26.11.2017

autorský kolektiv Vnitřní Prediktor

Sté výročí Velkého Října

Rok 2017 je jubilejní. Před 100 lety se odehrála Velká říjnová socialistická revoluce. Ti, kdo dneska vládnou Rusku, jsou následníci únorové liberálně-buržoazní revoluce, jakých bylo v Evropě v 18. a 19. století spousta. Pokud by se na tom historie Ruska zastavila, pak by politická mapa světa zůstávala beze změn. Ale Rusko není stát, je civilizací mnoha národů a na začátku 20. století nabídla světu nový globální pořad dne. A ačkoliv se na konci 20. století Sovětský svaz rozpadl, svět sto let po roce 1917 od Ruské civilizace opět čeká nový globální pořad dne.

„K současné situaci“ č.4(132) říjen 2017

Rok 1917 – začátek transformace lidstva

V roce 2017 uplývá 100 let od toho okamžiku, kdy Velká říjnová socialistická revoluce změnila Historii lidstva – ne další várkou válek a období míru, ale kvalitativně, tím že ukázala v praxi možnost úplně jiného způsobu života společnosti. Ale v post-sovětském Rusku je to pro vládnoucí „elitu“ tak nepříjemná událost z kategorie „lépe kdyby se to vůbec nestalo“, že jeden televizní moderátor – Leonid Parfjonov – v interview „Ruské službě BBC“ 2. října 2017 přímo prohlásil: „Mám za to, že vznik Sovětského Svazu byla nejstrašnější geopolitická katastrofa 20. století.“ Ohlásil to, o čem ve „slušné“ post-sovětské společnosti není přijato mluvit, podobně jako v domě nebožtíka se nemluví o oprátce. Proto je všechna politika šíření informací ve společnosti (masmédia, školní kurzy, umění různého druhu...) namířena na to, aby byl Velký říjen zapomenut, aby byl vnímán jako jeden z mnoha státních převratů, kterých v historii různých zemí byla už spousta a které, ve své většině, nic v životě svých národů a lidstva kvalitativně nezměnily. Proto je tato práce zasvěcena Velké říjnové socialistické revoluci, událostem, které ji předcházely, a tomu nevykořenitelnému, co otiskla do Historie lidstva, a co uvrhává do unylosti nebo hysterických záchvatů jedince, podobné Parfjonovovi.

20171011_tek_moment04132.odt (3,9 MB)
20171011_tek_moment04132.pdf (2,7 MB)
20171011_tek_moment04132.mobi (1,7 MB)
20171011_tek_moment04132.epub (2,9 MB)

pozn. překladatele - vysvětlení pojmů bolševismus a menševismus, se kterým pracuje tento text a které se liší od "samo sebou rozumějícího se" v naší společnosti, se nachází zde.

Obsah

1. «Lazebník sibiřský», „Matylda“ a houfnice „systému Kšesinské“

V roce 1998 natočil Nikita Michalkov film „Lazebník sibiřský“. Celkově vznikl lživý slaďák, ale jedna z příběhových linií se ukázala hodnověrná a sociálně významná. Podstata té hodnověrnosti je v tom, že v Ruské říši se mnohé osudové otázky řešily pod vlivem milenek členů carské rodiny, nebo samotnými milenkami podle jejich svévole.

26.10.2017 má vyjít film režiséra A. Učitelja „Matylda“ na téma „ženit se z lásky nemůže nikdo, ani král“ - o vztahu následníka trůnu césareviče Nikolaje Alexandrova a baletky Matyldy Kšesinské. Plánované uvedení filmu vyvolalo bouři emocí u určité části církevníků a monarchistů: zazněly výhružky na adresu tvůrců filmu a kin, které si dovolí ho uvést, a byly ohlášeny požadavky zakázat uvedení na státní úrovni a potrestat tvůrce za utrácení státních peněz na jeho natočení.

N.S.Michalkov, během celé své kariéry známý jako stoupenec „linie strany“ - vládnoucí strany, také nezůstal stranou diskuse, vnucované společnosti o daném filmu, a vyslovil svůj názor:

«Jestli tam jsou věci, ponižující člověka a rodinu, přiřazenou ke svatým, to asi není dobré. Ale neviděl jsem film, proto na to nemám úhel pohledu. Až uvidím, řeknu»¹.

My jsme také film neviděli, ale organizovat „kulturní výpravu“ do kina s cílem shlédnutí a následné publikace našeho názoru na něj neplánujeme, proto se obrátíme k faktům historie, jejichž hodnověrnost nikdy nikdo nezpochybňoval. Je to nutné abychom ukázali, jaké úkoly se zákulisní síly pokoušejí řešit prostřednictvím cíleně vytvářeného skandálu okolo tohoto filmu.

———————

Co se reálně stalo mezi carevičem a mladou baletkou vědí jen jejich duše. Spektrum mínění na to téma je široký. Dva krajní názory:

• Alexandr III osobně vyzkoušel v posteli Matyldu K. a pak ji fakticky podložil mladému careviči, aby získal zkušenosti v sexu a nezesměšnil se před svou budoucí ženou po svatbě. Poté co Matylda poskytla carské rodině takové služby, jí zaplatili tak, že s ní žil velkokníže Sergej Michailovič, který ji vydržoval a ona mu zahýbala s velkoknížetem Andrejem Vladimírovičem, a pod krytím obecně známých kontaktů s carskou rodinou se účastnila zastřešování byznysu různého druhu.
• Ve vztahu careviče Nikolaje a Matyldy se realizoval imperský slogan „pravoslaví, samoděržaví, lidovost“, v důsledku čehož se následník trůnu a mladá baletka čistě náhodou seznámili, načež mezi nimi vznikly sympatie, ale nic nepočestného na jejich vztahu, založeném na čistých citech a vysoké duchovnosti, nikdy nebylo.

My si neklademe za cíl zjistit, jaké byly jejich vztahy ve skutečnosti, ani podložit hodnověrnost nějaké verze. Řeč bude o tom, jaký přínos do historie země vnesli carevič, který se stal carem Mikulášem II, a baletka, jejíž život obsahoval nejen uměleckou a pedagogickou činnost.

1.1. Mikuláš II - poslední všeruský imperátor

Pokud chceme jeho vládu charakterizovat krátce, jde to dvěma frázemi:

• Během celého svého vládnutí Mikuláš II likvidoval potenciál mírového bezkrizového rozvoje země, který zdědil po Alexandrovi III, což přivedlo v konečném důsledku ke katastrofě roku 1917 a následující občanské válce, která od té doby běží už 100 let s různou intenzitou, kdy mění jen formy (tj. dominující komponentu zobecněných prostředků řízení/agrese).
• Tím že během 22 let prováděl právě politiku likvidace potenciálů bezkrizového rozvoje, Mikuláš II defakto vykonal sebevraždu, do které ale vtáhl miliony dalších lidí, proto je třeba ne modlit se k němu jako ke svatému, ale modlit se o tom, aby mu Bůh odpustil tento a další hříchy.

Fakta k podložení takového hodnocení vlády Mikuláše II viz práce VP SSSR „Dehermetizace“, a také vzpomínky současníků vládnutí Mikuláše II: velkoknížete Alexandra Michailoviče²; senátora Ruské říše Alexandra Fjodorova Koni³; Vikentia V. Veresajeva⁴; kapitána 1. třídy Vladimíra Ivanova Semjonova⁵; Sergeje Juljeviče Witte a dalších.

Při vstupu na trůn Mikuláš II. získal přezdívku krvavý – za Chodynskou katastrofu 18.5.1896. Tehdy v Moskvě ve spojení s korunovací na Chodynském poli organizovali lidovou oslavu se slibem dárků od cara-báťušky. V důsledku se dav nahrnul pro dárky a k smrti ušlapal mnoho lidí. Tato událost byla přijata jako špatné znamení ohledně budoucího cara. Dobře, je možné usoudit, že car ještě nic neřídil, a „věrní sluhové“ ho podrazili, a když došlo ke katastrofě, ztratil rovnováhu a nezachoval se podle okolností.

Ubíhá asi 10 let – 9. ledna 1905, Krvavá neděle. Došlo k rozstřílení křížového pochodu dělníků k carovi. Mikuláš II se v té době nacházel v Petrohradu, ne v Zimním paláci, a o tragédii se dozvěděl až následující den. Opět „věrní sluhové“, na sklonku událostí zakázali dříve odsouhlasenou a potvrzenou cestu pochodu věrných poddaných k „caru-báťuškovi“.

Ubíhá ještě 12 let – únor 1917, v hlavním měst se bouří vojska, která si nepřejí odjet na frontu, a dochází k problémům se zásobováním, které vzniklo v důsledku sabotáže na železnici, což byl začátek katastrofy státnosti i státu. Opět „věrní sluhové“ naházeli klacky pod nohy.

Naskýtá se otázka:

Kdo během 22 let prováděl kádrovou politiku, v jejímž důsledku byla reálná moc během celé doby vládnutí v rukou těch, kdo byl vždy připraven jedině k tomu, aby podrazil cara i státnost – buďto z vlastní hlouposti, nebo v důsledku nadměrné lakomosti a prodejnosti, nebo zrady z „ideových-zednářských“ důvodů?

Pokud bude někdo trvat na tom, že Mikuláš II se tak choval právě díky křesťanské pokornosti, aby v poddaných probudil svědomí a styd – pak pro probuzení svědomí a stydu v ostatních je třeba aby člověk sám projevil vůli za všech okolností bez výjimek podřízenou svědomí; a pokud si s tím člověk neporadí a neudělá něco podle svědomí, pak pod nadvládou stydu přiznat svoje chyby a veřejně se omluvit. V tomto aspektu se Mikuláš II mírně řečeno neodlišoval v dobrém smyslu od drtivé většiny jeho poddaných – včetně i od těch, kdo mu regulérně házel klacky pod nohy během doby jeho vlády.

Vzpomínky z té doby obsahují mnoho případů o odvolání vyšších funkcionářů podle schématu „osobní informování cara o nějakém problému → monarcha chválí krok funkcionáře a jeho iniciativu → po návratu domů se funkcionář dozvídá, že byl zbaven funkce“. - To je normální etika, vlastní svědomitému člověku, nebo je to podraz? Nebo jsou všechny vzpomínky tohoto druhu vykonstruované lži? Nebo si car může dělat co chce? Ačkoliv ani Bůh sobě takové právo nepřiznává.

I kdybychom vznik japonsko-ruské války řadili do rámce politiky v stylu přikázání „neprotivit se zlu...“, pak jinak to vypadá s tím, jak bylo Rusko vtaženo do první světové války 20. století. Jde o to, že v roce 1905 německý císař Vilém II na své jachtě „Hohenzollern“ připlul do Finska, kde v té době odpočíval na své jachtě „Polární hvězda“ car Mikuláš II. Imperátoři se pobavili a v důsledku oni a zplnomocnění svědkové 11(24). července podepsali smlouvu z Björkö, která předpokládala vzájemnou pomoc obou říší v případě, že na nějakou z nich napadne třetí strana nebo koalice. Smlouva z Björkö v té podobě, v jaké vešla do historie, nezavazuje ani Rusko, ani Německo poskytovat vojenskou pomoc druhé straně v tom případě, pokud ta sama začne válku proti nějaké třetí straně. Tj. smlouva z Björkö neohrožovala bezpečnost Francie, která měla s Ruskem spojenecké dohody, ani bezpečnost jakékoliv jiné země. Avšak po podpisu všeruským imperátorem Rusko po několika měsících smlouvu odvolalo, s odkazem na odmítnutí Francie se k ní připojit. Jak plyne z textu smlouvy z Björkö, připojení Francie ke smlouvě nebylo podmínkou její platnosti, ale bylo žádoucí pro Německo, protože Francie té doby měla bolestivé vzpomínky na franko-pruskou válku 1870-1871 a kultivovaly se v ní sny o návratu Alsaska-Lotrinska. V dané historické situaci to znamenalo buď napadení Francie na Německo, nebo vyprovokování Německa k napadení Francie.

Tj. denonsací smlouvy z Björkö Rusko mlčky přiznávalo právo Francie napadnout Německo s cílem návratu Alsaska-Lotrinska pod svou jurisdikci. Právě takto, a nijak jinak, museli denonsaci smlouvy interpretovat v Berlíně.

Poté, co byla smlouva z Björkö podepsána samodržitelem všeruským a jím také denonsována, se naskýtá otázka:

Proč poté, co Mikuláš II svým jednáním ukázal, že není pánem svého slova a podpisu, měl v období před začátkem první světové války německý císař Vilém II věřit telegramu Mikuláše II o tom, že Ruskem vyhlášená mobilizace neznamená po jejím dokončení automaticky začátek války proti Rakousku-Uhersku nebo proti Německu? - A Německo vyhlásilo válku Rusku právě jako odpověď na odmítnutí odvolat spuštěnou mobilizaci.

