11.5.2018
... V důsledku podpory doktríny skoupení světa na základě mafiánského židovského lichvářství ze strany egregoru, byly pokusy čelit vzniku nového kultu ze strany jednotlivých lídrů tradičního judaismu, kteří byli pod kontrolou stejného egregoru, odsouzeny ke krachu. Jednou z ilustrací takového krachu pokusu překazit vznik historicky reálného křesťanství je i osud Saula-Pavla.
Saul byl již jako mladík (Skutky apoštolů, 7:58) fanatickým ochráncem tradičního judaismu v té podobě, k jaké v té době dospěl na základě doktríny Deuteronomia-Izajáše. A když začalo formování historicky reálného křesťanství, tak tomu fanaticky bránil: «Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře» (Skutky apoštolů, 8:3; to v podstatě vypovídá o tom, že Saul byl pracovníkem „staroklevetní“ inkvizice, která ve společnosti represemi udržovala názorovou jednotu).
Jenže po prvním příchodu Krista-Mesiáše musela doktrína Deuteronomia-Izajáše změnit ve společnosti formy své existence, aby mohla být zachována a fungovat v nových nábožensko-historických okolnostech. A Saul, který byl díky svému charakteru jejím horlivým ochráncem, se pro tuto roli velice hodil, jenže jeho postoj k formování křesťanství nebyl takový, jaký by si pánové a pohlaváři biblického projektu zotročení lidstva přáli. Po té epizodě, ke které došlo na jeho cestě do Damašku, se na jeho vlastnosti ochránce doktríny Deuteronomia-Izajáše nic nezměnilo: pouze již nebránil doktrínu Deuteronomia-Izajáše tak, že by pronásledoval a trýznil křesťany, ale tím, že upřímně učil lidi křesťanství, tak jak ho on sám chápal a zotročoval tak novým kultem stále nové a nové lidi.
A tak se po tom strategickém mámení na cestě do Damašku Pavel vyšvihnul ve svém hierarchickém postavení: jestliže do té doby bránil pouze jednu jedinou „staroklevetní“ egregoriální větev jako nositelku doktríny a nemístně se snažil vykořenit její „novoklevetní“ odvětví, tak po tom přeludu položil základy k budování obou těchto větví tak, aby se vzájemně doplňovaly a přitom stále byly ve shodě s danou doktrínou, a podřizovaly jí tak už nejen židy, ale i nežidovské společnosti, které ji přijímaly jako pravdu od Boha.
Pravý Kristus lidi za svého života mezi nimi učil zcela konkrétně tomu, že pozemská moc zjevná i nezjevná musí být pravověrná/spravedlivá: «Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do Království Nebeského (slova jsme tučně vyčlenili: jde o zjevné překroucení Kristových slov, mělo tam být Království Boží, o kterém kázal, že je ho možné nastolit úsilím samotných lidí z jejich dobré vůle)» (Matouš, 5:20). Navzdory tomu Pavel v jeho již uváděném svědectví o ostnu, satanově poslu položil v historicky reálném „křesťanství“ základy kultu všemožných tělesných, duševních a obecně duchovních slabostí: «„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova» (Druhý list Korintským, 12:9).
Tento kult všemožných slabostí vedl k tomu, že v biblické civilizaci se takzvané „křesťanské společnosti“ staly nevolníky-otroky mezinárodní globální rasové židovské „elity“, jak to bylo předvídáno v doktríně Deuteronomia-Izajáše: otrok musí být ve vztahu ke svému pánu-veliteli všestranně oslaben, aby na něm byl závislý. Pouze tyto dvě vypilované Pavlovy fráze dokázaly pokroutit představu společnosti o pravověrnosti/spravedlnosti – a jaké to mělo historicky dlouhodobé a tíživé následky…
Kromě toho se kult slabostí a víra ve spásu přinášející popravu svatého, který se takto sebeobětoval, pojí ještě s jedním společenským jevem: formuje to v psychice mnohých dobromyslných lidí algoritmiku sebelikvidace jako napodobeninu Kristova jednání. Pod jejím vedením si každý z takto věřících najde nebo vytvoří svou „Golgotu“ (a také pro své okolí a potomky), v jejímž důsledku mnozí z nich v průběhu dějin hynou, aniž by vůbec stihli přeměnit své dobré úmysly v dobrodějnou pravověrnost.
