2.4.2014
...
Závěrečná věta celého fragmentu recenze, označená tučným písmem: „Takový objektivně byl vnitřní mechanizmus státního krachu SSSR, a takový vnitřní mechanizmus mají i USA, a on už „tiká“...“ – určila mé další plány. Teď jsem přesně věděl, co musím udělat! Za posledních deset let jsem se, podobně jako většina obyvatel Západu, málo zajímal o dění v Rusku. Zčásti se to vysvětlovalo tím, že náš tisk vždy tendečně přistupoval k osvětlování událostí dokonce ve vlastní zemi, nemluvě už o svých „potenciálních“ protivnících, mezi něž bezesporu patřilo Rusko. Zapíchnutý v šachové publicistice jsem se málo zajímal globální politikou, a o událostech v Rusku jsem znal jen to, co dávali, když jsem se díval na televizi a narazil při listování desítkami kanálů na CNN nebo NBC. Podruhé jsem stál před volbou: buďto získávat materiály o Rusku ze seriózních publikací v knihovnách, ale pro to bych musel notně oprášit své znalosti ruštiny, nebo... čekat na telefon Hopkinse. Ve středu večer zazvonil dlouho očekávaný telefon.
— Zdravím, Watsone. Co takhle sejít se zítra v 19 hodin v baru hotelu „Walldorf“? Podávají tam výbornou kávu po francouzsky. Bude se mnou člověk, kterého hledáte, ruský emigrant Evžen Galba.
Večer 4. října. Hotel „Walldorf“ a „let 1812“
Dokončil jsem své věci a odebral se do hotelu Walldorf na rohu Oldwych a Kingsway street. Hopkins a jeho známý už seděli za stolem u okna na Kingsway street a něco živě probírali. Můj přítel mě představil plešatému člověku nevysoké postavy s nemocně žlutou tváří. Měl tvídový oblek šedozelené barvy a pod ním modrou košili bez kravaty. Byl to jeden z těch lidí, kterého je nemožné oddělit od davu a tím méně si zapamatovat.
— Říkejte mi Evžen, — podal mi vlažnou dlaň Galba. — Co konkrétně vás o Rusku zajímá?
— Jak dávno jste odtamtud přijel, Evžene?
— Hned po událostech října 1993.
— A co to byly za události?
— Mnohým, včetně mě, není dodnes jasný jejich původ, a vůbec mě neudivuje, že většina angličanů o nich nemá žádné představy. Vždyť vaše vláda v srpnu 1991 a v říjnu 1993 měla za to, že v Rusku zvítězila demokracie.
— Vím, že v srpnu 1991 skončila svou existenci velká říše.
— SSSR jako velmoc přestal existovat v prosinci 1991, ale v podstatě máte pravdu: události srpna 1991 rozhodly další osud sovětské říše.
— Promiňtě, Evžene, nemohl byste podrobněji povyprávět o tom, co se stalo v srpnu 1991? Náš tisk se tomu věnoval tak, že to bylo vnímáno zároveň i emocionálně-tragicky, i rozumově – jako přehnaná karikatura. A potom, za dva týdny, jak to obvykle bývá, na to všichni zapomněli. Všiml jste si, že průměrný západní člověk drží v paměti události maximálně dva týdny staré? Podívejte, dokonce teroristické útoky z 11. září, které otřásly celým světem, se za dva týdny proměnili v klišé typu „černého úterka“, ačkoliv prudce vzrostla poptávka po „antidepresivech“. A za deset let bude spousta lidí plést „černé úterý“ roku 2011 s „černým úterý“ roku 1929.
— Nebojte se, pane Watsone, lidé v Rusku nemají dlouhodobou paměť lepší, ale jsem vám ochoten povyprávět o tragických událostech srpna 1991.
— Jak dlouho trvaly?
— Pokud se držet oficiální verze, čtyři dny, ale ve skutečnosti – pět dní.
— Proč ten rozdíl?
— Možná si vzpomenete, Watsone, … promiňte – pane Watsone.
— Prosím, říkejte mi jednoduše Watson.
— Takže Watsone, pro všechny GKČP oficiálně dal o sobě vědět v televizi 19 srpna. Pro většinu to byl blesk z čistého nebe.
