Poslední Gambit (4)

6.4.2014

-předchozí část-

...

Pokud byl likvidován agitpunkt socializmu, nesmí být ani agitpunkt kapitalizmu, jinak svět nebude v rovnováze. Hopkins mi řekl, že vy jste Watsone byl tři roky s humanitární misí v Afghánistánu, kde jsme se skoro dvacet let pokoušeli rukama Rusů rozšířit naše myšlenky do islámského světa. Establishmentu USA se to nelíbilo, a oni jakožto stoupenci myšlenky „Amerika nade všemi“ začali v Afghánistánu pracovat proti SSSR. Nu a šílenec Březinský se dokecal do toho, že to on zahnal Rusy do Afghánistánu, aby se pomstil za Vietnam. Nikdo by neměl být zbaven práva mýlit se a dělat chyby. Pokud se zamyslet, je to jedno z těch takzvaných práv, které skrytě doprovácí princip „rozděl a panuj“. Nechť nyní sami Yankees jsou chvíli v roli pokrokářů. Váhy Femidy se naklonily na druhou stranu a výsledkem jsme si vyměnili místa, díky čemuž nepropadne naprázdno neocenitelná zkušenost, s takovou námahou námi získána v Rusku. A teprve poté, co Yankees budou nuceni u sebe doma dělat to, co se nepovedlo v Rusku, my prodloužíme naši společnou věc v tomto světě.

— Jaké je to společné dílo, Evžene, které může sjednotit zájmy Ruska a Západu?

— Na zájmy Ruska i Západu zapomeňte jednou provždy, když mluvíte o tomto tématu, – prořízl vzduch jeho hlas, načež pokračoval: „Copak nevidíte, Watsone, že Amerika končí hru na demokracii. Už je na prahu totalitní společnosti, přičemž takové, že totalita SSSR bude ve srovnání s občanskou společností USA vypadat jako vzor demokracie. Taková „občanská společnost“ se stane fíkovým listem, stabilně zakrývajícím skutečný fašizmus v americké variantě.“

— Fašizmus v Americe? — zopakoval jsem. — To je něco skutečně nového, ačkoliv... publikace na téma amerického fašizmu se v tisku objevovaly. Ale zdá se mi, že je to daň módě. Je zajímavé, Evžene, jak si představujete národní socializmus v Americe, kde myšlenky internacionalizmu našly tu nejúrodnější půdu?

— A kde jste přišel na to, Watsone, že jsem mluvil o americkém nacionál-socializmu? Měl jsem samozřejmě na mysli americký internacionál-socializmus, který se nerealizoval v bývalém Sovětském svazu, který se možná proto i rozpadl.

— Nechápu. Vy máte také za to, jako i mnozí historici na Západě, že mezi fašistickým Německem a sovětským Ruskem nebyl žádný rozdíl?

— Vidíte Watsone, já jsem internacionalista a jsem na to hrdý. Stalin zvítězil nad nacionál-socializmem pod znamením internacionalizmu, ale, když porazil Hitlera, začal se oddávat ruskému nacionalizmu, ze kterého ho měl vyléčit Hitler: jak říkají Rusové, „vybít klín klínem“. A vše to, všimněte si, se odehrávalo v mnohonárodnostní zemi. Je pro mě těžké vysvětlit vám boj určitých tendencí v SSSR při životě, a tím více po smrti Stalina, když je přestal zosobňovat, a na které jsme my, potomci skutečných revolucionárů, kteří přežili stalinské čistky, velmi sázeli. Vše vyšlo nějak špatně, a skončilo to přirozeně rokem 1991, noční můrou v blázinci, o kterém jsme mluvili na začátku naší besedy.

Jeho řeč se stala nervózní a přerývanou: buďto něco nedoříkával, nebo sám přestával chápat a začal se bát toho, co říkal.

