1.6.2015
Část druhá
Jedno vejce dvakrát nevysedíš!
Kozma Prutkov
Hlava 1. „Jiná“ a „nová“ voda
„Část druhá“ začíná popisem následků porevolučních otřesů:
Но вот, насытясь разрушеньем Nuž, nasytivše se ničením
И наглым буйством утомясь, A vyčerpavše se náhlým řáděním,
Нева обратно повлеклась, Něva nazpátky se vlekla,
Своим любуясь возмущеньем Kochajíc se svým vzdorem,
И покидая с небреженьем A přezíravě opouštěla
Свою добычу. Svůj úlovek.
Přináležíce k vyšší vrstvě a s jasnou představou, co je to „ruská vzpoura (revoluce), nesmyslná a nemilosrdná“, básník usiloval donést čtenáři poetickou formou nějaké, nejprve vnělexikální obrazy, které před ním vyvstávaly, jako „vzpomínky“ na budoucí bědy, přes které bude muset Rusko projít, než se zbaví periferie biblického znacharstva.
Так злодей, Tak lump,
С свирепой шайкою своей se svojí bezcitnou bandou,
В село ворвавшись, ломит, режет, do vesnice vtrhnuv, láme, zabíjí,
Крушит и грабит; вопли, скрежет, ničí a krade; nářky, skřípot,
Насилье, брань, тревога, вой!.. násilí, nadávky, poplach, hlasitý pláč!..
И, грабежом отягощенны, A, lupem obtěžkáni,
Боясь погони, утомленны, bojíce se pronásledování,
Спешат разбойники домой, spěchají lupiči domů,
Добычу на пути роняя. ztrácejíce lup po cestě.
Podílelo se na revolučním zmatku a rozkrádání židovstvo? Bezpochyby! Navíc ono, jako obvykle, jej vedlo, aby potom, co emoce bezmyšlenkovitě bouřícího davu utichnou, na jeho ramenou, doslova jako pěna na hřebenech vln, se prorvalo k moci1. Tak viděl Puškin porevoluční události a tak se opravdu i odehrály.
Вода сбыла, и мостовая Voda opadla, a dlažba
Открылась, и Евгений мой se odkryla, i Jevgenij můj
Спешит, душою замирая, spěchá, duše trnouc,
В надежде, страхе и тоске v naději, strachu a smutku
К едва смирившейся реке. k sotva se uklidňující řece.
Vzbudit revoluční nadšení, spustit v davu rozvratné procesy je mnohem snažší, než je zastavit a zavést na cestu rozvoje. To je důvod, proč řeka po povodni, jako obraz národa po emocionální erupci, výbuchů destruktivní nenávisti k utlačovatelům, je „sotva se uklidňující“.
Oslava vítězství emocionálně vydrážděného davu v jakékoliv revoluci je vždy iluzorní, protože její plody připadnou parazitům, pěně, pokrývající vlny národního hněvu, který dřívější vládnoucí „elita“ vnímá jako bezdůvodnou zlobu:
Но, торжеством победы полны Avšak, oslavou vítězství plny,
Еще кипели злобно волны, ještě zlostně kypěly vlny,
Как бы под ними тлел огонь, jakoby pod nimi plál oheň,
Еще их пена покрывала, pěna je ještě pokrývala,
И тяжело Нева дышала, a Něva těžce dýchala,
Как с битвы прибежавший конь. jako kůň, který přiběhl z bitvy.
Posledními dvěma řádky básník snímá vnější protiklad mezi již, díky předchozím pracem, známým obrazem davu jako koně (například Ruslanův kůň v básni „Ruslan a Ludmila“) a vodami Něvy v „Měděném jezdci“. Liberální inteligence a její starodávný základ, židovstvo, je pěnou všech revolučních vln. Národ se jí zpočátku také kochá:
Поутру над её брегами Po ránu nad jejími břehy
Теснился кучами народ, tísnila se spousta národa,
Любуясь брызгами, горами kochajícího se tříští, horami
И пеной разъяренных вод. A pěnou rozzuřených vod.
Poslední věta velmi přesně definuje předrevoluční stav davově-„elitární“ společnosti, jakým byl na začátku století v Rusku. Rozhoupávajíc státní koráb, tato „pěna“ se lehce a rychle adaptuje na změny kurzu, které vypracovávají zasvěcení navigátoři, ale vydávají je jakoby nezávislí kapitáni, šéfové stran. Z toho pochází i všem známé „Strana je náš kormidelník“ z písně sovětských dob. Ale na reálném korábu je každému námořníku známo: kormidelník kurz korábu neurčuje. To je práce navigátorů, privilegované části velitelského sboru.