— Jako „bum“ — mnohoznačně jsem dodal, protože jsem si vzpomněl na nazvání filmu na opačné straně „historického pikniku“.
— A co znamená zkratka GKČP?
— No, pokud to pro vás bude lepší, tak „bum“. A GKČP rusky znamená – Státní komise pro mimořádné situace (Государственный Комитет по Чрезвычайному Положению). Chápete, že ho nemohli vytvořit 19. srpna ráno. Připravovali ho dříve a pravděpodobně utajeně, ale vylezli ne 19., ale 18., když se ti šílení členové GKČP vydali do Forosu domlouvat se s Gorbim – tak se zdá u vás na Západě označují dodnes toho velblouda.
— Proč velblouda?
— Protože, pro vás je jednoduše „Gorbi“, a pro nás – velbloud, prosáklý vašima hloupostma o lidských hodnotách. Promiňte, Watsone, možná jsem se vás dotkl?
— Prosím, pokračujte. A mé politické názory vás nemusí znepokojovat, tím méně, že se v nich teprve sám začínám orientovat. A proč jste ty členy GKČP nazval blázny?
— Proto, že dokonce mezi těmi, kdo se 18. vydal do Forosu přesvědčovat Gorbiho, aby zavedl mimořádný stav, nebyla jednota. Když 19. v pondělí ráno vylezli za hudby Čajkovského na obrazovky se svými blahými úmysly, které, jak je známo, dláždí cestu do pekla, bylo to vidět na jejich tvářích a u hlavních – Janajeva – dokonce na rukou.
— Jak to bylo „napsáno na rukou“?
— No třásli se mu ruce a kamera se jakoby speciálně několikrát zaměřila právě na ně, v detailu. Dá se říct, že těch osm šílenců, nebo hrajících roli podle předem připraveného scénáře pro nemyslící dav, sami posadili 20. srpna svého nepřítele Jelcina na tank u Bílého domu.
— Prezidenta Ruska? Oni neviděli, že je jejich nepřítel?
— Kdo se v nich vyzná, možná s ním byli zajedno: spektákl zahráli. Ale co se týká emocionálně vybičovaného davu, který se sebral na náměstí u Bílého domu, kde se nacházel Nejvyšší sovět Ruské federace (ruský parlament), pro něj určitě – Jelcin byl „neviditelný nepřítel“, kterého on přijal za spasitele. To, že to byl skutečně nepřítel, dav pochopil za dva roky, kdy se rozsypala ekonomika pod slogany o úspěchu reforem a tentýž dav byl vyveden na totéž náměstí u Bílého domu a prstem mu byl ukázán nepřítel. Myslím, že už 20. srpna tento opilec věděl, že vašeho Gorbiho pošle do stoky historie. Za tím účelem se Jelcin i vyšplhal na tank, podobně jako Lenin v dubnu 1917 na obrněnec, a pobízel dav slogany o záštitě prezidenta SSSR. Dodneška mě straší celý ten „cirkus Šapitó“, který vynesl klaunádu na ulice Moskvy: vojska, tanky na ulicích hlavního města, policejní hodina byla v Moskvě vyhlášena 21. sprna, byly vypuštěny fámy o útoku na Bílý dům... „revolucion-n-náři jaloví“ dokončil rusky.
— Jak jste to řekl rusky, tu poslední věc? — obrátil jsem se k němu, slyše frázi známou z třetího „pikniku“.
— To já jen tak pro sebe. „revolucion-n-náři jaloví“, to jest k ničemu se nehodící, špatní: i ti, kdo vymyslel „puč“, i ti, kdo proti němu bojoval. Kde jste viděl podobné „pučisty“ nebo „revolucionáře“? Poslednímu řediteli KGB by stačilo poslat za Gorbim svého potápěče, který by ho chytil za nohy a pár minut držel pod vodou, když se Gorbi koupal v černém moři na té dače v Forosu. Potom by vyplnil oficiální protokol, Janajev by 19. srpna se smutným výrazem informoval celý svět, že „sovětský národ postihlo velké neštěstí“ a pohřeb „předčasně zemřelého“ generálního sekretáře by se odehrál na Rudém náměstí, a SSSR by existoval dosud, reformy by prováděl jiným způsobem...
