5.5.2018
3.3. «Kdo čteš, rozuměj»1:
dokonáno jest «milosrdenství chci a ne oběť»2
Ale řečené v kapitolách 3.1 a 3.2 Přílohy č. 3 ještě není vše, co je třeba vědět o záměně Kristova Učení vlastními výmysly „světového zákulisí“ těch let. Aby se věřící podstatou Kristovy Dobré zprávy – Evangelia Království Božího ve své mysli vůbec nezačali zabývat, bylo nutné jim poskytnout obsahově jinou představu o Kristově misi při jeho prvním příchodu. Je pochopitelné, že aby věřící uvěřili falešné věrouce, musela být nesporně tato Kristova mise prezentována jako nanejvýše ušlechtilá. A právě takové osvětlení Kristovy mise při jeho prvním příchodu obsahují body 2 – 7 Nicejsko-Kartaginského vyznání (symbolu víry) zavazující věřící věřit:
|
Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše je stvořeno.
|
Lidé vyznávající věrouku historicky reálného křesťanství ve všech jeho modifikacích (počínaje katolicismem a pravoslavím a konče množstvím sekt zahrnujících v sobě i „mesiánské židy“ 3) jsou po dobu mnohých staletí přesvědčeni o tom, že Kristus přišel na Svět právě jen kvůli tomu, aby svým sebeobětováním se na kříži vykoupil hříchy lidí a spasil tak lidstvo (nebo přinejmenším ty, kteří této doktríně věří), a že svým vzkříšením dal lidem víru ve vzkříšení každého z nich v nadcházejícím věku – v království Krista, jež bude bez konce.
Avšak historie nás v ucelenosti známých faktů opravňuje tvrdit, že:
Věrouka o tom, že Bůh uložil Kristovi právě takovou misi, a že ji Kristus vyplnil, je svou podstatou urážlivou pomluvou Boha Milostivého Milosrdného.
Tj. Kristus nebyl ukřižován a tím pádem také nebyl vzkříšen, a vírou v takovou jeho misi nikdo zaručeně svou duši nespasí.
Proti řečenému může být vznesena námitka s odkazem na texty Nového Zákona, kde Matouš píše:
«Od té doby začal Ježíš oznamovat Svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si Ho vzal stranou a začal Ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane! To se ti nemůže stát!" Ale On se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi Mi z cesty, satane! Jsi Mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"» (Matouš, 16:21-23).
Jenže toto není stenografický záznam, ale evangelistovo převyprávění toho, co a jak si zapamatoval, tímto způsobem vyjádřil, co a jak sám pochopil.
Jsou to nesprávně pochopená a církvemi chybně vykládaná slova. A o tom, že se jedná pouze o popis jedné, přestože nejstabilnější možnosti průběhu událostí v mnohovariantním Božím předurčení a tedy, že se nejedná o nevyhnutelnou a jednoznačnou předurčenost Kristovy popravy Shora, svědčí skutečnost, že hlava 16 podle Matouše končí nenaplněnou předpovědí: «Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna Člověka přicházejícího se Svým Královstvím.»
Podle našeho výkladu Ježíš mluvil o své nezlomné rozhodnosti splnit svou misi do konce nehledě na okolnosti, které plnění této mise vyvolává ve společnosti, s důvěrou přenechávajíce řízení těchto okolností bezprostředně Bohu. Je to vidět i z dalších událostí, o kterých informuje Nový zákon.
Podíváme se na popis událostí, jež předcházely zatknutí Krista v Getsemanské zahradě:
«Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil." Vzal s Sebou Petra a oba syny Zebedeovy4; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se Mnou!" Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče Můj, je-li možné, ať Mne mine tento kalich; avšak ne jak Já chci, ale jak Ty chceš." Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se Mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." Odešel podruhé a modlil se: "Otče Můj, není-li možné, aby Mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se vůle Tvá." A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům Svým a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn Člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který Mě zrazuje!"
Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi» (Matouš, 26:36-47).
Popis stejné epizody od Marka, hl. 14:33-43, obsahuje stejné významné zvláštnosti, o kterých informuje i Matouš, a jejichž smysl – v našem chápání světa – vysvětlíme dále.
Stejná epizoda v popisu Lukáše, který sám sice nepatřil mezi Kristovy učedníky, ale písemně vyložil, jak on pochopil smysl toho, v co uvěřil z cizích slov, se liší od toho, co popsali Matouš a Marek, kromě mimořádné citové intenzity (Kristův pot kanul na zem jako krůpěje krve) i dost významným detailem, který se objevil v námětu Anděla z nebe:
«Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci Ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: "Modlete se, abyste neupadli do pokušení." Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode Mne tento kalich, ale ne má nýbrž Tvá vůle se staň." Tu se Mu zjevil Anděl z nebe a dodával Mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; Jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: "Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení."
Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby Ho políbil, neboť takový jim dal znak: „Je to Ten, koho polibkem označím. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna Člověka?"» (Lukáš, 22:39-48).
Teď si probereme samotnou epizodu a soustředíme se na dvě okolnosti.
První: Přestože trochu jinými slovy, předávají nám Matouš, Marek a Lukáš jeden a ten samý smysl: Ježíš vyzval své vyvolené apoštoly k modlitbě a varoval je, že nebudou-li se modlit společně s ním, nevyhnutelně upadnou do pokušení:
«Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé"» (Marek, 14:38).
Avšak i po tomto přímém a nedvojsmyslném varování před pokušením, po dvojnásobné prosbě, aby alespoň bděli v době, kdy on sám se modlí, našel Ježíš při svém návratu apoštoly, jak opět spí. Poté je podle informací od Matouše nechal v podstatě v jejich snění a polodřímotách5 a vzdálil se, aby se pomodlil potřetí.
V souladu se slovy samotného Krista, která se uchovala díky autorům tří „novoklevetních“ „evangelií“, apoštolů Petra, Jakuba, Jana, jejichž popisy událostí v Getsemanské zahradě se dostaly do kanonických textů Nového zákona, se po Kristově zatčení apoštolové stali obětí pokušení, stejně jako všichni ostatní „očití svědkové“ událostí, protože se odchýlili od navržené modlitby. A tím, že se nemodlili, když k tomu byli vyzváni, na nějaký čas vypadli z náboženství Boha, který existuje.
Tím, že se Kristem vyvolení apoštolové neúčastnili modlitby, nepřešli s ním nějakou hranici, kterou v modlitbě překročil on; zůstali svým vnímáním a chápáním světa součástí společnosti, ve které vyrostli, zaostali za Kristem na jeho cestě a ztratili jej.
Jejich svědectví o ukřižování a vzkříšení Krista by nebylo možné zpochybnit pouze v tom případě, že by se spoluúčastnili Kristovy modlitby, když je k tomu vyzval a varoval před upadnutím do pokušení.
Přijmout jejich svědectví poté, co zanedbali svou modlitbu s Kristem, by znamenalo, že si Kristus, když je vyzýval k modlitbě a varoval, že v opačném případě upadnou do pokušení, vymýšlel a lhal. Tato skutečnost, potvrzená v kánonu Nového zákona, že se apoštolové neúčastnili společné modlitby s Kristem, neumožňuje prohlásit následující Šalamounovo proroctví za jasnou lež nebo tvrdit, že se nemělo týkat Krista (Kniha moudrosti, hl. 2):
«Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: „Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku, neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí. Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli; dech v našem chřípí je jako dým a slovo jako jiskra při tepu našeho srdce. Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek; i naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy; náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem. Neboť náš život je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon: protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo. Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí. Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný jarní květ života; ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou; nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los. Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku. Naše síla ať je zákonem pravdy; neboť co je slabé, ukazuje se být bez užitku.“ (vyčlenili jsme v citaci: Bůh není v síle, ale v Pravdě!)„Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti zákonu (vyčlenili jsme v citaci: Boží předurčení bytí je nejvyšší zákon), viní nás ze zrady na našem vychování; honosí se, že došel poznání Boha, a sám sebe nazývá synem Hospodinovým; stal se obžalobou našeho smýšlení. Je nám na obtíž i jenom na něj pohledět (vyčlenili jsme v citaci: vzpomeňte si na Piláta, kterému pohled na Ješuu vyvolával bolest hlavy), protože jeho život se nepodobá životu druhých a odlišné jsou cesty jeho: má nás za zvrhlé a vyhýbá se našim cestám jako nečistým, blahoslaví smrt spravedlivých a vychloubá se, že jeho otcem je Bůh. Pohleďme, zda jsou jeho řeči pravdivé, a přezkoumejme, jak to s ním nakonec dopadne6; neboť jestliže tento spravedlivý je Božím synem, Bůh ho ochrání a vytrhne ho z rukou protivníků. Vyzkoušejme ho tupením a mučením, ať poznáme jeho mírnost a přesvědčíme se o jeho trpělivosti; odsuďme ho k potupné smrti, zda dojde zastání, jak říká“» (Kniha moudrosti, 2:1-20).
