Subkultury jóg a šamanismu

2.8.2018

z knihy Základy sociologie 4

13.2.4. „ER, ES, TÉ“: Rci slovo tvrdě…

„ER, ES, TÉ“ – to je ze současné ruské abecedy, a „Rci slovo tvrdě…“ – to je ze staroruské azbuky. Rozdíl je v tom, že:

• “ER, ES, TÉ” kromě označení zvuků nevyjadřuje nic, co by všichni chápali jednoznačně,

• a „Rci slovo tvrdě…“ kromě označení zvuků prvními písmeny citovaných slov vyjadřuje zcela určitou myšlenku, kterou dokáže pochopit většina dnešních rusky mluvících lidí s podmínkou: že o tom popřemýšlí a procítí ty životní jevy, které se za touto užitečnou staroruskou radou ukrývají¹.

——————

Začněme tím, že být prostředkem pro předávání informací jedním člověkem jiným lidem není jedinou funkcí artikulované řeči. A navíc se v tomto případě ani nejedná o její hlavní funkci, ale jen o pomocnou, neboť jako prostředek pro předávání informací ve společnosti má artikulovaná řeč dost daleko k dokonalosti:

• Artikulované řeči je vlastní subjektivně podmíněná nejednoznačnost navazování vzájemných vazeb mezi subjektivními obrazy v psychice jedince a jazykovými konstrukcemi a to jak při formování proudu ústní řeči nebo textu, tak také při jejich vnímání.

• A tento problém se ještě prohlubuje, jestliže je nutné slovy poskytnout jinému člověku představu o něčem, o čem nemá dosud vytvořeny žádné obrazové představy: v takovém případě není možné adekvátním způsobem pochopit řeč (text) do doby, než si adresát informace zformuje ve své psychice odpovídající obrazy, které jsou pro pochopení řeči (textu) nevyhnutelně zapotřebí. A jestliže se k četbě textu, kterému jsme napoprvé neporozuměli, můžeme po určité přípravě následně vrátit, tak ústní řeč, které jsme hned neporozuměli, je v absolutní většině případů odsouzena zůstat buď úplně nepochopená (a proto zapomenutá), nebo pochopená zkresleně, protože většina lidí není později schopná vybavit si ji doslovně a s přesnými emocemi, které ji doprovázely².

• „Hustota záznamu“ informací je v artikulované řeči velmi nízká: slovní spojení „úplně všechno“ v sobě „zahrnuje“ úplně všechno, co objektivně existuje v Životě, v celé jeho plnosti a ucelenosti, přitom podrobnost popisu je „nulová“; a čím více stoupá potřeba podrobnějšího popisu, tím více je zapotřebí slov – definic nově zaváděných i modifikovaných a upřesňovaných pojmů, popisů vzájemných vazeb mezi jednotlivými pojmy a Objektivní realitou jako takovou apod. Ve výsledku dosahují objemy dokonce i těch textů, které jsou pro život užitečné (tj. s výjimkou „mluvení pro mluvení/mlácení prázdné slámy“), i s ohledem na rychlost jejich hromadění v kultuře vyspělých států a celého lidstva, takových rozměrů, že je stále častěji jednodušší obnovit nezbytné znalosti od nuly, než dohledat v kultuře potřebnou znalost v podobě hotové k použití.

• Kromě toho není možné vše, co v Životě existuje, definovat pouze v mezích slovní zásoby a úvah podle té či oné logiky: a konkrétně není možné slovně-logicky definovat směřování vpravo a vlevo či pravotočivou a levotočivou soustavu souřadnic; také není možné slovně-logicky definovat Lásku a mnohé další.

• Vyhlášený popis Života v jeho plnosti a ucelenosti, tj. úplně všeho a některých určitých fragmentů úplně všeho, je vždy doprovázen něčím, co přitom vyřčeno nebylo, co se rozumí samo sebou, tedy něčím implicitním, a vedení hranice mezi „zjevně vyhlášeným a implicitním“ je při sestavování řeči (textu) také podmíněno subjektivitou, a proto nejednoznačné. Předurčuje to však šířku okruhu těch, kteří budou schopni pochopit daný výklad adekvátně: tj. vnímat ten smysl, který byl do řeči (textu) vložen, bez zkreslení, která by se potom významně projevila v praktické činnosti.