— Pochopil jsem správně, Evžene, – znovu jsem nadhodil testovací repliku, – nebo se mi zdálo, že jste nazval ten puč „cirkusem Šapiro“?
— Ne, Watsone, vy jste se jednoduše zmýlili v ruském idiomu,— blahosklonně se pousmál Galba, - o žádném Šapiro zde není řeč. „Šapitó“ je velký stan, pod kterým je umístěna cirkusová aréna a tribuny pro diváky. Cirkusů dříve bylo mnoho, kočovaly po celé Evropě, a úroveň profesionalizmu mnohých z nich byla nízká až směšná. A tak, když se v Rusku chtějí zasmát nad nějakou oficiální nepovedenou akcí, občas jí říkají „cirkus Šapitó“.
Co se týká revolucionářů, — pokračoval ve své myšlence, - v současném světě je všechno podmíněné: pokud byste zvítězil a svrhl vládnoucí režim, a mezinárodní společenství je vám nakloněno, nazvou vás „revolucionářem“, a pokud se vám nepodaří svrhnout vládu, nebo vám mezinárodní společenství není nakloněno, jste odsouzen stát se „pučistou“. Jinými slovy, je třeba umět rozlišovat z jakých pozic se dává hodnocení událostí v historii. Tak například, pro Západ jsou události roku 1917 nějaké „bolševické kousky“, v jejichž důsledku se bývalá říše proměnila v totalitní stát. V důsledku se pro Západ objevily na 72 let problémy v plném souladu s předpověďmi Nostradama o osudu toho, co je nyní známo jako SSSR. Pro ty, kdo svrhnul v Rusku monarchii, jsou události roku 1917 Velkou říjnovou revolucí. Nebo druhý příklad, ale už z vaší historie: v polovině 17. století Cromwell, když si zajistil podporu parlamentu, prohlásil republiku – to je revoluce; pokud se by král ubránil parlamentu a připravil by Cromwella o hlavu, bylo by to pravděpodobně hodnoceno jako neúspěšný puč aristokracie.
Nastoupila dlouhá pauza. Galba se díval někam stranou, popíjel kávu malými doušky a doslova si vybavoval v paměti prožité.
— Je možné říct, — pokračoval ve svém vyprávění, — že „policejní hodinou“ veškerá činnosti GKČP i skončila. Už bylo jasné, že „pučisté“ vzdali svou čest budoucímu „caru Borisu“. Ale takoví lidé nedělají historii! — neočekávaně pateticky zvýšil Evžen hlas a najednou zahovořil odsekávanými frázemi, jako by ho vyměnili: „Skutečný boj s buržoazní demokracií je teprve vpředu! Nic se vám v Rusku nepodaří. Nové matky, a nejen v Rusku, vychovají nové „Pavly“, kteří položí život za národní štěstí.“
Byl jsem tou proměnou ohromen a položil jsem otázku, abych ho ochladil a vrátil k tématu našeho rozhovoru: „Promiňte, Evžene, o jakých Pavlech to mluvíte?“
— O těch, kteří kdysi byli Sauly a kteří, na rozdíl od neplodných pragmatiků, jsou schopni tvořit skutečnou historii lidstva, — s křivým usměškem dodal, ale potom, ještě dodal: „Vtipkuju...“ máme román velkého proletářského spisovatele Gorkého: „Matka“ se nazývá. V románě Nilovna obětuje revoluci svého jediného syna Pavla.
— Kdo je ta Nilovna?
— Matka Pavla, — v Rusku tak zdvořile nazývají starší lidi, to znamená, po jménu otce, a ne jejich vlastními jmény, a jaké bylo její jméno už si nepamatuju. Evžen se znovu zahleděl někam do dálky a jeho tvář nabrala na podivné tvrdosti, a malé ústa se sevřenými rty se podobala hadímu výrazu. Potom znovu přišel k sobě, a pokračoval tónem postraního znuděného pozorovatele událostí desetileté dávnosti, který se lenivě snížil k tomu, že do nich zasvěcuje cizince.