Pro židovstvo je hlavní zavčas přeběhnout zleva doprava nebo zprava doleva. Samostatně tohoto manévru nejsou schopni: je potřeba převozník.
Евгений смотрит: видит лодку; Jevgenij se dívá: vidí loďku;
Он к ней бежит как на находку; Běží k ní jak za objevem;
Он перевозчика зовет — volá převozníka -
И перевозчик беззаботный a převozník lehkomyslný
Чрез волны страшные охотно rád přes strašné vlny
Его за гривенник везет. Za desetník ho veze.
Objevil se lehkomyslný převozník, obraz globálního prediktora. Proč má tak zvláštní přívlastek: lehkomyslný? Výše bylo ukázáno, že transformace staroegyptského žrečestva v globální hierarchii znacharů, používajících znalosti o uspořádání světa pro své sobecké cíle, přivedla současnou technokratickou civilizaci na hranici minimálně ekologické katastrofy. „… Bůh není Bohem nepořádku, ale ladu. Tak bývá ve všech shromážděních svatých!“ (Korintským I., 14:33), toto porovnáno s nezodpovědností a lehkovážností globálního znacharstva signalizuje jejich antilidské cíle ve vztahu k uspořádání života na planetě Zemi ( = cíle, v rozporu s Úmyslem Jeho).
Proč za desetník? Církevní hierarchie žije z „desátků“, desetiny všeho, vytvořeného produktivní prací společnosti. Každá církev (katolická, lutheránská, protestanská, pravoslavná) nezávisle na tom, zda to chápe nebo ne, je otevřená periferie globálního znacharstva, které je legitimní ve vztahu ke staroegyptskému žrečestvu. Proto církevní hierarchové, zpravidla, vedou spory mezi sebou a představiteli jiných náboženských konfesí jen o dogmatech a kánonech věrouky, ale libovolná motlitba nezávisle na tom, ke které konfesi patří věřící, končí slovem Amin! Amen!... Amon!? A hlavně, ani jedna z církví nikdy otevřeně nezavrhla rasistickou doktrínu „Deutoronomia-Izajáše“. A navíc, v jejich symbolech víry není ani jednoho slova Krista, a ze svatého písma je odstraněno i samotné Poselství míru Ježíše Krista, nahrazeno „svatým zvěstováním“ od čtyř apoštolů. Tak je při vůli možné uvidět jediného a toho skutečného pána všech, mezi sebou o dogmatech věroučení bojujících církví.
O tom samém hovoří i ten fakt, že za Pompeiových časů se v Římě nejvyšší žrec egyptštinou obracel k bohyni Isis, a současný Římský papež má stejné pojmenování jako měl nejvyšší žrec starověkého Říma, Nejvyšší pontifik (Pontifex maximus). A i tiára „náměstka“ Kristova na zemi je přesná kopie pokrývky hlavy staroegyptského faraona, považovaného také za boha. Takže bez ohledu na cíle nebo přání hierarchů libovolné náboženské konfese, fixované na biblickou koncepci, všechny platí svůj „desátek“ globálnímu převozníkovi za své „legitimní“ právo přepravovat se „přes strašné vlny“ nacionálních davů v globálním historickém procesu.
Levité a rabíni zde nejsou výjimkou, ačkoliv mají v tomto pohybu své zvláštnosti a „privilegia“.
И долго с бурными волнами A dlouho s bouřlivými vlnami
Боролся опытный гребец, zápasil zkušený veslař,
И скрыться вглубь меж их рядами a skryt v hloubi jejich řad
Всечасно с дерзкими пловцами hodinu co hodinu s odvážnými plavci
Готов был челн — и наконец připraven byl člun, a nakonec
Достиг он берега. dosáhl břehu.
Несчастный ... Nešťastný…
Proč je Jevgenij nešťastný? Co je příčinou neštěstí židovstva? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme pochopit druhou a třetí smyslovou řadu obrazu Něvy v době jejího rozvodnění.
V první části poémy jsme byli svědky, jak Něva během povodně tekla zpět. V souladu s první smyslovou řadou to znamená, že se změnit směr toku a změnilo se i označení břehů: pravý břeh se stal levým a levý pravým.