• Procesy vkládání smyslu do ústní řeči a textu jsou v psychice člověka různými procesy, stejně jako porozumění smyslu ústní řeči a textu. To znamená, že jeden a ten samý smysl je z řeči a z jejího písemného přepisu vnímán rozdílně, a jeden a ten samý smysl je tedy zapotřebí vkládat do různého pořadí slov podle toho, zda jej vyjadřujeme ústně nebo písemně, aby ho posluchači či čtenáři co nejlépe pochopili.³

• Nemluvě už vůbec o potížích porozumět smyslu z artikulované řeči kvůli vadám dikce mluvčího nebo vadám sluchu posluchače či kvůli vlivu hlučného prostředí, nečitelnému písmu apod.

No a budeme-li hovořit o tom, jak člověk přemýšlí neverbálním způsobem⁴, tj. ne diskrétně-pojmově, ale procesně-obrazně a matričně bez slovního doprovodu procesu myšlení vnitřním monologem, je možné si povšimnout, že hustota záznamu informací (obrazů událostí a hudby Života⁵) je v tomto procesu mnohokrát vyšší; je taková, že pro její slovní vyjádření by bylo nutné pronést dlouhé řeči, nebo napsat celkem rozsáhlé texty i s ilustracemi, přestože samotnému jedinci – nositeli těchto obrazů a hudby – je vše jasné i beze slov a je mu to jasné okamžitě.

Kdyby člověk dokázal tuto svou obrazně-hudební představu týkající se těch či oněch aspektů života v identické podobě předat druhému člověku stejně, jako když přepošlete soubor z jednoho počítače na druhý, nebylo by nutné vyměňovat si informace formou rozmluvy; a kdyby si člověk dokázal číst v paměti Všehomíru a noosféry Země⁶ stejně, jako si čte v napsaných textech, tak by ve většině případů ani nebylo zapotřebí písemnictví. A přestože tyto neverbální návyky většina lidí nemá, tak se po dobu celých dějin v různých společnostech vyskytovali lidé, kteří byli schopni vnášet do vědomí ostatních (nebo do nevědomých úrovní jejich psychiky) své myšlenky, aniž by používali slova; byli schopni poznat, co si druzí myslí, aniž by si je museli vyslechnout⁷; a také měli povědomost o současných i minulých událostech navzdory tomu, že sami nebyli jejich očitými svědky ani účastníky, a že jim o nich nikdo nevyprávěl, ani o nich nic nečetli.

V současnosti se schopnost přenášet myšlenky neverbálně nazývá „telepatie“ a schopnost vědět to, čeho člověk nebyl sám očitým svědkem a o čem se nedozvěděl z doslechu, písemně nebo prostřednictvím multimediálních technologií, se nazývá „jasnovidectví“, přestože část „jasnovideckých“ jevů je výsledkem telepatie (v těch případech, kdy informace nejsou bezprostředně odečítány z paměti noosféry, ale z psychiky jiných lidí – nositelů těchto informací).

Ale přestože nejsou v historicky zformované kultuře tyto návyky rozvinuté kvůli tomu, že nejsou žádané nebo jsou potlačovány faktory samotné kultury, může si většina z vás připomenout situace ze svého dětství, kdy vám i beze slov bylo jasné, co si myslí dospělí nebo vaši vrstevníci, nebo kočky a psi žijící s vámi v domě, nebo kdy vás napadly myšlenky či jste dospěli k těm či oněm poznatkům, které nemohly být vysvětleny rámcem vašich tehdejších vlastních životních zkušeností, ani jste se je nedozvěděli od jiných lidí.

Kromě toho si mnozí lidé mohou vzpomenout, že i poté, kdy dospěli, v některých situacích věděli o takzvaných „blízkých lidech“ to, co neprošlo komunikačním kanálem ústní nebo písemné artikulované řeči a čeho oni sami nebyli očitými svědky ani účastníky; nebo kdy je a jejich „blízké“ prakticky současně napadali stejné myšlenky.

