Láska a „fiktivní humanismus“

25.4.2018

z knihy "Základy sociologie 4"

12.2.5. Láska a „fiktivní humanismus“

Láska je ve svých projevech vždy konkrétní, proto se liší nejen od lži, ale i od „fiktivního humanismu“ jako jednoho ze specifických druhů lži a je s ním neslučitelná. Připomeneme, že abstrakce může být naplněna obsahem a fikce ne. Co je to „fiktivní humanismus“ si také uvedeme na příkladu z textů „Posledního zákona“.

«Já miluji všechny, ať to on zkusí také (někdo z publika, před kterým vystupoval S. A. Toro p – Vissarion: naše vysvětlení k citaci)» (Poslední zákon. Vadimův výklad, část šestá, hl. 15:51).

Milovat všechny, to je správné¹, ale bránit tomu, aby se Láska dostala ke konkrétnímu člověku, to už správné není. V souvislosti s tím se podíváme na otázku mnohoženství v kultuře davo-„elitářských“ společností.

«29. „Je možné mít dvě ženy, vždyť Ježíš nevyčítal židům jejich mnohoženství?“ položil Valdis otázku, která znepokojovala příchozí duchovní².

30. „Nevyčítal…? Existuje příliš mnoho slabostí, slabostí lidských, slabostí carů… A jestliže tato výčitka není zapsána v Písmu, tak to neznamená, že mnohoženství je povoleno.

31. Láska se nemůže projevit ke dvěma ženám současně, to není láska“» (Poslední Zákon, Vadimův výklad, část šestá, hl. 36).

Podle našeho názoru se otázka: „Je možné mít dvě ženy?“ svou podstatou příliš neliší od otázky: „Je možné mít dva otroky?“ Odpovědi na obě jsou také svou podstatou analogické: „Člověk by neměl mít ani jednoho otroka“; „Muž by neměl mít ani jednu ženu“. A jak to? Ta otázka měla být položena jinak: Kolik může být v rodině žen? Avšak takový přechod tam není, přestože názor, že společnost je budována rodinou, v Posledním zákoně vyjádřen je:

«Budeme-li hovořit o komunitě… Tak komunita se skládá z rodin, jakákoliv společnost se skládá z rodin, a ne z jednotlivých lidí, kteří by společně žili v jednom velkém domě, ale z rodin, které se podílejí na jednotné práci jedna pro druhou. To je normální komunita» (Poslední zákon, Vadimův výklad, část šestá, hl. 38:74).

Ano, jestliže společnost žije normálním životem, tak je skutečně normální, je-li rodina tvořena dvojicí manželů (viz Část první, kapitola 5.10) a jejich příbuzných ve vzestupné a sestupné linii, kteří nežijí v samostatných rodinách. Prostřednictvím normální rodiny v současném dějinném období probíhá reprodukce lidstva. V rodině se rodí a jsou vychovávány děti, a proto by měla zahrnovat tři až čtyři pokolení příbuzných alespoň z jedné větve, kteří by žili společně v jednom domově – „domácnosti“. Je to potřebné kvůli tomu, aby dítě od dětství mohlo pozorovat za všech životních okolností všechny věkové kategorie, kterými musí v příštím životě projít a dokázalo jim porozumět ještě předtím, než samo bude prožívat každou z nich.

Rozvrácení rodiny jak své tak i cizí a tím spíše jsou-li v ní již děti, které zatím nedosáhly zletilosti, je hříchem s výjimkou těch případů, kdy jeden nebo oba rodiče sami žijí pod nadvládou zjevné neřesti a zatahují do ní i své děti: v takovém případě musí být rodina rozpuštěna a děti z ní odebrány, aby jim mohla být zajištěna příslušná kompenzační výchova³.