Druhá otázka, spojená se smlouvou z Björkö, je ve své podstatě otázka o kompetenci Mikuláše II jako hlavy státu deset let po začátku jeho vlády: znal k okamžiku podpisu smlouvy Mikuláš II obsah tehdy existujících dohod mezi Ruskem a Francií, které by mohly udělat obsah smlouvy z Björkö neslučitelný s nimi, v důsledku čehož neměl Mikuláš II skutečně ani mezinárodně právní, ani morální právo podepsat smlouvu z Björkö v té podobě, v jaké ji nabídl k podpisu císař Vilém II, do změny charakteru vztahu Ruska a Francie? Přitom, jak informuje P.V.Multatuli⁶, Mikuláš II při přípravě k setkání s Vilémem odmítl účast ministra zahraničí Ruské říše hraběte Lamsdorfa s odkazem na to, že německý ministr zahraničí tam nebude.

Obecně, odpovídal během vlády Mikuláše II vůbec někdo za něco?

Tato otázka se týká i samotného Mikuláše II, protože politika hlavy státu ve stylu „neprotivit se zlu“ překládá veškerou odpovědnost za budoucnost země a světa na Nejvyššího.

Dále je jeden z oblíbených mýtů monarchistů pohádka o nevídaných tempech ekonomického růstu a vědeckotechnického pokroku v Ruské říši a o porážce ve válce, organizované bolševiky, doslova na sklonku nezvratného vítězství pod vedením moudrého vrchního velitele Mikuláše II. Ve spojení s tímto mýtem je řada otázek.

Na prvních vícemotorových letadlech I. I. Sikorského „Ruskij viťjaz“ a „Ilja Muromec“, které skutečně spustily novou epochu v rozvoji letectva, byly motory „Argus“ německé výroby; poté, co vypukla první světová válka, se na ně začaly dávat slabší motory importované z Francie, a nakonec vyráběné v Rusku ve francouzské licenci. Příčina je v tom, že své vlastní letecké motory Rusko k tomu okamžiku nevyrábělo obecně: v Ruské říše se do bálů a zábav vládnoucí „elity“ investovalo podstatně více než do vzdělání, vědeckotechnického pokroku a růstu výrobních kapacit na inovačním základě.

Torpédoborec „Novik“, který změnil vzhled lodí této třídy, byl bezesporu úspěchem ruské vojenské mysli, ale opět – kotly a turbíny na něm byly německé. Vlastní výroba lodních parních turbín a odpovídajících kotlů byla spuštěna až v roce 1908 v licenzích zahraničních subjektů. Ale domácí výrobní kapacity byly nedostatečné, v důsledku čehož byly na bitevní loď „Imperatrica Maria“ a „Imperator Alexandr III“ instalovány importní mechanismy: turbíny a další, jejichž zdržení v dodávkách oddálilo vstup na bojovou službu o dva roky. Stavba čtvrté černomořské lodi této třídy „Imperátor Mikuláš I“ pak ztroskotala z důvodu neschopnosti domácího průmyslu včas vyrobit potřebnou výstroj. Stavbu bitevních lodí typu Izmail, které měly nastoupit do bojové služby v roce 1915, pak bylo třeba po začátku války zastavit v důsledku toho, že část jejich vybavení byla objednána na závodech Škoda v Rakousku-Uhersku, a průmysl Ruska nebyl schopný ho vyrobit v důsledku technické zaostalosti, nebo v důsledku přetížení ostatními zakázkami.

Přitom ve všech třídách lodí byla Ruská flotila množstevně i tempem výstavby několikánasobně pozadu za německou a britskou flotilou. Perspektivy zlikvidovat toto zaostávání nebyly: ani obecně kulturní, ani ekonomické. A v nejdůležitejší třídě lodí té doby – v dreadnoughtech – zaostávala ruská flotila kvůli dlouhé době stavby lodí za anglickou a německou ještě i kvalitativně: každá dostavěná loď zaostávala za anglickými a německými analogy hlavně v kalibru zbraní (305 mm proti 343 na Orionu a 381 mm na Queen Elizabeth), v efektivitě řízení palby, v rychlosti a akčním rádiusu, v podmínkách pohodlí, a kromě toho jejich pancéřování bylo v té době už nedostatečné, aby vydrželo zásah nábojů takových kalibrů.

Dělostřelecký prach, jehož recepturu a technologii výroby vypracoval Mendělejev už na konci 19. století, Rusko na počátku 1. světové války masově importovalo z USA (patent na prach Mendělejeva patřil bývalému vojenskému atašé USA v Rusku).

Pokud Německo během první světové války vyrobila asi 280 000 kulometů, pak Rusko jen 28 000 a navíc licenčních.

O nějaké masové výrobě aut a traktorů, strojírenského vybavení, ložisek a elektrovybavení, optiky a radiotechniky v Ruské říši nemohla být ani řeč.

Během panování Mikuláše II se podíl ruské výroby ve světové ekonomice stále rychleji snižoval, a ve většině druhů produkce, perspektivních na začátku 20. století, určujících charakter války v první světové válce a podobu technosféry ve 20. a 30. letech, ruská výroba prakticky absentovala.

Jaké to slibovalo perspektivy? - koaliční válku států Evropy, USA a Japonska proti Rusku, rozčlenění země a koloniální status úlomků ve výsledku takové války, která by dozrála pokud ne k počátku 30. let, pak k počátku 40. let. Scénář takového rozčlenění se pokusili realizovat interventi během občanské války, ale nepodařilo se jim to: pokud nepočítáme, že Polsko bylo schopné odervat země západní Ukrajiny a Běloruska (kromě toho Polsko odtrhlo od Litvy asi 1/3 území spolu s hlavním městem Vilniusem), a Rumunsko – Bessarábii (Moldavsko).

Co se týká porážky „na sklonku nezvratného vítězství“, pak mýty takového druhu se kultivovaly i v Německu během Výmarské republiky, a staly se jednou z ideových osnov německého nacizmu. Pokud hovoříme o pravdivosti takového mýtu ve vztahu k Rusku, pak za prvé vládnoucí režim nesvrhli Lenin a bolševici, ale liberoidní veřejnost pod vedením zednářstva. Předtím liberoidi sabotovali vedení války a ve své propagandě za použití lži přenášeli vinu na Mikuláše II, Alexandru Fjodorovnu a Rasputina. Po svržení monarchie skutečně chtěli vítězně ukončit válku a přisvojit si vítězství, ale nebyli schopní si poradit s řízením Ruska, v důsledku čehož museli státní řízení obnovovat ideoví marxisté internacionální fašisté a bolševici.

V Německu, v Rusku, v Anglii, ve Francii, v Rakousku-Uhersku k počátku r. 1917 byl stav ekonomiky katastrofální, a vztah veřejnosti k válce bylo možné popsat jako únava, především morální (s výjimkou těch sociálních skupin, které na válce vydělávaly a proto podporovaly „válku do vítězného konce“). Bylo to důsledkem toho, že k okamžiku začátku války nebyly ve společnostech zemí-účastníků jakkoliv masově rozšířené agresivní nálady k sousedům (pokud nepočítáme některé vrstvy vládnoucích „elit“), ani strach před agresí z jejich strany, v důsledku čehož, když emocionální vzedmutí „rozdrtit zákeřného nepřítele“ přešlo, zůstalo jen rozčarování, rodící unylost. V takových podmínkách se perspektivy vítězství určovaly odpovědí na otázku „která z velmocí se první zlomí“, nikoliv tím, která mobilizuje národní síly, vytvoří vojensko-ekonomickou moc, nutnou pro rozdrcení nepřítele, a přinutí ho k bezpodmínečné kapitulaci. První se zlomilo Rusko a za ním Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. Ve výsledku se Anglie, Francie a druhořadí spojenci, kteří k nim přimknuli – Itálie, Řecko, Rumunsko – stali vítězi, ačkoliv podle hodnocení Herberta G. Wellse Anglii dělilo od podobné katastrofy, analogické té ruské, v případě pokračování války přibližně půl roku.

1.2. Matylda Kšesinská jako „vynikající inženýr dělostřeleckých systémů“ Ruské armády

Nejde o to, zda se Matylda zabývala sexem popořadě s carevičem Nikolajem a jeho mladším bratrem velkoknížetem Georgiem, jde o to, že se stala milenkou velkoknížete Sergeje Michailoviče a přirozeně se při tom nestala jeho zákonnou ženou: kastové předsudky takové spojení zakazovaly, ale pohlavní rozvrat s milenkou nepředstavoval žádný problém, a další velkokníže Andrej Vladimirovič ve stejné době Sergeji Michailoviči nasadil parohy. Ale v Ruské říši byli obvykle velkoknížata (tj. příbuzní cara, pozn. překl.) na vojenské službě a právem původu z carské rodiny zaujímali pozice prvořadé důležitosti, občas aniž by cokoliv chápali v jim svěřené oblasti.

Díky této kádrové politice se Sergej Michailovič stal „hlavním dělostřelcem“ Ruské říše. O sto let dříve byl „hlavním dělostřelcem“ hrabě A.A.Arakčejev. Pokud se obvykle imperátor Francie Napoleon I považuje za nejlepšího dělostřelce Evropy té doby, pak je třeba podle výsledků napolenského tažení proti Rusku A.A.Arakčejeva nejlepším dělostřelcem té epochy, protože právě on připravil dělostřelectvo Ruské armády k vítězství ve Vlastenecké válce 1812-1814. Velkokníže Sergej Michailovič něčeho podobného nedosáhl, a Matylda Kšesinská v tom hrála nemalou roli.

«Rusko-Japonská válka ukázala mimo dalšího fakt, že třípalcové pro polní dělostřelectvo nestačí, a proto v roce 1907 se GAU rozhodlo vyhlásit konkurs na lehkou polní divizní houfnici. Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde byl pro podobnou zbraň přijat kalibr 105mm, naše GAU se rozhodl obětovat mobilitu ve prospěch ničivé síly. K takovému rozhodnutí přiměla GAU zkušenost nedávné války, v jejichž bojích se ničivá síla obléhacího děla vzoru 1877 ukázala nedostatečnou pro zničení polních obrněných pozic protivníka.

Zároveň se ukázalo jako neočekávaně efektivní 12-librové obléhací dělo vz. 1867. Kalibr tohoto děla dělal 48 linií, což je 121,92mm.

Ale na začátku 20. století nebylo už tak jednoduché přijmout do výzbroje nový model dělostřelecké zbraně, jako tomu bylo v předcházejících letech. Jde o to, že v roce 1905 se generál-inspektorem dělostřelectva stal velkokníže Sergej Michailovič. Období jeho inspektorování znamenal přechod ruského dělostřelectva na francouzské modely. A nejen prostě na francouzské, ale výlučně na modely firmy Schneider.

Ta firma, založená v roce 1838 bývalými krejčími bratry Schneidery (z židovského שנײַדער — krejčí) měla pevnou pozici na strojírenském trhu Francie, ale v zahraničí autoritu neměla.

Formálně v Rusku stále zvali na konkursy dělostřeleckých systémů firmy Krupp, Vikkers, Škoda a další, a také Obuchovský závod v Petrohradu. Ale v drtivé většině případů se vítězem ukazovala firma Schneider.

Přitom tato francouzská firma, když uzavírala kontrakt s Ruskem, dávala podmínky, že určitý počet let se bude nějaký produkt systému Schneider vyrábět výlučně na Putilovském závodě. Jde o to, že mezi akcionáři závodu mimo průmyslníka Putilova a bankéře Vyšněgradského byla ještě i třetí osoba – baletka Marie-Matylda Kšesinská. (…) Poté se stala milenkou hned dvou velkoknížat – mladého Andreje Vladimiroviče, a už vzpomenutého Sergeje Michailoviče (hlava GAU, pozn.), který byl pátým synem Michaila Nikolajeviče – nejmladšího syna Mikuláše I. Od jednoho z těch dvou Matylda rodila 18.7.1902 syna Vladimíra, který doplnil plejádu bastardů knížat Romanovových a stal se později britským špionem ve Francii.

Ale v roce 1907 firma Schneider konkurs nestihla a přišlo ho provádět „čestně“ – dát přednost těm, kdo dá největší úplatek. Ve výsledku byla pod indexem „48-liniová polní houfnice modelu 1909“ přijata polní houfnice firmy Krupp.

Ale Kšesinská právě dokončila stavbu nového paláce v Petrohradě a silně se vydala z peněz – natolik, že úplatek od Kruppa jí sotva stačil na koupi vily v Nice. Proto už následující roku velkokníže prosadil, aby byla přijata do výzbroje ještě i houfnice Schneider. A kupodivu ji přijali pod indexem „48-liniová polní houfnice modelu 1910“. Ta houfnice byla horší ve srovnání s Kruppem. Ve výsledku dělostřelectvo dostalo dva konstrukčně rozdílné systémy jednoho kalibru, plnící stejný úkol, a junkeři Michailovského učiliště nazvali schneiderovský systém „houfnicí systému Kšesinská“⁷.

