtu civilizačních ideálů a jejich nositelů a realizátorů spočívá problém v principu nevykořenitelné neliberálnosti Ruska.

První i druhá okolnost – v důsledku sociálního rozvoje Ruska v aspektu namířenosti na realizaci vlastních civilizačních ideálů – dělají neadekvátním myšlení (založené na precedentech, ve vztahu k perspektivám Ruska pod jařmem postsovětské, od začátku jemu cizí státnosti) ve stylu:

• Pokud v minulosti Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 „Naše cíle ve vztahu k Rusku“ se realizovala sama sebou díky průběhu vnitřních procesů v SSSR, které USA jen stimulovaly a směřovaly, včetně za pomoci zednářské periferie, která obsadila klíčové posty v ÚV KSSS, ve všesvazových a republikových orgánech moci, v Akademii věd, v KGB SSSR a jejích útvarech v republikách,

• pak je třeba jen počkat, než postsovětská státnost sama pohřbí zemi, a dokud se tak nestalo, je třeba stimulovat a směřovat vnitřní procesy v Rusku k tomu výsledku politikou kolektivních sankcí ze strany progresivních států a politikou podpory opozičních sil uvnitř země.

To je chybný způsob myšlení. Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 se realizovala v podmínkách konceptuální bezalternativnosti globální politiky: buržoazní liberalizmus a marxizmus-leninizmus byly v tu dobu dvěmi ideologickými obálkami jednoho a téhož biblického projektu zotročení lidstva. A v tu epochu měli všechny státy možnost volby bez volby další cesty svého rozvoje na základě jedné z dvou obálek:

• ty, pro něž byl nepřijatelný útlak liberálního neokolonializmu se dostaly do sféry vlivu SSSR;

• ty, pro něž byla nepřijatelná ideologická totalita marxizmu spadly do oběžné dráhy USA;

• ale jedni i druzí, stejně jako státy-lídři (SSSR a USA) zůstávali v korytě algoritmiky realizace biblického projektu zotročení lidstva a konkurovali si v otázce, kdo z nich ho přivede k vítěznému konci – byla to hloupá záležitost z obou stran, ale to si ani na jedné straně neuvědomovali²¹.

Nezávisle na tom, zdali si ty okolnosti autoři Direktivy SNB USA 20/1 uvědomovali nebo ne, ty okolnosti byli objektivní realitou té doby. Tou objektivní daností, dovolující autorům Direktivy RNB USA 20/1 napsat v ní, že nejsou ohraničeni časem, v důsledku čehož si mohou dovolit počkat, dokud SSSR vnitřně nedozraje, aby krachnul pro vlivem sociokulturních procesů, probíhající v něm samém.

Skutečně se dočkali. Ale krach SSSR byl doprovázen důsledky, autory direktivy 20/1 nepředvídanými: v Rusku byla publikována Koncepce společné bezpečnosti, alternativa biblické koncepce globalizace, vyjadřující charakteristické ideály Ruského mnohonárodnostního světa. V tom se projevila psychodynamika Ruska ve druhé variantě jejího projevu – realizace vlastní odpovídající algoritmiky, namířené na uvedení do života vlastních civilizačních ideálů.

Od toho okamžiku faktor „nejsme ohraničeni časem“ pro stoupence buržoazního liberalizmu a USA jako realizovaného ideálu rozvoje sociální organizace, podmíněný jejich dosavadním monopolem na dělání globální politiky, přestal pracovat, protože neohraničen časem je ve skutečnosti je jeden jediný subjekt globální politiky – Všedržitel, který není lhostejný k tomu, co probíhá na Zemi; a jako důsledek jeho nelhostejnosti k probíhajícímu, jsou neohraničeni časem ti, kdo konají v řečišti Jeho Úmyslu, a ne ti, kdo dosáhl nějakého monopolního dominantního postavení v mezích Božího dopuštění.

Ve vztahu ke dvěma alternativním koncepcím globalizace to znamená, že krach utrpí ta koncepce, která je namířena proti cílům Úmyslu, tj. biblická koncepce vcelku, a její liberálně-buržoazní verze konkrétně. Utrpí krach proto, že její stoupenci se ohradili od Boha texty Bible, jejíž redaktoři překroutili Vnuknutí svými výmysly a posedlostí, a tradicemi výkladu, a také vlastními liberálně-ateistickými nesmysly, pozvednutými jimi do statusu pravdy poslední instance.

Ostatní je variabilní, ačkoliv konkretika realizace té variabilnosti může být nepříjemná pro mnohé jak v blízkém a dalekém zahraničí, tak i v Rusku.

Obecně, slova Puškina, kterými završil tragédii Boris Godunov (1825): „Národ je zticha“ - jsou klíčová k pochopení historie Ruska a jeho perspektiv, protože slova „národ mlčí“ neznamenají, že nic nedělá, tj. neznamenají, že se ve společnosti nic neděje, že se nerozvíjí.

-pokračování-

_