O imitačně-provokační činnosti (13)

O imitačně-provokační činnosti (13)

12.3.2018

předchozí část

 

*     *     *

Odbočka od tématu 3

Vznik sociálního času

Avšak to vše může zůstat prázdnými deklaracemi o dobrých úmyslech, protože ten úkol bude nad síly členů strany, pokud budou stále zůstávat v zajetí „já-centrického“ samo sebou rozumícího se mínění o objektivnosti množiny limitních zobecnění matérie-energie-prostor-čas. Jemu vlastní iluzorní představy o objektivnosti času obecně, neschopnost rozlišení astronomického času, vytvářeného rytmikou pohybu nebeských těl, tvořících sluneční soustavu; „mikrobiologického“ času, vytvářeného genetickými programy rozvoje a zestarávání organizmu; sociálního času, vytvářeného jak činností, tak absencí činnosti samotných lidí – směruje miliardy lidí dobré vůle na marné trápení sociálními problémy a krachy.

Je to důsledkem toho, že kultura rozvinutá k současnému okamžiku, způsob existence civilizace potlačuje u většiny lidí smysl pro míru, a vědecká filosofie, jako jeden výtvor toho způsobu existence civilizace, překrucuje intelektuálně-rozumové představy lidí o míře a jejích vzájemných vazbách s Vesmírem a Životem.

Bůh vytvořil vše existující ve Stavbě Světa a nadělil tomu Jím předurčenou Míru.

Pokud hovoříme jazykem současné vědy, pak vše existující v tvárném Vesmíru, to je matérie v jejích rozličných formách: vákuum1, fyzická pole, plazma, plyn, kapalina, pevné skupenství hmoty. Skupenství, cesty a způsoby přechodu z jednoho do druhého, vlastnosti hmoty v každém z nich a v přechodných procesech jsou předurčeny pro matérii Shora. A představy lidí o těch různých skupenstvích tak či onak odpovídá průpovídce „není věci bez obrazu“. Ale co je to míra a jaký vztah má k obrazům matérie? - tato otázka se v já-centrických filosofických systémech neřeší.

Věda o míře, číselné určitosti samé o sobě, to je matematika. Ale v materiálním Vesmíru přestává být míra – číselná určenost – sama o sobě: je inkarnována v objektech a subjektech Vesmíru – všemu tvárnému je daná Shora předurčená míra. Ve Všehomíru je vše materiální a míry jedněch fragmentů jsou číselně srovnatelné s mírami jiných, tj. všem fragmentům Všehomíra je vlastní souměřitelnost jak mezi sebou, tak i svými komponentami.

Míra, to je především číselná určenost: 2´2=4; jedna vteřina = 9192631770 kmitů záření, odpovídajícímu přechodu mezi dvěma úrovněmi základního stavu atomu césia 133; 1 metr = 1650763,73 vlnových délek ve vákuu záření, odpovídající přechodu mezi úrovněmi 2p10 a 5d5 atomu kryptonu-86; “délka hroznýše = 38 papoušků a jedno papouščí křidélko“ (jak informuje sovětský animovaný film); atomy chemických prvků se mezi sebou liší počty protonů v jádrech, určujících pořadí v Periodickém systému Mendělejeva; izotopy jednoho a téhož prvku se liší množstvím neutronů v jejich jádrech. A tak dále: na cokoliv obrátíme pozornost, všude se odkrývá číselná určenost – míra: buď jednotková, nebo množstevní, představující statistiku, dovolující od sebe odlišovat jednotlivé množiny.

V procesu vědomého nebo nevědomého porovnání jednoho fragmentu Všehomíra s jinými, objevenými na základě Rozlišení, se odkrývají dva druhy vnímání souměrnosti:

 

  • vnímání prostoru;
  • vnímání času.

Jejich vnímání vytváří dva druhy číselné určitosti: jednotky délky a jednotky času, objektivně spojené navzájem skrz materiálnost2 na hierarchické úrovni mikrosvěta vztahem neurčitosti Heisenberga3, ve kterém se projevuje nemožnost rozrůzněného vnímání jak prostoru bez času, tak času bez prostoru, protože prostor i čas rodí hmota, vyměřená ve všech jejích stavech.

