13.11.2014

předchozí část

...

Je přirozené, že z pohledu člověka žijícího v jednom typu kultury, náhle se ocitnout v jiném – kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní šíleným a možná vyvolat směrem k sobě „nepřátelství“ nebo soucit. Samotná společnost, žijící jinou kulturou, bude z pohledu toho, kdo se v ní náhle ocitl, také vypadat jako psychiatrická léčebna na svobodě. Jeho vztahy se společností se naladí teprve poté, co se přiblíží k nové kultuře, a nová „voda“ se stane základem jeho „fyziologie“ v přeměněné společnosti.

— Velmi zajímavá analogie, Grišo, — poznamenal Holmes. — Vy jste se, jak vidím, dobře připravil k novému informačnímu stavu, a nová voda se pro vás stala částí nové kultury.

— Ano, pane Holmesi, ale na to jsem potřeboval téměř celý rok. A řeknu více: byl to ten nejtěžší rok v mém životě, protože jsem musel přehodnotit vše, co pro mě bylo obvyklé a pohodlné.

— A začal být potom život lehčí?

— Ne, ne lehčí, možná dokonce těžší, ale mnohem zajímavější, protože cíle získali stabilitu a určitost.

— A proč se nevracíte do Ruska? Tam, nakolik chápu, jsou nyní ti, kdo přemýšlí podobně?

— To je pro mě nyní ta nejtěžší otázka. Ano, chtěl bych se vrátit do Ruska a nikdo by mě tady nemohl udržet. Rodiče se velmi těší. Ale objevil se u mě dříve pro mě netypický pocit povinnosti, ke které mě nic, kromě mého svědomí, nenutí. Pokud by mi tu misi, kterou zde plním, poručil stát, nebyl bych schopen udělat ani desetinu toho, co zde dělám z dobré vůle. V Rusku jsem měl velké peníze a velké možnosti ve smyslu materiálního zabezpečení, ale neměl jsem duševní rovnováhu. Tři roky nazpět jsem sem přijel, abych získal duševní klid a jak se mi zpočátku zdálo, získal jsem ho. Ale potom se se mnou začaly dít věci, které slovy nejdou popsat. Mohu jen provést nějakou analogii. Stalo se vám někdy Holmesi, že spíte, máte nádherný sen, probudíte se a máte jedinou myšlenku – jak se do něj znova vrátit? A když to nemůžete znovu udělat, v duši se vám objeví neklid, podráždění. Pokud se vám to stalo, tak mě pochopíte. A tento můj stav trval do příjezdu oněch rusů z Petrohradu. Ano, procitl jsem a uviděl veškerou nedokonalost okolního života. Někdy se mi stýská po tom překrásném snu, ve kterém jsem byl téměř dva roky; někdy se ve mně probouzí podráždění, ale usilím vůle ho potlačím a pokračuji ve svém dílu. Získal jsem okruh nových přátel, a mnozí rusové, kteří přijíždějí, se vracejí jiní a jak sami říkají, jakoby se probudili z hlubokého snu. Budu zde do té doby, dokud se neobjeví někdo mě rovný nebo lepší než já, schopný dávat lidem pít novou vodu. A nezáleží na tom, jaké bude národnosti: zde plně souhlasím s bratrem Prakaše.

— Upřímně z vás mám radost, Grišo. A jsem vám vděčný za to, že jste mi objasnili mnohé věci, ale je jedna otázka týkající se Ruska, která mi přesto nedá spát.

— Nejsem přesvědčen, Holmesi, budu-li schopen odpovědět, ale váš upřímný zájem o Rusko u mě nevyvolává pochyby a proto jsem připraven.

— V historii Ruska je pro mě mnohé nepochopitelné: proč v té zemi tak lehce přijímají vše nové, a potom to se stejnou lehkostí odhazují jako nepotřebný omyl? Nemluví to snad o lehkomyslnosti ruských?