— Vy máte za to, že Spojené státy čeká realizace ideí, kterým nebylo souzenou realizovat se v Sovětském Rusku? — rozhodl jsem se vrátit ho k tématu perspektiv internacionál-socializmu v USA. — možná ukážete na příznaky přicházejícího amerického fašizmu?

Okamžitě ožil, jako člověk dávno čekající na tu myšlenku.

— Prosím, Watsone, všechny příznaky jsou na povrchu, — začal postupně počítat na prstech levé ruky: vykonán teroristický čin v New Yorku a Washingtonu, který mnozí asociují s požárem Reichstagu – zaprvé; americké gestapo je na pochodu, všechny speciální služby se sbírají do takové pěsti, o jaké se nesnilo ani stalinskému KGB, ani hitlerovského gestapu – zadruhé; zavádí se cenzura na sdělovací prostředky – tři; je zformován obraz nepřítele v osobě islámských teroristů – čtyři; každou chvíli začne malá válka v Afghánistánu – pět. Mám pokračovat?

— To probíhá samo sebou. Nemyslíte si snad, že proces fašizace je řízen?

— Všechno závisí na tom, z jakých pozic ten proces pozorujete: pokud jste v něm, bude se vám nejspíše zdát jako „živelný“ proces nebo samořízený; pokud jste z něj vyšli, můžete vidět to, co není pro všechny očividné: ty, kdo ten proces kontroluje.

— Předpokládám Evžene, že vy jste už vyšli z procesu a vidíte, kdo kontroluje proces fašizace Ameriky?

— Řekl jsem, že se vidět dá, ne, že východ z procesu takové vidění garantuje.

— Možná, je to to vidění, které pěstuje váš Vnitřní prediktor? — rozhodl jsem se nakonec prověřit jeho reakci.

Na tváři Evžena se najednou objevila podivná grimasa tápání a údivu, která se objevuje u dětí, když je chytí při nežádoucím konání.

— Velmi zajímavé, Watsone. Jak vidím, vy se skutečně zajímáte o dění uvnitř Ruska, když jste se dostal k Vnitřnímu prediktoru. Odkud o něm víte? Ale jistě! Navstěvujete stránky dotu.ru a jste seznámen s jeho analytikou.

— Bohužel, Evžene, neznám natolik dobře ruský jazyk, abych četl analytické práce z toho sajtu, ačkoliv se dvěma jeho pracemi přeloženými do angličtiny jsem skutečně seznámen, a zdály se mi mimořádně zajímavé. Ale jejich lexika a styl pro měl byly natolik neobvyklé, že nevědomky vznikl dojem, že se jedná o nějakou jinou civilizaci a kulturu. Chápu, Evžene, že i tak jsem vás připravil o mnoho času, ale jestli byste mi mohl povykládat o materiálech Prediktora, zvláště o dostatečně univerzální teorii řízení, byl bych vám velmi vděčný.

Tvář Galby, do toho momentu vyjadřující mentorskou převahu a sebedůvěru, se najednou změnila a objevil se na ní výraz předstíraného nezájmu.

— Omluvte mě, Watsone, ale zde vám nepomohu. Co se týká prací slovutého Vnitřního prediktoru a jeho „Mrtvé vody“, to díky vašemu hlupákovi Gorbimu dneska může v Rusku psát každý co chce – nejsou žádné zákazy: limity jsou jen finanční. Jedním slovem, „za co bojovali, na to i doplatili“ — jakoby Galba ukončil naši besedu rusky.

Tu frázi jsem slyšel nejednou v rozhovorech Rusů v Afghánistánu, ale její skrytý smysl mi nebyl úplně jasný. Rozhodl jsem se využít příležitost a poprosil Galbu vysvětlit mi ji, pomocí analogií v západní kultuře. Nějakou dobu mlčel, pak pomalu promluvil, vybíraje slova:

— Máte určitou analogii. Víte Watsone něco o magii „opičí tlapky“?