Ve všech případech bez výjimky je pro vnímání prostoru a času nutný etalonový proces, se kterým se srovnávají všechny ostatní časy a prostory. Tím etalonem může vystupovat i sám člověk (dávný aforizmus: člověk je mírou všech věcí) i nějaké objekty Světostavby. Pokud neexistuje etalonový proces, pak vzniká „problém hroznýše“ z kresleného filmu, který se o samotě mučil otázkou o tom, jak je dlouhý. Do té doby, než mu nepomohl papoušek, který na sebe vzal funkci etalonu délky a určil, že délka hroznýše je „38 papoušků a jedno papouščí křidélko“. Bez toho aktu změření by hroznýš zůstal nezměřený, rovným samému sobě s neurčenou délkou „1 hroznýš“.

Podobně se to má s měřením času. Protože jakýkoliv proces, podléhající periodizaci, může být zvolen jako etalonový proces, pak jednotkou měření času se stává perioda etalonového procesu, se kterým se porovnávají všechny ostatní procesy, disponující vlastním plynutím času.

 

Navzdory tomu já-centrické vidění světa, vycházející z představ o objektivnosti „času obecně“ a z něj plynoucí lhostejnosti k objektivní rozrůzněnosti anstronomického, biologického a sociálního času, předtím, než projevuje aktivitu ve společenské činnosti, si dává dvě otázky:

 

  • Řekněte, jaká bude budoucnost?
  • Kdy přijde?

 

Při tom se má za to, že pokud bude budoucnost nějaká a nastoupí tehdy, pak se subjekt bude chovat jedním způsobem, a jestli bude jiná nebo nastoupí jindy, pak se bude chovat jinak, přizpůsobovat svůj já-centrizmus „nevyhnutelné“ - díky údajné objektivitě času – variantě budoucnosti. Výsledek podobného chování miliard lidí v mnoha generací je známý ze slov N.A.Nekrasova: «bohužel, v té krásné době už nebudeme žít ani vy, ani já».

V čem spočívá zvrácenost představ o Životě v této algoritmice chování? Především v tom, že v životě se sociální čas vytváří kvalitou jednání lidí a jeho termíny, měřenými podle astronomického etalonu času. Pokud bylo v Rusku zrušeno nevolnictví v roce 1861, pak se jedná o jednu rychlost sociálního času; pokud by bylo zrušeno v roce 1844, pak by byla jiná rychlost sociálního času; jestli by Alexandr II. neměl sílu zrušit nevolnictví v roce 1861, pak by se to stalo až v epoše Mikuláše II a byla by třetí rychlost běhu sociálního času. V uvedeném příkladu patří v závislosti na rozhodnutích lidí lidé do jedné nebo druhé epochy. Tento příklad ohledně rozhodnutí carů v reálné minulosti a v neuskutečněných, ale dříve možných variantách, je jeden z ukázkových příkladů, protože rozhodnutí o zrušení nevolnictví se týká celé společnosti. Ale stejnou kvalitou ohledně zrychlení nebo zpomalení sociálního času vzhledem k astronomickému, disponují všechny kroky lidí.

Pokud se „Mrtvá voda“ pod tlakem životních okolností objevila teprve v roce 1991, pak je to jedna historie, reálná historie. Ale otevřená byla i jiná možnost. Pokud by se „Mrtvá voda“ vytvářela ne pod tlakem okolností, ale jako projev dobrovolně na sebe vzaté odpovědnosti za osudy SSSR a lidstva, pak by se objevila v letech 1981-1983, a vyjadřovala by stejnou dostatečně všeobecnou teorii řízení přibližně stejnými slovy, vyjadřovala by ideu řízeného charakteru globálního historického procesu, ačkoliv výběr ilustračních faktů by byl jiný. Vědomosti pro to byly přítomné, ale z pohledu já-centrizmu, vlastního v té době jejím autorům, byly tehdy „důležitější záležitosti“ na práci, než převzetí odpovědnosti za osudy SSSR a lidstva. Ale pokud by „Mrtvá voda“ byla napsána v letech 1981-1983, pak by SSSR prožil jinou historii, dokonce jestli by v těch letech nebyla publikována, jednoduše proto, že sám fakt uvědomění si té informace dokonce malou skupinou lidí by změnil matrici možného a nemožného v dalších průběhu sociálních procesů.

