Měděný jezdec, to vám není měděný had... (16)

Měděný jezdec, to vám není měděný had... (16)

23.8.2015

předchozí část

 

Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“

 

Poté, co „z dvorů odvezli loďky“, se v básni objevuje jediná skutečná historická postava, Puškinův současník:

Граф Хвостов,                                                    Hrabě Chvostov,

Поэт, любимый небесами,                                 básník, nebesy milovaný,

Уж пел бессмертными стихами                         již opěvoval nesmrtelnými verši

Несчастье невских берегов.                              Neštěstí něvských břehů.

 

Mnoho per a kopí se zlomilo o skutečnou roli této figury v básni.

„Chvostovův obraz je označení duchovního úpadku tehdejšího Petrohradu. Za duchovní ubohostí tohoto básníka stojí jak Bulgarin, tak Uvarov a další Puškinovi pronásledovatelé, představitelé běžného každodenního uspořádaní petrohradského života, uspořádání, které zahubilo Parašu a Jevgenije, zahubilo děkabristy a, proběhne ještě něco málo přes tři roky, zahubí i Puškina,“ - toto je příklad přímého pojetí Chvostovova obrazu puškinistou J. Borevým. „Základní estetické kategorie“, vydavatelství „Mysl“, r. 1960.

Vyskytují se také pokusy pretendující na hloubku osmyslení:

„Očividně, ironický tón Chvostovu zasvěcených řádků puškinovské básně je též odpovědí na jeho vulgárně sentimentální a nevalné verše, oslovující Puškina, a nasměrování čtenáře k tomu, že „předběhnuvší“, „Měděného jezdce“ svými verši o petěrburgské povodni „předhánějící“ hrabě ve skutečnosti nevysvětlil, nevyřešil, a jen zbanalizoval tragické téma.“

Tak chápal roli hraběte Chvostova v poémě významný puškinista J. Oksman v doplňujících komentářích k „Neotištěných dopisech Puškinovi“, ve kterých se také přiznává k bezmocnosti oficiální (bez výjimky židovské) puškinistiky proniknout do tajemství druhé smyslové řady zde probírané části a básně jako celku:

„A přesto Puškinovo začlenění této ironicky parodické vrstvy do tragické, filozoficky nasycené básně zůstává záhadou, a funkce tohoto čtyřverší směrem k celkovému záměru básně nám zůstává zatím skrytá.“

 

Prakticky s ním souhlasí i výše zmíněný J. Borev, pozdvihávající záhadu zjevení hraběte Chvostova v básni na úroveň problému s odhalením druhé smyslové řady básně jako celku.

„Nadmíru graciézní, grandiózní, promyšlenou budovu stavěl Puškin v této své nejvyzrálejší básni, aby si připustil náhodnou kudrlinku, nepovinné verše, náhodně vyjádřené. V tomto bodě Puškinova „nejzáhadnější báseň“ zůstává obzvláště pevně zastřená“.

Ve skutečnosti je celý problém „puškinistů“ v neschopnosti pochopit „celkový smysl básně“. Ocas, chvost je nejzřetelnější rozdílnost mezi představiteli různých živočišných různých druhů a představiteli druhu „člověk rozumný“. Pravděpodobně začleněním do zápletky básně dané postavy chtěl básník obrátit pozornost budoucího čtenáře na dominanci zvířecího typu psychiky ve vyšší společnosti jeho časů.

Jako důkaz hodnověrnosti naší doměnky mohou posloužit Puškinovy verše z r. 1825 o petěrburgské povodni 7. listopadu 1824 (tato povodeň byla motivem k napsání „Měděného jezdce“), které předcházely napsání posměšné „Ódy na jeho excel. hrab. Dm. Iv. Chvostova“.
 

Напрасно ахнула Европа,                                 Zbůhdarma vzdychla Evropa,

Не унывайте, не беда!                                      Nebuďte sklíčení, hlavu vzhůru!

От петербургского потопа                               Před petrohradskou potopou

Спаслась «Полярная Звезда».                           Spasila se „Polární hvězda“.

Бестужев, твой ковчег на бреге!                       Bestuževe, tvoje archa je na břehu!

Парнаса блещут высоты;                                  Blýskají se vrcholky Parnasu;

И в благодетельном ковчеге                            A v blahorodné arše

Спаслись и люди и скоты.                                Se zachránili i lidé i dobytek.