Skutečnost, že iluzionisté v cirkusu a různých estrádách po staletí úspěšně imitují „telepatii“ i „jasnovidectví“, aniž by skutečně měli tyto návyky; a že na základě imitace těchto návyků vzkvétají různorodá odvětví obchodních i politických švindlů orientovaných na zisk, nemůže přesvědčit ty, kteří se v životě skutečně střetli s podobnými jevy, nebo takové návyky získali samovolně, že „telepatie“ a „jasnovidectví“ a další „parapsychologie“ jsou jen výmyslem, mystifikací a klamem. Jenže problém je, že:

Když lidé toto všechno prohlašují výlučně za výmysly, mystifikaci a klam, tak sami sobě uzavírají cesty k získání těch či oněch návyků, které jsou v dnešní době řazeny do oblasti „parapsychologie“, k „záložním možnostem“ člověka apod., a navíc princip „co ses v mládí nenaučil, ve stáří už nedoženeš“ se do značné míry vztahuje i na tuto množinu možností, jež se lidem otevírají, aby je poznávali a osvojovali si je. ⁸

To, co bylo vyloženo výše v kapitole 13.2.4, nevyhnutelně vyvolává otázky:

1. Proč nejsou v historicky zformovaných kulturách celého lidstva „telepatie“ a „jasnovidectví“ podřízeny lidské vůli, přestože jsou čas od času v řadě případů jejich spontánní (samovolné) projevy pozorovány v kruhu „blízkých lidí“?

2. Proč jsou ve specifických, málo rozšířených subkulturách (šamanismus, jogíni⁹) tyto návyky dosažitelné? Sice ne všem, kteří by o to stáli, ale alespoň určité části těch, kteří v osvojování si těchto kultur pokročili dost daleko?

3. Jestli jsou „telepatie“ a „jasnovidectví“ reálně možné, a kvalitou předávání informací převyšují artikulovanou řeč, která má jako prostředek informační výměny dříve uvedené i jiné nedostatky, tak proč byla schopnost artikulované řeči dána lidem geneticky a k čemu má v Životě Všehomíru sloužit?

Nejjednodušší je odpovědět na první otázku, přestože níže uvedená odpověď není receptem k získání schopnosti „telepatie“ a „jasnovidectví“.

Fyzickými nositeli jednoho i druhého fenoménu jsou biopolní procesy vlastní fyziologii lidského organismu. A „telepatie“ i „jasnovidectví“ se spontánně objevují v kruhu „blízkých lidí“, protože tito lidé jsou si skutečně blízcí: s ohledem na mravnost, způsob myšlení (smysl života), parametry kompatibility biopolí, která vyzařují (obzvláště jde-li o příbuzné). Ve vztahu k spontánním projevům „telepatie“ a „jasnovidectví“ je slovní spojení „blízcí lidé“ nutné chápat ve smyslu jejich duchovní pospolitosti, duchovní blízkosti, duchovní jednoty, použijeme-li tradiční slovník. Díky tomuto druhu blízkosti dokážou vnímat některé toky biopolí, které jsou jejich kruhu společné i jimi přenášené informace podobně, jako když rádiové a televizní přijímače identicky přijímají při stejném naladění na určitou frekvenci a shodě kódovacích systémů s kódováním vysílače jedny a ty samé rádiové a televizní přenosy.

I ostatní lidé, kteří nejsou součástí příslušného „blízkého kruhu“, mohou s jeho představiteli mimoděk vstupovat do telepatických seancí, ale ještě vzácněji než se to stává v tomto „kruhu blízkých“, tj. prakticky v ojedinělých případech; může se to stát, jestliže se díky okolnostem zformuje naladění jejich biopolí tak, že se na určitou dobu stanou členy určitého „kruhu blízkých lidí“.

To samé platí i pro jasnovidectví, které spočívá ve vytvoření naladění (odpovídajícího nastavení parametrů energetiky biopole a jeho informačně-algoritmického formátování): jestliže je tento problém vyřešen a naladění je možné uvědoměle podřizovat vůli, je možné jasnovidectví praktikovat svobodně; jestliže vzniknou takové okolnosti, že se jedinec bezděčně, spontánně ocitne v příslušném naladění/náladě, dojde ke spontánnímu projevu bezděčného jasnovidectví.

