Poslední Gambit (8)

19.4.2014

-předchozí část-

...

Všichni cítili, že jsou přetíženi dojmy z besedy, kromě toho, v horách nastupuje noc rychle a Renier se chtěl do Curychu dostat za světla. Loučení bylo přirozené a vřelé; pán domu vyprovodil hosty k autu a díval se za nimi, než zmizeli z dohledu. Stříbrné BMW jako kdyby se samo drželo cesty a Renier mu jen trochu pomáhal. Holmes se ponořil do svých myšlenek a zachovával mlčení. Něco z toho co slyšel od hraběte potvrzovalo jeho verzi událostí, ale mnohé pro něj bylo natolik neobvyklým, novým a neočekávaným, že nezapadalo do toho chápání světa, se kterým překročil práh Askania-Novy. A to vyžadovalo čas na přehodnocení všeho uslyšeného a dobré věděmosti všech stran symboliky, spojené s „pikniky“.

27 září — 4 října.
Španělsko. Madrid - El-Eskorial

Celý další den strávil Holmes v Ženevě a ve čtvrtek 27. září odletěl ranní linkou do Madridu. Jaké bylo jeho překvapení, když během vybalování v hotelovém pokoji naproti světoznámého muzea „El Prado“ zapnul televizi a v posledních zprávách uslyšel informaci o teroristickém činu v parlamentu kantonu Zug. Nějaký člověk, převlečený do policejní uniformy, volně pronikl do budovy, kde probíhalo zasedání, a chladnokrevně zastřelil 11 členů parlamentu, 3 členy vlády a nakonec zabil sebe. Ve zprávě se uvádělo, že „kamikadze“ byl v péči místní psychiatrie a měl nějaké výhrady k členům parlamentu. Znovu teroristický čin a znovu „šílenec“. A pokud ještě dodat počet obětí 11, tak s ohledem na vyprávění hraběte o jazyce životních okolností, který nechápe současná společnost, se mu ta novinka zdála symbolicky osudou.

Téměř celý týden strávil Holmes v Madridu řešením záležitostí firmy, zřídkakdy otevíraje „pikniky“ a zamýšleje se nad svou verzí, která se plnila novými detaily, ale zatím zůstavala nestabilní jako předtím. Už se chystal volat Watsonovi, když mu vedení firmy nabídlo v pátek 5. října odletět do Káhiry, kde se měla v průběhu dvou dní konat mezinárodní konference představitelů „Ernst & Young“ o nacionalizaci některých velkých soukromých firem. Tendence, kterou Holmes pozoroval za posledních deset let v prostředí velkých a středních firem, hovořila o tom, že pozice Mezinárodní internacionály ve světě sílí. Motivován zájmem setkat se na té konferenci s osobami, účastnícími se vypracovávání celosvětové strategie Internacionály, souhlasil na prodloužení služební cesty.

Měl k dispozici dva volné dny a zjevně, aby nějak zpestřit pracovní cestu, doprovázel ho pan Antonio Ugarte, spolupracovník španělské pobočky firmy, s nímž Holmes mnoho mluvil o občanské válce ve Španělsku. Antoniu mu nabídl navštívit El Eskorial – tiché městečko, kde se v 16. století určitý čas nacházela oficiální rezidence španělských králů¹. Během těchto diskusí Holmes nastínil verzi, podle které byl výsledek událostí roku 1936 určen tím, že někdo, kontrolující řízení globálního historického procesu, chtěl vidět variantu rozvoje událostí alternativní té, která se odehrála v Rusku v roce 1917. A ačkoliv, jak říkají někteří historici, „historie podmiňovací způsob nezná“, přesto v reálné historii jsou síly, které si přejí vědět, jak funguje „podmiňovací způsob“ v praxi.

Podle svých názorů Antonio zjevně nepatřil ke stoupencům trockistů. Nadále choval ke generálu Frankovi velkou úctu za to, že nedovolil Hitlerovi vtáhnout Španělsko do druhé světové války. Pozorně naslouchaje verzi o příčinách občanské války, slíbil Holmesovi setkat se v El-Eskorialu se zajímavými lidmi, schopnými zodpovědět mnohé otázky o pozadí událostí 36. roku. Holmes s radostí souhlasil navštívit rezidenci španělských králů, tím spíše, že taková příležitost se mu naskytla poprvé. Rozléhající se v krásném předměstí 50 km od Madridu, El-Eskorial se celý topil v zeleni. Byl překrásný slunečný den a vzduch byl neobyčejně průzračný. Parková zóna a slavné náměstí před královským sídlem byly zaplněny turisty.

