Poslední Gambit (15)

5.10.2014

předchozí část

...Měl jsem mnoho problémů, ale už třetí rok žiju tady v souhlasu sám se sebou, a to není tak málo pro nynější složitou dobu. Co se týká vzájemných vztahů těch třech Rusů a Sai Baby, chtěl bych o tom pohovořit zvlášt, lépe zítra, po vašem setkání se Svámím.

— Kdo je to ten Svámí, Gríšo?

— To jméno znamená „učitel“. Tak nazývám Sai Babu, když mám možnost s ním hovořit.

— A vy si myslíte, že nás pozve na besedu?

— To bude záviset na vás, pane Holmesi. Když jsem se zeptal jednoho z Rusů, proč nepochyboval, že setkání se Sai Babou se uskuteční, uslyšel jsem přibližně následující: „Je třeba chápat, jak těžké je být bohem, a umět soucítit se starým člověkem v plnění jeho těžké mise.“ Jinými slovy, pokud skutečně chcete, aby Sai Baba měl přání s vámi pohovořit, nesmíte se poddat všeobecnému šílenství uctívání, které pohlcuje všechny přítomné v chrámu. Musíte se mu dívat do očí jako člověk člověku, a on vás zákonitě uslyší a může dokonce pozvat na besedu. Nu, popřemýšlejte sám, jaký má zájem mluvit s exaltovaným publikem, jehož všechny myšlenky zná dopředu. Jen si nemyslete, že je lehké odolat davovému šílenství v chrámu. Byl jsem přítomen na ceremonii setkání se Sai Babou více než stokrát, ale překonat ten stav, který pohlcuje všechny přítomné při objevení se Sai Baby, je pro mě těžké i nyní. To je třeba jednou uvidět a pak bude mnohé jasné. Budete sám o sobě, nebo už jste vstoupil do nějaké skupiny Angličanů?

— My budeme samostatně, Gríšo, a proto žádné visačky mít nebudeme.

— A přesto, pokud se chcete dostat na setkání ve dvou, lépe uděláte když v místním obchodě koupíte dvě stejné, jinak na setkání půjde jen jeden z vás: savadalové – zvláštní služba chrámu – velmi dbá na dodržení rituálů. Mimochodem, všechny obchody ráno fungují jen pro ženy, a večer – pro muže. Jak už jste se přesvědčili, jídelna je také odděleně pro muže a ženy. Odpočiňte si, Holmesi, zítra budete muset brzy vstávat, dlouho před východem slunce, abyste měl šanci zachytit pohled Svámího.

Chvíli stál, rozmýšleje – říct něco nebo ne, a nakonec, viditelně se rozhodnuvší, zasmušile pronesl:

— Nepochopte mě špatně, pane Holmesi, ale pokud najednou u vás vznikne přání, abych byl přítomen na vašem setkání se Sai Babou, kývněte na mě, když vás vybere. Já budu poblíž.

— Děkuji, Gríšo, určitě vaše rady využiji a pokud se vaše plány nezmění, zítra se určitě potkáme.

Prakaš vyprovodil ruského tlumočníka a nabídl se před spaním projít po území ašrámu. Bylo okolo osmi večer, a na nebi opět nezvykle jasné hvězdy. Všude bylo mnoho poutníků: muži, ženy a dokonce i děti. Holmes s Prakašem prošli k chrámu a po cestě jeho průvodce pověděl o zvláštním pořádku, kterým žilo to město nové relígie. Ještě v hotelovém pokoji, který představoval jednu místnost s dvěma matracemi, dvěma stoly a malým stolečkem, obrátil Holmes pozornost na absenci rádia a televize. Dokonce hlasité rozhovory nebo spory mezi sebou se ihned přerušují ze země vznikajícími savadaly. „Keep silence!“ - „Udržujte ticho!“ se ozve za vašimi zády. Zde je zakázán tabák a alkohol, a v jídelně jsou jen vegetariánské jídla. Holmese ohromila dokonalá čistota při takovém ohromném množství návštěvníků. Ale není divu, při vstupu do jídelny nebo chrámu se sundává obuv.