Co se týká druhé otázky, tak v žádné z kultur nejsou od samotných svých počátků subkultury typu indických jóg a různorodého šamanismu určeny pro všechny, ale jen pro dost úzký okruh osob, které mají v příslušné národní nebo nábožensky podmíněné kultuře řešit určité úkoly. Pro řešení těchto úkolů je v řadě případů vyžadováno svobodné ovládání návyků telepatie a jasnovidectví. Osvojení si těchto návyků je jedním z cílů přípravy adeptů a proces, v jehož průběhu je dosahováno tohoto výsledku, je svého druhu „kaskádou sít“, kterými propadají ti, kteří nejsou schopni absolvovat další etapu této přípravy. Samy úkoly a koncepce organizace života společnosti, ve které mají být řešeny, se zpravidla nacházejí mimo pozornost jak „guru“ (učitelů), tak i adeptů (žáků), a proto také leží mimo jakoukoliv jejich kritiku či diskusi (a tím spíše mimo ty veřejné, které by vycházely za okruh zasvěcených „guru“ nebo za okruh „guru“ a jejich žáků): v takových subkulturách je vyžadována slepá víra všem „guru“ obecně, a svému „guru“ personálně¹⁰, a také je v nich vyžadováno udržování tradic. Nejde v nich tedy o poznání Života a vypracování si vlastního smyslu života, které by ty tradice mohly narušit; a mimo okruh „guru“ a jejich žáků musí být ve společnosti formován uctivý vztah k jejich subkultuře a „komplex méněcennosti“ zástupců společnosti, jsou-li porovnáváni se zástupci příslušné subkultury. Přitom ve společnosti panuje trvalé nepochopení osobitostí tohoto druhu tradičních subkultur „duchovního rozvoje“ a „duchovní služby“.

V takových subkulturách jsou příslušné parapsychologické návyky získávány prostřednictvím technologií (procedur), jejichž soubor je pro každou takovou subkulturu standardní. V podstatě se to podobá studiu žáků na ve všech školách, kde se do nich hustí určité znalosti a návyky, ale vůbec není odhalován jejich osobní poznávací a tvůrčí potenciál: ve všeobecných i odborných školách, na vysokých školách i školách uměleckých (hudebních, výtvarných apod.) – všude dominuje osvojování si těch či oněch technik (hra na klavír nebo housle, malířské techniky apod.), přičemž úkoly, které jsou řešeny prostřednictvím znalosti těchto technik, bez kterých by je řešit nebylo možné, součástí vzdělávacího standardu nejsou.

Nicméně takový přístup má i svou alternativu, přestože ne všichni si nejen neuvědomují její odlišnost od těch různorodých subkultur jóg a šamanismu, ale ani všeobecnou nutnost se jí řídit¹¹. Jestliže se lidé obdaření darem Svatého ducha nezajímají o problematiku koncepce organizace života společností, nejsou výsledky jejich činnosti ve svých příznacích rozeznatelné od šamanů a pokročilých jogínů. Uvedeme příklad ze života ruského duchovního vůdce Sergije Radoněžského (03.05.1314 — 25.09.1392):

«Jednou se archijerej Stefan Permskij, který si velice vážil Přepodobného, vypravil ze své diecéze do Moskvy. Cesta vedla osm verst od Sergijevského kláštera. S úmyslem navštívit klášter na zpáteční cestě se archijerej na tomto místě zastavil a poté, co se pomodlil, poklonil se přepodobnému Sergiji se slovy: „Mír s tebou, duchovní bratře!“ V té chvíli právě přepodobný Sergij seděl společně s bratry za stolem v refektáři. V reakci na požehnání archijereje Přepodobný Sergij vstal, pomodlil se a poslal v odpověď archijereji své požehnání. Někteří z žáků, které nezvyklé jednání Přepodobného překvapilo, pospíšili k uvedenému místu, dohnali archijereje a přesvědčili se o tom, že vidění bylo skutečn黹².

