Otázka - Odpověď V.V. Pjakina ze dne 09.07.2018

14.7.2018

Otázka - Odpověď - 09.07.2018.txt (48981)
Otázka - Odpověď - 09.07.2018.srt (76329)
 

Fond konceptuálních technologií uvádí Analytický pořad Otázka-odpověď
Dobrý den Valeriji Viktoroviči.
Dobrý den ...09.07.2018.

Zdravím naše vážené diváky, posluchače a kolegy ve studiu.

00:33

A jak tvrdí naše federální média, tak v noci ze sedmého na osmého července celá naše země nespala, protože sledovala fotbalový zápas mezi reprezentací Ruské federace a Chorvatskem. V souvislosti s tím se vás Vladimir ptá s ohledem na vaše minulé výroky související s účastí naší reprezentace na tomto mistrovství. Valeriji Viktoroviči, předtím jste říkal, že globální prediktor při svém plánování tohoto mistrovství světa ve fotbale v Rusku, naplánoval i to, že jedno z předních míst má zaujmout Rusko. Co se změnilo?
Tým byl odepsán státní elitou USA díky podpindosníkům a podpindosnickým fotbalistům?
A konkrétně s ohledem na podivnou reakci Medvěděva na tribuně, nedbalou hru s hromadou těch nejhrubších chyb, ani nemluvě o té penaltě.
Nebo za to mohou neschopní fotbalisté, kteří dokážou hrát pouze se slabými týmy a válet se v nočních klubech?
Nebo se pro globální prediktor něco změnilo?

Nic se nezměnilo. Všechno, co bylo v plánu, se také stalo. O čem jsem mluvil?
Když říkáme přední místo, tak to neznamená jen medailové místo, ale jedno z dobrých umístění. A v dané situaci se ruský tým umístil tak vysoko, jak se mu nepovedlo několik desetiletí. Umístil se velmi dobře a to už je samo o sobě přední místo i s ohledem na to, že jim za to FIFA vyplatí slušné peníze. Když jsem ale mluvil o tom, že globální prediktor naplánoval jedno z vysokých umístění, jedno z těch úspěšných míst pro ruský tým, tak jsem mluvil také o tom, že nestačí jeden telefonát a politická podpora fotbalistů, že aby dokázali vyhrát, je také nutné, aby na to byli fyzicky připraveni.

V podstatě máme individuálně schopných hráčů dost. Jenže tu nefunguje systémový výběr takových hráčů pro naši státní reprezentaci. Zde je nutné přiznat zásluhy Čerčesovi, že tento systém změnil a začal vybírat hráče pro náš fotbalový tým. Ale každý tým, třeba i stavební četa, jakýkoliv pracovní kolektiv není jen součtem úzce specializovaných, vysoce odborných, profesionálních individualit, jde v něm o individualitu toho součtu. Jedná se o to, jak mezi sebou tyto lidi zkombinujete a zda je využijete tak, aby jejich jednotlivé individuální kvality násobily individuální kvality ostatních členů týmu a to potom vedlo k lepšímu výsledku a lepšímu umístění.

Je třeba říci, že právě to byl kámen úrazu španělského týmu. Ale k tomu se teď dostaneme. Takže ten problém byl, jak s kým máme hrát. A Čerčesov začal skutečně nabírat tým, také ho za kdeco kritizovali. Je nutné říci, že i okolo jmenování samotného Čerčesova se rozehrál skandál. To právě toto mistrovství odhalilo tu věc, že Mutko je nepotopitelný, když Mutko, který přivedl Čerčesova, zůstal ve vládě. To znamená, že v globální hře hraje na vyšší úrovni než mnozí naši úředníci. To jeho oddanost klanově-korporativním zájmům vedla k tomu, že byl znovu jmenován. Dokázal ale také překonat tu situaci, kdy tu byl ze strany americké státní elity diktát s ohledem na formování našeho týmu.

Obrátili jsme se na vyšší úroveň a bylo nám povoleno zformovat určitý tým, nemohli jsme však očekávat příliš mnoho. Ta věc se má tak, že je-li stát nemocný, nemůžete očekávat, že je-li nemocný, a to i ideologicky, tak dokáže sestavit tým, který by to mistrovství mohl vyhrát. To prostě není možné.
 

A to tím spíše, že už tak nám globalisté pořádně pomohli.
Zařídili nám skupinu, ve které jsme neměli problém dobře zahrát. Zajistili, se vším všudy zajistili vítězství naší reprezentace nad španělskou reprezentací. Ale právě tato okolnost také vedla k tomu, že už nám nezajistili vítězství nad chorvatskou reprezentací. Chci však zdůraznit, že to nesnižuje význam toho, že naši fotbalisté usilovně běhali a snažili se ze všech sil.
 

My tu ale nehodnotíme sportovní hru, protože znovu opakuji, že žádný čistý sport dávno neexistuje.
Zbyla jen politika a my hodnotíme to, jak byl z tohoto hlediska zajišťován tým. Jasně vyhráli nad Saúdskou Arábií, když hráli s Egyptem, tak už začalo být jasné, že ten tým nehraje dost dobře. Ale v té chvíli již do hry vstoupily politické informační kroky, žádné sportovní, ale politické. Sondování situace a předpovědi, že ruský tým se umístí určitě dobře a může dokonce i vyhrát. Když však postoupil ze skupiny a z osmifinále se po zápasu se španělským týmem dostal do čtvrtfinále, bylo jasné, že to je pro náš tým krajní hranice jeho možností.

To vítězství nad španělským týmem v podstatě zajistili globalisté.
Tak mi to vyšlo, že jsem neztrácel čas tím, abych se díval na celé zápasy. V klidu jsem si po jejich skončení přečetl rozbory sportovních komentátorů a analytiků. Podíval jsem se jen na jednotlivé fragmenty z přehledu zápasu, abych to také viděl a mohl danou hru zhodnotit podle těch nejvýznamnějších okamžiků, na které ti sportovní analytici poukazovali. Ovšem v případě toho zápasu mezi Ruskem a Španělskem to bylo jinak, tam jsem se prakticky na půlku toho zápasu podíval, protože jsem čekal na pořad, který měl začít po tom zápasu, a proto jsem měl možnost ho sledovat.
 

A když jsem se na to díval, tak mi vrtalo hlavou, kde jsem už něco podobného viděl. Kde? Kdy? A až po skončení hry jsem si uvědomil, že jsem to v podstatě vidět nemohl, protože tento zápas v Sovětském svazu nevysílali v rádiu ani v televizi. Šlo o utkání v rámci olympiády v roce 1952 ve finském Tempere mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Šlo o významný zápas, a jak tenkrát probíhal? Tenkrát to první střetnutí s Jugoslávií dne 20. června 1952 skončilo nerozhodně (5:5) a ta hra byla velice zajímavá. Proč a jak jsme prohráli v prvním poločase 3:0, je otázkou. Existují různé hypotézy a dohady, ty teď ponecháme stranou a pouze řekneme, že k tomu přispěly objektivní okolnosti.
 

