7.6.2017
«K současné situaci» č.2 (130), květen 2017
Noosféra, lidstvo, jedinec, globalizace...
V analytické poznámce „Pravdivý a svobodný je jejich věštecký jazyk a s Vůlí Nebeskou se druží...“ ze série „K současné situaci“ č.6 (102) 2011 byla řeč o vyšší vnitrosociální moci, kterou může získat každý – při určitém vztahu k „sobě milovanému“ a Životu. Avšak daná práce byla přijata drtivou většinou lidí jako informace, avšak ne jako návod ke konání. Proto je cílem této práce za prvé připomenout o tom, a za druhé, vyjasnit některé aspekty, které v minulé práci byly v kategorii „samo-sebou rozumící se“.
20170515_tek_moment02130.doc (95744)
20170515_tek_moment02130.pdf (183263)
20170515_tek_moment02130.odt (48113)
Vysvětlení 1: o tématice této práce
Analytická poznámka VP SSSR «Pravdivý a svobodný je jejich věštecký jazyk a s Vůli Nebeskou se druží...» byla zasvěcena objektivně přítomným možnostem a procesům, stojícím v objektivní realitě za schématem, uvedeným na obr.1:
Na obr.1 linie se šipkami označují směr informačních potoků v přímých a zpětných vazbách kontur řízení, podporovaného danými subjekty a samořídícími se objekty. Aby bylo možné pochopit toto schéma a procítit možnosti a procesy, stojící za ním v objektivní realitě, je třeba znát a chápat Dostatečně všeobecnou teorii řízení, včetně teorie supersystémů.
Bloky 1,2,3,4 dohromady tvoří uzavřený (v smyslu Dostatečně všeobecné teorie řízení) systém, který se autonomně samořídí v těch mezích, které pro něj připouští hierarchicky vyšší všeobjímající řízení, představené plným schématem obr.1 a pramenící z Všedržitelnosti Boží. V sestavě tohoto systému je možné vydělit dva podsystémy (bloky „2,3,4“ a bloky „3,4“), z nichž každý také představuje uzavřený systém, samořídící se v mezích, dovolených mu hierarchicky vyšším řízením. Kromě toho je třeba chápat, že „přírodní prostředí“ v sobě obsahuje dvě komponenty: 1) objímající – přírodní prostředí Vesmíru a 2) vloženou – přírodní prostředí planety Země, z nichž každá vlastním způsobem ovlivňuje život civilizace a na které vykazuje vliv civilizace.
Přičemž situace je taková, že podle názoru drtivé většiny představitelů bloků 2, 3 a 4 – Noosféra celkově i blok 1 neexistuje. Z úhlu pohledu těch představitelů bloků 2, 3 a 4, kteří nejsou přesvědčenými ateisty, a vyznávají tu či onu egregoriální relígii idealistického ateizmu, je Všedržitelnost Boží buď nevyzpytatelná, nebo je lhostejná k tomu, co se děje na Zemi1, do příchodu Soudného dne v neznámý okamžik. I „nevyzpytatelnost“ i „lhostejnost“ je údajně osvobozují od nutnosti zamýšlet se o cílích Všedržitelnosti, cestách a způsobech jejich dosažení, o své osobní spoluúčasti ve Všedržitelnosti a o svých mravně-etických závazcích před lidmi a Bohem. Jejich povinnosti – v jejich chápání – spočívají v dodržování přikázání a tradičních rituálů, což jim údajně zajistí garantované ospravedlnění před Bohem v Soudný den a prominutí jejich hříchů - „vědomých i nevědomých“. Z úhlu pohledu ateistů neexistuje nejen blok 1, ale ani Všedržitelnost, a vše se odehrává ve vzájemné interakci bloků 2, 3 a 4, a také s přírodním prostředím a zahraničím. Avšak jak ukazuje život, v procesu jejich interakce přilétají neznámo odkud „černé labutě“2, které ruší ty nejpromyšlenější a nejsofistikovanější plány a scénáře. Ale jestli se podíváme na schéma 1, a uznáme to schéma jako životu adekvátní, pak se vyjasní, že „černé labutě“ přilétávají zcela cíleně z „neexistující“ noosféry a Všedržitelnosti, v důsledku čehož zabránění jejich objevování znamená uvědomování si Záměru (tj. jeho „vyzpytatelnost“) a chápání objektivních zákonitostí, kterým je podřízen život lidí i globální civilizace celkově.