— Je to zvláštní, ale ta otázka dlouhou dobu mučila i mě. Nemohl jsem ji tak přesně zformulovat, jako jste to udělal vy, ale mluvil jsem na to téma s hosty z Petrohradu a pokusím se předat vám jejich mínění o dané věci. Podle jejich názoru, ruská regionální civilizace dlouhou dobu plnila roli systému s pozitivními zpětnými vazbami ve vztahu ke globální civilizaci, samozřejmě pokud se na procesy v ní dívat z pozice chápání světa regionální civilizace Západu.

— To je něco z oblasti kybernetiky?

— Ne, pane Holmesi, to je z oblasti Dostatečně všeobecné teorie řízení. Podle ní, pokud do takového systému vstupuje signál (buzení) s určitou frekvencí, amplituda výkyvů systému roste, a může dojít dokonce ke zničení systému, pokud se nezbavit buzení, přivedeného zvenku. Pokud stejný signál jde do systému s negativními zpětnými vazbami, pak amplituda naopak klesá, systém se stabilizuje a nachází nový rovnovážný stav.

— Nechápu, jaká může být podoba takového systému s Ruskem.

— Ruská civilizace je sociální systém, a roli budícího signálu, postupujícího zvenku, může hrát například přišlé z Byzance historicky zformované křesťanství, nebo marxizmus, který byl nejen vnucen ruskému národu, ale v nějaké míře, stejně jako křesťanství, byl ze začátku přijat určitou částí obyvatel Ruska. A teď si představte, že jedno i druhé je v nesouladu s tím, co se na Rusi vždy nazývalo Božím záměrem(zámyslem). Vzniká tedy, že Rusko jako systém s pozitivními zpětnými vazbami, takové „buzení“, přicházející zvenku, ze začátku přijme, a potom dovádí do absurdna a pak s cílem sebezáchovy zavrhuje.

— A jak dlouho to může pokračovat?

— Do té doby, dokud Rusko nezačne jako první v globální civilizaci žít v souhlasu s Božím záměrem. Taková je jeho mise.

— A co druhé civilizace, Západ například?

— Pokud pokračovat v té analogii, ještě jednou obracím vaši pozornost na to, že z pozic norem kultury Západu, Západ je systém s negativními zpětnými vazbami, a on se přizpůsobuje i tomu řídícímu signálu - „podráždění“, které je v konfrontaci s Božím záměrem.

— A jaký existuje mechanizmus přizpůsobení se k nesprávnému řídícímu signálu?

— Systém rozdělení moci, díky kterému zákonodárná, výkonná a soudní moc jsou izolovány navzájem, a na tom základě se úřednící, ti z nich, kteří mají za cíl konat dobro, pokoušejí zamezit a kompenzovat zneužití ostatních druhů moci. To zčásti umožňuje zmenšit amplitudu podráždění, rozených nespravedlivostí konceptuální moci, a světu to vše připadá jako příklad stabilního systému.

— A co je v tom špatného, proč Rusko nechce využít metody, které už staletí pracují na Západě?

— Pokouší se. V Rusku po roce 1991 také usilovali o rozdělení moci, ale u každé civilizace je svá mise, pokud je reč o Božím zámyslu. Všechno je ve spravedlivosti. V ní jsou všechny problémy ruské civilizace. A proto žádné rozdělení moci v Rusku není možné. Navíc, všechny pokusy kopírovat v tomto smyslu Západ budou jen zhoršovat situaci Ruska. Rusové odedávna nazývali svou zemi Svatou Rusí. A tvrzení, nároky, zavazují přesně taktéž, jako pozice¹. A pokud si někdo myslí, že ani nároky, ani pozice ho nezavazují, pak ho zabíjí. Proto blaho v Rusku je možné jen tehdy, pokud je v něm spravedlivá konceptuální moc, spravedlivá moc ideologická, zákonodárná, výkonná, soudní a … žádné rozdělení moci, ale jejich vzájemné proniknutí a podpora představiteli každé z nich činnosti ostatních.

