PROROCTVÍ. SOUČASNÉ ETAPY NIČENÍ DĚTSKÝCH DUŠÍ. VÉDY A SKAZKY

PROROCTVÍ. SOUČASNÉ ETAPY NIČENÍ DĚTSKÝCH DUŠÍ. VÉDY A SKAZKY

G. Sidorov

Kapitola z knihy "Chronologicko-esoterická analýza historie současné civilizace".

Překlad Klára.

Vida starcovy obavy, rychle jsem se sbalil a když jsme zasedli ke stolu k našemu tradičnímu rozloučení, vedun řekl:

„Na rozloučenou ti chci vyprávět jednu ruskou skazku, Juro. Poslouchej pozorně. Na Zemi žije krásná kouzelnice, Vasilisa Překrásná. Silou své lásky vládne slunečná děva vší živé i neživé přírodě. Jsou jí podřízeny živly, a dokonce i slunce, měsíc a hvězdy jí projevují úctu při setkání... Zdálo by se, že se Vasilise Překrásné vše daří. Vše se vyvíjí, jak má, ale není tomu tak, postihlo ji temné zlo, krasavici se rozhodl zničit Koščej Nesmrtelný. Matka příroda nedokázala ochránit děvu, nezachránila matka syrá zem Vasilisu Překrásnou před zlými kouzly Koščeje. Krasavice upadla do spárů lítého nepřítele, ale Koščej Nesmrtelný nemohl odejmout život božské děvy. Ocelové sekery a meče se rozpadly na kusy, nedotkly se jejího těla, šípy a kopí na ni letící se proměnily v lehké peří, nesežehl ji oheň a neutopila voda krasavici, a tehdy se zlý démon rozhodl na věčné časy proměnit Vasilisu Překrásnou na svou otrokyni, ale ruská krasavice se Koščejově vůli nepoddala. Nenarodila se jako otrokyně a nechtěla se jí stát. Ještě víc se Koščej rozhněval na nepokořenou dívku a rozhodl se proměnit ji v kámen, ale jednomu ze Koščejových sluhů, jistému Bogurovi, se nešťastné zajatkyně zželelo. Ukradl Koščejovi Vasilisu Překrásnou, daroval jí svobodu a před neštěstím ukryl dívku ve svém železném hradě. Tehdy vypravil Koščej Nesmrtelný svoje věrné vojsko a přikázal mu, aby zničilo železný hrad, přivedlo zpět Vasilisu Překrásnou a odpadlíka Bogura zabilo. Koščejovo vojsko obléhalo hrad, ale nemohlo ho dobýt. Děvě přišli na pomoc její věrní soukmenovci Rusiči. Porazili pod velením Bogura Koščejovy zlé síly a tak krasavici zachránili. A tehdy se Koščej Nesmrtelný rozhodl uchýlit ke lsti. Seslal na nepoddajného Bogura prostřednictvím svých lidí zlé kouzlo a hrdinu zabil. A za několik let lstiví špehové temného chytili do pasti Vasilisu Překrásnou. Oklamali její ochránce různými sliby a znovu přivedli krasavici svému pánovi. Tentokrát se Koščej Nesmrtelný rozhodl nezahubit nesmrtelnou krasavici. V jeho hlavě dozrál plán sblížit se s Vasilisou Překrásnou a učinit ji svou zákonnou manželkou, aby mu ruská dívka rodila zlé nesmrtelné potomstvo. Ale Vasilisa odmítla být Koščejovou ženou. Tehdy ji za trest proměnil v malou zelenou žabku a vyhnal ji, aby žila v bažině.

V té době se ruský car rozhodl oženit své tři syny. Dal jim tři zásnubní střely a přikázal jim jít na kopec a vystřelit z luku. Kam střela dopadne, z toho domu syn dostane manželku. Střela nejstaršího syna vletěla na bojarský dvůr. I vyjel car žádat pro něj dceru bojarskou. Střela prostředního syna dopadla na kupecký dvůr, i jel car otec žádat pro prostředního syna dceru kupeckou. Střela nejmladšího syna se úplně ztratila. Vydal se ji hledat a našel ji vedle zelené žabky v bažině. Co dělat, vzal Ivan carevič, tak se jmenoval nejmladší carův syn, žabku a šel domů. Smáli se nejmladšímu starší bratři pro nevěstu-žabku. Pouze jeho otec se nesmál. Vystrojil všem synům svatbu a poslal je žít s jejich mladými ženami do paláců.

Později napadlo cara otce vyzkoušet své snachy, i poslal pro své syny a řekl jim, aby mu každá snacha do rána utkala koberec. Posmutněl carevič Ivan, myslí si, co mu může žabka utkat? Ale zelená žabka uložila muže k spánku, změnila se v krásnou dívku a z hvězdného svitu utkala překrásný koberec. Ráno car svolal své syny a nařídil jim ukázat, jaké koberce utkaly jejich manželky. Nejstarší syn rozložil před carem koberec. Krasný byl, byly na něm vybrazeny drahocenné zbraně, v brnění kůň bystronohý! Líbil se caru koberec vyšitý mladou bojarkou. Pak ukázal prostřední syn otci svůj koberec. I uviděl car na koberci snachy z kupeckého domu truhlu zlata a jiné bohatství. Také se zalíbil caru koberec kupecké dcery. Přišel čas, aby nejmladší syn ukázal koberec své ženy. Rozložil výšivku a všichni vydechli úžasem: na žabčině koberci byla vyobrazena celá ruská země. Na hranicích stojí pevnosti a stráže bohatýrů, ale na věži hlavního města stojí mladý Ivan carevič v brnění a mečem zvednutým proti vojsku Koščejovu, které míří k hranicím Rusi. Objal car všechny své syny a řekl, že si vyvolili dobré ženy: dcera bojarská na vojenské věci Rusi myslí, dcera kupecká na bohatství ruského lidu, a žena nejmladšího syna na ochranu vší země ruské před zlými silami! A pozval car otec k sobě do jasného paláce svoje snachy a přikázal jim přísahat, že si budou nyní navzájem sestrami. Sjednocovala je láska k vlasti. A nejstarší sestrou bude manželka nejmladšího syna - zelená žabka. Podivily se prosbě cara báťušky manželky bratrů, ale zle na zelenou žabku neshlížely, domnívaly se, že jestli ona myslí na ochranu vší otčiny, pak má být nejstarší sestrou.

Nazítří se car otec rozhodl vystrojit na počest svých milovaných snach veselou hostinu. Opět posmutněl Ivan carevič: nevěděl, jak se žabkou na hostinu půjde? Ale uklidnila ho zelená žabka, řekla mu, aby chlapec netruchlil a šel spát. Ráno je moudřejší večera. Ráno se carevič Ivan probudil a vypravil se sám do paláce k otci, ale jeho žena – žabka mu řekla: „Jakmile hrom zahřmí a blesky zablýskají, řekni hostům, že to moje žabička v košíku na hostinu přijela.“ Nemilostivě přivítal otec syna bez jeho manželky. Začal mu vyčítat, že pro něj jsou si všechny jeho snachy rovny a není proč se stydět za zelenou, ale Ivan carevič upokojil cara otce, řekl mu, že brzy uvidí i svou třetí snachu. A zahřměl hrom, blesky zablýskaly a hosté prchali ze sálu. Ale carův nejmladší syn je uklidnil, řka, že to jeho manželka v košíku na hostinu zavítala. A hned z oken vidí hosté, jak k paláci přijíždí honosný kočár a z něj vystupuje taková krasavice, že se to nedá v pohádce vypovědět, ani perem popsat! Spěchá k dívce Ivan carevič, nemůže z ní spustit oči, a ona mu povídá:

„Co že nevítáš svou milovanou, Ivánuško? Přijela jsem na čestnou hostinu.“

Vzal ji za ruku Ivan carevič, vedl ji k otci a bratrům. Zaradovala se celá rodina i hosté. Hle, jakou ženu má Ivan - nejmladší bratr! Hle, jaká žabka v košíku! Hned car otec vyhlásil tanec. A první pozval k tanci pár svého nejmladšího syna. Přišli Ivan carevič s Vasilisou Překrásnou doprostřed místnosti a zakroužili za zvuků hudby. A hned nastala nejopravdovější kouzla. Nad tanečníky z ničeho nic zakroužily labutě, namísto podlahy tu byla hladina jezera, z vody vyskočily podivuhodné ryby! Místo stěn paláce vyrašily kvetoucí háje, a na místě stropu bylo nebe bez hranic. A z něj na hodující jasné slunce svítí! Skončil tanec Ivana careviče s dívkou-kouzelnicí, a opět se všichni ocitli v sále u hodovních stolů. Krásně zatančili své tance nejstarší a prostřední bratr a jejich manželky. Všem se líbilo jejich vystoupení, ale ze všeho nejvíce zapůsobil na hosty a cara báťušku tanec nejmladšího syna a jeho ženy, jen Ivan carevič se neradoval. Obával se, že jeho Vasiliska se opět stane ohavnou žabkou, a tak pospíchal domů, aby našel a zničil její ošklivou žabí kůži. Přihnal se na vraném koni domů Ivan carevič, našel odloženou žabí kůži a spálil ji v peci. V tu chvíli vešla do domu Vasilisa Překrásná, uviděla, co udělal Ivan, její muž a hořce zaplakala.

