20.12.2017
čitatel
Aktualizace 30.7.2019 (Hox): Osobně už kladný názor autora článku na knihu nesdílím, z mého pohledu by se kniha měla jmenovat "Hovory se Satanem (který se vydává za Boha)". Článek ponechávám jako upozornění.
Než se začtete do dalších řádků, chci říct, že nejsem věřící ve smyslu příslušnosti k nějakým kostelnickým mafiím, nicméně vnitřně chápu, že svět není jen hmota, která se dá rozbít na atomy, ale i jisté esoterično, kterému se naše společnost snaží vyhnout ( asi se nedá se prodat ) a katolíci zadupat, protože osvobozuje.
Knihu jsem četl asi před rokem, ale .. nedočetl .. velmi hutný, částečně matoucí text (asi díky překladu – ale i tak díky za něj ) mi poskytl velice srozumitelný pohled na mnoho záležitostí a řekl bych že to zapůsobilo, jako když malé sklíčko zapadne na své místo a odhalí tím značný kus doposud zmateně promíchané mozaiky života.
Mnoho diskutujících tady naklepává otázku Satana a Boha .. a právě několik posledních disputů na toto téma mně přivedlo k myšlence projít si knížku znova a vybrat pro vás několik zajímyvých myšlenek z ní.
Vybíralo se mi těžko, kniha je jako řetěz, a přeskakoval jsem mnohé pasáže jen nerad, ale snad vás vybrané úryvky přivedou k přečtení …
Text VELMI rezonuje s KSB, Pjakinovými oblíbenými frázemi a podobně.
Dívejte se na text trošku z nadhledu, jak je v úvodu psáno, slova jsou tím nejhorším způsobem komunikace, snažte se tedy najít smysl v textu , ne v slovech.
Začněme...
Komunikace :
„Komunikuji také prostřednictvím myšlenek. ….. Jako účinného komunikačního prostředku užívám také zkušenosti.
…
Teprve když pocity, myšlenky i zkušenost zklamou, užívám slov. Slova jsou ve skutečnosti nejméně účinným prostředkem komunikace, neboť jsou velmi často interpretována nesprávně.
Největší ironií však je, že všichni připisujete tak velký význam slovu Božímu a tak malý význam vlastní zkušenosti.
Nejvyšší myšlenka je vždy ta myšlenka, která obsahuje radost. Nejsrozumitelnější slova jsou ta slova, která obsahují pravdu. Nejvznešenější pocit je ten pocit, kterému říkáte láska.
Radost, pravda, láska.
Tyto tři pojmy jsou zaměnitelné a jeden vždycky vede k druhému
…
Kdybyste naslouchali své zkušenosti, váš svět by nebyl v takovém stavu, v jakém je. Protože to však neděláte, neustále svou zkušenost znovu prožíváte. Mé poselství však nakonec dostanete. Dříve nebo později. Neboť můj záměr nebude zmařen, má vůle nebude ignorována.
Nebudu vás však nutit. Neboť jsem vám dal svobodnou vůli - schopnost dělat to, co si vyberete - a to vám nikdy nevezmu, nikdy.
Okruh pojmů :
Měli bychom poslouchat Boha, i když se nám to, co říká, zdá být nepravdivé ?
„Obzvlášť když vám to připadá nepravdivé. Myslíte-li si, že máte ve všem pravdu, proč byste měli hovořit s Bohem ?
Řiďte se i nadále tím, co víte. Ale uvědomte si, že to děláte od počátku času. Zamyslete se nad stavem světa. Je jasné, že vám něco uniklo. Je zřejmé, že jste něco nepochopili. To, co chápete, vám musí připadat pravdivé, protože slovo „pravdivé“ je výraz, jímž označujete něco, s čím souhlasíte. Proto vám to, co jste nepochopili, bude zpočátku připadat „nepravdivé“.
Nikdy nepoznáte Boha, dokud si budete říkat, že ho již znáte. Nikdy neuslyšíte Boha, dokud si budete myslit, že jste ho již slyšeli.
Nemohu vám říci svou pravdu, dokud mi budete říkat vaši pravdu.“
Ale má pravda o Bohu pochází od Boha.
„Kdo to řekl ?“
Druzí.