— Ne, Evžene, — hned jsem zpozorněl, protože přede mnou opět povstal obraz opice z třetího „pikniku“ — díky své činnosti jsem byl vždy daleko od všelijaké čertovštiny a magie, a od opičí tím spíše.

Tvář mého společníka znovu ožila a vrátil se na ní výraz shovívavého mentorství typický pro lidi, zvyklé poučovat okolí.

— Váš spisovatel, myslím Jacobs, má povídku „Opičí pracka“, v jejíž zápletce majitel vysušené opičí pracky získává právo na splnění tří přání. Tak například vlastník pracky vyjadřuje první přání – ihned 200 liber šterlinků. Najednou přichází poslíček firmy a hlásí, že jeho syn byl zabit a jako náhradu mu odevzdá 200 liber. Otřesený otec chce okamžitě vidět syna, přímo zde. Objevuje se přízrak syna. Nešťasný majitel pracky chce, aby přízrak zmizel. Jinými slovy, efekt opičí pracky spočívá v tom, že vedle pozitivních výsledků vaše činnost, namířená na jejich dosažení, nevratně rodí i vedlejší doprovodné následky, škoda od nichž přesahuje kladný výsledek a znehodnocuje jej. Rusky se taková varianta řízení popisuje rčením: za co bojovali, na to i doplatili¹.

A co se týká přeslovutého Prediktoru, o který se zajímáte, hlupáků bylo v Rusku vždy dost. Ti knihožrouti píšou ruským jazykem tak, že člověk s elitním vyšším vzděláním, který má vlastní neordinární vědecké práce, ten nesmysl není schopen pochopit: nemá smysl si nad tím lámat hlavu, protože téměř vše, co oni vyslovují, je více či méně banální a rozumí se samo sebou. Takže tudy raději nelezte, milý Watsone. Neurazte se, ale vy jste skutečně milý a naivní: váš stupeň ovládnutí ruštiny a chápání materiálů Prediktoru jsou vzájemně vylučující se věci. Na tom „Na shledanou“, Watsone. Promiňte, spěchám. Doufám, že se ještě uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska, pokud samozřejmě nebudete proti.

Natáhl ke mně svou vlažnou dlaň a pospíšil si k východu.

— Nejspíš jsem měl dnes co dělat se skutečným trockistou, — pomyslel jsem si. A jak chápat jeho závěry při loučení – na jedné straně nesmysl, který nemohou pochopit vzdělaní lidé, a na druhé straně – banalita? Z jedné strany „nelezte tudy“ a z druhé strany „ještě se uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska?“ — a „za co bojovali...“? A nebo na další schůzku pozvat Johna, starého spolužáka, který se od té doby stal úspěšným psychiatrem?

Bylo jasné, že zadávat Galbovi otázky o „piknicích“ nemělo smysl. Z jeho očí bylo patrné, že své chování nehrál, proto i nijak nereagoval na mé narážky-repliky. O co se potom jedná? Vždyť podstatou mi vše povyprávěl, minimálně o prvních dvou „piknicích“. Zároveň jsem byl přesvědčen, že o kresbách s „pikniky“ nic neví. Zdálo se, že se mnou besedoval nějaký neobyčejný herec, nebo... Ztrácel jsem se v dohadech, ale zároveň začínal cítit, že jsem se náhodou setkal s tím, na co dělal mnohoznačné narážky Holmes před odjezdem.

Točila se mi z toho hlava. Čím více jsem si probíral v paměti otázky, jichž se týkal rozhovor, tím méně jsem chápal dění. A to letadlo z Tel Avivu, které spadlo do moře v osmé výročí ukončení druhého „pikniku“? Přejel jsem nevidoucím pohledem publikum v baru. U pultu stále trčel Hopkins, tentokrát s nějakou dámou neurčitého věku. Přišel číšník. Zaplatil jsem a vydal se k Hopkinsovi, abych mu poděkoval za setkání.

