Poslední Gambit (11)

26.5.2014

-předchozí část-

... Omýt rozsekané tělo rovnou živou vodou, vynechat mrtvou, znamená oživit útržky těla, jinými slovy, oživit zombii, mrzáka, možná dokonce monstrum. Proto negativní reakce na symboliku mrtvé vody je svého druhu obrana davo-„elitarizmu“ před vtržením cizí, jemu alternativní koncepce. Tento stereotyp je ve společnosti velmi zakořeněn; existuje od té doby, odkdy existuje sám davo-“elitarizmus“.

— S alternativou jsou věci víceméně jasné, ale samotná davově-“elitární“ koncepce, její symbolika, v je „piknicích“ přítomna? — zeptal se Holmes.

— Ano, odvětil Andrej, — zde ta chcíplá ryba na černé vodě „Labutího jezera“ znamená konec „epochy ryb“ (epochy dominance biblické koncepce) a začátek epochy „vodnáře“. Slovo „voda“ je v alternativní koncepci přítomné, i jako symbol informace; epocha „vodnáře“ je epochou informační společnosti. Nový pojmový aparát alternativní koncepce obrátil negativní matrici proti jejím tvůrcům, a náhle vidíme na obrazovkách televizorů po 11. září lidi s přilbami a maskami-respirátory, ohromné množství prachu, rozvaliny věží WTC, z kterých trčí úlomky obkladu, připomínající siluety věže v Pise. To stejné, ve formě symboliky, vidíme i na obrázcích třetího „pikniku“.

— Nedomníváte se snad, Andreji, že něco, podobné událostem v USA, bylo plánováno pro Rusko? — přerušil Andreje Holmes.

— Předpokládám Holmesi že nebudete popírat, že 11. září bylo reálné nebezpečí prezidentu Spojených států. O tom hlásaly všechna masmédia, a sám Bush více připomínal hnaného zajíce, než vrchního velitele nejsilnější armády světa: on spíše než organizováním odražení agrese teroristů se zabýval hledáním místa, odkud by mohl podporovat řízení státu. Asi nebudete vědět, že hned po zvolení Putina prezidentem kolovaly po Moskvě a Petrohrady zvěsti o možném atentátu na nově zvolenou hlavu státu, přičemž datem atentátů byl nazýván 20. leden 2001. Navíc, jak nedávno ukázal jeden kanál ruské televize, ten atentát ze strany sekty asasínů byl spojován s návštěvou ruského prezidenta aleje šáchidů 8. ledna 2001 v hlavním městě Ázerbajdžánu, Baku.

— Kdo jsou to asasínové? — ozval se Paolo.

— Nevznikli na prázdném místě. Jejich zakladatelem byl Hasan, syn Sabbacha, nebo také „Stařec z Hory“, který základy svého vnímání světa získal v sektě ismaílitů. Té tajné organizaci šiítů (vzniklou v Chalifátu v 8. století) se v době nekonečných rozepří a palácových převratů podařilo osvobodit z vězení Ubejdallacha, kterého považují za potomka Ismaíla – sedmého imáma, odvozujícího svůj původ od Fátimy, dcery Mohameda. Posadili ho na trůn v Tunisku, čímž založili dynastii Fátimovců (ke 12. století, počátku svého úpadku, dynastie chalífů-ismaílitů vládla téměř celou severní Afrikou, Sicílií, Egyptem a Sýrií). Vládci byli nejen více než blahosklonní k doktríně, která jim zabezbečila trůn, oni ji kompletně přijímali a umně využívali jako nástroj upevnění své moci.

Když ovládli Egypt, Fátimovci vytvořili v Káhiře lóži „Dojjal-Doat“ (fonetický přepis, pozn. překl.). Přičemž vrchní kněz sdílel moc s vládcem. Téměř všichni členové-absolventi zastávali vysoké funkce u dvora. Proto zájemců o učení zde bylo mnoho. Navenek káhirská lóže spíš připomínala univerzitu, než tajný spolek. V nádherné budově, které ji přidělili, byly chráněny cenné rukopisy, knihy, vědecké instrumenty, a chalíf každoročně vyhrazoval na potřeby vzdělání čtvrt milionu zlatých mincí. Nicméně kromě dobrého vzdělání existoval i skrytý cíl: kompletní změna vnitřní bytosti žáka.