V souladu s tím, pro účely vejití v roli subjektu-manažera do procesů řízení rozvojem globální civilizace prostřednictvím bloku 1, je nutné:
-
vypracovat svou osobní religióznost, což je nutné pro to, aby se člověk nezabýval démonickými výmysly, které jsou v rozporu se Záměrem Nejvyššího, protože démonické choutky, když vyčerpají dopuštění, se ukončují Shora;
-
zformovat adekvátní představy o noosféře ve vlastní psychice, což je nutné pro odstranění různých informačních (smyslových) a algoritmických bloků, tak či onak bránících uskutečňování řídícího vlivu skrz noosféru Země na průběh událostí v životě.
Vysvětlení 2: o osobní religiozitě a jejích důsledcích
Otázka o bytí Boha nebo jeho nebytí, to není otázka víry, ačkoliv vědecké nebo logické důkazy (v obecně přijatém chápání podstaty „vědeckosti“ a „logičnosti“) bytí Božího nebo jeho nebytí neexistují.
Důkazy Svého Bytí dává Bůh každému osobně na žádost jedince. Spočívají v tom, že průběh událostí v životě se mění v souladu se smyslem vnitřní modlitby jedince. Důkazy takového druhu jsou pro každého neopakovatelné, ale dávají se podle víry ve formě faktů: život se změnil (to je fakt), a složka víry spočívá v tom, že se jedinci nabízí uvědomit si, že se to stalo v důsledku personálně adresované spoluúčasti Boží v průběhu událostí. Důkazy Božího bytí mají mravně-etický charakter, který může být rozpoznán úsudkem jedince.
Ale poté co je takový důkaz dán, vyvstane před intelektuálně zdravým jedincem otázka o tom, jak by měl budovat své osobní vzájemné vztahy s Bohem. Odpověď na ní spočívá v tom, že poté je třeba žít podle svědomí, protože svědomí je vrozený religiozní cit (smysl).
Slovo „svoboda“ je v ruském jazyce zkratkou: С(овестью)ВО(дительство)БО(гом)ДА(нное), volný překlad: svoboda = Bohem dané vedení svědomí, S(vědomím)VO(dění)BO(hem)DA(né). Ale vedení je jen poukázání na něco, osvětlení cesty, a zda se jím bude člověk řídit, záleží nakonec vždy na něm. Přiznání neomylnosti Všedržitelnosti vede k tomu, že rozumný jedinec se s pomocí vůle podřizuje svému svědomí, ve výsledku čehož se SVOBODA realizuje jako diktatura vlastního svědomí, protože odklon od vedení ze strany svědomí za sebou vleče ty či ony potíže – zhoršení kvality života samotného jedince.
Ale zdaleka ne všichni usilují o to, získat důkazy takového druhu a žijí v režimu „myslícího rákosu“ nebo „démona“, a z řad těch, co důkaz získali, nemalá část je k nim nevnímavá, nebo i když si jich všimne, začínají je intelektuálně zpochybňovat a interpretovat nějak jinak, a ne podle jejich podstaty: obrácení (apel) k Bohu – odpověď na modlitbu ve formě změny průběhu událostí v souladu se smyslem modlitby.
Ale Bůh na nikom nepáchá násilí dokonce ani Pravdou, a umožňuje lidem přebývat v omylu do doby vyčerpání práva se mýlit (do doby vyčerpání dopuštění): tlak proudu životních okolností v řečišti Všedržitelnosti je ponouká k přehodnocení vlastního vidění světa tak, aby si mohli osvojit Pravdu. «4. Moudrost nevejde do zlovolné duše, nebude přebývat v těle podrobeném hříchu. 5. Svatý duch moudrosti prchá před lstí, vzdaluje se od nerozumných myšlenek, v studu se odvrací od nepravosti.» (Kniha moudrousti krále Šalamouna, kap.1) Takže, především, není třeba páchat nepravosti...