A vykázání vlivu na matrice je dostupné všem a každému. A všichni i každý na ně vykazují svůj vliv. Ale při výše popsaném algoritmu já-centrické „optimalizaci“ chování pod údajně objektivní rychlost průběhu sociálního času je ten vliv takový, že se popisuje pro většinu lidí slovy N.A.Nekrasova: «bohužel, v té krásné době už nebudeme žít ani vy, ani já».

Ale i s publikací materiálů KSB se jeden z druhů jejího nechápání projevuje v intelektuálním příživnictví ve vztahu k vlasní budoucnosti ze strany lidí, mnoho let dobře seznámených s jejími materiály. U mnohých z nich je stejně jako dříve narušeno vnímání podmíněnosti jejich osobní i všem společné budoucnosti jejich činnosti, která i určuje rychlost toku sociálního času, který oni navzdory všemu pokračují považovat za objektivní danost, spojenou s rychlostí toku astronomického času pevně spojeného s jejich vlastním etalonem „mikrobiologického“ času, tj. s rychlostí stárnutí bílkovinové biomasy.

Ale otázky o kvalitě světlé budoucnosti a kalendářních termínech jejího příchodu se už projevují s upomínáním KSB. Avšak jejich formulace má stejně jako dříve za cíl „optimalizaci“ chování pod údajně „objektivní rychlost“ průběhu sociálního času ve vztahu k „mikrobiologickému“:

«KSB existuje už deset let, a každý rok se počet obyvatel Ruska snižuje o milión lidí. Kde jsou výsledky toho, že koncepce je mocná? Jaká je její účinnost/produktivita? Kdy koncepce zvítězí, a společnost bude žít podle jejích norem? Pokud zvítězí za deset let, pak je třeba se chovat takto; a pokud za dvacet let, pak takto. Pokud by mi rovnou řekli, že vítězství koncepce je otázka ne několika let, ale dlouhé doby, pak bych se posledních 5 let choval jinak, vyhýbal bych se nebezpečí, protivníci koncepce by mi nezpůsobili tu či onu škodu…» atp.

Odpověď na podobné otázky má dvojí charakter:

  • Za prvé, člověk zadávající podobné otázky nepochopil vidění světa Koncepce a jako důsledek, nepochopil a nepřijal konceptuální samodisciplínu, v důsledku čehož jeho kroky možná i přitahují pozornost jeho okolí ke Koncepci, a protivníci v jejich řadách mu způsobují nějaké problémy, ale on sám, maje sebe za upřímného a činného stoupence Koncepce, objektivně žije vně jejího řečiště.

  • Za druhé, Koncepce zvítězí tehdy, kdy společnost začne žít podle norem tam obsažených. To znamená, že nikoliv život společnosti podle jejích norem bude výsledkem vítězství Koncepce, ale vítězství Koncepce bude vyjádřením toho, že společnosti žije podle určitých norem. A v podpoře konceptuální samodisciplíny by měl každý začínat u sebe, protože nad tím má plnou moc.

A pokud chápání Koncepce člověkem leží v hranicích Předurčení Koncepce v Božím Zámyslu, pak získává ochranu při konání v řečišti Koncepce. Ale ta ochrana nepředstavuje něco jako obrněný tank, který smetává vše na své cestě, ve kterém je možné ukrýt se před Životem. Ona představuje nemateriální, ale objektivní danost míry a víry(důvěry): tj. jsou to matrice možného a nemožného průběhu událostí, podporované vědomou vůlí člověka, a jeho důvěra Bohu, projevující se ve všech jeho krocích jak v jeho vnitřním světě, tak i ve všem společném vnějším světě.