Fakticky to jsou zombie, vytvořené v rámci davově-“elitárního“ systému historicky zformovaného islámu, které hierofanti využívají podle principu: „Každý mírou svého chápání pracuje na sebe, a mírou nechápání na toho, kdo chápe lépe.“ Není od věci připomenout, že řád ismaílitů je aktivní dodnes. Nemyslím, že asasíni nebo nějací jiní arabští teroristé chápou dnes v procesu globalizace více než trockisté, a proto oni všichni dohromady s takovou vervou „tahají kaštany z ohně“ pro realizaci biblického projektu.

Znova nastoupila delší pauza. Každý přemýšlel nad tím, co řekli Andrej a Paolo. Přišla paní domu, starší dáma s krásnou strohou tváří a pozvala všechny na boční terasu, na které byl připravený stůl. Když Holmes za světla přijížděl k třípatrovému domu, obrátil pozornost na jeho originální architekturu: z ulice vypadal jako koráb s několika palubami. Všechny terasy byly zároveň malé domácí sady: všude byly květy, exotické jižní keře a dokonce nevelké stromy s citrusovými plody. A protože spodní terasy sahaly daleko dopředu, z horní terasy se odkrýval krásný výhled na kvetoucí sad. V paprscích zapadajícího slunce na horizontu se rýsovaly kontury dalekého Madridu. Hosté se posadili za stůl a Holmes nemohl odtrhnout zrak od panorama starého města, které se před ním rozprostíralo.

Když se vrátil do hotelu a podíval se na poslední zprávy, pokusil se systematizovat vše, co ten den slyšel, a udělal si odpovídající poznámky na svém notebooku. Po večeři Holmes slyšel od Andreje mnoho nového z hlavního dokumentu „Mrtvé vody“ - „Dostatečně všeobecné teorie řízení“, a na rozloučenou mu pan Verov předal kopii chybějících vydání „Hodiny zvratů“ a slíbil, že v případě získání nových materiálů mu dá vědět po elektronické poště. Paolo ho vybavil rozsáhlou bibliografií o historii trockizmu a kopiemi jednotlivých dokumentů, kterými disponoval sám. Všichni dohromady spoléhali na analytické schopnosti Holmese a jeho přítele Watsona.

Další den Holmes brodil starým Madridem, dlouho seděl v malých útulných kavárnách, kterých zde bylo nekonečné množství, sledoval turisty, — to znamená, navenek zahálel, ale ve skutečnosti intenzivně přemýšlel, porovnával uslyšené ve Vaduzu a El-Eskorialu. Skládaly se u něj dosud ještě matné představy o metodách matričního řízení, ale zároveň měl pocit, že chybí něco velmi důležitého, o čem se mohl zatím jen dohadovat, ale ani uslyšet od někoho, ani přečíst si, nemohl. Zároveň cítil, že to něco velmi důležitého si ho najde. S těmito myšlenkami se vrátil do pokoje, chystaje se informovat Watsona v Londýně o svých dalších plánech, když se najednou ozval známý hlas Antonia.

— Holmesi, promiňte že ruším tak pozdě, ale už potřetí se vám pokoušíme dovolat.

— Stalo se něco důležitého, Antonio? — napjatě se zeptal Holmes.

— Zapněte si televizi, za pět minut začnou zprávy. Pedro Collado, majitel bytu, kde jsme se včera sešli, měl pravdu. Dnes ve 13.44 moskevského času spadlo ruské letadlo Tu-154 na lince 1814 z Tel Avivu do Novorosijska poblíž Soči do moře. Všichni zahynuli. Příčiny neštěstí se vyjasňují.