Na pokoji nebyla klimatizace. S horkem bezúspěšně bojoval ventilátor, zavěšený pod stropem a centru místnosti. Holmes brzy usnul. Vzbudilo ho klepání na dveře: to budili poutníky k rannímu rituálu. Bylo tři v noci. Chrám se nacházel v nížině a představoval ohromné slabě osvětlené místo. Ze všech stran se k němu stékaly proudy poutníků v bílém a sedali si přesnými řadami na dlážděném náměstíčku. Přibližně za hodinu Holmes mohl napočítat už 30 řad, v každé z nich bylo kolem stovky lidí. To znamená pouze mužů bylo od 2,5 do 3 tisíc, ženy podstupovaly podobnou proceduru odděleně. Začalo losování o tom, jaká řada půjde do chrámu jako první. Holmes s Prakašem seděli zhruba v polovině šesté řady, ale najednou získal jistotu, že právě jejich řada bude vybrána. Savadal celý v bílém, s předmětem připomínajícím čepici, se pomalu pohyboval mezi řadami sedících. Člověk na začátku řady vstával, bral své pořadové číslo a opět si sedal. Všichni čekali, čí číslo vylosují jako první. Zvedl se vysoký štíhl černoch, sedící první v jejich řadě, dostal papír, podíval se, a celá řada mlčky začala vstávat.

— Máme šanci, — zašeptal Prakaš Holmesovi.

Vstali, sebrali polštářky na sezení, kterými je včera prozíravě zásobil Prakaš, naházeli na společnou hromadu sandály a téměř během se vydali k chrámu. U vchodu prošli speciální kontrolou, jako na letišti. Žádné fotoaparáty ani kamery, nehledě už na nějaké další předměty, nebyly v chrámu povoleny. Ohromný prostor chrámu byl rozdělen na dvě poloviny – mužskou a ženskou. Podlaha byla vystlaná černým leštěným mramorem, strop byl ozdoben zlatem a zelený. Stěny tu v podstatě nebyly; zaměňovaly je masivní kolony na vysokém podstavci. Přední část chrámu měla velkolepě ozdobené pódium s výbavou, připomínající oltář křesťanských církví, a nevelkou speciální místnost, kde zjevně Sai Baba přijímal hosty.

První poutníci dosáhli cestičky lemované bílým mramorem a začali se usazovat kolem ní na přinesené polštářky. To byl jediný předmět, který bylo dovoleno pronést sebou do chrámu a jak se brzy přesvědčil Holmes, předmět naprosto nutný. Do příchodu Sai Baby zůstávaly dvě hodiny a prosedět na mramorové podlaze tak dlouho v pro Evropana neobvyklé pozici bylo těžké. Vlny poutníků plynuly do chrámu a tiše zaujímali svá místa, a za půl hodiny byly obě poloviny zaplněny.

Nebe na východě světlalo, zaštěbetali ptáci. Okolo chrámu začal nějaký pohyb, něco jako křížový pochod. Bylo slyšet rytmické zpívání s „Hare Krišna!“, potom pět tisíc hrdel družně několikrát vzdechlo „О-о-u-u-м!“ a někde zazvonily nevitelné zvony. Holmes zaregistroval naprostý řád a pořádek ve všem. Nevelká skupina savadalů ho zabezpečovala na všech etapách přípravy rituálu a během jeho provádění. Nyní přinesli ohromnou roli červeného koberce a začali ho odvíjet, přesně se orientujíc kraji bílých mramorových dlaždic, které ostře kontrastovaly s černým mramorem chrámu. Nastoupily minuty tíživého ticha a všeobecného napětí. Holmes už začal pociťovat, jak to napětí, zrozené očekáváním zázraku mnohatisícovým davem, paralyzuje jeho vědomí. Vzpomněl si, o čem ho varoval Gríša, a pokusil se setřást blížící se všeobecný stav euforie. S prvními paprsky slunce na ploše chrámu ostře zasvítily lustry, rázem osvětlujíc veškerou barevnost Indie. Tiše zahrála okouzlující východní hudba a doslova probudíc se z hlubokého snu, hlasitě se rozezpívali ptáci. Chrám neočekávaně jakoby vydal jediný povzdech a všichni sedící se družně otočili doprava, doslova se pokoušejíce povyrůst. A když napětí v chrámu dostihlo vrcholu, tam v dálce, na samém kraji alejové cesty, ubíhající za horizont, se v jasných paprscích vycházejícího slunce objevila malá, téměř průsvitná figurka v oranžovém hávu, nad kterým byla rozpoznatelná „čepice“ černých vlasů. Figurka se pomalu hýbala po červené cestě, dělaje levou rukou nějaká gesta směrem k sedícím poutníkům, a dav v bílém, vzdychaje ve vytržení, se natahoval, otáčel za gesty ruky, ze které, jak si potom Holmes všiml, něco létalo na hlavy poutníků.