Této přeměně dobrých úmyslů v dobrodějnou pravověrnost výslovně brání skutečnost, že místo toho lidé hledají a vytvářejí si své „Golgoty“ postihující i ostatní. Dobrodějná pravověrnost vyžaduje, aby byl člověk všestranně silný a kult slabostí „to jen kvůli Kristovi“ je zprošťuje nutnosti pěstovat si v sobě pravověrnou sílu a posouvá tak oslabené fanatiky víry k jejich sebelikvidaci, neboť jsou přesvědčeni o spásnosti svého „sebeobětování se“ v „Golgotě“, kterou si sami nalezli či vytvořili. A tak víra ve spásnost Kristovy Golgoty, ke které prý došlo, v kombinaci s kultem „slabostí jen kvůli Kristovi“ vede k sebelikvidaci dobromyslných protivníků „světového zákulisí“, což mu uvolňuje pole činnosti, neboť se tak zbavuje svých protivníků, aniž by vůbec muselo vynaložit nějaké další úsilí.
A konkrétně pod vlivem této algoritmiky sebelikvidace podmíněné překroucením náboženství člověka a Boha vírou člověka v pravdivost proroctví Izajáše o popravě Mesiáše a záměnou víry na základě svědomí bezprostředně Bohu vírou ve všemožná „svatá“ písma našli oba apoštolové, Petr i Pavel svou „Golgotu“ a zahynuli. Sebevražednou orientaci ke smrti popravou „jen kvůli Kristovi“ je možné odhalit z jejich textů v Novém zákoně.
Skutečný Kristus přišel kvůli tomu, aby vykořenil doktrínu Deuteronomia-Izajáše nastolením Království Božího na Zemi z dobré vůle lidí; avšak Saul jako apoštol Pavel dokonce i po dlouhých letech své služby, ke které prý ho vyzval skutečný Kristus, když k němu promluvil z onoho světa (z Království Nebeského), zůstával stejně jako dřív přívržencem démonické doktríny Deuteronomia-Izajáše – biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha:
«Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a (dalších) prorocích, kteří svou vírou dobývali království, tvořili pravdu, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, řezáni pilou, mučeni, umírali pod ostřím meče.1 Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Celý svět jich nebyl hoden (vyčlenili jsme v citaci), bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli dokonalosti bez nás» (List Židům,11:32-40).
Mezi ty „(další) proroky“ pro žida, jakým stále zůstával Pavel, a na čemž on sám vždy trval, přirozeně patřil i Izajáš. A samozřejmě do tohoto seznamu naopak nepatřil moudrý Šalamoun, jehož proroctví a ponaučení nepasují do Prokrustova lože doktríny Deuteronomia-Izajáše. V uvedeném fragmentu jsou však daleko více vypovídající a významnější slova, která jsme vyčlenili. Podle našeho názoru:
Celý svět je jako Boží výtvor hoden Boha, svého Stvořitele a Všedržitele. A tato skutečnost je svatá danost.
Pavel však píše, že existují i takoví, „co jich celý svět není hoden“. A to je projev démonismu vyvyšujícího se nad tím, co stvořil Bůh a nad Bohem, který existuje, a Kterého je hodno to, co stvořil. Je možné mávnout rukou nad naším tvrzením o démonismu apoštola Pavla a připomenout slova jednoho z velikých španělských inkvizitorů: „předložte mi tři řádky svatého Petra a já vám dokážu, že se jednalo o kacíře“2. Ale odvolávat se na velikého inkvizitora by bylo formálním únikem před nutností odpovědět na podstatu otázky: Je celý svět hoden Boha jako svého Stvořitele, nebo přeci jen v tomto světě přebývají i ti, „kterých celý tento svět hoden není“? A jestliže celý svět je hoden Boha a není hoden jich, proč není příklon k takovému názoru projevem sebevyzdvihování se démonismu a posedlosti? A může být spasitelem ten, kdo se vyvyšuje nad těmi, kteří upadli do neštěstí? Jinými slovy, Kristus měl za to, když přišel na tento svět, že je ho hoden a Pavel se navzdory tomu domníval, že některých lidí z tohoto světa přece jen tento svět hoden není.