Holmes zapnul televizi. Všechno přesně. Matrice „pikniků“ pracuje. Téměř automaticky si zapsal souřadnice neštěstí: 42.11 severní šířky a 37.37 východní délky. Otevřel kalendář s postavou, krmící ptactvo. Spočítal viditelné, to znamená nezakryté průduchy v ohradě nábřeží. Bylo jich přesně 37. Uhádnout přesně koordináty katastrofy sedm let dopředu? To nemůže být realita! Vzpomněl si na zápisku o metodách statistiky, kde se jak si pamatoval v komentářích hovořilo, že to jsou „hry Boha“. Ne, Andrej měl pravdu: všemohoucí nehraje v kostky. Všechno jsou to prvky matričního řízení, a matrice formují často bezmyšlenkovitě lidé, a potom sami šlapou na odpovídající hrábě. Stop, ale vždyť teprve včera Andrej překládal povídku, která Holmese zaujala, na opačné straně listu vydání „Hodina zvratů“ s „herkou historie“. Povídka byla směšná, nazývala se „Hrábě“ a stavěla na fonetické podobnosti v ruštině slov „hrábě“ (grabli) a „okradení“ (ograblenie). Vzniká tedy, že dnes někdo okradl sám sebe?

Holmes zavolal do Londýna. Watson byl doma a podle hlasu bylo vidět, že hovor čekal. Byl zjevně něčím znepokojen a informoval, že slyšel o tragédii Tu-154 nad Černým mořem, ale nic konkrétního na to téma zatím říct nemůže. Holmes mu připomenul 7. září a slíbil se za týden vrátit do Londýna.

5 – 7 října. Egypt. Káhira.

Ranním letem Holmes odletěl do Káhiry. Na letišti do uvítal velmi uctivý spolupracovník firmy jménem Mahmúd a ihned ho odvezl do hotelu Sheraton. Holmesovi zařídili pokoj s výhledem na Nil v 10. patře domu-věže s exotickým názvem Nefertiti. Polední říjnové slunce rozpálilo vzduch do +33 stupňů celsia, ale na balkóně nevznikal pocit vedra: vysoký tlak a suchý vzduch zabezpečoval dobrý pocit. Dole byl nepřetržitý proud automobilů 16-ti milionové metropole. Konference se konala v jednom z mnoha konferenčních sálů hotelu. Nic zvláštního – obvyklá současná akce: nudná vystoupení; grafy, ilustrující tendence firem k bankrotu; výdaje na pojištění, pády příjmů atd. Holmes vzal některé brožury, mající potenciál zaujmout vedení firmy, a už se chystal odejít do bufetu, když k němu znenadání Mahmúd přivedl vysokého, mohutného muže arabského zevnějšku. Měl světlou košili a sněhobílé sako s kravatou.

— Pane Holmesi, dovolte představit vám pana Alefa Salema, majitele velké nábytkové továrny v Káhiře a velmi zajímavého člověka.

Holmes stiskl suchou a pevnou ruku Salema.

— Chystal jsem se s vám setkat v Londýně, pane Holmesi, kam jsem měl jet na obchodní cestu. Ale mezi organizátory této konference je jeden můj dobrý známý. Spatřil v seznamech přihlášených jméno Holmes a laskavě mě informoval o vaší návštěvě Káhiry. A já se rozhodl využít příležitosti. Promiňte, Holmesi, ale mám na srdci něco poměrně neobyčejného, nespojeného s tématy této konference.

Pan Salem byl trochu nervózní.

— Pane Saleme, vy jste tuším dokončil Cambridge?

— Přesně tak, Holmesi. Právnická fakulta a nějakou dobu jsem se zabýval moderní filozofií. Chtěl bych vás pozvat zítra k sobě domů na oběd; slibuji dobrou indickou kuchyni, pokud nemáte nic proti.

— Proč indickou, když jsme v Egyptě?

— Moje žena je z Indie.

Holmes se rozhodl pro vabank. Anglické slovo „piknik“ má mnoho významů a pokud by se i mýlil ve svých předpokladech, připravená fráze bude svébytným kontrastem k dokonalé angličtině Salema.

— Chtěl byste mi ukázat „piknik“?

Podle překvapeného výrazu Salema Holmes poznal, že se trefil.

— Vy už víte o „piknicích?“ — roztržitě se zeptat, — někdo vás upozornil? Ale já jsem o nich nikomu nic neříkal. Mám tolik otázek, a — na sekundu se zarazil, hledaje slova, — nejneočekávanějších verzí. Ale nebyl jsem přesvědčen, že víte o piknicích, mám na mysli ty ruské.