— To je „vibhuti“, zvláštní hlína ve formě prášku, — zašeptal Prakaš, — má se za to, že disponuje léčivými vlastnostmi.

A ačkoliv Holmes sotva slyšel, co Prakaš říkal, savadal, stojící zády k cestičce a pozorně hledící do napnutých tváří poutníků, to zachytil a nasadil sveřepý výraz. Sai Baba se přibližoval k Holmesovi a ten pochopil, proč bylo tak důležité dostat se do předních řad před červenou cestičku: pří vší své božské velikosti mohl Sai Baba vidět oči prvních tří, maximálně pěti řad. Byl to pětasedmdesátiletý člověk s unaveným opáleným obličejem a velkýma smutnýma černýma očima. V rukou držel svazek listů, které mu po cestě vsouvali poutníci. Občas trochu zpomalil krok a zahleděl se do tváře, která ho zaujala, ale potom „slabým mávnutím ruky“ se doslova rozloučil a pomalu se pohyboval dále. Nyní se zastavil před Holmesem a na vteřinu – dvě se jejich oči setkaly.

— Kdo jste a co zde hledáte? — stroze se zeptal pohled, a tvář stejně jako dosud vyjadřovala uspokojení.

— Člověk, chtěl bych si promluvit, — nespouštěje pohled, bez výzvy, dobromyslně, ale bez zajíkání, také mlčky pohledem odpověděl Holmes.

Pohled Sai Baby neřekl nic a sklouzl někam dopředu a na stranu, načež se on sám tímtéž pomalým krokem začal pohybovat dále.

— To znamená neslyšel, nebo nechtěl hovořit, — rozhodl se pro sebe Holmes, nespouštěje pohled ze Sai Baby.

A ten najednou zpomalil krok, potom se zastavil a, pomalu se otáčeje, pohnul se zpět. Zastavil se před Holmesem, podíval se a krátce se zeptal.

— Are you English? (Jste Angličan?)

— Yes (Ano), — kývnul Holmes

— Hоw much¹? (Kolik vás je?)

— Two (dva).

— Go (běžte), — máchnul rukou a vydal se dále, pokračujíc svůj pochod.

Holmes s Prakašem vstali, preskočili červenou cestičku (šlapat na ní zakázal energickým gestem savadal) a vydali se k pódiu, kde už seděly dvě ženy v očekávání audience. Holmes, než si sedl, nějakou dobu hledal očima Gríšu, ale ten už se tiše přemisťoval z privilegované skupiny na pódiu.

— I zde je tedy vlastní hierarchie, — poznamenal pro sebe Holmes.

Gríša přišel a sedl si vedle.

— Pane Holmesi, vám se vše povedlo, jako minulý rok Rusům. Tehdy je Svámí také nepozval ihned. Uvidíme, co bude dále.

Ceremonie spěla k závěru a Sai Baba pozval čekající za masivní dubové dveře, úslužně před ním otevřené savadaly. Místnost, do které vešli, byla nevelká. V rohu stálo těžké křeslo, potažené červeným sametem, připomínající trůn, zleva od něj byl průchod do druhé místnosti, zakrytý těžkým závěsem. Sai Baba vyndal bílý ubrousek z nevelkého sekretáře, otřel pot z tváře a sedl si do křesla. Ženy se rozmístily zprava, muži zleva od křesla na podlahu. Rozhovor nejprve začal se ženami. Bylo to obyčejná beseda o ženském údělu v životě západního obyvatele, jejích radostech a starostech. Každé přítomné Sai Baba udělil několik minut, zeptal se na životní starosti a jako otec dal rady ohledně toho, co by se dělat nemělo, aby život probíhal v pokoji a radostně. Při tom je někdy i plísnil, jako pastýř za špatné chování. Vše to připomínalo katolickou zpověď, ale bez vnějších atributů, spojených s „církevním tajemstvím“ toho rituálu. Ke konci besedy se Sai Baba doslova stáhl do sebe. Holmes zapnul veškerou svou vnímavost, cítil, že se v místnosti děje něco neobyčejného. Slovy je to těžké vyjádřit, ale to „neobvyklé“ doslova sedělo vedlo, ačkoliv ani uvidět, ani uslyšet „to“ nešlo. Neočekávaně Sai Baba udělal široké gesto pravou rukou a objevil se na ní zlatý řetízek s elegantním přívěskem. Nasadil ho na šíji ženy, která upadla do extáze, sedící vedle. Na tváři sousedky bylo to, co obvykle vyjadřují tváře žen, když uvidí nedostupný šperk na šíji sve přítelkyně. Sai Baba uměl číst i složitější myšlenky. Zjevně neměl záměr vyvolat pocit závisti. Proto následovalo druhé gesto pravou rukou a na ní se objevil ještě jeden řetízek s drahocenným přívěskem, a úspěšně se přemístil na šíji ještě nedozrálé závistnice. Z rozhovoru Holmes pochopil, že jedna žena byla z Kanady a druhá z Austrálie, ale, rozděleny ohromnou vzdáleností, svými strastmi si byly blízké. Upřímné slzy dojetí a radosti, mnoho poděkování od šťastných majitelek předmětů vnímání byly přijaty, a Sai Baba se nakonec obrátil k mužům.

