Jidášův hřích 20. sjezdu (9)

Jidášův hřích 20. sjezdu (9)

23.12.2015

předchozí část

 

Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR-SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“. Ve vzniklých společenských podmínkách, takové osoby jako L.D.Bronštejn (Trocký), L.B.Rozenfeld (Kameněv), G.J.Apfelbaum (Zinovjev) a další jejich soukmenovci – tehdy kultovní vůdci revoluce a „pracujícího národa“, který zvítězil v občanské válce, nemohli být zosobněním státní moci v období tehdy teprve přicházejícího dlouhého období budování nového společenského uspořádání.

Také je třeba chápat, že pokud se revoluce odehrává během imperialistické války (ze které byli unaveni všichni kromě těch, kdo na ní vydělávali), jako to bylo v Rusku v roce 1917, ve společnosti se formuje jeden vztah k revoluci i vládě, vznikající v jejím důsledku – ať je jakákoliv, přesto je záchranou před chaosem. Ale ke stejné (podle politických cílů) revoluci je ve společnosti zcela jiný vztah, pokud nová vláda vzniká v důsledku vítězství agresora, který začal „revoluční válku za osvobození od kapitálu bratří pracujících v jiné zemi“, zatímco daní pracující sami ještě nedošli k tomu, že nevyhnutelně potřebují revoluci a novou vládu; nebo, pokud nová vláda vzniká ve výsledku organizace státního převratu v zemi, žijící mírovým životem. Tyto velmi významné politické okolnosti psychotrockisté-marxisté v SSSR nevnímali jako politickou realitu.

Kromě toho, dokud běžela občanská válka v Rusku, revoluční situace v zemích Evropy vyprchala, což dělalo světovou marxistickou revoluci v blízké budoucnosti nemožnou.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že „světové zákulisí“ bylo nuceno souhlasit s úhlem pohledu V.I.Lenina, který ho vyjádřil už v roce 1915: nejdříve socialismus v jedné samostatně vzaté zemi, a potom přechod k socialismu ve všech ostatních zemích. Ve vedení VKS(b) se k tomuto pohledu přikláněl i J.V.Stalin.

Jak si všímali někteří badatelé životopisu J.V.Stalina, v dorevoluční době a v první porevoluční roky se on jako jeden z posledních přidal k zformované většině a tím začal dělat stranickou kariéru. Jeho práce byly napsány jednoduchým jazykem (viz jeho Sebrané spisy), což z jedné strany zajišťovalo snadné chápání ze strany prostého málogramotného a špatně vzdělaného pracujícího člověka, a z druhé strany, přesvědčovalo inteligenci, vládnoucí ve stranické špičce, o omezenosti J.V.Stalina, který údajně není schopen osvojit si „vysoce vědecký“ žargon, kterým mluvila a psala stranická inteligence, ale který nechápal prostý lid (imanentní, permanentní, fideismus, gnozeologie a podobná slova z literatury marxistické inteligence, se kterými se téměř nesetkáváme v pracích Stalina). Proto z úhlu pohledu stranických vůdců, podobných Trockému, Stalin nebyl ani vynikajícím stranickým filosofem, ekonomem, spisovatelem-publicistou, ani vynikajícím řečníkem, schopným mluveným slovem vybudit masy k revolučním činům. Vůdci-inteligenti a jejich stoupenci a pochlebovači ho považovali za špatně vychovaného (bez vybraných způsobů), hrubého, špatně vzdělaného (nedoučený seminarista), líného (v poslední deportaci nic nenapsal) a v souladu s tím, neschopného samostatně myslet.

To zrodilo iluzi, že Stalin může být řízen ze strany umnějších a vzdělanějších „vůdců“, dokonce pokud se stane nominálně první osobou ve stranické hierarchii. Proto pohyb Stalina k vrcholům vnitrostranické moci nevyvolal námitky ze strany „světového zákulisí“ a jeho periferie. Navíc J.V.Stalin nebyl Rus, stejně jako většina vůdců revoluce, byl národností Gruzín, což představovalo automatickou garanci potlačení růstu nebezpečí velkoruského nacionalismu a nacismu.