— Také jsem si nebyl jist, že o nich víte. Dva týdny se s nimi setkávám za velmi záhadných okolností v Anglii, Švýcarsku a Španělsku. Tak jsem se rozhodl, že v Egyptě mne také čekají „pikniky“, které jsem připraven s vámi probrat zítra po obědě.

Holmes byl v Káhiře před dvěma roky. Ve městě se za tu dobu změnilo málo co; možná se objevilo více starých aut, doslova sebraných z vrakovišť. Město ohromujících kontratů bohatství a bídy, ve kterém kolem dvou milionů lidí žije mezi starodávnými pohřebišti „města mrtvých“. Se vší exotikou: pyramidami, Sfingou, historicky stylizovanými obydlími na březích Nilu, s mladými chlapci a dívkami v bílých tunikách a černých parukách – se seznámil během první návštěvy. Nyní se jednoduše procházel večerním nábřežím Nilu, které pokud se čímkoliv odlišovalo od libovolného nábřeží západoevropského města, pak jen menší opotřebovaností. Ale přece jen, navzdory všednosti ulic rozředěné arabskou exotikou, Holmes zažíval tytéž podivné pocity, na které obrátil pozornost před dvěma lety. Tehdy je přiřadil k množství nových dojmů ze staroegyptské exotiky. Ale proč se to děje i dnes, v pracovní atmosféře, daleko od jakékoliv mystiky? Vnímání matrice minulosti, mysticky spojené se současností? Nečekaně se v paměti vynořili první průzkumníci vnitřku pyramid s jejich zvláštními osudy, potom se myšlenky vrátily k madridským besedám, kde Verov a Riego probírali řídící činnost 22 hierofantů. Bylo by třeba vytáhnout to téma na obědě u Salema.

Ráno se Holmes na chvíli podíval na konferenci, udělal nutné poznámky pro zprávu pro vedení firmy a vrátil se do pokoje. Bylo horko a dusno. Zapnul klimatizaci a rozložil „pikniky“ na sekretáři u okna. Pokaždé, když se na obrázky ruského „rébusu“ zadíval, uviděl v nich vyjádření nějakých nových hran reality, která často převyšovala ty nejdivočejší fantazie. Oficiant donesl na pokoj chladný „nápoj faraonů“¹ a zmrzlinu. Holmes popíjel nápoj malými doušky a rozmýšlel o okolnostech, které se doslova skládaly samy sebou, ale takovým způsobem, že jemu potřebná historie se vyprávěla jakoby sama. Už se chystal sejít do haly, kde ho měl čekat Mahmúd, když se najednou rozezněl telefon.

— Dobrý večer, pane Holmesi, — ozval se na druhém konci drátu známý hlas zástupce generálního ředitele firmy Charlese Harveye, — jak se cítíte? Jaké je v Káhiře počasí a jak tam s faraony?

— Všechno v pořádku, pane Harvey. Počasí je překrásné, za oknem plus třicet, v pokoji plus osmnáct, faraony jsem tentokrát neviděl, ale zkusil jsem chladný „nápoj faraonů“ — výborně hasí žízeň. Konference skončila a v pondělí odlétám do Londýna.

— Samozřejmě se omlouvám, příteli, ale jak byste se díval vydat se trochu jižněji od Káhiry?

— Nerozumím, Harvey. Nenabízíte mi sjet do Kapského města?

— Neuhádl jste, Holmesi. Nabízíme vám navštívit Bombaj. Vznikly tam problémy s naší indickou pobočkou a na poradě ředitelů jsme vaši kandidaturu určili jako nejvhodnější pro řešení problémů, se kterými jste se výborně vypořádal v Madridu a Curychu. Odezvy na vaši činnost jsou vynikající.

— Harvey, dle mého znáte špatně zeměpis. Mám dojem, že ve výkonné radě zůstala nostalgie po koloniální minulosti. Pokud je to tak, vybrali si pro realizaci svých imperiálních ambicí špatnou osobu. Dnes uběhl třetí týden co se motám po světě, a mám spoustu záležitostí v Londýně.

