27.4.2018
z knihy Základy sociologie
Společnost, ve které není dostatečně univerzální a více méně efektivní kultura poznání všeobecně rozšířena, a je jen výsadou určité menšiny, a tím spíše menšiny ovládající určitou esoterickou subkulturu, nemůže mít vládu nad svým osudem a je odsouzena stát se obětí okolností, které někdy formují i její nepřátelé. Jako příklad může posloužit zhroucení ruského impéria v roce 1917 i zhroucení SSSR v průběhu přestavby.
Ukážeme to na konkrétním příkladu. V časopisu Věda a život č. 4, 1988, byl zveřejněn článek Jak přistupovat k vědeckému rozboru historie sovětské společnosti od profesora filozofických věd A. P. Butenka1, který v uvedeném článku píše:
«Přestože se řídíme jednou metodologií, zkoumáme a jsou nám známa stejná fakta, přicházíme k různým závěrům. Proč?»
A o kus dál najdeme odpověď na tuto otázku. Podle jeho názoru:
«… je to vysvětlitelné tím, že při zkoumání historie vedle metodologie a faktů existuje navíc koncepce sjednocující hlavní etapy posuzované historické doby. Jenže právě tuto koncepci mají autoři, kteří se mezi sebou přou, rozdílnou, a proto jsou vždy úplně stejná fakta osvětlována v jiném smyslovém odstínu.»
V době existence světového socialistického systému pracoval doktor filozofických věd, profesor A. P. Butenko jako vedoucí oddělení obecných problémů světového socialismu Institutu ekonomiky světového socialistického systému při Akademii věd SSSR. Nejednalo se tedy o žádného řadového nižšího vědeckého pracovníka. Byl to představitel tehdejší vědecké „elity“.
Z toho, co píše v uvedených úryvcích, je možné pochopit, že při takové bídě v oblasti metodologie poznání příznačné pro vědeckou „elitu“, která radila politikům a připravovala a odůvodňovala politická rozhodnutí, se Sovětský svaz prostě zhroutit musel.
Jeho článek je jedním z mnoha příkladů toho, jak nositelé oficiální filozofie v SSSR, na základě svého kaleidoskopického chápání světa — v rozporu nejen se Životem, ale i se svými zakladateli a klasiky2, — trvali v podstatě na principiální nemožnosti poznat Svět: prý - všichni „mají rozdílné koncepce“. A odkud a jak vznikly vzájemně se vylučující koncepce, a jaká koncepce z množiny možných je pravdivá? Tak tuto otázku si autor článku nepokládá, čímž se v podstatě rozumí objektivní nevyhnutelnost různorodosti koncepcí a názorů z nich vyplývajících, které se navzájem vylučují.
Je proto nutné vyjasnit si otázku: V čem spočívá podstata metodologické kultury a čím se projevuje?
Metodologie poznání má sloužit k odhalování a rozpoznávání dílčích procesů (objektivních různorodostí) a jejich vzájemné vloženosti do nadřazených procesů. Metodologie — metodologie poznání a tvořivosti — se vztahuje se na procesy3 – události v souhrnu životních událostí. Dílčí fakta, která je nutné zkoumat, aby bylo možné řídit okolnosti, mohou být zároveň součástí několika vzájemně vložených procesů.
A. P. Butenko sice píše o „zkoumání faktů“, ale již neříká ani slovo o procesech-událostech, jejichž podstatu mají při výkladu koncepcí-modelů ta fakta ilustrovat. Pokud „zkoumáme“ fakta a ignorujeme procesy, které jsou jim nadřazené, tak programujeme vznik situací popisovaných příslovím „pro stromy nevidí les“. Ve výsledku může dojít k situaci, kdy do jedné koncepce zařadíme fakta vztahující se k různým objektivním procesům a získáme tak model-koncepci objektivně neexistujícího procesu. To samé se stane i v případě, kdy budou nějaká fakta z posuzování vyloučena za účelem uplatnění nějaké „ďábelské logiky“, aby na jejím základě mohl být vytvořen nějaký tunelářský scénář s cílem o něčem přesvědčit společnost. Stejný výsledek získáme, bude-li zkoumání té či oné problematiky zakázáno pod různými, zdánlivě ušlechtilými záminkami jako: „nezpochybnitelnost“, „politická korektnost“, dodržování zombifikujících norem té či oné korporativní etiky apod.
Koncepce určená plnit roli modelu reálného procesu nesjednocuje „časové etapy“, jak píše Butenko. Koncepce sjednocuje fakta v subjektivní interpretaci možná objektivně existujícího procesu; a etapy procesu střídajíce jedna druhou vytvářejí čas (historický nebo jinak řečeno – sociální, podmíněný sociálními procesy: viz kapitola 3.7 o trojjedinosti matérie-informace-míry) podmíněný samotným procesem jako etalonem času, který může být porovnáván s jinými etalony časů.
V případech, kdy není metodologie poznání Pravdy-Skutečnosti orientovaná na odhalování a rozeznávání procesů uvědoměle osvojena, vede přemíra dílčích faktů náležejících k dlouhodobým různorodým a mnohostranným, objektivním, vzájemně vloženým procesům k tomu, že množství metodologicky negramotných lidí přichází k („pluralismu“) množství NEDŮVĚRYHODNÝCH, vzájemně neslučitelných názorů na jeden a ten samý objektivní proces.
A to je právě to, co A. P. Butenko charakterizoval slovy rozdílné koncepce autorů, kteří se mezi sebou neshodnou.
