8.2.2016
Nedávné vystoupení V. Putina, ve kterém se dotkl role Lenina a bolševiků v historii, vyvolalo bouřlivou reakci ve společnosti. Avšak z celého spektra námi zachycených názorů jsme nenašli ani jednu adekvátní odpověď na otázku: proč Putin to téma nastolil? V této souvislosti si bereme slovo.
První interview Putina v 90. letech, tehdy ještě zástupce Sobčaka, obsahovalo mínění budoucího prezidenta o negativní roli Lenina v krachu SSSR. Tehdy, jsa malým úředníkem, Vladimír Putin jednoduše vyjádřil své mínění na tuto otázku. Ono mínění se nacházelo v rámci tehdy panujícího obecného diskursu elity, médií a liberální části společnosti, jejíž čas tehdy nastoupil. Od té doby se Putin onoho názoru držel a periodicky ho opakoval, když se někdo zeptal.
Je známo, že jako premiér a prezident, Putin se vždy snažil zůstávat neutrální v otázkách historie, které rozdělují společnost, a vždy se omezil na obecně přiznané liberální fráze. Příčina neutrality je pochopitelná. Využívaje historicky zformované rozpory, je velmi lehké rozdělit společnost v ten okamžik, kdy naopak potřebuje sjednocení. Dotýkat se bolavých témat v podmínkách obnovování státu by bylo kontraproduktivní.
Fakt, že Putin samostatně a veřejně nastolil téma viny Lenina, otázku, týkající se historie vzniku Sovětského státu, čímž vyvolal bouřlivé reakce, je sám o sobě neobvyklý. Neobvyklý je tím, že prezident nic podobného nikdy nedělal. Především to navozuje myšlenku o tom, že se něco změnilo, „přišel čas“.
Upřímnost Putina ve vyjádřeních o Leninovi a bolševicích vyvolává z následujících důvodů pochybnosti. Vladimír Putin má obrovkou zkušenost řízení a je člověkem, který osobně ručně sbíral po kouskách zemi. Za svůj život vyřešil množství hospodářkých, kádrových, ekonomických, právních a dalších výzev. Je člověkem, který reálně zná cenu přijatých globálních rozhodnutí, ten, na jehož slovech závisí osudy milionů, a jehož osobní reputace je zároveň reputací celé země. Ví, co je to reálné řízení, disponuje největší kompletností vědění v mnohých oblastech činnosti, včetně historie, nese kolosální odpovědnost, a proto váží svá slova.
A najednou veřejně nastoluje následující otázky:
-
Lenin je vinen v tom, že se SSSR nakonec rozpadl.
-
SSSR se rozpadl také proto, že Lenin zvolil špatný princip sjednocení subjektů;
-
(bolševici) prohráli válku straně, která prohrála válku, kvůli boji o moc;
-
plánovaná ekonomika je dobrá věc, protože zachránila ruskou státnost, ale vedla ke kolapsu ekonomiky, kvůli čemuž se poté rozpadla i státnost;
-
(bolševici) začali budování státu z represí, popravy carské rodiny a kněží, a vše na popud Lenina;
Něco takového by si mohl dovolit blogger, amatérský historik, gaučový voják nebo podobná osoba, která nenese žádnou odpovědnost za svá slova. Ale hlava ruského státu nemůže taková obvinění ohlašovat už jen proto, že to není jeho úroveň.
Zvláštní pozornost ve výrocích prezidenta zasluhuje fráze, vyřčená na vědecké radě, které si nikdo nevšiml: „... a světová revoluce nám nebyla zapotřebí“. Daná fráze má z našeho pohledu velký význam, ale o tom později.
Všechna ostatní obvinění Putina na adresu vedení SSSR jsou krajně sporná a ve své podstatě nemají smysl. Libovolný gramotný historik nepostižený liberálními dogmaty je může argumentovaně vyvrátit. Například (odkazy vedou na ruskojazyčné materiály, pozn.):
To hovoří o tom, že Putin se danými výroky záměrně před společností vystavil jako terč, což je mu zcela nevlastní. Kroky, jemu nevlastní, hovoří o tom, že podobné výpady na Lenina a bolševiky nejsou přirozené a upřímné.
