13.5.2017
Vnitřní prediktor SSSR
z knihy Základy sociologie 2
Abychom pochopili příčiny vzniku marxismu a úkoly, které měl řešit v globální politice, musíme porovnat způsob života společností v předkapitalistických formacích a způsob života kapitalistických společností na základě idejí buržoazního liberalismu.
Jednou z osobitostí stavovsko-kastovní organizace společnosti v předkapitalistické epoše byla existence pevně daných norem předepisujících chování představitelům různých stavů v životě společnosti, a to včetně spotřebitelské oblasti: monarcha měl právo spotřebovávat to, na co neměl právo nikdo jiný, rodová aristokracie měla právo spotřebovávat to, na co zase neměli právo kupci, řemeslníci, rolníci apod.
Nejznámějšími příklady takového druhu jsou třeba ryby z čeledi jeseterovitých (které se v minulosti vyskytovaly i jinde než jen v ruských řekách) v Anglii, kde byly vlastnictvím krále. Každý, kdo ulovil jesetera, ho byl povinen bez náhrady předat králi a sníst ho v kruhu rodiny a přátel bylo zločinem; Robin Hood pytlačil v Sherwoodském lese a lovil „královské“ jeleny, které obyčejní lidé neměli právo lovit ani v případě, že umírali hladem; v Ruském impériu kupec třetí gildy neměl právo mít takový kočár se spřežením a dům, jaké měl právo mít kupec první gildy; kupec třetí gildy neměl právo provozovat takové druhy podnikání, jaké měli právo provozovat kupci vyšších gild; nevolník mohl zkusit rozjet nějakou průmyslovou výrobu, ale v případě, že měl takový rolník-kapitalista úspěch, platil svému milostpánovi miliónové daně (obroky), a i když měl příjmy vyšší než absolutní většina šlechty, byl vůči jakémukoliv šlechtici v postavení téměř bezprávného nevolníka a šanci vykoupit se na svobodu i s rodinou měl ještě menší než většina „středňáků“, neboť pro parazitického milostpána bylo výhodnější dostávat od něj každoročně vysoký obrok, než spokojit se s jednorázovým výkupným; přístup ke vzdělání a především k tomu vyššímu odbornému (a tím pádem také možnost tuto odbornou činnost později provozovat) byl také podmíněn stavovským původem atd.
Pro židovskou diasporu, aby židé neměli možnost se asimilovat a i nadále v biblickém projektu plnili svoji funkci, platila také ve většině stavovsko-kastovních společností předkapitalistické epochy určitá právní omezení 1.
Příkladů tohoto druhu bylo ve všech historicky známých stavovsko-kastovních systémech plno, i když ta omezení byla pro každý z nich specifická. Nicméně pokud se z pozic teorie řízení podíváme na stavovsky-kastovní omezení takových práv jako je provozování té či oné činnosti či užívání přírodních a sociálních statků, můžeme dojít k následujícím závěrům:
-
přímé zákazy spotřeby nejen bezprostředně omezovaly spotřebu, ale vylučovaly i možnost odbytu produkce mimo stavovsko-kastovní omezení, čímž zprostředkovaně brzdily rozvoj systému společenské výroby2, mezinárodní obchod i kulturní výměnu;
-
v důsledku toho stavovsko-kastovní systém zajišťoval:
-
jestliže ne přímo neměnnost struktury statistiky profesionalismu a zaměstnanosti členů společnosti, tak přinejmenším zpomaloval její proměnu (ve vztahu k rychlosti střídání lidských pokolení), což bylo jedním z faktorů udržování politické a finančně-ekonomické stability a řiditelnosti3 sociálních systémů;
-
omezenou úroveň sociálního tlaku na životní prostředí, což ve většině případů zajišťovalo stabilitu biocenóz a jejich regenerační schopnost v průběhu života společnosti v návaznosti jejích lidských pokolení4.
