5.12.2016
Další úryvek z chystané knihy "Bůh synergie" (anotace + obsah)
Rusové za hranicemi říše
Je zajímavé, že ruské obyvatelstvo se rozšířilo i do oblastí, které vlastně ruskému impériu nikdy nepatřily. Nejzápadnějšími lidmi, kteří mluvili rusky, hlásili se k pravoslaví a považovali se za Rusy, byli obyvatelé Haliče. Při dělení Polska Halič získalo Rakousko-Uhersko. To nebylo nic zvláštního: mocní si rozdělili území méně mocného, vcelku klidně při tom mlaskali a sousta si dělili podle své okamžité schopnosti je pozřít.
Pro pozdější vývoj mělo podstatný vliv Srbsko. Za napoleonských dob došlo v Bělehradském pašalíku k jistým nepokojům, do jejichž čela se postavil místní statečný starosta a obchodník, urostlý černovlasý Jiří Petrovič. Nebo-li ‚černý Jiří‘ – turecky kara Djordje, v dějinách známý jako Karadjordje1. Za diplomatické pomoci Napoleona, díky šťastné shodě okolností a prozíravé politice Srbska se Turkům nepodařilo vývoj potlačit a na hranicích velkých a mocných říší vzniklo zpočátku miniaturní a polonezávislé Srbsko. To časem nezávislost získalo a připojilo další území. S pádem Napoleona ovšem skončila sláva a síla Francie a Srbsko se později stalo pro Francii přítěží. Proto Francie fakticky předala svého chráněnce Rusku. Celé to byla dosti složitá intrika, jejímž symbolem se stal Ilja Garašanin2. Na ‚nemocného muže na Bosporu‘, jak se v té době říkalo Osmanské říši, ovšem měla spadeno říše Habsburků. A obratně manévrující (později již samostatné Srbské království) bylo takovou nepříjemnou kostí v krku, která bránila spokojenému spolknutí sousta mocného souseda. Vše se začalo vyhrocovat na přelomu 19. a 20. století.
Srbsko se stavělo proti rozpínavosti Rakouska-Uherska, protože Srbové měli představu, že jihoslovanské národy by se měly osvobodit, samozřejmě pod vedením Srbů. No, vždyť je to normální! Ale působily zde i vnitřní problémy Rakouska-Uherska. Slovanské obyvatelstvo v něm bylo v poníženém postavení. V každém případě v té době ruská moc podporovala a chránila pravoslavnou výspu na Balkáně (to slovanství myslím hrálo podřadnou roli). Rusové vlastně žili i na Haliči a případné expanzívní snahy Rakouska-Uherska by mohly narazit na válku s Ruskem a … na odpor Haliče vůči vrchnosti!
Vládnoucí kruhy Rakouska-Uherska proto hledaly způsob, jak Halič zvládnout. Kromě toho také odmítaly národnostní narovnání a snažily se ‚eliminovat‘ nespokojený slovanský živel. Státní moc podrobně sledovala aktivitu jednotlivých národnostních spolků3 a vyhledávala takové, které by na Haliči dokázaly vystoupit proti rusky smýšlejícímu etniku.
V době formování Rakouska-Uherska se v tamější ruské inteligenci společnosti zformovaly dva ideové proudy. ‚Starorusíni‘ se považovali za Rusy a začali postupně prosazovat ideové sjednocení s Ruskem, tedy podporovali zavádění spisovné ruštiny a konverzi k pravoslaví. Přestože náboženská konverze tehdy již byla v Rakousku-Uhersku uzákoněna, právě tato tendence narazila na tvrdý odpor úřadů. V důsledku toho s podporou úřadů začal sílit druhý proud, ‚novorusínů‘, kteří prosazovali ideu samostatného rusínského národa – a především neměli problém s řeckokatolickou konfesí. Přesně v té době se totiž Ruské impérium začalo dostávat do pozice soupeře Rakouska-Uherska. ‚Novorusíni‘ potom na nějaký čas uzavřeli s většinovými Poláky politické kompromisy, které částečně institucionalizovaly jejich představy. Jenomže kompromisy padly pod palbou radikálů a ti nakonec s účastí ‚novorusínů‘ zformovali Ukrajinskou národně-demokratickou stranu a postavili se do ostré opozice proti Polákům4.
Skupiny studentíků – desperátů a z nich vzešlé inteligence prostě začaly razit ideu po staletí potlačované ‚ukrajinské státnosti‘. Byla to vlastně taková ‚lvovská kavárna‘, to je vždy a všude spolek lidí, jejichž schopnosti končí ničením čehokoliv. Ideu ‚ukrajinského národa a státnosti‘ tyto spolky samozřejmě čirou náhodou neobrátily proti své vrchnosti, ale proti Rusku a ruskému obyvatelstvu Haliče. Pochybnou skupinku inteligence podpořila státní moc Rakouska-Uherska, aby rozvířila udavačství, vzájemnou nenávist a vyvolala rozkol a teror uvnitř samotného etnika5.