Z michailovského dělostřeleckého učiliště se ten výraz spolu s absolventy rozšířil do celé armády. A to není jediný případ, kdy Matylda měla vliv na politiku rozvoje dělostřelectva v Rusku. Níže je fragment vzpomínek akademika A.N.Krylova ohledně roku 1912:

«Hlavou Hlavního dělostřeleckého řízení (GAU) byl velkokníže Sergej Michailovič, který se právě vrátil z Anglie; tam mu mezi dalšími novinkami ukázali také zaměřovač pro pobřežní baterie, kde se jednoduchým navedením cíle do zaměřovače automaticky určí i úhel náběhu.

Anglie používala takové aparáty pro Aden, Hongkong a další koloniální lokace, kte se baterie stavěly ve výšce kolem 1500 m. Při takových podmínkách mohl systém dávat poměrně přesné výsledky, a u nás to bylo určeno pro nízká pobřeží Finského zálivu s výškou méně než 15m – chybovost by byla přibližně 100x vyšší a systém absolutně nemohl být použit.

Když jsem se vrátil z Obuchovského závodu, napsal jsem dopis, ve kterém jsem výpočty ve 12 bodech dokázal nevhodnost nabídky.

Následující den jsme jeli s ředitelem Fedorovem na GAU. Zavedli nás do sálu Vědecké rady dělostřelectva. Začali se postupně scházet generálové dělostřelectva, přišel i N.A.Zabudskij. Začalo zasedání, přečetl jsem svůj příspěvek, a místo diskuse o podstatě se generálové začali radit, jak to vše skrýt od Sergeje; že mu nelze doložit, že vznesl hloupý návrh.

Rozhodli se odložit rozhodnutí do následujícího zasedání za týden pod záminkou, že generál Manikovský byl nepřítomen, hlava dělostřelectva Kronštadského rajónu, pro nějž byly ty děla hlavně určena.

Za týden jsme opět přijeli, přijel A.A.Manikovský, kterého jsem znal už 10 let. Tentokrát nás na zasedání nepustili a nabídli počkat v přijímací komnatě.

Asi za hodinu vyšel kapitán, vědecký sekretář rady:

— Bylo rozhodnuto v prospěch zaměřovačů vašeho závodu, můžete pokračovat ve výrobě, ale písemně vám to poslat nemůžeme, je třeba počkat, než Sergej odjede na dovolenou, nelze to dát podepsat jemu. Nedokážete si představit, jaký by to byl skandál. Generál N. začal namítat Manikovskému a říká:

— Nevidím, proč obyčejná trubka zaměřovače nemůže poskytovat potřebnou přesnost.

Manikovský odseknul:

— Vaše blahorodí, pokud si tu trubku strčíte do *****, možná uvidíte.

Vypukla taková hádka, že bylo třeba ukončit zasedání.

— Ale co máme dělat na závodě, jedná se o milionové obraty a nemůžeme pracovat, když to nemáme na papíře.

— Zkuste zařídit, aby Sergej odjel do zahraničí, kde je nyní sezóna – do Truville nebo Nice, - poradil sekretář.

Jedeme s Fedorovem zpět na závod.

— Pochopil jste, co radil kapitán? - ptá se mě Fedorov.

— Pochopil, přineste svazek storublovek Matyldě Kšesinské, ať odvleče Sergeje koupat se do Truville, a dostanete zakázku na papíře.

Odsud je vidět škoda, kterou nevědomky způsobovali velkoknížata, stojící v čele řízení. Znalosti neměli, a všichni se báli „rozhořčit“ velkoknížete namítáním vůči jeho názoru.»

Car Mikuláš II se k takovému podrývání bojeschopnosti říše během celé doby jeho vládnutí stavěl lhostejně.

Celkově, dělostřelectvo Ruské říše nebylo k první světové válce připraveno – ani souladem mezi existující výzbrojí a podmínkami a úkoly vedení války, ani množstvím dělostřeleckých systémů a munice pro ně, ani kapacitou výroby, zajišťující bojeschopnost dělostřelectva, ani vědecko-technickým základem do budoucna. A rozkošný život Matyldy u velkoknížete Sergeje na úkor a účet dělostřelectva platili vojáci a důstojníci svou krví...

Ti, kdo mají za to že akademik Krylov a další jen pomlouvají, nechť popřemýšlí, proč si žádná jiná baletka carských divadel nevydělala na palác jako měla Kšesinská, a nestala se akcionářem nejvýnosnějších podniků Ruské říše.

*         *
*

Film na téma „Houfnice systému Kšesinská“ by byl poněkud užitečnější, než v médiích propíraná „Matylda“ nezávisle na historické hodnověrnosti nebo lživosti filmu, natočeném A.Učitelem, o „svatém caru-mučedníku a jeho mladické lásce“...

Přesto film „Matylda“ natočili, a média odpracovávají sociální objednávku na výrobu skandálu okolo něho jako ohledně lživé pomluvy, namířené na svatého cara-mučedníka.

2. Liberoidi, monarchisté a další „státníci“ - údajně patrioté Ruska: protiklady a společné zájmy.

Z úhlu pohledu liberoidů: škodlivá cynická běhna, která kromě všeho dalšího překážela budování obranyschopnosti země, si zaslouží aby byla zapomenuta její skutečná role a aby byla nabídnuta divákovi jako nevinná dívka, která se stala obětí historických okolností. V souladu s takovým mravním přístupem, všichni ti, kdo položil život za vybudování moci naší země, včetně vojenské, mají být kritizováni a zapomenuti jako nepřátele „skutečně civilizovaného pokroku“ a liberálního „humanizmu“.

Doplněním reakce liberoidů na kritiku „Matyldy“ monarchisty a částí pravoslavných se stala reakce liberoidů na odhalení pomníku sovětskému konstruktéru M.T.Kalašnikovu, 19.09.2017 v Moskvě. Andrej Makarevič (hudebník, bývalý frontman populární kapely „Stroj času“), prohlásil následující:

«Nu dobře, pomník Kalašnikovovi. Ať máme být na co hrdí. Pokud spočítáme, kolik lidí zabily jeho zbraně, dojdeme k milionům. I když, Velkou vlasteneckou válku automat kalašnikova nestihl, tak kde bránil naši Vlast? V Afghánistánu? V Gruzii? V Africe?

Ok. Ať je socha. Ale proč tak špatná, defektní? Ani v sovětské době by ten kolos neprošel uměleckou radu. Proč tak zohyzďujeme naše město, děláme si ostudu na celý svět?»⁸

Jak je vidět z uvedených fotografií, pomník zachycuje životní obraz Michaila Timofejevič hodnověrně, včetně výrazu obličeje, takže hodnocení A.Makareviče je buďto reálně debilní, nebo vědomě pomlouvačné.

Co se týká práva národů Ruska být hrdý na Kalašnikova a jeho výtvory, pak pokud se osvobodíme od debilně-pomlouvačných pletich R.Reagana a domácích i zahraničních liberoidů o SSSR jako o „říši zla“, pak automat Kalašnikova, který po dobu desítek let překonával střelné zbraně NATO, se historicky reálně stal významným faktorem potlačování agresivních záměrů NATOvců proti SSSR (především při posuzování scénářů agrese proti SSSR bez použití jaderných zbraní a dalších druhů zbraní hromadného ničení).

Kromě toho, automat Kalašnikova je na státních vlajkách a erbech mnoha zemí světa jako symbol jejich osvobození z koloniálního útlaku ze strany „humánních“ a vysoce civilizovaných liberálních států Západu, jejichž politika se tak líbí domácím liberoidům⁹, kteří dávají přednost tomu mlčet o její mnohasetleté reálně nacistické koloniální podstatě.

Nicméně právě za tento pomník Kalašnikovovi v jeho prvotní podobě by se měl jeho autor stydět, stejně jako komise byrokratů ministerstva kultury v čele s V.Medinským, kteří projekt potvrdili a přijali v hotové podobě, ale z jiného důvodu, než kterou uvádí liberoidi. Jde o to, že na pomníku je kromě všeho dalšího také schéma útočné pušky wehrmachtu STG-44, viz foto nalevo, která je vnějškově podobná AK-47, v důsledku čehož samolibí debilové, nevnikající do konstrukčních detailů obou systémů, propagují verzi, podle které M.T.Kalašnikov prostě okopíroval německou pušku a udělal několik nevýznamných změn.

Ačkoliv ve skutečnosti se v konstrukci AK-47 – právě díky osobnosti jejího tvůrce – realizovaly mnohé myšlenky a technické řešení, známé v prostředí zbrojařů i dříve, ale v tvůrčím způsobem přepracované podobě a v mimořádně harmonickém součtu, včetně novátorských technických řešení samotného M.T.Kalašnikova, což vytvořilo novou neopakovatelnou kvalitu této zbraně a všech dalších odvozených modelů. Ale to je nad rámec chápání „banderlogů“: liberálové stejně jako všichni ostatní psychotrockisté, jsou nad tím, než aby vnikali do podstaty čehokoliv.

Je pochopitelné, že monarchisté a další „silovici“ v otázce pomníku M.T.Kalašnikovovi vystupují proti liberoidům. Tak v důsledku vystoupení A.Makareviče vznikla další veřejná diskuse.

Přesto mají liberoidi, monarchisté a další „elitáři“-“státníci“, údajně patrioté Ruska, společný zájem: spočívá v tom, předat zapomnění ideály Velké říjnové socialistické revoluce a přesvědčit všechny o tom, že zločinem proti národům Ruska nebyla politika Mikuláše II, která vedla ke krachu státnosti a zničení říše, ale Velká říjnová socialistická revoluce a celá Sovětská epocha.

«Historici nechali zmínku o Říjnové revoluci v koncepci jediné učebnice historie pod tlakem veřejnosti, ale odmítli ji uznat za „velkou“ a „socialistickou“ a označili ji jen jako „etapu Velké ruské revoluce“, oznámil zástupce ředitele Institutu ruské historie RAV, člen autorského kolektivu projektu historicko-kulturního standardu Sergej Žuravlev.

«Napřed jsme nechtěli upomínat frázi „Velká říjnová socialistická revoluce“. A v koncepci zůstalo „Velká ruská revoluce“. Ale mnoho našich občanů vystupovalo za to, aby upomínka na Říjnovou revoluci v učebnici zůstala. Ve výsledku, když se podíváte, se tam hovoří o Velké ruské revoluci, která měla ve svém rozvoji několik etap. Není tam ani slovo „velká“, ani „socialistická“ - řekl Žuravlev v interview telekanálu „Dožď“.

Poznamenal, že termín „Velká ruská revoluce“, to je přibližně totéž, co o své revoluci říkají Francouzi.“

Veřejná diskuse o koncepci projektu jediné učebnice historie začalo v září.

Dříve se informovalo, že vytváření koncepce jediné učebnice historie se účastní veteráni Velké vlastenecké války. Čečenští historici se také připojili k práci nad jedinou učebnicí, aby „připomenuli na stránkách učebnic řadu vynikajících osobností, hrdinů války a znamenitých lidí z řad národů Severního Kavkazu.“, píše Balt-Info.

Připomeneme také, jak psala GAZETA.SPB¹⁰, že na požadavek historiků z Tatarstánu z učebnice možná zmizí termín „tataromongolské jho“ a zamění ho politicky korektní formulace „systém závislosti ruských zemí na chánech z Hordy“.

Co se týká vojenských úspěchů Ruska, nebude se používat hrubé slovo „kolonizace“, bude zaměněno měkčím termínem „rozšíření území ruského státu a připojení dalších národů“.

Neupomínají se ani jevy ruské historie 19. století, jako osvoboditelné hnutí, zednářství, terorizmus (zvýraznění naše).

Kult osobnosti získal nový název - „stalinský socialismus“. Role Josefa Stalina v nové učebnici je obecně hodnocena nejednoznačně. První roky jeho vlády jsou nazvány „obdobím usilovné industrializace, modernizace, dělané mimořádnými metodami“. Výsledkem té modernizace je uvedeno překonání technologického zaostávání za Západem.

Sám Stalin je charakterizován jako autor „stalinského socialismu“ - diktátor, který zaměnil vládu sovětů stranickou diktaturou, spustil železnou oponu a používal násilné metody pro řešení politických a ekonomických úkolů.

Masové represe jsou vztaženy jen k období 1937-1938. Jsou nazvány metodou boje s potenciální „pátou kolonou“.

Učebnice bude končit rokem 2012, avšak ani slovem nebudou upomenuty mnohatisícové akce opozice, a samo slovo „opozice“ používané k současnosti podle historiků školáci nepotřebují.