Holmes s Antoniem opustili auto a dlouho se motali úzkými uličkami starého města, až se po poledni ocitli v domě, kde se sešla nevelká společnost. Antonio představil Holmese majiteli domu jménem Pedro Collado, — zavalitému muži s vlasy černými jako smůla. Ten je uvedl do společenské místnosti, kde už byli dva hosté a něco živě probírali ve španělštině.

— Andrej Verov, — představil se nevysoký, podsaditý čtyřicátník.

— Vy jste Rus? — z nějakého důvodu se zeptal Holmes.

— Ano, pane Holmesi, — odpověděl anglicky Verov, — ale už více než deset let žiji ve Španělsku.

— Paolo Riego, — přívětivě se usmál druhý host a dodal — Španěl, ale nějakou dobu jsem žil v Rusku. Když se Holmes podíval na stůl, za kterým probíhal rozhovor, nemohl uvěřit svým očím: ležely tam tři „pikniky“ a ještě kopie kalendářů za rok 1994 s nějakými podivnými kresbami z už známých novin „Čas zvratů“.

Hosté se dívali na Holmese takovým způsobem, jako by byli přesvědčeni, že obrázky s „pikniky“ jsou mu známy. Najednou ho napadlo, že hraje roli spojujícího článku v posouzení nějakého grandiozního a neznámého scénáře. Pán domu přinesl kávu, a hovor, přerušený příchodem nových hostů, pokračoval. Až nyní si Holmes všiml, že hosté probírají ne ruské „pikniky“, ale plán-schéma Madridu, který téměř po diagonále přetínala ohromná ruka ve tvaru klíče, zaklesnutého přímo do centrálního náměstí města. Poprosil Antonia přeložit obsah besedy, ale Andrej, omluvivší se, začal objasňovat podstatu hovoru na dobré angličtině.

— Ty pikniky a kresby, které je doprovází, mi přivezl z Ruska přítel v loňském roce. Pověděl mi o metodách matričního řízení, které ještě nedávno ovládali žrecové Atlantidy. Metoda byla zjevně dostatečně efektivní, pokud se žrecům podařilo zformovat davo-“elitární“ stabilní společnost s ohledem na směnu pokolení.

Na vrcholu pyramidy byla rasa „pánů“, skládající se z téměř nesmrtelných démonických bytostí, a v jejím základu byla rasa otroků z napůl zvířat, napůl biorobotů. Dostat se z toho zamknutého infernálního kruhu k lidskosti bylo z horních i spodních vrstev pyramidy nemožné, a Atlantida přestala existovat jako slepá větev evoluce, vylučující možnost dalšího rozvoje lidstva.

— Jak se mohlo stát, že, disponujíc tak mocnými metodami řízení, atlanťané nemohli ochránit svou civilizaci před smrtí, zvlášť poté, co davo-“elitární“ pyramida získala stabilitu? — zeptal se Holmes.

— Na to téma je mnoho různých teorií. Jedna z nich vychází z představ o rozdílnosti rolí v evoluci člověka pojmových kategorií a rodové paměti. Její stoupenci předpokládají, že v té daleké době lidé nebyli ještě schopni myslet pojmovými kategoriemi, a proto jejich osobní zkušenost byla získávána výhradně díky paměti. Vyššího stádia bylo dosaženo, když se podařilo osobní paměť předat v nějaké formě „paměti krve“ potomkům. Lidé vnímali činy předků s takovou jasností, s jakou si pamatovali podrobnosti vlastního života. Kult předků se vyvinul ve formě, trochu podobné té, která existovala dlouhá tisíciletí v starověké Číně. Nicméně právě ta síla paměti přivedla k ve svém důsledku destruktivnímu kultu osobnosti. Čím větší byla moc vlastníka v hierarchii, roustoucí od pokolení k pokolení automaticky, tím více ji chtěl použít. Pojmový aparát a kultura vzájemného chápání byli buďto nerozvinuté, nebo natolik zvrácené, že ochránit se od zneužití dědičné-automatické moci bylo na jejich základě nemožné. A protože atlanté mohli vykazovat magické působení na životní síly přírody, zneužití vládci jejich moci vyvolalo strašné (v originále - „úžasné“, pozn.překl.) kataklyzma, což nakonec vedlo k zániku celého kontinentu.