— Jak ti říkají? — stroze se zeptal Gríši.

— Griša, — nedotčeně s úsměvem odpověděl mladík.

— Krišna? — ještě více stroze se zeptal Sai Baba, a jeho oči se při tom smály.

— Ne, jsem Rus a říkají mi Griša, — doslova pokračujíc v nějaké hře, odpověděl tlumočník.

— A proč jsi potom zde, pokud jsou zde Angličané, Krišno? Ty mě chceš tlumočit do ruštiny? Není třeba, Rusové i bez nich vše dobře chápou, — zakončil rozhovor s Grišou podivnou frází a teprve poté obrátil pozornost na Holmese a jeho průvodce.

— Co tě ke mně přivedlo?

— Chtěl bych pochopit „pikniky“, — rozhodl se pro přímou cestu Holmes.

— A-ha, pikniky, to je prosté, — jako o něčem dávno známém mluvil Sai Baba, — ty jsi viděl, jak se to dělá, — kývnul směrem na sedící vlevo ženy a pokračoval, najednou vážně. — Dokonce pokud bych chtěl, stejně ti nebudu schopen objasnit, jak se dělají „pikniky“. Vše je to třeba procítit samému. A čím se zabýváš ty? — a nečekaje na odpověď, objasnil všem přítomným. — On se pokouší pochopit, jak se dělají „pikniky“, ale sám je nikdy nedělal.

Z tváří přítomných bylo možné poznat, že vůbec nechápou, o čem je řeč. Ale rozhovor očima a slovy u Sai Baby probíhal na různých úrovních . Ten starý a moudrý člověk znal mnohem více, než mohl povědět svým návštěvníkům. Holmes chápal, že slovy mu stejně nic neřekne; zbývalo pozorně číst to, co dosud v nějakých smutných obrazech proudilo z očí Sai Baby. A jeho oči, překvapivě mladé a živé, zároveň vyprávěly a zároveň četly návštěvníka. Ale jak je těžké číst neznámé, jdoucí z hlubin věků obrazy; ještě těžší je překládat ty obrazy na jazyk obecně použitelné lexiky. Holmes si vzpomněl, co mu vyprávěl ve Španělsku Verov o pojmech, jako o jediném systému obrazů i slov, ale zde byl i Verov málo.

— A ty, — stroze se obrátil Sai Baba k Prakašovi, — proč jsi tady? Ty nejsi Angličan, ale máš rád vše anglické. Nedobře.

— Já pomáhám panu Holmesovi, — složiv motlitebně ruce, odpověděl Kumar a jeho tvář se z tmavé stala šedou.

— Já vím, komu a čemu ty pomáháš, — znova se usmál Sai Baba, — ale proč málo pomáháš svému bratru?

— On žije v Rusku a dobře si poradí se svými záležitostmi.

— Má také záležitosti, které nepovažuje za své, ale které pro Rusko a Indii mnoho znamenají. A ty mu máš pomáhat, ale pro to ty sám musíš pochopit to, co ještě nepochopil tvůj bratr. Ale tady Krišna v těch věcech už něco chápe. — A spiklenecky mrknul na Grišu. — Pomož mi, — obrátil se k Prakašovi, což bylo znakem zvláštní náklonnosti.