To vše přispělo k tomu, že „světové zákulisí“ mělo za přijatelné svěřit J.V.Stalinovi záležitost zosobnění úspěchů socialistického budování v jedné samostatně vzaté zemi.

Bolševici se ze své strany, v míře toho, jak se zdraví Lenina zhoršovalo, také zamýšleli nad otázkou, kdo povede jejich záležitost v budoucnu.

V tomto kontextu je nutné obrátit se k dokumentu, známému pod názvem „Dopis sjezdu“, který, jak hlásá historická tradice KSSS, byl napsán v několika sezeních různými sekretářkami ze slov V.I.Lenina poté, co utrpěl infart, někdy na přelomu let 1922-23. Chruščov ho ve svém vystoupení neuváděl v plném znění, ale uvedl jen několik frází, což mu umožnilo zdeformovat význam tohoto dokumentu jako celku v historii strany a politiky 20. let.

V dopise je řeč o tom, jak se v budoucnu vyhnout dalšímu rozkolu strany a zabezpečit stabilitu ÚV formálními prostředky, a ne dosažením jednoty názorů na všechny otázky na základě osvojení metodologické kultury poznávání a chápání světa všemi jeho členy:

„Myslím, že v otázce stability jsou z tohoto úhlu pohledu klíčoví takoví členové ÚV jako Stalin a Trocký. Vztahy mezi nimi podle mého tvoří nadpoloviční většinu nebezpečí takového rozkolu, kterému by se dalo vyhnout, čemuž by dle mého mínění sloužilo zvětšení počtu členů ÚV z 50 na 100 lidí.

S. Stalin jako generální sekretář soustředil ve svých rukou ohromnou moc a nejsem přesvědčen, že vždy dokáže nakládat tou mocí dostatečně ostražitě. Z druhé strany, s. Trocký, jak už ukázal jeho boj proti ÚV ve spojení s otázkou NKPS, se vyděluje nejen vynikajícími schopnostmi. On osobně je nejschopnější člověk v nynějším ÚV, ale i přesmíru samolibý a přesmíru zaměřený na čistě administrativní stránku záležitostí.

Tyto dvě kvality dvou vynikajících vůdců současného ÚV jsou schopny vést k rozkolu, a pokud naše strana nepřijme opatření pro to, aby k tomu nedošlo, rozkol může nastoupit nečekaně.

Nebudu dále charakterizovat další členy ÚV ohledně jejich osobních kvalit. Připomenu jen, že říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno za osobní vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“ (В.И.Ленин, ПСС, изд. 5, т. 45, продолжение записей от 24 декабря 1922 г. продиктовано В.И.Лениным 25 декабря 1922 г.).

Jak informuje N.S.Chruščov ve svém vystoupení, text tohoto dopisu byl rozdán delegátům 20. sjezdu.

Charakteristice Stalina je také zasvěcen dodatek k zápisu z 25. prosince 1922, jak informuje v zápisu ze 4. ledna 1923 už další sekretářka Lenina, L.A.Fotijevová (1881-1975):

„Stalin je příliš hrubý, a tento nedostatek, naprosto přípustný v našem prostředí a při diskusi mezi námi, komunisty, se stává nepřípustný v hodnosti generálního sekretáře. Proto navrhuji soudruhům promyslet způsob přemístění Stalina z této pozice a jmenovat na ni jiného člověka, který by se ve všech ohledech odlišoval od s. Stalina jen jedním – byl by trpělivější, loajálnější, zdvořilejší a vnímavější k soudruhům, méně těkavý atd. Tato okolnost se může zdát maličkostí, ale myslím, že z úhlu pohledu předcházení rozkolu a z úhlu pohledu napsaného mnou výše o vzájemných vztazích Stalina a Trockého, to není maličkost, nebo je to taková maličkost, která může mít rozhodující vliv.“

