27.12.2013

VP SSSR

"O současné situaci" č.4 (111), listopad 2013

Moc na Rusi: možnosti nevyužité a možnosti aktuální

analytická poznámka

vp sssr 111 - sakrálnost státní moci.odt (576,3 kB)
vp sssr 111 - sakrálnost státní moci.pdf (814,6 kB)
vp sssr 111 - sakrálnost státní moci.mobi (582,3 kB)

1.11.2014 uplyne 120 let ode dne smrti imperátora Alexandra III. V sovětské době ho oficiální historická věda představovala jako tupého reakcionáře, který to přeháněl s alkoholem. Upomínala ho tak, aby byl předrevoluční vtip "stojí na náměstí bedna, na bedně hroch, na hrochu pitomec, na pitomci čepice, na čepici kříž, a kdo uhádne, ten si posedí v chládku" přijímán jako adekvátní hodnocení osobnosti imperátora a období jeho vlády.

V dorevoluční době se o něm taktéž mnoho nepsalo, protože, za prvé, podle měřítek historie uběhlo teprve málo času, aby historikové stihli zformovat názor, a za druhé, podle hodnocení těch, kdo žil v období vlády Alexandra III i jeho následníka - posledního cara Nikolaje II, bylo srovnání ne ve prospěch Nikolaje II. Vševypovídající je odpověd Sergeje J. Witte (1849-1915) na otázku, co dělat pro záchranu Ruska? (epizoda se odehrála během revoluce 1905-1907, krátce po zveřejnění manifestu 17.10.1905) - Witte ukázal na portrét Alexandra III, visící v jeho pracovně, a řekl: "Oživte ho."¹ A v hodnocení podobného druhu nebyl Witte sám. Psát během doby panování Nikolaje II pravdu o jeho otci tedy nebylo vzhledem k Nikolaji II. loajální.

V postsovětské době mají představitelé historické vědy také důležitější věci na práci, než analyzovat události doby Alexandra III a jejich následky², které nicméně historie nevyřešila do současnosti: konkrétně, domácí politici a publicisté čas od času vzpomínají Lenina a nějakou "kuchařku" a přou se na téma, zda se má "kuchařka" učit řídit stát nebo ne.

Ve skutečnosti panování Alexandra III ani on sám nezasluhují jak idealizaci a vychvalování, tak opak. Historie vyžaduje vědění a chápání toho, co se odehrálo, s jakými cíly a z jakých příčin, a jaké následky proběhlé události zanechaly potomkům. Je to nutné pro identifikaci a překonání problémů, vytvořených v minulosti: "Minulost je nutné znát nikoliv proto, že se odehrála, ale proto, že když minula, neuměla "neutralizovat své následky"" (Klučevský). Pokud vycházet z tohoto principu, panování Alexandra III bylo velikým - velikým jak svými úspěchy (například 25% železnic, existujících na území SSSR k roku 1991, bylo vybudováno v období jeho vlády, a v roce 1891 byl položen základní kámen transsibiřské magistrály, která byla dokončena už po jeho smrti v roce 1903) a plány pro budoucnost (vytvoření Severní flotily a jeho hlavní základny v místě, kde je dnes Murmansk), tak i chybami strategického charakteru, majícími katastrofické následky (výnos o "kucharčiných dětech" a neadekvátnost následníka trůnu v roli hlavy státu).

Alexandr byl druhým synem imperátora Alexandra II. K nástupu na trůn logicky připravovali jeho staršího bratra - careviče Nikolaje Alexandroviče. Nicméně v ten v roce 1865 onemocněl a zemřel ve věku 22 let, v důsledku čehož se ve věku 20 let stal Alexandr následníkem trůnu, jsa fakticky už zformovanou osobností. V důsledku toho se musel mnohému učit znova, protože učební programy pro následníka trůnu a nenásledníky se lišily i v rámci carské rodiny. Alexandr III přijal trůn také neočekávaně, když byl v roce 1881 další atentát na jeho otce korunován úspěchem (1.3.1881).

Ze svědectví těch, kdo s ním pracoval, Alexandr III, když se stal hlavou státu, si uvědomoval, že k nesení vyšší státní moci není plně připraven, ale s ohledem na okolnosti je služba Rusku právě jeho úkolem. A uvědomění si toho faktu se otisklo na jeho panování i osobním životě. Projevilo se to v tom, že samoděržaví (autokracie) považoval za bezalternativní formu vlády pro Rusko. Tomu odpovídaje, 30. dubna 1881 byl publikován Manifest o nedotknutelnosti samoděržaví. V něm stálo:

"... při veliké NAŠÍ lítosti Hlas Boží přikazuje NÁM vstoupit bodře do díla Vládnutí, v opoře na Boží zámysl, s vírou v sílu a pravdu Samoděržavné moci, kterou jsme MY povoláni utvrdit a ochránit dla blaha národního od všejakých do něj zásahů." Manifest vyzýval "všechny věrné poddané sloužit vírou a pravdou k vykořenění pobuřujícího rouhačství, zostuzujícího Ruskou zemi, - k upevnění víry a mravnosti, - k dobré výchově dětí, - k vykořenění nepravdy a krádeží, - k navedení pořádku a pravdy v činnosti všech orgánů."

Autorem manifestu byl K.P.Pobedonoscev (1827-1907), ale Alexandr III bezpochyby byl k textu solidární, tj. nepodepsal jen papír, který mu donesli, bez toho, aniž by se na něj podíval.

Pokud pod samoděržavím chápat realizaci plné funkce řízení ve státním řízení, to monarchie je jen jedna z možných forem realizace samoděržaví. V tomto smyslu mohou být autokratickými i více či méně demokratické republiky, i vědomě nedemokratické diktatury; ale autokratickými mohou i nebýt - jak monarchie, tak republiky, tak diktatury.

Vládnutí Alexandra III bylo skutečně autokratickým, ale nebylo ani hloupým, ani podřízeným systému manipulování zemí zvenku, což je charakteristické pro mnohé jak demokratické, tak autoritární a totalitární režimy. Samoděržaví Alexandra III se projevovalo v tom, že výlučně na sobě ponechal tíhu povinností (a ne práva): 1) stanovování politických cílů, 2) přijímání rozhodnutí o cestách jejich realizace a 3) celkovou kontrolu za uváděním přijatých rozhodnutí do života. To se týkalo i kádrové politiky.

Jeho vládnutí je jedním z nemnohých období v historii Ruska, kdy profesionalita, kompetentnost a osobní čest a integrita byla reálně a systematicky požadována vyšší státní mocí - natolik, nakolik to dovolovalo vzdělání a chápání světa samotného Alexandra III, etické kvality jeho nejbližšího okolí a statistika stýkání se se zbytkem společnosti.

...

Konec ukázky, celý text viz verze ke stažení.