Stavovsky-kastovní formace začal postupně vytlačovat kapitalismus na základě idejí buržoazního liberalismu (svou podstatou světských), pro které se protestantismus ve svých různých odnožích stal pseudonáboženskou5 slupkou, a ve výsledku vznikla a s uspokojením nad životem společností, které provedly reformaci církve, převládla „syntetická idea“, která může být vyjádřena následující formulací: „pravověrnost před Bohem je vyjádřena dosaženým bohatstvím a jiného sociálního úspěchu ze zákonné činnosti“ 6; ze které následně vyplynulo: „kdo je chudý, není pravověrný“.
Co se týče heslovitých idejí buržoazního liberalismu, tak ty jsou jednoduché:
-
Svobodu soukromému podnikání: trh sám vše dokáže regulovat tím nejlepším způsobem a to tím rychleji, čím méně mu do toho zasahuje stát se svými nároky na vládnutí nad všemi a vším!
-
Právo na existenci má pouze to, co se vyplácí a přináší zisk; a to, co zisk nepřináší a nevyplácí se, je jednoduše „objektivně ekonomicky“ nepotřebné.
Tento princip se de facto vztahuje i na lidi, přestože ne vždy je deklarován otevřeně, a tím spíše ne vždy je de iure zaznamenán v psaných zákonech: subjekt, který není schopný zajistit rentabilitu svého bytí, nemá právo na existenci, a tím pádem je soucit s ním nemístný stejně jako jeho podpora třetími osobami.
-
Každý za sebe platí sám.
Přitom za těmito hesly a mimo chápání absolutní většiny přívrženců buržoazně-liberálních idejí zůstává skryta ta okolnost, že je institut úročeného úvěru všechny proměňuje v nevolníky a rukojmí – v otroky pohlavárů a patronů biblického projektu.
Rozvoj kultury a formování kapitalismu na základě idejí buržoazního liberalismu vedly ke zrušení prakticky všech dříve vyjmenovaných omezení charakteristických pro stavovsko-kastovní společnosti, což způsobilo pohlavárům globální politiky na základě biblického projektu velké množství problémů. Zrušení těchto omezení umožnilo, že se mohly začít projevovat různorodé osobní iniciativy ve všech oblastech života společnosti. Tento jev, který se stal masovým, sociálně-živelným, vedl k „první průmyslové revoluci“ a k následnému – neustále se v nedávné historické minulosti7 zrychlujícímu – technicko-technologickému a organizačnímu pokroku.
Hlavním sociálním následkem tohoto procesu se stala nepředvídatelná změna spektra nabídky produkce a struktury profesionalismu žádaného společenskou výrobou, takže díky tomu najednou přestala historicky vytvořená struktura profesionalismu získaná společností v minulosti odpovídat struktuře profesionalismu žádaného systémem výroby na základě společenské dělby profesionální práce8.
Jenže vztah davo-„elitářství“ ke vzdělávání lidí v aspektu osvojení si svého individuálního poznávacího a tvůrčího potenciálu (viz kapitoly 8.5 a 10.7) i za těchto změněných okolností stejně jako dřív vylučoval možnost rychlého osvojení jiných profesí a získání zaměstnání v jiných sférách činnosti, což se stalo faktorem brzdícím rozvoj výrobních sil.
Kromě toho v podmínkách, kdy nejsou cenotvorba ani trhy produktů a profesionalismu státem regulovány, dochází k rozvrstvení společnosti na bohaté a chudé s tak obrovským rozmezím bohatství a chudoby, jaké nebylo v podmínkách stavovsky-kastovního zřízení možné.9 Důvodem je skutečnost, že je společnosti vnucován princip „každý sám za sebe“, což vede k tomu, že otázka rozvoje „sociálky“ a jejího legislativního zajištění není vůbec na pořadu dne, neboť by to znamenalo další zátěž pro byznys a zhoršení ukazatelů konkurenceschopnosti podniků v porovnání s těmi, které by žádnými sociálními ani ekologickými závazky v přímé či zprostředkované podobě vázány nebyly.