Mezi současnými politiky děti budou potřebovat znát jen lídry KSRF a LDPR – Zjuganova a Žirinovského. Další opozičníci upomenuti nebudou.

Pravda, v učebnici se možná objeví jméno Michaila Chodorkovského spolu se zmínkou o kauze Jukos.

Mezi činiteli domácí kultury se místo pro Josefa Kobzona našlo, pro Mstislava Rostropoviče nikoliv.

A období vládnutí Vladimira Putina má celou vlastní kapitolu.“

Publikované 19.12.2016 na stránkách prezidenta RF V.V.Putina „Rozhodnutí o přípravě a provedení akcí, posvěcený stému výročí revoluce roku 1917 v Rusku“¹¹ — obecně nijak neodděluje únorovou buržoazně-liberální revoluci a Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Ve své podstatě je takový vztah k historii pokusem sebeklamu a klamu společnosti, a především těch poškozených generací, ve vztahu k nimž liberál-buržoazní postsovětská státnost provádí politiku ve stylu „oni a jejich spratci mají číst jen svoje SMSky, dívat se na fotbal, kouřit cigarety, pít pivo a degradovat od všemožných narkotik“

Charakteristické je, že rozhodnutí hlavy státu o přípravě nějakých akcí je, a samotné akce nejsou: ani ohledně abdikace Mikuláše II, ani ohledně vytvoření prozatimní vlády a sovětů; ani ohledně „Příkazu č.1“, kterým právě prozatimní vláda položila začátek rozkladu armády a námořnictva do stavu téměř kompletní nebojeschopnosti; ani ohledně událostí 3.7.1917; ani ohledně jiných událostí roku 1917. To vše je důsledkem politiky, namířené na zapomenutí všech událostí roku 1917, a jejich nahrazení historickými mýty na téma „za všechno můžou bolševici“, na čemž mají rovný zájem všichni jakoby patrioté – i liberoidi, i monarchisté, i „elitáři“-“státníci“.

Ale politika zapomenutí minulosti ještě nikdy nevedla k ničemu dobrému. Minulost je třeba si pamatovat a přehodnocovat ji, vycházeje z dosažené úrovně chápání světa, které se má v normální společnosti neustále zdokonalovat. Pokud se provádí politika zapomínání minulosti, pak je vždy namířena na nějaký podvod ve vztahu k budoucnosti.

Proto se obrátíme k otázce o spojení minulosti a budoucnosti.

3. Úkol pro budoucnost a historie v kontextu jeho řešení

3.1. Hlavní problém a hlavní úkol lidstva i Ruska

Hlavní problém lidstva spočívá v následujícím. Biologický druh „člověk rozumný“ je ve svém čistě biologickém aspektu stádní opice, „slabě vyzbrojený“ biologický druh. A jako „slabě vyzbrojený“ biologický druh má „člověk rozumný“ i slabou vrozenou morálku která dovoluje vše, typickou pro všechny stádně-smečkovité opice, a také má člověk i celý komplex instinktivních programů, orientovaných na reprodukci pokolení ve stádě nebo smečce, velmi efektivní ve smyslu odolnosti k tlaku okolního prostředí.

Právě tato „opičí“ „vrozená morálka“ je prvotním zdrojem nespravedlivosti ve všech jejích projevech během celé historie současné globální civilizace a každé kulturně svébytné společnosti, a také i zdrojem všech dalších malých i velkých problémů jak jedinců, tak i společností.

Tato slabost „vrozené morálky“ „Člověka rozumného“, opičí charakter této „vrozené morálky“ způsobuje dvě životně důležité věci:

• Tento „zvířecí princip“ je stimulem k tomu, aby se osobnost rozvíjela na základě odmítání pod vlivem svědomí a stydu (ty jsou také člověku vrozené) svým rozumem a vůli vrozené „opičí morálky“ a získala moc nad instinkty, aby jedinec sám vypracoval správnou morálku, tj. aby aby se jedinec vědomě realizoval jako nositel lidského typu psychiky, za pomoci vůle. V psychice různých lidí, tvořících společnost, běží tento proces různě, s různou rychlostí, ve výsledku čehož vzniká určité statistické rozdělení společnosti ohledně typu organizace psychiky, které formuje psychodynamiku společnosti a projevuje se v ní i ve změnách kultury, včetně norem etiky a představ o spravedlivosti.
• Ale tatáž opičí „vrozená morálka“ je také jedním z faktorů sebelikvidace kultur a jejich nositelů, a také civilizací (jak regionálních, tak i globálních – v minulosti se vystřídala nejspíš více než jedna globální civilizace) v případě, jestli se společnosti kvůli různým příčinám nerozvíjejí patřičným způsobem a nedosahují lidského typu psychiky, a místo toho si zachovávají opičí „vrozenou morálku“ a jí odpovídající etiku, rozvíjejí technosféru nebo magii v zájmech kořistné nenasytné spotřeby nebo nadřazování jedinců nebo korporací v nějakých jiných podobách.

Předchozí odstavec je třeba dovysvětlit. Mechanizmus samolikvidace stabilně nelidských kultur a jejich nositelů je prostý: opičí „vrozená morálka“ je přirozená pro „opice“ druhu „člověk rozumný“ v divoké přírodě při úrovni rozvoje kultury blízkém nule, ale pokud se zachovává a stabilně se reprodukuje v následnosti generací v podmínkách rozvoje civilizace cestou technosféry nebo magie, pak „opice“ druhu „člověk rozumný“ přestává být „slabě vyzbrojeným“ biologickým druhem. Moc technosféry, zbraní, magie – v důsledku absence diktátu svědomí a stydu, kterým má být normálně podřízena vůle každého – se v tom případě používá bezstarostně a nezodpovědně během vnitrodruhové konkurence v souladu s normami opičí „vrozené morálky“, a po dosažení nějaké kritické hranice propasti mezi morálkou a mocí technosféry, zbraní a magie, tyto prostředky nevyhnutelně likvidují nositele opičí „vrozené morálky“, kteří nevyužili Shora jim danou možnost stát se Lidmi.

Jak přesvědčivě ukazují práce stoupenců historie, alternativní oficiální historii, během života planety Země už zde bylo několik civilizací, které nějakým způsobem zničily samy sebe. A současná globální civilizace, která vytvořila zbraně hromadného ničení, umožňující několikrát zničit všechen život na Zemi, nejenže se přiblížila k této hranici sebelikvidace, ale dokonce zvedla nohu pro další krok.

3.2. Politika ruského státu a úkoly rozvoje: krátký historický obzor

3.2.1. Krach říše a vznik nové státnosti

V souladu s problémem představeným v kapitole 3.1, hlavní úkol lidstva a každé kulturně svébytné společnosti (v minulosti, současnosti, budoucnosti), je osvobodit se z procesu obnovování kultury, podřízené vrozené slabé morálce stádně-smečkovitých opic a vytvořit kulturu lidskosti, ve které bude vůle každého podřízena svědomí a na jejímž základě se bude civilizace udržitelně rozvíjet v harmonii s biosférou Země a Přírodou celkově.

Ohledně nutnosti řešení tohoto úkolu je třeba zkoumat:

• historii Ruské říše v předrevoluční době, cíle únorové liberálně-buržoazní revoluce r.1917, vzájemně antagonistické politické síly – účastníky říjnového převratu 25.10. (7.11.) 1917;
• historii vzniku, rozvoje, degradaci a krachu SSSR;
• aktuální činnost a záměry nyní aktivních politických směrů ve společnosti postsovětského Ruska;
• a také – činnost a záměry politických sil různého druhu v zahraničí.

Proto začneme z odpovědi na otázku: jaký vklad vnesla v řešení toho úkolu státnost Ruské říše během vládnutí Alexandra III? Vklad byl dvojí:

• z jedné strany – velmi prozíravá vnější politika, namířená na zajištění bezpečného rozvoje říše minimálně do poloviny 20. století;
• z druhé strany – výnos „o kuchařčiných dětech“, který byl namířen na zvýšení nevědomosti širokých národních mas a tím podrýval potenciál rozvoje země na základě kompetentní a kreativně životaschopné iniciativy všech vrstech národa.

Výnos o kuchařčiných dětech, neodpovídající výše uvedenému úkolu rozvoje země a lidstva, vyvolal noosférickou reakci, v jejímž důsledku Alexandr III předčasně zemřel ve věku 49 let, v důsledku toho, že byl nevnímavý k určitým signálům Shora ohledně toho, že společenský rozvoj je nutný, a pro jeho úspěch je třeba rozšiřovat vzdělání obyvatel a zdokonalovat ho. Signály shora byly:

«Nehledě na heroickou obranu, Sevastopol byl dobyt a Krymská válka byla Ruskem prohrána. Když se vrátil do Petrohradu, Pirogov na audienci u Alexandra II řekl carovi o problémech ve vojskách, a také o celkové zaostalosti ruské armády a její výzbroje. Car nechtěl Pirogovovi naslouchat. Z toho okamžiku upadl Nikolaj Ivanovič Pirogov v nemilost, byl poslán do Oděsy na pozici dohlížitele Oděsského a Kyjevského učebného okruhu. Pirogov se pokusil reformovat zformovaný systém školského vzdělávání, jeho akce vedly ke konfliktu s úřady a vědec musel svou funkci opustit. Nejenže ho nejmenovali ministrem lidového vzdělávání, ale odmítli ho udělat i jen zástupcem ministra, místo toho ho „deportovali“ vést přípravu zahraničních kandidátů na profesory»¹².

Jako hlavní úkol vzdělávacího systému viděl Pirogov (1810-1881) výchovu člověka, a být člověkem chápal ve smyslu, identickém s tím, jak se to chápe nyní v KSB, i když to vyjadřoval v jiné terminologii, odpovídající rozvoji vědy a kultury celkově v té době.

Ideový odkaz K.D.Ušinského (1824-1871) také nebyl využit. Nebyl využit ani tvůrčí potenciál P.F.Lesgafta (1837-1909), kterému státní moc prakticky bránila pracovat, a jehož myšlenkový odkaz je do dnešního dne ignorován vzdělávacím systémem Ruska, a to je jednoznačné záškodnictví.

A jeden z faktorů brždění vědeckotechnického rozvoje v Rusku spočíval v následujícím:

• negramotný „dělník“ od pluhu, který se ocitl na závodě nebo na fabrice v důsledku bezperspektivnosti života na vesnici, nemůže být kádrovou základnou vysoce efektivního inovačního (znalostního) průmyslu;
• vědeckotechnický pokrok, jako sociální jev vyžaduje nejen kvalifikovanou pracovní sílu, ale i vznik myšlenek (nápadů), a na to je nezbytné:
• aby byla co možná nejširší vrstva nositelů vyššího vzdělání přírodovědeckého a filosofického charakteru, disponujících efektivní osobní kulturou poznávání a tvorby;
• jediná (a ne stavovsko-kastová) etika v celé společnosti.

Ale bohužel, posledním carem, který se cíleně věnoval rozvoji systému vzdělávání, byl car Mikuláš I, a jeho potomci nevěnovali tomuto úkolu potřebnou pozornost. Mikuláš II zaujímal ohledně otázky vzdělávání principiálně jinou pozici:

“… považoval za nezbytné zvýšit tlak na studenty, sympatizoval myšlence knížete Meščerského o omezení univerzitního vzdělání, o zavedení dodatečných překážek pro něj. Zdůrazňoval nutnost snížit počet klasických gymnázií, protože dávaly možnost pokračovat na univerzitu.“¹³

Následující otázka: jaký vklad v řešení daného úkolu vnesla státnost Ruské říše za panování Mikuláše II? - jak bylo poznamenáno v kapitole 1.1 této práce, potenciál rozvoje, zděděný od Alexandra III, byl během celé doby Mikuláše II cílevědomě likvidován, Rusko bylo na cestě k tomu, aby vedoucí západní velmoci zničily jeho celostnost a aby se jeho úlomky staly jejich koloniemi.

Co bylo příčinou:

• zda nechápání perspektiv této politiky ze strany Mikuláše II a egregoriální podřízenost jeho osoby britskému egregoru skrze carevnu Alexandru Fjodorovnu, která v dětství trávila mnoho času na dvoře její babičky – britské královny Viktorie?
• nebo vědomé kapitulanství v důsledku víry v předpověď mnicha Avela o osudu dynastie a říše jako v proroctví od Boha, které nebyl schopný vyhodnotit jako varování Shora, a nějž by byla správnou reakcí vnitřní změna a zvláště změna kádrové politiky?

— je otázka otevřená.