Pro ty, kdo v minulosti нелукавил a proto byl uznán za svatého, byl ve všech kulturách podmíněných konfesemi fakt Bytí Božího ne otázkou víry, ale předmětem hodnověrného vědění, jeho pravota se potvrzovala tím, že život proudil v souladu se smyslem modliteb. Tato okolnost je nevykořenitelný zdroj religióznosti ve všech kulturách, a nastala doba, kdy by to měli chápat všichni k okamžiku začátku dospívání.
Vysvětlení 3: noosféra jako trojjednota matérie-informace-míry
Tvrzení o existenci noosféry je pro mnohé tvrzením bez důkazů.
Hlavní příčina tkví v tom, že noosféra jako objekt není smyslovými orgány člověka vnímána přímo: tj. my ji nevidíme tak, jako vidíme předměty v našem zorném poli; neslyšíme ji tak, jako slyšíme zvuky; nemůžeme ji nahmatat tak, jak vnímáme vodu nebo proudění vzduchu, nebo jak cítíme ostatní objekty při dotyku.
A nepřímému – „hloubavému“ – vnímání noosféry a projevů její aktivity brání historicky zformovaná kultura. V ní jsou odedávna v roli mezních zobecnění: 1) prostor a 2) čas jako „nádoby“ pro 3) hmotu (hmotné struktury), které oživuje a řídí 4) duch (neviditelná síla, nositel toho či onoho smyslu a energie).
Systém těch čtyřech mezních zobecnění je neměnný během celé známé historie současné civilizace proto, že je charakteristický pro JÁ-centrické vidění světa, formované na základě vnímání světa smyslovými orgány, fyziologicky spojenými s hmotným tělem3 organizmu člověka (kromě hmotného těla zahrnuje organizmus i biopole – ducha). V průběhu historie se měnil jen název: časoprostorové kontinuum jako místo existence hmoty ve všech jejích formách, včetně fyzikálních polí, kterýmž termínem se začal nazývat duch, prohlášený vědou za neexistující; koncepce „Theta-MEST“ scientologické církve, ve které je Theta (θ) — podstatou člověka, kterou je možné interpretovat jako věčnou duši ne z tohoto světa, a MEST je anglojazyčná zkratka, označující hmotu, energii (fyzikální pole, duch), prostor a čas jako nádoby pro hmotu a energii, se kterými interaguje inkarnovaná duše.
V tomto systému mezních zobecnění nemá místo informace a míra jako objektivní vlastnosti všeho co existuje v Životě – v objektivní realitě. A jako důsledek není na jeho základě možné adekvátně chápat procesy řízení, protože řízení znamená především informačně-algoritmický proces.
Rozvoj vědy na základě tohoto systému mezních zobecnění v součtu s nahrazením principu „kritériem správnosti je praxe“ principem „kritériem správnosti je opakovatelnost výsledků experimentu za stejných podmínek“ přivedla vědu k názoru o neexistenci duchovní složky života. Jde o to, že princip „kritériem správnosti je opakovatelnost výsledků experimentu za stejných podmínek“ nefunguje. Jedna z příčin jeho defektnosti spočívá v tom, že termín „stejné podmínky“ obsahuje zamlčení, které ho dělají nefunkčním.
Podstata toho defektu spočívá v následujícím. „Stejnost podmínek“ předpokládá určitou konečnou množinu podmínek, určených jak složením faktorů, tak hodnotou každého z nich. Pokud v projevech čehokoliv hraje roli množina N faktorů, a do zorného pole výzkumníka se dostane jen N-1 faktorů, pak při opakovaném pokusu zopakovat výsledek v případě, pokud je správně nastaveno jen N-1 faktorů, které byly identifikovány, není možné získat výsledek.
Kromě toho, neúspěch v opakování výsledku je také garantován, pokud mezi těmi N faktory má jeden nebo více z nich subjektivně podmíněný charakter. V tom případě je opakování výsledku při dalším pokusu nemožné, pokud se klíčový subjekt ve vztahu k tomu faktoru experimentu neúčastní.