Griša zatnul pěst a ukázal, že všechny druhy moci musí v Rusku pracovat jako jeden celek, načež zakončil.

— Ale jestli se dívat na nemožnost v Rusku realizace rozdělení moci západního typu z pozic svobodnějšího vnímání světa, než to, panující na Západě, pak právě Rusko se jeví uzávěrem² negativních zpětných vazeb všeho lidstva. Jinak řečeno, to, co se při regionálním pohledu zdá jako destruktivní vzhledem k systému pozitivní zpětné vazby, v alternativně-objímajícím procesu, tj. v životě globální civilizace, plní roli negativních zpětných vazeb, nedovolujících lidstvu jako celku dojít do stabilního nepravého³ světového pořádku. Taková je mise Ruska. Nevím, jestli jsem vám odpověděl na vaši otázku, pane Holmesi, ale mě takové vysvětlení uspokojilo.

— Ano, něco na tom je, — zádumčivě pronesl Holmes, a po malé pauze pokračoval.

— Jsem na zvláštní cestě. Jako bych sesbíral mnoho zajímavých faktů, ale je třeba čas, abych je osmyslil a systematizoval. Pochopil jsem, myslím, to hlavní: rusové se skutečně dívají na svět nějak jinak a proto k řešení mnohých problémů přistupují uplně jinak, než na Západě. Zajímavé je i to, že ve všech zemích jsem dostával kopie petrohradského časopisu „Hodina zvratů“, který, jak jsem pochopil, není časopisem celostátní úrovně. Co to znamená, Grišo?

— To, pane Holmesi, vám objasnit nemůžu, ale mohu nabídnout ještě jednu „Hodinu zvratů“, která vás možná zaujme.

S těmi slovy Griša vyndal ze své složky kopii 4. strany týdeníku „Hodina zvratů“ z 2.6.1999, № 21 (73) s velkým článkem na celou stranu. Holmese zaujal ne samotný článek, ale fotosnímky či spíše snímky-koláže, ve kterých bylo na panorama Petrohradu naloženo panorama New Yorku, a přesněji té části Manhattanu, nad kterou se ještě tyčily siluety věží-dvojiček.

— Grišo, přeložte prosím název článku, — poprosil Holmes.

— „O škodlivosti a užitku mytologie.“

— A jméno autora?

— Žukov, Konstantin.

— Nakolik znám historii druhé světové války, maršál Žukov otočil válku u Stalingradu a dobyl Berlín?

— Ano, pane Holmesi, Georgij Konstantinovič Žukov, ruský maršál, poté, co naši krajané poplivali Stalina, nyní zosobňuje přelom v průběhu války: porážka hitlerovců pod Moskvou, porážka německých fašistů u Stalingradu, a jako výsledek – přijetí bezpodmínečné kapitulace Třetí říše u Berlína v Postdamu a velení přehlídce vítězství. Vše to je pravda, ale zdaleka ne celá pravda. Jsou síly, které v Rusku potřebují posmrtný kult takovým způsobem mytologizované osoby maršála Žukova. Dokud tomu a dalším mýtům mnozí věří, nemohou si uvědomit důležitější pravdu o revoluci v Rusku v epoše první poloviny 20. století, skrývanou za takovými mýty. A to už není mýtus, ale surová realita naší doby.

— Podivné, ale o podstatě mytologie, její „škodlivosti a užitku“, už jsme hovořili s jedním ruským grófem⁴ v Lichtenštejnsku před dvěma týdny. Tehdy byla řeč o druhé světové válce – informační. Potom jsem pod Madridem besedoval s rusy a španěly o egregoriálně-matričních válkách, jdoucích na Zemi od dob Atlantidy. V Egyptě jsem se dozvěděl o naprosto neobyčejné stránce činnosti ruského poeta Puškina, jehož někteří v Rusku považují následníkem faraona Echnatona a jeho následovníka Mojžíše. A teď v Indii se dovídám o tom, „jak se mění vody“. Pokud Grišo nebudete namítat, vzal bych sebou kopii vydání a text podobenství, se kterým jste mě laskavě seznámil.