„Proč jsi, Ivánuško, spálil mou žabí kůži? Vždyť už mi ze zajetí mnoho nezbývalo. Ještě maličko a vysvobodil by mne z Koščejových kouzel můj milující otec, byla bych tvou ženou navždy! Slyšel jsi jeho hlas v dunění hromu? Když už sis vyvolil žabku za ženu, mohl jsi počkat, až se nakonec stane dívkou. Proč jsi spěchal a oslabil síly mého otce?! A teď se mě navždy zmocní Koščej Nesmrtelný! Abys mě zachránil a vysvobodil, musíš najít Koščejovu smrt. A teď sbohem!“

S těmi slovy Vasilisa Překrásná zmizela a Ivan carevič padl vzlykaje k zemi, až ho jeho bratři a otec, kteří přijeli, zvedli na nohy. Pověděl rodině o svém neštěstí Ivánuška a začal se chystat na hledání Koščejovy říše. Dobře vypravili nejmladšího bratra starší bratři, dali mu pevnou očarovanou zbroj a mocného bohatýrského koně. Otec mu dal svůj bulatový meč a ženy bratří mu daly na cestu ručníky vyšívané a náhradní oděv. A tak vyjel Ivánuška s požehnáním svého otce a bratrů, aby hledal říši Koščejovu. Neví, kde se Koščej ukrývá. Jede, neví kam. Rok jede hrdina. Jede druhý rok, ale nikdo ze smrtelníků nemá tušení, kde je Koščejova říše. Už ztratil Ivan carevič naději, ale pojednou v hustém lese potkal na cestě vetchého starce. K Ivanovu překvapení poznal stařec careviče a začal mu spílat, prý, nač jsi, Ivane, žabí kůži spálil, kdyby ses jí byl nedotýkal, všechno by bylo jinak. Ale Ivan carevič se neurazil na nevrlého starce, jen se ho zeptal, jak najít Koščejovu říši. Tehdy ulomil stařec ze své hole ostrou větev, hodil ji před carevičova koně a řekl:

„Nepotřebuješ hledat Koščeje, Ivane careviči, ale jeho smrt a tato větvička-průvodnička tě dovede k mé starší sestře. Co ti ona řekne, to udělej...“

To pravil stařec a najednou zmizel.Větvička-průvodnička běžela před hrdinou a ukazovala mu cestu. Dlouho jel za větvičkou-průvodničkou Ivan carevič a nakonec se ocitl v husté doubravě. Duby v té doubravě byly kouzelné. Stojí a rozprávějí spolu. Mluví o Ivanu careviči, že jede do říše Koščejovy vysvobodit Vasilisu Překrásnou, že je čas, aby se Koščej Nesmrtelný zodpovídal za své zločiny. V srdci doubravy nalezl Ivan carevič chýši. U dvěří chýše se větvička-průvodnička zastavila. Z chýše vyšla stará babka Jaga, změřila si shora dolů Ivana, carského syna, a praví:

„Dávno už na tebe čekám, hrdino, pojď, sesedni z koně, odlož svou zbroj a vejdi do jizby. Nejdřív tě nakrmím, v parní lázni vyšlehám a potom si pohovoříme.“

Nakrmila babka Jaga Ivana careviče, vyšlehala ho ve své kouzelné parní lázni a nakonec řekla:

„Tobě není třeba říše Koščejovy, Ivánuško, ale jeho smrti je ti třeba, toho prokletého. Musíš najít Koščejovu smrt a v tom ti pomohu. Nejprve však musíš u mě nabrat sílu. Budeš žít v tomto lese rok a poslouchat mě. Až budeš připraven k boji s Koščejem, dám ti jiného koně a jinou zbraň, ale teď jdi spát, zítra začneš sbírat sílu.“

Poslechl Ivan carský syn slov babky, zůstal v jejím domě a plnil všechny příkazy kolduny. Uplynulo několik měsíců a baba Jaga přivolala k sobě Ivana careviče a řekla, aby se vypravil na lov, ulovit nějaké zvíře. Ruský hrdina vzal svůj bohatýrský luk, vzal toulec a šípy a šel do lesa. Dlouho chodil po lese Ivan carevič a najednou vidí: po pěšině k němu jde hnědý medvěd. Lovec zvedl svůj mocný luk, chtěl zvíře kalenou střelou probodnout, ale medvěd promluvil lidským hlasem:

„Počkej,“ zabručel na lovce. „Nespěchej střelit mě kalenou střelou. Přišel jsem k tobě ne jako nepřítel, ale jako přítel. V hodině nouze se ti budu hodit.“

Sklonil luk Ivánuška, překvapeně pohlédl na hnědáče a řekl medvědovi, že bude rád jeho přátelství. Jakmile Potapyč uslyšel tato slova, ihned zmizel. Hleděl carevič na prázdnou cestu a nevěděl, co si myslet. Přišel domů k babičce s prázdnou. Paní uviděla rozpačitého careviče a zeptala se:

„Nic jsi nepotkal, Ivanuško?“

„Ale ano, potkal, babičko, ohromného medvěda, ale on se mnou promluvil lidským hlasem a nazval se mým přítelem. Jak bych mohl pozvednout ruku na přítele? Tak jsem přišel bez úlovku.“

„Dobře!“ řekla baba Jaga. „Dobrou zprávu jsi přinesl, careviči.“

Opět přešlo několik měsíců a opět stará vědma poslala Ivánušku na lov. Vzal mladý carevič znovu svůj pevný luk, nasadil si lovecké lyže a vypravil se do zimního lesa na lov, ale ať chodil Ivan křížem krážem, na nic nenarazil. Tak se carevič rozhodl zkusit štěstí na poli. Jen vyšel z lesa, vidí, jak se přímo na něj řítí velký šedý vlk. Zvedl lovec svůj luk, založil na tětivu opeřenou střelu, a tu promluvil šedivák lidským hlasem:

„Nestřílej mě, Ivane careviči, nejsem tvůj nepřítel, ale přítel. Pojď, pobratříme se.“

Po těch slovech klesly Ivánuškovi ruce. Souhlasil stát se šedivákovi druhem a pobratimem. A hnedle vlk zmizel, jakoby ani nebyl. Jen stopy na sněhu zůstaly. Opět šel s prázdnou k babě Jaze Ivánuška. I opět se stařenka zeptala, jestli nic neviděl? Mladý hrdina vyprávěl o setkání s vlkem.

„Dobře,“ odpověděla babička na jeho vyprávění, „přátelství s šedým vlkem a mohutným medvědem, dobrá práce, careviči.“

Uběhl nějaký čas a přišlo jaro. Roztál sníh, rozkvetly květy, a znovu poslala baba Jaga careviče do lesa. Tentokrát ne na lov, ale obhlédnout, jestli je vše v pořádku v čarovném lese. Celý den Ivan carevič chodil lesem, ale nic špatného nezpozoroval. Už se ubíral domů, když uslyšel nějakou rvačku v koruně dubu. Podíval se a vidí – sletělo se hejno vran k sokolímu hnízdu, chtějí jej zničit. Ze všech sil chrání sokol svoje mláďata, ale síly jsou nerovné. On je jeden a vran černý mrak. Carevič přišel hned sokolu na pomoc. Svým lukem začal vrány střílet. Vrány se polekaly a odletěly, ale sokol slétl k careviči a praví lidským hlasem:

„Děkuji ti, bojovníku, za pomoc! Budu tvým přítelem až do smrti. V hodině nouze se ti budu hodit.“

Poděkoval Ivan carský syn sokolu a tu hle, není po něm ani stopa. Ani po hnízdě, dokonce ani po dubu, na kterém viselo! Ivánuška šel domů a vidí, že v louži vedle řeky se plácá velká štika. Ryba se nedokázala do snížené vody v řece vrátit a teď čeká v louži na smrt. Zželelo se careviči ryby, vzal ji do náruče a přenesl do řeky. A tu promluvila štika lidským hlasem. Poděkovala careviči a řekla mu, že v hodině nouze bude vždy s ním a pak zmizela v tůni. Vyprávěl o svých dobrodružstvích mladý carův syn paní. Baba Jaga se usmála, objala ho a řekla, že nyní je hotov k činu. Skončil čas sbírání sil. Darovala careviči bojovou zbroj v ohni nehořící, darovala mu meč-kladenec, samotným vládcem nebes vykovaný, přivedla k Ivánuškovi okřídleného koně bělohřívého, a pak mu pověděla, kde najde Koščejovu smrt:

„Smrt Koščeje Nesmrtelného se nachází v křišťálové truhle, křišťálová truhla visí vysoko ve větvích čarovného dubu. V truhle sedí zajíc, v zajíci kachna, v kachně vejce. Ve vejci jehla. Koščejova smrt je ukryta ve špičce jehly. Když se ulomí špička jehly, pak prokletý Koščej zemře. Čarovný dub, který stojí na kraji světa, je hlídán sedmi draky chrlícími oheň. Šest z nich lze přemoci obyčejnou zbraní. Ale sedmého může zabít jen meč-kladenec. Ostatní zbraně proti němu nic nezmohou.“

Vyslechl Ivan carevič babičku Jagu, poděkoval jí za pomoc, hluboko se poklonil podle zvyku, vsedl na svého okřídleného koně a vyrazil na kraj země k čarovnému dubu. Letěl ruský hrdina nad celou matičkou zemí: letěl nad lesy, poli, nad mnohými městy a zeměmi, až se dostal na kraj země. Vidí, nad hlubinou stojí obří dub, koruna jeho se tyčí nad hvězdami.