V důsledku pak koncentrovanost bídy v průmyslových čtvrtích a továrních ubytovnách pro dělníky vedla k prudkému nárůstu nemocnosti obyvatelstva, vyšší dětské úmrtnosti a k celkovému snížení zdravotní úrovně obyvatelstva.
To vše dohromady vedlo k růstu vnitřního napětí ve společnosti (k vyostření třídních rozporů použijeme-li marxistickou terminologii).
Kromě toho rozvoj výroby na základě idejí buržoazního liberalismu prakticky ihned vedl k prvním biosféricko-ekologickým potížím.
Málokterá výroba se obejde bez vody, ale etický přístup buržoazního liberalismu od začátku vylučoval takové organizování výroby a využívání technologií, aby voda byla používána na základě uzavřených cyklů, takže se kdysi čisté řeky (napřed malé a po několika staletích i velké10) proměnily v páchnoucí „stoky“, a ke konci 20. století začaly být i některé mořské a oceánské vodní plochy pokryty plovoucím technogenním odpadem a jejich voda přestala být vhodná pro život původních biocenóz.
Následně se k problémům s vodou v průmyslových oblastech přidaly problémy se znečištěním vzduchu11 a půd, jak se postupně do výroby začaly masově zavádět chemické procesy a díky přechodu k technogenním druhům energie a zvýšení celkového objemu průmyslových i domácích odpadů12.
Co se týče sociálních problémů, které vznikly díky buržoaznímu liberalismu, tak pohlavárům biblického projektu nevadily proto, že se velkému množství lidí vedlo beznadějně špatně13, ale proto, že růst vnitřního napětí ve společnosti zhoršil parametry řiditelnosti sociálních systémů, a že se v případě vzniku masových nepokojů (národních nepokojů a tím spíše déle trvajících) snižovala výnosnost systému, což mohlo vést ke ztrátě zdrojů na politické projekty realizované za hranicemi společnosti, kterou nepokoje postihly. Jinými slovy: i když mohou být sociální chaos, povstání a revoluce prvky politických scénářů, nesmí společnosti do takovýchto stavů upadat samovolně, neřízeně, bez povolení ze strany pohlavárů biblického projektu.
Tj. všeobecná krize kapitalismu není propagandistickým výmyslem marxistů, ale skutečně surovou životní realitou.
My o ní píšeme teď, když „rozkvetla v plné své kráse“ a tak či onak „postihla“ prakticky každého obyvatele, jestliže ne celé planety, tak těch států, které jsou více či méně civilizované z hlediska technosféry, kterou zrodila biblická civilizace pod nadvládou idejí buržoazního liberalismu a politické praxe na jejich základě. Píšeme o ní ohlížejíce se okolo sebe a připomínajíce si historická fakta minulosti.
Vzhledem k tomu, že mnozí přistupují k životu ve stylu „dokud hrom nezahřmí, mužik se nepokřižuje“, a jsou přesvědčeni o tom, že jsou všichni ostatní lidé stejní jako oni, tak jim ani na mysl nepřijde, že by někdo v daleké minulosti:
-
mohl vidět první negativní plody buržoazního liberalismu;
-
a když je uviděl, mohl začít vyhodnocovat perspektivy a přemýšlet o tom, jak odstranit ty problémy vytvářené kapitalismem jako způsobem hospodaření na základě soukromého vlastnictví, osvobozeného od jakékoliv sociální odpovědnosti za osudy jiných lidí a stav životního prostředí (jak v obcích, tak i mimo ně);
-
a navíc byl schopen monitorovat „veřejné mínění“ a přemýšlet, do jakých politických projektů by bylo možné zapojit jaké iniciativní myslitele, nebo jak vychovat pro takovýto druh projektů své autoritativnější myslitele; nebo jaké politické projekty by bylo na základě jejich idejí možné rozvinout.