— Jistě, pane Holmesi, vše jsem to připravil speciálně pro vás. Nyní je v ašrámu právě čas oběda. Pojďte, půjdeme do jídelny, a vy už máte na čase chystat se.

Vyšli z bloku „WEST“, kde byli ubytováni, a po cestě do jídelny uviděli nevelkou skupinu poutníků, stojících pod stříškou proti slunci.

— Na co tady čekají? — zeptal se Holmes.

— Přivezli čerstvé kokosové ořechy, pokud chcete, před obědem je můžete vyzkoušet – výborně hasí žízeň.

Holmes souhlasil spíše ze zvědavosti. Postavili se do řady a mohl pozorovat, jak opálený a bosý Ind bral ořechy z hromady, jedním přesným úderem velké mačety odsekával vršek a podával ořech poutníku. Ten ho bral dvěma rukama, umisťoval do otvoru plastikovou slámku a pomalu pil obsah. Chuťově to byla kyselá, chladná a trochu trpká tekutina. Po vegetariánském obědě v jídelně ašrámu se Holmes a Prakaš vřele rozloučili s Grišou a místním taxíkem se vydali známou cestou na letiště. V letadle o 155 místech nebylo více než dvě desítky pasažérů. Podle zevnějšku a způsobu mluvy to byli velmi bohatí Američané. Kupodivu se chovali velmi zdrženlivě a působili jako členové nějaké sekty. Holmes se zabydlel u okýnka a zaujatý svými myšlenkami se díval na vzdalující se přistávací plochu a zeleň kopců, rozdělenou na pravidelné čtverce.

Po návratu do Bombaje Holmes téměř nevycházel z pokoje. Prakaš dvakrát telefonoval, navrhuje procházku po Bombaji: na nábřeží, do muzea Gándhího, do místního ašrámu Sai Baby, ale Holmes pokaždé zdvořile odmítl s odkazem na únavu a zaneprázdněnost. A zaneprázdněný skutečně byl – celý den proseděl nad notebookem. Snažil se zapsat za čerstvých dojmů všechny detaily uběhlých dvou dnů, protože dobře věděl: to, co se nyní zdá nevýznamné a obyčejné, se za týden, měsíc, rok, může ukázat mimořádně důležitým pro vyšetřování, které prováděl. Hotelová obsluha několikrát přinesla kávu, čaj, salát, obložené chlebíčky. Holmes všechno snědl, neobraceje pozornost na chuťové vjemy, které v něm doslova otupěly. Večerní slunce už osvítilo vrcholky palem v kulatém vnitřním dvoře hotelu, když se zastavil o přečetl si pracovní soubor, jehož název určil ještě v Londýně Watson – „Poslední gambit“. Holmes byl velmi překvapený – uplynul už snad více než den? Prověřil si to: ve středu ve 14:00 s Prakašem přiletěli do Puttaparti, a v 16:00 Holmes už seděl v letadle směrem na Bombaj. Požádal obsluhu o budíček v 23.00 a šel spát.

Prakaš ho přivezl na letiště, když registrace cestujících už končila. Noční Bombaj provázela Holmese mořem světla; dole – Indický oceán, vepředu – Evropa, Frankfurt nad Mohanem, Londýn. Zachumlavší se do teplého vlněného plédu, Holmes se pokusil usnout, a jakoby se mu to povedlo. Malá přestávka ve Frankfurtu, kde se mu povedlo vypít šálek čaje, a v 8.35 se letadlo přesně podle plánu dotklo přistávací dráhy letiště Heathrow. Holmes se podíval na hodinky, jež nastavil na greenwichský čas už ve Frankfurtu, a pomyslel si, že paní Hudsonová už dokončuje prostírání stolu k snídani. Byla sobota, 13. října 2001. Uběhly přesně tři týdny od okamžiku, kdy z tohoto letiště odletěl do Curychu.

