7.11.2015
Vnitřní prediktor SSSR
Jidášův hřích 20. sjezdu
200602_Jidášův hřích 20. sjezdu.odt (162,8 kB)
200602_Jidášův hřích 20. sjezdu.doc (716,5 kB)
200602_Jidášův hřích 20. sjezdu.epub (242,4 kB)
200602_Jidášův hřích 20. sjezdu.mobi (261,4 kB)
200602_Jidášův hřích 20. sjezdu.pdf (700,6 kB)
1. Slepá propagandistická ulička
V únoru 2006 bylo 50. výročí 20. sjezdu KSSS (1956).
«20. sjezd KSSS se konal 14. – 25. února 1956. Probíhal v Moskvě, ve Velkém Kremelském paláci. Referát Prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“ si delegáti sjezdu vyslechli 25. února 1956 na ranním uzavřeném zasedání.
Návrh na provedení uzavřeného zasedání sjezdu s vystoupením N. S. Chruščova s projevem „O kultu osobnosti a jeho následcích“ byl Prezidiem ÚV KSSS předložen 13. února 1956. V tentýž den se konalo Plénum ÚV KSSS, které tento návrh přijalo.
Z průběhu uzavřeného zasedání sjezdu nebyl pořízen stenografický záznam. Po zakončení referátu se rozhodovalo o neotevření následné diskuse. Dle návrhu N. A. Bulganina, předsedajícího tomuto zasedání, sjezd jednohlasně přijal usnesení „O kultu osobnosti a jeho následcích“, jenž bylo vydáno, a také usnesení o rozesílání textu projevu stranickým organizacím bez jeho publikace ve sdělovacích prostředcích.
Text referátu z 1. března 1956, určený k doručení stranickým organizacím, byl rozeslán s notickou N. S. Chruščova členům a kandidátům na členy Prezidia, tajemníkům ÚV KSSS. V textu byla provedena nevelká stylistická a redakční úprava: byly přidány odkazy na práce K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina a další citované zdroje, upřesněná data přijetí jednotlivých dokumentů, přiřazené odbočky přednášejícího od dříve připraveného textu, zdůrazněná reakce delegátů na ta, či ona místa v přednášce1.
5. března 1956 Prezidium ÚV KSSS přijalo usnesení „O seznámení se s projevem s. Chruščova N. S. – O kultu osobnosti a jeho následcích – na 20. sjezdu KSSS.“ V něm se nařizovalo:
1. Uložit OV, KV a ÚV komunistických stran svazových republik seznámit s referátem s. Chruščova N. S. „O kultu osobnosti a jeho následcích“ na 20. sjezdu KSSS všechny komunisty a komsomolce, a též bezpartijní aktiv pracujících, zaměstnanců a kolchozníků.
2. Referát s. Chruščova rozeslat stranickým organizacím s poznámkou „není určeno pro tisk“ a odstranit z brožury pečeť „přísně tajné“. V souvislosti s tímto usnesením se referát přednášel na shromážděních všech stranických a komsomolských organizací.» (Poznámka, provázející publikaci na stránce http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt referátu N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ na 20. sjezdu KSSS).
Mnozí jsou přesvědčeni, že takzvaný „tajný“ (jelikož nebyl dlouhou dobu publikován ve veřejném tisku) referát „O kultu osobnosti a jeho následcích“, údajně položil základy pravdivému osvětlení epochy stalinismu. Podstata „pravdy“ takového druhu je v tom, že J. V. Stalin, údajně maniakální podezřívavý narcistický tyran, který se objevil ve vedení komunistické strany téměř navzdory vůli V. I. Lenina a stranických sjezdů, a poté po desetiletí, s cílem záchrany své osobní neomezené vlády, se zabýval cílevědomě zničením dobrých straníků a kromě toho po desetiletí organizoval několik vln masových represí, dávaje příkazy falsifikovat trestní řízení, proto, aby držel celý národ ve strachu a nedopustil ve straně zrod schopné opozice svému režimu.
Dále na základě této „pravdy“, se v závislosti na politických postojích po dobu 50 let hromadí nadstavby závěrů v jedné ze dvou variant:
• V tom je také skutečná podstata komunismu a bolševismu, kterou vyjadřoval stalinský režim extrémně jasně ve své politice během 30. let ve všech sférách společenského života. Cožpak vám to bylo málo a opět chcete komunismus?