Po těchto slovech scestně uvažujících zloduchů Šalamoun informuje o následcích úkladů o Kristův život:
«To zamýšleli, ale důkladně se zmýlili; neboť je zaslepila jejich zloba, a nepoznali Boží tajemství (vyčlenili jsme v citaci) nepočítali s odměnou za zbožnost a nevážili si poct, jakých dojdou bezúhonné duše. Bůh totiž nestvořil člověka k tlení, ale učinil ho obrazem Svého věčného bytí, ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji» (Kniha moudrosti, 2:21-24).
Přestože Šalamoun přímo používá termín „Boží syn“, tak křesťanské církve a jejich věrozvěsti k prvnímu Kristovu příchodu toto proroctví nevztahují. V důsledku toho jsou v pravopisu ruskojazyčné pravoslavné Bible v tomto úryvku slova „Boží syn“ a příslušná zájmena uváděna s malými písmeny místo velkých, jako to bylo přijato uvádět v Novém zákoně. Budeme-li se držet stejných pravopisných principů jako v Novém zákoně, nezbývá, než přijít k závěru:
Že jde o proroctví týkající se Krista. Šalamoun předpovídá Boží tajemství před scestně uvažujícími zahrávajícími si s Kristovou popravou.
Neúčast apoštolů v modlitbě s Kristem neumožňuje zavrhnout jako lživé ani přímé – jednoznačné – koránské svědectví o nanebevstoupení Krista, které předešlo jeho ukřižování:
«Však nikoliv, oni jej (Ježíše) nezabili, ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo; a věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění (tj. nesouhlasí s koránským svědectvím), jsou vskutku na pochybách o něm; a nemají o tom vědomosti žádné a sledují jen dohady (v překladu G. S. Sablukova: „řídí se pouze úsudkem“). A nezabili jej určitě (G. S. Sablukov: „to je jistě známo“), naopak Bůh jej k Sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný (v překladu I. Ju. Kračkovského: „veliký“), moudrý! A věru není nikdo mezi vlastníky písma, kdo by v něj neuvěřil předtím, než zemře - a v den zmrtvýchvstání bude pak proti nim svědkem!» (Korán, súra 4:156, 157, tučně jsme text zvýraznili my).
Kdyby se apoštolové účastnili modlitby, ke které je vyzýval Kristus, nacházeli by se v jiném naladění své psychiky a smyslových orgánů a viděli svět jinýma očima. Jejich svědectví o dalších událostech by potom bylo obsahově jiné, takže by se lišilo od toho, které známe z textů kánonu Nového zákona.
Jestliže někdo z věřících „novoklevetním“ církvím trvá na tom, že s ohledem na svědectví apoštolů o událostech zatčení Krista nemá ani ten nejmenší význam, zda se modlili společně s Kristem nebo ne, ať si dá tu práci a vysvětlí: Proč se modlí on sám? Zda cítí nějaký rozdíl ve svém naladění a konání, zaprvé po upřímné a poklidné modlitbě a zadruhé, jestliže se kvůli své zapomětlivosti, lenosti, nebo z jiných důvodů nepomodlil, či svůj rituál odbyl ve spěchu? A jestliže z jeho pohledu není v lidském životě žádný rozdíl v tom, zda se člověk modlí či ne, tak v čem se tedy mýlí otevření ateisté, kteří přímo odmítají, že by se lidé museli modlitbou obracet k Bohu, aby v životě každého jednotlivce a celé společnosti vše probíhalo v Pravdě-Skutečnosti? A proč je tedy v případě apoštolů nutné dělat výjimku a trvat na tom, že když se nemodlili, tak to zůstalo bez jakýchkoliv následků, že neupadli do pokušení a jejich svědectví jsou stejně pravdivá, jako kdyby se byli modlili?
Kromě toho, souhlasíme-li se svědectvím apoštolů o událostech po zatčení Krista, musíme potom také přiznat, že Kristova výzva, aby se apoštolové modlili, a jeho varování o upadnutí do pokušení byly buď vědomou lží, nebo prázdnými slovy. Při takovém přístupu k tomu, zda modlitba proběhla či ne, „novoklevetní“ církevníci v podstatě nehlasně říkají, že Kristus byl pokrytec, který Bohu nevěřil a dosvědčují tak svou vlastní nevíru Bohu, a skrytě popírají pravdivost Božího slibu předaného lidem Kristovým prostřednictvím:
«Mějte víru Bohu, neboť vpravdě pravím vám, že kdo řekne této hoře: „Zdvihni se a vrhni do moře“ a nebude pochybovat v srdci svém, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude mít vše, co řekne. Proto vám pravím: Věřte, že vše, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít» (Marek, 11:23, 24).
Druhá okolnost přímo souvisí se smyslem Kristovy modlitby, jak o něm v tom hlavním jednoznačně píší Matouš, Marek i Lukáš, přestože v jejich interpretaci existují i smyslové odchylky, ke kterým se vrátíme později:
«Abba, Otče, Tobě je všecko možné; odejmi ode Mne tento kalich; ale ne, co Já chci, nýbrž
Z těchto slov je možné si vyvodit, že:
-
Ježíš vůbec nepochyboval o tom, že Všemohoucí, Dobrotivý Tvůrce a Všedržitel – Bůh, který existuje, může ve Všehomíru, který sám stvořil, vše spravedlivě uskutečnit podle Svého blahého Předurčení;
-
Ježíš byl připraven upřímně splnit misi v Božím Záměru, kterou si sám předsevzal, ať už by byly okolnosti, které by ji doprovázely nebo vznikaly v důsledku jejího plnění jakékoliv, a nepokoušel se svévolně se odchýlit od plnění Záměru; neměl v úmyslu vzdát se křesťanské etiky a využít ve vztahu ke svým oponentům své schopnosti (mnohokrát převyšující i tu nejbujnější fantazii jakéhokoliv vojensko-silového úřadu) v mezích Božího dopuštění. Ve své podstatě byl Ježíš stejně jako vždy (což se nedostává absolutní většině lidí) i v Getsemanské zahradě v harmonii s Bohem a věřil Mu, přestože všemi svými smysly i nadsmyslově cítil, že algoritmika kolektivní psychiky té společnosti, do které přišel, pracuje na zamezení jeho mise, a že se ve své stávající kvalitě – jako světec v celé dokonalosti lidské důstojnosti – nemůže stát její součástí.
S ohledem na tyto dva fakty, jednoznačně vyjádřené v kánonu Nového zákona, je bez významu, jaký názor na osobu Krista je pravdivý: zda je hypostasí „trojjediného Boha“, což církve z doby po Nicejském koncilu přímo prohlašují ve svém Symbolu7/Vyznání víry; „Božím Synem“, a smysl těchto slov si nikdo ze smrtelníků v tomto světě nedokáže správně vyložit už jen kvůli tomu, že kategorie „syn“ a „otec“ jsou vlastní současnému lidstvu, které v nich vidí především návaznost smrtelných pokolení v životě společnosti, což s ohledem na život světa nesmrtelných není případné; či zda byl Ježíš člověkem, který nebyl Bohem ani „Božím Synem“, jak o něm konkrétně informuje koránské Zjevení, s čímž souhlasí i mnozí, kteří se neřadí k vyznavačům historicky reálného islámu8.
A je tomu tak proto, že v případě každé z těchto možností jsou Ježíš a Všemohoucí Bůh, kterého církve uznávající dogma „Svaté Trojice“ nazývají „Bohem Otcem“, různými osobnostmi s charakteristickými osobitostmi odlišujícími každou z nich od všech ostatních; se svobodou volby linie svého chování a se svobodnou vůlí uplatnit moc, která je jí vlastní. Jinými slovy, navzdory všem vzniklým okolnostem nic nebránilo Bohu („Bohu Otci“) odpovědět na Kristovu modlitbu („Boha Syna“) v souladu s jejím smyslem. Ti, kteří se s oblibou odvolávají na Boží Předurčení, by si měli uvědomit, že Předurčení je v jeho ucelenosti a detailnosti známo pouze tomu, kdo jej předurčil: všichni ostatní znají pouze jeho fragmenty, které jsou navíc mnohdy namíchané s vědomou lží, ke které sami zůstávají neteční.
A to nás vede k otázce: A víme my vůbec, co si ve skutečnosti přeje ta Všemohoucí – všemu nadřazená bytost v celé Své plnosti a dokonalosti? Jednoznačná odpověď na tuto otázku je známa přinejmenším na nevědomé úrovni každému, kdo si alespoň jednou přečetl Nový zákon:
«Kdybyste věděli, co znamená: „Milosrdenství chci, a ne oběť“, neodsuzovali byste nevinné (Matouš, 12:7); Jděte a učte se, co to je: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Matouš, 9:13).