Ten s modlitebně složenýma rukama na kolenách přilezl ke křeslu. Sai Baba, opříc se o jeho ramena, vstal, čímž dával všem najevo, že audience je u konce. Všichni vstali a zamíříli k východu. Ohromné prostranství chrámu bylo osvíceno ranním sluncem a... prázdné. Beseda trvala více než hodinu, a pětitisícový dav uspěl se rozejít, což silně zmátlo Holmese. Poutníci šli na snídani a Holmes se svým doprovodem zamířil do jídelny. Po snídaně Griša navrhl prohlédnout si pamětihodnosti ašrámu. Během krátké procházky Holmes uviděl muzeum všech náboženství a svatý strom, na kterém podle legendy Sai Baba ještě jako chlapec tvořil pro vesničany z okolí různé exotické plody. Bylo okolo deseti ráno, ale slunce nemilosrdně pálilo, a Holmes poprosil Grišu zavést ho na zdejší poštu zavolat do Londýna. Slyšitelnost byla výborná a Watson informoval, že je připraven k posouzení „pikniků“. Po telefonním rozhovoru Holmes navrhl vrátit se do hotelu. Prakaš, který se odkázal na to, že musí řešit otázky spojené s odjezdem do Puttparti, někam zmizel, a Griša odešel za svou složkou s papíry. Holmes se v očekávání Griši zastavil u hotelového bloku s názvem „NORD“, korpus 4. Jeho pohled utkvěl na velkém stromě u kamenné stěny, ohrazující ašrám ze všech stran. V ten okamžik se objevil Griša.

— Řekněte prosím, Grišo, v jakém bloku bydleli Rusové?

— Zde, — ukázal Griša na blok NORD, korpus 4, — oni měli rádi procházky v této oblasti, kde je velmi bavila společnost opic, žijících na těchto stromech. Chcete se podívat?

Holmes se přiblížil ke stromu, které upoutalo jeho pozornost, a skutečně mezi větvemi uviděl chytré ksichtíky mladých opiček a jejich rodičů.

— Žijí zde dávno?

— Dávno, poutnící je krmí a považují za svoje.

Holmes se v doprovodu Griši vrátil do pokoje a poprosil podropněji povyprávět o rok staré návštěvě ašrámu Rusy.

— Všechno začalo přesně stejně, jak to bylo dnes s vámi, pane Holmesi. Ale Rusové na prvním setkání zadali mnoho otázek Svámímu a jejich skupina, skládající se z pěti mužů a šesti žen, nepůsobila jako jeden celek. Už jsem říkal, že jsem na prvním setkání nebyl, a vím o ní jen z doslechu. Svámí z nějakého důvodu nezačal odpovídat hned, a přenesl setkání na následující den. Přičemž chtěl mluvit jen s třemi, kteří nově přibyli z Petrohradu. Ostatních osm žili v očekávání setkání už několik měsíců, ale z nějakého důvodu se s nimi už po prvním setkání nechtěl vidět. Kromě toho, upozornil, že rozhovor bude bez žen a v přítomnosti kvalitního tlumočníka. Takovým způsobem mi byl dán signál, že má přítomnost není žádaná, protože kromě mě jiní tlumočníci v ašrámu nebyli.

— A proč, Grišo, vás Sai Baba nazval Krišnou? — zeptal se Holmes.

— To je u něj taková hra, — s úsměvem odpověděl Griša, — on mě pokaždé v přítomnosti nových hostů tak nazývá.

— A vy, co si myslíte, Sai Baba skutečně tvoří z ničeho ty věci, které jsem viděl vlastníma očima?

— Ano, a říká, že to může dělat každý. Ale mě se zdá, že chápe, že každý nemůže. Tento prsten, — Griša ukázal na pravé ruce zlatý prsten s velkým briliantem, — daroval mě a já věřím, že ho vytvořil, ačkoliv zevně je to neodlišitelné od iluze. Jeden z ruských to vysvětloval z pozic představ o vesmíru, jako o procesu trojjedinosti matérie, informace a míry.

— Řekněte mi o tom podrobněji, Grišo. Mě se zdá, že praxe „tvorby“ Sai Baby má přímý vztah k záhadě „pikniků“.