„Kteří druzí ?“
Vůdcové. Kněží. Rabíni. Pastoři. Knihy. Bible, proboha !
„To nejsou autoritativní zdroje.“
Nejsou ?
„Ne.“
A co tedy je ?
„Naslouchejte svým pocitům. Poslouchejte své nejvyšší myšlenky. Poslouchejte svou zkušenost. Kdykoli se liší od toho, co vám říkají vaši učitelé nebo knihy, zapomeňte na slova. Slova jsou nejméně spolehlivými nástroji Pravdy.“
Působení Boha :
Věříte-li, že Bůh rozhoduje o všem ve vašem životě, pak se mýlíte.
Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky vašeho života. Bůh vás stvořil podle obrazu svého. Vy tvoříte zbytek užitím schopností, které vám dal Bůh. Bůh stvořil život. Dal však člověku svobodnou vůli, aby se svým životem mohl nakládat podle svého přání.
V tomto smyslu je vaše vůle vůlí Boží.
Svůj život žijete tak, jak jej žijete, a já vám do toho nezasahuji.
Tohle je velká iluze, v níž žijete: že Boha zajímá, co děláte.
Nezajímá mě, co děláte, ale vy to nechcete slyšet. Zajímá vás, co dělají vaše děti, když je pošlete ven, aby si hrály ? Považujete za důležité, zda hrají na babu nebo na schovávanou ? Samozřejmě že ne, protože víte, že se jim nic nemůže stát. Připravili jste jim prostředí, které považujete za přátelské a bezpečné.
Samozřejmě že doufáte, že se jim nic nestane. A když se jim náhodou něco stane, pomůžete jim, vyléčíte je a umožníte jim, aby se opět cítili bezpečně, aby byly šťastné a opět si hrály. A druhý den vás opět nebude zajímat, zda budou hrát na babu nebo na schovávanou.
Samozřejmě jim řeknete, které hry jsou nebezpečné. Nemůžete jim však zabránit v tom, aby dělaly nebezpečné věci. Ne vždycky. Ne navždy. Ne v každém okamžiku od této chvíle do smrti. Rozumní rodiče si to uvědomují. Nicméně rodiče mají starosti o výsledek. Tato dichotomie - nepříliš velký zájem o proces, ale velký zájem o výsledek - dost přesně charakterizuje dichotomii Boha.
Bůh se však v jistém smyslu nezajímá ani o výsledek. Nezajímá se o konečný výsledek. Je to proto, že konečný výsledek je zaručený.
Právě pochybnosti o konečném výsledku stvořily vašeho největšího nepřítele, kterým je strach. neboť jestliže pochybujete o výsledku, pak musíte pochybovat také o Stvořiteli - musíte pochybovat o Bohu. A jestliže pochybujete o Bohu, musíte žít celý život ve strachu a s pocitem viny.
Ačkoli je Bůh dokonale schopen své úmysly realizovat, vy tomu nemůžete a nebudete věřit (přestože tvrdíte, že Bůh je všemohoucí), a proto si ve své představivosti budete muset vytvořit moc rovnou Bohu, abyste našli sílu, která je schopna zmařit vůli Boží. A proto jste si ve své mytologii vytvořili bytost, které říkáte „ďábel“. Dokonce si představujete, že Bůh s touto bytostí bojuje (neboť si myslíte, že Bůh řeší problémy stejným způsobem jako vy). A nakonec si představujete, že by Bůh mohl tento boj prohrát.
Tohle vše je popřením všeho, co víte o Bohu, ale na tom vám nezáleží. Žijete ve své iluzi a v neustálém strachu, protože jste se rozhodli pochybovat o Bohu.
jakékoli svobodné rozhodnutí, které učiníte, vychází z jedné ze dvou možných myšlenek: z myšlenky lásky nebo z myšlenky strachu.
Strach je energie, která omezuje, uzavírá, skrývá, hromadí a poškozuje.
Láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí.
Strach zahaluje naše tělo, láska nám, dovoluje, abychom zůstali nazí. Strach lpí na všem, co máme, láska rozdává všechno, co máme. Strach v nás probouzí nenávist, láska uklidňuje. Strach napadá, láska léčí.