— Ano, vše se zakončilo 21. srpna falešnou policejní hodinou: vojska stála smířlivě, nikomu nic nedělala, čekala na nějaké rozkazy „pučistů“. Mně se dodnes zdá, že vystrašili sami sebe. To byl jejich poslední den. Jak se dalo čekat, na to člověk nemusí být délfským orákulem, dav zavelel sám a napadl vojáky, nemajíce jinou zábavu. Byla prolita krev „obránců demokracie“, na které nikdo neútočil, po čemž byla GKČP odsouzena stát se „pučem“. Nastoupil pátý den, 22.srpna, kdy „srazili hřebínek“ hlavě ministerstva vnitra SSSR, v jehož řadách stoupenci Gorbiho zformovali oddíli milice zvláštního určení – OMON.
— Nepochopil jsem, Evžene, co znamná „srazili hřebínek“?
— To znamená, že někdo udělal hlavě OMONu „šmik“, - a Galba doplnil všeříkající gesto rukou přes krk. „To znamená, že poslednímu ministru vnitra SSSR srazili hlavu. Pokud věřit oficiální verzi, zastřelil se sám, ačkoliv televize všem ukazovala záběry, kde pistole ležela na stolku, kam ji údajně sám odložil poté, co se zastřelil. No a potom začal masový šmon různých stranických výborů: oblastních, městských, krajských a dalších menších.“
— Co je to „šmon“?
— Tak se v ruských vězení označuje prohlídka1, kterou doprovází důkladná prohlídka všeho obsahu cel, věcí vězňů a jejich osobní prohlídkou, a Rusko všichni západenci stále ochotně nazývají „vězením národů“. Pravda, je těžké pochopit, kdo tam byl věznitel: jestli rusové, oni pak žili vždy hůře než „věznění“.
Bylo vidět, že Evžen chtěl téma „věznitelů“ dále rozvinout, ale doslova narazil na nějaké své myšlenky a neočekávaně zmlkl. Já jsem byl natolik ohromen jeho vyprávěním, že se dostavili pochyby: zdali mi nemotá hlavu. Ale po míře toho, jak postupoval ve svém vyprávění, obrázky prvního „pikniku“ vyskakovali v mém vědomí jako ilustrace jeho vyprávění s takovou jasností, že už jsem byl téměř přesvědčen – Evžen „pikniky“ viděl.
— Možná je čas přestat s narážkami a zeptat se ho přímo, — rozmýšlel jsem, — ale jak to udělat, tím spíše, že si nechtěl vzpomenout na „cirkus Šapiro“ a začal mi vysvětlovat, co je to „šapitó“? Pokud Galba zná „pikniky“ dávno a dokonce o tom, jak jsou spojeny s událostmi 11. září v New Yorku, pak my s Holmesem prostě ztrácíme marně čas? A ne! Takto by se dalo zajít daleko. Je třeba pokračovat v besedě, nechat ji plynout, a postarat se vytáhnout z toho podivného člověka co nejvíc informací. A na konci bude možné se ho na ty „pikniky“ zeptat přímo.
Hopkins nás opustil a odešel k baru, kde o nečem horlivě diskutoval s dlouhovlasým mladým člověkem v kožené bundě a odřených džínech. Evžen podruhé objednal francouzskou kávu s likérem a já jsem poprosil o čaj s citrónem a medem. Zatímco obsluha nakládala stůl, vypravěč doslova zapomněl na mou existenci, seděl, zahleděl se do dálky a rytmicky ťukal lžičkou o misku se sušenkami. Rozhodl jsem se připomenout se mu.
— Vidím, že události srpna 1991 se vám nelíbily. Proč jste hned neodjel z Ruska, a teprve za dva roky? Spoléhal jste na něco?
Galba mlčel. Buďto se tak pohroužil do sebe, že mě skutečně neslyšel, nebo ho zaujalo něco nemající vztah k tématu našeho rozhovoru. Zachytil jsem jeho zdánlivě nepřítomný pohled a překvapeně jsem si všiml, že se upřeně dívá na televizní obrazovku, visící vpravo od baru. Hlasatel dokončoval večerní seznam zpráv CNN. V baru byl obvyklý šum, ale pokud se člověk zaposlouchal, bylo možné zprávy slyšet.
— Kolikátého je dnes? — zeptal se neočekávaně Galba, ani na moment se neodvraceje od obrazovky.
— 4. října, pokud se nepletu. Něco zajímavého ve zprávách?
