6.8.2014
aktualizace (30.8.): níže se jedná o pracovní text, finální verze s mnoha změnami je zde.
Vnitřní prediktor SSSR
Nastal čas o Stalinovi pohovořit...
Aktualizované vydání r. 2001
Petrohrad
2001
© Publikované dokumenty sú vlastníctvom svetovej kultúry a preto vo vzťahu ku nim nikto nedisponuje osobným autorským právami. V prípade privlastnenia si autorskych práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež pomocou nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať, aj za komerčným učelom. Kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, či v citáciách, fragmentoch alebo odkazoch, prijíma na seba zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu meniaceho zmysel následných materiálov ako celku má šancu stretnúť sa s „mystickým“ pôsobením mimo právneho rámca.
Obsah
1. Klíčové otázky
2. Vítěz nad marxismem
3. Bůh pomáhá bolševikům
4. Kacířství, odsouzené k vítězství
5. Komunista slovy i činy
„Stalin odešel ne do minulosti, ale rozpustil se v naší budoucnosti“1,
— jakkoliv to mnohé zarmoutí.
Naše společnost – pokud mluvit o veřejné politice a politické analytice – za padesát let prošla cestu od ideologického poklonkování před Stalinem do odmítání všeho, co jím bylo uděláno: jak jako člověkem, žijícím mezi sobě podobnými, tak jako státníkem, na jehož myšlenkách, slovech a podpisech závisely osudy milionů lidí v různých zemích světa v několika generacích. Ale Stalin nebyl zapomenut, jak si to přáli a přejí mnozí. Nebyl zapomenut v důsledku toho, že veškerá politická realita SSSR i SNS nutí vzpomínat o něm osobně, o tom díle, kterému sloužil; nutí vzpomenout pod tlakem každodenních okolností: zkusil by někdo při něm nezaplatit včas penze nebo výplaty; zkusil by někdo za něj koupit si za nakradené peníze limuzínu nebo vilu; zkusil by někdo za něj sít nepřátelství a podněcovat války mezi národy SSSR; zkusil by někdo za něj provádět v SSSR politiku v zájmech zahraničních vlád a mezinárodních mafií; zkusil by někdo za něj vydírat SSSR půjčkami nebo zbraněmi jiného druhu; zkusil by někdo za něj...
1. Klíčové otázky
To vše rodí připravenost nemalé části společnosti semknout se okolo těch, kdo na svých zástavách malují jméno Stalina a hlásají pokračování jeho díla. Ale předtím než za nimi následovat, je přece jen lepší popřemýšlet a vynasnažit se pochopit podstatu toho díla, kterému Stalin sloužil. Nicméně, většina publikací o něm je tomu vzdálena. Galvanizují kultovní mýty minulosti o Stalinovi, charakterizujíce ho jednou jako věrného marxistu – pokračovatele díla Marxe, Engelse, Lenina; jindy jako fašistu, krytého ideály komunismu, politiky budování neomezené osobní diktatury; jindy ještě jinak: v závislosti na tom, nakolik je autor publikace sám silný ve znalosti historických faktů a nakolik je způsobilý v reálné politice, jakožto činnosti plánování a realizace historie, která se ještě neodehrála.
A většina spisovatelů i čtenářů publikací na toto téma se nezabývá otázkami:
-
marxismus a komunismus je jedno a to samé, existující pod různými názvy?
-
a pokud to není to samé, v čem je rozdíl a co čemu předcházelo?
-
komunista a člen RSDRP (Ruská sociálně-demokratická strana)- RSDRP(b) – dtto bolševiků – RKS(b) (Ruská komunistická strana – bolševiků – 1918 – 1925) – VKS(b) (Všesvazová komunistická strana – bolševiků – 1925 – 1952) – KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu – 1952 – 1991) – KSRF (Komunistická strana Ruské federace)/RKSP (Ruská komunistická strana pracujících v sestavě KSSS) Je jedno a to samé nebo byli a jsou skuteční komunisté vně oficiální komunistické strany, a ve straně, a zvláště v jejím vedení, byli a jsou skuteční antikomunisté, což i vysvětluje výsledky (r. 1991) činnosti budování komunismu v SSSR?
-
bolševismus je ruský druh marxismu a stranická příslušnost nebo něco ruského, co existovalo před marxizmem, existovalo v ruském marxismu, nějak to existuje i nyní a bude existovat i do budoucna?