 

Existují fakta o tom, že při povodni bylo zničeno vydání další knížky almanachu „Polární hvězda“, vydávaného v letech 1823 – 1825 budoucími děkabristy A.A. Bestuževem a K.F. Rylejevem. Knížka byla znovu vytištěna a přišla na svět v březnu r. 1825. Je dobře patrné, že obratem k Bestuževovi básník parodicky použil biblické vyprávění o světové potopě, během které se zachránil jediný spravedlivý na zemi, Noe, rozkazem Shora konstruující archu, na které umístil svou rodinu a po sedmi párech čistých a nečistých zvířat.

V almanachu spisovatelů-děkabristů spolu spolu s činovníky ruské kultury, přijímali účast také epigoni západní slovesnosti, ke kterým měl Puškin odmítavé stanovisko. Z toho je i závěrečná věta: „Zachránili se i lidé, i dobytek“.

Tak básník poprvé, i když ve vtipně alegorické formě, nakousl otázku rozlišení živočišného a lidského typu psychiky v davově-„elitární“ společnosti.

Posměšek na samotným Chvostovem byl spojen s tím, že ten vystoupil s ódou „Na Byronovu smrt“. Lord Byron byl za života velký obdivovatel starověkého Řecka, přičemž romantismus anglického básníka se neúspěšně pokoušel v Řecku jeho doby vzkřísit ideály dávných obyvatel Hellady.
 

Певец бессмертный и маститый                             Pěvče nesmrtelný a vážený

Тебя Эллада днесь зовет                                        Tebe Hellada dnes volá,

На место тени знаменитой,                                    Na místo stínu znamenitého,

Пред коей Цербер днесь ревет.                             Před kterým Cerberus dnes řve.


Toto Puškinovo posměšné chování k hraběti Chvostovovi, kterého s opravdovou ironií přirovnává k Byronovi a doporučuje mu, namísto slovních tirád po vzoru „Svobodomyslného Řecka“ (tehdy probíhal vyprovokovaný a reálnými kroky západních politiků nepodpořený boj Řeků s osmanskou nadvládou), aby se tam sám vydal.
 

Как здесь, ты будешь там сенатор,                               Jako zde, budeš tam senátorem,

Как здесь, почтенный литератор,                                 Jako zde, váženým literátem,

Но новый лавр тебя ждет там,                                      Ale nový vavřín že čeká tam,

Где от крови земля промокла:                                     Kde zem krví nasákla:

Перикла лавр, лавр Фемистокла;                                 Périkla vavřín, vavřín Thémistokla;

Лети туда, Хвостов наш! Сам.                                      Leť tam, Chvostove náš! Sám.
 

Вам с Байроном шипела злоба,                                   Mezi Vámi a Byronem syčela zloba,

Гремела и правдива лесть.                                          Hřměla i pravdivá lest.

Он лорд — граф ты! Поэты оба!                                 On je lord – ty hrabě! Básníci oba!

Се, мнится, явно сходство есть.                                  Zdá se, že podobnost zjevně je.

 

Posměšná Puškinova óda na Chvostova, doprovázená okázale ironickými poznámkami, byla zároveň parodií na umírající žánr rytířské ódy XVIII. století. Pro dnešního čtenáře je těžké si představit její literární charakter. Puškinův kamarád z lycea Küchelbecker právě vydal článek „O směru naší poezie“, ve kterém vyzval k návratu k tradičnímu žánru rytířské ódy. To vyvolalo Puškinovo parodické použití samostatných komických znějících výrazů, které poté dostaly obecný název „chvostismy“, nad kterými se tak bavil básník a jeho přátelé, a které potom používali nejen představitelé ódopisectví, ale také „přední ochránci slovesnosti“, tentýž Küchelbecker a Rylejev. Řádek „Kde zem krví nasákla“ s následujícím rýmem „Themistokla“ paroduje Rylejevského verše z básně „Na Byronovu smrt“. Aby výrazněji podtrhnout nevkusný a křičící nesoulad celé této archaické rétoriky s osobností a tvorbou Byrona, Puškin k němu přirovnává Chvostova, navrhujíce poslednímu zmíněnému, aby vystoupil jako vážený nástupce anglického romantika.