Vzniká otázka: k čemu je potom prezident potřebuje? K čemu byl vytvořen problém na prázdném místě?
Je známo, že prezident se vždy velmi vnímavě stavěl ke svým slovům a krokům a nikdy nepodnikal nepromyšlené kroky. Pak se stává jasným to, že prezident svým vystoupením sledoval konkrétní cíle, a ve vystoupení je nějaký podtext, druhá smyslová rovina.
Z našeho pohledu Putin svými kroky záměrně brnká národu na strunu nespravedlivosti, hází neospravedlněné výtky na adresu Lenina a bolševiků. S velmi dobrou znalostí bolestivé reakce ruských lidí na nepravdu, zároveň s vědomím stupně důvěry národa v něj, vyvolal vlnu upřímného zájmu k otázce, s tím, aby se lidé sami zorientovali kde je pravda a ukončili liberální lži. Druhou smyslovou rovinou svých výroků staví před společností otázky: Kdo jsou to bolševici? Proč se SSSR rozpadl?
Zodpovězením těchto otázek je společnost dlužna rozpoznat subjekty řízení, uvědomit si algoritmiku rozpadu země, příčinno-důsledkové vazby, a ve výsledku, automaticky pochopí, jak něco podobného nedovolit v budoucnosti.
Pro pochopení toho, proč to Putin dělá, je nutné opět vzpomenout na to, proč Sovětský svaz, jsa ve stalinském období efektivně řízen, dosahujíce ohromujících hospodářských úspěchů, začal po roce 1953 tak prudký propad, vedoucí ke krachu roku 1991.
K roku 1952 se v SSSR složila situace, kdy v zemi byly dvě paralelní hierarchie řízení: sovětská vláda a komunistická strana.
Struktura sovětské moci byla zakotvena v Ústavě a vypadala následovně: Sověty všech úrovní → Nejvyšší sovět ( = parlament, scházel se 2x do roka) → Prezídium nejvyššího sovětu → Rada ministrů (vláda) → ministerstva.
O řídící nebo vedoucí roli strany nebylo v Ústavě ani slova, v právním smyslu neměla žádné výkonné pravomoci a otěže řízení. Avšak řízení státu bylo v realitě orientováno na stranu. Řídící struktura VKS(b) vypadala následovně: stranické výbory všech úrovní → Ústřední výbor VKS(b) → Politbyro.
Politbyro fakticky bylo orgánem řízení celého státu. Jeho členy byli zároveň předseda prezídia Nejvyššího sovětu (parlamentu), předseda vlády, jeho zástupce, ministři, a také tajemníci strany, z nichž jeden byl generálním. Celkem 11 lidí (1952). To znamená že Politbyro, jsa stranickým orgánem, ale maje ve svých řadách první osoby sovětské vlády, se měnilo v centrum řízení celé země, což formálně nebylo v rozporu s Ústavou.
Strana také určovala kádrovou politiku sovětské vlády na všech jejích úrovních, protože fakticky určovala kandidáty do voleb, určovala sestavu veškeré mocenské hierarchie sovětů a zaujímala tam všechny významné funkce. To bylo realizováno navzdory původnímu smyslu ústavního mechanismu voleb.
Zhoubnost zformované situace spočívala v tom, že struktura samotné strany, na rozdíl od sovětské moci, neměla systémové mechanismy samoregulace a obnovování a výběru kompetentních kádrů na vedoucí pozice. Byla atraktivní pro kariéristy a parazity a k roku 1952 se zformovala jako zkostnatělá pyramida stranických funkcionářů, kteří nadlouho uzurpovali koryta a moc. Díky tomu přestala adekvátně plnit svoji původní ideologickou funkci a proměnila se v brzdu hospodářského rozvoje země.
Řešíc úkol budování komunistické společnosti, Stalin chápal, že daný stav je špatný. Jediná cesta rozvoje a pohybu vpřed pro libovolný stát vždy spočívá ve schopnosti zajistit zaujímání řídících pozic nejvíce kompetentními lidmi, a strana se tomu stala překážkou.