Jestliže společnost nežije lidsky, rozpadají se rodiny kvůli egoismu nebo bezstarostnosti rodičů. Ve společnosti je tak množství dětí, které jsou připraveny o to, co by se jim mělo dostat z mužské nebo ženské podstaty člověka. A co potom? Vždyť děti s narušenou výchovou z neúplných rodin, které jim potřebnou výchovu ve většině případů nejsou schopny poskytnout, v dalším pokolení vytvoří narušenou společnost a zatíží problémy jak sebe, tak i své potomky.

Historická realita je taková, že v nemocné společnosti je žen, které se nemají za koho vdát, nebo které přišly z těch nejrůznějších důvodů o své manžely (od válek a pracovních úrazů až po statisticky převažující alkoholismus u mužů), více než mužů, kteří by skutečně byli připraveni vést rodinný život, starat se o všechny členy své domácnosti, natož aby ještě byli schopni projevovat každému z nich Lásku.

Jestliže by měl ve společnosti muž, jak je to povoleno Koránem, právo žít v rodině, ve které by bylo několik žen, mohly by být mnohé sociální problémy současného Ruska – zatrpklé, nezakotvené, pustnoucí ženy odsouzené k osamocenému stáří; ženy, které ve své samotě upadly do bojovného démonismu; děti připravené ve své výchově o mužskou (a někdy i mateřskou) péči i průvodní problémy v současnosti i budoucnosti, které jsou tím podmíněny – vyřešeny sice ne v průběhu let, ale v průběhu desetiletí.

Jaký vztah má mnohoženství k projevům mužského chtíče? Reálně žádné: chlípný muž-kanec není schopen správně vychovat děti a není schopen dát štěstí ani jedné z matek svých dětí, kterých může mít v různých městech a vesnicích roztroušeno i povícero. Rodina je mu jen břemenem: v jeho „prostopášnosti“ je mu přítěží dokonce i jen ta jedna žena, se kterou by měl prožít společně celý život, utvořit s ní manželský pár, vybudovat rodinnou pohodu a vychovat děti a vnuky.

«Láska se nemůže projevit ke dvěma ženám současně, to není láska.» Láska, to není bezpečný sex ani „existence pod pantoflem“, nepodmiňují ji instinkty, a proto je uvedené tvrzení stejné, jako by zaznělo v této podobě: Rodič nemůže Milovat několik dětí současně, to není Láska; Lásku nemůžete cítit zároveň k otci i matce, a ke všem starším příbuzným, to není Láska.

Nese-li si člověk v sobě tu Lásku, o které jsme mluvili dříve, bude ji vysílat ke každému členovi společnosti, který se bezprostředně ocitne v oblasti jeho vnímání světa, a zprostředkovaně i k mnohým dalším – prostřednictvím kulturního prostředí, produktů své tvořivosti, přes noosféru; jenže ne všichni členové společnosti jsou součástí nějaké určité rodiny; a v rodině bude Láska vyzařována ke všem členům nezávisle na tom, z koho se rodina konkrétně skládá a kolik má členů (ženy, děti, rodiče, starší příbuzní z otcovy i matčiny linie; „cizí“ děti nebo osamocení dospělí či staří lidé⁴).

A teď si představte, že jste muž, který pracuje, neparazituje na cizí práci spotřebovávajíc vše v podobě hotové k použití; že máte ve své rodině několik žen a všem se narodí děti, nebo alespoň jedno dítě. Otázka zní, jak bude muset být vyvážen Váš čas strávený doma, abyste si stačil odpočinout, připravil se k další práci a ještě věnoval pozornost každé ze svých žen a všem dětem při počtu žen v rodině: 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, …?