Kromě toho, Chruščov ohlásil ještě dva dříve nepublikované dokumenty:

• Dopis N.K.Krupské Rozenfeldovi, který v té době předsedal Politbyru, se stížností na Stalina, který k ní byl hrubý v telefonním rozhovoru, když jí vyčetl, že Lenina informovala o nějakých politických záležitostech navzdory zákazu lékařů Lenina zatěžovat politikou do té doby, dokud se nezotaví po infarktu, který utrpěl v prosinci 1922.

• A osobní dopis Lenina Stalinovi s požadavkem omluvit se jeho ženě – N.K.Krupské za hrubost, projevenou v tomto telefonním rozhovoru.

Protože o mnohaletém románku V.L.Lenina s Innesou Armand delegáti 20 sjezdu na rozdíl od souputníků Lenina nic nevěděli, pak to na ně udělalo odpovídající dojem: že Stalin se ocitl v čele strany div ne navzdory vůli Lenina, který se údajně pokoušel odradit stranu od zvolení Stalina jejím vůdcem. A od té doby publicisté – stoupenci schématu chápání historie, zveřejněného N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, mnohokrát komentovali „Dopis sjezdu“ V.I.Lenina, zvláště akcentujíce dodatek k dopisu ze 4. ledna 1923: prý už Lenin varoval, ale nevzali si to k srdci... jejich chápání se ale zcela míjí s faktem, před čím ve skutečnosti V.I.Lenin varoval bolševiky, a také s tím, že V.I.Lenin tím dopisem fakticky doporučil straně J.V.Stalina jako svého nástupce.

Pro pochopení před čím ve skutečnosti varoval Lenin stranu v „Dopisu sjezdu“, podívejme se klidně a bez emocí na charakteristiky, dané Leninem členům ÚV VKS(b). Všichni uchazeči o pozici vůdce strany, jakkoliv by se nenazývala, kromě J.V.Stalina, byli charakterizováni Leninem přímo jako nebolševici (Trocký) nebo jako subjekty, na které se nelze spolehnout (Kameněv, Zinovjev, Trocký, kterého v jedné ze svých prací Lenin nazval „jidáškem“), jako byrokraty, schopné distancovat se od živých záležitostí, zabývající se administrativním formalismem (Trocký, Bucharin, Pjatakov).

Zůstává jen J.V.Stalin, který už soustředil ve svých rukou ohromnou moc na pozici generálního sekretáře, což vypovídá o jeho organizačních schopnostech, o umění podporovat konkrétní odpovídající formy (administrativní stránku) a obsah, a o vůdčích schopnostech; avšak vedle toho bývá hrubý, netrpělivý, těkavý.

Při takových charakteristikách „vůdců“ je dodatek k „Dopisu“ ze 4. ledna 1923 čistá rétorika pro posluchače: „Bylo by třeba vybrat ne Stalina, ale někoho jiného: někoho přesně jako on, ale který by nebyl hrubý a byl by více trpělivý. Neznáte někoho takového? Já také ne.“

A zároveň je to signál Stalinovi: „Učte se zdrženlivosti, drahý druhu, jinak vám při všech vašich kvalitách srazí hlavu: zopakujete můj osud, odstraní vás dříve, než stihnete zakončit své dílo. Sám vidíte, že bolševických kádrů, schopných vůdčích pozic, mezi „vůdci“ strany není... a věc bolševismu je prodloužit třeba, jinak zednáři a jimi manipulovaní inteligenti-mluvkové zcela osedlají národ.“

Právě ve vztahu k zednářstvu je třeba ještě jednou okomentovat slova Lenina o tom, že „říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno osobně za vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“

Tato Leninova charakteristika L.B.Rozenfelda (Kameněva) a G.E.Apfelbauma (Zinovjeva), L.D.Bronštejna (Trockého) zavazuje srovnat ji s právním statusem nevolníků v otrokářské společnosti:

Otrok před společností svobodných lidí za nic neodpovídá. Za veškerou škodu, způsobenou otrokem, nese před společností odpovědnost jeho majitel. A jen majitel má právo potrestat otroka tak, jak uzná za vhodné, v čemž mu nemá právo jakkoli bránit nikdo z řad společnosti svobodných lidí.