Nejprve si nacionalisté vyřídili účty s místokrálem Haliče Andrejem Kazimírem Potockým. Potocki sice vedl rozumnou politiku ve městech na západě Haliče, ale rolníkům na východě ustupovat nehodlal a postupoval proti nim velmi tvrdě6. Za ruské revoluce v roce 1905 došlo k vyostření situace i na Haliči. Potocki nasadil agitátory, stávkokaze, četnictvo a armádu a nechal provést rozsáhlé zatýkání. Po zklidnění situace ovšem vyjednával s rolnickými stranami východní Haliče a během voleb v roce 1907, z obavy před socialisty, podpořil ‚moskalofily‘ (proruské strany). Ukrajinští nacionalisté to považovali za provokaci a rozpoutali šovinistickou kampaň, jejímž výsledkem byl úspěšný atentát na Potockého 12. 4. 1908.
Jeho nástupcem se stal Michał Bobrzyński7, o němž nevím, jestli ho mám považovat za nacionalistu polského nebo ukrajinského. Za jeho vlády v roce 1911 vyhráli volby v Haliči sjednocení nacionalisté. V dalším nacionalisté začali útočit na rusky smýšlející obyvatelstvo. Základem se stala udání, jako například udání předsedy Ukrajinského klubu Kosti Levického ministru války Rakouska-Uherska z roku 1912:
„Zdalipak je Vaší excelenci známo, že v Haliči je mnoho rusofilských míst, kde se vzdělává mládež, která potom v armádě získává práva dobrovolníků8 a důstojnické hodnosti? Jaké jsou potom naděje na úspěch ve válce, když je v armádě mezi důstojníky tolik nepřátel?“
Na základě tohoto udání byli ruští důstojníci rakousko-uherské armády zbaveni hodností. Ve Vídni proběhl soud s významnými ruskými činiteli, kteří byli odsouzeni za špionáž ve prospěch Ruska na základě toho, že u nich našli rusky psané dopisy, ruské knihy, noviny (distribuované rakouskou poštou ) a pohlednice. Svědek v procesu, advokát Fjodor Vanjo, definoval předmět procesu takto:
„Kdo mluví rusky, nemůže být loajální občan Rakouska-Uherska. Loajální občan je pouze Ukrajinec.“
Čistky proběhly mezi politiky, důstojníky, učiteli i studenty, ale teror postihl i rolníky a dělníky. Zpočátku se jednalo pouze o degradace, propouštění, věznění a vyhrožování. Jsou i informace o hladomoru – mělo k němu dojít v roce 19139. Tito lidé podobných výsledků dosahují snadno, ostatně brzy se o tom přesvědčíme. Lidé odmítali vzdát se svého jazyka a své identity ve prospěch jakéhosi pofidérního ‚ukrajinství‘. Ale pozor! To ‚ukrajinství‘ s sebou neslo výhody: klídek, funkce, možnost si nakrást během pogromů … a zcela jistě se našli tací, kteří na to slyšeli. Armáda dostala seznam obcí, v nichž vyhráli ‚rusofilové‘. Tyto obce byly na začátku světové války srovnány se zemí … Ostatně podobně, byť ne tolik vyhroceně, to fungovalo i v dalších končinách Rakouska-Uherska, té občas tolik opěvované říše. I Čechoslováci byli předmětem a obětí stejné politiky.
Po rozpoutání světové války se využily seznamy nespolehlivých. Jen bylo nutno někam je umístit. A tak podle britského vzoru vznikly v září 1914 v Thalerhofu10 nedaleko Štýrského Hradce a v terezínské pevnosti11 první koncentrační tábory na evropském kontinentu12. Vláda nechala nacionalisty hlásat, že všichni Rusové jsou vlastizrádci, a za dojemné spolupráce se zglajchšaltovanými fanatiky organizovala pochody smrti. Kdo mluvil rusky, měl vytyčenou cestu. Nedělám si nejmenší iluze, že zároveň ve svém fanatizmu si nacionalisté přišli na své a řádně si nabrali z majetku ‚rusofilů‘. A zcela určitě si je podle toho vybírali. Ono to jinak na světě nechodí a oni prostě byli jen gaunery nejhoršího ražení.