Zazněly i názory, že apoštol Pavel byl licoměrník, který se infiltroval do jím dříve pronásledované církve na příkaz pánů a pohlavárů sanhedrinu. Kdyby tomu tak bylo, tak by se nemohl stát uznávaným apoštolem-učitelem: lidé ve své většině dokáží vycítit faleš a pokrytectví. Církev – obyčejní lidé, kteří ji tvoří – by ho odvrhla. Kdyby taková mise byla skutečně Saulovi nabídnuta, tak by ji splnit nedokázal, protože tak dobrým hercem by být nedokázal. Saul se stal apoštolem Pavlem právě kvůli tomu, že byl ve svých „staroklevetních“ i „novoklevetních“ pomýleních upřímný. Veškeré písemné dědictví ukazuje, že byl vůči lidem upřímný a čestný i sám vůči sobě. Snažil se nezištně přinášet dobrodiní, ale jeho reálná mravní měřítka mu neumožňovala odhalit rozdíl podstaty rasistické doktríny Deuteronomia-Izajáše zotročení lidstva ve jménu Boha a podstatu věrouky a sociální doktríny nastolení Království Božího na Zemi úsilím samotných – osvobozených Pravdou-Skutečností – lidí z jejich dobré vůle, které tu zanechal pravý Kristus.
A proto mohl Pavel jako člověk mravně zformovaný „staroklevetní“ doktrínou Deuteronomia-Izajáše, který nezměnil svá mravní měřítka, pouze dodat „staroklevetní“ doktríně „novoklevetní“ formy, neboť se ze zajetí její konceptuální moci na svobodu vymanit nedokázal.
V této své kvalitě reformátora doktríny Deuteronomia-Izajáše a tím, že jí dokázal dát ušlechtile vypadající podobu, ve které mohla fungovat v nábožensko-historických okolnostech po prvním příchodu Krista-Mesiáše, Pavel předčil všechny ostatní apoštoly, kteří byli povoláni pravým Kristem za jeho života mezi lidmi. Všechny ostatní apoštoly přece jen brzdilo buď to pravdivé, co přejali od Krista při svém styku s ním, nebo je zadržovala židovská snaha uzurpovat3 učení zanechané Kristem a úsilí přizpůsobit ho svým potřebám úplně stejně, jako si dříve židovská „elita“ uzurpovala a nestydatě překroutila dědictví Mojžíšovo. Pavla soudě podle všech informací z kanonických textů Nového zákona nebrzdilo vůbec nic kromě ostnu v jeho těle od satanova posla… A zbavit ho tohoto satanova posla mohl pouze Bůh, jenže Pavel se bezprostředně na Něj přes své svědomí neobrátil a místo toho se ve všem bezmyšlenkovitě spoléhal na toho, kdo ho povolal. To vedlo k tomu, že nezměnil kvalitu svých mravních měřítek ve všelidském významovém měřítku, a proto setrvával i nadále v rámci antikřesťanské doktríny Deuteronomia-Izajáše. Vše, co se stalo Saulovi na jeho cestě do Damašku, bylo obsahově analogické té události, která se stala v životě proroka Izajáše na začátku jeho prorocké činnosti4.
Vzhledem k tomu, že apoštolové Petr, Jan a Jakub prospali modlitbu, kterou jim Kristus navrhnul v Getsemanské zahradě, tak nejen nemohli zabránit formování kultu překrucujícího Kristovy Zákony, svým svědectvím o pravdě a usvědčit všechny v tom, že jsou oběťmi pokušení přeludy a halucinacemi, jak je před tím varoval Kristus, když je v Getsemanské zahradě vyzýval, aby se modlili, ale oni sami tak byli zavlečeni do procesu formování nového lžikřesťanského kultu na základě pokušení vidinou popravy a následného zdánlivého vzkříšení, protože jejich getsemanská nemodlitba je odloučila od pravého Krista a připojila je ke všem židům věřícím v písma a kněžím, kteří přes své svědomí nevěří bezprostředně Bohu, který existuje.
A protože nebylo v silách „světového zákulisí“ vyřešit tělesnou nepřítomnost zdánlivě „vzkříšeného“, muselo rychle všechny přesvědčit o Kristově nanebevstoupení5 a navrhnout lidem, aby pokorně čekali na jeho druhý příchod: poslední požadavek je také jeden z faktorů, který proměnil historicky reálné křesťanství ve věrouku a náboženství otroků navzdory tomu, že pravý Kristus při svém prvním příchodu kázal věrouku a náboženství osvobození se z otroctví tím, že lidé svým vlastním úsilím a pod Božím vedením nastolí Království Boží: «…od té chvíle se zvěstuje Království Boží a každý do něho vstupuje svým úsilím» (Lukáš, 16:16).