Navzdory tomuto faktu, všem jednoznačně oznámenému z úst samotného Krista, trvají „novoklevetní“ církve jeho jména na tom, že Bůh si vybral „oběť smíření“9, a odsoudil ve Svém Předurčení bytí Všehomíru nevinného světce k popravě pro uspokojení nespravedlivých, kteří se rozhodli pokoušet Boha, který existuje, a umožnil tak všem hříšníkům vykoupit své hříchy krví světce10 místo toho, aby si pěstovali spravedlnost sami v sobě? A po tomto falešném nařčení tyto církve poučují lidi o tom, že Bůh je Láska?
Jestliže je Bůh Všemohoucí Láskou, je Láskou i k Ježíši. A ve Všehomíru neexistuje nikdo a nic, co by dokázalo zabránit Všemohoucímu Bohu, který existuje, s láskou odpovědět na Kristovu modlitbu v Getsemanské zahradě v plné shodě s jejím všeobecně známým smyslem, aniž by přitom připravil lidstvo o spásu v pravém smyslu toho slova. A nic ve světě nesvědčí o tom, že by Všemohoucí jednal jinak a podpořil tak Svým Záměrem nespravedlivé pokoušející Boha a zahrávající si s Kristovým životem.
Jenže o faktu odpovědi Všemohoucího na Kristovu modlitbu k Němu, Kristovi, jež Mu bezmezně věřil, neměl kdo svědčit, protože: ti apoštolové, kteří by to mohli udělat; kteří byli vyzváni k modlitbě právě kvůli tomu, aby to udělali, místo toho, aby zůstali vzhůru a modlili se, upadli do snění. A proto se oni sami, stejně jako všichni ostatní „očití svědkové“ událostí, stali hřešícími oběťmi své nevíry bezprostředně Bohu, který existuje, stali se oběťmi pokušení svou vírou v „staroklevetní“ písma a v učení o pravdivosti Izajášova proroctví; Šalamoun pro ně byl pouze „učeným králem“, ale už ne učitelem od Boha, který existuje, ani Jeho vyslancem ke všem lidem; a vzhledem k tomu, že byli součástí davu, považovali za správné nezamýšlet se nad smyslem slov jeho ponaučení, která jejich pastýři nezařadili do kánonu svatého písma.
A proto „evangelista“ Jan, zlatoústý ve své záludnosti, který byl figurkou „světového zákulisí“ a jedním z Kristových poručníků při jeho prvním příchodu, přechází mlčením epizodu Kristovy modlitby a skutečnost, že se s ním apoštolové v Getsemanské zahradě nemodlili. Jan tuto epizodu přechází mlčením proto, že svým jednoznačným smyslem a nabídkou bezvýhradné víry Bohu, který existuje, rozmetává všechny zlovolně zkonstruované věrouky „novoklevetních“ kultů v chápání světa každého, kdo věří na základě svého svědomí přímo Bohu, a neuzavírá se před Bohem prostřednictvím lidmi stvořeného písma potlačujícího hlas svědomí. Jan nebyl tak hloupý, aby nechápal životní smysl událostí z Getsemanské zahrady, jen záludný a proto píše:
«…odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada, kam vstoupil On i Jeho učedníci. Také Jidáš, který Ho zradil, znal to místo, neboť Ježíš tam se Svými učedníky často býval. Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš, který věděl všecko, co Ho má potkat, vyšel a řekl jim: "Koho hledáte?"» (Jan, 18:1-4).
Podle Jana je to tedy tak, že se odehrála tajná večeře, na které Ježíš dal svým učedníkům poslední naučení; potom odešel se svými vyvolenými učedníky za potok Cedron na místo, kde byla zahrada; co se tam dělo (z Janova hlediska prý milovaného Kristova učedníka) čtenář vědět nemá; a k tomu místu potom Jidáš, do kterého vstoupil satan11, přivedl „zásahovou jednotku“, která zatkla Krista, jež byl následně odsouzen a popraven (aby „se vyplnila Písma proroků“ 12: a konkrétně Izajáše) a nakonec byl prý vzkříšen.
Pro potvrzení právě této verze průběhu událostí byl do původně ústní věrouky, následně písemně zaznamenané Lukášem, který sám očitým svědkem epizody v Getsemanské zahradě ani následných událostí nebyl, do námětu začleněn „Anděl z nebes“, který Kristovi „dodával sílu“, aby se ti, kteří uvěří, nezačali ptát, zda Všemohoucí na Kristovu modlitbu odpověděl a jestliže to udělal, tak jak? Věřte: odpověděl, poslal anděla z nebes, ale té číše utrpení připravované pro něj nespravedlivými ho nezbavil.
Tato osobitost Lukášova textu vypovídá o tom, že tvůrci ústní verze věrouky, kterou Lukáš písemně zaznamenal, i první křesťané, kteří i když neviděli a nechápali následky Kristovy modlitby, přesto hluboce pociťovali rozdíl mezi tím, zda se pomodlí či ne. Aby tedy zamezili „nemístným“ otázkám, autoritativní autoři-šiřitelé ústní tradice předkládali věřícím tu věc tak, jakoby Bůh, který existuje, v této epizodě nejen dopustil konání těch zločinců, ale byl v něm s nimi dokonce zajedno, neboť přece plnili Jeho Předurčení. A to je hanlivá pomluva Boha, který existuje.
Výše uvedené neshody ve vyprávění o událostech v Getsemanské zahradě mezi Matějem a Markem na straně jedné a Lukášem a Janem na straně druhé zaprvé znamenají, že Jan (jeden ze synů Zebedea) ukrýval Pravdu-Skutečnost, která ho usvědčovala, a pokoušel se vydávat za někoho, kým ve skutečnosti nebyl; a zadruhé to znamená, že Lukáš čestně zapsal zlovolně překroucenou verzi událostí šířenou ve společnosti.
Mravně-eticky významné neshody však existují i u Matouše a Marka (přinejmenším v překladech z textů do moderního ruského jazyka), ve kterých se projevila mravně podmíněná odlišnost jejich víry. Smysl getsemanské Kristovy modlitby Matouš sděluje slovy:
«…Otče můj, je-li možné, ať Mne mine tento kalich; avšak ne jak Já chci, ale jak Ty chceš» (Matouš, 26:39).
Smysl té samé modlitby Marek tlumočí jinými slovy:
«…Abba, Otče, Tobě je všecko možné; odejmi ode Mne tento kalich; ale ne, co Já chci, nýbrž
V podání Matouše slova „je-li možné“ vyjadřují pochybnost o všemohoucnosti Nejvyššího Boha v Jeho konání ve Všehomíru, neboť při užití obratu „je-li možné“ se vždy rozumí, že není vyloučeno, že to možné není. V podání Marka (který byl tajemníkem apoštola Petra a psal podle jeho vyprávění) slova „Tobě je všecko možné“ vylučují jakékoliv pochybnosti o všemohoucnosti Boha.
Druhá část fráze v podání Matouše: „avšak ne jak Já chci, ale jak Ty chceš“ odmítá pochybnosti o všemohoucnosti Boží, neboť se jí rozumí, že Bůh ví, jak zachránit světce ze smrtonosné situace, která okolo něho vznikla při plnění Božího Záměru, způsoby vycházejícími za hranice lidské představivosti, neboť Bůh nemůže chtít a předurčovat nespravedlnost. Druhá část fráze v předání Marka: „ale ne, co Já chci, nýbrž co ty chceš“ – kromě všeho jiného co chce a může chtít Bůh, připouští i tu možnost, že si může přát i popravu světce. V nevyřčených předpokladech a vyhlášeních o Jeho neomezené všemohoucnosti se vytrácí ta okolnost, že skutečně musí existovat skutky, které jsou pro Boha nemožné z mravně-etických příčin, neboť v opačném případě by se Bůh mravně-eticky ničím nelišil od démona, jehož principem je ničím neomezovaná svévole, jenom by každého jednotlivého démona i všechny dohromady převyšoval svými mocenskými možnostmi. A na tu okolnost, že Bůh sám Sobě vymezil mravní principy, přímo poukazuje Korán:
«On Sobě milosrdenství jako povinnost předepsal…» (súra 6:12).
To vše podle našeho názoru vypovídá o tom, že lépe se k sobě hodí začátek fráze v podání Marka a její ukončení v podání Matouše:
«…Abba, Otče, Tobě je všecko možné; odejmi ode Mne tento kalich» (v podání Marka); «avšak ne jak Já chci, ale jak Ty chceš» (v podání Matouše).