Reálně by to vypadalo tak, že máte-li v rodině čtyři ženy a věnujete celé pondělí první ženě, úterý sobě a celé rodině, středu druhé ženě, čtvrtek sobě a celé rodině, pátek třetí ženě, sobotu sobě a celé rodině, neděli čtvrté ženě, pondělí sobě a celé rodině a tak dále, přičemž mimo pořadí se budete věnovat všem dětem žijícím v rodině, bude to pro vás znamenat dost těžkou životní práci, kterou zdaleka nezvládne každý. Už vůbec nemluvě o tom, omezuje-li se otázka mnohoženství především na každodenní a několikanásobné sexuální radovánky s různými ženami nebo i se všemi najednou, což má v tomto případě většina lidí zcela neodůvodněně na mysli. Z tohoto úhlu pohledu také na otázku mnohoženství reagoval S. A. Torop (Vissarion) v Rize. No a kromě rodiny tu máme ještě každodenní práci, která také vyžaduje duševní, duchovní i tělesné síly. ⁵

Jedna anekdota praví, že soud, který si přál příkladně potrestat polygamistu, vynesl rozsudek, že musí povinně žít se všemi svými ženami. Rozsudek byl vykonán, takže si ten polygamista brzy poté raději hodil mašli⁶. Takový konec života polygamisty je možný, a to i v případě, že jde o nepřekonatelného sexuálního borce, ale jen kvůli tomu, že se z něj nezformoval Člověk se schopností Milovat.

Přejdeme-li od abstrakce k tématům o přípustném množství žen v rodině a představíme si v reálném životě rodinu s více ženami a dětmi společně se všemi každodenními starostmi a čistě lidskými vzájemnými vztahy dospělých a dětí, které musí být plnohodnotné při jakémkoliv počtu žen a dětí v rodině, najdete v Rusku (dokonce i v regionech s tradičně muslimskou kulturou) jen málo mužů, kteří jsou morálně připraveni a reálně schopni vzít na svá bedra problémy několika žen a všech jejich dětí, které nemusí být všechny jejich vlastní, pokud do své rodiny přijali osamocené matky a děti, které kvůli různorodým sociálním potížím zůstaly bez rodiny.

Většina mužů není schopna řádným způsobem prožít život ani s jednou ženou a vychovat člověka z jednoho jediného dítěte, a to dokonce ani tehdy, zůstane-li jejich rodina pohromadě.

Přičemž jestliže je v rodině již jedna žena, tak vzhledem k tomu, že rodina musí zajišťovat štěstí každému svému členovi, může do ní druhá žena vstoupit pouze se souhlasem té první (to samé platí pro všechny další ženy, které by se měly stát součástí rodiny pouze se souhlasem těch stávajících). To však není možné, nenese-li si první žena v sobě Lásku nebo odpírá-li svému muži právo projevit Lásku a dobrotivost k někomu dalšímu kromě k ní samotné⁷ a jejím dětem (o tom jsou pohádky o zlých macechách objevující se ve všech kulturách), považuje-li svého muže za svého služebníka a chová-li se k němu jako k živému majetku (tomu je příkladem stařena z Pohádky o zlaté rybce a všechny zlé macechy z ostatních pohádek).

Mimochodem o tomto druhu ženského despotismu, jež je pro mnohé ženy dost charakteristický, a kterému se díky instinktivním a jiným příchylnostem podřizují mnozí muži, není v Posledním zákoně ani jediného přímého slova, nepojednává o něm žádná utajená „svátost“ ⁸. Přesto to byl právě tento despotismus, kdo zničil mnohé rodiny, ve kterých mu muži nedokázali čelit, zkrotit ho či ignorovat, nebo z něho, aniž by se mu podřídili, nedokázali vyléčit své manželky; v takových rodinách potom tento hloupý ženský despotismus v konečném důsledku přivedl k tomu, že děti nezískaly potřebnou výchovu.