Nicméně navzdory názorům lidí, kteří o budoucnosti nepřemýšlejí:
Veškerá skutečná politika – globální a tím pádem i regionální - se dělá podle řídícího schématu prediktor-korektor; jakákoliv politika, která není postavena na tomto schématu, nezávisle na záměrech jejích přívrženců, je odedávna začleňována jinými politiky do plné funkce řízení podle tohoto schématu, obsluhuje její fungování a vede ji k výsledkům naprogramovaným nositeli konceptuální moci globální úrovně. Otázkou pouze zůstává hloubka a přesnost prognózy a skutečnost, jak se předpokládaná politika slučuje se Záměrem, neboť jak je známo: „Člověk míní a Pánbůh mění.“
A v souladu s tímto obecně metodologickým přístupem k politice se ještě v první polovině 19. století pohlaváři biblického projektu pokusili zareagovat na všeobecnou krizi kapitalismu a zbavit se problémů, které buržoazní liberalismus vytváří. Právě v rámci pokusu vyřešit problémy všeobecné krize kapitalismu podle plné funkce řízení musí být posuzována díla socialistů-utopistů z konce 18. a začátku 19. století i jejich sociální experimenty: byla to reakce „iniciativních jedinců“, kterou pohlaváři biblického projektu nepřehlédli.
A konkrétně Robert Owen (1771 - 1858) v prvním desetiletí 19. století vypracoval plán na vylepšení života průmyslových dělníků a pokusil se jej realizovat v továrně na spřádání bavlny v New Lanarku (ve Skotsku), kterou vedl od roku 1800. Dále v roce 1817 vypracoval program radikální přeměny společnosti cestou vytvoření „osad pospolitosti a spolupráce“, kde by nebyl soukromý majetek, třídy lidí vykořisťující jiné lidi, rozpory mezi „intelektuální“ a „fyzickou“ prací a další jiné antagonismy. Komunistické osady v USA a Velké Británii založené R. Owenem však nebyly úspěšné. Nicméně «učení Owena, nehledě na jeho utopistický charakter sehrálo značnou roli v osvětě anglických dělníků a odrazilo se i na formování socialistických myšlenek za hranicemi Velké Británie.»14 (Sovětský encyklopedický slovník, Moskva, Sovětská encyklopedie, 1987, str. 952).
Pokud ve svém rozboru celkově pomineme mravní a psychologické aspekty, tak je budování socialismu v podmínkách kapitalistického obklíčení omezováno účinkem makroekonomických faktorů. Při technologiích fungujících ve společnosti může být komunita v ekonomické výměně s jinými ekonomickými subjekty rentabilní a zajišťovat tak svým účastníkům určitou ekonomickou úroveň jejich života, která ale nebude o moc lepší, než jakou dokáže zajistit najatému personálu mimo komunitu kapitalismus na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Příčina tkví v tom, že vyšší řídící pracovníci, kteří v podmínkách kapitalismu mají příjmy několikanásobně převyšující příjmy nositelů sériových profesí, tvoří celkem nepatrný podíl obyvatelstva, takže pokud v komunitě její vyšší řídící pracovníci žijí jako všichni ostatní obyčejní členové komunity, tak přerozdělení jejich nerealizovaných monopolně vysokých příjmů top-manažerů mezi členy komunity sice bezesporu zvýší jejich příjmy v porovnání se stejnými pracovníky v soukromých kapitalistických podnicích, ale tato úroveň příjmů nemusí být dostatečná k tomu, aby všem členům komunity zajistila lidsky důstojné životní a pracovní podmínky, jestliže v okolní kapitalistické společnosti kapitál vyplácí personálu životní minimum, zajišťující mu pouze fyziologické přežití a sotva vystačující na reprodukci obyvatelstva15.