V druhé smyslové rovině je zde Něva obraz davu, který pod vlivem západních větrů neočekávaně změnil smýšlení od nehybně patriarchálních k bouřlivě revolučním, destruktivním.
Ale v básni je i třetí smyslová řada, podle které je Něva („řeka času“) během změny směru toku obrazem kvalitativní změny míry poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času v globálním historickém procesu.
Tento dříve neznámý jev, kvalitativně odpovídající novému informačnímu stavu, do kterého lidstvo vešlo ve 2. polovině 20. století, je třeba objasnit zvlášt´.
Behaviorální reakce libovolného systému na vliv vnějšího okolí nastupuje na základě informačního zabezpečení, charakteristického pro každý z nich. Toto tvrzení je opodstatněný i ve vztahu k živým organismům. Ve zvířecím světě informační zabezpečení chování nazývá věda, zaprvé, instinkty a nepodmíněnými reflexy, které jsou podmíněné geneticky každému druhu; a, zadruhé, podmíněnými reflexy, ve kterých se odráží osobní zkušenost živého organismu v adaptaci na své prostředí, a která se geneticky nedědí při střídání generací.
Čím vyšší je organizovanost biologického druhu, tím větší je podíl a absolutní objem geneticky neděděných informací ve struktuře informačního zabezpečení jeho příslušníků.
U nejorganizovanějších druhů geneticky předávaný program rozvoje jeho příslušníků předurčuje „dětství“. Během „dětství“ rodiče a/nebo celkově starší generace utvářejí v rostoucím pokolení geneticky nepodmíněné reflexy, odrážející zkušenost starších žijících generací.
Člověk rozumný, jako biologický druh, se při takovém pohledu liší od světa zvířat především tím, že díky slovní řeči, výtvarnému umění, literatuře atp. každému dalšímu pokolení je k osvojení dostupná nejen zkušenost a životní návyky žijících dospělých generací, ale na té či oné úrovni i kulturou2 zafixované zkušenosti a životní návyky předchozích generací.
Při takovém vnímání je možné informační stav společnosti definovat: na úrovni biosferní podmíněnosti - geneticky osvojená informace od všech příslušníků minulých generací; na úrovni sociální podmíněnosti - geneticky nepředávaná informace, chránící paměť živých, ale také zafixovaná na společností zrozených materiálních nosičích3 informace, tj. v kulturních památkách, využívaných4 alespoň jednou osobou.
V tomto kontextu se kulturou rozumí veškerá geneticky nepodmíněná informace, společností chráněná a předávaná z generace na generaci na základě sociální organizace (společenského způsobu života). Informační stav společnosti je stav informačního zabezpečení jejího chování, podmíněný biologicky a sociálně (kultura). Při tom je geneticky předáván (zafixován) potenciál osvojení kulturního dědictví předků a jeho dalšího přetváření každým novým pokolením, ačkoliv samy kulturní vymoženosti se geneticky nepředávají.
Život společnosti je proces obnovování jejího informačního stavu, probíhající jak na úrovni fyziologie látkové výměny při početí dětí, tak na úrovni přetváření kultury společnosti. Při výměně generací se v ní na úrovni biosferické podmíněnosti obnovují v genealogických liniích kombinace genetických kódů, tj. genotypy mnoha žijících osob druhu Člověk rozumný. Na úrovní sociální podmíněnosti probíhá proces obnovy aplikovaných teoretických znalostí a návyků, v jehož důsledku nové technologie a technická řešení vytěsňují předchozí řešení stejného určení a celkově se rozšiřuje množství technologií a technických řešení.
Je možné hovořit o rychlosti průběhu procesu informační obnovy jak na úrovni biosférní podmíněnosti, tak na úrovni sociální podmíněnosti.
Jako míru rychlosti na úrovni biosferické podmíněnosti je možné vzít statistický průměr věku rodičů při narození jejich prvního potomka; buď délku aktivního, tj. pracovního života; nebo dobu, během které probíhá 50% (nebo jiná statisticky standardní) obnova populace atp. Ale všechny tyto veličiny jsou statisticky provázány a hranice jejich změny jsou biologicky předefinovány normální genetikou druhu.
Další text je třeba obrazně spojit s obr. 4.