• Všechno to tak reálně bylo, a J. V. Stalin svými skutky diskreditoval ideály komunismu v očích celého lidstva, čímž dodal kapitalismu nové síly a prodloužil kapitalistické otroctví lidstva minimálně ještě o jedno století.
Avšak během uplynulých 50-ti let ani jednu z obou variant historicko-politických vývodů na základě „pravdy“, navržené N. S. Chruščovem 20. sjezdu, společnost nepřijala, samozřejmě pokud hovoříme o statistickém množství, a nikoliv o úzkých kruzích „i(y)nteligence“ s těmi či oněmi politickými předsudky.
Společně s tímto i kategorické odmítání jakéhokoliv zneužití moci a sociálních katastrof, majících místo v období let 1923 – 1953, má ve společnosti velmi málo zastánců.
To znamená, že ve společnosti vládne nejistota ve správném pochopení minulosti, kterou také značná část obyvatelstva (převážně mezi mládeží) nezná a znát nechce.
Přitom nejistota v pochopení své historie nevyhnutelně doprovází nejistotu v cílech společenského rozvoje, cest a prostředků na jejich dosažení. Je to jeden z rozhodujících faktorů, neumožňujících jakýkoliv společenský rozvoj a předurčující společnost k degradaci.
Především tohoto výsledku dosáhla během posledních 20 let liberálně-humanistická veřejnost, vyvíjející během celého tohoto období mimořádné propagandistické úsilí na to, aby přesvědčila společnost o historickém potvrzení „pravdy“ referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu.
A ve vztahu k 50. výročí 20. sjezdu bylo podniknuto nové „titánské“ úsilí, aby bylo dosaženo tohoto cíle. Na televizním kanálu „Rossija“ byl vysílán seriál G. Panfilova, filmové zpracování románu A. I. Solženicina dle jeho vlastního scénáře, „V nejbližším kruhu2/ В круге первом“. A hned za ním opakovali seriál „Moskevská sága/ Московская сага“, sám o sobě představující filmové zpracování pomluv, zkoncentrovaných V. Aksjonovem3 do příběhů jeho děl. Ale pokud z „Moskevské ságy“ a z „V nejbližším kruhu“ za pomoci běžných prostředků filmového střihu odstranit hororové příběhy o Stalinovi osobně a NKVD obecně, pak zůstává propaganda primitivní a pro člověka nedůstojné ideje vysoce civilizovaného parazitismu, absolutního práva představovat si sebe jako „elitu“ pro mnohonásobně-přednostní užívání sociálních blah, vytvořených prací druhých lidí, pod tou záminkou, že „elita“ údajně tvoří takzvané „duchovní hodnoty“, je mozkem a svědomím národa, v důsledku čehož prý národ bez ní zhyne.
Hlavně v tom, aby nakonec přesvědčili národ o právu „elity“ na uvedení této myšlenky do života, spočíval cíl přednesení „tajného“ referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu KSSS.
Národ s takovým přístupem k organizaci společenského života nesouhlasí. A protože se nepodaří všechny emocionálně svázat, vtáhnout je do nesprávného pochopení sympatií tragédiím filmových postav, režisérsky vůbec ne špatně zachycených seriálů, podobných „V nejbližším kruhu“, potom je třeba pro racionálně uvažující lidi psát jakoby vyargumentované články, v nich nichž se rozvíjí téma: jaký že mizera byl ten Stalin, a jak nestoudné je o tom vůbec pochybovat, nemluvě už o tom, být přesvědčen o lživosti referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu a nespravedlivosti celého období, které ho v nadcházejících desetiletích následovalo.
Tak 9. února 2006 „Komsomolská pravda“ otiskla článek Inny Rudenko „Kdo má naspěch rehabilitovat Stalina/Кто торопится реабилитировать Сталина“ s podtitulkem „Dopis našeho čtenáře přivádí k vážnému zamyšlení“. V něm píše:
„Rehabilitace. Koho?