— Jak se vám líbil můj Galba, Watsone?

— Zajímavý typ, nejspíš říká méně, než ví.

— Nebo více, než chápe, — mnohoznačně se na rozloučenou usmál Hopkins. — Pokud budou problémy, volejte. Vždy k vašim službám.

— Děkuji, Hopkinsi. Ještě se uvidíme.

Poslední repliku Hopkinse o Galbovi jsem propustil mimo uší a jak ukázaly následující události, zcela zbytečně.

Celý večer jsem obnovoval z paměti náš rozhovor s Galbou, snažíc se nezapomenout žádný detail, a teprve poté rozložil na stole „pikniky“ a také kopie zadních stran odpovídajících novinových listů s názvy filmů. Nebylo pochyb. Evžen, ačkoliv to sám nevěděl, se jakoby mimochodem „prošel“ svým vyprávěním po prvním a druhém „pikniku“ a dokonce se trochu dotkl třetího. Začal jsem se matně dohadovat, že obě kresby představují něco jako plán dějství podle dopředu zadaného, možná mnohovariantního scénáře. Nicméně, pokud se první plán završil úspěšně, pokud je to možné tak nazvat, to události podle druhého plánu se odehrály špatně (na to poukázal i Galba). Ale kdo je mohl dva měsíce před začátkem událostí rozepsat s takovou skrupulózností v kresbách? A jak je možné naplánovat seriózní události na dva roky dopředu? Dobrá, připusťme že je to nějak možné, ale jak se zbavit efektu „opičí pracky“ během realizace plánů?

Dozrál jsem pro rozhovor s Holmesem. Zítra to budou dva týdny, co odjel do švýcarska, a dosud se ani jednou neozval, ani na email, a mě byla tak potřebná jeho pomoc, abych se pohnul dále ve výzkumu. V ten okamžik se rozezněl telefon.

— Dobrý večer, drahý Watsone! Jak jdou věci s „pikniky“?

— Odkud voláte, Holmesi? Právě jsem se k vám v myšlenkách obrátil pro pomoc. To je nějaká mystika!

— Žádná mystika, Watsone. Prachobyčejná telepatie: všichni, kdo se tomu nevzpíráme, jsme podvědomí telepaté. Volám vám z Madridu a chci upozornit, že mě možná záležitosti zdrží ještě týden. Povedlo se vám rozluštit ruský rébus?

— Ano, Holmesi, zdá se mi, že jsem něco z prvních dvou „pikniků“ pochopil, ale třetí je těžší oříšek, a jen těžko se mi ho podaří rozlousknout bez vaší pomoci.

— Výborně, Watsone. Také jsem neztrácel čas. Můžu říct, že potřebná informace si člověka sama hledá, pokud se ve správný čas zabýváte správnou věcí. Viděl jste dnes ve zprávách informaci o pádu ruského letadla Tu-154, a povedlo se vám něco zjistit o událostech 7. září? Mám na mysli nejen 1994, ale i jiné roky.

— Ano, Holmesi, slyšel jsem o tragédii v Černém moři, ale sám jsem zprávy o tom ještě neviděl, nezapínal jsem televizi. A záležitostmi 7. září jsem se nezabýval, měl jsem plné ruce práce. V zásadě jsem studoval knihy a zápisky, které jste mi zanechal, ale slibuji, že se na to podívám. Pamatuji si „Pikovou dámu“.

— Výborně, Watsone! Zítra odlétám do Káhiry a pokud se vše podaří, ke konci týdne budu v Londýně. V libovolném případě se uvidíme další sobotu, a budeme mít o čem mluvit. Nashledanou Watsone, a na brzké setkání!

— Na setkání, Holmesi, netrpělivě čekám na váš návrat.