Přiletěl k dubu Ivan carevič. Jen přiletěl, se syčením se zvedlo zpod jeho kořenů sedm draků a vrhlo se naráz na hrdinu. Ale ohniví hadi nestihli obklíčit Ivánušku. V letu probodl tři draky svými kalenými střelami, čtvrtého nepřítele dostihl dlouhým nabroušeným kopím, pátého a šestého rozsekl sekerou bulatovou. Jen proti zlatému draku, nejmocnějšímu a zlému, vytáhl z pochvy ruský bohatýr nebeský meč kladenec. I začal u dubu mohutného krutý boj. Sežehl drak Ivana careviče žhavým plamenem, ale Ivánuška v ohni neshořel. Ochránila ho zbroj darovaná babou Jagou. Meč kladenec ruského bohatýra rozťal zlatého draka na dvě půle. Jedna část se proměnila v mladý strom, druhá v prach a písek. Nedotkl se Ivánuška stromku z draka zrozeného. Přišel k velkému dubu, jehož koruna se tyčila nad hvězdami, a začal dumat, jak v jeho koruně najít křišťálovou truhlu. Ale tu se před ním objevil jeho druh - hnědý medvěd. Přišel Toptygin k careviči a řekl:

„Jen já mám sílu vyšplhat na ten dub. Vylezu tam a shodím křišťálovou truhlu, ale ty neudělej chybu.“

Vylezl medvěd na strom, našel truhlu z křišťálu, roztrhl řetězy a shodil ji na zem. Křišťálová truhla se nátazem rozbila. Vyskočil z ní kouzelný zajíc a dal se na útěk. Napjal svůj bohatýrský luk Ivan carský syn, aby dostihl střelou zajíce. Ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se šedý vlk. Dohonil zajíce, ale ze zajíce vyletěla kachna a zamířila k nebi. Zvedl svůj luk Ivánuška, zalícil na letící kachnu, ale najednou na kachnu z nebe padl sokol jako kámen. Popadl sokol kachnu, ale kachně se podařilo upustit svoje vejce do mořských vln. Zarmoutil se Ivan carevič, že ztratil Koščejovu smrt, ale najednou slyší známý hlas. Volá ho na břeh ta štika, kterou kdysi zachránil a v zubech drží vytoužené vejce. Vzal ruský hrdina vejce od štiky, poklonil se svým věrným druhům za pomoc a rozbil vejce o pobřežní kameny. Vytáhl z něj jehlu a ulomil její hrot. Tu zahřměl hrom z čistého nebe a oznámil zemi Koščejovu smrt. Vsedl Ivan carevič na svého okřídleného koně a vyrazil na Koščejův hrad vysvobodit Vasilisu Překrásnou. Přihnal se do Koščejova doupěte, otevřel všechna sklepení hradu a všechny jeho kobky a osvobodil zajatce. Svou Vasilisu Překrásnou našel zavřenou v železné kleci, s přetěžkými okovy na rukou a nohou. Rozetnul svým mečem-kladencem mříže klece, sňal krasavici okovy, posadil ji na okřídleného koně a vyrazil s ní na Rus svatou a věčnou. A pohádky je konec.“

Stařec skončil příběh a podíval se na mě svým zkoumavým pohledem.

„Nyní jsi vyslechl plnou verzi legendy o Koščejově smrti, Juro. Ve zkrácených dětských pohádkách se uvádí skoro totéž, co v mé. Podstata je stejná. Stejní hrdinové na jedné straně: křišťálová truhla, zajíc, kachna a vejce. Na druhé straně medvěd, vlk, sokol a štika. Takže, co se skrývá v legendě za obrazy hrdinů? A vůbec, co se snažili předat svým potomkům ti, kteří tuto legendu stvořili? Pojďme si to rozebrat. Už jsme se setkali s ruským příslovím „Skazka je lež, ale je v ní zrnko pravdy, dobrému pro poučení!“, proto si nejprve prověříme, jestli jsme skutečně „dobří“ a pomocí starověkých védických klíčů se pokusíme odhalit tajemství této legendy. Vyprávění je věnováno Vasilise Překrásné a jejímu nelehkému osudu. Co znamená jméno „Vasilisa“? Pochází z oblasti Středozemního moře a znamená Basileus neboli císař, vládce. Někoho, který má obrovskou moc,“ začal vysvětlovat ochránce. „Ale druhá část jména je „Překrásná“. Žádná despotická moc nemůže být překrásná. Znamená to, že jde o nějakou jinou moc? O jakou? Samozřejmě, o moc duchovní. Znamená to, že jméno Vasilisa Překrásná poukazuje na duchovní vůdcovství. Ne nadarmo jsou jí v mýtu podřízeny živly a síly přírody. Koho naši předkové obdařili tak výstižným jménem? Samozřejmě samu Velikou Rus - duchovní centrum planety. Jestliže Vasilisa Překrásná představuje Rusko, pak se v legendě o smrti Koščejově mluví o osudu naší vlasti. No, a kdo je Koščej Nesmrtelný? Se svými velitelskými manýry, touhou po bohatství a bestiální krutostí? Není to nic jiného než ztělesnění západní bezduché pseudocivilizace, ovládané evropskými bankovními klany. Tím je jasné i Koščejovo přání porobit, podřídit svému vlivu nebo dokonce vyhladit z povrchu zemského vysoký potenciál pozemské spirituality – Vasilisu Překrásnou neboli matičku Rus. Něco se v této oblasti Koščejovi podařilo. Polapil Vasilisku a uvěznil ji ve svém doupěti. Zdálo by se, že vše dopadlo podle očekávání, ale našel se mezi služebníky Koščeje bývalý zajatec, později hrdina, nějaký Bogur. Osvobodil Vasilisu Překrásnou z Koščejovy moci. Nejen to, ve svém nedobytném železném hradu ji ukryl z dosahu prokletých rukou. A teď si připomeňme, jak se říkalo stalinskému Sovětskému svazu na Západě? Pro západní civilizaci byl SSSR za Stalina zemí za železnou oponou. To je rozluštění podivného hrdiny, odpadlíka. Už samo jméno Bogur říká mnohé. Skládá se ze dvou slov. Jedno je „Bog“, což je v prakrtu paprsek - proud světla. Druhé je „Ur“, přímý odkaz na nebe. Dohromady je to nebeský paprsek nebo paprsek z nebe... Tito lidé - „lidé nebes“, se nezlomí a nepodřizují se bezpodmínečně. Jsou průbojní a vždy připraveni k jakékoliv vzpouře. Lze je pouze oklamat. Zřejmě i s Bogurem to tak bylo - v mýtu je naznačeno, že byl bývalý zajatec... Podívejme se, na koho z vůdců Ruska se hodí chování koščejského Bogura? Samozřejmě, na Soso Džugašviliho. A opravdu, kdo zachránil ruský národ před úplným zničením trockisty? Kdo rozbil trockistické spiknutí a spiknutí židovského vrchního velitelství? Kdo pozvedl Sovětský svaz neboli Rusko do stavu světové velmoci? A konečně, kdo byl vrchním velitelem při odražení agrese západu v čele s Německem a jeho spojenci? Samozřejmě, mocný a odhodlaný, z prostředí bolševiků-marxistů pocházející a duchem Rus Soso Džugašvili - Stalin. Legenda o Koščejově smrti říká o Bogurově smrti, že Vasilisin ochránce byl zrádně zabit. Zákeřně zabit byl i J.V. Stalin. Všechno se shoduje. A pak ti, kdo zabili Bogura, znovu zajali Vasilisu a předali ji do Koščejových rukou. Není to tak? Co se stalo v Sovětském svazu za Chruščova? Mohutný krok vzad. Hromadná zrada elity. Brežněv nakrátko pozdržel kolaps, ale to, co se děje nyní, ukazuje na takovou krizi moci, jaká přichází málokdy! Uvidíš, že velmi brzy se Rusko opět stane zajatcem Západu. Proamerická pátá kolona vykoná svou práci. Ve druhé části legendy Koščej žádá od Vasilisy Překrásné Nesmrtelné potomstvo. Co se mu stalo, proč se chtěl ženit? Prostě zjistil, že Vasilisa – Rus je Nesmrtelná. „Ni v ohni neshoří, ni ve vodě neutone.“ Co s tím? Zbývá jen zkrotit. Ale Vasilisa Překrásná ukázala Koščejovi svou povahu. Nechtěla krasavice svazek s temným. Za to ji Koščej proměnil v žábu a poslal ji žít do bažiny. O čem to hovoří? O naší budoucnosti. O pádu sovětského impéria. O tom, že SSSR se nejspíš rozpadne, bude okraden o všechno a upadne do bažiny třetího světa... Teď chápeš, chlapče, odkud vím, co nás čeká v budoucnu?“