To znamená, že aby taková komunita byla úspěšná v konkurenčním boji se soukromými kapitalistickými podniky, musí je od začátku řádově převyšovat svou souhrnnou produktivitou práce, nebo v co nejkratších termínech této kvality dosáhnout. V absolutní většině případů toho není možné dosáhnout pouze dokonalejší organizací výroby, ale vyžaduje to již „dnes“ pracovat na základě technologií „zítřka“ a „pozítřka“, nemluvě o tom, že přechod konkurentů na stejné technologie a ke stejné organizaci práce je prakticky okamžitě o podobné konkurenční výhody připraví, pokud by se nějakým zázrakem v určitém časovém období vůbec něco takového uskutečnilo. Kromě toho je třeba pamatovat i na omezenou kapacitu trhů, kde komunita realizuje své vyrobené produkty.
To znamená, že:
Komunita musí od začátku tvořit makroekonomický systém, který je prakticky plně soběstačný v aspektu výroby a spotřeby produkce. A to znamená, že výměna zboží s hospodářskými systémy, které jsou ve vztahu k ní vnější, nebo neexistence takové výměny pro ni nesmí být určujícím faktorem.
Jenže „Sad“ roste sám: „sadař“ se o něj pouze stará – pleje ho, sází nové stromy, roubuje je, zalévá, hnojí apod.“
V životě společnosti nemůže být ani jeden jev vytvořen z ničeho, a potom „vytažen za uši“ do potřebné podoby, ale možnosti, které se otevírají, mohou být přeměněny ve fungující tendence, tendence mohou být přetvořeny v jevy a jevy generované společností mohou být převzaty pod řízení — různorodé ve svých cílech a prostředcích. — Na tomto základě život společnosti potom získává určitou vyhraněnou účelnost – řízené směřování.
————————
To znamená, že si někdo z experimentu R. Owena a jemu podobných vyvodil důležité závěry obsahově v mnohém analogické těm následujícím, i když byly vyjádřeny jinými slovy nebo náznaky:
-
Všichni dělníci a obyčejní lidé si přejí sociální zajištění a sociální ochranu, a pokud je jim to dopřáno, tak:
-
se sníží sociální napětí,
-
systém bude zaručeně řiditelnější,
-
a jeho zdrojová výnosnost se ve vztahu k řešení úkolů globální politiky zvýší hlavně díky růstu kvality obyvatelstva, neboť liberální buržousti jednoduše promrhávají lidský potenciál místo toho, aby ho nechali se realizovat (což ilustruje výše uvedená vysvětlivka o postavení dělníků v USA v osmdesátých letech 19. století: lidé musí umírat, aby průmysl mohl prosperovat).
-
Liberální buržousti jsou nepoučitelní. Každý z nich jednotlivě ve vleku své chamtivosti, a pod tlakem konkurentů a konjunktury trhu (což je také svého druhu neexistence sociální ochrany a zajištění, ale ve vztahu k podnikatelům) není schopen sám zajistit ve svém podniku pracujícím takové pracovní a životní podmínky, které by nevyvolávaly jejich naštvanost.
-
Buržoazní stát slouží chamtivosti každého z množiny takových liberálních idiotů16 a není schopen:
-
omezit jejich chamtivost a konkurenční tlak tak, aby vytvořil systém sociálního zajištění jak pro obyčejné lidi, tak i pro podnikatele (v USA v tom byl v letech, kdy se dostávaly z „velké deprese“, celkem úspěšný F. D. Roosevelt, čímž uchránil USA před marxistickou revolucí);
-
zkrotit závod ve spotřebě, ve kterém jsou zbytečně spotřebovávány přírodní a sociální zdroje a likvidováno životní prostředí;
-
a proto bude buržoazní stát i v budoucnosti pouze prohlubovat problém všeobecné krize kapitalismu.
