15.5.2014
Pokud srovnáme schéma řízení "prediktor-korektor" s plnou funkcí řízení a jejími etapami, vyplyne, že první až pátá etapa plné funkce řízení není nijak odražena v systému rozdělení moci všech společností a států, organizovaných podle západního "demokratického" modelu. První až čtvrtá etapa včetně představují vlastní konceptuální moc. Pátá etapa pak jedno ze specializovaných odvětví konceptuální moci v její plnosti: moc ideologickou, ze svého charakteru předávající, přidávající koncepci společensky přijatelné formy, které mohou být předurčeny i pro to, aby skryly od ostatní společnosti skutečné cíle nositelů vlastní konceptuální moci a způsoby jejich realizace, založené v koncepci.
Skutečná demokracie – vláda(moc, řízení) lidu, to je dostupnost všem a každému znalostí a návyků, nutných pro realizaci ze své podstaty nedemokratické konceptuální moci, což ve společnosti vylučuje její zneužití.
To znamená, že celá západní státnost a systém nestátních občanských organizací a hnutí deideologizované společnosti euroamerické regionální civilizace představuje "programově-adaptivní" modul, který jen realizuje, přizpůsobuje k měnícím se podmínkám koncepci společenského zřízení, zavedenou do její kultury, která je chráněna nejen před jakoukoliv kritikou, ale dokonce i před posuzováním obecně. Systém "rozdělení" zákonodárné, výkonné a soudní moci je jen část toho programově-adaptivního modulu, představená v orgánech státní moci. "Deideologizace" západní takzvané "občanské společnosti" a kult individualizmu není jeden z prostředků ochrany "ideologie" (formy prezentace koncepce), jak o tom občas mluví někteří politologové, ale jeden z prostředků ochrany před zkoumáním, kritikou a změnami samotné koncepce: cílů celospolečenské důležitosti a prostředků jejich realizace.
Přitom na Západě, jako i v každé davově-"elitární" společnosti, se nositelé konceptuální moci neidentifikují s jim podřízenou společností, v důsledku čehož se konceptuální moc nevyhnutelně ocitá vně takové společnosti a realizuje se v něm na mafiánských principech, což otevírá možnost k tomu, aby se společnost stalo stádem nevolníků mafiózně organizované konceptuální moci, k ní nepatřící.
Tak i "žije" Západ, ale koncepci uspořádání západní civilizace jsou přidány "blahobytné" formy, skrývající její protilidský obsah: parazitizmus malého počtu klanů-rodin na životě miliard lidí a všech dohromady pak na biosféře Země cestou cílevědomé podpory davově-"elitárního" společenského zřízení s panováním ne-lidských typů psychiky. Při tom byl vektor cílů nositelů konceptuální moci z větší části ukryt před hodnocením společností, a některé jeho komponenty jsou společnosti představeny v roli vektoru chyb řízení1. Ve výsledku to, co se dobromyslné většině jeví jako chyby řízení (chudnutí sociálních skupin a obyvatel řady zemí, různá kriminalita, války, ekologická krize atp.) je ve skutečnosti výsledek realizace skutečných cílů řízení buď bezprostředně, nebo nevyhnutelně je doprovázející: "Je šílenství myslet si, že zlí netvoří zlo."2
A teprve po přidání této koncepci přijatelných vnějších forem je zavedena do systému společenských vztahů jako "samo sebou" rozumící se blaho, stojící vně zkoumání a kritiky právě díky nevědomému neosmyslenému "samo sebou rozumění" tohoto mínění množstvím obyvatel Západu, přikrmených na úkor přerozdělení mezi regiony planety lichvářského příjmu výkonné periferie světového zákulisí, realizující globální konceptuální moc a opírající se ve své činnosti na západní regionální civilizaci3.
Skrytí faktu existence a činnosti globální konceptuální moci od širokého publika v davově-"elitární" společnosti, řídící podle vlastní svévole plynutím globálního historického procesu, se realizuje absencí teorie konceptuální moci ve veřejné sociologii, což připravuje společnost o samu možnost vědomého konceptuálního řízení sebe sama i vlády nad okolnostmi svého dalšího života. Právě z tohoto důvodu Západ představuje totalitarizmus, iluzorní, ne skutečnou demokracii. Tomu odpovídaje, provokatéři-imitátoři konceptuální činnosti, namířené na vykořenění davo-"elitarizmu", jsa sami nositeli zvířecího, zombie (biorobot) a démonického typu psychiky, musí imitovat konceptuální činnost a realizaci jimi konceptuální moci v prostředí těch, kdo se upřímně snaží trasnformovat typ své psychiky nezvratně směrem k lidskému.
Lidský typ psychiky předpokládá nejen určitou hierarchii komponent algoritmiky psychické činnosti, podmíněné instinkty, kulturními tradicemi společnosti, vlastním uvažováním, různorodou intuicí, včetně přímého Božího vedení, ale i určitý systém vnímání a chápání světa – efektivnější než ten, jež se živelně "sám od sebe" vytváří u většiny jedinců v kultuře současné davově-"elitární" společnosti.