„Jak bych nepochopil,“ odpověděl jsem. „Ale stejně je těžké tomu uvěřit.“

„V legendě je ukázán konkrétní čas - dva Koščejovy roky bude Vasilisa Překrásná žábou. Kolik našich roků je Koščejův rok? S největší pravděpodobností deset let. Tak je postaven čas v ruských skazkách. Obvykle je to jedna k deseti. Co z toho všeho vyplývá? Pokud Rusko upadne například v roce 1993, měla by doba jeho zajetí skončit v roce 2013. Pokud k tomu dojde později, bude se doba lišit. Ale když si uvědomíš, že starověké kalendáře Avesty, védský kalendář Olméků a mayský kalendář mluví jedním hlasem o konci naší epochy v roce 2012, lze zhruba odhadnout, kdy se Rusko ocitne v bažině. Mně to vychází někdy kolem roku 1991-1993. Mimochodem, rok 2013 je charakteristický i tím, že to bude rok největší sluneční aktivity. Navíc je rok 2013 pozoruhodný tím, že v něm končí tři chronologické cykly. Jeden je jedenáctiletý sluneční, druhý je osmdesátičtyřletý periodický a třetí třísetletý. Všechny tyto chronologické cykly se netýkají jen Ruska, ale celého světa. Ale nebudeme ještě spekulovat, co čeká civilizaci Země v budoucnosti. Podívejme se na třetí část legendy. Jistý ruský car má tři syny, nejmladší z nich je Ivan. Co to znamená? O tom, že záchrany Vasilisy Překrásné, tj. matičky Rusi, se ujmou lidé ze stavu bojovníků. V legendě, jak sis chlapče všiml, není ani slovo o církvi či o popech. To znamená, že je řeč o předkřesťanské védické třídě bojovníků, ne té podvodné, ale skutečné. Jméno Ivan nikdy nebylo židovské. Židé si ho přivlastnili, to je pravda, ale vždycky bylo árijské. Pamatuješ si řeku Ivanu nebo Janu v Jakutsku? Že na ní kdysi žili Židé? V těch krajích ještě celkem nedávno, v VI.-VII. století, žili Rusové-Árijci. A řeka je pravděpodobně pojmenována po jednom z jejich hrdinů. „I“ ve starém jazyce znamená sílu a jednotu. A slovo „vy„ tmu, zlo a zkázu. Takže jméno Ivan znamená „větší než síly zla a zkázy“. Zkrátka v moderním jazyce vítěz nad temnotou či mocný bojovník. Právě jemu se dostala sudbou za nevěstu nešťastná potupená zelená žabka Vasilisa Překrásná - Rusko. Vládce nebes - otec Vasilisy Překrásné hromovládný Svarog vyvolil carova nejmladšího syna, mocného hrdinu Ivana. Proč tvrdíme, že otcem Rusi neboli Vasilisy je Svarog? Koneckonců hromovládcem může být i Perun nebo Stribog? Jednoduše, stačí si vzpomenout na kouzelný meč-kladenec, který může být vykován jedině otcem Vasilisy. Nebeským kovářem není Perun, ale tvůrce všech věcí - Svarog. A ruský národ je podle védské tradice skrze Dažboga potomkem velkého Svaroga. Proto je Vasilisa Překrásná, neboli Rusko, nesmrtelná. A její národ je prapravnukem samotného Stvořitele. Koščej si uvědomil příbuzenství Ruska - Vasilisy se Stvořitelem a zamýšlel se s ním spříznit skrze ni. Proto se chystal oženit s krasavicí. A aby ji přinutil k sňatku, proměnil Vasilisku v zelenou žábu a poslal ji do močálu. Ale Ivan carevič zhatil jeho plány. K velkému překvapení všech, i Koščeje, se ruský bohatýr oženil se žábou. A svou volbou téměř zničil jeho černou magii. Vasilisa Překrásná začala získávat zpět svou podobu. Tento obrat věcí se nehodil do Koščejových plánů. O významu manželkami tkaných koberců jsme již mluvili. Proto se nebudeme vracet zpět. Hlavní smysl je, že ruské ženy jsou v souladu se svými muži. Scéna s koberci a tancem ukázala duchovní jednotu mužského a ženského počátku v Rusku. Bez této jednoty je boj proti temným silám prakticky nemožný. Co to znamená? To, že se silám Západu nepodařilo vnutit Rusku válku pohlaví. Nepodařilo se vzít ruské ženě smysl pro občanství, lásku k vlasti a manželovi. Ruské krasavice z různých stavů uznaly samy sebe za sestry pokořené a zostuzené Rusi. A tím uznáním fakticky sdílely její osud. Tanec Vasilisy Překrásné s manželem představoval budoucí obrození přírody nejen samotného Ruska, ale celého světa. Protože v jedné zemi, bez ohledu na to, jak je velká, se přírodní systémy plně neobnoví. Na planetě je vše provázáno. V důsledku toho, soudě podle tance, v budoucnu Rusko ukáže světu cestu k novému nepoškozenému ekosystému zcela jiné civilizace. V tanci Vasilisy a Ivana se objevují čisté vody plné života, husté pralesy a stepi, čisté nebe bez dýmu a zářivé, radostné, životem naplněné Slunce! Z tanců dalších dvou carských snach s jejich manžely lze předpovídat obrození nejlepší národní kultury. A to různých stavů. Jak nejvyššího vůdcovského, tak i prostonárodního - dělnického. Vasilisu Překrásnou pomohl Koščejovi získat zpět ukvapený Ivan. Jaký je skrytý význam spálené žabí kůže, to se lze jen dohadovat. Zřejmě nějaká událost vyvolaná vlastenci a, v dobrém slova smyslu, nacionalisty vrhne Rusko znovu do spárů „vládců“ západní civilizace. Ruskem proběhne druhá vlna vyrabování a ponížení. A bude trvat celých třicet let (dva roky Ivan hledal, jeden rok sbíral síly). Ale pak po útlaku nezůstane ani stopy. Celá pozemská civilizace vzestoupí na zcela jinou úroveň. Ale to se stane potom. Ale začalo to tím, že Ivan carský syn potkal ochránce prastarých znalostí, ruského potulného žrece. Ne novopohana, ale strážce pravého poznání, žijícího neznámo kde, ale v té době v Rusku. Tento žrec daroval ruskému bohatýrovi jakýsi klacík-průvodníček. Ve skutečnosti jednu z run. Nejspíše runu „Ur“ nebo „Uruz“, v prakrtu se tak kdysi nazývalo nebe. To znáš. Odtud pochází i otec Krona Uran. Tedy, ruský volchv svázal ducha ruského hrdiny se silami Svargy neboli nebe. Došlo k zasvěcení. Je to první zasvěcení, bez kterého by všechna ostatní neměla smysl. O tomto zasvěcení se jednou dozvíš. Ale teď zpátky k Ivanovi. Runa přivedla hrdinu ke svatoruské kněžce - paní čarovného lesa. Co je to za les? Zjevně oblast ukrytá před špehy tajných služeb paralelního prostoru. Takových oblastí, dokonce i podle názoru ortodoxních fyziků, je na planetě nemálo. Řeknu to přímo, paralelní prostory využívají nejen ti, kdo tvoří, mám na mysli světlé žrece, ale i ti, kteří úspěšně ničí - žreci opačného pólu. A ti i oni dobře znají hranice svých území, a proto body klidu nejsou bojištěm. Jako místo nekonečných bitev bílým i černým slouží prostor pozemské civilizace... V kouzelném lese stojí věkovité duby. Dub, jak víš, je strom Svaroga. Označuje posvátné místo. Duby mluví a rozumí lidské řeči. Zobrazují vzájemné porozumění a spolupráci mezi dvěma říšemi rostlin a živočichů. A nad tím vším vládne poznání člověka. Duch babičky Jagy (Jogi). Kněžky vysokého zazvěcení. Služebnice Mokoše. Zde začala transformace Ivana careviče na nebeského bojovníka... Koho prvního ze svých druhů Ivan carův syn potkal, bloudě doubravou? Mocného medvěda. Ale jak známo, v podobě medvěda na Rusi vždy vystupuje bůh duchovního bohatství a tvůrčích sil, mocný Běleje (Veles, p.p.). Jako dalšího potkává mladý voják šedého vlka. Ale v podobě moudrého vlka na ruskou zemi vždy přicházel hromovládce, ochránce projeveného světa - Perun. Navíc Perun se stal hrdinovi nejen přítelem, ale i pobratimem. Co to znamená? Že když má za bratra Peruna, ruský bohatýr je schopen přemoci kohokoliv. Že na zemi mu není mezi lidmi rovného. Třetím druhem carského syna se stal jasný sokol. Neboli nebeský Rarach - ztělesnění Svarožice. No a kdo je štika? Štika - obyvatel temných vod, ztělesnění informačních polí kosmického Navu. Ona je vládcem neprojeveného potenciálu. Teprve po setkání se štikou dala ruská kněžka babička Jaga (Joga) carskému synu hrdinovi povolení k získání Koščejovy smrti. Podle jejího mínění nebeský bojovník-žrec obstál - právě bojovník-žrec. Pouze ten může nosit magické brnění, ovládat okřídleného koně a snadno komunikovat s mečem-kladencem. Jen bojovníku-žreci je dáno od paní osudu Mokoše zničit draky chránící kořeny nebeského dubu. Ale nejdříve o Nebeském dubu. Co je to za strom? Jde o obrazné znázornění představ předků o Vesmíru. Není to jen svérázný modelu vesmíru, ale hluboké a úplné znalosti o něm. A k tomuto poznání člověka nepustí 7 draků chrlících oheň. Ti číhají v kořenech čarovného dubu a vrhají se na každého, kdo se k němu přiblíží. V některých verzích tohoto mýtu se hovoří o jednom drakovi. Je to takříkajíc kolektivní obraz. Jindy místo toho vystupuje jedovatý had. Ale jak víš, rozebíráme plnou verzi legendy. Takže přemýšlejme, kdo jsou tito draci chrlící oheň? A proč je jich právě sedm, ne víc a ne méně? Abychom pochopili číslo „7“ i ohňové atributy, stačí si připomenout posvátný zlatý sedmiramenný svícen Židů.“