Je pochopitelné, že se ve své modlitbě Kristus snažil její smysl vyjádřit tou nejvhodnější volbou slov, avšak s ohledem na tlumočení jeho slov v textech Matouše a Marka se musí každý čtenář sám rozhodnout, kdo z nich a v čem konkrétně je blíže Pravdě-Skutečnosti, neboť oba na základě svých mravně podmíněných představ o Bohu a Jeho vztahu ke stvořenému Všehomíru a subjektům v něm žijícím, vyjádřili svými slovy obrazné představy svého vnitřního světa o událostech, jejichž očitými svědky, jak vyplývá z textu Nového zákona, Matouš ani Marek nebyli: Kristus je nevyzýval k modlitbě v Getsemanské zahradě.
To vše však není žádným důmyslným spletencem roztříštěných případů. „Světové zákulisí“ je starší než současná globální civilizace, neboť přežilo katastrofu minulé globální civilizace, která té naší předcházela (viz kapitola 8.2 tohoto kurzu). Je jednou z těch sil, jež se po skončení té katastrofy ujaly mise civilizovat lidstvo, které po ní zdivočelo. Globální historický proces současné civilizace byl od samého počátku řízený, tj. civilizátorská mise „světového zákulisí“ sledovala zcela určité cíle: obnovit způsob života minulé globální civilizace, který jí vyhovoval, s přísným rozdělením lidí obývajících planetu na pány a otroky na základě klanově-rasového základu.
Po celé dějiny současné civilizace „světové zákulisí“ řídilo společnosti na základě dávkovaného šíření znalostí a subkultur v jeho jednotlivých vrstvách, které některým lidem umožňovaly osvojit si ty či ony (z hlediska davu) nadřazené schopnosti. V důsledku toho se lidé s menšími znalostmi a dovednostmi dostávali do závislosti na těch, kteří toho znali a uměli více než oni a samozřejmě této skutečnosti zneužívali.
Po celá tisíciletí „světové zákulisí“ budovalo kvůli rozšiřování a udržování tohoto řádu systémy zasvěcení pronikající do všech oblastí života společnosti, aby jejich prostřednictvím shromažďovalo i rozšiřovalo různorodé informace, a mohlo tak společnost řídit. (Této tématice se věnuje hlava 10 tohoto kurzu).
Tento globální systém řízení přetrval až do našich dnů a naši současníci mohou pozorovat jeho obnaženou a pro mnohé přitažlivou část v podobě systému vědeckých hodností a titulů (bakaláři, magistři, kandidáti a doktoři věd, členové korespondenti a akademici), uměleckých svazů, politických stran, církevních hierarchií a dalších podobných společenských korporací s množstvím řadových členů, ze kterých si mnozí přejí dosáhnout vyššího postavení na hierarchickém žebříčku zasvěcení. A kromě toho existují i systémy zasvěcení, o kterých společnosti nic moc nevědí, neboť jejich činnost je před nimi utajována, takže v tom lepším případě svou činnost nijak nezviditelňují a v tom horším o ní šíří vědomé lži.
Ve všech takových korporacích kultivovaných „světovým zákulisím“ se vyšší hierarchové staví mezi každého člověka a Boha, neboť požadavek dodržovat korporativní etiku a disciplínu (zdaleka ne ve všech případech spravedlivou/pravověrnou), vyžaduje od člověka, aby potlačoval hlas svého svědomí, vzdal se svobody volby a podřídil svou vůli výše stojícím hierarchům místo toho, aby se řídil vlastním upřímným chápáním cest a způsobů dosahování spravedlnosti/pravověrnosti.
Proto žádné, a to bez jediné výjimky, náboženské a světské hierarchie netvoří v kultuře lidstva Boží dílo, neřídí se ve svém jednání Boží milostí, a působí pouze v mezích Božího dopuštění.
Zákulisní pohlaváři a šéfové hierarchií to vždy věděli, proto takové historické a náboženské události jako je odedávna očekávaný příchod Mesiáše – osvoboditele lidstva od jejich útlaku – nemohli ponechat volný průběh, a v podstatě přenechat Boží vůli, jejíž realizaci na Zemi vzdorují a aktivně čelí13. Z analýzy života Kumránské komunity (druhé století před n. l.), o jejímž způsobu života víme ze svitků nalezených v jeskyních nedaleko Mrtvého moře v roce 1949, vyplývá, že v jejím případě šlo o „polygonová cvičení“ na téma „Odražení „vpádu“ vyslance Všemohoucího na záležitosti „světového zákulisí“ a opatření kompenzující škodu způsobenou tímto vyslancem a Bohem“. Šlo o cíleně realizovaný experiment modelující fungování nového egregoriálního kultu – systému sociální magie budoucího historicky reálného „křesťanství“ – v podmínkách, které měly vzniknout poté, co:
-
společnost pod vlivem hierarchií „světového zákulisí“ odvrhne Krista-Mesiáše a neosvojí si tak věrouku, kterou zvěstoval;
-
„světové zákulisí“ překroutí Kristem zanechané učení (jak bylo ukázáno v kapitolách 3.1 a 3.2 Přílohy č. 3), rozvine jeho kult a zabrání tak následujícím pokolením, aby si mohla osvojit Pravdu-Skutečnost, kterou zde Kristus-Mesiáš zanechal.
Po celé dějiny „světové zákulisí“ kultivovalo různorodé jógy a magii jako prostředek nadvlády nad davem a k zajištění převahy svých představitelů nad obyčejnými lidmi. Kromě toho „světové zákulisí“ ve své činnosti naráželo i na spontánní proroky a mágy, kteří měli z různých důvodů nadprůměrné znalosti a schopnosti, jež v řadě případů dokonce překonávaly znalosti a schopnosti legitimních zasvěcených hierarchů. Antisystémová – z hlediska „světového zákulisí“ – činnost těchto „lidových všeumělů“ nutila jeho představitele vypracovávat způsoby ovládnutí těchto spontánních proroků a mágů, aby mohli tyto lidi i jejich schopnosti využívat pro své vlastní cíle.
Nezávisle na tom, jaký postoj k tomu zaujímali sami, z milosti Boží, spontánní proroci, literatura „světového zákulisí“, která je dnes široce dostupná všem čtenářům, nám tvrdí, že všichni skuteční proroci včetně Krista s hierarchiemi postavenými na zasvěcení spolupracovali, byli k nim loajální, a jestliže někdo z nich padl za oběť, tak to bylo pouze v důsledku řádění „živelného“ davu, nebo kvůli nějaké nelegitimní „černé lži“, která se protivila Božímu Záměru, ale vůbec ne v důsledku činnosti legitimních systémů zasvěcení: v biblické civilizaci konkrétně zednářství.
Jenže Ježíš odmítnul přijmout administrativní moc nad všemi královstvími pozemskými, kterou mu ďábel nabízel14. V důsledku toho nebyla legitimní spolupráce možná, a proto „světovému zákulisí“ nezbývalo než se ho buď zbavit, nebo se ho pokusit využít pro své cíle navzdory jeho záměrům a vůli. Ve skutečnosti pohlaváři „světového zákulisí“ neměli snahu Krista zabít, protože zbavit se takového nepohodlného spontánního proroka bylo – z hlediska „světového zákulisí“ – možné uskutečnit kdykoliv ve společnosti, která byla plně pod jejich kontrolou, zatímco využít ho ve svých cílech navzdory jeho záměrům a vůli, by pro ně znamenalo daleko lepší kšeft. Na to však potřebovali nejen ovládat situaci a rozvinutou kulturu řízení davu administrativními způsoby, ale také prostředky sociální magie, a kromě toho všeho ještě mít i démonickou fantazii nezbytnou k vypracování příslušného scénáře, který by umožňoval, aby ho samotné pasené ovce nevědomě realizovaly vlastníma rukama.
„Světové zákulisí“ mělo i scénář ke zkrocení Krista a jeho zavlečení do realizace svých plánů s globální civilizací. Cílem nebylo Krista zabít, jak to davu předkládají biblické zkazky, ale zneužít jeho život ve svých zájmech. K tomu by se „světovému zákulisí“ nejlépe hodilo udělat z Krista Antikrista a vynasnažit se ho v rámci možností přeměnit v sobě podřízeného biorobota-zombie (takové postupy jsou známy odpradávna, nejen v kultuře Vúdú).