Poté, kdy Kristus odešel na onen svět, věrouka o trpělivém očekávání jeho druhého příchodu zastínila učení o nastolení Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí věřících Bohu.
Přitom byl zveličován kult zvláštního významu právě Kristova „vzkříšení“ a do zapomenutí se nechávala upadnout fakta, která jakoby nebyla až tak významná, že Kristus a apoštolové vzkřísili jiné lidi. A toto učení církví o jakoby zvláštním významu Kristova „vzkříšení“ je v rozporu s tím, co nám sdělil sám Kristus při svém prvním příchodu: «Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte» (Matouš, 10:8). Takto nabádal Kristus apoštoly, když je vysílal, aby kázali Království Boží na Zemi6. Z toho je možné odvodit, že vzkříšení z mrtvých pomocí modlitby pravověrného věřícího sám Kristus považoval za normu pro život lidstva v souladu s Bohem a ne za něco výjimečného. Výjimečnost faktu vzkříšení z mrtvých přidávali pánové a zakladatelé církví ve společnosti žijící bez víry Bohu, který existuje.
Mohyla – „boží hrob“ – ve skutečnosti nebyla prázdná proto, že Kristus „třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“7, ale proto, že Bůh vzal Krista k sobě a předešel tak zinscenování jeho popravy. Bůh si nejen nepřál a nepředurčoval, že by Kristus měl být vystaven mukám ukřižování, jak tomu učí církve, ale také si nepřál, aby slavil úspěch záměr zavléci Krista do špinavého scénáře „poprava – vzkříšení boha“ s daleko jdoucími globálními cíli, o jakých věřící církví nemají ani to nejmenší tušení.8 Tyto věřící ovečky se totiž vyhýbají tomu, aby na sebe vzali svůj podíl jako zástupci Boha na Zemi.
Proroctví o tomto nanebevzetí Krista před jeho popravou jako o Božích tajemstvích vyslovil Šalamoun (Kniha moudrosti, hl. 2). Podstatu těchto tajemství přímo a jednoznačně vysvětlilo koránské Zjevení (súra 4:156, 157 (157, 158)). A co se týče všeho, co bylo řečeno o jednání „světového zákulisí“, tak to může přímo a bez použití tajemství, mystiky, nadpřirozena apod. „odhalit“ každý, kdo si dá tu práci, aby mezi sebou porovnal texty písem, která byla prohlášena za svatá, a skutečností, které jsou mu známy ze současnosti a z historických kronik.
Ať už tomu uvěřit chcete či ne, tak se raději sami zamyslete nad tím, že v tom faktu, že nanebevzetí Krista předcházelo pokusu o jeho ukřižování, nejsou žádné logické rozpory. A svědčí o tom navzdory svému textu sám Nový zákon milostí Boha, který existuje. V takovém výkladu průběhu událostí té epochy se neukrývá záludnost, dvojakost a neurčitost mravních měřítek, neurčitost a dvojakost etických norem v mezilidských vztazích, ve vztazích lidí k Bohu a ve vztahu Boha ke všem a ke každému. Toto nanebevzetí, které předešlo popravě, bylo zázračné, ale Bůh, který existuje, může činit vše, co je spravedlivé, přestože přímo dosvědčit, že události probíhaly právě tímto způsobem, tehdy neměl kdo jednoduše z toho důvodu, že apoštolové, které Kristus vyzval k modlitbě v Getsemanské zahradě, prospali zjevení Království Božího na Zemi9.
Někdo může na základě uvedeného přijít k závěru, že Zlo opět jednou zvítězilo, a Bůh se ukázal být bezmocným, neboť nedokázal udělat nic pro to, aby na Zemi nastolil Pravdu-Skutečnost. Jenže nastolit na Zemi Pravdu-Skutečnost je povinností lidí, kteří to musí udělat především sami před sebou, před svými dětmi, vnuky, a vůbec všemi potomky. A jestliže si tehdy apoštolové vyzvaní k modlitbě nepřáli nastolit Pravdu-Skutečnost – tím, že usnuli – otevřeli tak cestu k tomu, že lidstvo vstoupilo do epochy, ve které se mělo naučit na své vlastní hořké zkušenosti, co to znamená: «Milosrdenství chci, a ne oběť». A v této epoše žijeme doposud.