„ Ale pak by logicky všichni draci měli být zlatí. Ale zlatý je jen jeden,“ řekl jsem.

„To je vládce ostatních, nejdivočejší a nejvíc chráněný,“ pokračoval vedun. „Jej může porazit pouze meč-kladenec. Mimochodem, meč-kladenec, co je to? Pokud je to dar Svarogův, pak není ničím jiným než jednotným celistvým metodickým poznáním podstaty. Je jasné, že pouze materiální, duchovním smyslem nenaplněné věci bohové nedávají. Bezpochyby zlatý drak reprezentuje židovský sedmiúrovňový egregor. Za prvé, zlato je pro Židy posvátný kov. A za druhé, pro plnou neutralizaci Tóry, Talmudu a Kabaly na lidskou psychiku je třeba celostní metodické poznání. Zlatý drak se zdá být jasný. Ale co je dalších šest, pro něž není třeba meč-kladenec? Pokud zlatý drak zosobňuje judaismus a je hlavní ze sedmi, celá skupina představuje jedinou biblickou koncepci. Takže ostatní draci nejsou nic jiného než různé křesťanské a z křesťanství vycházející monoteistické církve. První tři jsou jednoduché: katolicismus, protestantismus, pravoslaví. Čtvrtý drak pravděpodobně reprezentuje různé křesťanské autokefální církve: jako koptská církev, křesťanská gruzínská církev, arménská a další. Pátý drak je určitě kolektivním obrazem všech křesťanských sekt. Podle tajných služeb je jich ve světě okolo tří tisíc! A šestý drak? Na koho ten ukazuje? Ano, na Satanovu církev! A není divu. Za prvé číslo šest je číslo Sethovo. A za druhé, všechny křesťanské církve a sekty, včetně církve Satanovy, jsou řízeny z jednoho centra. O tom víš... Zvlášť stojí jen církev Judy. Ale ta se nepočítá, není křesťanská. Ale, poté co zvítězil nad zlatým drakem, ruský hrdina nepoškodil klíček malého stromku, rostoucí z popela zahynuvšího. Proč? Protože carský syn se na duchovní úrovni stal žrecem. Pochopil, že z těla mrtvého „Zlatého“ vzešla ke Slunci nová jiskra života. Judaismus se transformoval, přestal být tím judaismem, jakým vždy byl. V podstatě se z talmudského judaismu zrodila nová světlá sluneční koncepce. A v ní je právo na budoucnost. Co to znamená? Že v nové společnosti, zrozené po smrti Koščeje, bude místo i pro Židy, kteří se osvobodí z pout ortodoxního judaismu. No, to je k drakům vše. Myslím, že je ti všechno jasné. A teď Ivanuška stojí u kořenů dubu a řeší, jak najít kdesi v koruně stromu ukrytou truhlu. Ne kamennou, ne železnou, ale právě křišťálovou. Otázka zní, proč křišťálovou? No, aby bylo zřejmé, že je transparentní, že není materiální, ale silová. Aby vytvořili představu silové truhly, volchvové-vypravěči se uchýlili ke křišťálu. Křišťálová truhla je svým způsobem mrtvý, parazitický, uměle vytvořený egregor. Není organicky spojen s živým dubem, ale také si nárkouje být součástí Vesmíru. Opravdová rakovina. Myslím, že je ti jasné, co je to za strukturu... A ruský bohatýr na ni nijak nedosáhne. Ale co je nad síly člověka, není nad síly Boha. Medvěd Běleje najde truhlu a shodí ji na zem. Ale z rozbité truhly bleskově prchá kouzelný zajíc. Co na Rusi představuje zajíc? V ruských skazkách a mýtech je zajíc vždy mazaný lhář. Je falešný, chytrý, bystrý a má vždy štěstí. Zajíc představuje nestydatou pozemskou lež. Jak zastavit rychle běžícího lháře? Jeho rychlost je stejná jako rychlost bohatýrské střely. Ale bez ohledu na to, jak zajíc běží rychle, stejně neuteče před Perunem-vlkem. A právě Perun přišel v podobě vlka k careviči. Ale z chyceného zajíce se k nebi vznesla kachna. Kachna na Rusi vždy představovala nebeskou lež. Dodnes, pokud je řeč o ukvapené lži, říká se, že ukuchtil kachnu. Vzhůru letící kachnu srazil k zemi Rarach-Svarožič. Ale kachna při pádu ztrácí magické vejce. Proč se mluví právě o vejci? Vejce pro předky vždy znamenalo zárodek nového vesmíru.“

„A ukazuje se co? Koščej Nesmrtelný, vládce Západní civilizace, je také fanatik-globalista! Založil ve své truhle-egregoru projekt nového, parazického a lživého Vesmíru v globálním měřítku.“

„Ale v projektu je založena i jeho smrt. Jak víš, vejce dopadlo do moře. Voda u starých Árijců vždy značila nekonečné mezivesmírné informační pole. Za vládkyni velkého Navu byla vždy považována štika. Štika také předala vejce s Koščejovou smrtí Ivanuškovi. Mezivesmírná informační banka nepotřebuje lež. Vše je spravedlivé. Tak, jak má být. Ivan carevič vytáhl jehlu z vejce a ulomil špičku. Na co nám ukazuje jehla? Jednoduše řečeno, na nespočet rozhlasových a televizních antén. Co je naše věž Ostankino, když ne jehla? Aby přestala hlásat lži, co je třeba dělat? Správně, zbavit ji možnosti vysílat – jejího vrcholku... Bez prostředků masové dezinformace bude s Koščejem amen! Čím je udržováno celé jeho impérium? Především lží. Totálním masovým vymýváním mozků. Jak říkají křesťané: Satan je lhář a otec lži. Či spíše Seth. Už jsme se spolu zabývali Koščejovou smrtí. A teď se zamyslíme, co je to za příběh? Samozřejmě, není to pohádka, není to mýtus a není to prosté umělecké vyprávění.“

„Samozřejmě, je to Véda,“ vyjádřil jsem svůj odhad.

„Nejen Véda, ale proroctví nesoucí naději. V minulosti jsme hovořili o egyptských proroctvích, pamatuješ si, jakou hlavu má Seth?“

„Pamatuju, oslí,“ řekl jsem.