Potom, sotva začal druhý poločas, to bylo 4:0, potom 4:1, potom 5:1 a všichni řekli, že je to jasné, že Jugoslávie musí vyhrát, to je jednou jisté, otázkou už jen zůstává, kolik to na konci bude, už to přece bylo 5:1. Posledních 15 minut se to ale všechno změnilo. Za těchto 15 minut náš tým dokázal vstřelit čtyři góly, aniž se dočkal odpovědi. Takže to skončilo nerozhodně 5:5, proto se tenkrát hrálo celé opakované utkání (za dva dny). Ale těch 15 minut ukázalo, že v opakovaném utkání nemá jugoslávský tým žádnou šanci nad sovětským týmem vyhrát. A proč jsme tedy nakonec v tom opakovaném utkání prohráli 3:1?
 

Protože do té hry zasáhlo vyšší moskevské vedení, které tam poslalo celou delegaci, která na tréninku jednoduše naše sportovce fyzicky vyždímala a poslala absolutně vysílený tým do toho opakovaného zápasu s Jugoslávií. Zatímco jugoslávský tým, který absolutně, jehož nálada byla natolik skleslá… Oni si totiž uvědomovali, že se jim vyhrát nad sovětským týmem nepovede. Věděli, že to musí prohrát, ale potom je opět vzpružilo, když se dozvěděli, že zatímco oni odpočívají, protože jim před tou opakovanou hrou zajistili úplný odpočinek, jen s lehkou rozcvičkou, aby se trochu rozhýbali...
 

Šlo jen o lehkou rozcvičku na udržení formy. Ve skutečnosti se jednalo o odpočinkové dny. Zatímco ruské sportovce v té době vyždímali jako citróny, a potom je teprve pustili do hry. A bez ohledu na to, že již v šesté minutě Bobrov vstřelil první gól, jsme prohráli 3:1. A proč jsem to vyprávěl? Protože to, co se stalo na zápase Rusko-Španělsko, přesně kopírovalo to, co proběhlo na tom zápase SSSR-Jugoslávie. V roce 1952 už bylo jasné, že soudruh Stalin dlouho nevydrží, takže se vedení SSSR musí rozhodnout, na čem v budoucnosti postaví své řízení.

Dokud se schovávali za široká záda Josifa Vissarionoviče, mohli si dovolit různé kotrmelce. Když však potom musíte sami rozhodovat o tom, kam povedete takový obrovský stát, jak se začleníte do světa, jakým způsobem budete budovat své vztahy se Západem. A navíc s ohledem na tu okolnost, že to především řady bolševiků za Veliké vlastenecké války velice prořídly, a do vedoucích pozic se všude dostali trockisté, protože to byli trockisté, kdo se zmocnil moci.

Chruščov byl jasný trockista, byl to přímý následovník Trockého.
A tito trockisté tedy řešili problém, jak se začlení do nových reálií poststalinského světa. Jak budou řídit stát, jak budou navazovat vzájemné vztahy, jak bude vypadat rovnováha. A v tomto ohledu, s ohledem na to bylo nezbytné okamžitě začít hledat kontakt se Západem. A jak takový kontakt mohl být navázán? Ten kontakt mohl být navázán přes pseudosocialistickou Jugoslávii, neboť Josip Broz Tito udržoval se Západem velmi přátelské vztahy. To ovšem znamenalo, že konflikt mezi jugoslávskou komunistickou stranou a sovětskými komunisty poškozoval trockistické zájmy při hledání vhodného nárazníku pro navazování kontaktů se Západem přes výslovně strukturní řízení.

Takže ti, kteří plánovali, že se dostanou do vedení po Stalinovi, potřebovali předvést, už teď dát najevo, že jsou připraveni se „přátelit“, aby navázali kontakt s Jugoslávií. A tak zajistili jugoslávské reprezentaci vítězství nad ruskou reprezentací, reprezentací SSSR.
Mimochodem v tomto ohledu je to osmifinále Rusko-Španělsko a zápas SSSR-Jugoslávie jako přes kopírák. Oni to tedy potřebovali dát najevo a tak vlastním politickým vlivem na sportovce zajistili Jugoslávii to vítězství. Předvedli tak svou touhu přátelit se.

Vzpomínáte, jak hned po Stalinově smrti se Chruščov okamžitě obrátil na Josifa Tita:
„Pojďme zapomenout na všechny bývalé křivdy, obnovíme naše přátelství.“
Tím iniciátorem toho usmíření byl výslovně Sovětský svaz, přestože vina byla plně na straně Josifa Tita. Byl to on, kdo v Jugoslávii ustavil pseudokomunistický fašistický režim. A ideologicky by měl svůj postoj tedy korigovat právě Broz Tito. Jenže znovu opakuji, bez Jugoslávie nebylo možné strukturně navázat kontakt na vedení (západních) států. Potřebovali ji jako nárazník. No a tento nárazník naše sovětské vedení začalo budovat v roce 1952, aby potom po Stalinově smrti mělo možnost navázat kontakt s Jugoslávií.

A teď se vrátíme k tomu, jak to proběhlo teď a tady.
Když lidé hodnotili a porovnávali schopnosti ruského a španělského týmu, tak v podstatě nikdo nepochyboval o tom, kdo vyhraje. Vůbec nikdo. Dokonce i v Rusku, kde oslovovali lidi ve fanouškovských zónách, na stadionech, všichni říkali, že vyhrát nad španělským týmem se asi nepovede. Já jsem všem říkal, že to není tak jisté, že to vůbec není tak jisté, protože okolnosti jsou takové, že bude-li náš tým alespoň trochu schopný ustát tu hru, tak vyhraje. A náš tým tento minimální požadavek na výdrž splnil, takže vyhrál.

Ale toto vítězství nad Španělskem předurčilo to, že druhý zázrak globalisté už organizovat nebudou. Protože musí být show, musí to vypadat jako sport. Kdyby to samé provedli ještě i s Chorvatskem, tak by už bylo příliš zřejmé, že tady něco smrdí, že tu je nějaké řízení shora. A co se týká toho řízení shora, tak ve vztahu ke španělskému týmu bylo více než očividné.
Jak se to projevilo? Tak se na to podívejme.

Tým zformoval jeden trenér, ale bezprostředně před mistrovstvím světa ho vyměnili. A co to znamená? Každý trenér má vlastní názor na to, jaké hráče potřebuje, aby s nimi vyhrál. A mezi ním a těmi hráči panuje určité emocionální ovzduší, způsob komunikace, jsou v tom sehraní. Hráči se naučí, jak mu porozumět a on se zase naučí, jak rozumět jim. Mají společný pohled na způsob jak vyhrát, prostě už vědí co a jak. Když pak vymění trenéra, tak ať už je jeho nástupce jakkoliv schopný ho nahradit, má svou individualitu.
 

Opět zopakuji, že žádný tým není součtem individualit, ale individualitou toho součtu. V daném případě vyměnili jeden z prvků, přičemž se z hlediska organizace týmu jednalo o prvek klíčový. Ale je toho ještě víc. Kromě určité disharmonie mezi trenérem a jeho týmem tu máme ještě jednu okolnost.
Politický aspekt v jejich vztazích, do kterého ten tým uvrtali, vedl k tomu, že v týmu vznikla situace, za které se přibližně tři skupiny plynule přecházející jedna do druhé zhruba rozdělily na dvě skupiny, které se kvůli politice mezi sebou nebavily. Vnitřní politické problémy ve Španělsku se staly určujícím faktorem v komunikaci uvnitř španělského týmu. A proto Španělsko hrálo nevalně. Byl tu tedy problém, jak ten tým lépe sehrát.