Pokud by chtěl někdo vyvracet to, co zde bylo řečeno, bude muset tak či tak popřít všemocnost Boha; překrucovat ve společnosti představy o pravověrnosti a falešně obviňovat Boha z Jidášova hříchu, tj. připisovat Bohu schopnost ke zradě světců, kteří Mu věří, navzdory tomu, že lidová moudrost hlásí: „Bůh tě neopustí!“10; ospravedlňovat tento a další Bohu připisované hříchy, vymýšlet si mravně-etickou nutnost a nevyhnutelnost, kvůli které by měl Bůh sám Sobě přinášet jako oběť „smíření“ světce Krista a to již ve stádiu Předurčení bytí Všehomíru apod. A bez výjimky všechny bohoslovecké traktáty všech novozákonních církví jsou podobného nepravověrného mudrování a záludností plné.
A opravdu si myslíte, že poté, kdy Bůh jasně a nedvojsmyslně ohlásil přes Krista Své přání: «Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť“», někdo dokáže překonat Boží všemohoucnost a přinést někoho v oběť ze své svévole a navzdory vůli Všemohoucího?
Ale i po pokusu o Kristovo ukřižování Bůh – Milostivý, Milosrdný – poskytnul židům lhůtu okolo čtyřiceti let, po která měli možnost a mohli přehodnotit to, co se stalo, a učinit pokání z popírání Jeho Vyslanců a z odpadlictví od Boha; a po svém pokání se poučit a vstoupit do pravé Boží víry. A celou tu dobu Bůh dával svá znamení o tom, že vůbec nestojí o žádné přinášení obětí:
«Talmud učí, že posledních čtyřicet let před zničením Chrámu Bůh nepřijímal oběti v Den vykoupení (Babylónský Talmud, Joma 39). Rok za rokem po dobu života celého pokolení říkal Bůh: Ne» (Ježíš – Kým byl?, vydavatelství Messianic Vission, 1992, překlad V. Brena, Židovské mesiánské středisko, brožura mesiánských židů uznávajících Ježíše (Ješuu) za Mesiáše).
Chrám byl zničen v roce 70 našeho letopočtu. Jestliže se pokus o Kristovo ukřižování odehrál v roce 33, a Talmud je v uvedené lhůtě čtyřiceti let přesný, tak už tři roky před útokem na Kristův život Bůh ve svých znameních přinášel varování, že nestojí o žádné oběti zabitím. Jenže celých čtyřicet let se starověcí židé nezatěžovali tím, že by se zamysleli nad každoročním Božím znamením a nad slovy svého vlastního Písma:
«Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž otevřel jsi mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích. Tu jsem řekl: Hle, přicházím; jak ve svitku knihy o mně stojí psáno: „Přeji si plnit vůli Tvou, Bože můj, Tvůj zákon mám ve svém srdci“ (vyčlenili jsme v citaci)» (Žalm 39(40):7-9), v plném souladu s Evangeliem míru Ježíše Krista a Koránem; a ještě: «Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, Mně patří svět se vším, co je na něm. Jídám snad Já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! Až Mě potom budeš v den soužení volat, Já tě ubráním a ty Mě budeš oslavovat» (Žalm 49(50):12-15).
Jenže ta znamení vyslyšena nebyla, židé k rozumu nepřišli a stále dokola se těšili z rituálu „bohoslužby“, čímž se odchýlili od plnění Boží vůle v životě podle svého svědomí, která jim byla navíc známa i z písma. A tak, přestože se kněží i prostí lidé modlili, byla tímto mechanickým vykonáváním rituálů zpřetrhána obousměrná vazba s náboženstvím přinášejícím svůj smysl prostřednictvím Ducha, a proto byli potrestáni genocidou a vyhnáním z Palestiny, čímž byla naplněna mnohočetná varování seslaná jim v minulosti Bohem (a konkrétně Jeremiáš, Ezechiel), nepřestanou-li se svými ničemnostmi.
A v důsledku toho všeho se veškeré následné dějiny staly dějinami, které měly lidstvo učit milosrdenství místo toho, aby obětovalo jiné pro uspokojení svého rozličného egoismu. Nicméně až doposud:
Není pro mnohé, kteří se považují za křesťany, koránské svědectví o tom, že Kristus nebyl popraven potvrzované i biblickými texty při jejich porovnání se Životem, dobrou zprávou, neboť díky jejich touze „spasit svou duši“ mukami ukřižovaného Krista je pro ně jeho poprava mnohokráte více žádoucí, než byla v minulosti pro členy sanhedrinu, který Krista odsoudil…
Koránské svědectví o nanebevzetí, které předešlo jeho popravě, je totiž připravuje o perspektivu „dostat se do ráje na cizím hřbetu“ i se vší svoji hříšností.