Položil jsem sluchátko. Hodiny odbily půlnoc. Bylo kvůli čemu upadnout do hluboké zádumčivosti. Strojově jsem zapnul televizi a rozptýleně sledoval poslední zprávy NBC: příprava armády USA k operaci v Afghánistánu; určité detaily vyšetřování tragédie v New Yorku a Washingtonu, požadavek vydání Bin Ládina – vše jako obvykle. Aha! Verze o příčinách katastrofy s Tu-154. Na TV obrazovce se objevila mapa Černého moře a na ní koordináty místa pádu. Nevím proč, ale zapsal jsem si je: 42^О11’ severní šířky a 37^O37’ východní délky. Informovali také, že letadlo spadlo 182 km západně od Soči v 13.44 moskevského času. Na palubě bylo 11 členů posádky a 66 cestujících – 51 občanů Izraele, 15 občanů Ruska. 11 těl z počtu 77 už našli. Téměř automaticky jsem zapisoval cifry z obrazovky a díval se na záběry z Novosibirsku a Tel Avivu: hořem zdeformované tváře a rychlé mluvení komentátorů, z nichž většina se přikláněla k verzi teroristického útoku. Na stole přede mnou ležely kresby s „pikniky“. Můj pohled nechtěně padl na „Posthistorický piknik“, kde na černém pozadí „Labutího jezera“ pod děsivou tváří s nápisem na čele „Bank Krot“ břichem nahoru plavala ohromná mrtvá ryba. Ze zápisek Vnitřního prediktoru SSSR jsem už pochopil, že končí éra biblické civilizace, jejíž symbolem byla „ryba“. Jedenáct mrtvých těl na hladině Černého moře v místě s koordináty 42.11 a 37.37. Začínal jsem se bát, že se mně zmocňuje mystika magie čísel: číslo 42 se mi asociovalo se 42 lety chození židů po poušti, a číslo 11? s tím číslem se asociovalo tak mnoho ze všeho, co jsem shromáždil za poslední dobu. Bylo zde: i 22 žreců-hierofantů, zobrazených na „Historickém pikniku“. Jak se ukázalo, dělili se na dvě skupiny po 11 a řídili severní a jižní část antického Egypta; i den useknutí hlavy Jana Křtitele, který vycházel na 11.září; i řeč Hitlera na stranickém sjezdu v Norimberku 11. září 1935; i základní kámen Pentagonu položený ve Washingtonu 11. září 1941; i puč Pinocheta v Chile 11. září 1973, kterého jedni mají za fašistu a druzí za demokrata, který zachránil Chile před tyranií fašistického režimu ve formě marxizmu. Měl snad toto na mysli Holmes, když hovořil o číselné míře? Ale číselné míře čeho?

Celý další den jsem se zabýval statistikou událostí 7. září. Ten den se ničím neodlišoval od jiných: v počtech vražd, požárů, loupeží byla statistika pro megapolis typu Londýna obyčejná. Ale ve statistice neúspěšných útoků mě zaujala svou číselnou mírou jedna událost: 7. září na palubě letu iránské letecké společnosti na trase Teherán – Londýn došlo k incidentu mezi důstojníkem služby bezpečnosti a prvním pilotem. Jeden z pasažérů se pokoušel dostat do pilotní kabiny pomocí předstírání známosti s prvním pilotem. Došlo ke rvačce, které se účastnil i první pilot. Letadlo, na jehož palubě bylo 430 cestujících, vynuceně přistálo ve Frankfurtu. V té informaci mě překvapila shoda se situací s letadly-kamikadze letů 11 a 175, které 11. září narazily do dvou věží WTC – součet čísel celkového počtu cestujících se shodoval se dnem katastrofy. Jinými slovy, v nerealizované katastrofě s íránským letadlem byla založena číselná míra, kterou byla poznamenána tragédie 11. září (7. září – 430 cestujících: 4+3+0 = 7).