Ale to charakterizuje i zednáře, spojené disciplínou vzájemného pronikání různých lóží do sebe navzájem.

V souladu s tím, charakteristika daná Leninem Rozenfeldovi, Bronštejnovi, Apfelbaumovi, je definicí právního statutu otroka v otrokářské společnosti, avšak vyřčená ne přímo, jako v našem textu, ale oklikou. V kontextu toho, co dnes víme o té epoše, včetně tématiky 2. a 4. kongresu Kominterny, Leninem danou charakteristiku té „trojky“ je možné chápat jediným způsobem a to jako poukázání na to, že jím nazvaní „vůdci“ strany jsou ve skutečnosti loutky, nevolníci majitelů zednářstva, výkonná periferie „světového zákulisí“.

A není třeba myslet si, že tento závěr je Leninovi připsán dodatečně, a Lenin měl ve skutečnosti na mysli něco jiného: Lenin byl vzděláním právník, historii práva od dávných dob znal, a vystupujíc na 4. kongresu Kominterny v prosinci 1922, požadoval, aby členové komunistických stran vystoupili ze zednářských lóží.

Pokud se dá Leninův „Dopis sjezdu“ k hodnocení různým lidem, neznajícím zákulisní okolnosti, pak pro jedny je v charakteristikách členů ÚV důležité jedno, a pro druhé něco zcela jiného.

To, že Stalin bývá hrubý, dovoluje si nedržet se „vybraných způsobů“, bylo významné (a je i nyní) pro představitele bezstarostné inteligence v řadách strany a pro „vůdce“, kteří také vzešli z řad inteligence nebo se k ní přičuchli během profesionální revoluční činnosti. Pro ně jsou jako vůdci přijatelní inteligenti-mluvkové, stejní jako oni sami.

Ale mezi prostými lidmi, kteří se zabývají reálnými věcmi, na jejichž úspěchu závisí život (tj. stranické masy), se v té době hrubost nepovažovala za prohřešek, jako tomu bylo v kruzích rafinované inteligence. Prostí lidé na hrubost člověka neobraceli a dosud neobrací pozornost, pokud člověk disponuje kvalitami užitečnými pro společnost, nebo pokud se za vnější hrubostí skrývá dobrota. Mezi prostými lidmi je obvykle nepřijatelná ne hrubost, ale povyšování se nad druhé, zneužívání sociálního nebo mocenského postavení, což může probíhat i v rafinovaně zdvořilých formách.

Pokud by Lenin napsal, že Stalin je posměvačný a povyšuje se nad ostatní, pak by se k takovému varování postavili jinak. Ale Lenin to nenapsal, protože k takové charakteristice Stalina neměl důvod.

Pro straníky-bolševiky z prostých lidí bylo důležité to, že Stalin soustředil ve svých rukou moc, tj. nebál se vzít na sebe starost o společné dílo, že disponuje vůdcovskými kvalitami a kvalitami organizátora skutečných záležitostí. A nadávky, hrubost zdaleka ne vždy jsou vyjádřením zloby, a dokonce jestli na hrubost dojde, zase rychle odejde... kromě toho, aby člověk, zabývající se reálnými záležitostmi, sklouzl k hrubosti, je třeba ho k tomu ještě nějak vyprovokovat, a to už jsou „zásluhy“ jiných.