-
Proto:
-
musí být buržousti zničeni jako třída;
-
systém musí být postaven tak, aby v něm nebyl možný vznik nových pokolení buržoustů;
-
komunita musí být od začátku makroekonomickým systémem, který bude co možná nejvíce soběstačným v aspektu výroby a spotřeby.
-
Nadvláda nad systémem musí zůstat i nadále v našich rukou a „členové komunity“, kteří jsou stejní idioti jako buržousti, se musí těšit iluzi, že jsou v komunitě i sami sobě svými vlastními pány.
Na uplatnění těchto závěrů a požadavků v politice byl od samého začátku zaměřen marxismus.
poznámky
1 Pokud vyhodnotíme takové skutečnosti jako projevy „antisemitismu“, budou zdrojem „antisemitismu“ přímo samotné židovské špičky pracující pro pohlaváry biblického projektu. Jinou věcí je, že vysvětlení zákazů bylo samotným židům a jejich sociálnímu okolí podáváno tak, aby tento důvod zůstal utajen a nevedl k otázkám o účelnosti podobných omezení.
2 Rozvoj systému společenské výroby - zdokonalování a vznik nových druhů produkce, rozvoj technologií, organizace výroby a odbytu.
3 Řiditelnost je vlastnost objektu řízení, o kterou se řídící subjekt při svém řízení opírá.
4 Biocenózno-ekologické katastrofy, které si lidé sami na své hlavy přivolávají, se v epoše stavovsko-kastovních společností také stávaly, ale jednalo se o epizodické události, které nebyly životní normou.
5 Viz kapitola 10.4 tohoto kurzu.
6 Tento vzorec nepředpokládá formulaci otázky: Odkud se berou zákony a jakou koncepci řízení, kterou kdosi kdesi zformuloval podle své libovůle, tyto zákony vyjadřují? Z čehož plyne, že tento vzorec nepředpokládá ani nutnost odpovědi na tuto otázku.
7 Ke konci 20. století se rychlost vědecko-technického pokroku dostala těsně ke hranici podmíněné výkonností psychiky lidí při zpracovávání informací, což se stalo faktorem omezujícím rychlost vědecko-technického pokroku.
8 Jeden z prvních projevů této věci.
Vynálezce prvního vícevřetenového spřádacího stroje (takzvané Spinning Jenny, James Hargreaves) byl chudý přadlák a po jeho masovém zavedení do výroby byl nucen z Anglie utéci před hněvem ostatních přadláků, kteří díky jeho vynálezu přišli o práci a o svůj kousek chleba. I když on se jen snažil, aby svým vynálezem usnadnil svým kolegům život a pomohl jim vydělat si. Sám také nezbohatl, neboť si nemohl zajistit monopol na využití svého vynálezu.
Mechanismus katastrofy zaměstnanosti, ke které došlo v tomto odvětví díky dobrým úmyslům vynálezce, je jednoduchý:
-
na jedné straně kapacita trhu daného odvětví omezená platební schopností (další omezovací úrovní je objem spotřeby určitých druhů produkce společností jako takovou);
-
na druhé straně několikanásobný růst produktivity práce v odvětví;
-
pokud není možné zvýšit odbyt, není profesionalismus většiny bývalých přadláků potřebný;
-
s nadodvětvovými prostředky řízení, které by řídily kupní sílu obyvatelstva, odbyt produkce, rekvalifikaci a vytváření nových pracovních míst pro uvolněné pracovní zdroje, ideje buržoazního liberalismu nepočítají, a proto příslušné veřejné instituce neexistují.
Na otázku: A měly by takové instituce ve společnosti existovat?
-
Moudří lidé odpovídají: Ano.
-
Buržoazní liberálové odpovídají: Ne – každý musí projevit svou inciativu sám.