V každém případě, Mikuláš II se skutečně neprotivil zlu, dával milost zlým, a v některých případech se sám účastnil zla, což přivedlo říšskou státnost ke krachu. Jak už bylo poznamenáno dříve, příjmutí pozice „neprotivit se zlu...“ je rovnocenné předání veškeré odpovědnosti za další rozvoj událostí na Nejvyššího. Ale Nejvyšší realizuje svou všedržitelnost skrz přírodní živly i lidi – lidi takové, jací jsou, tj. podle jejich skutečné, a ne deklarované mravnosti a chápání světa, vyjadřující se v jejich konání. V souladu s tím:

Příchod bolševiků k moci vůbec není „chyba Historie“, ale záměrné otevření možností rozvoje prostřednictvím přerušení pohybu Ruska ke katastrofě rozpadu a kolonizace zbytků, která by nazrála k polovině 20. století, pokud by Mikuláš II pokračoval v politice ve stylu „neprotivit se zlu...“ bez patřičného chápání toho, jak ten princip funguje v otázce změny lidí a společnosti.

Proto A.Blok v lednu 1918 ohledně důsledků roku 1917 měl plné životem opodstatněné právo napsat v poémě „Dvanáct“:

— Kdo tam mává rudým praporem?

— Pořádně se podívej, to je tma!

— Kdo tam chodí rychlým krokem

A za všechny domy se ukrývá?

— Stejně tě dostanu,

Raděj se vzdej živý!

— Ech, kamaráde, bude zle,

Vyjdi ven, jinak začnem střílet!

Prásk-ra-ta-ta! — A jen ozvěna

Ozývá se mezi domy…

Jen vánice dlouhým smíchem

Prohýbá se v sněhu.

…Tak jdou majestátním krokem —

Vzadu — hladový pes.

Vpředu — s krvavým praporem,

А za vánicí neviditelný,

A kulkou nezranitelný,

Jemným krokem nad vánicí,

Sněhovým popraškem perlovým,

V bílém věnečku z růží —

Vpředu — Ježíš Kristus.

V těch verších je předpovězeno rouhačství z nevědomosti rodící se Velmoci, tak i etapy jejího rozvoje, a vedení Shora ve vztahu k ní („Bůh pomáhá bolševikům!“ - J.V.Stalin), skryté za každodenním shonem. Tyto verše A.Bloka tématicky doplňují jiné verše, ale už od protivníka bolševiků. Existuje „Bílá píseň“ Jurije Borisova:

Všichni jsou teď proti nám, jako bysme ani kříže nenosili / … není pro nás místo v Rusku, které zešílelo hořem / A Hospodin nás neslyší, ať voláš jak chceš...

Ale tuto životem potvrzenou vzájemnou doplňkovost veršů A.Bloka a J.Borisova si neuvědomují ti, kto přebývají pod nadvládou ateismu v libovolné z jeho forem, materialistické nebo idealistické. A jako výsledek, Žanna Bičevská ponuře zpívá „Všichni jsou nyní proti nám...“¹⁴ a „Poručíka Golicyna“, čímž lživě přenáší do psychiky jejích fanoušků bezperspektivnost a nepodložené spoléhání na návrat země „do veliké pravoslavné minulosti“ modelu období do roku 1917 a dále do minulost – jaké má kdo preference...

Do současnosti mnoho lidí sympatizuje lživým koncepcím historie občanské války po r.1917, jak těm, vyprodukovaným sovětskou byrokracií, tak i těm, vyprodukovaným antisovětčíky různého druhu v různých dobách. Je třeba pochopit a uvědomit si následující:

Za prvé, první ohniska občanské války vznikla už před říjnovým převratem – konkrétně, Tambovské povstání začalo za prozatimní vlády. Tato ohniska ve své podstatě vznikla ještě za revoluce 1905-1907 a nikdy nezanikla, jen přešla do hibernace, a právě tento potenciál začal pracovat neprodleně po krachu carské moci v únoru 1917.

Za druhé, fronty občanské války tvořily ne ty ideově-politické síly, o nichž se píše v učebnicích dějepisu sovětských i postsovětských dob. Principiální odlišnost skutečné historie občanské války od kultovních mýtů o ní spočívá v tom, že:

• na straně bílých tvořili ideoví monarchisté menšinu, a ve vedení bělogvardějců nebyli vůbec žádní;
• základ bílého hnutí, pokud hovoříme o důstojnickém korpusu armády a „občanských administrativ“ v oblastech „bílých“, tvořili stoupenci liberálně-buržoazní demokracie – autoři únorového převratu – kterou ale nebyli schopni vytvořit a zavést do funkčního režimu v období únor-říjen 1917;
• navíc ve vedení bílého hnutí bylo mnoho osob, které měly svým cílem:
• ani ne tak obnovit státní řízení a hospodářskou činnost v hranicích Ruska celkově
• jako spíš co nejrychlejší rozprodej úlomků Ruska transnacionálnímu kapitálu, za co možná nejvyšší cenu, a přisvojení si získaných prostředků (v důsledku toho bylo bílé hnutí nesourodé);
• v důsledku nemožnosti přímého přechodu k liberálně-buržoazní demokracii v podmínkách sociálního chaosu a nevědomosti širokých národních mas, vůdci bílého hnutí dokonce i když by to neměli za cíl, by v případě že by zvítězili byli nuceni zavést režim vojenské diktatury a čistky politického pole od stoupenců sociálně-demokratických myšlenek (tj. kdyby vyhráli oni, represe by byly ještě masovější, protože by byly namířeny proti mnohem širší vrstvě obyvatel) – k tomu došlo ve Finsku a v Polsku, k tomu navíc za podmínek, kdy síla revolučního hnutí nebyla zdaleka tak silná jako v jiných oblastech Ruské říše;
• s výjimkou určité části kozáků, na úrovni řadových vojáků obyvatelé bílých oblastí bojovali z větší části z donucení, a důstojnický korpus vnímali jako cizí, nepřátelský prvek, v důsledku čehož nebyl na straně bílých v bojových srážkách na úrovni obyčejných lidí žádný entuziasmus, mírně řečeno.
• Pokud i bílí měli zpočátku podporu obyvatel na územích, které dobyli, ta poměrně rychle vyprchala pod vlivem masového rabování a beztrestnosti ze strany bílých a interventů (kurátorů a sponzorů bílého hnutí), kteří byli v řadě oblastí doprovodným jevem;
• rudí na úrovni velení ze své strany také nebyli stejnorodí, vedení rudých představovalo dočasné – taktické – spojenectví 1) ideových marxistů internacionálních fašistů a 2) bolševiků, kteří v té historické epoše – kvůli nevědomosti, zděděné po epoše carismu – vnímali marxismus jako vědecký základ vybudování společnosti spravedlivosti, o kterou usilovali;
• kromě toho, jak mezi bílými, tak mezi ideovými marxisty fungovali zednářské ideově-politické mafie různého druhu, jejichž činnost vysvětluje mnoho zdálo by ničím nemotivovaných „podivných náhod“, jak během první světové války, do okamžiku svržení monarchie liberály, tak i v období dvouvlády prozatimní vlády a Sovětů, a také během občanské války.

Za třetí, během občanské války prostí lidé podpořili:

• nikoliv lídry bílého hnutí, jejichž politika byla orientována na vybudování systému nepersonifikovaného finančního otrokářství v podmínkách liberálně-buržoazní demokracie a vykořisťování země vnějším kapitálem (co to znamená v praxi si mnozí pamatují z 90. let 20. století a většina cítí dopady na svůj život i po „světové finanční krizi roku 2008“ - za tímto termínem se kryje jednoduše protilidské řízení financemi a ekonomikou);
• nikoliv ideové marxisty internacionální fašisty, jejichž politika byla orientována na vybudování globální zákulisní tyranie „moudrého zednářstva“ pod rouškou socialismu a Sovětské vlády a likvidaci všech národních kultur jako „přežitků minulosti“;
• ale bolševiky, jejichž politika byla orientována na realizaci potenciálu rozvoje všech lidí, kteří nechtějí ani být parazity, ani existovat v bídě pod nadvládou parazitů; a na rozvoj všech národních kultur tímto směrem.

Krátce řečeno, během občanské války:

• patřilo vedení na straně bílých stoupencům únorové liberálně-buržoazní revoluce a loutkám zahraničního nadnárodního kapitálu;
• a na straně rudých vedení patřilo dočasné taktické alianci ideových marxistů internacionálních fašistů a bolševiků, kteří taky považovali marxismus v té době svým učením, protože byli přesvědčeni o jeho životaschopnosti.

V důsledku vítězství rudých v občanské válce se uskutečnil vznik SSSR jako státu principiálně nového typu, disponujícího ohromným potenciálem rozvoje, který však nebyl plně realizován. Bolševici, byť i ne bez chyb, občas těžkým svými důsledky, byli schopni zajistit intenzivní rozvoj kultury, růst ekonomiky, rozvoje vědy a vzdělání. Tyto úspěchy umožnily předejít scénáři porážky a kolonizace země ze strany technicky pokročilejších států Západu. To se projevilo ve vítězství ve Velké vlastenecké válce a v porážce armád „Evropské unie č.1“, vytvořené pod vedením A.Hitlera.

3.2.2. Lenin: role osobnosti v historii

Nejrozšířenější názory protivníků Sovětské vlády a socialismu o Leninovi jsou následující:

• německý špeh, který za peníze nepřítele organizoval státní převrat;
• zlostný rusofob a žid, který udělal všechno proto, aby zničil báťušku cara, jeho rodinu, veliký ruský národ a jedinou skutečně pravoslavnou církev (názor „skutečně ruských“ patriotů);
• satanista, syfilik, nula, ubožák;
• majitel zahraničních účtů s neuvěřitelným bohatstvím, nakradeným v Rusku.

Nebudeme se zabývat faktologickým vyvracením těch i dalších názorů o Leninovi: vyjasnit pravdu o něm a očistit ji jak od stranicko-sovětského vylepšení, tak od pomluv antisovětčíků, to je úkol historiků. V kontextu naší práce budeme zkoumat jen některé aspekty jeho vkladu do historie Ruska i Lidsva.

———————

Především je třeba ukázat, že V.I.Lenin byl přesvědčen o životaschopnosti marxismu do konce svého života. Jedna z komponent marxismu je učení o zákonoměrné změně společensko-ekonomických formací po míře toho, jak se rozvíjí výrobní síly společnosti a dosavadní formy sociálně-ekonomické organizace začínají překážet rozvoji výroby. Takový jev je v historii patrný, ale není třeba ho absolutizovat a celý pokrok civilizace k němu omezovat, tím spíše, že Marx zkoumal jen historii biblické civilizace v hranicích Evropy (kromě Ruska) a Ameriky (hlavně USA). S ohledem na tato omezení, feudalismus evropského typu je skutečně produktivnější než otrokářská společnost Římské říše; kapitalizmus na základě ideologie buržoazního liberalismu je produktivnější, než feudalismus; ale i kapitalismus má svoje ohraničení jak čistě ekonomického růstu, tak i celokulturního, a kromě toho – není slučitelný s ekologickou bezpečnosti lidstva. V důsledku toho, když kapitalismus vyčerpá své možnosti, bude objektivně nevyhnutelně zaměněn socialismem.

Rusko bylo vnímáno jako stát společnosti, zastydnuté ve feudalismu. A na tomto základě dělal Lenin závěr, že revoluce v Rusku se prvně odehraje jako buržoazně-demokratická a na jejím základě vznikne dlouhá etapa kapitalistického rozvoje; a teprve poté vzniknou ve společnosti předpoklady pro přechod k socialismu, nejspíše revoluční cestou. Taková dvoufázovost přechodu od toho, co je, k socialismu, byla zafixována v „Programu Ruské sociálně demokratické dělnické strany“ (1903), který zahrnoval „program-minimum“ (úkoly buržoazně-demokratické revoluce) a „program-maximum“ (úkoly socialistické revoluce). V roce 1905 V.I.Lenin podložil takovou strategii přechodu k socialismu v práci „Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci“. A těchto pozic se držel do příjezdu do Ruska 4. dubna 1917, jejich odmítnutí se projevilo v jeho „Dubnových tezích“.

Menševici s tím také souhlasili a předpokládali, že jelikož revoluce bude buržoazně-demokratická a za ní měla následovat dlouhá etapa kapitalistického rozvoje, pak by se sociální demokracie po úspěchu revoluce měla účastnit vlády spolu s buržoazními stranami; příčiny zamezit příchodu buržoazie k moci neviděli, a sami aspirovali na roli legální „konstruktivně myslící“ opozice.

L.D.Trocký, který byl zplnomocněn zákulisními politickými mafiemi kurýrovat činnost ruských ideových marxistů internacionálních fašistů, nebyl ideovým marxistou-dogmatikem, a proto nebyl svázán dogmatickými pohledy podobného druhu na perspektivy přechodu Ruska od toho, co je, k socialismu v jeho marxistické verzi. Předpokládal, že pokud se věc neomezí převratem ve „vrších“ a revolucí s účastí širokých mas běžných lidí, „proběhne drtivé vítězství“, pak pod tlakem buržoazie, rvoucí se k moci, pod tlakem jejího egoizmu a sabotáže, «revolučně-demokratická diktatura proletariátu a rolníků» bude vynucena přistoupit k realizaci programu-maximum, ve výsledku čehož období kapitalistického rozvoje bude nemožné. Viz práce L.D.Trockého „Naše rozdíly“ (1905) a „Závěry a perspektivy. Hybné síly revoluce“ (1906).