Duchové, které v religiozních vidění světa realizují řídící funkce, byli nositeli těch či oněch mravů a etiky. Proto poté, co věda odmítla existence světa duchů, se etika stala chápat zaprvé jako omezená výlučně na lidskou společnost, a za druhé, stala se chápat ne jako objektivně podmíněná, ale jako část kultury, vytvořená lidským subjektivizmem jako i kultura celkově. Potom věda odkryla duchovní složku života znovu a nazvala jí „fyzickými poli“, avšak byl ztracen aspekt vnímání cílů a etiky polových složek Života celkově.
Takto na základě JÁ-centrického chápání světa se systémem mezních zobecnění „prostor-čas-hmota a elementární částice – fyzické pole“ nemůže být noosféra vnímána jako reálně existující jev, v důsledku toho, že se nejeví hmotným objektem, ačkoliv je přitom generátorem a nositelem procesů řízení průběhu geopolitických, biosférních a sociokulturních událostí v celoplanetárním měřítku.
Pro duševní (deduktivní, nepřímé) vnímání faktu existence a fungování noosféry je nutné to, co chybí ve „vědeckém chápání světa“ podobného druhu, a to konkrétně:
-
uznání subjektivně podmíněného charakteru každého řízení, což předpokládá přijetí bytí Božího jako faktu a Jeho Všedržitelnosti, podmíněné Jeho mravností a jí vyjadřujícím subjektivizmem, protože Všedržitelnost je hierarchicky nejvyšší všeobjímající řízení;
-
přiznání informace a míry (algoritmika je komponenta míry) za objektivní faktory Života, objektivní reality;
-
přiznání intelektu a etiky, vyjadřující určitou mravnost (ta je také složkou míry) jako obecně přírodního jev, a nejen vlastnost výlučně lidí;
-
přiznání, že v ideálu se věda, náboženství a umění nemohou rozvíjet izolovaně od sebe navzájem, ale tvoří přirozenou „slitinu“, tj. vzájemně do sebe pronikají.
Ale na základě Bohocentrického vidění a chápání světa (ve kterém mezní zobecnění tvoří trojjednotu matérie-informace-míry) a DVTR (ve které jsou představy o strukturním, bezstrukturním způsobu řízení a o řízení na základě virtuálních struktur) se noosféra nevyhnutelně vnímá jako objektivní faktor našeho bytí, a projevy její činnosti se vnímají jako projevy určité mravnosti a etiky.
Noosféra v aspektu materiálnosti je souhrn fyzických polí, generovaných planetou Země, její biosférou a komponentami biosféry. Noosféra v aspektu informace je souhrn cílů (obrazů budoucnosti) existence Země a komponent její biosféry, tj. smysl života a také paměť planety. Noosféra v aspektu míry je souhrn algoritmiky dosažení cílů, tj. realizace smyslu života. A v řídícím vlivu noosféry se projevují mravně-etické zákonoměrnosti Všedržitelnosti.
Vysvětlení 4: život jako vzájemná vloženost plných funkcí řízení
V materiálu „Pravdivý a svobodný je jejich věštecký jazyk...“ byla řeč o možnosti řízení globalizací a životem společností prostřednictvím noosféry. Pro využívání té možnosti je třeba chápat, co je to množství plných funkcí řízení, tvořících v souhrnu průběh událostí v Životě. Plná funkce řízení (PFR) znamená posloupnost různých dějství, zahrnující následující etapy:
-
Identifikace faktoru prostředí, který „tlačí na psychiku“ a tím vyvolává potřebu řídit.
-
Stanovení cílů ve vztahu k tomu faktoru.
-
Řešení úlohy o stabilitě objektu řízení ve smyslu předvídatelnosti jeho chování pod vlivem vnějšího prostředí, vnitřních změn objektu a řízení v procesu uskutečňování zvolených cílů (vypracování koncepce jejich dosažení).
-
Uskutečnění koncepce = organizace řízení v souladu s ní.
-
Kontrola průběhu procesu řízení a korekce koncepce a průběžného řízení.