— Žádný problém, pane Holmesi. Podle podmínek dohody nemáme právo trvat na vaší cestě do Bombaje, ale pokud najednou vaše zájmy v Indii budou v souladu s zájmy „Ernst & Young”, budeme vám velmi vděční. Nashledanou, milý Holmesi, pokud si to rozmyslíte, zavolejte dnes večer.

— Ale dnes je sobota, Harveyi, a čeká mne zajímavý večer, — trochu nevhod odpověděl Holmes.

— Holmesi, vy přece víze, že nedodržuji sobotu. V pondělí musíme přijmout řešení, tak volejte, a přeji vám příjemný večer.

Na druhém konci se ozvalo pípání. Holmes chvíli přemýšlel o nabídce firmy, ale pohledem na hodinky si všiml, že se opožďuje, a rychle se vydal k výtahu. Mahmúd seděl v křesle s novinami.

— Dobrý večer, pane Holmesi, — ihned vstal naproti když uviděl znepokojený výraz Holmese, zeptal se, — máte nějaké potíže?

— Všechno v pořádku. Nejdeme pozdě?

— To u vás v Anglii je přesnost vlastností králů. A u nás na východě, pokud určí setkání na 18.00, můžete si být jisti, že vás nečekají dříve než v 19.00.

Pomalu se prodírali přes nespořádaný proud aut všech světových značek po ulicím starého města, dokud se nedostali do luxusního rajónu na břehu Nilu, kompletně se topícího v zeleni. Holmes si všiml, že Mahmúd několikrát projel na červenou.

— Mahmúde, proč jste projel na červenou?

— Na červenou se může, — klidně odpověděl Mahmúd.

— A na zelenou?

— Na zelenou tím pádem, — usmál se.

Auto zabočilo k dvoupatrové vile v mauretánském stylu a zastavilo u brány červenéno plotu. Na příjezdu je uvítal sám majitel a představil Holmese příjemné tmavé ženě v modrém indickém šárí.

Po obědě, který se skládal z desítky různých chodů, převážně indických vegetariánských, majitel pozval Holmese do svého kabinetu. Přinesli kávu, Holmes si s dovolením pána domu zapálil svou dýmku a připravil se vyslechnout povídání Salema.

— Před třemi lety do Káhiry přijela nevelká skupina z Ruska kvůli obnovení našich pracovních kontaktů, které se zpřetrhaly po roce 1991. Do roku 1991 jsem měl v Moskvě a v několika dalších městech SSSR celkem zavedený byznys. Můj nábytek měl v určitých kruzích dobrý odbyt, ale po rozpadu SSSR se v novém Rusku objevily nějaké polobanditské struktury, které naložily mým obchodům neúměrnou daň. Rozhodl jsem se zavřít své podnikání v té zemi, chápaje, že při tom ztratím větší část svého kapitálu. A ačkoliv nová vláda Ruska dělala široká prohlášení na celý svět o tom, že plánované hospodářství je demontováno a společnost buduje tržní ekonomiku, všichni seriózní podnikatelé pozorovali rozpad ekonomik v zemích bývalého SSSR. Moje cesty do Moskvy a Petrohradu mě přesvědčily o tom, že nynější deklarace nového režimu a ekonomická realita, vzniklá v zemi, nejsou zdaleka jedno a totéž. Proto jsem souhlasil přijmout účast v jednáních se skupinou, která dorazila, ne ani tak kvůli přání vrátit něco ztraceného, jako spíše dozvědět se, co se reálně v Rusku děje.