Týden před příjezdem Holmese jsem hodně četl. „Neviděná ruka“ Ralpha Eppersona byla nasycena faktologií, která mě dříve málo zajímala. Ale z jejího obsahu jsem pochopil, že zdaleka ne vše je tak v pořádku v „království Dánském“, jak se nás snaží přesvědčit masmédia. Konkrétně mě velmi zaujala málo známá fakta ze staleté politické činnosti rodiny Rothschildů, zákulisní strana historie revoluce v Rusku a obou světových válek 20. století; podrobné vyprávění autora o reálných cílech a praxi využití Federálního rezervního systému USA. Překvapilo mě, že osvětlení těch faktů se silně odlišovalo od propagandistických frází, které používá náš tisk.

Ve své podstatě kniha představovala obstojně dokumentovanou variantu známých „protokolů sionských mudrců“. Na Západě je většina těch, kdo o nich slyšeli, hluboce přesvědčena, že se jedná o podvrh. A k tématu jejich falešnosti se všechna média pravidelně vracejí, pokud nemají o čem psát. Nicméně nemohl jsem si vzpomenout, že by se byť jediné masové vydání pokusilo vyvrátit svědectví, přinášené Eppersonem, nebo by se někdo pokusil obvinit ho z klevety před soudem. Podivné, není liž pravda?

V procesu čtení a přemýšlení o přečteném začala prosvítat vzájemná podmíněnost do té doby zdánlivě na sobě nezávislých událostí. Možná se na tom podepsala i určitá má nálada, ale samovolně jsem začal vidět zjevnou analogii mezi událostmi daleké minulosti a tragickými událostmi současnosti a dělal jsem i určité závěry pro budoucnost.

Kniha „Svatá krev a svatý grál“ se více podobala na atraktivní dedektivku, ačkoliv jsem stejně jako v „Neviděné ruce“ našel spoustu zajímavých historických faktů, o kterých jsem dříve měl jen matné představy. Hlavní myšlenka knihy spočívala v tom, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, ukřižování bylo inscenací, po níž žil ještě dlouhé roky. A jeho potomci „emigrovali“ na území současné Francie, kde založili dynastii Merovejců. Veškerá následující historie Evropy byl konflikt mezi Merovejci a papežstvím, které porušilo určité dohody. Cílem toho boje, jak bylo možné pochopit z knihy, bylo postavení na trůn všech států potomků Krista z řad potomků Merovejců.

Může se to zdát divným, ale kniha také vzpomínala „protokoly“, ale označovala je za interní dokument masónské lóže, chránící Merovejce a mající název „Siónská občina“. Potom dokument získal publicitu za hranicemi lóže a z nevědomosti těch, komu padl do rukou, byl vztažen k bazilejskému kongresu sionistů v roce 1897, na kterém údajně zasedali „siónští mudrci“. Kvůli podobnosti „Siónská občina“ a „kongres sionistů“ vznikla chyba, která zapříčinila mnohé bědy 20. století. Zevně vše vypadalo dostatečně přesvědčivě, pokud... nečíst ty dvě knihy zároveň. Při jejich současném přečtení vyvstávala otázka: jak se stavět ke svědectvím, o kterých píše Epperson?

Pokud shrnout význam přečtených knih celkově, ukázaly mi nejlépe ze všeho právě činnost těch šesti priorit zobecněných prostředků řízení, se kterými jsem se seznámil v recenzi na knihu Březinského „Velká šachová deska“. Poté se mi vyjasnilo, že pro završení exkurze do globálního historického procesu se budu muset zorientovat v jeho kořenech, to znamená ponořit se do historie antického Egypta, protože události, které se tam odehrály před 4000 let se z nějakého důvodu staly výchozím bodem „Historického pikniku“.