Ačkoliv autoři publikací o Stalinovi tyto otázky přímo nekladou, každý z nich na ně má nějaké odpovědi. A v závislosti na tom, co má každý z autorů za samozřejmé (protože podle jeho názoru je to samozřejmostí a všichni ostatní by to měli důsledně pochopit v souladu s jeho předpokladem), dostává se mu buď toho, nebo onoho vidění a chápání osobnosti J. V. Stalina a jeho role v historické epoše. A to se týká všech jeho životopisců, počínaje zatvrzelým marxistou L.D. Bronštejnem (Trockým) a konče tuctovými politickými pracovníky D. Volkogonovem, a R. Kosolapovem. Proto si především uděláme jasno v odpovědích na tyto otázky.
Marxismus a komunismus není jedno a to samé. Tato slova se stala synonymy díky specifice krátkodobé epochy od poloviny 19. do poloviny 20. století.
Komunismus v překladu z latiny do ruštiny znamená pospolitost, jednotu; kromě toho v latině je to slovo se společným kořenem slova komunikace (dorozumívání), tj. s odkazem, toho času i s informačním odkazem mezi lidmi, co se v ruštině nazývá „s-vědomí“. Jinak řečeno, komunismus je společenství lidí na základě svědomí: vše ostatní v komunismu je následkem jednoty svědomí u různých jedinců.
Podpora komunismu předpokládá souhlas s tím, že zdaleka ne vše, co je spojeno s životem člověka i společnosti, může být v neomezeném osobním (privátním) vlastnictví kohokoliv; mnohé (z majetku) může být v kolektivním vlastnictví a, jsa majetkem všech, nemůže být výlučným majetek nikoho z nich osobně.
I když je obecný smysl této okolnosti jasný, v praktickém životě neshody mezi komunisty vznikají při vytváření výčtu toho, co může být v osobním (privátním nebo korporátním) vlastnictví, a co může být výhradně ve vlastnictví společném. Z toho vyplývá, že pokud ve společnosti vládne právo kolektivního vlastnictví, pak se tím ve společnosti vylučuje závislost většiny na menšině, která shromáždila v osobním vlastnictví statky, jak pocházející z přírody, tak i vytvořené kolektivní prací. Komunismus, jako ideál, ke kterému by lidstvo ve svém vývoji mělo směřovat, se propaguje od starověku, a historie zná pokusy o jeho zavedení, jak na principech organizování života společnosti vládou (Inkové), tak i ve společenství lidí stejného smýšlení, vedoucích život ve společenství, ve společnosti, kde vláda podporuje právo na soukromé vlastnictví (Esejci ve starověké Judei) na vše bez výjimky.
Marxismus je název světonázorového systému a z něho vyplývajícího chápaní zákonů rozvoje společnosti a jejích perspektiv, pojmenovaný po jednom ze zakladatelů.
Marxismus se prezentuje jako vědecká teorie budování komunistické společnosti pomocí zákonů společensko-historického vývoje, údajně objevených jeho zakladateli, což i vedlo ke stotožnění komunismu a marxismu v myšlení mnohých. Z nějakého důvodu však nikoliv komunisty nazývají marxisty, ale marxisty nazývají komunisty, což je ve svou podstatou nesprávné , dokonce i pokud vycházet z podstaty „vědeckých“ teorií marxismu, schopných být jen zástěrkou pro přikrytí daleko sahajících politických machinací a pokrytectví, ale ne vědeckým základem politiky budování komunistické společnosti, stejně jako jakékoliv jiné politiky.
Bolševismus, jak učí historie KSSS, vznikl v r. 1903 na II. sjezdu RSDRP. Jak tvrdili jeho protivníci, bolševici do r. 1917 nikdy nereprezentovali sami skutečnou většinu členů strany. Ale, jak hlásali sami bolševici, jmenovitě oni vyjadřovali v politice dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny obyvatel, v důsledku čehož oni i měli právo nazývat se bolševiky.