Takže trenér a všichni okolo toho španělského týmu museli tu situaci řešit. Oni se všichni počítali za tým schopný utkat se o první místo, to je oč tu stále šlo. A v osmifinále se měli utkat s týmem Ruska, který je v žebříčku na 70. místě. Co by tedy trenér měl v takové situaci podniknout, a co tým?
Museli se konečně sehrát a stát se jednotným týmem, stát se tou individualitou s určitými kvalitami, proměnit se v živý organismus, začít se mezi sebou bavit a sehrát se, hodit své politické názory za hlavu, naučit se rozumět záměrům svého trenéra a plnit je, tyto vztahy museli navázat.

Takže trenér udělal věc, která se v té chvíli zdála být objektivní. Co bylo třeba podniknout? Pojmout to utkání Rusko-Španělsko jako prvek celkového tréninkového programu před budoucími zápasy. To znamená sehrát tým, stmelit ho a v podstatě tak tedy jednal a všichni to chápali. Napřed v tréninku kluky potrápit, a potom je v lehkém utkání s ruským týmem nechat všechno to, co si tvrdě nacvičili s plným nasazením v tréninku uplatnit a tým by byl hotov, připraven dále vítězit. To vůbec nebyla špatná strategie až na to, že náš tým už měl jinou kvalitu, řídil ho jiný trenér s jinými úkoly.

Takže to pro ně žádná procházka růžovým sadem nebyla. A bez ohledu na to, že 80% času měl míč španělský tým, nedokázal v podstatě nic udělat. Náš tým zabral a hra se jim nedařila. A potom došlo na ty penalty. A jak to komentoval náš komentátor?
„Statistika odpoví na všechno a španělský brankář podle ní chytá nejlépe góly vystřelené tak a tak a náš brankář podle statistiky zase vystřelené tak a tak.“
A tak se začaly kopat penalty. A co se stalo? Ukázalo se, že naši hráči tu statistiku asi znali a kopali míč tam, kde ho měl španělský brankář problém chytit a dva španělští hráči očividně tu statistiku neznali.
 

Zde nijak nesnižuji zásluhy Akinfejeva, ale skutečnost, že nám ty dva míče darovali, je… Co na to řekl potom komentátor? „No jen se podívejte, jak je ta statistika přesná. Přesně ty míče, které Akinfejev podle ní nejlépe chytá, opravdu chytil.“
Bylo tedy vidět, kdo je zasvěcen do toho, jak je třeba hrát, a kdo není. Ale pro ty hráče ze španělského týmu, kteří skutečně hráli, to byla tragédie. Byl to pro ně šok: „Jak je to možné? My jsme do hry dali vše, a kdo to nad námi vyhrál?“ Další den ve španělském tisku všechno analyzovali. A ukázalo se, že všechny příčiny jsou objektivní.

Takže předvedli jak zařídit, aby tým prohrál, ale nikdo za to nemohl. Ve španělském týmu za to tedy nikdo nemůže, ale přesto prohráli. Takto se realizuje řízení. Jakmile však proběhnul tento zápas, tak bylo jasné, že druhý takový zázrak našemu týmu zařídit nemohou. A stejně jako španělský tým nemohl s naším prohrát jinak než na penalty, tak zase náš tým musel v tom dalším utkání, ve čtvrtfinále, prohrát přibližně podle stejného schématu, a proto tak také prohrál. Přičemž ukazatele hry byly v porovnání s tou hrou se Španělskem poněkud vyšší.

Jenže nesmíme zapomínat na to, že chorvatský tým je také profesionálně o dost horší, než ten španělský. A znovu opakuji, že jde o individualitu součtu.
My jsme tou hrou s nimi zajistili potřebné show a prohráli jsme tak, že jsme vlastně neprohráli.
To znamená, že úkol byl splněn a to se vším všudy. Globální prediktor zajistil Rusku jedno z nejlepších umístění a v podstatě přední místo. Nebyly to první tři, čtyři místa, ani finále, ale došli jsme do čtvrtfinále. Vždyť kdy se nám něco takového povedlo? Je to také ukazatel toho, že se Rusko uzdravuje.
 

A zde je třeba zmínit ještě jednu okolnost. Všichni, kteří si myslí, že sport stojí mimo politiku, ať si vzpomenou na ta prohlášení chorvatských hráčů, kteří prohlásili, že bojovali za Ukrajinu: „Sláva Ukrajině!“ To znamená, že je jim fašistický režim na Ukrajině blízký. A je to skutečně tak, Chorvatům je ten fašistický režim na Ukrajině blízký, protože Chorvaté jsou v podstatě ve vztahu k Srbům…
Oni jsou sice také Srbové, ale jsou to takoví „srbští Ukrajinci“. Ukrajinci v srbské variantě.
- „Svidomí“ Chorvati?
- Ano, „svidomí“ Chorvati, srbští katolíci.
Proto jsou si ideologicky blízcí se „svidomými“ Ukrajinci, a proto jsou také naladěni protirusky. Na tom prohlášení není vůbec nic překvapujícího. A u nás si někteří myslí, že když si zazpívají pod bílým hadrem hymnu, tak to nic neznamená. Znamená a to hodně.

Sport se již dávno změnil v politiku.
Politiku prosazovanou všemi silami. Teď ho za to jako odsoudili a vyloučili z mistrovství, ale zárodek tu máme a ten se bude rozvíjet. Chorvatsko plně podporuje genocidu obyvatel Donbasu, genocidu ukrajinského obyvatelstva. To je to, co znamenají ta prohlášení, ať už teď tvrdí cokoliv. Jediná možnost, která by doložila, že Chorvatsko politicky tato prohlášení odsuzuje, by bylo jejich okamžité vyloučení z reprezentace, ale to neudělali.

To znamená, že Chorvatsko na státní úrovni podporuje genocidu ruského obyvatelstva žijícího na Ukrajině.
Těch, kteří nejsou „svidomí“ a Ukrajinci jsou jen díky místu svého bydliště. Je to všechno náš jednotný národ, Malorusové, Bělorusové a Velkorusové. Trojjediný ruský národ, který zahrnuje i ostatní národnosti. To je všechno, co se k tomu dalo krátce říci.

29:46

Další otázka je od Deutschlanda. Valeriji Viktoroviči, je možné říci, že příjezd senátorů USA k Lavrovovi a do Státní dumy je pukrle před Putinem?

V žádném případě! V naší politické sféře si lidí dost dobře neuvědomují, kdo je to Trump. A když já říkám, že Trump vyhraje, tak to není kvůli tomu, že bych ho podporoval či nepodporoval, že bude lepší a vnímavější, protože má slovanskou manželku, či něco podobného. Absolutně ne.

Trump je americký prezident, který pracuje na úrovni globální politiky a je tedy představitel globální elity.