A právě takovéto despotické ženy⁹ – majetnické vůči mužům a dětem, které jednají pod vlivem svých instinktů a diktátu démonismu – jsou prvořadými protivníky polygamie, neboť jestliže by v uzákoněné rodině s mnohoženstvím chtěla taková žena bezvýhradně ovládat svého muže jako objekt svého vlastnictví, musela by potlačit nejen jeho vůli, ale i vůli všech ostatních žen v rodině. A to by se jí vůbec nemuselo podařit, neboť ostatní ženy by mohly mít stejné ambice chtít bezvýhradně ovládnout muže a získat řízení i nad ostatním majetkem rodiny. Kromě toho při normální sexuální orientaci (tj. nejsou-li jejich pohlavní instinkty zvrácené) nevzniká mezi ženami nevědomá psychologická závislost jedné na druhé, což je odlišuje od muže a umožňuje kterékoliv z nich postavit se despotické ženě a odmítnout její nároky.

No a mužský domácí spotřebitelský infantilismus – při kterém se muž rozvaluje na gauči před televizí a popíjí pivko – je důstojným životním souputníkem takového ženského despotismu. V Rusku jde v mnohém o dědictví poválečných neúplných rodin. Předejít vzniku tohoto infantilismu bylo možné, kdyby v letech 1945 – 1946 bylo v SSSR v zájmu tehdejších dětí povoleno mnohoženství. Aby se ti, kteří přežili válku, mohli ze zákona postarat o děti a vdovy svých padlých spolubojovníků a příbuzných.

Ať už protivníci mnohoženství budou namítat cokoliv, znamená to jen, že nemyslí na společnost jako na celek a nemyslí na to, že v nedokonalé – nemocné – společnosti bude muset někdo prožít neplnohodnotné dětství, které z něj nedokáže zformovat pravověrného plnohodnotně vychovaného člověka, a že někoho čeká osamocené stáří, ve kterém se o něj nikdo nepostará ani ho neutěší, přestože třeba celý život předtím zasvětil svému národu a světlé budoucnosti lidstva. A v takové nemocné společnosti je to pouze rodina, ve které bude několik žen, jež může poskytnout vše potřebné určité části lidí ošizených o lidskou společnost, neboť žádné dětské domovy ani domovy důchodců nenahradí rodinné vztahy a péči blízkých a tím spíše ne lidí, kteří vás Milují a jsou vám blízcí.

Ten, kdo nám seslal Korán, věděl o nedokonalosti společenských vztahů v současné dějinné etapě globální civilizace, a nepředepisuje, že v rodině musí povinně být několik žen, jenom povoluje rodiny, ve kterých budou až čtyři ženy, aby ti z mužů, kteří budou mít dost sil, mohli věnovat darovanou Lásku a svou péči těm, kteří jinak zůstanou v nedokonalé společnosti ošizeni; a jak již bylo uvedeno dříve, tak čtyři ženy v rodině je to maximum, po jehož překročení muž jednoduše nedokáže členům své domácnosti věnovat minimálně nezbytnou pozornost: neboť na to prostě nebude mít dost času ani duševních sil.

Takže mnohoženství vůbec nebylo povoleno kvůli tomu, aby tím byl uzákoněn mužský chtíč: protože pro vilného muže je rodina jen zbytečnou zátěží při jakémkoliv počtu žen, ale kvůli tomu, aby i při nenormálním životě společnosti v období jejího přechodu k normálnímu lidskému životu, ženy, pro které není ve společnosti dost partnerů, mohly být šťastné a i děti osamocených matek mohly pocítit silnou a laskavou ruku a také mužský duch, třebaže ne od vlastního otce, který by jim ale dal to, oč byly připraveny ve společnostech, kde moci – duchovní i ta světská – tvrdě zastávají pozici, že «muž může MÍT¹⁰ jen jednu ženu!!! Kde je mnohoženství považováno za hřích, zakázáno a pronásledováno světským zákonem».

Jestliže je však každá žena schopná vidět v ostatních ženách svého muže své přítelkyně a sama být přítelkyní každé z nich a starat se o své děti stejně jako o ty jejich, tak proč by to tak nemělo být? Může to tak být, když budou v takovém domově všichni šťastni a každý najde Lásku, aby ji mohl darovat ostatním. A jestliže toho některá z žen nebude schopna, donutí většinu z nich život v takové rodině zkrotit svůj despotismu, což je také přínosem.