Není znám počet mrtvých padlých cestou. Co se týče Talerhofu, mělo tam být umístěno přes dvacet tisíc lidí a podobný počet byl i v Terezíně, dohromady 40-50 tisíc lidí. Represe postihly asi 120 tisíc lidí. Ve skutečnosti celkový počet lidí nahnaných do pochodů smrti, stejně tak i skutečný počet zemřelých, není znám. Mrtví se prostě nepočítali ani cestou, ani v táborech. Dnešní odhady se zakládají na počtech těch, kteří přežili. Fotografie, uvedené v dokumentárním filmu Věry Kuzminy, jsou výmluvné. Rakouští důstojníci pózují u šibenic, u hromady mrtvol a podobně. Samy o sobě zpochybňují oficiální tvrzení o třech tisících mrtvých. Není špatné si počíst v knize svědka a dokumentaristy událostí Vasilije Romanoviče Vavrika13. A to nebylo vše. V Talerhofu zřízení táborů znamenalo jen ohrazení prostoru, do něhož byli internovaní nahnáni tak, že zakrývali celou plochu. Baráky, spíše jen přístřešky, se začaly stavět až na konci roku 1914, do té doby byli vězni ponecháni osudu jen tak na zmrzlé zemi. O kvalitě rakouského personálu pod velením von Stadlera nemá smysl psát, ostatně němečtí následovníci o tři desetiletí později nic nového nepředvedli. Za dozorce s nejhorší pověstí platili Timčuk a Čirovský, oba samozřejmě ‚Ukrajinci‘. Podobně to platilo i o stravě. Asi nebyla tak vědecky přesná jako v třetím rajchu, ale to byl snad jediný rozdíl. Personál se činil! Odhaduje se, že asi dva tisíce lidí bylo umučeno při soukromých zábavách … Tábor zrušil v květnu 1917 po svém nástupu na trůn Karel I. a je velmi špinavou vizitkou sice pracovitého a vytrvalého, ale státnicky neschopného Franze Josefa.
Poznámky autora
V prvé řadě se musím omluvit, protože jsem to poněkud pomotal a vyšel díl, který měl být až za tímto. Tady se v opačném gardu některé věci vysvětlí… Kromě toho: kniha je poměrně obsáhlá, prosím napište do diskuze, o jaké téma byste měli zájem. Jsou zde záležitosti historického vývoje (především rolnického – nevolnictví a jeho ‚zrušení‘), ruské revoluce, Stalinův nástup k moci, kolektivizace, zprůmyslnění, čistky, válka, poválečný vývoj – ale celé dohromady to je na půl roku. Takže o co byste měli zájem.
reakce na diskuzi:
tenue – Musím se přiznat, že poslední tak 3 roky jsem české knihy prakticky nečetl a o Rybasovi jsem nevěděl. Knihu jsem si půjčil a zatím do ní jen nakoukl, takže jen velmi stručně a možná ne zcela správně: Tento autor se mi jeví jako liberální kritika klasických nesmyslů. Tedy člověk silně indoktrinovaný liberalizmem, ale přece jenom se značnými znalostmi a vnitřně poctivý na to, aby napsal klasické nesmysly. V každém případě tu knihu přečtu a domnívám se, že ji využiji na doplnění argumentace. Ovšem, podobně jak je u ruských liberálů zvykem, mě stále překvapují jejich slabé znalosti ruských dějin (to píši po přečtení asi 20 stran). Zkusím se obrátit na držitele práv A. Buškova ohledně možnosti zveřejnit úryvky jeho knih Rudý car a Ledový trůn. Je to napsané s vtipem, ale velmi tvrdě.
Fenomén – No, politická korektnost … To je těžké, víte já mám představu zhruba takovou, že bych tu knihu (ale vlastně s tím Buškovem knihy) rád vydal a navíc následkem toho nebyl zatčen. Co se týče těch Chazarů – uvažuji o zveřejnění stati, kde se popisuje osud Židovské komunistické strany – ale stejně to nejsou viníci, ale jen oběti. Ta hydra je jinde a navíc pozor na zákony a různě pokřivené vědomí různých vrstev společnosti.
Imaon – autorem jsem já a s tímto webem nemám nic společného, jen jsem již začal hledat možnosti vydání. Takto jsem se kontaktoval s Hox a on souhlasil s otištěním úryvků. Prosím ponechme to alespoň zatím tak, on je ten text opravdu docela ostrý a zatím nechci příliš odkrývat karty, mimo jiné i proto, že knihu stále nepovažuji za dokončenou.
1cs.wikipedia.org/wiki/Karađorđe_Petrović
2sr.wikipedia.org/wiki/Илија_Гарашанин
3Lin: Tábor smrti Talerhof (1);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6258-tabor-smrti-talerhof-1.htm
4Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015
5Lin: Tábor smrti Talerhof (2);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm
6pl.wikipedia.org/wiki/Andrzej_Kazimierz_Potocki
7pl.wikipedia.org/wiki/Michał_Bobrzyński
8Záložní důstojníci jako ‚jednoroční dobrovolníci‘, viz například Haškův Švejk
9Lin: Tábor smrti Talerhof (2);
viz www.zvedavec.org/komentare/2014/12/6259-tabor-smrti-talerhof-2.htm
10en.wikipedia.org/wiki/Talerhof
Rychlík, Zylinskij, Magocsi: Dějiny Ukrajiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2015
11en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_Austrian_internment
12Dokumentární film Věry Kuzminy Убить русского в себе.
viz www.youtube.com/watch?v=A10LluwpVcw
13В. Р. Ваврик: ТЕРЕЗИН И ТАЛЕРГОФ; viz www.ukrstor.com/talergof/terezin.html
Informační báze KSB