Každá lidská myšlenka je založena na jedné z těchto dvou emocí. V tomto ohledu nemáte na vybranou, protože žádné jiné emoce neexistují. Můžete si však svobodné zvolit jednu z nich.“
Původ Boha :
Fantastický Velký Třesk …
„Ano. Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto: Na počátku existovalo jen Jsoucno, a nebylo nic jiného. Jsoucno však neznalo samo sebe - protože Jsoucno je všechno, co bylo, a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno... nebylo. Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.
Tohle je ona velká nicota, o které hovoří mystikové od počátku času.
Jsoucno vědělo, že je vším, co existuje - to však nestačilo, neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti. Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné. To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz. Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.
V nepřítomnosti toho, co není, neexistuje ani to, co je.
Rozumíš tomu ?“
Myslím, že ano. Pokračuj.
„Dobře.
Jsoucno vědělo jen to, že neexistuje nic jiného. A proto nikdy nemohlo poznat samo sebe zvnějšku, to jest z nějakého bodu mimo sebe. Žádný takový bod prostě neexistoval. Existoval jen jediný referenční bod uvnitř Jsoucna, a tím bylo toto „Není Je“. „Ne-Jsem Jsem“.
Přesto se Jsoucno rozhodlo, že skutečně pozná samo sebe.
Tato energie - tato čistá, neviděná, nepozorovaná, neslyšená a tudíž nikomu známá energie - se rozhodla zakusit sama sebe jako dokonalou nádheru, již byla. Proto si uvědomila, že bude muset použít referenčního bodu uvnitř sebe samé.
Dospěla k správnému závěru, že jakákoli její část musí být menší než celek a že jestliže se rozdělí na části, každá část se bude moci dívat na zbytek celku a uvidí jeho nádheru.
A proto se Jsoucno rozdělilo na části - a v jediném úžasném okamžiku se stalo tím, co je toto, a tím, co je ono. Tyto části poprvé existovaly odděleně. A přece existovaly současně. Stejně jako všechno ostatní.
A tak se najednou objevily tři prvky: To, co je tady. To, co je tam. A to, co není ani tady, ani tam - ale co musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam.
To je ona nicota, která obsahuje jsoucno. To je ona prázdnota, která obsahuje prostor. To je ono všechno, které obsahuje všechny části.
Rozumíš tomu ?“
Myslím, že ano. Věř mi nebo ne, ale tvé vysvětlení je tak jasné, že si opravdu myslím, že tomu rozumím.
„Budu tedy pokračovat. Tuto nicotu, která obsahuje jsoucno, nazývají někteří lidé Bohem. To však není přesné, neboť to naznačuje, že existuje něco, čím Bůh není - to jest všechno, co není „nicota“. Ale já jsem vším -vším viditelným i neviditelným takže východní definice Boha jako Velkého neviditelného není o nic přesnější než západní definice, která říká, že Bůh je všechno viditelné. Správné pochopení mají ti, kteří chápou, že Bůh je vším, co je, a zároveň vším, co není.
Tím, že Bůh stvořil to, co je „tady“, a to, co je „tam“, umožnil sám sobě poznat sám sebe. V okamžiku této ohromné exploze zevnitř stvořil relativitu - největší dar, který si Bůh kdy dal.
A tak se z nicoty zrodilo jsoucno - tato duchovní událost je v naprostém souladu s teorií, které vaši vědci říkají teorie velkého třesku.
Když se celek rozdělil na části, vznikl čas, neboť určitá část byla nejdřív tady a potom tam - a doba, kterou trvalo dostat se odtud tam, byla měřitelná.
Stejně jako se začaly definovat viditelné části ve vztahu jedna k druhé, začaly se definovat i neviditelné části.
Bůh věděl, že k tomu, aby mohla existovat láska - a k tomu, aby si mohl uvědomovat sám sebe jako čistou lásku - musí existovat také její protiklad. A proto stvořil velkou polaritu - absolutní protiklad lásky - všechno, co není láska - to, čemu dnes říkáme strach. Jakmile začal existovat strach, mohla existovat láska jako něco, co je možno prožívat.
O tomto stvoření duality lásky a jejího protikladu hovoří různé mytologie jako o zrození zla, Adamovu pádu, Satanově vzpouře atd.