Na úrovní sociální podmíněnosti jako míry rychlosti procesu je možné vybrat čas změny libovolných parametrů kultury, například kulturologové často uvádějí dobu, během níž dojde ke zdvojnásobení objemu vědecko-technických informací. Protože informační kapacita společnosti má své hranice, a civilizace je také založena na výrobě, je průkaznější vybrat čas „morálního“ zastarávání a smrti techniky a technologií nebo statistiku, sestavenou z množiny sociálně významných technologií a technických řešení, určujících kulturu výroby.
Ale otázka rychlosti toků procesů v životě společnosti je spjata s otázkou výběru etalonu času, nezávisle na tom, zda je tento fakt chápán či nikoliv. V principu, jakýkoliv proces, podléhající periodizaci, může být vybrán v roli etalonu - měřiče času. Ve vztahu k lidstvu je možné tímto způsobem zavést pojem biologického a sociálního času. Úměrně tomu lze historický čas měřit v jednotkách astronomicky podmíněného času, jak je zvykem v naší době; lze ho měřit i dobou vlády, jak je to ukázáno v Bibli, a co je dosud používáno v Japonsku, tj. na základě biologické podmíněnosti; je možné měřit i na základě sociálně podmíněného (kulturologického) etalonu.
V jakémkoliv případě astronomický etalon, biologický etelon a sociální (kulturologický) etalon času mohou být navzájem porovnány (vztaženy). Je možné vysledovat, jak se měnil vztah frekvencí procesů-etalonů biologického a sociálního času v historickém vývoji Západní a globální civilizace ve vztahu k pro ně společnému etalonu astronomického času.
V každé genealogické linii, dle statistického průměru, se rodičům jedenkrát za 15 – 25 let5 narodí první potomek. Doba aktivního života má přibližně stejnou délku. V souladu s tím může být frekvence biologického času vyjádřena fb = 1/(25 let). Charakterizuje rychlost obnovy informací v populačním genofondu a liší se jen málo v celé historii.
V životě technokratické civilizace dominuje nepřetržitý proces vytěsňování zastarávajících technologií a technických řešení řešeními novějšími, ale se stejným určením. Proto je možné vypočítat statisticky průměrnou periodu obnovy všech technologických, sociálně důležitých vědomostí, „Ts“ v každé historické epoše. Jako etalon frekvence sociálního času je možné vzít frekvenci fs = 1/Ts. Charakterizuje rychlost obnovy sociálně významné informace, jenž se nepředává geneticky přes fyziologii, ale prostřednictvím kultury, šířené společenským uspořádáním (sociální organizací), z pokolení na pokolení. Tato frekvence fs v čase nepřetržitě vzrůstala: za času faraonů, Kazatele, Ježíše a prvních století našeho letopočtu, kdy se utvářela a získávala na významu biblická koncepce řízení, tvořila veličinu řádu 1/(sto let); v současnosti se standardní frekvence sociálního času sestává 1/(10 let) – 1/(5 let), v závislosti na tom, o jaký znalostní obor jde.
Jinými slovy, v době, kdy bylo ohlášeno Deuteronomium, sociálně významné množství technologií a technických řešení se v průběhu staletí neobnovovalo, a technicky téměř neměnným světem prošlo mnoho generací. V naší době se sociálně významné množství technologií a technických řešení obnovuje rychleji, než jednou za 10 – 15 let, a technosféra, obklopující člověka, se stačí během aktivního života jedné generace obměnit několikrát. Tzn. změnil se poměr standardních frekvencí biologického a sociálního času (bývalo fs << fb; nyní fs > fb), viz schéma na obr. 4.
Tato změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, byla vnímána některými básníky, vědci a mystiky v období konce 19. a poloviny 20. století, ale stala se jasně vyjádřenou, otevřenou všeobecnému vnímání a porozumění až na konci druhé poloviny 20. století, kdy se během života jedné generace stihly vícekrát obměnit nutné znalosti a praktické návyky6.
A všechna teoretická schémata, popisující tematiku vzájemných vztahů společnosti s jejím kolektivním vědomím a nevědomím, sestavená před touto změnou vztahů etalonových frekvencí, po ní ztrácí svou užitečnost, pakliže vůbec nějakou v minulosti měla. Je tomu tak proto, že při novém vztahu etalonových frekvencí biologického a sociálního času motivace chování, logika sociálního chování, vlastní předchozímu vztahu etalonových frekvencí vedou k sebedestrukci předcházejícího uspořádání společenského života, předcházejících typů sociální organizace civilizace.