— Něco zajímavého? — zádumčivě zopakoval mou otázku a najednou bez hnutí, pečlivě vybíraje slova, pomalu pronesl něco zcela nemístného, — Ano, Watsone, dnes bude na Patriarších zajímavá historie!
Najednou se nadechl a když uviděl mou překvapenou tvář, promluvil už plně při smyslech.
— To já tak, na něco jsem si vzpomněl. Máme u nás takový román Bulgakova, nejpopulárnější román 20. století podle hodnocení vašich, to jest západních literárních kritiků — Mistr a Markétka se nazývá, četl jste ho? Je tam hlavní postava, Voland, který tou frází odpoví na nemístnou otázku jednomu spisovateli. Ale to se vás Watsone vlastně netýká. Co se týká zajímavých zpráv, právě hlásili: dnes v 13.44 v Moskvě nedaleko od Soči spadl do moře TU-156 – letadlo ruských aerolinií letu 1812 Tel-Aviv – Novorosijsk; všichni pasažéři a členové posádky zahynuli, vedou se hledací práce. Příčiny katastrofy se vyjasňují, ačkoliv Američané už prohlásili, že let byl sestřelen protivzdušnou ochranou Ukrajiny během cvičení.
Evžen se znova díval z okna a, doslova vnímavě zkoumaje pouliční život večerního Londýna, o něčem přemýšlel.
— Takže, přece jste si všiml?! — procedil zlověstně, a na jeho tváři se znovu objevil mě už známý úsměšek.
— Všiml čeho?
— Důležité je ne co, ale kdo, Watsone. Dnes uběhlo přesně osm let od tragických událostí u Bílého domu v Moskvě v říjnu 1993. Zeptal jste se, proč jsem neodjel hned. Ano, věřil jsem, velmi jsem věřil, že Rusové nemají tak krátkou paměť jako na Západě. Ale oni všechno zapomněli, všechny oběti, které byly přineseny na oltář skutečné svobody v říjnu 1917. Po srpnovém puči jsme byli přesvědčeni, že nikdo v Rusku se skutečně nechystá budovat kapitalizmus; jednoduše nadšeným davům bylo třeba udělat něco jako „očkování“ na kapitalistické zlo, jdoucí ze Západu. Přičemž protikapitalistickou „vakcínu“ bylo třeba dávat v takových dávkách, aby se lidem otvíral nůž v kapse při slovech „trh“, „kapitalizmus“, „lidská práva“ a jim podobných. Ale ne vše probíhalo tak, jak jsme čekali. Mnozí, kteří zapomněli na výdobytky Velikého Října se od toho „očkování“ odklonili a místo lehké procházky...
— Pikniku? — řekl jsem v naději, že se sebere a pochopí, co od něj chci.
— Nu, může být i piknik, — opravil se, zjevně nedávaje replice nijaký zvláštní význam, načež zakončil frázi patetickým tónem, — ano, místo pikniku jsme získali krvavou maškarádu!
— A proč maškarádu?
— Proto, že mezi námi byli skuteční vlkodlaci, kteří se jen přikrývali maskami bojovníků za národní štěstí, kteří dávno rozepsali spolu s Jelcinem a jeho týmem celé to představení po dnech.
— A jak dlouho maškaráda trvala?
— Přesně 13 dní.
— A kdy to vše začalo?
— 21. září, když konfrontace Nejvyššího Sovětu Ruské Federace a týmu prezidenta dostihla nejvyššího bodu kypění.
— Kypění čeho?
— Vášní, samozřejmě. Jak se ukázalo z dalšího rozvoje událostí, nikdo při dění těch událostí moc nechápal. Všichni konali spontánně, doslova hraje „ruskou ruletu“, nu a v takových případech vyhrává ten, kdo jde do konce, aby neztratil vše; nebo ten, kdo skutečně nemá co ztratit. V ten den, 21. srpna Jelcin podepsal nechvalně proslulý úkaz č. 1400 o likvidaci legitimní zákonodárné moci v Rusku, z hlediska tehdejší ústavy. Pokud být upřímným, my sami jsme ten úkaz vyprovokovali v naději, že demokratický západ, nutící Rusku nesmyslné věci, nás podpoří a neopakuje dvacet let staré chyby. Ale pro nás to byly „smrtelné hry“. Prostě jsme nepochopili, kam vane vítr historie.