Tím, že se Bůh rozdělil na části, stvořil z čisté energie všechno, co existuje - všechno viditelné i neviditelné.
Tak byl stvořen jak fyzický, tak metafyzický vesmír. Ta část Boha, která tvoří druhou polovinu rovnice jsoucna a nicoty, vybuchla v nekonečné množství jednotek menších než celek. Těmto energetickým jednotkám říkáte duchové.
V některých náboženských mytologiích se říká, že „Bůh Otec“ měl mnoho duchovních dětí. Zdá se, že toto srovnáni s lidskou zkušeností, že všechno živé se rozmnožuje, je jediným způsobem, jak lze masám vysvětlit náhlý vznik - náhlou existenci - nespočetných duchů v „Království nebeském“.
V tomto případě nejsou vaše mýty daleko od základní reality - neboť nespočetní duchové, z nichž se skládám, jsou v kosmickém smyslu mými potomky.
Božským clem toho, že jsem se rozdělil, bylo vytvořit dostatečné množství částí sebe sama, abych se mohl poznat ze zkušenosti. Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit. A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit, jako mám sám jako celek.
To je smyslem tvrzení vašich náboženství, když říkají, že jste byli „stvořeni podle obrazu Božího“. To však neznamená, že naše fyzická těla vypadají stejně (i když Bůh na sebe může vzít jakoukoli podobu). Znamená to, že máme stejnou podstatu. Skládáme se ze stejné látky. Jsme stejnou látkou ! Se stejnými vlastnostmi a schopnostmi - včetně schopností tvořit fyzickou realitu z ničeho.
Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha. To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci (a mnohokrát to bylo řečeno), že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.
To vám může připadat velmi jednoduché, ale ve skutečnosti je to velmi složité - neboť jediný způsob, jak můžete poznat sami sebe jako Boha, je poznat sami sebe jako lidi.
Nemůžete skutečně poznat sami sebe jako Stvořitele, dokud nic nestvoříte. A nemůžete stvořit sami sebe, dokud se nezničíte. V jistém smyslu musíte nejdřív „nebýt“, abyste mohli být. Rozumíš ?“
Myslím...
„Tak dobře poslouchej.
Není žádný způsob, jak nebýt tím, čím jste - tím prostě jste (čistým, tvůrčím duchem), vždycky jste tím byli a vždycky tím budete. A proto jste si zvolili druhou nejlepší možnost. Zapomněli jste na to, čím skutečně jste.
Když jste vstoupili do fyzického vesmíru, zapomněli jste na sebe. To vám umožňuje rozhodnout se, že budete tím, čím jste, místo abyste se tak říkajíc prostě probudili na zámku.
Proč ?
Vaše typická otázka zní takto: Je-li Bůh dokonalý a milující, proč připustí hladomory, války a nemoci, zemětřesení a tornáda a hurikány a všechny možné přírodní katastrofy ?
Odpověď najdete v hlubším tajemství vesmíru a v nejvyšším smyslu života.
Neprojevuji svou dobrotu tím, že vytvářím jen to, čemu říkáte dokonalost. Neprojevuji svou lásku tím, že vám nedovoluji projevit lásku vaši.
Jak už jsem řekl, nemůžete projevit lásku, dokud nemůžete projevit nelásku. Nic nemůže existovat bez svého protikladu.
V otázkách hrubých vztahů nerozlišujete žádné „mezi“, neboť tyto vztahy jsou dyadické, zatímco vztahy vyšších sfér jsou vždy triadické. Odtud pochází dyáda vpravo - vlevo, nahoře - dole, velký - malý, rychlý - pomalý, horký - studený a největší existující dyáda: mužský - ženský. V těchto dyádách je všechno buď jedním, nebo druhým, nebo větší či menší verzí jedné z polarit.
Ve sféře hrubých vztahů nemůže existovat žádný pojem bez svého protikladu. Náš každodenní život je založen na této realitě.
Ve sféře posvátných vztahů neexistují protiklady. Všechno je Jedno a všechno se pohybuje v nekonečném kruhu.