9 Ve „Velikobratránii“ to došlo až k politice genocidy ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu. Za potulku byl trest oběšením, i když těmi tuláky byli lidé, kteří v důsledku změny spektra výroby a struktury žádaného profesionalismu jednoduše přišli o prostředky k živobytí, za což nikdo z nich osobní vinu nenesl. Dokonce se objevilo přísloví „ovce snědly lidi“, což byla narážka na skutečnost, že růst počtu ovcí (jejichž srst je surovinou pro textilní průmysl) vedl k tomu, že se z obdělávané půdy začaly tvořit pastviny, takže velké množství lidí přišlo o prostředky k živobytí, což tak či onak vedlo k jejich smrti.
Ze střílení do demonstrací dělníků si ve většině vyspělých států před rokem 1917 „nedělali hlavu“, vždyť i 1. květen se jako Den celosvětové solidarity pracujících začal slavit na památku rozehnání dělnické demonstrace v Chicagu, kde přitom zahynulo 6 lidí.
10 V šedesátých letech 20. století tiskem jako kuriozita probleskla zpráva, že se jakýsi novinář z NSR pokusil „vodou“ z Rýna vyvolat fotografický film. I v případě, že by tato skutečnost byla vymyšlená nebo zfabrikovaná, je to pádná metafora, které mnozí při pohledu na vodu v té řece reálně uvěřili.
11 Ještě v sovětských dobách se školní učebnice obecné biologie s odvoláním na Charlese Darwina zmiňovala, že v Anglii některé populace motýlů změnily svou barvu, aby se opět staly neviditelnými na pozadí stromů, které díky znečištění průmyslovými emisemi přišly o svou přirozenou přírodní barvu, což svědčí o velmi citelném znečištění životního prostředí k polovině 19. století.
12 Na začátku se většina průmyslových podniků stavěla u řek, které se přehrazovaly a vodní kola (analogická mlýnským) uváděla do pohybu průmyslová zařízení. Až do dnešních časů se v mnohých městech a vesnicích, které vznikly v epoše nástupu průmyslu, uchovaly přehrady, které dříve energií zásobovaly fabriky. Tak například hlavním krajinným prvkem na předměstí Sankt Petěrburgu v Kolpinu je vodní přehrada s nádrží na řece Ižoře, podle které se jmenuje Ižorský závod. V Polotňaném závodě na usedlosti Gončarovových se také uchovala přehrada a vodní nádrž jejich závodu na řece Suchodrev. Jezero Razliv pod Petrohradem je také vodojemem za přehradou Sestroreckého závodu, který byl postaven na příkaz Petra I. Takových památek z epochy první industrializace se v různých částech Ruska dá objevit celkem hodně.
Energetická zařízení využívající energii z uhlí a uhlovodíků se masově začala stavět od poloviny 19. století. Vedlo to k nárůstu objemu emisí do atmosféry, různorodých z hlediska jejich fyzického a chemického složení a tento problém se až do dnešních dnů neustále jenom prohlubuje.
13 Jak ukázala zkušenost z Velké Británie s ohrazováním nových pastvin a vražděním tuláků, je likvidace „přebytečných“ otroků pro pohlaváry projektu otázkou pouze technickou, není to pro ně problém mravně-etického charakteru.
14 Tato fráze chybí v elektronické verzi Velkého encyklopedického slovníku z roku 2000 na CD. Je možné, že po roce 1991 redaktoři Slovníku nechtěli „vypadat jako někdo, kdo uznává socialistickou ideologii“, ale objektivně její odstranění přispívá k tomu, aby se zbytečně nepřitahovala pozornost k procesu globalizace a ke globální politice.
15 «Před o něco více než sto lety Amerika vůbec nebyla zemí „amerického snu“. V roce 1880 byly průměrné životní náklady 720 dolarů na rok a roční průměrná výplata průmyslových dělníků byla okolo 300 dolarů. Průměrný pracovní den trval 11-12 hodin a nezřídka i 15. Každé šesté dítě pracovalo v průmyslu a za stejnou práci dostávalo poloviční výplatu dospělého. Žádnou ochranu práce nikdo neznal. Všechny tyto údaje jsou převzaty ze zprávy Úřadu pracovní statistiky předložené kongresu USA. Na konci této zprávy je v závěru napsáno: „Lidé musí umírat, aby průmysl mohl prosperovat.“»
(http://www.prazdnuem.ru/holidays/1may/chicago.phtml).