„A teď ses seznámil s naším ruským proroctvím. Koščejovo království padne, nepotrvá to dlouho. Do poloviny XXI. století bude vzkříšena svatá Rus. Rusko opět stane velkou světovou mocností. Ale obrozená země bude už mít jinou kvalitu. Konečne se zhroutí prastaré mystické okovy. A v nové době Rusko silou své lásky znovu vrátí k životu a budoucí prosperitě národy polomrtvé z prastaré nadvlády zla. To se stane poměrně brzy, tak není třeba ztrácet naději. Nastává čas pro všechny potomky Árijců, u nás, v Evropě, v Americe, vydat se na cestu Ivana careviče. Na cestu síly a poznání zákonů přírody.“

Na několik minut se ochránce, jako obvykle, odmlčel. Ale pak pokračoval:

„Různé verze tohoto proroctví byly zveřejněny v mnoha vydáních ruských národních pohádek. Samozřejmě, něco zednáři nebo zkrátka hloupí lidé upravili podle svého, něco ubrali, něco přidali. Ale přesto se jeho podstata nezměnila. Základní body zůstaly stejné: stejná Vasiliska, stejný Ivan carevič, stejný medvěd-Veles nebo Perun-vlk a stejný obsah křišťálové truhlice. Ale co je nejpozoruhodnější - jehla! To všechno znamená, že Véda je pravdivá. Ať ji editují, jak chtějí, její podstata se tím nemění.“

„Zapomněl ses zmínit o dracích nebo hadech,“ podotkl jsem, „kteří střeží přístupy ke skutečnému pochopení struktury světa. Mám na mysli Velký dub a zároveň hlídající Satanáše a rarachy - draky.“

„No tedy - výborně! Uviděl jsi i druhý význam draků - začínáš přemýšlet multidimenzionálně... Proroctví je samozřejmě mocné. Bylo by hloupé panikařit, aby k tomu v Rusku došlo. Všechno bude jako v té písni: „Věčná naše Rus, hrdý jsem na ni! A dobrým mládencům, i děvám krásným, i ruské trojce hluboko se klaním!“ - Dobře řečeno: i dobrým mládencům, i děvám krásným!“ usmál se ochránce.

„Mám dotaz, jako vždy,“ přerušil jsem šedovlasého, „jak obyčejný neznalý člověk rozliší v mýtech obyčejné příběhy o morálce a mravnosti od véd?“

„Co ti teď povím, hochu, si zapamatuj a předej dalším,“ zvážněl vedun. „Za prvé, ať jsou védy v jakékoliv pohádkové formě, jsou vždycky poznat, protože tvoří často dlouhé bloky, složené ze samostatných částí. Každý z nich může mít svůj vlastní význam. Například legenda o smrti Koščejově, kterou jsem vyprávěl. A za druhé, pohádkám-védám z pohledu obyčejného člověka často chybí základní smysl. Védy v honbě za podstatou bývají nelogické. Třeba například známou pohádku „O kropenaté slepičce“ (orig. název „O kuročke rjabe“, p.p.). Pamatuješ si ji? – Žil děd se stařenkou, a ti měli kropenatou slepičku. Jednou snesla slepička zlaté vajíčko. Děd vejce bil, bil - nerozbil. Babka bila - nerozbila. Tu myška po stole přeběhla, ocáskem mávla. Spadlo vejce ze stolu a rozbilo se. Pláče děd, pláče babka. A kropenatá slepička jim povídá: „Neplačte, děde s babkou, snesu vám vejce, ne zlaté, ale obyčejné.“ A stařečci se hned zaradovali. A pohádky je konec. Z hlediska maloměšťáka je tahle pohádka jakási pitomost. Vždyť proč děd s babkou plakali? Jaký je rozdíl, jestli rozbili vejce oni nebo myška? A pak, zlatá skořápka z vejce zůstala! Proč naříkat? Ale skutečný význam pohádky je úplně jiný: z pohledu védského vědění je stáří buď moudrost, nebo hloupost a nedostatek duchovnosti. Je-li moudrost, pak stáří vystupuje ve formě učitele. Moudrého volchva nebo proroka.“

„Jako třeba ty,“ pomyslel jsem si.

„Nebo potulného veduna a jeho sestřičky babičky Jagy z příběhu o Koščejově smrti,“ usmál se ochránce, čta moje myšlenky. „Jsou-li v příběhu stařečci obyčejní, pak jsou zpravidla vždy hloupí a bez duchovnosti. Zde máme staříka se stařenkou, ani ne tak staré jako bez duchovnosti a omezené. Stáří je především stav mysli, ne těla. Pamatuj si to, mladíku. A teď, kdo je „kropenatá slepička“? Ne bílá ani černá, ale kropenatá? Jak je známo ze starých védských árijských textů a dnes z teorie fyzikálního vakua, nadkosmické informační pole „Nav“ má pórovitou strukturu. Holografickou strukturu, jejíž každý hologram obsahuje informace bez výjimky o všech vesmírech v minulosti, přítomnosti i budoucnosti… Lidské vědomí si to dokáže jen stěží představit, ale Vesmír vyvíjí podle svých zákonů, a nás se neptá, co má dělat s informační bankou. Chápeš, proč je slepička kropenatá? Slepice ztělesňuje mezivesmírný holografický „Nav“, kde pihy představují hologramy. Dál slepice snesla „zlaté vejce“. Jak už víme, vejce z védického pohledu představuje Vesmír. Vesmíry se rodí právě z holografického informačního pole nadkosmického „Navu“. Ale proč je vejce zlaté? No proto, že evoluční cesta Vesmíru byla zakončena. Vesmír splnil svoje, a nyní nastal čas jeho zhroucení. Zlato představuje poslední akord v evoluci. Na její konec. A proč se děd s babkou ze všech sil snaží rozbít zlaté vejce? To je jednoduché. Ani stařík, ani jeho žena nevstoupili do informačního pole vesmíru dokončujícího svůj vývoj. Oba se, kvůli své neduchovnosti, stali kosmickým smetím. A teď už další vývoj, tj. materiální inkarnace nevidí. Staříci chápou, že jejich duchovní cesta je u konce a proto, když zlaté vejce pod vlivem přírodních sil (myš ocáskem mávla) spadlo a rozbilo se (Vesmír se svinul), stařík a jeho žena zpanikařili (pláče děd, pláče babka). Ale „kropenatá slepička“ je uklidnila. Řekla jim, že snese obyčejné vejce. To znamená, že v novém mladém hmotném vesmíru bude místo i pro staříka a babku. Jejich vývoj bude pokračovat... Tuto pohádku-védu určitě již staří Árijci vyprávěli dětem. Učila je žít svědomitě a nechovat se jako hloupí „děd a babka“, kteří málem vzali za své. Kromě toho poučovala o věčném životě a o tom, že vesmíry se také vyvíjí, zanikají a na jejich místě se z informačního topografického pole rodí mladé vesmíry. Jak vidíš, tajné znalosti nejsou tak skryté, abychom je nemohli vidět. Jsou velmi blízko. Stačí se jen „probudit“ a začít samostatně myslet. Jinými slovy, vytěsnit ze své mysli v dětství vtisknuté programy. Už jsme rozebírali, jak pomocí připojení k tomu či onomu egregoru dochází k manipulaci s vědomím člověka už v děloze. Nejprve se programuje mysl rodičů. Pod vlivem stálého psi-tlaku dochází do jisté míry ke změnám v jejich genofondu (zejména u otců). Takže děti získají mnohé už prostřednictvím dědičnosti. „S mateřským mlékem“ přichází druhá etapa. Informační vlastnosti vody znáš, takže nebudu nic vysvětlovat. Třetí etapa lámání psychiky probíhá v jeslích. Čtvrtá v mateřské školce, pátá ve škole a šestá na univerzitě a pod vlivem společnosti během života... Opět naše známé číslo 6! Číslo Setha. Promiň, nechal jsem se trochu unést, jak se říká – odbočil jsem...“ Stařec se znovu odmlčel.

„Rád bych si něco ujasnil,“ začal jsem oklikou. „Z toho všeho, co jsi mi řekl, se zdá, že naši volchvové-strážci, když začalo masivní vykořeňování „pohanství“, převedli mnohé staré védy do formy bajek a pohádek, ve skutečnosti tím zachránili před smrtí ruskou védickou minulost.“

„Tak, jak je, se zachovala jen „Vesta“,“ přikývl volchv. „Svatá „Vesta“ se výrazně liší od véd, obsahuje specifické znalosti ani ne tak o minulosti, jako o struktuře světa a našem místě v něm. Je v ní i hluboké poznání podstaty samotného člověka. Védy jsou základem, od něhož začíná proces poznání a pochopení „Vesty“. Bez jejich znalisti se velkého dědictví Árijců ani nedotkneme. Když neznáš abecedu, nemůžeš číst.“

„Jak se můžeme seznámit s védami, známe-li pouze védy indické?“ zeptal jsem se.