V mé knihovně byla monografie sira Jamese Henry Breasteda „Historie Egypta“. V její páté knize se 18. kapitola nazývala „religiózní revoluce Echnatona“ a z ní jsem se dozvěděl, že desátý faraon 18. dynastie (opět „mystika“: 18. kapitola a 18. dynastie) Amenhotep IV vystoupil proti žrecům starého kultu Amona-Ra, opustil severní a jižní hlavní město Egypta (Théby a Memphis) a postavil zhruba uprostřed mezi nimi nové hlavní město boha Atona – Achetaton (horizont Atona). Po 17ti leté vládě Echnatona a tříleté vládě jeho následníka Smenchkara, ženatého na starší dceři faraona Meritaton, na trůn dosedl muž třetí dcery Echnatona, devítiletý chlapec Tutanchaton. Žrečestvo Amona se nesmířilo se ztrátou moci svého kultu, přinutilo Tutanchatona opustit nové hlavní město a přijmout nové jméno – Tutanchamon. Vycházelo, že informování autorů „Historického pikniku“ o boji za trůn mezi Echnatonem a Tutanchamonem měkce řečeno, neodpovídalo skutečnosti, ale „boj dvou velikých stranických relígií bohů Atona a Amona“ nejspíš skutečně měl místo. Začal ne za vlády Echnatona, ale mnohem dříve, a pokud, jak tvrdí autoři „pikniku“, ten boj pokračuje do současnosti, pak je důležité pochopit, jaké musí být ideje, pokud jejich konfrontace probíhá už 4000 let? Studiem prací Breasteda a dalších egyptologů jsem stále více docházel k závěru, že Echnaton byl prvním, kdo oficiálně ohlásil světu myšlenku monoteizmu. A když to udělal, ještě ke všemu začal učit lidi normám přímých vztahů každého z nich s Bohem. Ale ze všeho nejvíce mě v monografii Breasteda ohromily Hymny Echnatona.

Vznikal dojem, že už je odněkud znám. Ale jakkoliv jsem probíral v paměti mě známé literární zdroje, nemohl jsem si na nic podobného vzpomenout, dokud jsem se nevrátil k etapě mé činnosti v organizaci „Lékaři bez hranic“. Jistě, samozřejmě. Hymny Echnatona mně rytmikou i smyslem připomněly súry Koránu, se kterými jsem se seznámil před odjezdem do Pákistánu a Afghánistánu. Musel jsem se obrátit k anglickému překladu „Svatého Koránu“ od Mohammeda Ali, vydaného v roce 1996. Nemůžu říct, že jsem se po přečtení stal pravým muslimem, ale ta kniha pro mě byla skutečným objevem. Byl jsem povrchně seznámen s Biblí a k libovolným religiozním dogmatům jsem se stavěl jako k anachronizmům kultury, na které je třeba myslet v dobré společnosti, ale které jsou svou podstatou nesmyslné a svobodného člověka nemohou k ničemu zavazovat. Ale nehledě na to, nebyl jsem přesvědčeným ateistou v současném chápání toho slova, maje vztah s Bohem za čistě osobní věc. Ale dokonce povrchní seznámení s Koránem mi ukázalo překvapivou pravdu: všem prorokům bylo Shora dáváno jedno a totéž vědění o tom, jak lépe ustrojit život lidí na Zemi. A prvním, kdo písemně zaznamenal to vědění, byl sedmnáctiletý mladík, který vešel do historie pod jménem Echnaton. To, že to vědění pochází z jednoho zdroje, potvrzovalo prosté srovnání textů hymnů Echnatona a Koránu. Dělí je více než 20 století a přesto je v nich cítit nejen obsahová shoda, ale, což mě ohromilo nejvíce, jediná rytmika textů. Jak něco takového bylo možné je umem nepostižitelné.

Události uplynulého týdny šly svým tempem. Z odpoledních zpráv zmizely snímky s ostatky věží WTC, zaměnily je reportáže s americkými bombardéry z Afghánistánu; na kanálech CNN a NBC začali upomínat a bioteroristických činech v New Yorku, Washingtonu a na Floridě. Holmes volal dvakrát: jednou z Káhiry, podruhé z nějakého indického městečka s těžko vyslovitelným názvem.

 -pokračování-