To jest od první do čtvrté etapy plné funkce řízení se imitačně-provokační činnost proti společnosti nebo hnutí, podle svědomí nesoucí(ho) konceptuální moc vykořenění davo-"elitarizmu", ukazuje nemožnou v důsledku absence kádrové báze. Vytvoření takové kádrové báze je podemletím vlastní davo-"elitární" koncepce, existující na osnově utajování faktu existence globální konceptuální moci, podporující koncepci vybudování globální elitárně-"nevolnické" rasistické civilizace, protože ohlášení existence jedné konceptuální moci nevyhnutelně vede k otázkám o alternativních konceptuálních centrech a alternativních koncepcích uspořádání života lidí v globálních měřítcích a způsobech jejich realizace.
Imitačně-provokační činnost na páté etapě plné funkce řízení předpokládá možnost provedení koncepce realizace davo-"elitarizmu" pod pláštíkem ideologických forem koncepce lidskosti v Bohoděržaví.
Pro úspěšnost činnosti takového druhu je nutné pokud ne plně chápat každou z koncepcí, tak alespoň citlivě vnímat kde a v čem se rozcházejí / vzájemně vylučují, a kde a v čem mají něco společného nebo neurčitou hranici, a konat opět konceptuálně gramotně, tj. podle plné funkce řízení, a ne ohraničeně-podřízeně ve vykonávání příkazů výše stojícího v hierarchii struktur vedení, které je z větší části zaujato nějakými jinými činnostmi a ve všechny nuance každodenní práce jim podřízených provokatérů-imitátorů vnikat nemůže. Ve výsledku bude nevyhnutelně opomenut nějaký "detail", a jak poznamenal K. Prutkov, od malých příčin bývají velké následky, které přivedou celou imitačně-provokační činnost nevyhnutelně ke krachu.
A opět – potřebné kádry nejsou; a davo-"elitární" principy vedení imitačně-provokační činnosti na osnově centralizmu a stranické (strukturní) disciplíny jsou neživotaschopné, protože všechny "detaily" není možné zohlednit v příkazech a direktivách níže postaveným, kteří sami nemají právo zabývat se konceptuální činností s ohledem na principy fungování davově-"elitární" společnosti.
Zkušenosti a kádrová báze jsou k dispozici jen pro realizaci imitačně-provokační činnosti na šesté etapě: vytvářet, vést struktury, plést vnitrostrukturní a mezistrukturní intriky, které překážejí strukturám ve vykonávání jejich funkcionálního určení. Ale to je použitelné jen tam, kde jsou struktury naplněny subjekty s davově-"elitárním" myšlením, nositeli "já-centrického" světonázoru, a kde hlavním organizačním principem je princip stranické (strukturní) disciplíny na osnově bezpodmínečného podřízení "nížepostavených" "výšepostaveným" a podřízení menšiny většině.
A pokud je princip stranické disciplíny takového druhu podřízení při budování struktur odvržen, protože je vnímán jako hlavní překážka realizace samoregulace funkcionální hierarchie osobností svobodných ve volbě svého chování ve své kolektivní činnosti ve virtuálních strukturách na základě osmyslené a pochopené konceptuální sebedisciplíny? — tehdy se stává toto: aby bylo možné imitovat a být uznávaným, je třeba překonávat druhé ne ve znalostech, ne v organizačních návycích, ne v nějakých "mystických" návycích, ale v konceptuální samodisciplíně. Libovolné porušení té samé "konceptuální samodisciplíny" s sebou nese okamžité vypadnutí ze zdálo by se do té doby úspěšně vedené formální (vytvářející dojem práce) struktury, která nemusí být totožná s virtuální – skutečně pracující – strukturou, kterou bezprostředně začne vést někdo jiný – skutečný, a ne imitátor-provokatér4. A toto vypadnutí může být nejen nezvratným, ale i aktivizujícím nové procesy, které se v nepohodlném společenském hnutí nenacházely do doby, než se ho pokusili vzít pod kontrolu a zdeformovat na základě imitačně-provokačních technologií politiky.
1Vektor cílů a vektor chyby řízení tvoří pár, ve kterém je jmenování jedněch a týchže komponent podmíněno morálkou toho, kdo řídí po plné funkci. Co je z úhlu pohledu jedné mravnosti chyba, je z druhé předmět oslavování.
2Markus Aurélius (121—180 n.l.), filosof-pohan, římský císař od roku 161.
3Ve zprávě OSN o "Programu rozvoje" publikované 15.06.1996 agenturou Reuters se informuje, že 358 rodin-klanů miliardářů má příjmy, převyšující v dolarovém vyčíslení souhrnné příjmy 45% obyvatel Země: takže je co přerozdělovat bez škody jim samým. Ale ty klany z větší části patří ke globálnímu programově-adaptivnímu modulu, rozsetému po planetě, a ne ke globálnímu prediktoru konceptuální moci.
4V tradiční politologii a sociologii se ta problematika zkoumá jako vzájemné vztahy v kolektivech formálního (de-jure) a neformálního (de-fakto) vedení.
Informační báze KSB