Pokusy vysvětlit jeho jednání tím, že je to ve své podstatě hokynář, tak okamžitě poukazují na ignoranci mluvčího: „To tvrdíte vy? A to si říkáte analytik? Vy si myslíte, že jedná tak jak jedná, protože je hokynář? To jen znamená, že vy nejste žádný analytik.“
Nic podobného. Všechny ty jeho bankroty byly pouze jeho testováním na stres a odolnost, byla to jeho zkouška, aby se dostal mezi globální elitu. Srazili ho, aby viděli, jak to dokáže vyřešit. Co dokáže zařídit, jak se vyzná, či nevyzná…
Opakuji, že Churchill u podobných zkoušek propadl a tak zůstal na úrovni státní elity.

Ale Trump všechny ty zkoušky udělal a to byly dost tvrdé. Je teď zástupcem globální elity a je naladěn protirusky.
On hájí zájmy globální elity a USA a Rusko je pro něj jen spotřební materiál. To je třeba si uvědomovat. Když pro něj bude výhodné se s Ruskem přátelit, aby tak vyřešil vnitřní americké problémy, problémy globálního prediktoru, tak se bude s Ruskem přátelit, ale ve svém zájmu a za svých podmínek. To je třeba si uvědomovat.

Přijela delegace. A není to náhoda, že přijela právě 4. července, v Den nezávislosti USA. Vždyť k čemu v podstatě došlo? Ta delegace vešla a mluvčí, který řídil schůzi Státní dumy, přerušil toho, který právě mluvil a řekl: „Přišla k nám americká delegace, pojďme povstat a uvítat ji.“
Co to jako mělo být? Zdvořilost? To není žádná zdvořilost, je to projev jeho otrockého, lokajíčkovského vztahu k páníčkovi. Páníček přišel!
- To oni udělali pukrle.
- A museli udělat pukrle.
„Vstoupil páníček, tak musíme povstat!“ A kdo byl ten mluvčí? Ivan Ivanovič Melnikov. První náměstek předsedy KPRF. Ti stejní lidé, kteří potápěli Rusko, SSSR, jsou stejně jako dřív ve své duši otroky a podpindosníky. Pro ně je důležitý páníček. Mohl to v klidu udělat až potom:
„Navštívili nás naši američtí kolegové…“ Všechno by jim ukázal a hotovo. To by bylo normální.

V americkém kongresu lidé vstávají, když k nim někdo zajde? A naši vstali a začali tleskat, přičemž většina s takovým nadšením: „Páníček nás navštívil.“ Vrhali takové oddané pohledy. A znovu opakuji, že režisérem toho podlézavého a pro Rusko a poslance Státní dumy ponižujícího činu byl představitel KPRF, která prý bojuje za nezávislé Rusko.

Když mluvíte o nezávislosti a suverenitě, tak tady máte konkrétní čin, to, co tam proběhlo. Opakuji, že to nebyla náhoda, že se to stalo 4. července. Vešli tam a oni se poklonili. A před kým? No přece před svým páníčkem, a to 4. července. Všichni vstali, všechno přerušili:
„Vždyť co tu máme jiného na práci? Jakési zákonodárství pro jakési zaostalé Rusko? Páníček přišel, okamžitě všichni vstaňte. Okamžitě se mu všichni věnujte!“
- Všichni si navlékněte na nos zvoneček. (film Kin-dza-dza/označení nižší kasty)
- Ano, všichni se okamžitě uctivě pokloňte.
To se mělo stát, a právě proto to bylo 4. července, bylo zapotřebí předvést, co je Rusko zač, nač se zmůžeme.

Proto také jeden z těch senátorů po návratu do USA prohlásil:
„Děláme chybu, když sankce uvalujeme na Rusko, které je stabilní. My musíme sankce uvalovat na naše lokajíčky, kteří nám posluhují, a kteří dělají, co se jim řekne, kteří jsou ve vedení. Viděli jste, jak všichni povstali? Jen jsme vstoupili do Státní dumy, a hned vyskočili. Protože jsme vstoupili my, jejich páníčkové, bílí sáhibové, panstvo. A oni nejsou nic než obyčejní slouhové, naši otroci, kteří to dobře vědí, a proto sami hezky povstali. Oni nevědí, co je to pracovní etika, zdvořilost, plazili se před námi po kolenou, před bílým panstvem. A kdo přitom stál v jejich čele? KPRF!“

Jen si vzpomeňte, že jakmile USA něco potřebují, třeba provést nějakou politickou akci, aby na jejím základě postavili svou propagandistickou protiruskou kampaň, Raškin vyskočí jak čertík z krabičky a zaangažuje straníky a přívržence, kteří zajistí potřebný obrázek pro média a pro přijetí určitého zákona. To právě kvůli tomu, že potřebovali prověřit nakolik je náš řídící sbor stejně jako dřív podpindosnický a připravený posloužit zájmům USA, poplivat ruské zájmy, přišli do naší Státní dumy právě 4. července.
 

Jednalo se o test, kterým naše státní vedení neprošlo. A my se tu bavíme o nějaké suverenitě? Potom se divíme, kde se vzal ten penzijní zákon, proč je zaváděno DPH, které likviduje naší ekonomiku…
O tom penzijním návrhu zákona ještě lidé diskutují a co to DPH? Vždyť při té příležitosti ještě zvedají DPH, které likviduje výrobu, které jen stimuluje rozvoj naší ekonomiky jako surovinového přívěšku Západu. A to všechno dělá „naše“ vlastní vláda! To je bilance našeho vedení, a potom chceme na Putinovi, aby za nás jako děda Mráz všechno zařídil?

Američané vám předvedli veškerou tu prohnilost našeho státního vedení. Předvedli vám, komu se naši poslanci podřizují, jaká je ta jejich lokajíčkovská mravnost a čí zájmy jsou pro ně důležitější. Je to stejné, jako si jen tak zazpívat nějakou tu písničku. A kdyby jen tak nějakou, ale ruskou hymnu! A pod bílým hadrem!
To jsou události stejné úrovně, stejného významu a teď šlo o naše poslance, kteří formují naší právní úpravu! Je teď zcela jasné, na koho jsou orientováni. Předvedli nám, že je pro ně okřiknutí ze Západu důležitější, než kvalita životů a přání našich občanů, ruských obyvatel, protože oni jsou všichni jejich lidé, všichni se orientují tam.

Jsou připraveni plazit se po břiše před páníčkem a likvidovat Rusko až do hořkého konce. To udělali všichni, kteří vstali a tleskali. A kdo je přitom vedl?
 

V čele byla KPRF! A ta je tím hlavním zrádcem a imitátorem, kterému vůbec nelze svěřit řízení Ruska.
Jen se na ně podívejte. Kdo zničil Sovětský svaz? KSSS. A když v referendu lidé rozhodli, že má SSSR dál existovat, tak to bylo partajní sovětské nomenklatuře a KSSS u zadku. To právě v KSSS, ve stranických výborech vyráběli všechny ty plakáty, které potom lidé nosili na těch „demokratických“ demonstracích. A o zničení Ruska se KPRF pokouší i dnes. Kolik je ještě zapotřebí důkazů? Tady máte názorný příklad v osobě Ivana Ivanoviče Melnikova. To má být ruský vlastenec? Je to podpindosník, lokajíček a otrok toho páníčka za velkou louží a ruské zájmy ho zásadně nezajímají. Zajistil si teplé státní místečko v politické opozici, kde ho dobře platí, aby vodil ovce v kruhu.
 