V letech přestavby to bylo vyzdviženo na úroveň ideálu života společnosti a nazváno „pluralismem názorů“ bez ohledu na to, které z názorů jsou lživé (a o to více – lživé na základě zlého úmyslu), a které jsou pravdivé; a v čem konkrétně jsou mnohostranné názory pravdivé nebo lživé4. Navíc projevy veřejného zájmu k otázce, jaké konkrétně názory a teorie jsou pravdivé a jaké lživé (a tím spíše ze zlého úmyslu lživé), a veškeré pokusy rozpoutat o této problematice ve společnosti veřejné diskuse gorbačovský režim metodicky a cílevědomě likvidoval. Přitom režim stejně metodicky kultivoval „pluralismus názorů“, který nemá nic společného s právem jedince mít svůj vlastní názor a být přesvědčen o jeho správnosti.
„Pluralismus názorů“ je v davu negramotném z hlediska metodologie poznání a bez vůdce-předáka nevyhnutelný jev, je-li dav na nějakou dobu ponechán sám sobě. Právě z tohoto důvodu je reálná demokracie v davu nemožná a formálně „demokratické“ procedury jsou v něm jednoduše zástěrkou pro diktaturu zákulisní mafie metodologicky vyzbrojených esoteriků. Pluralismus názorů je ve vztahu ke společnosti ničivý, neboť absolutní většina názorů je nesmyslných a nejsou vyjádřením různých hran jedné a té samé, pro všechny společné, objektivní Pravdy-Skutečnosti.
Pokud však člověk disponuje efektivní osobnostní kulturou poznání, tak dílčí fakta procházejí hranolem metody poznání a ve výsledku vzniká subjektivní koncepce objektivního procesu. Vytvoří-li se ve společnosti dostatečně široká vrstva metodologicky zdatných lidí, kteří se budou věnovat misi osvěty a šíření metodologického poznání ve společnosti, tak má taková společnost šanci přejít k jiné kvalitě života.
Jinými slovy:
Všechny koncepce a všechny varianty každé z nich jsou důsledkem té či oné metodologie poznání a tvořivosti, která se projevila v subjektivních osobnostních návycích (poznání a tvořivosti).
Princip „praxe je kritériem pravdy“ se ve vztahu k důvěryhodnosti subjektivní koncepce objektivního procesu projevuje ve sbližování prognóz s realitou vývoje objektivního procesu v budoucnosti a v odhalování dříve neznámých faktů a jejich vazeb v jeho minulosti na základě koncepce, která na sebe vzala roli modelu reálného života. Právě proto spočívá základní otázka filozofie užitečné pro život ve vyřešení úkolu mnohovariantního předvídání průběhu událostí v Životě s cílem vypracovat si co nejvhodnější linii vlastního vlivu na jejich průběh.
Jeden jediný fakt, který nezapadá do teorie (a právě tak do hypotézy), však postačuje k tomu, aby tato teorie (hypotéza) byla uznána za neprůkaznou v té podobě, v jaké vznikla, a to buď úplně, nebo v dříve přijaté oblasti jejího použití. A to platí jak pro přírodní, tak i pro společenské vědy.
Takže nová, dříve neznámá fakta a společenská praxe v průběhu času buď potvrzují správnost subjektivní koncepce objektivního procesu, nebo vedou k nutnosti jejího zdokonalování, přehodnocení a to až do té míry, kdy musí vzniknout principiálně nová koncepce.
Vzhledem k tomu, že jeden a ten samý objektivní proces se obvykle projevuje v množství různorodých dílčích faktů, mohou být různým badatelům přístupné různorodé soubory faktů. Jestliže však nestudují fakta, ale jeden a ten samý objektivní proces a disponují dostatečně efektivní osobnostní kulturou poznání uplatňovanou v cílech a rámci božího Záměru, musí se s ohledem na jednotnost míry (matrici možných stavů) a objektivitu informací v Životě v případě jednoho a toho samého objektivního procesu časem nevyhnutelně dobrat k jednotné koncepci. Přitom může být jeden a ten samý názor vztažený na jeden a ten samý proces (událost) v Životě vyjádřený různými lidmi odůvodněn (ilustrován) různými fakty.
1 Anatolij Pavlovič Butenko, (1925 – 2005). V době existence světového socialistického systému pracoval jako vedoucí oddělení obecných problémů světového socialismu Institutu ekonomiky světového socialistického systému při Akademii věd SSSR (od roku 1993 – Institut mezinárodních ekonomických a politických výzkumů při Ruské akademii věd, kde byl hlavním vědeckým pracovníkem od roku 1988 do roku 2005).
2 K. Marx, B. Engels, L. D. Bronštejn (Trockij), V. I. Lenin, J. V. Stalin byli přesvědčeni o poznatelnosti Světa a otevřeně toto své přesvědčení propagovali a odůvodňovali.
3 Со-бытие / událost — jak je vidět ze struktury slova (v ruském jazyce), tak jde o proces v souhrnu jiných procesů a o žádný ustrnulý fakt.
4 To je také jeden z nesporných ukazatelů omezenosti M. S. Grobačova ve vztahu k jeho funkci lídra vládnoucí strany a hlavy státu, nebo jeho vytříbené zákeřnosti. To samé se týká i ostatních politicky aktivních „demokratizátorů“ epochy přestavby a reforem na území SSSR.
Informační báze KSB