Proto bylo rozhodnuto, že davu bude předvedena zdánlivě očividná poprava Mesiáše: tj. bylo rozhodnuto vynést z chrámu ven a uplatnit vůči davu jednu z praktik zasvěcení – mystérium „zabití a vzkříšení boha“, která je jmenovitě známa například z praxe zasvěcení kultu Osirise v Egyptě. Kristus měl po své zdánlivé popravě a následném vzkříšení získat v očích davu jedinečnou zázračnou pověst vzkříšeného „bohočlověka“. Dav očarovaný „zázrakem“ je snadno možné dostat tam, kam potřebujete, a on potom sám povede krále-světce Mesiáše „bohočlověka“, který mu byl takto dán, k cílům vytyčeným mu „světovým zákulisím“. A v této algoritmice umělého vybuzení živelných procesů v davu byla Kristovi vymezena role vůdce, pozemského krále, tj. v podstatě Antikrista15, a nejspíše řízeného biorobota-zombie.
Na takové ďáblovy úklady, jak zneužít těl svatých k výrobě zombie, najdeme v Novém zákoně jednu narážku:
«A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Ať zapoví ti to [český ekumenický překlad: Potrestej tě] Hospodin» (List Judův, 1:9).
Nač potřeboval tělo zemřelého Mojžíše? Jeho nejefektivnějším využitím je v satanismu dát mu příkaz v magickém zaříkání: „Naplň se vůlí mojí a obcházejíce moře i země dělej dílo mé v podobě své.» V tom případě, který popisuje apoštol Juda, dosáhl Mojžíš své autority ve společnosti za svého života; životní návyky i paměť jsou v mnohém zapsány ve strukturách těla, uchovány zůstanou i některé vazby s egregory lidstva, ale chybí v něm duše, která odletěla k Bohu i se svými mravními měřítky, svobodou volby a vůlí. To znamená, že ovládnutí těla, doplňujete-li mu energii a obnovíte v něm jakousi „fyziologii“, otevírá možnosti využívat jej podle svého vlastního uvážení. Ale archanděl Michael vyřkl: „Ať ti to Hospodin nedovolí“, takže bylo nutné vzdát se záměru využít Mojžíšovo tělo a začít se připravovat k ovládnutí okolností a zombifikaci Krista.
Ale pro zaručení úspěchu tohoto scénáře nesměla plánovaná zdánlivá poprava vést ke skutečné smrti. Kvůli tomu se „světové zákulisí“ a jeho nástroj – nejvyšší kněžstvo – potřebovalo vyhnout předpokládané popravě podle židovských zákonů – ukamenování, po které by jim zbylo rozbité, znetvořené tělo, které je velmi těžké vrátit k životu prostředky medicíny i magie, a už vůbec ne v plném zdraví. Pro realizaci imitace smrtelné popravy se více hodilo ukřižování, které nevede k těžkému poškození těla, obzvláště není-li popravovaný přibit ke kříži hřeby, ale pouze přivázán provazy.
Hřeby byly při ukřižování využívány jako jeden ze způsobů jak prokázat popravovanému „milosrdenství“, neboť zkracovaly dobu jeho utrpení díky otravě a celkové ztrátě krve z ran způsobených hřeby. Popravovaný tak rychleji ztrácel vědomí a umíral; ti, kteří byli ke kříži pouze přivázáni, trpěli dlouho a umírali na dehydrataci a úžeh ze slunečního žáru, přičemž se po celou tu dobu nacházeli v pozici, která je pro lidské tělo nepřirozená, ve které je jejich svalstvo navíc připravovalo o sílu svými marnými konvulzemi a působilo tak další muka. Navíc železo bylo v těch dobách relativně drahé a ukřižování bylo v Římském impériu masově využívaným typem popravy: z toho plyne, že železo bylo možné jinde využít užitečněji. Proto se také obvykle při ukřižování používaly provazy a ne hřeby. Vyobrazení, které v církevní tradici převládá, je v rozporu se způsoby této popravy: tělo s dlaněmi a chodidly probitými hřeby není prověšeno, ale přiléhá ke kříži16.
Ukřižování prostřednictvím provazů nezanechává těžké tělesné rány, a proto bylo pro imitaci „smrti – vzkříšení boha“ nejvhodnějším typem popravy. Je-li člověk, který již jakoby zemřel, z kříže sňat včas a je mu poskytnuta lékařská pomoc, zůstane zaručeně na živu.
Možnost podobného oživení potvrzuje svědectví Josepha Flavia, který ve své Židovské válce informuje o tom, že po potlačení židovského povstání (jež začalo v roce 65 našeho letopočtu) byli mnozí z jeho účastníků odsouzeni k reálnému – smrtonosnému – ukřižování. Poté, co je Josephus Flavius, který se v té době již uchytil u římského velitele Flavia Vespasiana17, obešel, našel na křížích tři ze svých bývalých známých. Na jeho žádost byli omilostněni, a tak je po dlouhé době strávené na kříži sundali a poskytli jim kvalifikovanou lékařskou pomoc a péči; i když dva z nich přesto zemřeli, ten třetí to přežil. O to více se tedy šance přežít imitaci popravy ukřižováním, která nemá za účel usmrtit, blíží sto procentům. Vlivový efekt z ukřižování na psychiku davu a psychiku zdánlivě popravovaného, kterého mají v úmyslu v jeho dalším životě zneužívat ve svých cílech, může být ještě zesílen použitím obluzujících lektvarů funkčně analogických těm, jež jsou využívány při přeměně nepohodlných lidí v zombie ve společnostech pěstujících kult Vúdú.
Jenže ukřižování bylo římským typem popravy, a proto bylo pro její uskutečnění nutné do daného scénáře zatáhnout římského prokurátora Judska, takže bylo zapotřebí Krista obvinit z podrývání základu státu a ne z odpadlictví od tradiční věrouky (neboť Římské impérium rozšiřovalo své hranice na principu náboženské snášenlivosti).
Změna skutkové podstaty zločinu při vznesení obvinění byla zaznamenána i v kanonickém textu Nového zákona: v sanhedrinu to bylo „rouhání“ (Matouš, 26:65; Marek 14:64; Lukáš, 22:71); před římským prokurátorem pak to bylo obvinění, že je „Králem židů“, tj. protivníkem římského císaře (Matouš, 27:11; Marek, 15:2; Lukáš, 23:1 – 3; Jan18, 18:33). Kromě toho mohlo takové zatažení římské moci do věci zvýšit význam této před davem zinscenované „popravy – vzkříšení boha“ a vyvolat její odezvu po celém impériu, což se následně také v reálu potvrdilo rozšířením historicky reálného „křesťanství“. Odsud tedy plyne ta vytrvalá snaha sanhedrinu zatáhnout do věci římského prokurátora i požadavek, aby šlo o popravu ukřižováním, jak je to uvedeno v textech Nového zákona. Obzvláště to do očí bije v nekanonickém apokryfu Nikodémovo evangelium.
Nikodémovo evangelium je apokryf, který církve nezařadily do biblického kánonu, a jež se do dnešních dnů dochoval v redakci, jejíž stáří je odhadováno přinejmenším na konec čtvrtého století. Je v něm zevrubně popsáno jednání v té věci u římského prokurátora Jeho autoři uvádějí dialog představitelů sanhedrinu s římským prokurátorem.
Prokurátor, který se dozvěděl, že Ježíš je obviňován z rouhání proti Bohu a poté, co vyslechl Ježíšovo vysvětlení: «Mojžíš a proroci předpověděli Mou smrt a Mé vzkříšení», dvakrát navrhuje Židům: «Je-li tato řeč rouhavá, vezměte si ho vy a odveďte ho do své synagogy a suďte Ho pro rouhání podle svého zákona.» Po prvním římském návrhu, aby ho soudili podle svého zákona, židé Pilátovi vysvětlují: «…kdo se rouhá vůči Bohu, má být ukamenován», jenže narážka zůstala bez povšimnutí a druhé odmítnutí římské moci soudit rouhání se proti Bohu, vedlo k tomu, že se někdo z židů prořekl: «My chceme, aby byl ukřižován » (Nikodémovo evangelium, citováno ze sborníku Apokryfy starověkých křesťanů, SPb, Společnost védické kultury, 1994, str. 50).
Ať už se tato slova dochovala z nějakých textů sepsaných na základě vzpomínek očitých svědků, nebo jsou pozdějším plodem spekulativní rekonstrukce uplynulé historické reality autorů Nikodémova evangelia, vypovídají o tom, že bez ohledu na veškeré to vymývání mozků, cítili mnozí lidé žijící v uplynulých dvou tisíciletích, že byl Řím do té věci zlovolně zatahován, a že nadžidovské okultní špičky vycházely z nějaké, pouze jim známé účelovosti, díky které by pro ně ukamenování Ježíše bylo jednoduše nepřijatelné.