Kromě toho byl Sergij obdařen i dalšími dary Svatého Ducha: schopností léčit nemocné, jasnovidectvím, věštectvím a dalšími. Jak informuje citovaný zdroj:

«Ještě za svého života byl přepodobný Sergij obdařen darem činit zázraky. Vzkřísil chlapce, když už zoufalý otec považoval svého jediného syna za navždy ztraceného. Brzy se začala šířit sláva o zázracích konaných přepodobným Sergijem a lidé k němu začali vodit nemocné z blízka i daleka. A všichni od Přepodobného odcházeli vyléčeni ze svých neduhů a obdařeni jeho poučnými radami.» ¹³

Mnozí, kteří čtou svědectví o podobných skutečnostech, by rádi získali stejné schopnosti, aby je mohli využít v těch či oněch zištných cílech¹⁴. Jenže tato touha je zcestná a zrádná.

No a v mnohých lidech, kteří nejsou schopni samostatně si v krátké době osvojit „parapsychologické“ návyky a nemají přístup k učitelům, to vyvolává hněvivý pocit bezmoci, před kterým se brání skepsí a nihilismem: „To všechno jsou jen žvásty nebo imitace, protože nic takového nemůže existovat.“

Málokdo také věnuje svou pozornost tomu, že lidé, kteří přicházeli k Sergijovi a dalším jemu podobným, získávali kromě svého vyléčení i něco jiného — „poučné rady“. A ještě méně lidí jim přisoudí větší životní význam než faktu jejich vyléčení a dalším „zázrakům“, které tyto „poučné rady“ doprovázely.

Ale ani přímé „poučné rady“ nejsou tím hlavním. To nejcennější, co v našem životě existuje, je skutečnost, že mezi sebou lidé vzájemně komunikují. A význam (hodnota) této komunikace mnohonásobně vzrůstá, jestliže je nám umožněno mluvit s lidmi pravověrnými/světci.

Problém je v tom, že přemýšlejí-li lidé osamoceně, často „se točí v kruhu“¹⁵, tj. jejich myšlení běží po nekonečném kruhu, probírá se stále stejnými fakty a argumenty, a nedokáže je dovést k žádnému určitému řešení, jež by je vyvedlo z kruhu problémů, který je s takovým myšlením spojen. Jestliže potom člověk chycený v této pasti začne mluvit s jiným člověkem, tak se díky komunikaci s ním může sám vyprostit z toho uzavřeného kruhu myšlení, začít adekvátně hodnotit situaci a vypracovat si efektivní řešení problémů, se kterými se střetl.

V základu tohoto jevu leží formování kolektivního intelektu prostřednictvím spojování biopolí, který je mocnější než ten individuální (i kdyby se ten kolektiv skládal v daném případě pouze ze dvou jedinců). A jestliže člověk mluví se světcem, tak za podmínky, že se mu nevzpěčuje, hrají mravní normy světce v jimi formovaném kolektivním intelektu rozhodující roli i proto, že v takovém případě je člověk komunikující se světcem odstavován od těch egregorů, pod jejichž nadvládou se obvykle nachází. V důsledku toho se jeho myšlení vězněné ve zhoubném kruhu vymaní z jeho hranic a to dokonce i v případě, že je světec méně znalý než on sám a nedá mu žádné konkrétní „užitečné rady“.

Tento proces se psychologicky liší od činnosti autoritativního efektivního intelektuála-analytika, který svým svěřencům rozdává hotové recepty, neboť nepotlačuje jejich myšlení a vůli, naopak je uvolňuje a umožňuje lidem získat nové hrany svobody. Výsledná užitečnost tohoto procesu není podmíněna „mírou znalostí“ světce, ale jeho mravně-psychologickými osobitostmi – jeho orientací na pravověrnost, která byla ověnčena určitými úspěchy.

Role tohoto jevu je v dějinách zřídkakdy odhalována, a přitom je dost významná. Kdyby v životě Rusi neexistoval tento jev – dar komunikace s pravověrnými lidmi – tak by Rus jako svébytná mnohonárodnostní civilizace dávno přestala existovat. Týká se to jak některých lidí, kteří byli uctíváni jako svatí představitelé konfesí, tak i mnohých laiků, jejichž jména společnost dávno zapomněla a pamatuje si je teď už jen Bůh.