Dle našeho mínění, Puškin, silou svého zvláštního typu psychiky (máme na mysli jeho schopnost k rozšiřování myšlení) vnímal v mimolexikálních formách obrazy sociálních jevů na úrovni globálního významu, nedostupného vnímání masového vědomí, a v básnické formě je donesl svým současným i budoucím čtenářům. Pokud tomu neporozumíme, pak „funkce čtyřverší (s hrabětem Chvostovem) směrem k všeobecnému smyslu básně“ tak zůstane nerozluštěnou.

Pokusíme se současnou lexikou popsat to, co je básnickými obrazy dáno v básni. Pokud si obrazně představíme trvalou informační obnovu společnosti v hranicích biosférické a sociální podmíněnosti jako jednosměrný proud informačního toku (viz obr. 2 ), pak, úslovně řečeno, rychlosti informační bnovy na pravém a levém břehu-předělu budou různé, jejich vztah bude určovat logiku chování společnosti, a tedy i jejichtyp psychiky v konkrétních historických podmínkách.

Do té doby, dokud rychlost informační obnovy u „pravého břehu“ (etalonová frekvence biologického času) převyšuje rychlost informační obnovy u „levého břehu“ ( etalonová frekvence sociálního času) ve společnosti převládá živočišný typ psychiky, tj. má místo „neštěstí něvských břehů“, které i bezmyšlenkovitě opěvoval hrabě Chvostov. Po změně poměrů etalonových frekvencí, kdy „levý“ a „pravý“ břeh si mění místa, ve společnosti postupně, v procesu výměny generací, začíná dominovat lidský typ psychiky.

Přičemž, časové období, v jehož průběhu se rychlosti proudů u obou „břehů“ vyrovnávají, načež proud „řeky času“ jakoby mění směr k protilehlému (probíhá záměna levého „břehu“ za pravý), soudě podle obrazů básně, se má vyznačovat strašnými otřesy, kdy lidé s „rozrušeným rozumem“, tj. neschopní včas osvobozovat svou psychiku od zastarávajících stereotypů a vidět celkový chod věcí, nevydrží následky vlivu těchto otřesů.

 

Hlava 5. Ani zvíře, ani člověk…

 

Но бедный, бедный мой Евгений...                    Ale ubohý, ubohý můj Jevgenij...

Увы! его смятенный ум                                      Běda! jeho rozrušený um

Против ужасных потрясений                             Proti hrozným otřesům

Не устоял. Мятежный шум                                 nevydržel. Vzpurný hluk

Невы и ветров раздавался                                 Něvy a větrů rozléhal se

В его ушах. Ужасных дум                                  V jeho uších. Hrozných myšlenek

Безмолвно полон, он скитался.                         Byl mlčky plný, bloumal.

Его терзал какой-то сон.                                   Mučil ho nějaký sen.

 

„Trápil ho nějaký sen“ je přímé poukázání na odpojení Jevgenijova vědomí. Bohužel, spánek rozumu, s jehož pomocí se staroegyptskému znacharstvu podařilo zformovat nejstabilnější (ve směně pokolení) mafii, trvá nejedno tisíciletí. „Rozrušený rozum“ je stále okupován především hukotem západních, zkázu všemu živému nesoucích, větrů a Puškin ne náhodnou pojmenovává myšlenky, naváté tímto větrem, „strašnými“, neboť řeč je o dlouhém a bezstarostném ničení planety Země za pomoci židovstva přes mechanismus ničení její biosféry a lidstva lichvou.
 

Прошла неделя, месяц — он                             Uplynul týden, měsíc a on

К себе домой не возвращался.                          Se k sobě domů nevracel.
 

Mnohasetleté roztroušení židovstva není „nešťastný projev“ antisemitismu všech národů, jak se nám snaží vnutit světový tisk, ale nejefektivnější způsob bezstrukturního řízení společenského a ekonomického života biblické civilizace prostřednictvím intermafie, vyšlechtěné v „pouštním koutku“ staroegyptským znacharstvem v rámci cílevědomě organizovaného „sinajského čundru“. Židovstvo nesplnilo Božskou misi na něj vloženou a nemožnost „návratu domů“, jako i ztráta soudnosti, je následek uhýbání před Bohem předurčeným osudem.

Nicméně, sváté místo – „pouštní koutek“ – nebývá prázdné. Poté, co prošla lhůta, předurčená Shora, poslední Zjevení lidstvu o uspořádání života v souladu Bohem bylo dáno přes „chudého básníka“, proroka Mohameda.
 