3.4. Bůh není nevšímavý k tomu, co se na Zemi děje
Učení církví po Nicejském koncilu fakticky vyjadřuje učení o magii krve v příkladně názorné podobě:
«Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, tak tím více Krev Kristova, který přinesl Sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha Svatého, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. Neboť tam kde je závěť, musí následovat i smrt toho, kdo ji ustanovil. Jen závěť zemřelých je totiž platná; nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil» (Židům, 9:13-17).
Od úvah prapůvodního kouzelníka/šamana o roli a síle oběti se učení zformované v tradici historicky reálného křesťanstva liší pouze tím, že Bůh musí sám sobě přinést jako oběť jestliže ne přímo sám sebe, tak svoji „hypostasis/individuální podstatu“.
A přestože apoštolové kázali „Krista ukřižovaného“ 11, tj. věrouku o vykoupení lidstva Bohem u kohosi obětí světce, tak v kánonu Nového zákona je symbolicky zaznamenána ta skutečnost, že se mohli vysvobodit z moci této lži, jestliže by popřemýšleli a nebojácně si odpověděli na návodné otázky, ke kterým je vedl Bůh.
A konkrétně Pavel ve svých písmech neopominul uvést úvahy o Kristově modlitbě v Getsemanské zahradě:
«Ježíš se za Svého pozemského života obrátil s bolestným voláním a slzami s modlitbami a úpěnlivými prosbami k Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh Ho pro Jeho pokoru vyslyšel» (Židům, 5:7)12.
Pavel si uvědomoval, že Bůh mohl zachránit Ježíše před mukami popravy. Avšak slova „Bůh Ho pro Jeho pokoru vyslyšel“ Pavel stále chápal pouze jako vzkříšení Krista po jeho popravě a pohřbu:
«Chci vám připomenout, bratří, Evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem Apoštolům а naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z Apoštolů a nejsem ani hoden jména Apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Avšak milostí Boží jsem to, co jsem; a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo, a já více než oni všichni jsem se napracoval – ačkoliv nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni - tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.
Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus, a jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra. To bychom pak byli odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, Kterého On ale nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu» (První list Korintským, 15:1-18).
Zde Pavel jasně dokládá, že je pro něj víra v písma a víra Bohu jedno a to samé. Zároveň zde ohlásil i mravně-etickou hranici dělící dvě víry: «my bychom byli odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, Kterého On ale nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše13 víra marná, ještě jste ve svých hříších» (vyčlenili jsme z citace s výjimkou „bychom“, které určuje podmiňovací způsob: to je hranice mravního rozhraničení s idealistickým ateismem, na kterou Pavla přivedl Bůh ve Svém Záměru). A tyto dvě víry je možné odlišit rozumem, jenže sám Pavel si přál zůstat bláznem, aby se pozdvihnul „v Kristu“ a byl „moudrým“. A to se mu povedlo až na to, že se tato jeho moudrost ukázala být tou samou starozákonní „moudrostí“ tohoto světa.
Následně bylo po uplynutí šesti století v Koránu ohlášeno odmítnutí tohoto učení o magii krve, jehož obětí se stalo historicky reálné „křesťanstvo“: «Pán tvůj je věru pln slitování vůči lidem přes nespravedlnost jejich» (súra 13:7 (6)).
Ale každý sám si volí jak svou moudrost, tak i víru. Podle Vaší víry se Vám staň…
1 Tím, že těmito slovy podpořil existenci doktríny Deuteronomia-Izajáše v historicky-náboženských podmínkách po prvním Kristově příchodu, apoštol Pavel naprogramoval svou smrt úplně stejně, jako to před ním udělali Izajáš i Jan Křtitel. Okolo roku 65 našeho letopočtu apoštola Pavla společně s apoštolem Petrem popravili Římané: Pavlovi usekli hlavu a Petra pověsili na kříž hlavou dolů.