Jestliže tedy s těmito znalostmi zaměříme svou pozornost na všechno to – co doprovázelo „zázraky“ – tak uvidíme rozdíl mezi subkulturami různých jóg, šamanismem a „individuální magi퓹⁶ – na straně jedné a dary Svatého Ducha – na straně druhé:

• Sergij se, stejně jako jiní pravověrní lidé, nesnažil získat návyky telepatie, jasnovidectví, věštectví, schopnosti léčit ani jiné zázračné schopnosti.

• Ti všichni se zajímali o jinou problematiku – o smysl Božího Záměru a své vlastní místo v něm, o svůj vlastní podíl v uvádění Záměru do života; snažili se nehřešit, aby svými hříchy a jejich následky nezatěžovali život ostatních lidí, včetně těch v následujících pokoleních. A v té míře, v jaké v tom dosahovali úspěchů a osvobozovali se ve svém chování z moci zištnosti a různorodé hříšnosti – byli Bohem obdařováni dary Svatého Ducha, které jim pomáhaly realizovat misi (podíl) v Záměru, kterou si na základě svého svědomí zvolili.

Nikdo z nich nestudoval šamanismus nebo psychofyziologické praktiky pod vedením „guru“ té či oné jógy, nikdo z nich se nestal takovým „guru“ pro lidi ve svém okolí, přestože každý z nich byl pro mnohé poradcem¹⁷. Všichni prostě (tj. bez vedlejších záměrů a nezištně) usilovali o pravověrnost a v míře, v jaké se jim dařilo jí dosahovat, byli Bohem obdařováni dary Svatého Ducha, které rozšiřovaly spektrum jejich vnímání Života a spektrum otevírajících se jim možností jak v Životě působit na průběh událostí. A lidé z jejich okolí žijící v zajetí zištnosti, nepravověrnosti a jimi vyvolávané honby za lepším, vnímali projevy jejich „nadpřirozených schopností“ jako „zázraky“ navzdory tomu, že to všechno i mnohé další je pro člověka, který se zformoval v nositele lidského typu struktury psychiky a žije v rámci Záměru – normou.

To znamená, že:

• subkultury šamanismu a různorodých jóg, jež jsou svou podstatou subkulturami „duchovního elitářství“ ve vztahu ke společnosti „primitivů“ a subkulturami „hackerství“ ve vztahu k psychice osobnosti (jak s ohledem na psychiku „guru“, tak i jeho žáků a v řadě případů i s ohledem na psychiku okolních lidí, posuzujeme-li psychiku jako informačně-algoritmický systém), jsou odsouzeny zůstat úzce-„elitářské“ v aspektu nějakého „duchovního rozvoje“,

• zatímco kultura, ve které každý doroste v pravověrného nositele lidského typu struktury psychiky a bude obdařen dary Ducha Svatého v souladu se svým, svobodně (tj. podle svého svědomí) zvoleným podílem v Záměru, může bezvýhradně převládnout a spojit v sobě všechny lidi bez jakýchkoliv výjimek.

Kromě toho:

Psychologické „hackerství“ subkultur jóg a šamanizmu garantuje nebezpečnost (krizovost) společenského „rozvoje“, na rozdíl od kultury, ve které se všichni orientují na život v řečišti Záměru v harmonii s Bohem.

V té míře, v jaké se budou společnosti propracovávat k této kvalitě, bude artikulovaná řeč jako prostředek výměny informací ve společnosti ustupovat ze svých pozic telepatii a jasnovidectví – darům Svatého Ducha. V procesu posouvajícím nás k takové kvalitě života bude hlavním účelem artikulované řeči dovést v průběhu besed o mravnosti, vnímání a chápání světa, etice, dějinách a aktuální politice i o Životě obecně lidstvo k té reálné mravnosti a etice, jež jsou nazvány slovem „pravověrnost“, které si Bůh zvolil i Sám pro Sebe, jak se o tom již dříve krátce hovořilo v kapitole 12.2.7.

To však byla pouze část odpovědi na třetí otázku: Nač je zapotřebí artikulovaná řeč, když jsou telepatie a jasnovidectví normální a maximálně efektivní prostředky informační výměny předurčené člověku Shora?

poznámky