Leonid Filipovič Ocenov z Krasnojarsku, charakterizující se stručně jako „váš stálý čtenář“, nám poslal dopis, jenž se ve vší své stručnosti, domnívám se, trefuje do samé podstaty současných důležitých a, z mého pohledu, znepokojujících myšlenek: „Potřebujeme v současném Rusku „otce národů“? Zeptali jste se v „Otázce dne“ (KP, 21. 12. 2005). Plně se podepisuji pod odpovědi E. Šifrina a B. Titova.“ Leonid Filipovič tyto odpovědi necituje, doufaje očividně v to, že není možné si je zapamatovat. Ach, ta naše paměť, ukazuje se být selektivní…
B. Titov, předseda „Dělovoj Rasiji/Деловой России“ odpověděl takto: „Otec národů“, podobný Stalinovi, je velké zlo“.
Satirik E. Šifrin ještě vzkřikl: «Jakýpak „otec národů“?! Jen samotný fakt mého narození v magadanské osadě Susuman objasňuje příčinu mé nenávisti k této postavě! Ale upřednostnil bych se vůbec nenarodit, kdyby miliony Stalinem zahubených duší byly naživu!»
„Velmi správně“ – domnívá se náš čtenář. A co je důležitější: – „A velmi zavčasu! Zdá se mi, že „Stalinův problém“ se již dlouho v našem tisku zamlčuje. A někteří nosí na svá setkání portrét tohoto netvora, který zabil tolik lidí. Mezi nimi i mého otce, zastřeleného roku 1938, kdy mi bylo osm měsíců. Otec byl, pochopitelně, rehabilitován. A my jsme s mámou dostali kompenzaci: dva platy od jeho posledního zaměstnavatele, jak je stanoveno zákonem. To bylo … 180 rublů. Dnes přidávají k penzi 100 – 200 rublů. A to je vše! A toto je kompenzace za zničený otcův život, za mámin a můj strach a trápení? To je výsměch! Zákon o rehabilitaci a kompenzaci je jednoznačně slabý. A k tomu se ještě nikdo neomluvil!4 Ale pohlednice/pozdravy před volbami, ty posílají každému druhému… Ostuda. Vždyť Němci se nám též omluvili za to, co napáchali ve válce. Nestyděli se.“5
A nyní vyndávám ze svého loňského archivu jeden dokument. Též je o rehabilitaci a kompenzaci. Ale už ne oběti; jejich kata. „Dílo naší cti je rehabilitovat čest J. V. Stalina, vztyčit na piedestal památku jako symbol nezničitelnosti Ruska. Vrátit jméno J. V. Stalina do názvů ulic a náměstí našich měst, obnovit památníky“. Nejneuvěřitelnější na tomto dokumentu je, že právě tento dokument byl publikovanou (!) výzvou k úřadu poslanců Orlovské městské rady! Před několika lety ta samá městská rada vyhlásila Dnem památky obětí politických represí 11. září. V tento den roku 1941 bylo zastřeleno, na Stalinův přímý rozkaz!, 157 politických vězňů Orlovského centra. Mezi nimi muž Mariny Cvetajevové Sergej Efron6, Olga Okudžava (básníkova teta), Olga Kameněva, jejíž celá vina byla v tom, že byla ženou L. Kameněva7… Ten den je zapomenut.
« A proč bysme měli slavit Den památky trockistů a antisovětčiků?“8,– řekli v městské radě novinám „Izvestija“.
Takováto proměna… Bystrý je náš čtenář Ocenov ohledně aktuálnosti rozhovoru o tyranovi.
A nyní současné novinky: památník Stalinovi postavili v Severní Osetii. Skutečně se souhlasem a iniciativou místní moci. A v Karélii vyrostly monumenty J. Andropovu, předsedovi KGB, jenž má na svědomí věznění disidentů. Když ne vězení, tak strádání a trápení čestných lidí, v čele s našim svědomím9, spisovatelem Alexandrem Solženicinem. 8. listopadu, na Den smíření a přátelství, se vrátila na Petrovku 38 i busta Felixe Dzeržinského, i když ho začátkem 90. let odstranili10 sami milicionáři.
To je to, s čím se smiřujeme a kdo s tím souhlasí?! Není to plivnutí do tváře Ocenovovi a takovým, jako on? Ale také těm, kdo lezl na barikády v roce 1991?
Byl dán signál?