Ale protože společnost v Atlantidě získala stabilitu, to znamená v určitém smyslu se stala bezproblémovou, to v kultuře současné civilizace, usilující o stabilní stav a řešení svých problémů, ten faktor musel najít svou reflexi. A on skutečně našel své odražení, ale dvojné: v mytologii antického Řecka a v románu ruského spisovatele Ivana Antonoviče Jefremova „Hodina býka“. První reflexe, dobře známá na Západě, je lehká a světlá, jako paměť o ztraceném „zlatém věku“ biogenní civilizace. Podle této reflexe, na vrcholu davovo-“elitární“ pyramidy – Olympu, zasedají nesmrtelní bohové-démoni; v jejím základě jsou smrtelní lidé (otroci - „mluvící dobytek“, svobodní lidé - „bioroboti-zombie“ nebo bezmocní duchovně-psychologičtí invalidé). Vše vypadá dobře, ale výlučně pro ty, kdo se vidí jakou budoucí „olympijce“. Pro ty, kdo nedosáhl „olympijského standardu“ - je to bezperspektivní inferno, nekonečné kruhy pekla na zemi, ačkoliv možná i probíhající v příjemném opojení. Pamatujete: „Pokud k pravdě svaté lidé cestu nedokáží najít – čest bláznovi, který uloží lidstvo do zlatého snu“?

A nyní tento způsob života mnozí idealizují a chtějí se k němu vrátit, vybrali pro sebe místo v „olympijské“ elitě a zabývají se „duchovním kulturismem“, posilují sílu ducha a sílu vůle pomocí různých psychologických praktik.

Co se týká mě, ačkoliv tu doktrínu znám, neidealizuji takový obraz života. Nicméně ta teorie je zajímavá tím, že ukazuje, že jedinec má svobodu vůle. Jinými slovy, nevkládá na Boha vinu za ty problémy a katastrofy, které lidé, odklonivší se od pravdivé cesty a zneužívající své schopnosti, jsou schopni sami na sebe uvrhnout.

— Promiňte, pane Verove, že vás přerušuji, — skočil Andrejovi do řeči pozorně naslouchající majitel bytu, — ale, když je řeč o uchazečích o nové „olympijství“, právě jsem dočetl knihu Johna Colemana „Komise 300“. Mluví se v ní o nějaké mocné elitní skupině, nazývající sebe „Olympany“. Neuznávají státní hranice, kontrolují celý bankovní a pojišťovnický byznys ve světě, a mají odpovědnost jen před členy své skupiny. S ohledem na svůj stav a možnosti upřímně věří, že jsou rovni legendárním bohům Olympu. Možná oni i jsou ta světová vláda, o které se tak mnoho píše v poslední době? V knize jsou u všech uvedena jména a dokonce jsou uvedeny názvy tajných spolků, ke kterým patří.

— Ne, Pedro, — namítl mu Andrej, — to je jen ohrada, kterou se izolovali od lidí skuteční majitelé projektu galvanizace mrtvoly Atlantidy pro nový život. Vyjmenovaní bankéři a byznysmeni si jen myslí, že jsou novodobí „olympijci“, a ti, kto reálně realizuje globální řízení, ochotně podporují tu iluzi a podporují jejich ambice, zůstávajíc ve stínu. Obecně ke všem tajným spolkům se chovají jako ke svému, možná ne nejlepšímu, nástroji řízení, protože dobře vědí, že každé zasvěcení – přímé nebo bez nevědomé – jsou pouta, nakládané na psychiku zasvěcených. Právě za tímto účelem systém zasvěcení konstruovali.

Ale já chci prodloužit analogii se starořeckou mytologií. Když bohové-démoni scházeli dolů k lidem, lidem se rodili hrdinové, kteří se časem měnili buď v démony, pozvedali se na Olymp, nebo v zombie-bioroboty. Pokud zkoumat mytologii antického Řecka z těchto pozic, osvobozených od stereotypů současné kultury, pak všechno vychází právě takto.

Druhá reflexe toho mýtu je na Západě prakticky neznámá – těžká a chmurná, jako surová vzpomínka na možné pohřbení lidstva pod smutným dědictvím Atlantidy v podmínkách technokratické civilizace, vyjádřená Jefremovem v „Hodině býka“. Jak vidíte, mravní hodnocení dvou variant reflexe jednoho a téhož mýtu v kultuře současného lidstva jsou vzájemně neslučitelná.

—Andreji, v čem je podstata samotného matričního řízení jako metody?