Při biblickém poměru frekvencí etalonů biologického a sociálního času, statisticky převládalo následující: jakými vědomostmi člověk disponoval ve svých 25 letech, s těmi vědomostmi také zemřel. Získávání nových vědomostí během celého aktivního života bylo údělem menšiny společnosti, a nikoliv její většiny. A sociální organizace byla postavena na statistice nepostradatelnosti a nahraditelnosti nositelů praktických vědomostí a dovedností, díky čemuž nositelé vzácných sociálně významných znalostí měli možnost diktovat monopolně vysoké ceny za produkt své činnosti ve společenském sjednocení práce (při dělbě specializací). Získání užitečné dovednosti, dosud ve společnosti neznámé, dávalo jejímu objeviteli a prvním nositelům a/nebo jejich potomkům možnost vyšvihnout se na schodech sociální pyramidy davo-„elitarismu“ a celý svůj život stabilně zaujímat toto postavení, a rodině také dávalo možnost udržovat předkem kdysi vybojovaný status při výměně generací. To bylo možné minimálně při emigraci do jiného státu, pokud v rodném státě páni davově-„elitární“ pyramidy pro něj nemohli/nechtěli najít volné „korýtko“ nebo se štítili společnosti bývalého „plebejce“. Tak se do konce 19. století stavěla sociální pyramida na základě regulace přístupu ke vzdělání těm či oněm sociálním skupinám, a jedenkrát vše nabiflovav na univerzitě, bylo možné s těmito znalostmi a dovednostmi vystačit celý život.
Při biblickém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, protože kultura se během života jedné generace významně neměnila, nebyl mezi lidstvem a ostatními druhy planetární biosféry principiální rozdíl v tom smyslu, že informační stav společnosti se obecně měnil rychlostí střídání generací, přesně tak, jako se informační stav ve světě zvířat mění rychlostí střídání generací. A v tomto smyslu historie ne-zvířecího života lidstva celkově začíná až změnou poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Tomuto poměru frekvencí také odpovídala nadvláda kódující psychiku pedagogiky, jejímž cílem bylo neodhalit tvůrčí schopnosti člověka, nenaučit ho vnímat a chápat svět samostatně, vzpomínaje historická dědictví kultury, ale natlouct mu do psychiky dědictví minulosti, uznávané autoritami. Zkrátka, škola útlaku dominovala nad školou tvůrčí.
Ale při současném vztahu etalonových frekvencí biologického a sociálního času, nabiflovav jedenkrát za život specializaci na vysoké škole, není možné již celý život parazitovat díky kdysi vlastním přičiněním získaným vědomostem, vyprodukovaným ale předky, protože vědomosti zastarávají rychleji, než perioda aktivního života jedné generace, která průměrně netrvá déle než 15 – 25 let. Abyste celý život učili společnost na základě principů kódující pedagogiky, je nezbytné disponovat druhou paralelní společnost, složenou jen z učitelů a patronů . To není možné, proto sebevzdělávání na základě počátečního vzdělání (jako startovní linie) je jedinou možností udržení kvalifikace v nových historických podmínkách.
Škola šprtání se přežila, ale její oběti stále ještě žijí a působí nepřiměřeně okolnostem a zhoršují je, protože staré vědomosti a dovednosti zastarávají, ale získat samostaně nové v pracovním procesu neumí. V těchto podmínkách disponují převahou ti, ktěří jsou schopni samostatně chápat svět, takový, jaký je, správně chápat, co se právě děje a řešit vznikající problémy na základě vlastního intelektuálního úsilí a koordinace úsilí druhých, a ne ti, jenž znají mnoho hotových receptů na řešení problémů, jak tomu bylo v minulosti.
Protože v základech sociální hierarchie ležela přímo nebo nepřímo gradace společnosti podle kvalifikace a specializace ve společenském sdružení práce, pak při současném poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času se sociální hierarchii osobností - nositelů kvalifikace a specializace - jeví jako nemožná, protože ztráta hodnoty předchozích aplikačních dovedností a znalostí sráží jedince z hierarchických pozic, které zaujímají. Na vyšší stupně se dostávají ti, co měli v minulosti nižší postavení, ale získali kvalifikaci a specializaci odpovídající společenským potřebám a umožňující jim inkasovat za svou práci vyšší cenu. Tento proces probíhá v mnohém nevypočitatelně, a, jako následek, neřízeně ze strany vládnoucích společenských struktur. A z toho důvodu celý tradiční systém vzdělávání, ale také profesionální příprava a rekvalifikace, založená na principech kódující pedagogiky, nemůže pomoci udržovat hierarchicko-osobnostní uspořádání společnosti.