Všechny ty monumenty nejsou jen památník. Je to nějaký znak. Symbol. A pro mnohé i signál: je možné navracet do naší současnosti to nejhorší z naší minulosti. A nyní vycházejí skripta pro univerzity (vydavatelství „Vlados/ Владос“), kde se represe 37. roku neodsuzují, ale ospravedlňují. Ony, represe, údajně „zbavovali společnost od třídních nepřátel“. Ale o zničení 40% důstojnického sboru Rudé armády ze Stalinova rozkazu, jenž se stal jednou z příčin strašných porážek na začátku války11, se říká toto: „Stalin svými represemi neoslaboval, ale, naopak, posiloval Rudou armádu. » (uvádí se v publikaci na Internetu: http://www.kp.ru/daily/23656/49780/ )
Obecně ano - co zaseješ, to sklidíš. Tuzemské sdělovací prostředky jsou v podmínkách po desetiletí probíhající společensko-politické krize, pracujíce na jejím prohloubení, zapleteny do své propagandy liberalismu a abstraktního humanismu, v jehož důsledku 13. února 2006 ve vydavatelském komplexu na ulici „Pravdy“, v prostorách, kde se nacházela redakce „Komsomolské pravdy“, vzplanul z neznámé příčiny požár. Budova vyhořela a byla při hašení požáru zalita tak, že namísto rekonstrukce bude stržena. Pisálci vyvázli se zdravou kůží12, radujíce se, že symbol neshořel, ale přemýšlet o tom, proč je stihla taková mystická odplata, stejně jako dosud nechtějí.
V tentýž den, 13. února, přejal štafetu znepokojení z absence vytouženého závěru 20. sjezdu poslední „vůdce“ ÚV KSSS, pod jehož formálním vedením se rozpadla státnost a kultura SSSR.
« Ex-prezident SSSR Michail Gorbačov je znepokojen tím, že se v současném Rusku zčásti obnovuje Stalinův kult.
„Co vzniklo v 30. letech, udržuje se i dnes. Vidíme Stalinovy portréty, pozorujeme určitou renesanci tohoto jevu ve sdělovacích prostředcích, v divadlech, probíhá pokus zachovat stalinismus, to je velmi vážné“, řekl Gorbačov v pondělí13 na tiskové konferenci v Moskvě, komentujíce význam 20. sjezdu KSSS, na kterém byl odhalen kult Stalinovy osobnosti.
Gorbačov provedl paralelu mezi 20. sjezdem a perestrojkou poloviny 80. let, poukázav, že obě události se v ruské společnosti hodnotí nejednoznačně, sděluje Interfax. „Jedni mají za to, že tento (20.) sjezd začal osvobozením od stalinismu jako totalitního základu společnosti, druzí nazývají tento sjezd sjezdem zrádců. Mezi perestrojkou a 20. sjezdem je určité organické spojení, a proto, pravděpodobně, někteří též považují perestrojku za akt zrady“, řekl Gorbačov14.
„Význam 20. sjezdu není jen v tom, že byl Stalin podroben kritice, řeč byla o vážném přezkoumání principů řízení státu, procesů, které se týkaly základů celého našeho života, včetně problémů demokracie15“, domnívá se bývalý lídr. » (http://www.newsru.com/russia/13feb2006/gorby_print.html)
Noviny „Izvestija“ 13. února 2006 v článku «Nikita Chruščov: „bez Stalina by možná nebyla ani válka“»16 věnovaly pozornost tématu 20. sjezdu a jeho historické roli. A v něm se objevuje řečnická otázka „Kde lze přečíst Chruščovův referát?“, a odpovídá se na ni:
«Po projevu prvního tajemníka se v sále namísto povinného bouřlivého potlesku rozhostilo hrobové ticho. Diskuse se neotvírala. Usnesení sjezdu se podle správy skládalo z jedné věty: „Vyslechnul si… schvaluje… realizovat opatření, zabezpečující úplné překonání“. Přijato jednohlasně, stejně jako návrh „nepublikovat v současnosti“. „Současnost“ trvala 33 let, během nichž se text referátu neobjevil ani v tisku. Poprvé (a naposledy!) roku 1989 v žurnálu „Izvestija ÚV KSSS“ v části „Ze stranických archivů“. Ten, kdo touží po četbě referátu, si ho může přečíst, pokud se mu to podaří, tedy s obtížemi17»