A na otázku, zda může být v rodině jedné ženy několik mužů, je odpověď záporná. U jedné poběhlice může být několik kanců, ale dítě má mít pouze jednoho otce s ohledem na biopole (ducha), proto je pro matku normální žít pouze s jedním mužem. Všichni muži, se kterými se žena stihne vyspat předtím, než se stane poprvé nebo několikanásobně matkou, na ní zanechají své genetické informace na biopolní úrovni (a před tím ji neochrání prezervativ ani antikoncepce a už vůbec ne mikro ani běžné potraty), které ona potom předá dítěti. Telegonie není výmysl: rozličné fragmenty genetických informací, které dítě zdědí od různých mužů, nemusí být mezi sebou kompatibilní, což sníží životní potenciál tělesného a psychického rozvoje dítěte a zatíží jeho duši dalšími těžkostmi, které ne všechny takové děti dokážou překonat (o to pravděpodobněji nejsou-li správně vychovávány v závadné rodině a defektním kulturním prostředí). A neutralizovat vliv vzájemně nekompatibilních genetických informací předávaných na úrovni biopole zastánci takzvaného „bezpečného“ sexu neumí.

Není radno zatěžovat další pokolení tím, čemu je lehké se vyhnout pouhým zřeknutím se uspokojování své neustávající vilnosti nebo okamžitého chtíče.

Jestliže však někdo vnímá návrh na povolení mnohoženství jako jeden ze způsobů jak zamaskovat a legalizovat prostituci, tak nechápe podstatu problémů nemocné společnosti. Prostituce odumře sama, jestliže společnost bude správně vychovávat děti a především dívky. A zatímco je společnost nemocná, je pro ni lepší, když se v rodinách s několika ženami většímu podílu dětí dostane správné rodinné výchovy, což v budoucnu povede k tomu, že ze společnosti vymizí smilstvo a prostituce. Jakmile se společnost uzdraví, stane se i mnohoženství zřídkavým jevem, přestože nebude zakázáno.

A odmítání mnohoženství – v konkrétních historických okolnostech – není v Posledním zákoně jedinou překážkou, kterou S. A. Torop a další pokrytci položili na cestu přeměny nemocné společnosti ve společnost, kde panuje Láska a nad kterou panuje Bůh. Poslední zákon také orientuje lidi na individuální samospotřebitelskou práci s přímou výměnou produkce, která by probíhala od výrobce ke spotřebiteli bez použití peněz.

«175. A pamatujte, že předurčeno bylo z rukou svých předávat to, co vaše ruce dokončily, bezprostředně do rukou potřebných a do žádných jiných.

Potřebu tuto určujte srdcem svým.

176. A jestliže si přejete něco získat, získávejte to pouze z rukou toho, kdo to vytvořil a z žádných jiných» (Poslední zákon, Doslov).

Na první pohled to vypadá dobře. Lidstvo si nyní z přírody bere více než je zapotřebí pro výrobu toho, co je skutečně životně důležité a promrhává tak přírodní a sociální zdroje v sebevražedném závodu ve spotřebě beze smyslu a užitku. Do přírody se potom vrací takové množství průmyslových a domácích odpadů, že je z toho Země těžce nemocná a její imunitní systém likviduje samotné lidstvo¹¹. Kromě toho oběh peněz ve společnosti, kde má své místo etika nikým neomezované svévole, produkuje kromě společensky užitečné práce také subkulturu „dělání peněz“. Kdyby tedy práce byla individuálně samospotřebitelská a výměna produkce probíhala přímou naturální směnou, což by z ní vyloučilo peníze, nebylo by možné vyrábět příliš přebytků a hromadit tak bohatství, takže by se vyrábělo jen to, co by bylo nezbytně nutné a to tím spíše, jestliže by navíc bylo omezeno využívání technogenní energie; bylo by to tak, ale ne všude a ne každý rok. Ekologická krize by byla potlačena a v případě absence oběhu peněz by nebyly možné peněžní machinace ani subkultury parazitismu, které jsou s nimi spojené¹².