„Už jsme o tom spolu mluvili,“ rozladila „šamana“ moje hloupá otázka. „V Indii se zachovaly, ale popisují události mnohem starší - obecně árijské. To za prvé. A za druhé, tady na Rusi existují dva druhy véd: jeden písemný a maskovaný jako skazky, druhý tajný, rozšířený hlavně na Severu a u Čeldonů na Sibiři... O tajných mluvit nebudeme. To jsou védy, ze kterých skazky ukuchtit nelze, proto je nechali tak jak jsou, jenom je převedli do jiné roviny... Budeme mluvit o védách, které jsou písemně zaznamenány. Jak jsem pochopil, právě ty tě zajímají.“

„Ano, ty mě zajímají, kde je možné je číst kromě „Básnické interpretace přírody u Slovanů“, zkrátka mimo A.N. Afanasjeva?“

„Můžu ti vyjmenovat celý seznam autorů,“ usmál se šedovlasý. „Pamatuj si, nebo ještě lépe napiš si to. Jednu tento seznam dáš svým učedníkům a následovníkům.“

Rychle jsem se vyzbrojil tužkou a papírem, a stařec začal diktovat:

Očerki russkoj mifologii“S.D. Zelenin, „Skazanija russkogo naroda“ - I.S. Sarochov, „Narodnaja Rus“ - A.A. Korinfskij, „ Abevega russkich sujevěrij “ – M.I. Čulkov, Istoričeskije očerki russkoj narodnoj slovesnosti i iskusstva “ – F.I. Buslajev, „Drevnaja religija slavjan“ – G.A. Glinka, „Slavjanskaja i rossijskaja mifologija“ - A.S. Kajsarov, „Krylatyje slova“ – S.V. Maximov.

Ochránce přestal diktovat, podíval se na mě a řekl:

„No, tak to by ti mělo stačit. Hlavní klíče k mýtům už taky znáš. Takže do toho! A pamatuj si, nebuď překvapený. Vše, co se otevře, je naše minulost. Přesněji řečeno, minulost bílé rasy. A pak,“ pokračoval ve své myšlence vedun, „na staré ruské letopisy se odvolávali a dodnes odvolávají mnozí badatelé, samozřejmě, komu bylo dovoleno je vidět a studovat. Třeba Michail Lomonosov. Ne, velký ruský vědec ve své práci o dějinách Ruska nepíše, že četl ten či onen pohanský letopis. Je to pochopitelné. V jeho době by se mu za vztahy s pohanským světem nevedlo dobře, ale, kupodivu, Lomonosov, jak je dobře vidět z jeho díla, výborně ovládal „docyrilici“, tj. naši starobylou slovanskou slabikovou abecedu. Tu, jíž je napsáno mnoho védských kronik. Odtud pochází i jeho znalosti. Například výslovně uvádí, že řečtí Skythové a Rusové jsou jeden a týž národ, což víme z legend, běloocí Čudové (polomytický lid, praobyvatelé severního Ruska, nádherného vzhledu, silní a mocní mágové; později částečně ztotožněni s ugorfinskými kmeny ze severu, p.p.) jsou staré árijsko-ruské osídlení Severu, že Sibiř už dlouho před Jermak byla úplně osídlená našimi lidmi. Že všechny ugrické, turkické, samojedské a tunguzské národy Sibiře a východní Evropy přišly později a se souhlasem původních vlastníků. Odkud jsou tyto detaily? K tomu, co M. Lomonosov věděl o minulosti ruského národa, oficiální historická věda dodnes nedošla. A kdy dojde, není známo. Důležité je něco jiného: vše, co o minulosti Ruska a západní Evropy ruský vědec napsal, je pravda. Ani jediná chyba! Právě proto byly jeho práce o dějinách Ruska zničeny zednáři. Oficiálně německými akademiky. Dnes můžeme soudit, co Lomonosov věděl, jen podle některých jeho dochovaných deníků a záznamů. Ale i to je dost, abychom se ujistili, že staré védské letopisy, ukryté před křesťany a oficiální vědou, byly ruskému vědci k dispozici. Co to znamená? Že „pohanské“ spisy o minulosti jsou v ruské Zemi živé, a stejně jako posvátné knihy orianských předků čekají na svůj čas. A marně je zednářští špioni z lóží a tajných služeb hledají. To, co má přijít na vědomí budoucím generacím, nejen naší, ale i jiným národům, potomkům Árijců, přijde. O tom nesmíme pochybovat. A pak, nejen v naší zemi se zachovaly staré letopisy, Juriji, dodnes jsou ochraňovány potomky keltských druidů v Irsku a Skotsku. Opatrují se staré védské letopisy v Tibetu a Indii. A tam i tam, soudě podle deníků a dopisů, je viděl a dokonce s nimi pracoval velký ruský vlastenec a duchovní badatel N. K. Roerich. Kdyby Nikolaj Konstantinovič nebyl připuštěn k tajným indickým a lamaistickým védám a starým védským kronikám, nikdy by nezískal ony hluboké znalosti o světě a o minulosti lidstva, kterými disponoval ke konci života.“

Stařec se zjevně rozpovídal. Očividně mi chtěl povědět o skrytých tajných znalostech minulosti. Hned jsem se ho zeptal:

„Ne náhodou se bráhmani vysokého zasvěcení chovali k N.K. jako k rovnému.“

„A žreci nižších zasvěcení se snažili od něj učit...,“ pokračoval volchv. „Zvláštní náhoda: N. K. Roerich, stejně jako Lomonosov, dobře znal staroruský jazyk a abecedu „docyrilici“. Fenomén Lomonosova lze ještě jakž takž vysvětlit. Budoucí vědec se narodil na severu v jakémsi zapadákově. Tam někde ho starci naučili napůl zapomenutý jazyk a gramatiku. Ale odkud Roerich získal právě tyto vědomosti?“

„A tys ho neučil, když jste spolu přezimovali v mongolském Altaji?“ vyhrkl jsem.

„Nic jsem ho neučil. Roerich vůbec nevěděl, kdo jsem,“ řekl stařec neochotně a podrážděně. „Na téma Árijců jsem s ním nikdy nemluvil. Pořád byl zednářem a já jsem to věděl.“

„Třeba ho tomu všemu, o čem mluvíš, naučili zednáři?“ nadhodil jsem.

„To nejde. Oni sami nevěděli, že Nikolaj Konstantinovič ovládal staroruské a tajné orianské dědictví. Kromě toho o Hyperboreji samotné nepsal a nikdy nikomu z neprověřených lidí neřekl. Ale staroruský jazyk a starou ruskou gramatiku učil své indické přátele... Učil je, samozřejmě, proto, aby mohli číst ruské knihy, které byly během všech našich nepokojů našimi volchvy přeneseny do Indie. Staroruský jazyk a gramatiku u N. K. Roericha studovali známí indičtí politici Jawaharlal Nehru a jeho dcera Indira Gándhíová.

A je známo nejen mně, ale mnohým, že učitelem staroruského jazyka Jawaharlala Nehrua a jeho dcery byl Roerich, nijak to netajili. Učili se jazyk, to znamená, že bylo co číst. Je nepravděpodobné, že by ztráceli čas z pouhé zvědavosti. To nás přivádí k tomu, že staroruští volchvové přinesli Pantačakru do Indie tisíc let před napsáním Bible. To říká indická tradice. V současné době byla přeložena do 200 jazyků. V Indii samotné je psána v posvátném sanskrtu. Ale zachovala se i její první varianta. Ta je psána v „prakrtu“, tj. ve staroruském jazyce ohnivou árijskou gramatikou. Kniha hovoří o obyčejném lidském životě, o vztazích mezi mužem a ženou. O monogamii a polygamii v manželství. Je v ní mnoho podobenství, pohádek, legend. Ale to vše, co je v knize napsáno, není indické, ale naše - ruské. Velmi staré, ale zároveň blízké a pochopitelné... Určitě by sis měl Pantačakru přečíst, jinak nikdy nepochopíš psychiku našeho národa, chlapče.“ Stařec podle všeho skončil.

(Pozn.překl.: Bohužel, žádnou knihu tohoto nebo podobného názvu jsem nenašla. Internet, Amazon ani můj známý religionista nic takového neznají, což by měli, je-li přeložena do tolika jazyků. Třeba budete úspěšnější...)

Dopil svůj sbiteň, podíval se na hodinky a ukázal mi na ulici.