Avšak při ztrátě sebekontroly v proudu reálných událostí nebo v proudu posedlosti, což za sebou vleče změnu nálady (tj. aktivních mravním měřítek, aplikovaných v situaci), člověk je schopen bezprostředně přejít od podpory jedněch matric k podpoře jiných nebo k likvidaci prvních, od víry a důvěry Bohu k bezvíře. Tak, přebývaje v jedné náladě (*v jednom nastavení), jak informuje Nový zákon, apoštol Petr mohl jít po vodě vstříct Ježísovi; a když se neovládl a přešel k jinému nastavení, Petr ihned začal tonout, a dostal od Krista vysvětlení: „Malověrný! Proč jsi zapochyboval?“ (Matouš 14:24)

Proto souhlas s Koncepcí, s jejími ideály, ještě neznamená že ji člověk zvolil. Zvolení Koncepce znamená vědomé zacílení na podporu sebeovládání v řečišti konceptuální samodisciplíny. Je to činnost, měnící především informační a matriční stav společnosti, v jejímž důsledku se něco stává nemožným v matricích budoucnosti, a uskutečnění něčemu se otevírá cesta. V důsledku toho bude budoucnost taková, jaká je činnost v současnosti.

Je to proces, vytvářející (definující) sociální čas, urychlující jeho tok vzhledem k astronomickému a mikrobiologickému času jedince, přibližující ho k bytí v „navždy“ v řečišti Bohoděržaví, v důsledku čehož je jedinec schopen začít žít v té překrásné době právě teď, a čtenář po prečtení těchto slov.

Já-centrizmus není schopen vejít v „navždy“, které se jedinci zalíbilo, přímo teď, proto, že když se přizpůsobuje z jeho pohledu „objektivnímu“ toku sociálního času, pouští po liniích negativních zpětných vazeb to, co by mělo proudit po pozitivních, a naopak. Ve výsledku se jeho řídícího vliv na průběh sociálních procesů ukazuje překrouceným až do svého protikladu, a ideál budoucnosti, který se mu zalíbil, dokonce i když je objektivně realizovatelný během krátkého „mikrobiologického“ času, nemůže být realizován. Tak člověk upadá do neustálé rozervanosti mezi realitou a nedosažitelným ideálem.

24. 3. 2001

*            *
*

...pokračování

 

1 Ti, kdo nesouhlasí s tím přiznat fyzikální vákuum za formu hmoty, schopné interagovat s hmotou v jejích druhých formách, nechť vysvětlí všem ostatním, jak se vlny (elektromagnetické, gravitační a další) šíří v ideálním nic. Vákuum není nic, a něco, to je hmota v jedné z jejích forem.

2 Nic, kromě mezinárodních dohod o etalonech a setrvačnosti myšlení, nebrání určit délky vteřiny na základě frekvence etalonového zářiče, kterým se určuje i délka metru, nebo to udělat naopak: délku metru odvodit od frekvence vlnění zářiče, používaného k určení délky vteřiny.

3 Číselný vztah chyb při měření polohy a impulsu (hmoty, násobené rychlostí) mikročástice: neurčitost v měření polohy, vynásobená neurčitostí v měření impulsu, nemůže být v absolutní hodnotě menší než konstanta Plancka.

 

Diskusní téma: O imitačně-provokační činnosti (13)

Hmota, Informace a Míra versus Energie, Čas, Hmota a Prostor

Libor Smetana | 12.03.2018

Chápu to asi takto:
Čas ve svojí podstatě je druhotná veličina, protože popisuje rychlost změn prostředí (Hmoty, Informace a Míry).
Existuje jen teď a tady, tedy Věčnost?
Jak definovat pomocnou veličinu Prostor a pomocnou veličinu Energie?
Je Energie změna Hmoty daná Mírou? (energie vzniká z této změny?)
Co je Prostor? Nedokážu si odpovědět. (opět Míra mezi Hmotou a Informací?