Его пустынный уголок                                         Jeho prázdný koutek

Отдал внаймы, как вышел срок,                         dal v nájem, jak vypršel čas,

Хозяин бедному поэту.                                       Pán chudému básníku.
 

A co židovstvo, jehož mise spočívala v tom, aby neslo světlo Boží pravdy a Spásného rozlišení dobra a zla? („Mojžíšovi bylo dáno Písmo a Rozlišení“, Korán, súra 2:53)
 

Евгений за своим добром                                 Jevgenij za svým dobrem

Не приходил. Он скоро свету                          Nepřicházel. Brzy se světu

Стал чужд.                                                        Stal cizí.
 

„Stal se světu cizí“, v přímém i přeneseném smyslu, protože přes Levity a rabinát, pastevců a kočích židovského stáda, bylo dokončeno překroucení jednotlivých míst Jediného zákona, daného Bohem všem prorokům, počínaje od Adama, a při tom skryto Rozlišení. Viditelně, tato skutečnost se projevila jako rozhodující v procesu formování ve společnosti lidí posedlých (s trockistickým typem psychiky) při dopuštění Shora do začátku změny logiky sociálního chování. Nicméně připomínka „lidem písma“ o tom provedena byla: „Ó lidé písma! Na ničem nelpěte, dokud nepostavíte zpříma Tóru a Evangelia a to, co vám bylo sesláno od vašeho Pána.“ Korán, súra 5:72(68)
 

Весь день бродил пешком,                                 Celý den se brouzdal pěšky,

А спал на пристани;                                            a spal v přístavišti;
 

Proč spal v přístavišti? Možná ještě v létě, ačkoliv je třeba mít na paměti, že Petrohrad se nerozléhá v zeměpisných šířkách Benátek nebo Alexandrie: v noci, dokonce v létě, je nocovat v něvském přístavu nepříjemné.

Jak je vidět z dalšího textu, od okamžiku podzimních záplav přešla zima, jaro a už „dny léta se skláněly k podzimu“. Odtud je slovo „přístav“ jen prst, ukazující na obraz nějakého jevu, který je možné rozkrýt jen opíraje se na text poémy. Ale proto se, vzhledem ke zvláštní strukturní zamknutosti textu, budeme muset obrátit k „Úvodu“:

 

Прошло сто лет, и юный град,                                 Prošlo sto let, a mladé město

Полнощных стран краса и диво,                             Půlnočních zemí krása a div,

Из тьмы лесов, из топи блат                                    Z tmy lesů, z hlubin blat

Вознесся пышно, горделиво;                                   Povznesl se pyšně, hrdě,

Где прежде финский рыболов,                                Kde dříve finský rybolov,

Печальный пасынок природы,                                 Smutný nevlastní syn přírody,

Один у низких берегов                                            Samotný u nízkých břehů

Бросал в неведомые воды                                       Vrhal do neznámých vod

Свой ветхий невод, ныне там                                  Svou vetchou síť, nyní tam

По оживленным берегам                                         Po oživeným břehům

Громады стройные теснятся                                   Tísní se hromady štíhlých

Дворцов и башен; корабли                                     Zámků a věží; koráby

Толпой со всех концов земли                                 Ze všech konců země

К богатым пристаням стремятся ;                           K bohatým přístavům míří;

 

Zde je rozluštění. Židovstvo historicky svou větší částí bylo přitahováno k „bohatým přístavům“, tj. přístavním městům“, přes které procházejí obchdodní, finanční a informační toky. Týros, Sidón, Alexandrie, Neapol, Marseille, New York a, samozřejmě, Petrohrad, okno Západo-biblické civilizace do nepoznané, ne méně než Východ a Západ samostatné civilizace, jménem Rusko. Hlavně proto se Jevgenij
 

... питался                                                                     ...živil se

В окошко поданным куском.         V okénko podaným kouskem.

 

Záhada „okénka“, kterým se židovstvo na Rusku přikrmovalo, stojíce v opozici a formujíce „pátou kolonu“ pro období Smuty, je stejně jako záhada „přístavu“ odhalována přes „Úvod“.
 

Природой здесь нам суждено                           Přírodou je nám zde souzeno

В Европу прорубить окно.                                 Do Evropy prorubat okno.