Tak taková je to situace s tím jejich příjezdem.
- A řekl jste, že se jedná o všechny, kteří povstali.
- Ti, kteří vstali.
- Byli tam i takoví, kteří nevstali.
- Ti, kteří mají svou čest a svědomí.

40:28

K další otázce. Je to zpráva od Georga. V minulém pořadu z 02.07.2018 jste prohlásil, že Pentagon plánuje okupaci Běloruska.
- Ano.

A co Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB)?
Cožpak oni nevědí, že útok na Bělorusko znamená válku s ODKB?
A existuje určitě i dvojstranná smlouva o vzájemné pomoci? Vždyť to by byl konflikt s jaderným státem.
Nebo byla ODKB již rozpuštěna? Nebo jste to přehnal?

Nic jsem nepřehnal. ODKB je zajímavý nástroj. U nás tu máme některé „patrioty“, kteří se, je-li řeč o Sýrii a dalších podobných věcech, ptají: „A kde je ODKB? Kde jsou naši spojenci? Cožpak ta válka v Sýrii ohrožuje pouze Rusko? Ta přece ohrožuje všechny, všechny členy ODKB. Tak proč působí v Sýrii jen Rusko? A co spojenecká smlouva o té vzájemné, kolektivní bezpečnosti? To nic neznamená? Když jste to podepsali, tak se také zapojte.“

Ale ne, nacházejí různé politické kličky. A zpravidla tito rádoby „patrioti“ reagují tak, že je třeba tu smlouvu zrušit. Ne!
Je třeba metodicky pracovat na jejím posílení a prohloubení, na tom, aby společné hrozby byly opravdu společnými hrozbami, aby to nebylo řešení, jak se vézt a ukrývat se za zády někoho jiného. A v daném případě za zády Ruska. Očekávat, že ODKB bude hájit něčí zájmy a to dokonce půjde-li o její vlastní, pokud to nebude podpořeno tím, že by někdo vtrhnul přímo na něčí území, se prostě nedá.
 

Dále. Řekněme, že vojska NATO vstoupila na běloruské území. Má kvůli tomu Rusko snad rozpoutat jadernou válku? To je varianta, kterou nepřežije nikdo. Jak by mělo bojovat? Na vlastním území? V jaderné válce? Oni bomb litovat nebudou, budou bombardovat, kvůli tomu do toho jdou. To tedy znamená, že musíme podniknout takové politické manévry, aby k tomu vpádu vůbec nedošlo.
 

A proč se Američané, NATO chovají tak drze?
Proč když tu existuje ODKB, jsou připraveni realizovat takovou akci? A já vám to připomenu, pánové. Teď nedávno se konala ta schůzka Trumpa s Kim Čong-unem. A o čem tam mluvili? O jaderném odzbrojení, o raketách, hrozbách. Zda Kim Čong-un jaderné zbraně opravdu má či ne, neví nikdo. Teď už je bude mít stoprocentně, když podepsali, že budou uloženy na čínském území. Čína teď Severní Koreji může kdykoliv předat vše potřebné, a potom bude jadernými zbraněmi vyzbrojena až po zuby.
 

Všechny manévry byly provedeny tak, aby Severní Koreu vyloženě posílily. Ať už tedy v tomto okamžiku Severní Korea ty zbraně má či ne, Západ sedí a klepe se strachy. Přitom to vůbec není jisté.
Zatímco Rusko má skvělé zbraně, armádu, která svou bojeschopnost už prokázala, i teď v té Sýrii, také mají historické zkušenosti z válek s Ruskem. Tak proč si tak koledují? Jak to, že se nás vůbec nebojí, úplně nás přehlížejí? Právě proto, že mají své historické zkušenosti.

Byl tu SSSR, který měl neporazitelnou a legendární armádu, která byla velmi dobře vyzbrojena moderní technikou, která byla v té době nedostižná. O některých druzích našich zbraní se Američanům ani nesnilo. Ještě teď nejsou schopni je vyrobit. A jak skončila tato neporazitelná a legendární armáda? Když se spojilo západní Německo s východním, tak slibovali, že se NATO nebude rozšiřovat na východ a přitom se rozšiřuje.
 

A co na to Rusko? Rusko celou tu dobu přemýšlelo jen o tom, jak by posloužilo americkému panstvu, všechna ta naše „elita“. Myslíte si snad, že si tu situaci neprověřili? S ohledem na ten plán vpádu do Běloruska sem přijeli prověřit si prohnilost naší „elity“, zda proti tomu něco podnikne, nebo ne. Zda bude naše armáda na běloruském území dříve než armáda NATO, nebo nebude. Otěcko Lukašenko je nahraný. A nehledě na to, že je maximálně v úzkých, stále ještě poklonkuje páníčkovi za velkou louží a na Rusko pořád cení zuby, protože se stále nehodlá dohodnout.
 

Ten osud Kaddáfího ho ničemu nenaučil, ani osud Saddáma Husajna, on si myslí, že je chytřejší a podaří se mu z toho vyvléknout. Nebo ho tak očarovala ta pohádka o Litevském velkoknížectví? To je přece vnadidlo pro idiota.
- Slíbili mu malinové kalhoty? (z filmu Kin-dza-dza/označující výsadní postavení)
- Ano.

Takže když plánují, tak přitom vycházejí z akceschopnosti těch, kteří budou přijímat politické rozhodnutí, zda jednat tak či onak. Uvedu příklad.
 

Válka z roku 2008. Sarkozy na olympiádě v Pekingu plakal, když přemlouval Putina, aby nic nepodnikal. Protože s Medvěděvem už vše bylo dohodnuto. Je o tom skvělý film, jak od toho Medvěděv dal ruce pryč: „Ať si klidně ty Osentice vybíjejí. Mně je úplně jedno, zda tam budou vojska NATO s raketami zacílenými na Rusko, mně je to ukradené, jen abych dál panoval z tohoto křesla, z tohoto trůnu.“
Jemu to bylo jedno, ale nám to jedno nebylo, za co považují naše Rusko, naši vlast, rodnou zemi.

Ani Putinovi to nebylo jedno. Proto řekl, že stranou stát nezůstane. Měl tenkrát sílu a možnost to udělat. Stačilo pět dní a ten problém byl vyřešen! Ano, Medvěděv se to v mnohém pokusil zahladit svým paktem Medvěděv-Sarkozy, ale nepovedlo se to a Sarkozyho odepsali.
Teď už mu budou pořád ze života dělat peklo, a to ze dvou důvodů, protože na jedné straně je ještě brzo odepsat ho úplně, a na druhé straně dokud ho stále válcují, je to pro ostatní elitu výstrahou.
 