Tak či onak je historická pravda (nebo vycítění skutečného pozadí té věci, aniž by mu plně porozuměli) v Nikodémovu evangeliu vyjádřena a neztratila se v těch staletích: pánové a pohlaváři sanhedrinu si přáli, aby došlo jednoznačně k ukřižování a ponoukali dav, aby od představitele Říma požadoval Ježíšovo ukřižování. Židovská strana si mohla v situaci neustálé politické nestability těch let dovolit nechat ukamenovat kohokoliv, aniž by se musela obávat římských represí, jak je vidět z kanonických textů Nového zákona: nejeden pokus kamenovat Krista (Jan, 7:32; 8:59; 10:31), návrh Kristovi, aby schválil ukamenování cizoložné ženy (Jan, hlava 8), ukamenování křesťanského prvomučedníka Štěpána (Skutky apoštolské, 7:54-60) v přítomnosti budoucího apoštola Pavla (přičemž vybuzený dav vyvlekl Štěpána z města bránou, ve které vždy stála stráž). Nic z toho totiž římskou okupační správu neznepokojovalo. Taková poprava by však zaručeně zmařila realizaci scénáře ke zkrocení Mesiáše a Kristovu přeměnu v Antikrista prostřednictvím vytvoření specifických okolností okolo něho a možná i s využitím nějaké té technologie jeho zombifikace, která již v té době existovala.
To byl tedy důvod, proč došlo před Pilátem ke změně skutkové podstaty zločinu, jehož se měl Kristus dopustit. Obvinění z „rouhání proti Bohu“ bylo odvoláno a objevilo se nové, že je „Králem židů“, že si činí nárok na zničení teritoriální celistvosti Římského impéria a podrývá jeho státnost, což automaticky zatáhlo Řím do scénáře zákulisní globální politiky, která vycházela (stejně jako dnes) daleko za rámec představ většiny lidí.
Nepřímý náznak existence jakéhosi skrytého scénáře s ohledem na Krista a dobře sladěného systému jeho realizace najdeme i v Bibli. Abyste ho však uviděli, musíte být vnímaví k Životu; a dokázat vycítit v globálním historickém procesu vnitřní sociální řízení, které je v rozporu se svědomím; znát literaturu vyprodukovanou zednářským systémem „public relations“ („píárem“ – subkulturou „práce s veřejností“). Potom v biblických zprávách odhalíte takovou zvláštnost: jakmile kdekoliv v Bibli přijde řeč na egyptské žrečstvo nebo kněžské špičky Judska, jsou vždy všichni jejich účastníci prezentováni jako osoby samostatné ve svém jednání, jako členové „občanské společnosti“, zatímco ve skutečnosti jsou všichni členy korporace jednající v rámci sociální doktríny, která je spojuje. Přičemž mezi sebou jsou vázáni tou nejtvrdší stranickou disciplínou hierarchického systému zasvěcení (včetně tajných zasvěcení). Díky této skutečnosti mezi nimi nevznikají rozpory, a to, co je vnějšími pozorovateli vnímáno jako rozpory a neshody, jsou buď rozdílné větve jednoho a toho samého procesu, nebo mají za účel skrytě maskovat něco v jejich jednání.
Řečené platí i pro sanhedrin, v jehož čele stál Kaifáš, který odsoudil Krista. V daném případě Bible otevřeně demonstruje patologickou nenávist kněžských špiček ke Kristovi. Ano, byla tam přítomna tupá a úzkoprsá nenávist ke Kristovi vyvěrající z obav o osud tradice a jejích přívrženců. To však byl proces, jež byl předváděn publiku a měl za účel skrýt daleko rafinovanější a velmi daleko jdoucí scénář chrámového mystéria „zabití a vzkříšení boha“, který měl být vynesen z chrámu ven a uplatněn vůči davu.
Kdyby se tuto imitaci „zabití – vzkříšení boha“ povedlo realizovat, byl by Kristus i za předpokladu, že by si uchoval své psychické zdraví a neproměnil se v zombie, nezávisle na své vůli pošpiněn lží organizátorů této inscenace. A to – jak se zdálo organizátorům tohoto scénáře – by otevíralo možnosti k jeho vydírání a zneužití jeho osobnosti a autority ve svých cílech. Jakmile by byl spoután se „světovým zákulisím“ svou nevědomou účastí ve lživé imitaci své popravy a následném zdánlivém vzkříšení, měl Kristus převzít roli vůdce ve směřování „světového zákulisí“ k nastolení absolutní světové nadvlády v souladu s doktrínou „Deuteronomia-Izajáše“ – biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha (viz kapitola 8.4 – druhý díl tohoto kurzu) 19.
Autoři toho scénáře velmi dobře věděli, že vnímání světa davem vylučuje možnost ospravedlnit se před ním z nevědomé spoluúčasti v čemkoliv20. Kromě toho by se v případě, že by se z takové nevědomé spoluúčasti pokusil ospravedlnit, obnažila Kristova-Mesiášova bezmoc tomuto scénáři čelit, což by v očích davu deklasovalo jak samotného Ježíše, tak i Pravdu-Skutečnost, kterou předtím lidem zjevil a zaselo by to víru v bezmoc Boha21, nebo v Jeho nevšímavost k tomu, co se na Zemi děje (právě takto si mnozí vykládají námět Mistra a Markétky); nebo by to zaselo víru v to, že legitimní hierarchové jsou ve společnosti zmocněni realizovat Boží Záměr, a nejednají pouze v mezích Božího dopuštění sloužíce démonickému „světovému zákulisí“ 22.
A ten scénář byl tedy skutečně spuštěn. Kristus byl zatčen, odsouzen a vydán k popravě. Všichni na vlastní oči viděli, že poprava byla dokonána a lidský syn na kříži zemřel. Byl pochován v jeskyni-hrobce, která pro něj byla speciálně určena, jenže… když nastoupilo ráno, tak se zjistilo, že tělo v hrobce není a „vzkříšen“ nemá být kdo; stát se vůdcem-lidským bohem a králem-Antikristem neměl kdo. Zasvěcení utrpěli krach svého scénáře a tak jim nezbylo než se tvářit vědoucně, přestože byli doběhnuti… Všichni se poplašili a zazmatkovali.
A tak se velmi nepočetná skupina obzvláště zasvěcených „soudruhů“ musela po odhalení této Pravdy-Skutečnosti v tempu samovolného vývoje situace rychle vynasnažit splácat mýtus o vzkříšení Krista a jeho nanebevstoupení, což posílila řadou senzibilních a egregoriálních přeludů „zjevení vzkříšeného Krista“ navozených mezi jeho učedníky.
A je třeba přiznat, že tento mýtus se stal kultovním mýtem globálního rozsahu a na mnohá staletí skryl pravdu o tom, jak měli v úmyslu podmanit si Krista tím, že okolo něho vytvoří okolnosti, které by ho pošpinily spoluúčastí ve lži, aby z něj mohli vytvořit krále-Antikrista, a dost možná i řízeného biorobota-zombie. Jenže kultovní mýtus historicky reálného křesťanstva ve svých hlavních črtách pouze kopíruje kultovní mýtus Kumránské komunity, ve které byla vypracována budoucí věrouka o popravě a nadcházejícím druhém příchodu „učitele spravedlnosti“ zavražděného zlým „žrecem“ 23.
Vzhledem k tomu, že učedníci věřili v Písmo, v proroctví Izajáše a nevěřili prostřednictvím svého svědomí přímo Bohu, který existuje24, stali se oběťmi přeludů a upřímně, na základě své víry podmíněné jejich mravními měřítky, o těchto přeludech poté svědčili.
Nejzřetelnější, nejsilnější, nejtíživější a svými následky nejvýznamnější přelud prožil Pavel – horlivý pronásledovatel prvních křesťanů – na své cestě do Damašku:
«Saul však ještě stále dychtil po výhrůžkách a po vraždění učedníků Páně. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas, jež k němu promluvil: "Saule, Saule! Proč mne pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Je pro tebe těžké vzpírat se proti bodcům." Řekl tedy s rozechvěním a bázní: "Pane! Co chceš, abych dělal?" A Pán mu odpověděl: Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.
V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil Tvým svatým v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá Tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je Mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl Mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro Mé jméno." Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Saul však stále více rostl v síle a přiváděl do úzkých damašské židy, když dokazoval, že tento Ježíš je Kristus» (Skutky apoštolů, hl. 9).
Takto se tedy Saul stal apoštolem Pavlem a jeho vklad do formování historicky reálného křesťanstva je natolik veliký, že mnozí badatelé studující toto téma přicházeli s tím, že by se historicky reálné křesťanstvo mělo nazývat paulinismem (od latinského Paul – Pavel). A zdaleka ne všichni hodnotili Pavlův vklad do formování historicky reálného křesťanstva kladně:
«Vím, že to, co se teď chystám říci a konkrétně, že ta církevní víra, kterou po staletí vyznávají milióny lidí pod názvem křesťanství, není nic jiného než velice brutální židovská sekta, která nemá se skutečným křesťanstvím nic společného, se bude zdát lidem, kteří slovně vyznávají učení této sekty nejen neuvěřitelným, ale dokonce vrcholem toho nejstrašnějšího rouhání.