-
Dosažení cílů a uvolnění zdrojů nebo (v případě krachu řízení) návrat k bodu 1.
Začátek plné funkce řízení je vždy bod 1, a završení bod 6. Vše mezi tím může být popsáno s různým stupněm detailnosti, v důsledku čehož může být celkový počet etap v konkrétní představě plné funkce řízení menší či větší. Klíč k ovládnutí plné funkce řízení je schopnost realizovat bod 3: řízení objektem (procesem), jehož chování je nepředvídatelné, je nemožné.
Každá PFR se vztahuje k určitému procesu řízení, který probíhá v rámci objemnějších procesů řízení. V důsledku toho v Životě vzniká hierarchická vloženost procesů řízení a odpovídající hierarchie procesů řízení, existující v řečišti všeobjímající Boží Všedržitelnosti. Ta hierarchie PFR v procesu své realizace vytváří množství časů4 a sama se mění jak sestavou parciálních procesů, tak i hierarchickým statusem každého z nich. Díky možnosti vzájemného pronikání PFR do sebe navzájem, může být jejich vzájemná vloženost taková, že při posuzování jedněch aspektů se vloženým jeví jeden proces, a při posuzování druhých aspektů bude vloženým druhý proces, který při posuzování prvního byl ve vztahu k němu objemnějším.
Tj. hierarchie mají virtuální charakter v tom smyslu, že v určitý okamžik nějakého v nich vytvářeného času je v nich přítomen jeden hierarchicky organizovaný souhrn PFR, a v jiném okamžiku toho samého nebo jiného času5 je v nich přítomen jiný souhrn PFR, možná s jinou hierarchickou uspořádaností.
V předchozím odstavci byla ta hierarchie představena v pořadí vzestupu k všeobjímající Všedržitelnosti od nějakého konkrétního procesu nízké úrovně. Ale v životě vzniká v opačném pořadí díky principu, vyjádřeném v Koránu: „... Bůh daruje svou moc tomu, komu zachce. Bůh je objímající, vědoucí!“ (súra 2, verš 247).
S každou Plnou funkcí řízení je spojen nějaký subjektivizmus, individuální nebo kolektivní, který nese tu PFR v procesu řízení, kterého se účastní bezprostředně nebo který organizoval jako proces samořízení (automatického řízení) v souladu s ní. V životě Vesmíru je každý subjektivizmus kromě toho spojen s tím či oním organizmem nebo skupinou organizmů. Organizmy mohou být různými: pojem o trojjednotě matérie-informace-míry připouští možnost existence polových6 forem života, nemajících materiální tělo, a také forem života, majících materiální těla různého rozměru (od mikroorganizmů do Vesmíru celkově).
Subjektivizmus je nemožný bez intelektu. Přítomnost intelektu je ve své podstatě základ subjektnosti, vytvářející ten či onen subjektivizmus, odlišující se od dalších svou svébytností jak v aspektu informačního zabezpečení jeho činnosti, tak i v aspektu zvláštností algoritmiky přeměn informací.
Definice intelektu akademika N.M.Amosova:
«Intelekt se definuje jako souhrn prostředků a způsobů řízení složitými systémy cestou operování s jejich modely, zaměřený na optimalizaci řízení. Současná věda a technika dávají možnost reprodukovat modely a operace s nimi technickými prostředky a takovým způsobem oddělit rozum od mozku, se kterým je obvykle spojován.
Takto hovoře o intelektu budeme mít na paměti tento souhrn prostředků a způsobů řízení, nezávisle na tom, je-li realizován v biologickém systému nebo s pomocí uměle vytvořených technických prostředků. Takové používání termínu „intelekt“ není obecně přijato.»7
Při tom N.M.Amosov, jako i někteří další výzkumníci, byl přesvědčen o tom, že lidský intelekt není unikátní, že v Přírodě existují obecné mechanismy nebo algoritmy intelektu, „kterým se podřizuje rozum zvířat, člověka, kolektivní rozum společnosti a které... jsou závazné pro libovolný model“.