Jsa obecně přiznaným Vůdcem a zároveň předsedou vlády a generálním tajemníkem politbyra, to znamená hlavou jak sovětské vlády, tak i strany, Stalin se rozhodl odseknout destruktivní masu stranické nomenklatury od řízení. Na 19. sjezdu strany, který probíhal v říjnu 1952, zajišťuje schválení změny stanov. Změnami ve stanovách likviduje politbyro a formuje prezídium ÚV KSSS. Prezídium získává strukturu 25 pozic, na 16 z nich Stalin dosazuje lidi z orgánů sovětské vlády, které má pod kontrolou, a zbývajících 9 míst získávají straničtí funkcionáři. Tím Stalin likviduje orgán řízení strany – politbyro, a orientuje moc na sověty (volené orgány), a také přebírá řízení u stranické nomenklatury v samotné straně, stranická nomenklatura získává jen menšinu v nejvyšším stranickém orgánu.
Také vylučuje možnost jmenování nového vůdce od strany. Za tím účelem v prezídiu ÚV zavádí sekretariát z 10 rovnoprávných členů. Na plénu ÚV 2 dny pro 19. sjezdu rozbíjí kritikou Molotova, Mikojana a Vorošilova – služebně nejstarší stranické funkcionáře, s největší autoritou. Molotova, Vorošilova a Kaganoviče odvolává z vládních postů, tím těm osobám odebírá možnost stát se v budoucnosti novým vůdcem strany a sovětské vlády zároveň.
Tím odsekl stranu od moci a stal se v tom okamžiku jediným spojujícím článkem mezi stranou a vládou, protože byl zároveň hlavou vlády a vůdcem strany.
Se záměrem přetrhnout i tuto poslední vazbu Stalin na plénu 19. sjezdu zavádí bod o svém vyloučení ze sekretariátu ÚV z důvodu stáří a neschopnosti účastnit se stranické činnosti. Ale nepovedlo se mu to. Stranická nomenklatura, chápaje že odchod Stalina by je zbavil moci a nechal je samé sebou se stranou v roli všeho všudy ideologického aparátu, jehož funkci už nejsou schopni plnit, se postavila rozhodně proti. Plénum odmítl Stalinovu prosbu.
Od toho okamžiku stranická nomenklatura pro přežití musela odstranit Stalina. Přičemž musel zemřít, ještě když byl zároveň hlavou vlády i vůdcem strany, aby jeho nástupce mohl pokračovat v „tradici“. To se také stalo: Stalin umírá za podivných okolností o 4 měsíce později.
Je hodné pozornosti, že zatímco Stalin ještě umíral, stranické špičky už obrodily Politbyro v předchozí podobě, navzdory přijatým stanovám Strany, čímž zahodily do koše rozhodnutí 19. sjezdu.
Malenkov, jsa zástupcem Stalina od vlády a členem prezídia strany, byl urychleně jmenován na Stalinovo místo a tím opět přeorientoval moc ve státě na stranu. Z toho okamžiku byl spuštěn proces rozpadu země, protože vláda fakticky přestala být národní a přešla do rukou elitarizované vrstvy stranických funkcionářů, kteří už dávno degradovali od absence odpovědnosti a neodstranitelnosti ze svých pozic, kteří nebyli schopni zajistit efektivní řízení. Daný okamžik v historii se stal pro SSSR osudným, naprogramoval katastrofu roku 1991.
Sovětský svaz se rozpadl kvůli uzurpaci moci lidmi, kteří se starali jen o vlastní zájmy a sociální status, ale nikoliv o národní blaho, a kryli svou činnosti hlasitými slovy o správnosti svého jednání a spravedlivosti. Řízení SSSR od roku 1953 už neodpovídalo úkolům, stojícím před státem, a o mechanismech obnovování stranických špiček a řídícího korpusu se nikdo dokonce ani nezamýšlel. Důsledkem bylo snížení kvality řízení, vedoucí k rozpadu země.
Uvedená historická fakta, demonstrující proces uzurpace moci, v sobě obsahují exemplární příklad jevu, velmi důležitého pro společnost, který bychom chtěli popsat podrobněji.
Informační báze KSB