Já to však nemohu neříci. A nemohu to neříci proto, že aby lidé dokázali využít toho velikého blaha, které poskytuje skutečné křesťanské učení, musí se především osvobodit od toho nelogického, lživého a především hluboce nemravného učení, které před námi skrylo skutečné křesťanské učení. A tím učením, které před námi skrylo učení Kristovo je učení Pavlovo, vyložené v jeho poselstvích, které se stalo základem církevního učení. Toto učení nejen, že není učením Kristovým, ale je to učení, které je s ním v přímém rozporu» (L. N. Tolstoj – Proč se nyní křesťanské národy obecně a ruský jmenovitě nacházejí v neutěšené situaci, 1907).
* * *
1 Matouš, 24:15.
2 Matouš, 9:13.
3 Mesiánští židé jsou přesvědčeni o tom, že Ježíš byl skutečný Mesiáš slibovaný židům ve Starém zákoně, kterého však židé odvrhli a odsoudili k popravě. Uznávajíce učení Nového zákona o jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení mesiánští židé odmítají dogma o „Boží Trojici“ a vyznávají tradiční dogmatiku judaismu.
4 Apoštolové Jan a Jakub (Matouš, 4:21; Marek, 14:33).
5 Kdyby byl sen apoštolů hluboký, a šlo by o úplné mrákoty, a ne polodřímotu (polomrákoty), neměl by kdo svědčit o tom, co se stalo; a je možné, že vědomí apoštolů by nezaznamenalo nejen Kristovu modlitbu, ale ani jeho zatčení, a až by se ráno vzbudili, byli by v zahradě sami. Jestliže však apoštolové pouze napůl dřímali, tak přes své snění a polomrákoty nemohli neslyšet, co se okolo nich děje, a proto o tom mohli vyprávět tak, jak tomu ve skutečnosti bylo. Proto je tvrzení kánonu Nového zákona o tom, že apoštolové nedřímali, ale skutečně spali, buď nadužitím smutně ironické Kristovy hyperboly (Potom přišel k učedníkům Svým a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte?) určené výlučně apoštolům, nebo ještě jedním z pozdějších zkreslení cenzorů a redaktorů Nového zákona s cílem skrýt podstatu otázky Kristovy modlitby, skutečnosti, že apoštolové se nemodlili, a následky jednoho i druhého.
6 Jedná se o přístup typický pro současné vědecké myšlení: udělat pokus, v daném případě nad Bohem a spravedlivým, a potom psát traktáty „o pravdě“.
7 Chybí-li skutečná víra, nezbývá než demonstrovat její symbol/vyznání.
8 A konkrétně L. N. Tolstoj ve své odpovědi Synodu na své vyloučení z vládnoucí církve psal:
«Já věřím v následující: věřím v Boha, kterého chápu jako Ducha, jako Lásku, jako počátek všeho… Věřím, že vůle Boží je nejjasněji a nejsrozumitelněji vyjádřena v učení člověka jménem Kristus, ale prohlašovat ho za Boha a modlit se k němu považuji za to největší rouhání» (Citováno podle knihy Projev patriarcha Alexeje II. k newyorským rabínům ze dne 13. listopadu 1991 a kacířství židovstvujících, Moskva, TOO Pallada, 1992, str. 215). [pozn. překl. kacířství židovstvujících je pravoslavný církevní název pro řadu různorodých religiózních hnutí považovaných pravoslavím za kacířské]
Komentátoři projevu Alexeje II. dále předvádějí buď svoji nevědomost a omezenost, nebo záměrně lžou:
«Zde je na místě poznamenat, že se starověkými biblickými proroctvími o Kristovi se L. N. Tolstoj seznámil prostřednictvím moskevského rabína Minora. Není tedy divu, že výklad biblických textů nebyl proveden v duchu křesťanského učení, ale podle písma Talmudu».
Jenže to, co řekl L. N. Tolstoj, je bližší Koránu, a v mnohém v souladu s věroukou islámu a v rozporu se starozákonním talmudistickým judaismem, neboť v židovské věrouce je Ježíš, prostřednictvím kterého Bůh zjevil lidem Svou Dobrou novinu, považován za čaroděje, černokněžníka. A ať už komentátoři projevu Alexeje II. lžou úmyslně nebo z nevědomosti, je tato lež znamením toho, že oni sami i ti, kteří vyloučili L. N. Tolstého z církve, vypadli ze Svaté duchovnosti, kterou Bůh daruje v rámci svého Záměru nezávisle na dogmatice a rituálech.
9 «Ale Hospodinovou libovůlí bylo postihnout Jeho i vydal Ho trýznění; kde duše Jeho měla přinést oběť smíření» [český ekumenický překlad: Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu.]» (Izajáš, 53:10). «On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa» (První list Janův, 2:2). «V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal Svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy» (První list Janův, 4:10). «všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, jsou ospravedlňováni zadarmo, Jeho milostí, vykoupením v Kristu Ježíši, jehož ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří, aby prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve hříchy promíjel …» (Římanům, 3:23-25). Zde je třeba také poukázat na to, že o „oběti smíření“ sám Kristus nikde nemluví: tento termín používali jiní lidé ve vztahu k němu, a jejich mravní měřítka se lišila od mravních měřítek Krista a Všemohoucího Boha, který existuje, a proto je obraz Boha v jejich duších zdeformován doktrínou Deuteronomia-Izajáše, které Kristus čelil.
10 «Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjivými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou Krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze Něho věříte v Boha, který Ho vzkřísil z mrtvých a dal Mu slávu, aby se vaše víra i naděje upínaly k Bohu» (První list Petrův, 1:18-21).
11 A konkrétně, Jan, 13:27. O svých vlastních stycích se světem démonů Jan, zlatoústý ve své záludnosti, ovšem mlčí.
12 Matouš, 2:23, 26:54, 56; Marek, 14:49, 15:28; Lukáš, 4:21, Jan, 10:35, 13:18. Fráze ve smyslu „splnila Písma“, „naplnila Písma“, „aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků“, které se vyskytují v kánonu Nového zákona, jsou vyjádřením toho, jak pohlaváři Bible vštěpují víru ve své Písmo zaměňujíce jím přímou bezvýhradnou víru Bohu, který existuje, bez prostředníků a písem.
13 Což je také důvod, proč dovedli předchozí globální civilizaci až ke katastrofě, která ji zlikvidovala.
14 «…i řekl Mu ďábel: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno Tvé." Ježíš mu odpověděl: "Odstup ode mne satane; je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a Jeho jediného uctívat."» (Lukáš, 4:6-8).
Ale ani v uvedeném úryvku není vše ryzí. Někteří tvrdí, že řecké texty Nového zákona uvádějí jinou Kristovu odpověď „knížeti“: „Následuj mne…“, jež se liší od nám známého a v ruskojazyčných textech převládajícího: „Odstup ode mne, satane…“. Smyslově analogickou odpověď: „Odstup ode Mne, satane…“, obsahuje text Nového zákona v církevní slovanštině (Matouš, 4:10, [český ekumenický překlad “Jdi z cesty, satane“]) v Ostrožské bibli z prvotisku Ivana Fedorova, což očividně ukazuje na vztah Krista ke „knížeti“ jako k manipulátorovi, kterému Ježíš svou odpovědí nabízí možnost nápravy.
Tato neshoda také podrývá církevní doktrínu o reálné moci „knížete tohoto světa“, a potvrzuje koránské tvrzení o předurčení lidí stát se zástupci Božími na Zemi.
15 Neboť sám Kristus učil něčemu zcela jinému:
«Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují; ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem; tak, jako Syn Člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal Svou duši jako výkupné za mnohé» (Matouš, 20:25-28).
16 Sochařská a „malířská“ vyobrazení krucifixu v církevní kultuře ve své většině skutečně ukazují tělo, které nevisí na hřebech, ale přiléhá ke kříži. Kromě toho, jsou-li hřeby probity dlaně, jak je to vyobrazeno na většině těchto děl, mělo by se tělo nevyhnutelně z kříže vlastní vahou utrhnout, neboť měkké tkáně dlaní ho nemohou udržet. Tento převládající nepřirozený charakter vyobrazení krucifixu ve všech novozákonních církvích je ještě jedním znamením toho, že to nebyl Duch Svatý, kdo inspiroval umělce k takovému druhu vyobrazení, jež je falešným nařčením Boha.
A z těch vyobrazení, kde je tělo na kříži prověšeno vlastní vahou, jako je tomu například na krucifixu papežské feruly, přímo čiší požitek z podívané na popravu světce.