Сюда по новым им волнам                               Sem přes něj po novým vlnám

Все флаги в гости будут к нам,                         Všechny vlajky v hosty půjdou k nám

И запируем на просторе.                                  A ustrojíme hostinu.

 

Výše jsme hovořili o tom, že slovo „vlny“ ukazuje na nacionální davy, přebývající v pohybu a v trvalé obnově ve snaze stát se národem. Všechny národy prošly svou cestu rozvoje a obnovy genofondu. Proto dnes nikoho neudivuje, že současní Řekové a Italové mají málo společného se starověkými Řeky a Římany, a starověcí Germáni nebo Frankové vůbec nejsou podobní současným Němcům a Francouzům. Židé si jako jediní ochránili nezměněný svůj „vetchý oděv“ z velké části proto, že příslušnost se u nich dodnes určuje po mateřské linii. Nějakým způsobem může být v tak nezvykle vytvořené společnosti řeč o uměle podporovaném matriarchátu.

Tento jev má i druhou skrytou stránku. Výše jsme již hovořili, že v době „Sinajského čundru“ bylo otroctví běžným a rozšířeným jevem. Ale to bylo otroctví na úrovni vědomí. Židé, v důsledku sociálního experimentu, vykonaného na nich starověkými eugeniky (staroegyptským znacharstvem), se z obyčejných otroků na úrovni vědomí změnili na otroky, neschopné si uvědomit své otroctví, tj. na otroky na úrovni podvědomí. Tent druh otroctví se upevňoval geneticky přes odcizení židovstva produktivní práci. Negeneticky, tj. na sociální úrovni, přes Tóru a Talmud nová forma otroctví jim byla prezentována jako mimořádná, nedosažitelná jinými forma svobody.

Tuto zvláštní formu „svobody“ současní pánové „jevgenijů“ chtějí na konci 20. století vnutit také dalším národům Ruska. Otevřeně v tisku projednávají ty samé metody, které, dle jejich mínění, jsou dostatečně efektivní pro „tento dobytek“ i po uplynutí třech tisíciletí. Jakopříklad je možné uvést rozhovor multimiliardáře George Sorose (finančníka a filantropa, jak se rád představuje) novinách „Segodnja“ z 15. března 1994:

„Po krachu komunismu vyšly univerzální ideje z módy. Přesto šance na to, že otevřená společnost v Rusku uspěje a prosadí se, jsou nevelké. Když se komunismus v podstatě rozpadl, domníval jsem se, že bude možný přechod k otevřené společnosti za poměrně krátkou dobu. Ale nyní, jak je vidět, se události vydaly naprosto jiným směrem, a já přemýšlím jen o biblických kategoriích - čtyřicet let v poušti.

Ale předpokládám, že mé úsilí stojí za to, aby stálo za pozornost, protože v životě států a národů je vždy život po smrti. A to, co se teď děje do značné míry určuje, jak tento stát, tento národ vyjde ze všech otřesů a krizí, které, jistě, bude muset překonat.“

Loajálně položená otázka G. Sorosovi židem L. Burniem, korespondentem „Segodnja“ (zcela náhodně je v Ruském muzeu obraz „Měděný had“ od umělce F. Burni):

 

„Když hovoříte o biblických kategoriích, máte za to, že Ruský národ si natolik odvykl od svobody, jako židé v Egyptě, a je nutná generační výměna, aby se něco vybudovalo?“

Odpověď G. Sorose: Ano.

V tomto dialogu „pána“ a otroka je dobře vidět vzrůstající rozpor mezi vědomím a podvědomím židovstva jako celku. Jinými slovy, pokud všechny národy, co neprošly genocidou dvaačtyčicetiletého „sinajského čundru“, přirozený nesoulad mezi obrazy vědomí a podvědomí vyrovnávaly mírou svého rozvoje v globálním historickém procesu, židé to dělat nemohli, díky mimořádné oddanosti judaismu, jehož dogmata nad ním vládnou dosud.

V poémě je o tom všeho všudy dvěma řádky:
 

Одежда ветхая на нем                             Hadry na něm vetché byly

Рвалась и тлела.                                       Trhaly se a rozpadaly
 

Vnímajíce se jako nejstarší společenství, oddané všem národům cizí rouhačské věrouce, židé nicméně ustavičně nechápou odcizení okolních, kteří se jim zdají jako „zlé děti“, neschopné ani objasnit příčinu své nenávisti.
 