Část 4. Znovu Holmes a Watson

Ráno. Sobota. 13. října. Londýn

Za hodinu a něco byl Holmes v jídelně, kde Watson dokončoval svou snídani, zatímco se paní Hudsonová pokoušela skrýt radost obvyklým mumláním, pobíhaje okolo nájemníka, který přiletěl z dalekých krajů.

— A kdo vás honí po celém světě, pane Holmesi? Pálí vás doma posezení? Celou noc prosedět v křesle letadla. A kvůli čemu?.. Ne, ne, nic mi potom není. Nemám ráda ty „boingy“, zvláště teď, když stále padají tu na zemi, tu do vody...

— To právě chci pochopit, paní Hudsonová, proč padají. A v letadle je také možné spát, pokud nepřekáží. Měl jsem dvě volná sedadla vedle a výborně jsem si odpočinul.

Holmes skutečně vypadal odpočatý a živý.

— Nu, drahý Watsone, „pikniky“ skutečně cestují po celém světě.

— Radši povězte, Holmesi, o vašich příhodách. Mám dojem, že jste za tři týdny obletěl půl zeměkoule.

Holmes se podíval do okna, za kterým padal obvyklý londýnský déšť, a na jeho tváři se objevil úsměv spokojenosti.

— Vypadá to, že se vám stýskalo po našich mlhách a deštích? - zeptala se paní Hudsonová.

Najednou jsem si vzpomněl, že když jsem sestupoval z trupu „boingu“ v Heathrow, nevědomky jsem pronesl frázi: „Jaká skvělá velká klimatizace na celou dobrou starou Anglii!“

Holmes rychle posnídal a přesunuli jsme se do jeho pracovny, kam paní Hudsonová přinesla kávu. Holmes si zapálil dýmky, zabafal s nějakou jemu dříve nevlastní vnitřní ostražitostí, a přistoupil k vyprávění.

— První příhoda byla na curyšském letišti. Během procedury vízové kontroly jsem si všiml cestujícího, který přiletěl z Frankfurtu nad Mohanem. Přesněji, ne ani tak samotného cestujícího, jako spíše novin, které držel v ruce.

Holmes vyložil na stůl známé noviny. Byla to „Izvestija“ č. 175 z 22. září.

— Je mi jasné, Holmesi, proč jste na ni obrátil pozornost.—

— Naprosto správně, Watsone, — číslo vydání odpovídá číslu boeingu 767, který prorazil jižní věž WTC, no a přirozeně, den vydání novin – 22.září. Mějte za to, Watsone, že číselné shody jsem si pro sebe poznamenal automaticky, a tím by pravděpodobně i vše skončilo, pokud by neznámý pasažér neprošel pasovou kontrolou pár minut přede mnou. Když jsem si vzal věci, spěchal jsem k východu, kde mě čekal Luis Renier, představitel naší firmy ve Švýcarsku, když můj pohled padl na sedačku v čekárně, na které leželo právě to vydání, na které jsem před několika minutami náhodou obrátil pozornost. Co předpokládáte, Watsone, co jsem si pomyslel?

— Pravděpodobně, že jedna a tatáž věc se nemůže jednoduše tak dvakrát ocitnout v centru pozornosti v chaotické vřavě letiště.

— Naprosto správě. A přece jen jsem chvíli stál a přemýšlel, vzít-li nebo ne. A možná bych nevzal, pokud bych si nevšiml této fotky v pravém horním rohu první strany.

Holmes vzal noviny, z jejichž první strany se na mě dívala usmívající se ruská tenistka Anna Kurnikovová.

— Drahý Watsone, co vám na fotka připomíná?

— Vůbec nic... Nu, vytvářejí image nové modelce, a skončí-li v pornu nebo ve „vysoké módě“, je záležitost pátá-desátá...

— Přesně takový dotaz jsem zadal Luisi Renierovi, který mě čekal, a ten místo odpovědi jen pokrčil rameny.

— No a já k tomu mohu dodat, že k šachům ta „dívka“ nemá už naprosto žádný vztah.