Rok 2011. Libye. Putin: „Co to Západ hodlá podniknout za křižáckou výpravu?“ V odpověď Medvěděvova hysterie: „Kdo si vůbec něco takového dovoluje? Jak je možné našeho amerického páníčka v něčem kritizovat? On je přece svatý a bezúhonný. Rusko podporuje všechny kroky podnikané Západem ve vztahu k Libyi.“
A výsledkem bylo arabské jaro a válka v Sýrii, která se málem rozšířila až k nám. A za takové situace přemýšlíme o ODKB? „Oj, máme přece ODKB.“

A co se na to podívat realisticky? Na to jak to ODKB... My v Sýrii bojujeme za zájmy všech, celého postsovětského prostoru i za celou Evropu. Cožpak nám za to snad Evropa poděkovala? Nebo nám pokaždé bodne nůž do zad nebo hodí klacek pod nohy? Nebo Američané? No s těmi je to jasné, mají děkovat za to, že jejich armáda tam byla poražena? ISIL je nepravidelná armáda USA, teď už je to jasné i úplným idiotům.
To dříve se ty nejchytřejších z chytrých ještě pokoušeli prý: „Dokažte to.“ Jakoby reportáže přímo z místa nic nedokládaly. Všechno nám to ukázali i okomentovali. Stačí si to metodologicky začlenit.

Analyzujte si to podle plné funkce řízení, přes šest priorit řízení, druhy sociální moci a sociální idiocie, mezní hodnoty, to znamená podle Dostatečně všeobecné teorie řízení a Koncepce sociální bezpečnosti. To je ta metodologie práce s informacemi, po které se vše stává očividným. Skládat proto naděje do nějakých formálních nástrojů je mírně řečeno hloupé. Moc je v praxi realizovaná schopnost řídit. Je třeba se podívat, jak reálně probíhá řízení, jaké nástroje řízení a do jaké míry jsou akceschopné, a jak je ta či ona strana využívá.

Jediná možná záchrana pro Bělorusko je
zaprvé, že Lukašenko přestane chytračit a začne hrát čestnou hru, potom Bělorusko nechají na pokoji.
A zadruhé, my se musíme na běloruském území ocitnout dříve, než tam vtrhnou vojska NATO.

Je to analogické situaci se vstupem vojsk do Československa v roce 1968, kdy jsme je předběhli doslova jen o několik hodin, a to jsme už byli nuceni vytlačovat vojska NATO z Československa.

51:46

Další otázka je od Vlada. Valeriji Viktoroviči, od 1. července nabyl platnosti legislativní balík poslankyně Jarové. Je očividné, že proti teroristům, kteří jsou obvykle řízeni tajnými službami, sotva v něčem pomůže. Okomentujte, jak bude fungovat. K čemu tyto zákony mají doopravdy sloužit a zda to není další hřebík do rakve svobody slova a prvním krokem k zákazu jakéhokoliv způsobu samoorganizace obyvatelstva.
A s čím je spojen takový model státu, ve kterém přebíráme to nejhorší z Evropy a obnovujeme to nejhorší z SSSR?
Chtěli jsme se například zbavit vlády jedné politické strany a odposlouchávání KGB, strachu z represí za pronesená slova atd. Ve výsledku je toto všechno usilovně obnovováno.
Komu to má posloužit, proč to všechno dělají?

Globalizace je proces objektivní, jak řekl náš gosudar. Zapomněl však dodat, že řízení tohoto objektivního procesu má subjektivní charakter.
A teď globalizace probíhá podle starozákonního biblického scénáře, který vůbec nepředpokládal, že v SSSR bude vybudována socialistická společnost v té podobě, v jaké k tomu v Rusku došlo za Stalina, a která jim do jejich koncepce nezapadala.
 

To, co se za revoluce u nás pokoušeli zavést prostřednictvím trockistů, a ohnivých revolucionářů, zespolečenštění rodiny, tedy juvenilní justici apod., to všechno efektivně zavedli na Západě demokratickými metodami. Sovětský svaz si uchoval tradiční rodinu, tradiční vztahy, národní kultury, žádný multikulturalismus, ale mnohotvárnost kultur.
Přičemž je v Rusku formována vzájemná úcta zástupců jedněch kultur k těm druhým. Všichni musí dodržovat jedno jednoduché pravidlo z ruského přísloví:
„Do cizího kláštera vlastní řád netahej“.

Tedy to, co se děje na Západě, kde přistěhovalci místním nařizují, aby z kostelů sundávali kříže, protože je to prý uráží. A vánoční stromeček se také stavět na náměstí nebude, to přistěhovalce také uráží. A co je výsledkem? Probíhá genocida původního obyvatelstva. U nás je to jiné:„My si vážíme tvé kultury, ale ty si také važ kultury toho národa, mezi který jsi přišel.“

Co je tedy k té otázce ještě možné říci? Otázka totalitarismu, všezahrnující kontroly a řízení je tou organizací společnosti, jakou do budoucna plánuje zavádět globální prediktor, a kterou realizuje Západ. U nich jsou všechny tyto otázky realizovány daleko efektivněji, my jsme v tom pozadu. Ale způsob, jakým budou využity ty zákony poslankyně Jarové, zda ku prospěchu Ruska nebo k jeho škodě, závisí na kvalitě našeho řídícího sboru.
 

A co vidíme? Jak náš řídící sbor poklonkuje panstvu zpoza oceánu. A když se jich zeptáte na důvod penzijní reformy, tak řeknou: „Ze Západu nám to nařídili!“ O jaké plné suverenitě tedy někteří ti naši „patrioti“ mluví? Ano, kráčíme cestou k získání suverenity, ano, stáváme se stále více a více nezávislými. Stáváme se, již jsme se stali hráči v globální politice, subjektem globální politiky, protože Putin je konceptuálně mocný gosudar.
 

Jenže je ještě třeba to dotáhnout v celém státě, v celém řídícím sboru, aby odpovídal těm úkolům, které předkládá Putin. Když neustále poukazují na to, že Putin řekl to a ono: „A já to dělat nebudu, a k čemu to je?“ Je to kvůli tomu, abychom měli výhled v našem směřování a společnost se ubírala určitým směrem. Společnost nemůže nemít vytčený nějaký směr, musí mít konkrétní zacílenost. A to je právě to, co dělá Putin.
 

A když to někdo blokuje a očerňuje to, co říká Putin, když brání realizaci jeho květnových nařízení, tak škodí sám sobě, podřezává si větev, na které sedí. Ale kdy díky tomu spadnou, závisí na celkovém stavu řízení v Rusku a ve světě. Předbíhat událostem je zbytečné. Když se podívám třeba na kolegu Erdogana, tak mu musím prostě tleskat. On po tom nepovedeném puči propustil už 140 tisíc úředníků, jednoduše je vykopnul.

Já si myslím, že Anatolský federální okruh RF už není za horami. Stačí, když Erdoganovi nebudeme překážet, ať dělá, co umí, ať jedná. U nás to musí vypadat jinak. My musíme změny provádět plynule, bez ztráty kvality řízení a ne na úkor lidí. Musíme je do našeho řízení začleňovat a nutit je pracovat pro ruské zájmy, všechny ty, kteří se podílejí na státním řízení. A nakolik to bude realizováno v zájmu Ruska nebo proti národům obývajícím Rusko záleží i na veřejné iniciativě mas a jejich působení na řídící sbor.