Злые дети                                                       Zlé děti

Бросали камни вслед ему.                             Po něm házely kameny.
 

Ale i samotné židovstvo, drcené Tórou a Talmudem, bylo schopno samostatně ještě méně než „zlé děti“, se bez ponoukání zvenčí vyznat ve správných směrech na cestách globálního historického procesu, za což bylo občas Pánem nemilosrdně trestáno.
 

Нередко кучерские плети                         Nezřídka bič vozky

Его стегали, потому                                 Ho postihl, proto

Что он не разбирал дороги                     Že nerozlišoval cestu

Уж никогда; казалось — он                     Už nikdy; zdálo se – on

Не примечал.                                           Si nevšímal.
 

Skutečně, pracujícícmu lidu všech národností nebylo ani na konci 20. století, a už vůbec v Puškinově době, jednoduché objasnit rafinovanost lichvářského zla, které je vyjádřeno ve finančně-ekonomickém programu fašizujícího židovského „semitismu“: „Budeš dávat v úrok mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčky brát; a vládnout budeš nad mnohými národy, ale oni nad Tebou vládnout nebudou.“ (Deutoronomium, 15:6)

Řádky o „vozkových bičích“ jsou připomínka židovstvu o tom, že má povinnost „vládnout“ tak, aby finanční smyčka na krcích národů nebyla příjmána jako kruté a bezvýchodné jařmo, ale jako Shůry posvěcené blaho. „Kde neprojde vojsko, tam projde osel, naložený zlatem“, hlásí lidová moudrost.

 

„Zlé děti“ a „vozkovy biče“ byly pro židy v podstatě svérázným kladivem a kovadlinou v dlouhodobém (řeč je o tisíciletích) procesu působění těchto faktorů na jejich vědomí a podvědomí, což muselo nevyhnutelně vyvolat nevědomý pocit vnitřního neklidu.
 

Он оглушен                                                          On ohlušen

Был шумом внутренней тревоги.                          Byl hlukem vnitřního neklidu.
 

Jinými slovy, židovstvo se trvale nachází ve stresovém stavu.

 

-pokračování-

 

 

Diskusní téma: Měděný jezdec, to vám není měděný had... (16)

loď

asm | 25.08.2015

Loď môže mať súvislosť aj so slobodomurármi. Slobodomurári sa stretávajú v miestnosti nazývanej lóža. Anglicky sa lóža píše lodge, ale číta sa ako lodž.

Slobodomurárstvo sa zvykne nazývať aj craft, čo neznamená len remeslo, ale aj loď.

Slobodomurári údajne stavali katedrály. V stavbe katedrály alebo kostola sa nachádzajú lode.

Slobodomurári zvyknú odvodzovať svoj pôvod od staviteľa Šalamúnovho chrámu Chirama. Zvláštne, že aj toto meno má význam v slovanských jazykoch. Chiram - Charam - Chrám. Ešte aj udáva cieľ jeho práce.

V tejto súvislosti sa chcem opýtať, či náhodou niekto nevie o nejakom vzťahu slobodomurárov k Slovansko-árijským védam. Pretože v nich sa označuje najvyšší boh menom Ramcha. Ramcha - Charam - Chiram.

Re: loď

udo | 07.10.2015

Existuje i taký pohľad na vec, že védická kultúra je staršia, ako Egyptská..
i tamojší "PanTheon" a jeho vývoj má, tak, ako aj inde, svoje náväzné všadeprítomné tendencie..

Blízky východ tiež teda možno do istej miery z Véd vychádza.
Ostatne i preto sa IndIcká nadbrahmánska "elita"
tak zvrchu nie len na Angličanov, Američanov, ..aD pozerá..
ale hlavne na kraj Kamet-Iter (udolie i Delta(4s) Nílu),
odkiaľ aDeoLogos Západu pochádza..

Biblia vyzerá byť v tomto zmysle vskutku najagresívnejšou (doktrína D-I) verziou Védickej kultúry, pohlcujúcou aj samotné jej úlomky (matky, matrice), ako onen Ka´n i Baalsky had, do vlastného chvosta (či "brata" -Ori(o)n) sa kúsajúci..

Áno, to, na čo si AS.M narazil,
maTrik, ma3x obJavil,
je pre pochopenie objektívnych dejín vážne
a možno sa i tu k tomu ešte dostaneme, ak bude zájem..

Přidat nový příspěvek