L.D.Trocký také předpokládal, že kvůli zaostalosti Ruska, zformovanému jedinému světovému trhu a řadě dalších okolností jak vnitřních, tak i globálně politických, vybudování socialismu v jedné samostatné zemi (dokonce i rozvinuté) je nemožné, a proto se revoluce v Rusku musí stát počátkem světové revoluce, a pokud světová revoluce nezvítězí, pak revoluční Rusko zanikne pod údery kapitalismu. Těchto názorů se držel do konce svých dní (viz jeho kniha „permanentní revoluce“, napsaná v roce 1928 v Alma-Atě).

V.I.Lenin v článku „O sloganu Spojených států Evropy“ (1915) poprvé vyjádřil myšlenku o možnosti vybudování socialismu v jedné zemi a toho názoru se držel do konce svých dní, a to se stalo základní strategií bolševiků.

Události, následující za únorem 1917, hlavně pod vlivem psychodynamiky samotné společnosti (takzvaný „živel revoluce“) ukázaly, že strategie přechodu k socialismu ve dvou fázích, popsaná Leninem ve „Dvou taktikách...“ je neadekvátní – hlavně proto, že liberoidé-únorovci projevili kompletní neschopnost ke státnímu řízení a budování a řešení problémů v tempu, diktovaným tempem událostí (a nikoliv z důvodů, uvedených Trockým). V.L.Lenin neadekvátnost liberoidů a jejich prozatimní vlády vycítil hned po svém návratu do Ruska v dubnu 1917.

A tato jeho změna názoru na perspektivy revoluce (s výjimkou otázky o „světové revoluci“), která plně odpovídala pohledům L.D.Trockého, přivedla k dočasnému taktickému spojenectví ideových marxistů internacionálních fašistů (v čele s Trockým, který přijel do Petrohradu 5. května) a bolševiků (v čele s Leninem). Trocký, když se seznámil se situací, prohlásil, že „bolševici zbolševikovali – a já se nazývat bolševikem nemůžu … uznání bolševismu od nás požadovat nelze“. Přesto, souladu pohledů na revoluci bylo dosaženo, a ve výsledku trockisté a další menševici v květnu 1917 masově vstupovali do strany bolševiků.

Publicistika Lenina v období od dubna do počátku „vzpoury Kornilova“ je zajímavá tím, že ukazuje s pomocí citátů, že představitelé prozatimní vlády a liberálně-buržoazní strany v otázkách řízení hospodářství země prakticky od samého vzniku prozatimní vlády vyjadřovali názory, které byly identické řadě názorů bolševiků, ale přitom liberálové chronicky nic nedělali pro zavedení těch opatření – které oni sami považují za nezbytné – do života: viz svazek 32 Sebraných spisů V.I.Lenina, a konkrétně články „Hrozí kolaps“ (Pravda 27.5.1917) a „Nevyhnutelná katastrofa a bezměrné sliby“ (Pravda 29/30.5.1917). V posledním článku čteme:

„Dnes ukážeme, že program ministra-menševika Skobeleva jde dále než bolševismus. Tento program v podání ministerských novin „Řeč“:

“Ministr prohlašuje, že... státní hospodářství je na kraji propasti. Jsou nutné zásahy do hospodářského života ve všech jeho oblastech, protože v pokladně nejsou peníze. Je třeba zlepšit situaci pracujících mas, a pro to je třeba vzít zisk z kas podnikatelů a bank. (Otázka z hlediště: „Jakým způsobem?“). Nemilosrdným zdaněním majetku, - odpovídá Skobelev.

— Finanční věda tento způsob zná. Je třeba zvýšit sazby zdanění majetných tříd na 100% zisku. (Hlas z publika: „To znamená vše“). Bohužel, - říká Skobelev, - různé akciové podniky už rozdaly akcionářům dividendy, ale my musíme proto zdanit majetné třídy progresivní individuální daní. Půjdeme ještě dále, a pokud chce kapitál zachovat buržoazní způsob hospodářství, pak nechť pracuje bez procent, ať neobírá klienty... Musíme zavést pracovní povinnost pro akcionáře, bankéře a podnikatele, kteří jsou vlažně nastrojeni v důsledku toho, že nejsou stimuly, které je dříve ponoukaly pracovat... Musíme přinutit akcionáře podřídit se státu, a musí pro ně existovat pracovní povinnost.“

Lenin dává tomu programu hodnocení:

„Program sám o sobě je nejen velkolepý a souhlasí s bolševickým, ale v jednom bodu jde dále než náš, právě v tom bodu, kde se slibuje „sebrat zisk z kas bank“ v rozměru „100 procent zisku“. Naše strana je mnohem skromnější. Požaduje ve své rezoluci méně, konkrétně: jen zavést kontrolu nad bankami a postupný (slyšte slyšte, bolševici jsou pro umírněnost, postupnost) přechod k spravedlivějšímu a progresivnímu zdanění příjmů a majetku.“

Ale protože prozatimní vláda nedělala nic dokonce ani z toho, co považovala za životně důležité, situace v ekonomice, na frontech a v týlu se progresivně zhoršovala. Podotýkáme, že Gosplan a Rada lidových komisařů (ministrů) ještě nebyla, moc nad ekonomickou a financemi se nacházela v rukou „chytrých, prozíravých a odpovědných, inteligentních a výborně vzdělaných“ představitelů prozatimní vlády z řad buržoazie. Díky tomu RSDDS(b)¹⁵ nemohla škodit ekonomice s cílem vyostření revoluční situace ve svých zájmech. Přesto:

«Hodnota rublu nepřetržitě klesala; pokud se v březnu rovnala 56,7 kopějky, pak v červenci spadla na 42,9 kopějky. Vedle toho trvale rostly ceny na všechno zboží. Zmenšovala se valutová produkce průmyslu. Pokud v březnu až červenci byla měsíční produkce litiny v jižním metalurgickém průmyslu 11,9 milionů pudů, pak v červenci to bylo 10,9 milionu. Zároveň s tím klesal počet pracujících, klesala i produktivita práce. (…) Od 1. března do 1. srpna 1917 bylo uzavřeno 568 podniků a na ulici se dostalo 104 tisíc pracujících.»

Ve vystoupení s. Lomova na VI. Sjezdu RSDDS jsou ohlášena hodnocení činnosti prozatimní vlády lidmi velmi dalekými od bolševismu:

«Předseda Moskevské komise paliv profesor Kirš prohlásil, že činnost Prozatimní vlády má dezorganizující charakter. Další profesor říká, že Prozatimní vláda svými opatřeními lije vodu výlučně na mlýn spekulantům.»

Obecně vše proběhlo v souladu s tím, co psal P.A.Sorokin (1889 — 1968):

«Pád režimu, to je obvykle výsledek úsilí nejen revolucionářů, ale hlavně bezmocnosti a neschopnosti samotného režimu k tvůrčí činnosti... Pokud revoluci nelze uměle spustit a exportovat, je ještě méně možné ji uměle zastavit. Revoluce pro svou plnou realizaci ve skutečnosti vůbec nepotřebují nějaké velké lidi. Ve svém přirozeném rozvoji revoluce jednoduše takové lidi vytvoří z nejobyčejnějších lidí. Kéž by to znali politici a ochránci zastaralých režimů. Takový umírající režim se jim nepodaří oživit, stejně jako jiní lidé nemohou začít revoluci bez dostatečného množství explozivního materiálu ve společnosti»¹⁶.

Tj. v rámci této algoritmiky běhu událostí je otázka v tom, kdo konkrétně ve správný okamžik podchytí moc, která vypadne z rukou předchozí státnosti, nebo kdo ukončí agónii předchozí moci/vlády, aby začal budovat novou státnost.

Vida, že vládnutí prozatimní vlády degraduje a její pokračování vede zemi ke katastrofě vnitřního chaosu, vojenské porážky a rozpadu, bolševici vzali kurs na uchopení moci do svých rukou ozbrojenou cestou. Lenin projevil v této otázce pevnost: konkrétně je široce znám jeho výrok „dnes je brzy, zítra bude pozdě“ který určil časový rámec svržení prozatimní vlády tak, aby II. Všeruský Sjezd Sovětů, který začínal „zítra“ - 25.10. (7.11.) 1917, byl postaven před hotový fakt, protože neexistovala jistota, že Sjezd Sovětů schválí svržení prozatimní vlády ozbrojenou cestou. Prozatimní vláda se ze své strany pokoušela překazit možnost povstání a plánovala masové zatýkání bolševiků počínaje 25. říjnem a zamezení Sjezdu Sovětů, ale jako vždy projevila patologickou neschopnost k řízení. Ve výsledku byla prozatimní vláda svržena, Sjezd Sovětů schválil převzetí moci Sověty do svých rukou a tímto začalo budování Sovětského státu.

Tj. Lenin v podmínkách politické a ekonomické neschopnosti prozatimní vlády liberoidů virtuózně využil krátkodobé „okno možností“, ukončil tím agónii buržoazního liberalizmu a začal budování kvalitativně jiného způsobu života globální civilizace.

Pokud by V.I.Lenin nerealizoval toto „okno možností“, a bolševici by ve spojení s ideovými marxisty internacionálními fašisty nesvrhli prozatimní vládu, a pokračovali by „mítinkovat“ a vést diskuse o užitku přechodu někdy v neurčené budoucnosti k socialismu, pak v tom případě by otázka spočívala jen v tom:

• zda by generalita uspěla svrhnout prozatimní vládu a nastolit vojenskou diktaturu, načež by válka s Německem pokračovala „do vítězného konce“;

• nebo by Německo uspělo porazit nebojeschopnou armádu a nadiktovat mír, nasadit proněmeckou vládu, načež by pokračovalo vést válku proti Antantě, ale už jen na jednu frontu, a využívalo by k tomu zdroje Ruska.

Ale události, spojené s odevzdáním Rigy v srpnu 1917 a s obranou Západoestonského soustroví v říjnu 1917, dávají argumenty pro verzi, že Německo by uspělo dříve, také proto, že v říjnu 1917 byly s Německem ochotné spolupracovat liberálně-buržoazní kruhy Ruska, včetně činitelů prozatimní vlády, kteří si pamatovali lidová povstání let 1905-1907 a chtěli by je s pomocí německé vojenské moci potlačit, když už vlastní armáda není ochotná střílet do vlastních lidí a nechce ani držet frontu. Policie a orgány státního řízení carského režimu byly rozpuštěny dříve (ještě v březnu), než byly vytvořeny struktury na jejich záměnu.

Pokud se podíváme na okolnosti těch let, pak je nevyhnutelný závěr:

Verze liberoidů o událostech v Rusku 1916-1918 lehce překonává nejdivočejší fantazie autorů žánru „alternativní historie“, kteří se procvičují na téma „jak bylo třeba řídit Rusko, aby vzkvétalo bez revolucí a stalo se nejsilnější velmocí“. Rozdíl je jen v tom, že „alternativníci“-snílci píšou sobě pro radost, a liberoidé jsou politický směr, ovlivňující aktuální politiku a mající potenciál poškodit budoucnost.

Druhý kritický okamžik v osudu globální civilizace, to je slavný Brest-Litevský mír, uzavřený 3. března 1918 Sovětským Ruskem a „centrálními mocnostmi“ - Německem, Rakousko-Uherskem, Osmanskou říší a Bulharským královstvím. Na jeho uzavřením trval osobně V.L.Lenin, a proto je v kruzích antisovětčíků brestský mír důkazem toho, že Lenin byl německý agent, protože:

• části území bývalé Ruské říše byly uznány za samostatné státy (Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Ukrajina) nebo jednoduše odtrhnuty (některá území na Kavkaze);
• Rusko se po porážce koalice Německa a dalších „centrálních mocností“ nemohlo účastnit v roli vítěze uzavření versaillského míru, který podtrhl výsledky první světové války.

Poslední obvinění na adresu V.I.Lenina vypadá zvlášť idiotsky kvůli kompletnímu ignorování a nechápání scénářů a faktů globální politiky té doby ze strany těch, kdo toto obvinění vznášejí:

Poté, co se Rusko stalo Sovětským, v Londýně, v Paříži, ve Washingtonu a Tokiu už nebylo vnímáno jako spojenec ve válce proti Německu a dalším „centrálním mocnostem“. Bylo vnímáno především jako potenciální nepřítel, nikoliv tak, jak ho vnímali na Západě v době ruské říše – jako objekt pro rozparcelování a kolonizaci v celkem brzké budoucnosti. Tento vztah „spojenců“ v Trojdohodě k Rusku se projevil v jejich intervenci do naší země během občanské války, v masovém vraždění obyvatel okupovaného území pod záminkou „osvobození od bolševismu“ a „podpory bílého hnutí“, které nakonec všichni zradili, jakmile jim došlo, že v občanské válce zvítězí rudí a o budoucnosti je třeba jednat s nimi.