1 Ale jak to bylo možné provést, pokud, jak bylo řečeno, nebyl z uzavřeného zasedání pořízen stenografický záznam?
2 Mimochodem, povšimněme si určitých zvláštností. Ve filmovém zpracování byla obnovena výchozí autorská verze příčin neštěstí hlavního hrdiny románu: jsa nositelem tajemství, telefonuje z moskevského pouličního telefonního automatu na velvyslanectví USA a činí pokus vydat státní tajemství: oznamuje Američanům budoucí předání materiálů atomového projektu představiteli sovětské rozvědky v New Yorku. Ale jeho společník na velvyslanectví se chová jako vzorový americký idiot nebo opravdový agent MSB(ministerstvo státní bezpečnosti SSSR), nasazený na velvyslanectví USA, protože odmítá pochopit zprávu, zabíjí hlavního hrdinu a všemožně natahuje čas, dávaje tím možnost MSB zaznamenat rozhovor proto, aby bylo více možností najít volajícího.
U těch, kteří v těch letech věděli o plánu USA „Drop shot“ začít jadernou válku proti SSSR, hlavní hrdina filmu, pracující na udržování jaderného monopolu USA a rozpadu SSSR v jaderné válce, soucit nevyvolává. Je jedním z mnohých humanistů-abstrakcionistů, kteří systematicky tvoří zlo „z nejlepších pohnutek“. A problém jejich neutralizace je vždy aktuální. Proto nemohou vzbuzovat úctu ani autor románu, ani autor scénáře A. I. SoLŽEnicyn (příjmení hovoří samo za sebe – nikdy bez lži), ani režisér, určitým způsobem pomlouvající dobu.
3 Jeho matka, spisovatelka Jevgenije Semjonovna Ginsburg (1904 – 1977), v roce 1937, jsa ženou významného stranického pracovníka, byla pronásledována a prošla GULAGem. Je možné pochopit, že tragický osud rodičů otiskl určité znamení do chápání světa V. Aksjonova a jeho tvorbu. Ale tímto způsobené komplexy, projevující se v textech a filmovém zpracování „Moskevské ságy“ mnozí přijímají jako skutečnou pravdu o tomto období, nepřemýšlejíce nad tím, v čem se tato jakoby pravda od pravdy odlišuje.
4 Absurdní žádost: Ale kdo konkrétně se musí omluvit? – vyměnily se generace lidí, změnila se vládní ideologie, změnily se „vývěsní štíty“ a zakládající dokumenty činných vládních institucí. Kdo se má omlouvat za to, co nezpůsobil?
5 Ještě další nesmysl: Němci jsou jiný národ žijící ve svém státě. Zde převážná většina účastníků událostí období 1917 – 1953 byla narozena a vyrostla na území bývalého SSSR a všechny tragédie proběhly v rámci jednoho státu, všichni jsou částí jedné kultury.
6 Zde mimochodem poznamenáváme, že jsa za hranicí v emigraci, byl naverbován OGPU (Sjednocení státní politické správy) se všemi z toho plynoucími následky především pro jeho blízké okolí, a ihned potom pro něj samotného.
7 Jeden z „vůdců“ Říjnové revoluce. Skutečné příjmení Rozenfeld.
8 A skutečně: Proč?
9 Obecně musí mít každý člověk své svědomí, a jen otrok bez svědomí může stavět do role „svědomí“ tu či onu osobnost.
10 Neměli by jim tam postavit „sochu“ A. A. Sobčaka?
11 Tento mýtus je jedním z mnoha následků 20. sjezdu.
Pravdou je, že ne všechny účastníky protinárodního vojenského spiknutí v roce 1937 zničili. Ty, co neodhalili a ne neutralizovali, pokračovali na opakování scénáře let 1914 – 1917: porážka ve válce je důvod pro svržení historicky existujících režimu. Přičemž spiknutí bylo jen v deklaracích antistalinské, a v podstatě protinárodní, poněvadž za přípravu vojenské katastrofy generalitou, včetně „maršála Vítězství“ G. K. Žukova (náčelníka generálního štábu v předválečném půlroce) zaplatili svými životy a zničenými osudy desítky milionů prostých lidí, vojáci v armádě a občané státu jak na okupovaných územích, tak v ostatních regionech státu. Například viz A. B. Martirosjan „Spiknutí maršálů. Britská rozvědka proti SSSR/А.Б.Мартиросян “Заговор маршалов. Британская разведка против СССР” (Москва, «Вече», 2003 г.); J. I. Muchin „Vražda Stalina a Beriji“/Ю.И.Мухин “Убийство Сталина и Берия” (Москва, «Крымский мост-9Д», «Форум», 2002 г.); V. Suvorov (V. B. Rezun) „Očištění. Proč Stalin setnul hlavu své armádě./ В.Суворов (В.Б.Резун) “Очищение. Зачем Сталин обезглавил свою армию” (Москва, «АСТ», 1998 г.).