«Intelekt, to je aparát řízení složitými systémy cestou operování s jejich modely, zaměřený na optimalizaci řízení (…) Intelekt může být realizován na různých materiálních prostředcích, od biologických do technických».
Ale toto určení intelektu jako fenoménu je možné rozšířit předpokladem, že intelekt může být vlastní i přirozeně přírodním, ale ne biologickým systémům v obecném chápání pojmu „biologický“. V tomto případě se budou intelekty odlišovat navzájem materiálním nosičem, frekvenčním rozsahem, ve kterém probíhají procesy zpracování jimi informací, systémy kódování informací.
V souladu s tím, vzájemné chápání (vnímání) intelektů je možné při přítomnosti materiálních nosičů kanálů informační výměny mezi nimi bez prostředníků, při shodě frekvenčních pásem práce, a shodě systémů kódování informace. Za určitých podmínek může při interakci různých intelektů vznikat kolektivní intelekt, jehož možnosti mohou řádově převyšovat možnosti intelektů-účastníků, což může ležet v základu některých z noosférních projevů. V souladu s tím, planeta je inteligentní, a intelekty lidí, jejich subjektnost je jen komponenta intelektu a subjektnosti planety.
Etika je regulátorem vzájemných vztahů majitelů rozumu (intelektu). Díky tomu, že Bůh není šílený a intelekt ve Vesmíru je obecný všudypřítomný jev, pak mravně-etické zákonoměrnosti pramení z Všedržitelnosti a mají objektivní charakter, který je poznatelný pro intelektuálně vyzbrojený subjektivizmus, za podmínky že se nedopatřením sám nezříká řešení toho úkolu. V materiálech KSB jsou tyto zákonitosti nazvány religiozně-noosférními podle jejich nositelů-retranslátorů, skrz které vykazují vliv na lidi.
Vysvětlení 5: člověk a noosféra
V psychice planety Země – v noosféře planety – existuje lidský segment. Je to souhrn druhového a sociokulturních egregorů biologického druhu „Člověk rozumný“. Ale jak je ukázáno v KSB, lidstvo není stejnorodé ohledně typu uspořádání psychiky jedinců. Je možné vydělit pět základních druhů typů uspořádání psychiky, jejichž nositeli mohou být dospělí lidé:
-
Zvířecí typ psychiky — je charakterizován tím, že celé chování jedince je podřízeno instinktům a uspokojování instinktivních potřeb.
-
Typ psychiky „biorobot“ – když v základu chování leží kulturně podmíněné automatismy a vnitřní psychologický konflikt „instinkty – kulturně podmíněné automatismy“ je v životních situacích ve většině případů vyřešen ve prospěch kulturně podmíněných automatismů. Pokud však měnící se společensko-historické okolnosti vyžadují vzdát se v té či oné kultuře tradičních norem chování a vypracovat nové, tak „zombie“ upřednostňuje stávající tradice a odmítá možnost účastnit se tvůrčího procesu.
-
Démonický typ psychiky – charakterizuje se tím, že tvůrčí potenciál je využit a realizuje se, ale realizuje se bez jakýchkoliv mravně-etických zábran, na základě principu „komu se nelíbí co dělám, ukažte, že jste silnější“.
-
Lidský typ psychiky - charakterizuje se tím, že tvůrčí potenciál je využit a realizuje se v souladu se svědomím za pomocí vůle, tj. v řečišti Božího Záměru na základě vněrituálního dialogu s Bohem na základě životních zkušenosti a jazyka životních okolností.
-
Typ psychiky zvrácený do nepřirozenosti – charakterizuje se tím, že se subjekt náležící k biologickému druhu „člověk rozumný“ omamuje různými psychotropními látkami: alkoholem, tabákem a moderními tvrdšími drogami, což vede k nepřirozené deformaci charakteru fyziologie organismu jak v aspektu látkové výměny, tak i v aspektu fyziologie biopole, a má to za následek mnohonásobná a různorodá narušení psychické činnosti ve všech jejích aspektech (počínaje fungováním smyslových orgánů a konče intelektem a schopností uplatňovat svou vůli). V závislosti na množství přijímaných drog můžou deformace získat nevratný charakter.