Proto brestský mír, v té podobě, jak se udál, znova vede k otázce o „podmiňovacím způsobu historie“: co by bylo (mohlo být), pokud by nebyl uzavřen?

* * *

Začneme s předhistorie uzavření brestského míru – fakta jsou obecně dostupná, z větší části i na „Wikipedii“.

28.10. (8.11.) II Všeruský Sjezd Sovětů přijal „Dekret o míru“. „Dekret o míru“ nabízel všem bojujícím stranám okamžitě uzavřít příměří a začít jednat o uzavření mírové dohody a ukončení války bez anexí a kontribucí, a také anulovat všechny tajné mezistátní dohody. Dekret byl publikován v novinách „Izvestija“ a vysílán rádiem, avšak všechny bojující strany ho ignorovaly a nezískal známost mezi jejich veřejností. 27.10. byla vytvořena Rada lidových komisařů (RLK) – první Sovětská vláda. Protože „spojenci“ ignorovali nabídku uzavřít všeobecné příměří a začít jednání o míru, v noc na 9.11. RLK vydala rádiem příkaz vrchnímu veliteli ruské armády, generálu N.N.Duchoninovi, nabídnout příměří všem protivníkům na všech frontách. N.N.Duchonin příkaz nevyplnil a v následujícím telefonním rozhovoru, kterého se účastnil Lenin, Stalin, Krylenko, se Sovětské vládě nepodařilo ho přimět podřídit se, a tentýž den byl informován o svém odvolání.

14.11. Německo informovalo o souhlasu začít mírová jednání se Sovětskou vládou. Tentýž den se Lenin jménem RLK obrátil s nótou k vládám Francie, Anglie, Itálie, USA, Belgie, Srbska, Rumunska, Japonska a Číny, s nabídkou připojit se k mírovým jednáním: „1. prosince přistupujeme k mírovým jednáním. Pokud spojenecké národy nepošlou své představitele, budeme jednat s Němci sami.“ Odpověď nenásledovala. Poté, co bylo dosaženo dohody s „centrálními mocnostmi“ o příměří, začala 9.12. v Brestu jednání o uzavření míru.

Především je nutné říct, že historie uzavření brestského míru je první událost po Velké říjnové revoluci, ve které se projevila už popsaná okolnost: ideoví marxisté internacionální fašisté, a bolševici, to jsou dvě různé politické síly, jejichž krátkodobé zájmy byly v souladu určitou krátkou dobu v důsledku únorového státního převratu.

Ze strany Německa ti, kdo v čele s císařem z Berlína řídil ta jednání, i ti, kdo je vedl bezprostředně v Brestu, nechápali to, co už bylo v této práci řečeno: perspektivy vítězství byly určovány tím, která z bojujících mocností se první zlomí. Nechápaje to, chovali se v Brestu jako by už byla Francie a Anglie poraženy, a USA minimálně v neutralitě, a zbývalo jen podřídit si Rusko pro zajistění absence vojenského nebezpečí na východě na několik dalších desetiletí.

Pokud si uvědomíme realitu té doby, pak v ten okamžik mělo mít Německo zájem na tom, aby co nejrychleji nejen ukončilo boje na východní frontě, ale ukončit je tak, aby si nevytvářelo problémy do budoucna. Při adekvátním hodnocení situace a globálně politických perspektiv by muselo mít Německo zájem na míru ještě více, než Sovětské Rusko. Tj. pokud by v Německu patřila moc adekvátně uvažujícím lidem, a ne císaři, který trpěl „palácovou výchovou“, a jeho klice, pak by byl promptně uzavřen mír s Ruskem bez anexí a kontribucí, který by byl doprovázen doplňkovými dohodami o ekonomické spolupráci na téma překonání následků války – něco jako Rapallská smlouva, uzavřená mezi RSFSR a Výmarskou republikou o 4 roky později.

Avšak neadekvátní lidé v Berlíně, nechápaje to, co je popsáno výše, se starali o úplně jiné věci:

• posunout hranice Sovětského Ruska co možná nejvíce na východ od svých hranic;
• ve vzniklém prostoru vytvořit de jure samostatné státy, které by byly de fakto ekonomicky i vojenskopoliticky jeho koloniemi a vazaly;
• vrátit majitelům německé vlastnictví, konfiskované v Ruské říši na počátku války;
• uložit Rusku co největší kontribuce;
• zajistit status exteritoriálnosti německému kapitálu v Sovětském Rusku s cílem jeho další kolonizace.

Ze strany Sovětského Ruska se pozice na jednáních od 9.12.1917 do 3.3.1918 několikrát měnila – jak v důsledku vnitřních změn v zemi a v jejím vedení, tak pod tlakem vojenské síly Německa, které Sovětské Rusko nemohlo nic postavit.

Na první etapě od 9.12. do 25.12. vedl sovětskou delegaci A.A.Joffe. Pod jeho vedením bylo úkolem delegace vyjasnit skutečné záměry německé strany a hrát o čas. To nebylo partizánštinou vedení delegace, ale pozicí ÚV RSDDS(b) a RLK, očekávajících, že během jednání o míru v Německu také proběhne revoluce, která svrhne monarchii, a moc přejde do rukou sociální demokracie, která uzavře mír bez anexí a kontribucí. Pokud v Německu revoluce neprobíhá a německá strana staví ultimátum, předpokládalo se vyplnit podmínky ultimáta.

25.12. přijel do Brestu L.D.Trocký a K.B.Radek. Během jeho vedení sovětské delegace politika „hrát o čas a čekat na německou revoluci“ pokračovala. Ale přitom se objevila nová komponenta: v samotném Brestu se Trocký pokusil vést propagandu mezi německými vojáky, což vyvolalo protest ze strany německé delegace.

V té době také německá strana informovala sovětskou o tom, že s Centrální radou Ukrajiny povede samostatná jednání. Rozpuštění Ustavujícího shromáždění bylo interpretováno německou stranou jako připravenost Sovětské moci uzavřít mír za libovolnou cenu, protože ve Shromáždění byli protivníky sovětské moci strany, které nesly ideologii „revoluční obrany“ (tj. sami nenapadneme, ale budeme se bránit a nedáme se).

Poté, co Centrální rada Ukrajiny, nacházející se ve stavu války se Sovětským Ruskem, 27. ledna uzavřela svou dohodu s „centrálními mocnostmi“, Německo předložilo Sovětskému Rusku ultimátum. Ten den vydal německý císař prohlášení:

«Dnes se bolševická vláda bezprostředně obrátila k mým vojskům s otevřeným rádiovým prohlášením, vyzývajícím k povstání. Ani já, ani maršál Hindenburg dále nemůžeme trpět takový stav věcí. Trocký musí do zítřejšího večera … podepsat mír s odevzdáním Pobaltí … Vrchní velení armád Východního frontu musí vyvést vojska na ukázanou linii.»

L.D.Trocký měl k tomu okamžiku přímou instrukci V.I.Lenina: v případě ultimáta neprodleně podepsat mír za podmínek, postavených Německem. Ale nesplnil to a začal se ptát Lenina na to, jak na německé ultimátum reagovat. Lenin 10. února 1918 potvrdil své předchozí instrukce: podepsat mír za podmínek, určených Německem. Ale Trocký zaujal pozici „ani mír, ani válku: mír nepodepíšeme, válku ukončíme a armádu demobilizujeme“.

Německá delegace informovala sovětskou, že nepodepsání míru automaticky znamená konec příměří a obnovení války.

«Po tomto prohlášení sovětská delegace demonstrativně opustila jednání. Jak ukazuje ve svých vzpomínkách člen sovětské delegace A.A.Samojlo, důstojníci generálního štábu, kteří byli členy delegace, se odmítli vrátit do Ruska a zůstali v Německu. V tentýž den také Trocký bez souhlasu RLK požadoval neprodleně vydat příkaz aktivní armádě o přerušení válečného stavu s mocnostmi německého bloku a o demobilizaci ruské armády. Krylenko také bez souhlasu RLK ráno 29. ledna 1918 odeslal na všechny fronty příkaz o ukončení válečného stavu a o demobilizaci. Obsah telegramu se rozšířil mezi vojáky. Když se o tom dozvěděl Lenin, vydal Generálnímu štábu (Stavka) příkaz neprodleně ho zrušit» (Wikipedie).

Německo oficiálně oznámilo o konci příměří od 12:00 18. února a v určené době začal nástup na všech frontech, prakticky bez odporu, protože po Ruské říši zděděná armáda k tomu okamžiku prakticky kompletně přestala existovat.

«Ráno 19. února Lenin odesílá Němcům telegram: „S ohledem na vzniklou situaci, RLK považuje za svou povinnost pod tlakem okolností podepsat podmínky míru, navržené v Brestu delegací Německa. RLK oznamuje, že odpověď na přesné podmínky, postavené Německou vládou, bude dána neprodleně“. Generál Hofman potvrdil příjem telegramu, poslal jeho kopii do Berlína a sám tou dobou pokračoval v útoku na pozice Pobaltí ve dvou směrech: Revel – Narva – Petrohrad a Pskov. Během týdne získal řadu měst začal ohrožovat Petrohrad.

21. února RLK přijímá, a 22. února publikuje dekret „Socialistická Vlast je v nebezpečí!“, a spouští masový nábor do Rudé armády» (Wikipedia).

«22. února Trocký připustil krach svých jednání s německou delegací a odstupuje z pozice komisaře zahraničních věcí. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stává G.V.Čičerin.»

«Odpověď německé vlády, obsahující nové, ještě tvrdší podmínky míru, byla předána sovětskému zástupci teprve 22. února a v Petrohradě se ocitla 23. února. Na přijetí ultimáta z 10 bodů se sovětské vládě dávalo 48 hodin. První dva body ultimáta opakovaly ultimátum z 27. ledna, to znamená že potvrzovaly územní nároky Centrálních mocností. Kromě toho, předpokládalo se neprodleně očistit Livonsko a Estonsko od ruských vojsk a rudoarmějců. Do obou oblastí se zaváděly německé policejní síly. Rusko se zavazovalo uzavřít mír s ukrajinskou Centrální radou, vyvést vojska z Ukrajiny a Finska, vrátit anatolské provincie Turecku a přiznat odvolání tureckých kapitulací, neprodleně demobilizovat armádu, včetně nově zformovaných jednotek, svolat svou flotilu do přístavů a odzbrojit ji. Ultimátum také obsahovalo požadavky ekonomického charakeru.“ (Wikipedia)

Ve výsledku V.I.Lenin prosadil podepsání brestského míru, který sám charakterizoval jako „ostudný“.

«Hlasování ÚV RSDDS(b) v otázce schválení Brestského míru ve výsledku dopadlo následovně:

• proti: Bucharin, Urický, Lomov, Bubnov;
• pro: Lenin, Sverdlov, Stalin, Zinovjev, Sokolnikov, Smilga, Stasovová;
• zdrželi se: Trocký, Džeržinský, Joffe, Krestinský.

Podle hodnocení Richarda Pipese, 4 hlasy které se zdržely, zajištěné Trockým, „zachránily Lenina před potupnou porážkou“. Podle hodnocení Jurije Felštinského, „je hloupé si myslet, že Trockého vedly gentlemanské důvody... především se staral o sebe, chápaje že bez Lenina se neudrží ve vládě a bude převálcován konkurenty“. Jako odplatu za podporu Lenin už 4. března jmenuje Trockého předsedou Nejvyšší vojenské rady, a 13. března komisařem obrany.» (Wikipedia)

24. února se Leninovi daří s ohromným úsilím, 126 hlasy proti 85 při 26, které se zdržely hlasování, protlačit své řešení skrze Všeruský ústřední výkonný výbor.“ (Wikipedia)

3. března byl brestský mír podepsán.

«6-8. března 1918 na VII. Mimořádném sjezdu RSDDS(b) se Leninovi také podařilo protlačit ratifikaci brestského míru. Při hlasování to dopadlo následovně: 30 za ratifikaci, 12 proti, 4 se zdrželi. Kromě toho byla na sjezdu strana na návrh Lenina přejmenována na Ruská komunistická strana (bolševiků). Delegáti sjezdu text mírové dohody neznali. Přesto, 14-16. března IV. Mimořádný Všeruský Sjezd Sovětů finálně ratifikoval mírovou dohodu, která byla přijata většinou 784 hlasů proti 261, a přijal rozhodnutí o přenosu hlavního města z Petrohradu do Moskvy ve spojení s nebezpečím německého útoku. Představitelé levých eserů odešli z vlády.“(Wikipedia)

Kromě toho, v srpnu 1918 Německo diplomatickými kanály předložilo ultimativním způsobem nové požadavky, které byly také splněny.