„Pojď, ukážu ti ještě pár způsobů, jak pracovat s dvěma meči, ještě máme čas.“

Vyšli jsme na dvůr a zamířili k jeho „sportovní hale“. Obyčejně jsme se bojem zabývali třikrát týdně. Věřil, že k udržení formy je to dostatečné. Sám vedun mistrovsky ovládal staroruskou školu „pěti prvků“, kde je každý prvek představoval samostatný styl. Ale všechny tyto zdánlivě zcela odlišné principy a pohyby se harmonicky spojovaly do jediného celku, nepředvídatelného a neporazitelného. To, co mi kdysi předal můj děd kozák, byla pouze část starého stylu. A tak jsem s šedovlasým cvičil vždycky s potěšením. Tím spíš, že stařec během našich cvičení vždy hodně vyprávěl. Tak i tentokrát, když jsme uchopili každý dvě březové hole a postavili se proti sobě, ponořili jsme se do sledu pohybů: obrana, okamžitý přechod v kruhový pohyb, atd. Ochránce stručně vysvětlil, jaký je smysl toho či onoho klamného pohybu či úderu. Zdálo se, že všechno jde jako obvykle. Ale já jsem se přistihl při myšlence, že je to náš poslední trénink, že další tréninky nebudou. Že se stařec na tomto sportovišti se mnou loučí. Ale ne na rok, jako obvykle, ale na dlouho... Při pohledu do očí veduna jsem hodil svou hůl na zem a přímo se ho zeptal:

„Chováš se, jako by ses chystal umřít? To není cvičení, ale shrnutí všeho, cos mi tu ukazoval. Abych to nezapomněl...“

Šedovlasý, vida můj mrzutý vzhled, zvedl moje improvizované dřevěné meče, hodil je je na lavici a řekl:

„Copak tvoje svíčka zhasla, Juro? Ona bude na mém stole hořet, dokud bude stát tenhle dům, kde jsi vždy vítán. Myslíš si snad, že hořím touhou rozloučit se s tebou? Stal ses mi víc než synem. Duchovní blízkost sbližuje víc než pokrevní příbuzenství. Myslím, že ani já pro tebe nejsem cizí,“ se smutkem v hlase řekl ochránce. „Jde o něco jiného. Intuice mi dlouho říká, že dlouho, že se okolo mě něco děje... Ale tehdy, před rokem, to nebylo nebezpečné. Teď se všechno změnilo. Proto chci, abys „nesvítil“...“

„Sledují snad dům?“

„Ne, tady jsme sami. To je sledování jiného druhu. „Oni“ nevědí, kde jsem, ale hledají... To už tu jednou bylo. Neměj strach.“

S těmito slovy stařec pomalu šel ke svému domu. Z jeho postavy bylo zřejmé, že o něčem přemýšlí.

„Víš,“ podíval se na mě, „Říše visí nad propastí. Stačí jen postrčit... Znovu jsou u moci ti stejní jako v památných třicátých letech... Andropov nic nezmění. Západ za něj jistě už našel náhradu... V zemi je ticho před bouří...“

Na verandě mi stařec řekl, abych na něj počkal.

Diskusní téma: PROROCTVÍ. SOUČASNÉ ETAPY NIČENÍ DĚTSKÝCH DUŠÍ. VÉDY A SKAZKY

Aby som to dobre vyložil

Oracle 911 | 20.12.2012

Od roku 1992 do roku 2012-3 (skôr do 2013) Rusko blúdilo, po roku 2023 ide do boja s celou silou.
Dobre som to vyložil?

Mimochodom Hox, pýtal som sa ťa v maily kde sú stránky Sidorova , lebo v odkazoch je len stránka od Nissanu (asi tú doménu ukradli tí holúbkovia-toľko o tom, že Sidorov je ich človek).

vajce

bb | 16.07.2012

http://www.google.sk/imgres?q=radar+u+brna&hl=sk&client=firefox-a&hs=Zy0&sa=X&rls=org.mozilla:en-US:official&biw=1280&bih=644&tbm=isch&prmd=imvnso&tbnid=ma94wagkwZKJ2M:&imgrefurl=http://zpravy.idnes.cz/armada-znovu-zapne-radar-u-slavkova-televizi-uz-rusit-nebude-p57-/zpr_nato.aspx%3Fc%3DA110216_175333_zpr_nato_inc&docid=YGMOtIJQ0sw_SM&imgurl=http://i.idnes.cz/11/022/cl6/DMK251386_6156694.jpg.JPG&w=630&h=310&ei=ArkDULS_LsbwsgbtmrHyBg&zoom=1&iact=hc&vpx=783&vpy=374&dur=5299&hovh=157&hovw=320&tx=128&ty=179&sig=101292694215320872622&page=2&tbnh=92&tbnw=186&start=16&ndsp=20&ved=1t:429,r:3,s:16,i:133

http://zpravy.idnes.cz/armada-zapne-radar-nato-u-slavkova-do-zkusebniho-provozu-pe8-/zpr_nato.aspx?c=A080520_105707_zpr_nato_inc

Roerich

Algonkin | 24.06.2012

Zdravím všechny diskutující a děkuji Hoxovi za jeho práci na zajímavých stránkách. V rozhovoru se objevilo jméno N.K. Roericha v souvislostech, které trochu nabourávají dosavadní obraz. Zřejmě se tedy jednalo o dvojitého agenta, ale i tak - jeho obrazy z Ermitáže nebyly ztaženy ani po jeho emigraci ve 30. létech do USA. Tam se zasadil o zavedení iluminátských symbolů na jednodolarovky, kde zůstaly dodnes. Americká vláda mu financovala jeho výpravy do Asie za Shambalou. Jeho syn Svetoslav byl dobrým přítelem M. Gorbačova - zvláštní propletenec.

rozpravka

eru24 | 11.06.2012

Poznam ju inak, nevesty sa ku Vasilise tak pekne nespravali a zavideli jej, taktiez car odvrhol ich koberce. Hold, upravy. :) Skusim pohladat dcerke originalne ruske rozpravky a nie ich upravy.

žrec

Chiron | 11.06.2012

Jen prkotinu - žrec, nebo ZŘEC, od slova zřít?

Re: žrec

Hox | 11.06.2012

to už se tu v počátcích řešilo. Správně je žrec.

Re: žrec

janka | 27.11.2012

Zrec(s hackem nad z) neco jako starobyly knez.To druhe je od slova videti-byli vzdycky 3 mlady, starsi, a starec-prirodni postavy,neco jako carodejove,druidove,byl mezi nimi rozdil.

Zajímavé převelice..

Aleš Krejčí / Brno | 11.06.2012

A ještě k tomu odkazy na další zdroje, no paráda!
Chvála Hoxům a Klárám našim!

Re: Zajímavé převelice..

Aleš Krejčí / Brno | 11.06.2012

Ale nedoporučuji si stáhnout film http://www.csfd.cz/film/33634-zakleta-nevesta/. Tam to je už trochu jinak.

Krásne prenádherné

Hibern | 10.06.2012

Veľká vďaka za príjemné čtivo, nemám slov. Srdce mi búchalo hneď ako rozprávka skončila:-)

Len malá otázočka, materiál pochádza naozaj z 80tych rokov?

Re: Krásne prenádherné

Hox | 25.07.2012

ověřit to nejde, knihy vyšly myslím někdy v letech 2006-2012

:)

Frederik | 10.06.2012

Presne tento text som čítal pred niekoľkými mesiacmi na nejakej ruskej stránke slovano-árijských véd. To, že autorom je Sidorov som sa dozvedel až dnes. Taktiež z toho bola vtedy uvedená iba prvá časť končiac vetou: "Nastává čas pro všechny potomky Árijců, u nás, v Evropě, v Americe, vydat se na cestu Ivana careviče. Na cestu síly a poznání zákonů přírody.“
Pri tých 7 drakoch sa hovorí o judaizme a kresťanstve - o veľkých monoteistických náboženstvách, ale kde stojí napríklad ISLAM? Kam by sme ho zaradili? Taktiež v tomto proroctve úplne odpadá úloha všetkých ostatných štátov, ako je napríklad Čína, Brazília a pod. Vie mi niekto povedať prečo?
Rozprávka je výborná, nesie v sebe množstvo obrazov, ale vysvetliť sa dá rôzne.
Bohužiaľ, aj keď neviem prečo, záver tohto čláku na mňa pôsobil ako z nejakej knihy alebo ako z filmu, kde sú tajní ochrancovia poznania atď. To sa reálne deje, nevylučujem to, ale vnútorný pocit mi jednoznačne hovoril, že toto je napísané ako v knihe resp. ako scenár filmu. Taktiež tie dialógy a pod. Prišlo mi to ako dielo autora umeleckej literatúry. Ale je to iba pocit.
Najviac sa mi páči tá myšlienka, že každý by z nás by sa mal sám za seba vydať na cestu Ivana Cároviča. Už len táto myšlienka sama o sebe dá človeku naozaj veľa. Dúfam, že sa nám na tej ceste bude dariť a že čím ďalej, tým nás bude viac.
Ďakujem za tento článok! :)

Re: :)

Hox | 10.06.2012

Islám je stejně jako křesťaství abrahamistické náboženství. Tohle dává skvělý přehled:

https://dl.dropbox.com/u/79978438/koreny_nabozenstvi.gif

Re: Re: :)

Frederik | 11.06.2012

Mne vŕta v hlave, prečo nie je islam jedným z "drakov"?

Re: Re: Re: :)

eru24 | 11.06.2012

Raz tu bolo spominane, ze islam vychadza z vedskych tradicii, mozno prave preto.

Re: Re: Re: Re: :)

Frederik | 12.06.2012

Islam vychádza z védských tradícií??? :D

Re: Re: Re: Re: Re: :)

Hox | 12.06.2012

něco k tomu je tady http://leva-net.webnode.cz/products/priciny-islamizace-zapadu/

Přidat nový příspěvek