Ačkoliv typ uspořádání psychiky se může měnit pod vlivem okolností, může se měnit i vědomě, na základě vůle. Proto za ten typ psychiky, v jakém se jedinec nachází a koná, odpovídá on sám před Bohem a před lidmi. Normou je lidský typ psychiky, počínaje počátkem dospívání, který je odolný vůči působení okolností.
Typy uspořádání psychiky nejsou stejné v aspektu potenciálu způsobilosti. To je podmíněno tím, že relativně krátké procesy jsou fragmenty (etapami) delších procesů, nebo probíhají v rámci delších objemnějších procesů. Typy uspořádání psychiky se ocitají v různých rozsazích délky procesů, spojených s charakteristickými pro každý z nich zdroji programů chování.
Nejkratší programy jsou spojeny s instinkty (sexuálními a stádními konkrétně) a s nepodmíněnými reflexy, s fyziologickými rytmy organizmu. S kulturou jsou spojeny delší procesy, které však v aspektech chování jedinců (a ne sociálních skupin a společnosti celkově) ve své většině nepřesahují délku lidského života. Tvůrčí potenciál může vytvářet procesy, do kterých se zapojuje mnoho lidí v následnosti generací. Proto se nositelé zvířecího typu psychiky se svými instinktivními nutkáními vytrhávají z dlouhodobějších procesů. Přesně tak jsou nositelé typu psychiky biorobot ohraničeni ve své způsobilosti nejen nevyužíváním tvůrčího potenciálu, ale i délkou procesů, pro jejichž realizaci jsou v jejich psychice sociokulturně podmíněné programy. Nositelé démonického typu psychiky jsou způsobilí v rozsahu delších procesů, než nositelé zvířecího a biorobotického typu psychiky, ale díky jejich neúčasti v uskutečňování Záměru pro ně také existuje limit délky procesů, které je jejich psychika schopná podporovat. A jen nositelé lidského typu psychiky jsou v kontaktu s věčností skrz svou religióznost.
Ještě nižší způsobilostí než nositelé zvířecího typu psychiky disponují nositelé typu psychiky spuštěného do protipřirozenosti s pomocí drog a psychotropních látek.
Kromě toho existuje ještě jedna okolnost: každá činnost vyžaduje v procesu svého uskutečnění určité naladění, včetně typu uspořádání psychiky. Pokud se to nestane, pak je činnost nemožná nebo oblast odpovídající činnosti prostřednictvím noosféry odmítá ty, kdo o ni usilují, aniž disponují odpovídajícím naladěním a nebo do ní vchází a následně naladění ztrácí pod vlivem nějakých příčin.
S ohledem na výše uvedené jsou v lidském segmentu noosféry Země stabilní segmenty, se kterými jsou spojeny nositelé odpovídajících typů uspořádání psychiky. Tyto segmenty spojené s typy struktury psychiky díky odlišnostem jednotlivých typů také tvoří hierarchii způsobilosti (akceschopnosti), na jejímž vrcholu se nachází soubornost – egregor nositelů lidského typu psychiky. Ale protože něco lidského není cizí nikomu, pak v některých situacích i nositelé jiných typů psychiky mohou ovlivňovat průběh událostí skrz noosféru, ale za podmínky, že jejich záměry a představy mají místo v řečišti Všedržitelnosti.
Kromě toho, biopole jedince může fungovat ve dvou režimech:
-
uzamknutosti samého na sebe;
-
uzamknutosti na vnější (ve vztahu k organizmu) subjekty.
V první variantě se dá přirovnat k magnetickému poli: silové linie magnetického pole magnetu tvoří smyčku. V druhé variantě může být biopole přirovnáno k elektrostatickému poli: silové linie vyzařují do prostoru.
Nebo jinak. Vír nemůže začínat a končit v jednom prostředí. Vír je vždy buď uzavřen do toroidu, nebo se svými konci opírá na různá prostředí (tornádo se jedním koncem opírá o zem nebo vodu, druhým o nestejnorodost v atmosféře).