— Jako vždy, vše geniální je velmi prosté. Metoda se opírá o dobré znalosti psychiky jedince, jako informačního systému zabezpečení jeho činnosti. Ten systém se skládá z instinktů, získáváných od předků v roli svébytného informačního přídavku; zvyků, vypracovávaných v důsledku vlivu kultury na psychiku; intelektu, jako systému zpracování informací, postupujících z vnějšího a vnitřního světa a intuice, jako svébytného informačního mostu ve vzájemně vloženém systému matric řízení, v konečném důsledku vedoucích k matrici Božího předurčení. V závislosti na tom, jaká z těch čtyřech složek v psychice dominuje, je možné mluvit o čtyřech typech sTroje psychiky jedince: živočišném, zombie, démonickém a lidském. Intelekt jako systém zpracování informace zásobuje vědomé a nevědomé úrovně psychiky a má jakoby dvě rychlosti zpracování informací: pro úroveň vědomí ta rychlost nepřekračuje 15-18 bitů za vteřinu (na tom je založena technologie kinofilmu, kdy jednotlivé střídající se obrázky při překročení mezní rychlosti působí v psychice jako plynulý děj), na nevědomých úrovních psychiky je miliardkrát rychlejší. Současná psychologie tvrdí, že informace ve vizuálních a zvukových obrazech postupuje do nevědomých úrovní psychiky bez účasti vědomí, a potom, ve výsledku verbalizace, to jest přidání obrazům určité lexiky, se stává dostupnou vědomí. Přitom je nutné rozlišovat objektivní matrici bytí, která v religiózní lexice má název Boží záměr (zámysl) nebo Boží předurčení, a subjektivní matrice, vytvářené lidmi na základě jejich smyslu míry, které představují určité výseky-kopie („otisky“), sňaté z objektivní matrice bytí. Odsud matrice-výsek(kopie) – je koncepce řízení v obrazech, a koncepce – je matrice-kopie řízení vyjádřená lexikálně. Zvenku vypadá vše prostě: vytvoř systém obrazů, odpovídající tvému smyslu míry a z toho vyplývajícím cílům řízení; přidávej těm obrazům nutné slova, a vědomí samo bude spojovat obrazy s adekvátní lexikou. Ve výsledku budou konány konkrétní skutky bez jakéhokoliv úsilí z tvé strany. A jaktože to vše funguje? Proto, že davo-“elitární“ společnost žije podle pojmů, a zamýšlet se jak se pojmy formují a nakolik odpovídají objektivní realitě, není v davo-“elitární“ společnosti zvykem. Pojem se rodí v procesu spojení obrazu a jemu adekvátní (nebo neadekvátní) lexiky (slova). Dokud je lexika adekvátní obrazům – společnost žije a rozvíjí se na základě pojmů; pokud není adekvátní – společnost upadá do krize, která končí buď katastrofou, nebo přehodnocením pojmů a zajištěním adekvátnosti lexiky a obrazů. Tak probíhá proces formování pojmového a terminologického aparátu v každé kultuře. Ale každá kultura je nejen ohraničená, — vždy je i druhotná ve vztahu ke koncepci řízení. Z toho vyplývá, že pojmový a terminologický aparát, o který se ve své činnosti opírá společnost, je základem bezstrukturního řízení v rámci jisté koncepce.

V davo-“elitární“ společnosti jde vše více či méně „dobře“, a chování davu, včetně jeho „elitární“ části, je plně předvídatelné, dokud se ve společnosti neobjeví alternativní koncepce řízení. Symbolika a obrazy, a, následovně – i matrice, jejíž základ představují, zůstávají původními, ale nový terminologický aparát, zamykaje předchozí matrici na lexiku nové koncepce, začíná formovat nové pojmy. Jednoduše řečeno, řízení na základě matričních metod je dostatečně efektivní do té doby, než se objeví jiný subjekt s jiným smyslem míry, jinak určijící cíle řízení, které mohou vejít v antagonizmus s cíly řízení prvního subjektu. V tom je slabina metody, protože chování davu se stává nepředvídatelným a nastupuje období konceptuální nejistoty (neurčitosti). Vyvstává otázka, řízení po jaké subjektivní matrici bude efektivnější v období konceptuální neurčitosti? Odpověď je očividná: po té, která více odpovídá objektivní matrici bytí – matrici Božího předurčení.

-pokračování-

verze pro e-čtečky: gambit.mobi  gambit.epub