Re: forma konkrétnych mier, ktorých prenosom(informovaním) vytvárame, transformujeme matériu

ludo | 12.03.2018

Ok..po 1150x...ste číslo 1151, čo sa to pýta!!!
pozrite si do prdele KSB/DVTR.
tam to celé máte podrobne vysvetlené

cas, priestor, teplota, svetelnost, atd..sú rôzne miery
E=mc2 c-konstanta. energia = hmota
def. Energie:
Prechodný udrzatelny stav hmoty pri prechode z jedneho skupenstva na druhé.
Pr. lad - pridam energiu vo forme tepla, dostanem vodu, paru ochladim-uberem energiu = dostanem vodu.

Princip tvorenia=sTrojenia=riadenia:
Máte obraz, predStavu = lat."forma"
tá forma má konkrétne miery - hmotnost, dlzku, sirku, vysku, farbu, atď..
miery prenášate, transformujete, inFormujete
a tak vytvárate novú exitenciu, meníte matériu, situáciu podľa svojej predstavy v závislosti od toho, nakolko bol vás odhad objektívnej reality bodu A správny.
V nemčine: Allgemeine Steuerungstheorie:
A= Istwert
B = Sollwert

Miera-informácia-matéria
a) pri konkrétnej miere
(v diskrétnom, extrémne abstrahovanom modeli, infinitesimálne malom kroku tvorenia, perióde vzorkovania)

b) pri bežnom ponímaní súboru mier celkovej aktuálnej/ alebo želanej formy
Forma-InFormacia-Matéria

Re: Re: forma konkrétnych mier, ktorých prenosom(informovaním) vytvárame, transformujeme matériu

ludo | 12.03.2018

Ide o absolútne jadro, kernel DVTR.
Ide o samotný princíp tvorenia.
Na ňom je postavená protodialektika,
a na nej zasa PFR (Plná funkcia riadenia),
okolo ktorej je postavený tento sociologický operacny system
a jeo aplikačne moduly v jednotlivých odvetviach ľudského života.

Re: Re: Re: forma konkrétnych mier, ktorých prenosom(informovaním) vytvárame, transformujeme matériu

vidlak | 15.03.2018

A hnr?

Re: Re: Re: Re: forma konkrétnych mier, ktorých prenosom(informovaním) vytvárame, transformujeme matériu

ľudo | 15.03.2018

Čítal si KSB, alebo aspoň DVTR?

Re: Re: Re: Re: Re: forma konkrétnych mier, ktorých prenosom(informovaním) vytvárame, transformujeme matériu

vidlak | 18.03.2018

Kazdy den. Ty si pochopil ucel implantovania hnr a koranu do kob cez prizmu Zaznobina a spol, ktora sa uz zacina prejavovat napriklad u Solonka, na vodaksb a pod?

Re: Hmota, Informace a Míra versus Energie, Čas, Hmota a Prostor

Libor Smetana | 13.03.2018

Už mám nejasnosti uzavřeny po přečtení HOXova článku, uvedeného níže v odkazu, který mi potvrdil směr úvah a dokompletoval mi pochopení celku na již uspokojivou úroveň.
Neboť jedno je číst, druhé je studovat, třetí je pochopit a čtvrté je Míra chápání a úhel pohledu. http://leva-net.webnode.cz/products/mrtva-voda-mozaika-reality-a-samodisciplina/

MIM vs. MEST

ľudo | 13.03.2018

Ok, jasne.
Proste len sa kapacitne nemôžeme venovať kaźdému jedném osobne, aj keby sme to chceli.

Avšak naopak, po naštudovaní aspoň základov
a s konkrétnymi už naozaj gramotnými otázkami,
z ktorých vidno, že ten človek sa naozaj snaží, tak veľmi radi.

Neposlednými cieĺom týchto stránok je aj spoločné hľadanie odpovedí, na otázky, ktoré máme aj my.. a pritom možno nie úplne správne zadané..
(Dobre formulovaná otázka = polovica odpovede)

"Čím viac chápeš, na tým viac ZATIAĽ nepoznaného prídeš."
(Z príbehu o SóKratových kruhoch poznania..)

Zo školy:
Otázka dotyčného zvykne definovať mieru jeho pochopenia danej problematiky.

Přidat nový příspěvek