2 Je charakteristické, že představitel inkvizice, kterou Kristus nezřizoval, a která je pokračovatelkou „staroklevetního“ Saula – pronásledovatele církve, jen již v „novoklevetní“ kultuře, byl mravně-eticky připraven zařadit mezi kacíře apoštola Petra, který byl prostého původu, rybář-člověk vydělávající si na živobytí, a ne svého kolegu apoštola Pavla, který byl vznešeného „elitního“ původu a svou pracovní činnost zahájil v tajných službách tehdejší společnosti, jež chránily klid parazitické elity, která této společnosti vládla.
3 «Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona malomocného, přišla za Ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na Jeho hlavu, jak seděl u stolu. Když to viděli Jeho učedníci, hněvali se: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ Ježíš to zpozoroval a řekl jim: „Proč trápíte tu ženu? Vykonala pro Mne dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, Mne však nemáte stále. Když vylila ten olej na Mé tělo, učinila to k Mému pohřbu. Amen, pravím vám, všude, po celém světě, kde bude kázáno toto Evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“ Tehdy šel jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Oni mu určili třicet stříbrných» (Matouš, 26:6-15).
Tato epizoda se stala nedlouho před posledními Kristovými velikonocemi na tomto světě a dokládá, že jeho učedníci byli stejně jako dříve agresivními a pokryteckými židy, a ve své podstatě Kristovými kurátory a cenzory, z jejichž hlediska plýtvání drahocenným olejem vylučovalo možnost realizace nějakých akcí v systému „public relations“, který udržovali.
4 O tom viz práce vnitřního prediktoru Mistr a Markétka: hymna démonismu? nebo Evangelium bezzákonní víry.
5 Mnohé z tohoto scénáře bylo odhaleno již v naší epoše v námětu filmu Svátek svatého Jorgena.
6 A žádná „evangelia“ „popravy a vzkříšení boha“ jako nevyhnutelné „oběti smíření“ pro uspokojení Nejvyššího aktem sebeobětování, který On Sám od počátku předpověděl a Kristus jakoby vyplnil. Bohu stačí upřímná připravenost sebeobětovat se a mučení světce v jeho sebeobětování si nepřeje: Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Matouš, 9:13).
7 Nicejské vyznání, verš pátý.
8 To nám dává důvody k tomu, abychom mohli tvrdit, že příchod Antikrista, který prorokují novozákonní církve, leží mimo rámec Božího Dopuštění, takže se konat nebude nezávisle na snaze přívrženců této ideje, přestože pokusy udělat z těch či oněch lidí Antikrista jsou i nadále možné.
9 V ruské kultuře je přísloví: „Prospal Království Boží“.
10 To všechno se projevuje i v různých verzích svědectví o posledních „slovech ukřižovaného“, která lidé uslyšeli v navozeném přeludu popravy:
«Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“» (Matouš, 27:46).
«Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?", což přeloženo znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Marek, 15:34).
«A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám Svého ducha.“ Po těch slovech skonal» (Lukáš, 23:46).
«Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal» (Jan, 19:30).
I v tomto případě se opakuje to samé, na co bylo již poukazováno dříve: Jan ve své zlatoústé záludnosti neříká vše; Lukáš čestně zaznamenal jednu z existujících ústních tradic; Matouš a Marek jsou si v řečeném blízcí, neboť byli v moci přeludu zdánlivé pravdivosti Izajášova „proroctví“.
Jenže Bůh, který existuje, světce neopouští a nezrazuje, a nepředurčuje jim to, co se stává nepravověrným.
11 «ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro Řeky bláznovství (První list Korintským od apoštola Pavla, 1:23). A v písmech ostatních apoštolů je uvedena úplně stejná doktrína: spasení prostřednictvím smrti ukřižováním, pohřbení a vzkříšení Krista podle předpovědi starozákonního písma.
12 U tohoto místa jsou v oficiálním církevním textu Nového zákona přímo uvedeny odkazy na Evangelium podle Matouše, 26:39; podle Marka, 14:35-36; a podle Lukáše 22:44, které pojednávají o modlitbě v Getsemanské zahradě. Ještě jeden odkaz je na Jana, 12:27, ale ten k tomu žádný vztah nemá, neboť Jan ve své záludnosti události v Getsemanské zahradě přechází mlčením.
13 A jeho víra zrovna tak. Zde je charakteristické jeho vyčleňování se z věřících, přestože ho k tomu podle víry, kterou káže, nic neopravňuje.
Informační báze KSB