Skupina, vedoucí jednání, byla velmi nestejnorodá. Přirozeně v ní byli ti, kdo je vždy připraven nabalit se na problémech své země, ale byli tam i nějací noví, ze začátku pro mě zcela nepochopitelní lidé. Obstojně mluvili o svém vidění globálního historického procesu a zvláštního místa Ruska v něm. Zvláštního ne ve smyslu výjimečnosti Rusů, jako například chápou svou výjimečnost židé, ale v tom, že kultura každého národa, jeho historická minulost, tradice, jsou neopakovatelné a něčím nutné pro vybudování integrující kultury jediného lidstva budoucnosti. Měli i své vlastní vidění historie antického Egypta, který považují za kolébku současné západní civilizace. Zvláště je zajímalo období náboženských reforem faraona Echnatona, desátého faraona osmnácté dynastie. Podle jejich představ, ten faraon ještě v dětství získal odhalení Shora o monoteizmu, které vyjádřil ve známých Hymnách Atonu. Uvedli poměrně přesvědčivé argumenty té verze, když srovnali hymny Echnatona s verši Koránu a ukázali jejich identičnost nejen ohledně obsahu, ale i, což mě ohromilo mnohem více, ohledně rytmiky textů. Konflikt mezi hierarchií Amona-Ra a Echnatonem je podrobně popsán v mnohých historických monografiích, ale veřejnému mínění se ten konflikt vždy představoval jako konflikt osobnosti a nějakého náboženského klanu. Nesetkal jsem se s verzí o konfliktu na tomto základě mezi samotnými hierofanty, kteří skutečně realizovali stabilní řízení staroegyptskou civilizací během nejméně třech tisíc let. Ačkoliv při zdravé úvaze, je těžké si představit, že Echnaton realizoval své reformy takového rozsahu bez podpory nějakého klanu. Je také přirozené předpokládat, že takový člověk jako Echnaton musel mít následovníky, jejichž činnost se nemohla v historii odehrát bez povšimnutí. Jiná věc je to, jak ta činnost mohla být představená veřejnému mínění historiky, kteří vždy vyplňují určitou sociální objednávku.

Rusové mají za to, že právě Mojžíš byl jedním z prvních následovníku Echnatona. Pokoušel se realizovat myšlenky, jejichž stoupencem a hlasatelem byl faraon-monoteista, který se otevřeně postavil kněžské hierarchii. Ale, podle jejich názoru, projekt Mojžíše utrpěl krach, protože byl předem vepsán v globální projekt hierofantů ohledně podpory ateizmu ve vědomí společnosti. Ve výsledku byl Mojžíš pravděpodobně zavražděn po prvním roce „sinajského pikniku“, který se stal počáteční – reklamní etapou nadřazeného projektu, a chrámoví otroci, kteří odešli (nebo byli vyhnáni?) z Egypta, kteří byli do svého zotročení obyčejným kmenem kočovných semitů, se výsledkem činnosti objemnějšího scénáře ocitli ve specifickém koncentračním táboře, kde na nich byl během 42 let prováděn nelidský (ve plném smyslu toho slova) experiment, ke kterému měl Mojžíš jen ten vztah, že mu připsali jeho provedení, načež ho vynesli do statusu zakladatele historicky reálného judaizmu, který svým věroučením podměnil skutečné Odhalení.

Jak vidíte, historie je velmi zamotaná, a je jí skutečně těžké pochopit, dokud se nedostanete za hranice ohraničení, založených do psychiky kulturou, ve které jsme my i vy vyrostli. Ale pokud zkusit ta ohraničení odstranit, pak se odkrývají určité perspektivy na východ ze slepé uličky, ve které se současná civilizace ocitla.

— Promiňte, pane Saleme, co jste měl na mysli, když jste hovořil o specifickém koncentračním táboře a nelidském experimentu, provedeném na semitských kočovnících?

— Byl jste někdy v Sinajské poušti, pane Holmesi?

— Neměl jsem to štěstí.

— Velmi doporučuji, tím více, že naše cestovní kanceláře tam zařizují speciální pikniky pro turisty. Pokud byste v těch místech byl, bylo by pro mne mnohem jednodušší vysvětlit určité věci. Za tři tisíce let se to nehostinné místo skoro vůbec nezměnilo. Pokuste si představit kamenitou pláň naprosto bez života, kde je problémem nejen voda, ale i jídlo a kam se dostanete z žírné oázy, kde ročně sklízí tři úrody zrna a všemožného ovoce a zeleniny.

-pokračování-

ps.: k tématu "putování" semitského kmene Sinajskou pouští, viz analytická práce VP SSSR - Sinajský "pochod"

verze pro e-čtečky: gambit.mobi  gambit.epub