Zamysleli jste se ale nad tím, že komunita založená na individuální samospotřebitelské práci, místo na té kolektivní, na společenském sjednocení práce není komunitou? Ve skutečné komunitě nemůže být zakazována efektivnější kolektivní práce, přestože spotřeba v ní bezesporu bude z větší části individuální a rodinná, i když něco bude i ve společném vlastnictví.

Ve skutečnosti není uvedený citát ze „zákoníku práce“ Posledního zákona řešením problému, se kterým se při svém rozvoji střetlo lidstvo, ale útěkem před ním do stavu, v jakém se lidstvo nacházelo ve starověku – v počátcích současné globální civilizace.

Představte si, že by lidstvu s jeho současnou mravností a etikou byly dány schopnosti vidět a působit v „jemných světech“ (ve strukturách tvořených poli), jejichž prostřednictvím jsou mezi sebou propojeny fragmenty Všehomíru. V takovém případě by současné lidstvo, které by získalo možnosti a schopnosti, jež jsou mu nyní nedostupné, bylo nutné buď zlikvidovat, nebo ho o tyto schopnosti působení v „jemných světech“ opět připravit a vymazat mu část paměti, aby touto svou mocí a zároveň nepravověrností nezahubilo celý Všehomír.

Ale co v takovém případě s realizací mise Božího zástupce, která byla lidstvu předurčena, a na niž jsou nyní lidi připravováni? – Aby ji lidé mohli začít plnit včetně těch jejích aspektů, které vyžadují činnosti v „jemných světech“, musí nějakým způsobem procítit jednotu a vzájemnou vazbu všeho se vším a vypracovat si mravnost, etiku a chápání světa, které budou této jejich misi odpovídat.

Skutečnost, že lidstvo nežije pravověrně, bylo po celou dobu jeho dějin zřejmé mnohým lidem. Ale někteří to věděli ještě předtím, než se lidstvo vůbec objevilo. Korán uvádí následující dialog:

«Hle, Pán tvůj k andělům pravil: „Umístím na zemi náměstka!“ I řekli: „Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?“ Pravil: „Já věru znám to, co vy neznáte!“» (Korán, 2:28 (30)).

Proto se stačí zamyslet nad tím, co zůstalo v tomto dialogu nevysloveno.

Jestliže není možné pustit nedostatečně rozvinuté lidstvo do „jemných světů“, ve kterých je zřetelně vidět, jak vše souvisí se vším, kde by po získání příslušných návyků lidé dokázali působit na cokoliv (možná se vzácnými výjimkami), musí zatím tu jednotu a vzájemné vazby všeho se vším ve Všehomíru umět vycítit a rozeznat pouze v jejich „hrubých“ hmotných projevech.

Společenské sjednocení práce, kolektivní práce na základě technogenní energie slouží jako převodník zpětných vazeb lidské činnosti k samotným lidem, díky tomu je každý – i s minimem pozornosti a intelektuální snahy – schopen vycítit jednotu a vzájemnou podmíněnost mnohého z toho, co se v životě děje.

• Tím, že jsme upadli do nemoci z nadspotřeby (nestřídmosti ve spotřebě), bezstarostně zneužíváme technologie a zapomněli jsme na Lásku k Zemi-Matce a Láskyplnou péči o planetu, sami produkujeme biosféricko-sociální ekologickou krizi, která je pro nás výhledově vražedná.