Je zbytečné se vymlouvat: „Vždyť já tu nic nezmůžu.“ Musíte působit, a potom dojde na ty změny. Informačně působit, aby si to někteří nevyložili jinak. Je třeba měnit informační pole. Aby v něm jedny činy byly vítány, a jiné se staly jednoduše nepřípustnými. U nás je například nepřípustná propagace homosexuality, absolutně nepřípustná. No a na Západě je to náplní školních hodin, tam to dětem vyučují.

58:23

Ještě je tu jedna otázka od Andreje z Kyjeva. V jednom ze svých nedávných pořadů jste se zmínil o tom, že v ukrajinské a ruské společnosti existují vnitřní rozdíly, v jejichž důsledku v Rusku probíhají jedny procesy, včetně těch státně budovatelských a na Ukrajině zcela jiné, včetně těch státně degradačních. Bohužel jste nevysvětlil podstatu těch rozdílů. Na jedné straně mají Ukrajinci a Rusové mnoho společného. Z hlediska vnímání a chápání světa a mentality jsme odliti z jednoho kadlubu. Ale na druhé straně procesy v našich společnostech očividně probíhají odlišně.
Co je příčinou? Proč právě Ukrajina není Rusko? A jak podstatné jsou ty rozdíly?

Já bych to upřesnil, že „svidomá“ Ukrajina není Rusko. Tedy ne jako územní útvar, ale jako určitá intelektuální složka Ukrajiny, která toto území řídí, kde je sice státnost, ale kde neexistuje stát. Asi bych se měl kolegům omluvit, protože když jsem neustále mluvil o tom… Když se lidé ptali na ukrajinské analytiky, odborníky, kteří vystupují v naší televizi, a proč tam nepozvou někoho inteligentního místo těch stále stejných debilů, podle kterých si lidé potom dělají svůj názor, tak jsem říkal, že když pošlou jiné, budou úplně stejní.

Musím se omluvit, hluboce omluvit, protože ta věc se má tak, že jsem se mýlil. Ukázalo se totiž, že takoví jako Kofton, Trjuchan jsou elitou analytiky a odborného společenství, neboť ti, kteří je nahradili jako Ochrimenko, Vakarov to je… No, víte… Já když jsem se díval na Koftona, tak jsem si myslel, to je úplné dno. A potom zaklepal Vakarov: „A co já? Já jsem ještě vyšší třída.“ Když se k tomu přidá Grigorij Amnuel, tak se společně s Vakarovem zatváří chytře a potom pronesou perlu, totální hovadinu. A co je to hlavní a nejpřekvapivější, že vždy LŽOU! Nikdy nemluví pravdu. Ale opravdu nikdy, vůbec nikdy.
 

A Ochrimenko? No to je absolutní přeborník. Tak takto vypadá jejich politický vklad. V porovnání s nimi naši analytici vypadají jako myšlenkoví giganti, kterýkoliv z nich. Já vyčlenil jen jednoho, který patří do stejného pytle s Ochrimenkem a Vakarovem, to je Amnuel. Ostatní v té či oné míře vypadají vedle nich důstojně. A musím zopakovat, že s ohledem na to si Kofton zaslouží určitou úctu, nebo Trjuchan. Ti zastávají alespoň nějaký postoj a argumentují. Ať už jsou, jací jsou, tak nejsou natolik pitomí, aby sami sebe vyvraceli, sami ze sebe dělali blbce, jen aby mohli dál žvanit.

A na Ukrajině jsou žádaní! Oni tam vypadají chytře! Pánové, co se to stalo s vaší inteligencí? Nezbláznili jste se tam? Takže se vrátíme… Mimochodem, to není pravda, že nemluvím o tom, proč „svidomá“ Ukrajina není Rusko. Mluvil jsem o tom hodně. Obzvláště v letech 2013-14 jsem o tom mluvil neustále. Když se z Ukrajiny stal „stát“, který nikdy skutečně státem nebyl…
- V uvozovkách
- Ano, v uvozovkách, protože se jedná pouze o státnost.
Když se Sovětský svaz rozpadl na státy bez suverenity, tak všude vznikla státnost, a to i v Rusku. Všude fungovalo nadnárodní řízení a všichni se proměnili v kolonie. V tomto ohledu na tom rozpadu Sovětského svazu nejvíce vydělala právě Ukrajina. Na jejím území bylo uskladněno takové množství materiálu a měla takový průmyslový potenciál, že se s ní nikdo nemohl měřit. Z Ukrajiny se fakticky mohlo stát centrum koncentrace řízení místo Ruska, které pokleslo pod tak velkým úderem, úderem takové síly, že…
 

V té době Ukrajina stála stranou. A co s tím vším Ukrajina udělala? Nemám na mysli stát, ukrajinského národu se to netýká, mluvím o nadnárodním řízení prostřednictvím státních institucí realizované v postsovětském prostoru. Oni začali pracovat na formování „svidomého“ Ukrajince. Začali uplatňovat politiku: Ukrajina není Rusko! Zatímco v Rusku se nikdy nerozlišovalo, a to i za situace, že se všechno rozpadlo na státečky bez suverenity, tak v Rusku nikdy nestavěli politiku na negativním vztahu k jakémukoliv státu zformovanému na postsovětském prostoru a distancování se od něho na tomto základu.
 

Vždy jsme je vnímali jako přátelské, bratrské státy, kde žije přátelský, bratrský národ bez ohledu na to o jaký šlo stát, ať už to byl Ázerbájdžán, Arménie, Bělorusko, Ukrajina, Kazachstán, Kyrgyzstán či Uzbekistán. To nebylo důležité. Pro nás zůstali naším jednotným národem, který se rozešel do svých samostatných národních celků, nikdy jsme si jich nepřestali vážit.
Zatímco Ukrajina ve své státní politice, kterou určitá část obyvatel podpořila, vyloučila tuto úctu k jiným.

Začali tam vychovávat „svidomitost“ a své lídry si učinili ze zrádců! Z mizerů a neřádů!
Z Hauptsturmführera SS Šucheviče, který byl zrádcem, křivopřísežníkem! Z Mazepy! Vždyť Bandera je jejich národním hrdinou! Jaké si zvolíte národní hrdiny, takovými se nakonec sami stanete. Ukrajinští analytici a politologové se chlubí tím, že u nich není sakralizace vládní moci. Když u vás není sakralizace vládní moci, tak také nemůžete mít žádný stát, budete tam mít jen chaos a bezpráví. To je všechno. No a právě tohle se tam rozmohlo. Rozprodávat veškeré bohatství, které získali po rozpadu SSSR, to je ta mez, na kterou se zmůže ukrajinská státnost.