— Pokusím se, pane Holmesi, o tom říct, co jsem slyšel od ruských, ačkoliv se čestně přiznám, že to není jednoduché předat nejen anglicky, ale i rusky. Rusové považují Sai Babu za egregoriálního vůdce nějakého starodávného indického egregoru, který v průběhu mnohých tisíciletí zabezpečoval stabilitu davově-“elitární“ pyramidy té starodávné země. Předpokládají, že Svámí vládne starými metodami matričního řízení, jejichž podstata je ve formování nutných obrazů pro řízení procesů a přidání jim uspořádanosti na všech vzájemně vložených úrovních organizace vesmíru: od prvočástic vákua do atomů a molekul. Pokud existuje obraz (informace) a je mu přidána odpovídající míra (uspořádanost), pak v závislosti na tom, nakolik ta obraznost odpovídá uspořádanosti – objektivní míře – matrici Božího předurčení, proces se může realizovat. Oni přijeli podívat se, jak můžou zdegenerovat za mnohá tisíciletí metody matričního řízení, pokud se nerozvíjí pojmový aparát, a vše probíhá na úrovni obrazů. Vždyť pojmy, to je systém skládající se z obrazů a jim odpovídající lexiky. Vy pane Holmesi jste obrátil pozornost na chudost vyjadřování Svámího?

— Ale vždyť on mluvil se mnou i s Rusy v angličtině. Pokud by mluvil v rodném jazyku...

— To..., promiňte, že jsem vás přerušil, pane Holmesi, ale nic by se nezměnilo. Jinými slovy, pokud by mohl všechno předávat v jednoznačné lexice, pak by takových Svámí by v Indii, nebo minimálně v Puttaparti, bylo mnoho. Ale Sai Baba, jak i všechny jeho předchozí inkarnace, je jeden, a nový Sai Baba se objeví jen poté, co se stávající odebere na onen svět. Svámí o tom sám mluví. Proto vše, co zde spatřili Rusové, je uspokojilo, a řekli mi, že nemá smysl ptát se Sai Baby na metody matričního řízení, protože on o nich může mluvit jen v obrazech.

— A on jim to řekl? A oni pochopili, co říkal?

— Nejméně jeden z nich řekl, že pochopil.

— A vy Grišo byste to byl schopen tlumočit?

— Je to velmi složité, ale pokusím se. Oni mají za to, že žreci dávné Atlantidy předávali informaci jeden druhému bezprostředně v obrazech v přímé výměně pomocí biopolí. Z jedné strany to zrychlovalo výměnu velkých objemů informací, a z druhé strany to způsobovalo přehlížení rozvoje kultury řeči. Kromě toho, podle mínění ruských, při takovém vztahu k telepatii a řeči byla jejich psychika téměř neustále připojena do těch či oněch egregorů. A to způsobovalo tu okolnost, že byli velmi silně omezeni ve schopnosti modelovat možné varianty rozvoje událostí. Jinými slovy, procesy, které usilovali řídit, se ve mnohých případech rozvíjeli v tempu rozvoje jejich představ, a což je nejnebezpečnější – bezalternativě, to znamená bez hodnocení důsledků a kvality řízení ve smyslu „dobře“, „špatně“, „neurčeno“.

— Jak to tak mohlo být? — zeptal se Holmes.

— Také jsem si to dlouho nemohl představit, — začal odpovídat Griša, — dokud jsem si nevzpomněl, jak jsem jednou šel po ledu a začal jsem si představovat, že uklouznu a spadnu. A než jsem stačil si to dopředstavit do konce, už jsem letěl, div si nezlomil vaz.

Tak i v případě dávné Atlantidy. Podle názoru Rusů se v takové bezalternativnosti, neoddělitelné v reálném životě od procesu jejich představivosti, projevovala jejich vadná morálka. A proto vše to, dříve nebo později, muselo vést a vedlo ke globální katastrofě, která tu civilizaci zničila.

V naší civilizaci je telepatie a představivost, vládnoucí nad během událostí, majetkem nemnohých, ale pojmový aparát, možnost rozvoje osobní kultury myšlení a řeči, tím disponují všichni. A ačkoliv jako prostředky předávání informace jsou mnohokrát slabší než představivost a telepatie, mají ten klad, že oddělují představivost jednoho člověka od představivosti ostatních a od egregorů. A to pomáhá tomu, aby se lidé učili modelovat mnohovariantní běh událostí vně procesu vlivu algoritmiky egregorů a jejich představivosti na běh událostí v životě; a aby, teprve po vědomé volbě nejlepší varianty z jejich úhlu pohledu, zapojovali svou představivost do řízení běhu událostí, aby je přivedli k životu. Tím se podle názoru ruských odstraňuje bezalternativnost následování běhu života za nesprávnou představivostí, a lidé, kteří přehodnotí svou mravnost, pomáhají nasměrovat civilizaci v matrici Božího předurčení blíže k objektivní spravedlivosti.

pokračování