• Není v nás Láska k lidem, k neznámým lidem v naší blízkosti ani k těm vzdáleným – ve společenském sjednocení práce vyrábíme jen krámy, kterými potom sami opovrhujeme a nechceme je používat upřednostňujíce zahraniční produkci.

• Přičemž okamžitá nesvědomitost jednoho člověka může znehodnotit nebo zlikvidovat výsledky mnohaleté práce celého národa.

Všechny naše činy na nás mají zpětný dopad: co sejeme, to také sklízíme; a někdy sklízíme i stonásobně…

A východisko z tohoto rozporu mezi přáním každého člověka žít v blahobytu a nevydařenou realitou je jedno jediné: všichni se musí naučit Lásce a držet se svého dobrého svědomí v práci, v životě i ve svých myšlenkách – neustále.

Takže „zákoník práce“ z Posledního zákona je pokusem vyklouznout z toho systému, který tlakem okolností vede lidstvo k tomu, aby se vzpamatovalo a naučilo se Milovat: Stísnění lidstva v biosféricko-sociální ekologické krizi je v tomto smyslu Jonášovým znamením, jež bylo slíbeno poslat záludnému a smilnému lidstvu za prvního Kristova příchodu¹³. A vyklouznout z této školy života tak, jak to učí Poslední zákon, nebude Shora dovoleno prostě proto, že lidé se musí naučit Milovat, získat svobodu od všemožných náhražek nazývaných bez jakéhokoliv oprávnění „láskami“ s různými básnickými přívlastky. Až se ve společenském sjednocení práce ve své čistotě projeví Láska místo bezstarostné orientace na nadspotřebu okořeněnou vášněmi, tak vzniknou mravně-etické předpoklady pro přechod k biologické globální civilizaci. V procesu formování biologické civilizace se technosféra a výroba, která na ní bude založená, stanou v těch formách, jak je známe, kvůli své nepotřebě minulostí a globální civilizace změní svůj vzhled, který bude odpovídat mravně-etické podstatě Člověka, který se jím stal, a začne nová etapa lidské historie, jež bude zahrnovat i působení v „jemných světech“.

«Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud lidé sami nezmění své smýšlení [český překl. Koránu: pokud se tento sám nezmění]» (Korán, 13:11).

A smýšlení je mravně podmíněné.

Je jasně řečeno, že jde o lidi v množném čísle a ne o nějakého jednotlivce v čísle jednotném, přestože to platí i ve vztahu k životním okolnostem každého jedince.

Pravověrný nemá od nepravověrných utíkat někam do lesa (či na jiné osamocené místo), aby se tam pokusil položit základy budoucího lidstva, neboť ti zbloudilí, kteří zůstanou ve městech, jsou schopni zničit jeho a jeho následovníky i s tím lesem, až způsobí nějakou technogenní katastrofu, nezastaví-li je Bůh. Takže pravověrnost, a tím spíše v současných podmínkách, nemůže být individuální, ale pouze kolektivní, musí se stát pravověrností společnosti, celého lidstva. Individuální mohou být pouze snahy o dosažení kolektivní pravověrnosti a obětavá práce při jejím budování. Proto může být odloučení od společnosti pouze dočasné. Poté, kdy je dosaženo toho, co bylo cílem odloučení, musí být vše takto získané a vypracované předáno společnosti svobodně a štědře jako dar Lásky.

«Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: „Hle, je tu“ nebo „je tam!“ Vždyť království Boží je uvnitř¹⁴ vás!» (Lukáš, 17: 20, 21).

Kromě toho ti, kteří se zaváděním „fiktivního humanismu“ snaží zabránit nastolení Lásky a příchodu Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí pod vedením Božím — kážou takzvanou „toleranci“, tj. přizpůsobivost Zlu jak na úrovni konfliktů mezi jedinci, tak i na úrovni konfliktů kultur, což je ještě nebezpečnější. A je to obsaženo i v Posledním zákoně.

12.2.6. Nelítostnost Lásky není Zlo

(...)