— Přeložte, prosím, nadpisy pod fotografií, možná vám něco naznačí?

— „Anna Kurnikovová. Dlouho očekávaná perspektiva“ A o něco níže je název článku: „Nic osobního“ s krátkým objasněním tématu - „Americký playboy chce nafotit ruskou krásku.“ Chápu, co máte na mysli, Holmesi, ale moje intuice mi nic neříká o spojení té dívky s „pikniky“

— Nu a titulky první strany? Možná vám něco napoví ony, Watsone?

— „Soumrak svobody“, „Americká tragédie může pohřbít demokracii“, — pomalu, jako školák, jsem překládal titulky první strany, pokračuje hledět na fotografii sympatické tenistky a v mysli si opakuje nadpisy pod fotografií.

Ne, Holmes měl pravdu, ta dívka mi někoho přece jen připomínala, ale... mezi ženami, které jsem znal, nebyly modelky pro „playboye“. A mezi neznámými... To nemůže být pravda! Znovu se mě zmocnil podivný pocit, který jsem zažil v hotelu Waldorf po rozhovoru s Galbou.

— Podle mého, Holmesi, jsem ji poznal, je to Afrodita Kallipiga.

— Jak jste to řekl, Watsone? — zeptal se Holmes. — S pěkným zadkem? Ale vždyť ta dívka má obnažené záda, ne zadek.

— Ano, jistě, — už s větší jistotou, jako na zkoušce, jsem pokračoval, — to je Afrodita Kallipiga, což v překladu z řečtiny znamená „s pěkným zadkem“. Její socha stojí v Národním muzeu Neapole, a kdysi byla obzvláště uctívána v Syrakusách. Snímek té sochy, jako i snímek Kurnikovové v „Izvestiji“, je v pravém horním rohu „Post historického pikniku“. Tam je Afrodita Kallipiga s plakátem „Svobodnému Rusku – Svobodnou lásku“, a zde - „Soumrak demokracie“. Jak to chápat, Holmesi?

— Vidím Watsone, že jste slušně pohnul s obrázky ruského rébusu. Ale vše po pořádku, a k těm novinám se ještě vrátíme, pokud najdeme odpověď na otázku „Jak to chápat?“

S těmi slovy Holmesi otevřel svůj notebook, vzal disketu a překopíroval na ni nějaké soubory, načež se natáhl s disketou ke mně.

— Na té disketě je soubor, který, jak jsme se domluvili před třemi týdny, jsem nazval „Poslední gambit“. Všechna moje setkání a rozhovory s množstvím různých lidí ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Španělsku, Egyptě, Indii, jsem v míře svých možností zapsal v tom souboru. Mimochodem, velmi mi to pomáhalo osmyslet novou informaci, které se ke mně dostávala často naprosto neočekávaně. Doufám, Watsone, že máte také podobné zápisky, a jsem připraven se s nimi seznámit. Pojďme se domluvit, že dnes bude odpočinek, výměna obecných dojmů a čtení souboru „Poslední gambit“, a zítra od rána přistoupíme k práci nad „pikniky“. Zde jsou také kopie těch novin a rozličných prací, které mi laskavě zanechali lidé, se kterými jsem hovořil. Ale předtím než začnete číst moje zápisky, Watsone, poprosil bych vás seznámit se s touto prací, kterou mi dal v Káhiře jeden velmi zajímavý člověk. Zápis besedy s ním je na té disketě. Mě se zdá, že ten zápis představuje zvláštní zájem ve světle té činnosti, kterou se oba zabýváme.

Přinesl jsem svoje poznámky Holmesovi a nechal ho odpočívat po cestě, a sám jsem se vrátil k sobě a ponořil se do čtení textu z Egypta. Byl natolik neobyčejný a skutečně významný pro naši dlouhou společnou činnost, že jsem se rozhodl ho zde uvést v plném znění, se všemi poznámkami a vsuvkami neznámých autorů z Ruska.

O principech tandemní činnosti

(...)

pokračování