My jsme se neustále snažili obnovit naši ekonomiku, zformovali jsme kvůli tomu šedou ekonomiku, snažili jsme se svůj stát postavit na nohy, ať už nás jakkoliv sráželi na kolena. Taková byla mentalita ruského obyvatelstva, všech národů Ruska.
A co dělala ukrajinská státnost, která se osamostatnila? „My jsme něco víc. My jsme přiletěli z Venuše, vykopali jsme Černé moře. To my jsme všem přinesli kulturu, všichni se nám klaňte!“ „A z čeho žijete?“ „Všechno rozprodáváme a krademe a krademe.“ A u nich… Jen si povšimněte, že když přijde řeč na to, kdo u nich vyhraje volby, tak vám na to řeknou: „Koho podpoří peníze, za toho bude ten dobytek hlasovat.“

A u nás? A u nás se neustále ptají: „S čím jdeš do voleb? Jaký máš program?“ Ta orientace lidí se liší. Proto Ukrajina není Rusko v tom smyslu, že „svidomá“ Ukrajina, státnost Ukrajiny není Rusko, mnohonárodnostní, mnohokonfesionální Rusko, domov pro všechny národy žijící na bývalém postsovětském prostoru i ty, kam se ruský svět rozšíří. Nemůžete postavit státnost na nenávisti, na pocitu vlastní nadřazenosti. A to ani tehdy, jste-li v něčem dobrý profesionál, protože někdo jiný je zase dobrý profesionál v jiné oblasti a ten třetí, je-li to metař, tak si ho snad nemáme vážit? Jakými ulicemi potom budete chodit? Nebo instalatér, pokazí se vám záchod, a co budete dělat? Vážit si musíme každé práce.
 

A když budujete davo-„elitářskou“ společnost na základě nějaké nadřazenosti, „svidomosti“ a „banderovštiny“, dopracujete se k tomu, k čemu se dopracovala Ukrajina. A budete mít to, co teď buduje otěcko Lukašenko. Zatím to tam nemá, ale hrozí mu to, ta současná „svidomost“. Proto to spočívá v tom, jaká mentalita převládá v obyvatelstvu.
Nesmíte si ale myslet, že ta mentalita „svidomosti“ ovládá veškeré ukrajinské obyvatelstvo. To vůbec ne.

Prostě ti, kteří se zmocnili moci v roce 1991 a jejichž následníkem se po převzetí té moci stal Porošenko, stejně jako jím byl Janukovič.
Ti všichni jsou pokračovateli v organizaci války Rusů proti Rusům v podobě „státu“ Ukrajina proti „státu“ Rusko, i když v podstatě jde o válku uvnitř velkého Ruska.
Tak ti mají teď monopol na použití síly, to oni ovládají tu sílu. Ukrajina je teď okupovaná. A nástrojem té okupace jsou „svidomí“ hajzlové, banderovci, kterým jsou vlastní dějiny ukradené a nadchnout se dokážou jen jedním: jak zradit a jak něco rozprodat.

Pro ně jsou zrádci a křivopřísežníci národními hrdiny. Oni nevedou ideologické spory. Podle mne to byl Parasjuk, pro kterého argumentace znamená kopnout generála SBU do obličeje. To je veškerý ten jejich jeskynní intelekt. Takovým způsobem a metodami nic nevybudují, zato vše efektivně zničí. Tak ať ničí tu svou fašistickou, banderovskou Ukrajinu. A normální Ukrajina se stane součástí Ruska, jako jím byla.

Je ale třeba uvědomovat si jednoduchou věc. Před chvílí jsem mluvil o tom, že Rusko není plně suverénní. Naši poslanci nám to předvedli. Proto ty události na Ukrajině probíhají přesně v tom stupni, v jakém je nemocný celý náš organismus, celé naše velké Rusko. Ta nemoc má jen u každého z těch samostatných států na území bývalého SSSR, Ruského impéria specifické projevy, má svůj specifický průběh. Ale skutečnost, že se Rusko uzdraví a Ukrajina jako součást Ruska se také uzdraví, je beze všech pochyb.
 

Je však třeba to překonat. Musíte však chápat, že postoje, které ovládly značnou část lidí, kteří jim nevzdorovali: „No ano, měli jsme tu dost majetku, který jsme mohli rozprodávat. Hlavní je umět v tom chodit, něco si jako první urvat a honem to střelit.“
Tato anarchie devadesátých let… Vždyť ta devadesátá léta v Rusku v podstatě skončila, ale na Ukrajině stále ještě pokračují. A nějaká ta ekonomická stabilita a víceméně panující pořádek je nezbavil základu těch devadesátých let, anarchie a absence státního řízení.

U nás nastoupil Putin a začal budovat státní suverenitu a vertikálu moci. A na Ukrajině se to veřejné mínění (které mu to zde umožnilo) nezformovalo. A tak tu vertikálu moci současně s Ruskem nebudovali. Pro ukrajinské veřejné mínění byla anarchie přitažlivější, a teď sbírají její plody. Pokračují ve stylu devadesátých let, kdy není žádná sakralizace vládní moci, kdy neexistuje vertikála moci a dopracovali to k občanské válce, to jsou její prameny. Víte, národ ve svém základu, lidé žijící na Ukrajině mentálně neodvrhli devadesátá léta a vykoledovali si tím to, co tam teď mají.
 

Ale teď se to po tom prolévání krve a strádání mění. Lidé začínají chápat, že oni sami se musí účastnit politiky. Nikdo jiný vaše zájmy hájit nebude, když to neuděláte vy sami. A u nás už v devadesátých letech začaly vznikat veřejné instituce, které začaly být aktivní a opíraly se o to, že nebudete-li své zájmy bránit sami, nikdo jiný to neudělá. V tom je ten rozdíl mezi většinovým, mezi Ruskem a mezi částí Ruska a Ukrajiny.

- To byla pro dnešek poslední otázka.

Stejně jako vždy, tak i dnes už jsem nejednou v rámci odpovědi na aktuální otázky mluvil o nutnosti znát Koncepci sociální bezpečnosti a její součást Dostatečně všeobecnou teorii řízení, protože vám to umožní porozumět probíhajícím politickým událostem nezávisle na tom, zda máte či nemáte přístup k důvěrným informacím. Jak se v nich vyznat, jak ubránit zájmy své i své rodiny, jak jsou řízeny složité sociální supersystémy. To všechno si můžete nastudovat a použít v praxi, budete-li znát Koncepci sociální bezpečnosti a Dostatečně všeobecnou teorii řízení.

Znalost ale znamená, že si ty znalosti osvojíte, znamená to samostudium, sebevzdělávání, je to určitá práce. Žádný analytik, žádný guru vás nezbaví nutnosti pracovat na sobě. Vy sami vše musíte umět. Znovu opakuji, že pokud dříve vám k tomu, aby se z vás stal platný člen společnosti, občan, stačilo umět číst, psát a počítat, tak dnes musíte vědět, jak jsou řízeny složité sociální supersystémy. To je matematika našich dnů. Je to jako pravidla silničního provozu, kterého se jako chodci účastníte všichni nebo jako řidiči, a také musíte v určitém rozsahu kvůli vlastní bezpečnosti tato pravidla znát.
 

Proto musíte znát Koncepci sociální bezpečnosti a Dostatečně všeobecnou teorii řízení, abyste dokázali snížit krizovost a možnost katastrofických událostí okolo vaší rodiny. Abyste ubránili svoji rodinu před střetem s takovými událostmi. Pamatujte si, že znalosti znamenají moc, berte tuto moc do svých rukou. Braňte zájmy své i své rodiny.
 

Buďte šťastni, přeji vám mírové nebe nad hlavou,
do příštích setkání.