Tyto režimy fungování vlastního biopole je nutné se naučit cítit a rozlišovat. V první variantě je biopolový vliv na průběh událostí nemožný. Ale pokud se člověk oddá emocím, pak je možné způsobit si infarkt, mozkovou příhodu, start onkologického onemocnění nebo jiné nemoci, a v „měkké verzi“ - jednoduše se unavit bez užitku. Ve druhé variantě je vliv na průběh událostí možný, ale vyžaduje soulad parametrů vlastního vyzařování objektu vlivu – sestavou vyzařovaných specifických polí, jejich frekvenčních charakteristik, modulací vyzařování (tj. informací a systémem jejího kódování, algoritmikou přeměn). Tj. je vyžadováno vyzařovat určitou hudbu (která může být za hranicemi akustického rozsahu), která by vyvolala odezvu Vesmíru, odpovídající smyslu té hudby.
Jedinec ve druhé variantě biopolí (neuzamčenosti na sebe) může být nebezpečný pro sebe i pro okolí v mezích Dopuštění, protože jedna myšlenka, nezastavená včas nebo neuhašená, nebo pronesená fráze, mohou vyvolat problémové následky. Jejich rozsah může být různý – v závislosti na tom, co se podařilo ovlivnit vyzařováním a nakolik se ten objekt ukázal přístupný k odezvě... Tj. pokazit něco, někoho poškodit nebo zmrzačit je mnohem jednodušší než něco vytvořit nebo vyřešit něčí problémy, protože konstruktivita vyžaduje stabilitu odpovídajícího naladění během dlouhého časového úseku.
Proto pokud se jedinec ve vyzařovací činnosti podobného druhu dostává mimo rámce dopuštění Božího (práva dělat chyby), pak se v řečišti Všedržitelnosti vrací odvetná reakce Vesmíru k němu. A její vliv může být v nejtěžších případech nejen post-faktum smrtelný, ale i profylaktický – až do dopředné smrti jedince před samotnou činností. Tak se projevují potlačující zpětné vazby v konturách řízení v systému „jedinec – noosféra – objekt vlivu“.
Tomu co je napsané výše je možné nevěřit. Ale lepší je zamyslet se o fyzice vyzařování a porovnat ji se stavbou vlastního organizmu.
Ale zpětné vazby mohou být i podporujícími. V tom případě úroveň způsobilosti roste, a proces řízení je doprovázen doprovodnými efekty, které neznehodnocují výsledek, ale zlepšují ho.
Závěr
Všichni jsme spojeni s noosférou a jsme jejími složkami: jedinci, kteří žijou sami o sobě vně noosféry, nejsou. Otázka spočívá jen v tom, jaký status ve vnitřní hierarchii noosféry každý z nás má. A lepší je disponovat v ní statusem realizovaného člověka – nositele lidského typu psychiky, jehož vůle a tvůrčí potenciál jsou podřízeny svědomí, než nějakým jiným statusem. A je špatné se zastavit nebo zvrátit v rozvoji, vláčet svou existenci jako člověkupodobný nečlověk: zvířecí, biorobotický, démonický, zvrácený do protipřirozenosti … potlačující zpětné vazby v takovém případě nejdříve způsobují muka, a následně, pokud se člověk nezamyslí a nezmění, ukončí jeho život a uvolní místo v Životě pro realizaci lidskosti...
Vnitřní prediktor SSSR
10 – 14. května 2017
1 Jejich objasnění je variacemi na téma: „jinak by Bůh nedopustil tolik zla na Zemi“
2 N.N.Taleb, Černá labuť: Následky vysoce nepravděpodobných událostí
3 Viz práci VP SSSR „Základy sociologie“, svazek 1, kapitola 3
4 Čas je vyjádřením míry, představující porovnání všech procesů objevených ve Vesmíru, s periodickým procesem, zvoleným za etalon.
5 Jiný čas je podmíněn zvolením jiného etalonového procesu.
6 „polový“ - přídavné jméno od „pole“ ve smyslu fyzické pole, biopole
7 Amosov N.M., Algoritmy rozumu, Kyjev, 1979
_
Informační báze KSB