Nakolik poslední tvrzení odpovídá skutečnosti, - to je otázka mnohostranná, protože i sama pracující většina může nesprávně rozumět svým dlouhodobým zájmům, a ti, kteří se hlásí k takové své roli v politice, mohou být nejen na omylu, ale i nestydatě lhát, zakrývajíce vlastní zájem údajnou obranou zájmů pracující většiny,
Ale zároveň s pracující většinou, která považuje za normální život život v tvůrčí práci, je ještě i menšina, která považuje pro sebe za normální sklízet tam, kde orali a seli jiní, a vidí v tom své poslání. Dovedeno do krajnosti ona se odkazuje od občasné sklizně tam, kde seli jiní, a trvá na svém systémovém právu organizovat ostatní k orbě, setbě a sklizni, uzurpujíce si při tom i právo na „spravedlivé“ rozdělení „úrody“. Rozdělení úrody tato menšina provádí proporčně mnohem hůře, než piráti; u většiny pirátů byla norma po dvou dílech vydělit kapitánovi a navigátorovi, všichni ostatní pracovníci nože a sekery dostávali po jednom dílu; stejní představitelé vládnoucích „elit“ v celé historii se neomezují ve svých potřebách na dvojnásobné převýšení podílu obyčejného pracujícího člověka z celkového produktu, vyrobeného ve veřejném pracovním sdružení, buď v naturálním (mít k dispozici práci a těla tisíce podanných ortodoxních „křesťanů“ nebylo považováno za hanebné) nebo hodnotovém vyjádření (dělitelnost ve vztahu přímých a nepřímých nákladů na zabezpečení rodiny ze skupiny „elit“ a rodin obyčejných lidí).
Bolševický světový názor popírá právo na monopolně vysoké ceny, včetně ceny řídící práce, kde by se tyto ceny neopírali o konkrétní historické podmínky. Toto odpůrci bolševismu nazývají „rovnostářstvím“ a zcela správně poukazují na to, že pod nadvládou rovnostářství pro většinu pracovníků mizí motivace k práci a profesionálnímu rozvoji. Tak to opravdu je: vzhledem k rovnostářství. Ale bolševismus nevybízí k rovnostářství, ale trvá na tom, aby dělitelnost „maximální příjmy“/“minimální příjmy“ byla dostatečná pro stimulaci práce a profesionálního rozvoje, vylučujíc jako systémový faktor celospolečenského významu parazitizmus jedněch na práci druhých.
A bolševismus má v této otázce pravdu. Ve vydání „Inženěrnoj gazety“ (č. 45/1992, „Nenahlížej do kapes šéfů“), v r. 1980 byl poměr mezd vyšší administrativy ke statistickému průměru následující: v USA – 110x; v SRN – 21x; v Japonsku – 17x. V kvalitě řízení, která se projevuje pracovní výkonností, tempem růstu výroby a kvalitě sériové výroby, tyto země následovaly v obráceném pořadí. Data jsou za 20 let. Za tu dobu Japonsko zlepšilo své postavení a pokračuje ve zvyšování svého významu ve světě, JPY vzrostl ve vztahu k dolaru dvakrát; SRN se dostala do vleklé krize v důsledku ukvapenému sjednocení s DDR; USA, zaostávajíce za Japonskem a Západní Evropou, snažící se udržet své místo skupováním mozků za hranicemi a zachováním výhodných cen komodit a energonosičů na světových trzích. Přitom evropské střední třídě se nelíbí americké automobily, preferujíce moderní evropské, a japonci nakupují některé značky amerických aut, okamžitě je posílají z přístavů do továren na celkovou demontáž, načež je opět smontují, ale tentokrát jak se patří.
Toto znamená, že v těchto státech jsou chyby řízení, zapříčiněné kvalifikací manažerů, ve své závažnosti úměrné jejich platu. Na jiných historických srovnáních je tak možné ukázat, že, čím vyšší životní úroveň (zejména spotřeby) rodin řídících orgánů ve vztahu k průměru ve společnosti, - tím více obtížemi je zkoušena tato společnost v porovnání s jinými moderními společnostmi, z důvodu nízké kvality řízení.
Potom zbývá jen zorientovat se v tom, zda komunismus – společenství na základě jednoty svědomí – je objektivně dobře nebo objektivně špatně? A bolševismus je objektivně dobře nebo objektivně špatně? Jak je s tím spojen marxismus? V jakém vztahu jsou komunismus a bolševismus?
Pak bude jasné, zda byl Stalin komunista, marxista nebo bolševik a jak se stavět k němu osobně a k dílu, kterému sloužil a byl věrný celý svůj život.
...pokračování
1Epigraf Pierra Courtadea v knize Edgara Morina „O podstatě SSSR. Totalitární komplex a nová říše“ (Fayard-1983)
Informační báze KSB