— A kam on podle vás vane?
— Myslím, Watsone, že nebudete odmítat, že soudobá civilizace čím dál více připomíná vira-parazita na těle planety, a parazity je třeba zničit cestou mytí těla.
— Kde už jsem slyšel něco podobného? — dovolil jsem si jednu repliku — náznak „Obranného pikniku“ a znova – žádná reakce.
— Nelamte si hlavu, říká to jedna postava filmu Matrix, který vidělo jedna a půl miliardy lidí na Zemi. Mimochodem, film je naše produkce...
Promiňte Watsone, musím jít. Bylo zajímavé s vámi mluvit o minulosti, ale nás volá budoucnost, — nabral patetický tón a pronesl frázi z nějakého mě neznámého dramatu: „Nechť se naplní určené osudy, a potom bude řada na nás!“
— A to je Evžene z jakého známého ruského románu?
— To není román, Watsone, to je drama „ruského Byrona“ - Lermontova - „Maškaráda“, - odpověděl velmi vážně a s hrdostí.
— Ještě minutku. Co jste měl na mysli, když jste hovořil o chybách západu dvacetileté dávnosti?
— Santiago, Watsone! Chile – září-říjen 1973. A ačkoliv vy jste Pinocheta pustili a nedovolili aby platil za staré dluhy, … ještě není večer, jak se říká v Rusku. Všechno teprve začíná, Watsone!
— A co se nyní děje v Rusku?
— To, co by se mělo dít v Rusku, se nyní děje v Americe. V minulém století Rusko a Amerika plnily roli agitačních center světového veřejného mínění. Mimochodem, vy asi neznáte, co je to „agitpunkt“. Ve vaší společnosti je „agitpunkt“ „reklamní kampaň“, během které firma bezplatně rozdává své zboží napravo i nalevo, za tím účelem, aby později prodávala ve větším množství v důsledku zvýšené poptávky.
Pokud byl likvidován agitpunkt socializmu, nesmí být ani agitpunkt kapitalizmu, jinak svět nebude v rovnováze. Hopkins mi řekl, že vy jste Watsone byl tři roky s humanitární misí v Afghánistánu, kde jsme se skoro dvacet let pokoušeli rukama Rusů rozšířit naše myšlenky do islámského světa. Establishmentu USA se to nelíbilo, a oni jakožto stoupenci myšlenky „Amerika nade všemi“ začali v Afghánistánu pracovat proti SSSR. Nu a šílenec Březinský se dokecal do toho, že to on zahnal Rusy do Afghánistánu, aby se pomstil za Vietnam. Nikdo by neměl být zbaven práva mýlit se a dělat chyby. Pokud se zamyslet, je to jedno z těch takzvaných práv, které skrytě doprovácí princip „rozděl a panuj“. Nechť nyní sami Yankees jsou chvíli v roli pokrokářů. Váhy Femidy se naklonily na druhou stranu a výsledkem jsme si vyměnili místa, díky čemuž nepropadne naprázdno neocenitelná zkušenost, s takovou námahou námi získána v Rusku. A teprve poté, co Yankees budou nuceni u sebe doma dělat to, co se nepovedlo v Rusku, my prodloužíme naši společnou věc v tomto světě.
— Jaké je to společné dílo, Evžene, které může sjednotit zájmy Ruska a Západu?
— Na zájmy Ruska i Západu zapomeňte jednou provždy, když mluvíte o tomto tématu, – prořízl vzduch jeho hlas, načež pokračoval: „Copak nevidíte, Watsone, že Amerika končí hru na demokracii. Už je na prahu totalitní společnosti, přičemž takové, že totalita SSSR bude ve srovnání s občanskou společností USA vypadat jako vzor demokracie. Taková „občanská společnost“ se stane fíkovým listem, stabilně zakrývajícím skutečný fašizmus v americké variantě.“
1Obvykle tato prohlídka začínala v osm hodin večer, a protože mezi „revolucion-n-náři“ bylo mnoho židů, nazvali to opatření „šmon“, což v jidiš (směs němčiny a polštiny) znamená číslo 8.
Informační báze KSB