Objektivní jev, který jsme nazvali změnou poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je vlastní charakteristikou globálního sociálního systému, ze kterého není úniku. Je to informační proces, který probíhá v hierarchicky organizovaném systému. Z teorie kmitání, teorie řízení je známo, že pokud v hierarchicky organizovaném vícestupňovém systému probíhá změna frekvenčních charakteristik procesů, probíhajících na každé z jeho úrovních, pak systém přechází do nového režimu chování. To je obecná vlastnost hierarchicky organizovaných systémů, do jejichž třídy celkově náleží i lidská společnost jako celek, i hierarchicky organizovaná psychika každého jedince.
Toto je společná vlastnost hierarchicky organizovaných informačních systémů. Ona ve vztahu k životu společnosti předurčuje kvalitativní změny v psychologii množství lidí, v morálně-etické podmíněnosti a zaměřenosti jejich činnosti, ve volbě prostředků dosažení cílů; předurčuje kvalitativní změny toho, co lze nazvat logikou sociálního chování: je to masová statistika psychologie osob, projevující se v reálných faktech života.
Nějaké představy o těchto složitých jevech sociálního života měli lidé i ve vzdálené minulosti, ale protože míra jejich porozumění byla dostupná jen úzkému kruhu zasvěcených, pak povědomí o možnostech jejich projevů v budoucnosti se předávali z generace na generaci obvykle ve formě podobenství na způsob súfijské alegorie „Jak se mění vody“:
Jednou se Chidr, Mojžíšův učitel, obrátil k lidstvu s varováním.
„Nastane takový den,“ řekl, kdy všechna voda na světě, kromě speciálně uschované, zmizí. Namísto ní se potom objeví jiná voda, z které lidé ztratí rozum.
Jen jeden člověk pochopil smysl těchto slov. Vzal velkou zásobu vody a uschoval ji na spolehlivém místě. Poté čekal, kdy se vody změní.
V předurčený den vyschly všechny řeky, vyschly studny, a tento člověk, odebrav se do svého úkrytu, začal pít ze svých zásob.
Když ze svého úkrytu spatřil, že řeky obnovily své toky, sestoupil k druhým synům lidským. Zjistil, že ostatní hovoří a přemýšlí naprosto odlišně než před tím, nechápou ani to, co se snimi stalo, ani to, před čím je varovali. Když se snimi pokoušel promluvit, pochopil, že ho mají za blázna a projevují mu nepřátelství nebo soucit, ale vůbec ne porozumění.
Zpočátku se k nové vodě ani nepřiblížil a každý den se vracel ke svým zásobám. Nicméně nakonec se od nynějška rozhodl pít novou vodu, protože jeho chování a myšlení, vydělující ho z kruhu ostatních, učinily jeho život nesnesitelným. Napil se nové vody a stal se takovým, jako všichni. Tehdy dočista zapomněl na své zásoby jiné vody, a lidé v jeho okolí se na něj začili dívat jako na blázna, který se záhadným způsobem vyléčil ze svého šílenství.
Tato alegorie přežila staletí. Jen ve formě podobenství ji můžeme chápat v tom smyslu, že řeč není o nějaké „transmutaci“ přírodní vody (H2O), ale o jakési jiné „vodě“, charakteristické pro společnost, která v jejím životě, v určitém smyslu, je některými kvalitami analogická roli vody v životě planety Země.
Takovou obdobou vody (H2O) je ve společenském životě kultura, veškerá geneticky nepřenášená informace, předávaná z generace na generaci při jejich směně. Přičemž materiální památníky a kulturní objekty jsou projevem psychologické kultury (kultury chápání světa, kultury myšlení, kultury pochopení toho, co se děhe), jejíž každá etapa rozvoje předchází každé etapě rozvoje materiální kultury, zachycující (materializující) psychickou činnost lidí.
Dávný Súfí mohl mít vizi/předtuchu o změně kvality kultury v „mimolexikálních“ obrazech , a tímto způsobem měl nějaké představy o každém typu „vod“. Ale stěží by byl jednotně pochopen svými současníky, majícími představu jen o typu „vody“ (kultury, morálky a etiky), ve kterém sami žili, a ti by těžko tuto alegorii předali přes staletí. Nicméně, legenda jako jinotaj přežila mnohé generace a stala se pochopitelnou nezasvěceným až poté, když proběhla změna etalonových frekvencí biologického a sociálního času a společnost vstoupila do procesu změny logiky chování.