A nelze zapomínat na to, že pokud o stycích se Stalinem víme jen ze svědectví jeho současníků, z nichž mnozí popisovali jen to, co slyšeli z doslechu a co bylo ještě přefiltrováno budoucími antistalinisty, pak v té době reálnou zkušenost kontaktu se Stalinem měl nejen Lenin, Krupská a další „vůdci“ strany. Proto o Stalinových „způsobech“ mohly panovat i jiné názory, nesouhlasné s míněním vyjádřeným V.I.Leninem v „Dopisu sjezdu“, a které se proto nestaly kultovými v epoše po 20. sjezdu.

Během perestrojky, kdy se znova aktivizoval „boj se stalinismem“, dávali v televizi dokumentární film, natočený v místě poslední deportace Stalina v Turuchanském kraji. Pod betonovou konstrukcí „akvária“, pod níž kdysi stál před počasím chráněný dům-muzeum, bylo prázdno. Na stěnách byly nápisy – jak prokletí na adresu Stalina, tak i prosby o odpuštění za to, že po jeho odchodu na onen svět neuchránili SSSR – první bolševický stát.

Potom ukázali stařenku – obyvatelku vesnice, která pamatovala Stalina za jeho života v deportaci. Byla jí dána otázka: „A co si pamatujete?“ Když otázka zazněla, oči se jí rozjasnily a odpověděla: „Byl to dobrý člověk, léčil bylinami lidi...“

Takže k různým lidem se J.V.Stalin podle všeho choval různě – v závislosti na tom, jací to byli lidé, co měli v sobě, co dávali společnosti a co v nich viděl sám J.V.Stalin...

Ve výsledku na základě takových charakteristik, daných „vůdcům“ V.I.Leninem, a na základě osobní zkušenosti a práce se všemi vůdci, bolševici ve VKS(b) podpořili právě J.V.Stalina jako vůdce strany.

Tak se i „světové zákulisí“, i bolševici v samotném Rusku shodli na tom, že Stalinovi, Josefu Vissarionoviči Džugašvili, je možné svěřit záležitost vedení budování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, ačkoli pod socialismem „světové zákulisí“ a bolševici chápali zcela jiné, vzájemně se vylučující typy společenského uspořádání a vzájemných lidských vztahů. Ve výsledku vzájemné vloženosti společensko-politických procesů tohoto druhu se tak J.V.Stalin stal zosobněním státnosti bolševismu ve 20. století.

A to vše vede k otázce o podstatě zednářství, marxismu, bolševismu a jejich vzájemného pronikání a peripetií v historii SSSR a strany - RSDSP – VKS(b) – KSSS.

 

6. Zednářství, marxismus, bolševismus – tři „rozdíly“

6.1. Globální politika a zednářství

 

-pokračování-

 

Diskusní téma: Jidášův hřích 20. sjezdu (9)

XX.sjezd

Anna | 25.12.2015

Všimla jsem si,že poslední díly XX.sjezdu jsou málo diskutované. Kladu si otázku Proč? Myslím si, že za 1./těžko sezbavujeme pokřiveného hodnocení dějin KSSS od Chruščevovy doby a hlavně Gorbačovy ery.2./Skutečnost, jak pronikla zednářská lóže do řad komunistů, je šokující. Vyvstává otázka, zda je tomu tak i dnes a druhá, nakolik jsme schopní posuzovat Stalina nezaujatě jako je tady předloženo. Čtu Svjatoslava Rybase Stalin krev a sláva a ten naprosto bez zábran ukazuje, jak Chruščov záměrně lhal, na konkrétních faktech a co způsobilo nejen v Rusku, ale celosvětově jeho lhaní.Podobně jako Jidášův XX.sjezd, tak i Rybas je fascinující, protože je návodem pro nás, jak se nemáme nechávat splést, ale snažit se srovnávat si fakta a souvislosti. Totiž nejde jen o špinění postav komunistického hnutí, ale o chápání doby, jejich procesů a těžkosti vnitřního a mezinárodního vývoje.

Přidat nový příspěvek