Čas je takovou posvátnou sférou, ve které to, čemu říkáte minulost, přítomnost a budoucnost, existuje souvztažně. Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou protiklady, jsou to části téhož celku, jsou vývojem stejné myšlenky; jsou to cykly téže energie, aspekty téže neměnné Pravdy. Jestliže z toho vyvozujete, že existují v tutéž „dobu“, pak se nemýlíte. (K tomu se však vrátíme později, až budeme podrobně zkoumat pojetí času.)
Svět je takový, jaký je, protože ve fyzické sféře nemůže být jiný. Zemětřesení a hurikány, povodně a tornáda a všechno, čemu říkáte přírodní katastrofy, jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou. Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu. To vše jsou rytmy života, kterým je podřízeno všechno ve sféře hrubé reality, neboť život sám je rytmem. Život je vlnou, vibrací, pulsem v srdci jsoucna.
Nemoc je opakem zdraví a projevuje se ve vaší realitě na váš příkaz. Nemůžete být nemocní, aniž to na nějaké úrovni způsobíte, a můžete se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chcete. Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíte, a světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí.
Z tvé otázky vyplývá, že tyto události úmyslně vyvolávám. Tak tomu však není, neboť já vás jen pozoruji, jak je vyvoláváte vy. Tyto události se však nesnažím zastavit, protože tím bych odporoval vaší vůli. A to by vás připravilo o možnost zakusit Boží existenci, což je zkušenost, kterou jste si vy i já zvolili.
Proto neodsuzujte všechno, co na světě považujete za špatné. Spíš se ptejte sami sebe, co považujete za špatné a co chcete udělat, abyste to změnili.
Proto neodsuzujte karmickou cestu, kterou si zvolili druzí. Nezáviďte druhým, když jsou úspěšní, a nelitujte je, když jsou neúspěšní, neboť nevíte, co duše považuje za úspěch a co za neúspěch. Nedívejte se na nic jako na katastrofu ani jako na radostnou událost, dokud nepoznáte, k čemu taková událost slouží. Neboť je smrt katastrofou, jestliže zachrání životy tisíců lidí ? A je život radostnou událostí, jestliže působí jen zármutek ? Ale ani to byste neměli posuzovat; měli byste se radit se svou duší a umožnit totéž druhým.
To neznamená, že byste měli ignorovat volání o pomoc nebo naléhání své duše, která vás nabádá, abyste změnili nějakou okolnost. Znamená to však vyhnout se odsuzování. Neboť každá okolnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad.
Kdysi dávno existovala duše, která o sobě věděla, že je světlem. Byla to nová duše, která prahla po životě. „Jsem světlo,“ říkala. „Jsem světlo.“ Ale skutečnost, že to věděla a že to neustále opakovala, nemohla nahradit opravdový zážitek. Ve sféře, ze které tato duše přišla, nebylo nic než světlo. Každá duše byla vznešená, každá duše byla nádherná a každá vyzařovala Boží záři. A tak tato malá dušička byla jen svíčkou na slunci. Uprostřed největšího světla - jehož byla částí- nebyla schopna vidět ani zakusit, čím skutečně je.
A tak po tomto poznání začala toužit. A její touha byla tak velká, že jsem jí jednoho dne řekl, „Dušičko, víš, co musíš udělat, abys uspokojila svou touhu ?“
„Co, Bože ? Co ? Udělám cokoli !“ řekla dušička.
„Musíš se oddělit od nás ostatních,“ odpověděl jsem, „a pak se musíš obklopit temnotou.“
„Co je temnota, Bože ?“ zeptala se dušička.
„To, co ty nejsi,“ odpověděl jsem a dušička to pochopila.
A tak se oddělila od všech ostatních a dokonce odešla do jiné sféry. A v této sféře měla možnost zakusit všechny druhy temnoty. A také to dělala.
Z této temnoty však volala, „Otče, Otče, proč jsi mě opustil ?“ Stejně jako to děláte vy. Ale já jsem vás nikdy neopustil, jsem stále s vámi a jsem vždy ochoten připomenout vám, čím skutečně jste; jsem vždy připraven zavolat vás domů.
Proto buďte světlem uprostřed temnoty a neproklínejte ji.
A když jste obklopeni tím, čím nejste, nezapomínejte na to, čím jste. A chvalte svět, i když jej chcete změnit.