Defakto brestský mír přestal mít pro Sovětské Rusko jakýkoliv význam s počátkem revoluce v Německu v listopadu 1918 a s krachem Německé říše – císař Vilém II se zřekl trůnu 9.11.1918; de jure byl brestský mír anulován versaillskou smlouvou, která právně zakotvila výsledky první světové války 20. století a zavazovala Německo odstoupit od brestského míru, protože mocnosti-vítězové měli svoje představy o vykořisťování válkami oslabeného Ruska, čemuž by plnění brestského míru ze strany Ruska překáželo.

*         *
*

Nyní přejdeme k analýze popsaných událostí a doprovodných okolností.

Především, vyvstává otázka o idiotské nečinnosti prozatimní vlády jak v době, kdy ji vedl vzdělaný a chytrý člověk své doby – kníže G.E.Lvov, tak v době, kdy ji vedl Kerenský, který také nebyl v politice nováčkem.

Pozice Trockého „ani mír, ani válku“ také vyvolává údiv: poté co Německo předložilo ultimátum a V.I.Lenin jako hlava vlády dal přímý pokyn přijmout ho a podepsat mírovou smlouvu na podmínkách Německa, se Trocký chová jako idiot nebo jako malé dítě, které není schopno akceptovat vzniklou situaci a trucuje. Ale pokud si přečteme díla Trockého, pak je vidět, že to není idiot a pokud si přečteme jeho životopis, pak před touto epizodou nebyly žádné návraty do dětství pozorovány. Tyto podivnosti vyžadují vysvětlení.

V samém začátku první světové války se odehrála epizoda, dobře známá starším generacím z „Historie KSSS“: když začala první světová válka, všechny sociálně-demokratické strany v parlamentech Evropy hlasovaly pro válku, pro „patriotizmus“ a poskytnutí vládám půjček na vedení války. Výjimkou byli jen bolševici ve Státní dumě Ruska, kteří hlasovali proti válce a byli kvůli tomu perzekuováni a deportováni. Lenin v pracích „Úkoly revoluční sociální demokracie v evropské válce“ a „Krach II. internacionály“ vyjádřil kritiku pozic evropské sociální demokracie a charakterizoval ji jako zradu díla socialismu ze strany vůdců.

V knize J.G.Felštinského „Brestský mír – krach světové revoluce“ je popsána zajímavá epizoda:

«Když se 1. srpna 1914 zeptali německého kancléře, který spěchal s vyhlášením války Rusku, proč to potřebuje, kancléř odpověděl: „Jinak nezískám sociální demokraty.“ „On toho chtěl dosáhnout – komentuje ve svých memoárech Bernhard von Bülow, - vyhlášením války proti ruskému carismu.“ (Chvostov. Historie diplomacie, sv.2, s.796) A němečtí sociální demokraté pak hlasovali v reichstagu pro poskytnutí vládě vojenských úvěrů.»

Ze slov kancléře Německa se ukazuje, že sociální demokraté nejen hlasovali pro válku, když začala, ale ještě i v době míru si přáli válku tak hlasitě, že kancléř to věděl, a jednou z příčin rychlého vyhlášení války Rusku byl zájem říšské moci uspokojit požadavky sociálních demokratů, kteří byli v Evropě sjednoceni ve II. internacionále a byli téměř největšími válečnými štváči v Evropě. Ale kancléř nechápal, že to není říšský, byť specifický „patriotizmus“, německých sociálních demokratů, ale jednoduše jeden z kroků v mnohokrokovém plánu zákulisního vedení II. internacionály, která sjednocovala celou sociální demokracii v Evropě. Tj. jednou z příčin rychlého vyhlášení války Německa Rusku byl zájem německé moci podporovat dobré vztahy se zdálo by se dávno ochočenou sociální demokracií.

V roce 1912 Lenin, při analýze perspektiv, psal: „Válka Rakouska s Ruskem by byla velmi užitečná pro revoluci (v celé východní Evropě), ale je málo pravděpodobné, že by nám František Josef a Mikulášek poskytli toto uspokojen퓹⁷. Ale v tuto dobu Lenin neřídil realizaci možností v celoevropských měřítkách. Kromě toho, k bolševikům se po okradení Tiflisského oddělení Státní banky Ruské říše (1907) stavěla evropská sociální demokracie jako k vyvrhelům, díky čemuž vedení II. internacionály nezasvěcovalo bolševiky a Lenina osobně do svých zákulisních plánů. To znamená, že pokud evropská „bílá jako lilie“ sociální demokracie chtěla válku tak přesvědčivě, že kancléř Německa o tom věděl a vyšel jim vstříct, pak to mohlo být jen v důsledku toho, že vnitřní vedení II. internacionály, analyzuje minulost (pruská válka → Pařížská komuna), také došlo k názoru, analogickému tomu leninskému: „válka by byla velmi užitečná pro revoluci v celé Evropě, pro začátek“. Ale na rozdíl od V.I.Lenina, oni už tehdy mohli řídit realizaci některých politických možností a připravovali celoevropskou válku jako prolog ke světové marxistické pseudosocialistické revoluci.

Ale nebyli jediní: buržoazní klany také chtěly válku, aby si opět rozparcelovaly světové trhy, a vůbec nechtěly končit válku svržením liberálně-buržoazního kapitalizmu v celosvětových měřítkách.

Na tomto pozadí se rodil scénář organizace světové revoluce skrz rozpoutání evropské války a byl k počátku války známý v úzkých kruzích vnitřního vedení sociálně-demokratických stran Evropy, a na jeho základě oni také konali jak před válkou, tak během ní, v souladu s leninským sloganem: „proměnit imperialistickou válku ve válku občanskou“, ale na rozdíl od bolševiků, kteří tento slogan prohlásili otevřeně, evropská sociální demokraice pracovala na jeho realizaci mlčky, mimo oblast veřejné politiky. Aby revoluce garantovaně zvítězila, měla začít a zvítězit v nejsilnější straně z těch, kde měla sociální demokracie dostatečnou autoritu mezi lidmi. Takovou zemí bylo Německo.

Termín „vnitřní vedení“ v daném případě označuje vnitrostranickou mafii, v podmínkách historické reality té doby je tato vnitřní mafie jednou z větví zednářstva, která se zabývala realizací marxistického projektu přeuspořádání světa v globálním měřítku na základě ideologie marxismu. Druhá větev zednářstva byla v té době liberálně-buržoazní a kontrolovala britskou říši a USA. Pán-majitel byl u obou větví společný – kurátoři biblického projektu. Jejich úkolem bylo realizovat řízený přechod od „obecné krize kapitalismu“ ke stabilnímu socialismu v jeho marxistické verzi, vylučující svobodu i reálnou lidovládu.

Ve Velké Británii, kde sociální demokracie byla slabá, patřila moc liberálně-buržoazní větvi zednářstva. Růst moci Německa byl pro ně nepřijatelný, proto měli zájem na koaliční válce proti Německu. Císař Vilém II to nechápal a s radostí začal válku, jsa přesvědčený o tom, že boj se omezí na porážku Srbska a Ruska spojeneckými armádami Německa a Rakouska-Uherska. Byl přesvědčený, že slova britského krále o tom, že Velká Británie se nebude vměšovat do záležitostí na Balkáně, to je dostatečná garance úspěchu Německa a Rakouska-Uherska.

V Rusku strany velkokapitálu a majitelů půdy byly také pod kontrolou zednářů a britský model řízení byl pro ně přijatelnější. Také chtěli válku, aby udělali z monarchie služku velkokapitálu, nebo zavedli parlamentí liberálně-buržoazní republiku. To odpovídalo zájmům kurátorů Britské říše, kteří se od doby vzniku Ruské říše setkávali s bržděním své politiky ze strany Petrohradu. Proto jak britské liberálně-buržoazní zednářství, tak velkokapitál Ruska měli stejné zájmy v podobě svržení carského samoděržaví a jeho záměny na konstituční monarchii, podřízenou kapitálu, nebo parlamentní republikou.

Proto když válka vypukla, liberálně-buržoazní zednářstvo Ruska sabotovalo vedení a ekonomické zajištění válečných akcí s cílem diskreditace Mikuláše II osobně a monarchie celkově. Ale připravovalo vojensko-ekonomický potenciál pro to, aby po svržení Mikuláše II začalo masivní nástup na Německo, spolu se spojenci ho porazili, nadiktovali podmínky míru, a na pozadí vítězství upevnili svůj systém moci. Je jasné, že tento scénář byl neslučitelný se scénářem světové marxistické revoluce.

Liberálně-buržoazní větev zednářstva v Rusku by schopná úspěšně realizovat jen první fázi tohoto scénáře – zatáhnout Rusko do války, diskreditovat Mikuláše II a svrhnout monarchii. Ale dále šlo všechno jinak, než plánovali. Únorový (Purimský) převrat neuspěl nastolit diktaturu velkokapitálu, do politického života byly vtaženy dostatečně široké vrstvy obyvatel, včetně určité části řadových členů armády a také politické strany maloburžoazního a socialistického ražení. V jejich vedení byli kurátoři od celoevropské sociálně-demokratické větve zednářstva, kteří hned postavili úkol – všemi prostředky bránit vzniku efektivního státního řízení velkoburžoazie, ale socialistické transformace nezačínat před startem revoluce v Německu.

Strany velkokapitálu byly v post-únorovém systému nuceny spolupracovat s maloburžoazními-socialistickými stranami a politickými činiteli, ale pro jedny i druhé byli bolševici buďto idioti nebo nepřátelé. Vedení bolševiků z legální politiky vytěsnili do ilegality po událostech 3. července 1917. 7. července, po neúspěšném útoku, z jehož krachu obvinili bolševiky a nikoliv „Výnos č.1“ a jím vyvolané procesy, kníže E.G. Lvov složil funkci hlavy prozatimní vlády. Do čela vlády přišel socialista Kerenský, zednář, ale nic se nezměnilo: válečná kampaň se patřičným způsobem nevedla, sociální reformy se neprováděly. Pokud byl Kerenský pod kontrolou majitelů scénáře světové revoluce, jejíž start měla spustit revoluce v Německu, pak je pochopitelné, že nebyl idiot a vedl politiku v řečišti určitého scénáře, který nemohl oznámit veřejně a od kterého neměl právo uhnout.

Prohlášení Sovětské moci a začátek budování Sovětské socialistické státnosti v Rusku, které se událo díky úsilí V.I.Lenina, bylo jeho osobní „pártyzánštinou“, navíc velmi vzdálenou podstatě marxismu, protože bolševismus si stavěl cíl zavést režim skutečné lidovlády, a ne nějaké falešné demokracie, skrývající tyranii politické mafie ideových marxistů internacionálních fašistů. Proto jak bolševikům, tak i buržujům-liberálům dali „na pomoc“ ideové marxisty v čele s L.D.Trockým, kteří také byli přesvědčeni o tom, že únorová revoluce v Rusku díky tomu, že se stala lidovou, je smutné nedorozumění, které scénář světové revoluce nepředpokládal, že není životaschopná, pokud se neodehraje světová revoluce, a pracovali na návratu Ruska do řečiště scénáře světové revoluce nechápaje, že kolo historie zpět otočit nejde.

Proto na jednáních o uzavření míru v Brestu jak A.A.Joffe tak L.D.Trocký také konali v řečišti scénáře světové revoluce, jejíž start měl být dán v Německu, na kterou čekali a která ne a ne začít, a kterou se Radek a Trocký dokonce pokusili uspíšit pokusem propagandy mezi německými vojáky. Pozice Trockého „ani mír, ani válku“ po předložení ultimáta je také v řečišti tohoto scénáře. Ve světle tohoto scénáře nemá porážka Sovětského Ruska ve strategické perspektivě světové revoluce význam, protože poté, co zvítězí revoluce v Německu, začnou socialistické transformace v měřítkách zpočátku nejméně celé Eurasie, a později i celého světa; a za krátkou dobu invaze nebo dokonce okupace bude německá armáda schopná jen vyvolat nenávist a vytvořit sociální základnu odpůrců kapitalizmu mezi běžnými lidmi, nutnou pro další socialistické přeměny.

Analogický pohled na vedení mírových jednání v Brestu měl také lídr německých soc. demokratů Karl Liebknecht.

«Liebknecht přitom ukazoval, že pokud jednání „nepovedou k míru v socialistickém duchu“, pak je nutné „přerušit jednání, dokonce pokud by při tom měla padnout jejich [bolševická] vláda“ (…) Liebknecht viděl garanci úspěchu v německé revoluci»¹⁸.

...pokračování