12 Během požáru zahynula bufetářka.
13 13. února 2006
14 Mají za to, fakticky i z toho důvodu, že M. S. Gorbačov nesložil veřejně účty k tomu, jak pod jeho vedením strany a státu byla v SSSR realizována Doktrína Výboru národní bezpečnosti USA 20/1 z 18. srpna 1948. „Naše cíle ve vztahu k Rusku“, která přímo předpokládala likvidaci socialismu, jako společenského způsobu života, diskreditaci a likvidaci Sovětské moci, rozčlenění SSSR jako jediného státu, vytvoření podmínek, za kterých to, co zůstane ze SSSR a Ruska, především, bude v ekonomické a politické závislosti na Západu, nemaje při tom vojenskou moc, dovolující se vzepřít diktátu. Přitom se předpokládalo realizovat celý tento program silami obyvatelstva samotného SSSR ne ponižujícím způsobem a nenakládajíce na USA odpovědnost za rozhodnutí a následky.
V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti jsou rozsáhlé citace z Direktivy Výboru národní bezpečnosti USA 20/1 z 18. srpna 1948. „Naše cíle ve vztahu Ruska“ jsou obsažené v textu práce VP SSSR „Voda mrtvá“ a prezentované v Příloze k práci VP SSSR „Potřebujeme jinou školu“. Tyto a jiné práce VP SSSR jsou publikovány na internetu na stránkách www.mera.com.ru, www.vodaspb.ru a www.globalmatrix.ru, a také jsou začleňovány do struktury Informační báze VP SSSR, rozšiřované na datových nosičích.
15M. S. Gorbačov nemohl nečíst, pokud ne všechny stenogramy 20. sjezdu, jakoby „tajného“ referátu N. S. Chruščova. Proto se v této větě projevuje buď idiotismus M. S. Gorbačova, nebo jeho pokrytectví, poněvadž vše to, o čem „Gorbi“ v této větě mluví, na 20. sjezdu provedeno nebylo.
16Tím, co řekl N.S. Chruščov, se podřekl o tom, že spiknutí bylo a bylo potlačeno na konci 30. let. Ale spiknutí bylo rozvětvené a mnohoplánové. Když ztratil v polovině 30. let trockismus v SSSR autoritu ve společnosti, potom pro likvidaci bolševismu v SSSR v čele se Stalinem vládcové trockismu potřebovali: vnější sílu – tou se stalo Německo; a vnitřní sabotáž a záškodnictví číhajících organizovaných trockistů, ostatních protivníků bolševismu a ideově-psychologicky nepevných a apolitických lidí, musel oslabit stalinský režim zevnitř a oddělit zdroje společnosti od úkolů stavby socialismu a komunismu pro řešení úkolů obrany této stavby. Agrese z vnějšku a vnitřní sabotáž a záškodnictví museli podle pravidel trockismu vést k vytvoření revoluční situace a pádu bolševického režimu.
17Autoři článku v tomto tvrzení lžou. Časopis „Zprávy UV KSSS/ Известия ЦК КПСС“ je opravdu většině čtenářů nedostupný, ale uživatelů internetu je v Rusku více, než je jejich náklad. Tedy pokud by redakce skutečně chtěla, aby se lidé seznámili s referátem N. S. Chruščova 20. sjezdu a udělali si na něj svůj názor, uvedla by odkazy na internetové stránky, na kterých je proslulý referát „O kultu osobnosti a jeho následcích“ zveřejněn. Nicméně oni to neudělali, poněvadž odkazy na 20. sjezd jsou pro jejich redakci jen důvod k tomu, aby, plníce protinárodní objednávku, pokračovali ve lhaní o Stalinovi a o tom období, a ještě lhali tím nejhloupějším způsobem. Na internetu je celý text referátu N. S. Chruščova s odkazy na vydání v „Izvjestija ÚV KSSS“ (č. 3/1989) možné najít na stránce: http://lib.ru/MEMUARY/HRUSHEW/kult.txt (odkaz ke dni 18. 2. 2006). Jakoby tajný referát je citován v tomto vydání.
Informační báze KSB