17 Který se stal roku 69 římským císařem a založil flaviovskou dynastii, jak mu předpověděl Josehpus, který v římském zajetí přijal příjmení svého patrona. Před svým zajetím byl Josephus pocházející z rodu velekněží jedním z vůdců povstání.
18 Úskočný Jan se vyhnul i této změně skutkové podstaty obvinění tak, že o obviněních v sanhderinu jednoduše skromně pomlčel.
19 A právě s ohledem na to, že tento scénář nebyl v určitých kruzích tajemstvím (všichni nejsou hloupí: pečovatelskou podstatu bezprostředního Kristova okolí mohli někteří pozorní a přemýšliví účastníci daných událostí rozpoznat), vznikla sekta, ve které jako skutečného Mesiáše uctívají Jana Křtitele a Krista považují za nastrčenou figurku, loutku, která byla určena k tomu, aby překroutila pravdu, jak bylo zmiňováno v předchozí kapitole.
20 Například po asi 1900 letech byl takto Mikuláš II. nevědomky zatažen do scénáře krvavé neděle z 9. ledna 1905, a ospravedlnit se nedokázal, neboť dav stejně jako dnes i tehdy věřil ve všemocnost a vševědoucnost hlavy státu vyžadujíc tak, aby „pozemský král“ měl kvality Boha – Krále Nebeského.
21 Kdyby Kristus tomuto scénáři v tehdejších společenských podmínkách čelil silově, ničím by se v prostředcích dosahování svého cíle – z pohledu davu – nelišil od „světového zákulisí“ a jeho periférie. Všichni vůdci, kteří vyzývají k použití síly a jednají silově, se odvolávají na to, že brání Pravdu-Skutečnost. Pod své prapory tak shromažďují početné davy těch, kteří sami nedokáží odlišit Pravdu od lži, a roznášejí potom zlo a prolévají moře krve třeba i ve jménu skutečně přesvědčivých ideálů Pravdy-Skutečnosti. Kdyby tedy Kristus čelil scénáři zajetí Mesiáše a jeho zneužití podle libosti silově, nebylo by to v rozporu s cíli „světového zákulisí“, neboť by to zapadalo do jeho globální strategické scenáristiky, což by neodpovídalo Záměru a bylo v rozporu s jeho cíli: aby všichni lidé dosáhli kvalit zástupců Božích na Zemi.
22 Vše vyjmenované je ve více či méně jasně vyjádřené formě skutečně přítomno v lidském chápání světa a rozděluje lidstvo na vzájemně spolu nesouhlasící podskupiny, které jsou buď připraveny proti sobě bojovat, nebo již bojují.
23 Podívejme se na knihu I. Žerněvské a L. Laskina – Kam vede alej tvořená sfingami, která byla vydána dvakrát: první vydání Moskva, Dětská literatura, 1968, náklad 75 000 výtisků; druhé přepracované a doplněné vydání, Lenizdat, 1990, náklad 100 000 výtisků.
«V jeskyni (…) bylo nalezeno jedinečné bohatství – celá knihovna tvořená pozůstatky starobylých rukopisů na pergamenu, papyru, střepinách a měděných plátech. Texty byly psány v osmi jazycích. Nalezeno bylo 40 000 fragmentů, které tvořily pozůstatky asi šesti set těch nejstarobylejších knih.
Knihy náležely jedné náboženské komunitě. Vědci si tak mohli přečíst „stanovy komunity“ a další dokumenty, které podrobně popisovaly život, náboženské učení a obřady povinné pro její členy.
Zakladatelem své komunity v nich nazývali jakéhosi „učitele spravedlnosti“ považovaného za božího vyvolence (druhé vydání doplňuje: «mesiáše» – str. 50), který kázal lidem to, co uslyšel od boha. „Učitele“ pronásledoval krutý žrec (druhé vydání doplňuje: «Nečistý žrec se rozhodl „učitele spravedlnosti“ zahubit a dosáhl svého » – str. 50). Po své smrti však měl být „učitel spravedlnosti“ opět vzkříšen a vrátit se na zem, aby všechny soudil a zachránit se měli pouze ti, kteří v něj věří.
To jsou celkem známé podmínky. Je to tak?
Křesťanští bohoslovci byli spokojeni. Nakonec byla přece jen odhalena ta nejstarší památka křesťanství, kterou sestavili současníci a očití svědci Kristova pozemského života, neboť to byl určitě on, Kristus, kdo byl tím „učitelem spravedlnosti“!...
Radovali se však předčasně. Další vykopávky a průzkum rukopisů, mincí a keramiky nalezených v jeskyni ukázaly, že většina dokumentů byla sepsána v prvním století před naším letopočtem» (s dodržením pravopisu prvního vydání, str. 37, 38).
Podle datování I. D. Amusina v jeho knize Nálezy od Mrtvého moře (Moskva, Nauka, 1965) spadá činnost kumránského učitele spravedlnosti do konce druhého století a první poloviny prvního století před naším letopočtem (str. 37 s odkazem na Milika, Crosse a další.), tj. do doby před rokem 63 před naším letopočtem, kdy Pompeius dobyl Jeruzalém, což bylo Kumránskou komunitou vnímáno jako odplata za vraždu učitele spravedlnosti (Kam vede alej tvořená sfingami, druhé vydání, str. 50, s odkazem na jednoho z kumránských současníků daných událostí). I. D. Amusin uvádí, jak se Kumránská komunita sama nazývala, a tento název se dá do ruského jazyka přeložit dvojím způsobem: buď jako Nový svaz/spolek, nebo jako Nový zákon.
Ve druhém vydání Aleje sfing je také uvedena informace, že po odchodu „učitele spravedlnosti“ z tohoto světa „fungovalo“ spojení s nebeskou hlavou komunity prostřednictvím nejvyššího kolegia tvořeného dvanácti lidmi (str. 49), což funkčně předjímá nároky „Zástupce Syna Božího“ (oficiální papežův titul) a konkláve jeho kardinálů. Dále se tam píše: «Člověka připravovali ke „strašnému soudu“, po kterém mělo nastoupit království „ducha pravdy“ bez konce» (str. 49, 50).
Kumránský nález je významný tím, že námět ležící v základu písem evangelistů (příchod mesiáše, jeho vražda, očekávaný druhý příchod, soud a věčné království pravdy), který se stal jádrem učení církví z doby po Nicejském koncilu, byl znám již sto let před Kristem a apoštoly. Významná je skutečnost, že na něm již v té době byla založena věrouka a rituální kult jakési komunity souvěrců žijících odloučeně. A významné je i jak se ta komunita sama nazvala – Nový zákon. Významné je i to, že tam byly bez okolků nazvány dvě znepřátelené strany: „žrec“, tj. v té době člověk, který patřil k legitimní hierarchii individuálních zasvěcení do něčeho založeného na speciálním systematickém studiu, a z druhé strany Boží vyvolenec, přímo nazývaný Mesiáš, vyslanec Všemohoucího, stojící mimo hierarchii. Významné je, že se po odchodu „učitele spravedlnosti“ na onen svět v komunitě brzy objevila jejich vlastní minikonkláve „kardinálů“ – zárodek hierarchie, který se stal „mystickým“ prostředníkem mezi davem tvořeným „členy komunity“ a zakladatelem náboženského hnutí, který očividně nebyl z tohoto světa. Významná je i sociální orientace členů komunity: vše získáte až po „soudném dnu“, do té doby žijte podle „stanov“ a poslouchejte příkazy prostředníků mezi vámi a zakladatelem, který čeká na nebesích, aby se vám zjevil podruhé a nastolil poté na Zemi konečnou spravedlnost.
To znamená, že Kumránská komunita byla něco jako církve z doby po Nicejském koncilu v miniatuře, sazenice pro jejich následné masové pěstování, která byla zavčas zasazena v odloučeném „skleníku“. A vzhledem k tomu, že v kumránských dokumentech se jednoznačně mluví o boji probíhajícím na Zemi mezi nějakou hierarchií zasvěcených a vyslancem Všemohoucího, a že činnost odloučené komunity skončila před tím, než Kristus začal kázat, jednalo se v podstatě o „cvičení na zkušebním polygonu“ organizované „světovým zákulisím“ na téma: Odražení „vpádu“ vyslance Všemohoucího do našich záležitostí a opatření kompenzující naše škody tímto vyslancem Božím způsobené – podíváme-li se na kumránské události a následné „křesťanské“ dějiny z hlediska Dobré zprávy zvěstující Království Boží na Zemi.
24 Potvrzují to slova samotného Krista: «Pro vaši malověrnost!» (Matouš, 17:20); «malověrní» (Matouš, 16:8); «Ty malověrný» na Petrovu adresu (Matouš, 14:31) a další.
Informační báze KSB