Ale k tomu, aby změnili zákonodárství ve finanční a ekonomické oblasti takovým způsobem, aby ekonomika sloužila lidem a ne lidi financím, ani tehdy ani teď v USA neměli a nemají znalosti ani politickou vůli.
16 V knize Zápisky četníka, ve které generál A. Spiridovič vzpomíná na postupné směřování Ruského impéria ke katastrofě roku 1917 (Moskva, Proletář, 1930, dotisk z roku 1991), píše:
«Dělnické nepokoje a stávky v letech 1895 - 1896 postavily vládu před nutnost začít řešit dělnickou otázku. Ministerstvo vnitra, které si uvědomovalo celou státnickou závažnost této otázky, a které také mělo zájem na jejím vyřešení z hlediska udržování veřejného pořádku v zemi, jako první v té době nastoupilo správnou cestu k jejímu vyřešení zákonodárným způsobem.
Úplně jiný postoj k dělnické otázce zaujalo ministerstvo financí a jeho tovární inspekce v čele s Wittem, který měl celou tu věc tenkrát ve své kompetenci. Witte si žárlivě střežil celou oblast, která mu byla podřízena, ale svou péči věnoval pouze kapitalistům a o pracující a jejich potřeby se moc nezajímal. Když byl potom v důsledku stávek a na základě nejvyššího příkazu shora založen při departmentu obchodu a manufaktur Výbor pro vypracování návrhu zákona o normování pracovní doby v továrním průmyslu, tak se v průběhu jeho práce rozdílný pohled dvou ministerstev projevil v plné míře.
Na zasedáních výboru tenkrát nevystoupili na ochranu zájmů dělnické třídy úředníci ministerstva v čele s Wittem a předsedou Kovalevským, což by bylo zcela přirozené, ale představitelé ministerstva vnitra: zástupce ředitele policejního departmentu Semjakin a hospodářského departmentu S. Ščeglovitov.
Téměř o všechny body museli zástupci ministerstva vnitra svést boj s Kovalevským a dalšími úředníky ministerstva financí, kteří hájili zájmy fabrikantů. (…)
Jako výsledek tehdejší práce se objevil 2. června 1897 zákon, jehož výklad, který napsal opět v neprospěch dělníků, potom Witte ve své směrnici postoupil úředníkům tovární inspekce a nechal rozeslat oběžníky.
Přitom se právě v té době dělnické hnutí nacházelo na rozcestí a na vládě do značné míry záviselo, aby mu dala jiný směr. Dělníci byli tou silou, za kterou se žíznivě táhly revoluční organizace a obzvláště ty sociál-demokratické. Sociál-demokraté se již tenkrát snažili ovládnout proletariát a nasměrovat ho nejen k boji se stávajícím politickým zřízením, ale i proti celému sociálnímu způsobu života. Sociální revoluce a diktatura proletariátu již byly vyhlášeny konečným cílem boje. Samozřejmě, že se to vše zdálo být fantazírováním… Jenže bohužel!» (str. 96, 97).
Tady je ovšem třeba zmínit, že S. Ju. Witte byl aktivní zednář, a proto nemusel sabotovat politiku nasměrovanou na vyřešení třídních rozporů v impériu mírovou cestou kvůli své hlouposti, ale ze zlého úmyslu, a na hloupého si přitom pouze hrát (jako v předvečer 9. prosince 1905, jak je vidět z jeho vzpomínek). A žádný Bismarck, který by řešení dělnické otázky podřídil své vůli, se v Rusku nenašel…
Informační báze KSB