Přirozeně, z úhlu pohledu člověka, žijícího v jednom typu kultury, možnost se náhle ocitnout v jiném, kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní jako šílenec a vyvolávat vůči sobě nepřátelství (protože jeho aktivity, podmíněné předchozí kulturou, mohou být ničivé směrem ke kultuře nové) nebo soucit. Sama společnost, žijící jinou kulturou, bude z úhlu pohledu toho, kdo se v ní náhle octne, také vypadat jako blázinec na svobodě.
Žijeme v historické době, kdy změna poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času již proběhla, ale utváření nové logiky sociálního chování, jako statisticky převládající, ještě neskončilo. Formování logiky sociálního chování, odpovídající novému vztahu etalonových frekvencí, probíhá v naší době a každý z nás se ho účastní jak vědomě cílevědomě, tak i nevědomě na základě v minulosti naučených/osvojených automatismů chování. Ale každý podle své vůle, podmíněné jeho mravností, má možnost vědomě si, odpovídaje za následky, pro sebe vybrat ten či onen životní styl.
Ti, kdo pokračují v předchozí logice sociálního chování: vzhůru po schodech sociální pyramidy nebo udržet vybojované úrovně, se budou stále častěji střetávat s rozčarováním, protože v momentě dosažení cíle, nebo ovládnutí prostředků k jeho získání, společenský význam cíle zmizí, nebo se změní osobní ohodnocení jeho významu. To předurčuje výběr cílů podle jejich stability v čase. Přitom vyšší význam budou mít „věčné hodnoty“, jejichž ovládnutí uchovává svou důležitost nezávisle na změně technosféry a výsledcích vědy. Být člověkem v harmonii s Bohem a biosférou, se předurčeně stane při novém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, nepomíjivým soběstačným (samodostatečným) cílem pro každého jedince zdravého morálně a intelektuálně, a tomuto cíli bude podřízena celá sociální organizace života a moci. Všichni, kdo zůstanou otroky každodenní marnosti, jsou předurčeni k zavržení (sebelikvidaci) biosférou Země.
Všichni představitelé lidstva, jako systému v Zemské biosféře, kteří nejsou schopni včas zareagovat na změnu poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, jsou odsouzeni k zavržení Zemskou biosférou, přecházející do jiného režimu svého bytí pod vlivem lidské činnosti posledních několika tisíc let.
A všechny praktické psychologické testy7, vytvořené na základě vzhledů klasických psychologických škol, neberou v úvahu tuto objektivní změnu frekvenčních charakteristik informačních procesů v současné civilizaci, která proběhla ve druhé polovině 20. století, v důsledku čehož společnost získala nové vlastnosti. Podle všeho se takovéto psychologické testy ukazují jako necitlivé na mnohé psychologické jevy, a na jejich základě se vydávají chybná doporučení, především v oblasti výběru a umísťování kádrů.
1 V této souvislosti je možné vzpomenout židovskou anekdotu: Volodarský jde po Smolném náměstí, zachváceném revolučním zmatkem, a náhodou strčí do plešatého muže s bradkou. Přibíhá k němu rozhořčený Sverdlov: Cože? To je přece Lenin!!!
Volodkovskij: Jašo, já jsem jenom ze Států. Kdo je to Lenin?
Sverdlov: Tsss … Celé je to jeho byznys.
2 Také na biopolové urovni její organizace, i když na biopolové úrovní se také vyskytuje značná část geneticky předávané informace.
3 Biopole jsou také materiální nosiče.
4 Nebo podporovaných někým na biopolové úrovni organizace.
5 Roky – jednotky měření, založené na astronomickém etalonu.
6 To je výrazně vidět v letectví: od roku 1910 do počátku 60. let se během života jedné generace vystřídaly tři pokolení tříd letecké techniky: dvouplošníky z dřeva a látky, skutečn´á letadla ze dřeva a lehkých slitin, proudová letadla ze speciálních slitin a oceli. Ještě rychleji probíhalo střídání počítačových technologií převážně ve 2. polovině 20. století.
7 To se také vztahuje na většinu analytických prací z oboru historicko-společenských analýz.