Z knihy "Slovanské dobytí světa" A. T. Fomenka a G. V. Nosovského
5. Jedni bojovali a vítězili v poli, a druzí psali historii a vítězili na papíře.
Orbini začíná svou knihu s hlubokou a, jak nyní chápeme, naprosto správnou myšlenkou. Hovoře moderním jazykem, zní takto: SLOVANÉ BOJOVALI A VÍTĚZILI V BITVÁCH, ALE NEPSALI HISTORII. JINÉ NÁRODY, NEHLEDĚ NA PORÁŽKY, JIMI UTRPĚNÉ V POLI, ÚSPĚŠNĚ VYTVÁŘELI ZDÁNÍ SVÝCH VÍTĚZSTVÍ NA STRÁNKÁCH LETOPISŮ. Pro doplnění uvedeme odpovídající úryvek z ruského překladu knihy Maura Orbiniho z roku 1722. Připomínáme, že kniha byla poprvé publikována v italštině v roce 1601.
Orbini píše: "Nikakože udivitěl'no jest', čto slava naroda Slavjanskogo, nyně ně tak jasna, kak onoj dovlelo razslavitisja po Vselenněj. Ježeli by sej narod, tak dostatočen byl ljudmi učenymi i knižnymi, kak byl dovolen vojennymi i prevoschoditěl'nymi oružijem; tob ni jedin drugoj narod vo Vselenněj, byl v primer imeni Slavjanskomu. A čto protčije narody, kotorye zelo byli nižše jego, nyně velmi sebja proslavljajut, to ně radi čego inogo, tokmo črez byvšich v ich narodě ljuděj učenych." [617], str. 1.
Ve skutečnosti při čtení letopisů a kronik, se nevědomky ocitáme pod vlivem národně-subjektivního pohledu jejich autorů. Každý letopisec se přirozeně pokoušel představit svůj národ v nejlepším světle a bitvy, kde vítězili jehou soukmenovci, byť třeba nevýznamné, popisoval se zvláštním důrazem. Jiné boje, mnohem důležitější nebo rozhodující, ale ve kterých jeho národ prohrál, letopisec popisoval skoupě nebo o nich dokonce "skromně pomlčel".
To je pochopitelné. Ale možná ne všichni si uvědomují, že je třeba to mít na stále paměti při čtení jakýchkoliv letopisů a kronik.
Orbini si dále všímá, že přítomnost ve státě historické školy, jejíž práce se dochovaly do naší doby, a vojenská vítězství toho státu v minulosti - jsou jako pravidlo, věci málo spojené jedna s druhou. Bývalo to tak, že státy nejschopnější na poli boje nevytvářeli svou pyšnou historii. A naopak, země po vojenské stránce slabé tento nedostatek kompenzovaly napsáním letopisů, velmi zveličujících jejich vojenskou moc a historický význam. Nemohli zvítězit v poli - pokoušeli se vítězit na papíře. Zvláště rozšířeno to bylo ve středověku, kdy byla gramotnost vzácná. A zdaleka ne všude existovaly historické školy (proudy).
Myšlenka Orbiniho spočívá v tom, že ve slovanských zemích v minulosti nebyla vlastní silná historická škola. Nebo, jak dnes chápeme, možná byla, ale její práce se do naší doby - a mimochodem, ani do doby Orbiniho, - nedochovaly, z těch či oněch důvodů. Velmi mnoho bylo zničeno v epochu Reformace 16.-17. století. Jako protiváha zničeným dokumentům byly vytvořeny nové, ve značném stupni falešné. V epochu Reformace v Západní evropě, a v prvé řadě, v Itálii, vznikly nové reformátorské historické školy. Které se bouřlivě vrhly na napsání "správné", to jest výhodné reformátorům, verze historie. A dnes se učíme antickou a středověkou historii v značné míře, opíraje se právě na úhel pohledu západoevropských reformátorských škol 16-17 století. Které se časem slily v jednu celosvětovou školu, která nyní vládne.
Právě těmito okolnostmi, podle našeho názoru, se vysvětluje falešná představa vzniklá v 16-17. století, že právě italský Řím vládl na celým "antickým" světem. Ve skutečnosti, mnohasetletá celosvětová vláda italského Říma existuje jen na papíře. Ve vyobrazením historiků-skaligerovců papírové "železné legie" italského Říma drtivě poráží taky papírové "barbary" - Germány, Slovany a další. Ve skutečnosti, jak je nám nyní jasné, vše bylo úplně jinak. Reálná vojenská vítězství skutečného starého Říma - Rusi-Ordy, - byla připsána na papíře "antické" Itálii.
Na fotografii 7 a 8 uvádíme velmi objevné vyobrazení, umístěno na znamenitém sloupu Trajána v italském Římě. Jsou tam vyobrazeny vojenské situace, vojska jdou do boje. A nad nimi je umístěno oddělené místo, kde v jednotě sedí dva letopisci. Nedívají se do stran, ale upřeně hledí do svitků, které jsou před nimi rozloženy, a usilovně přemýšlejí, jak napsat "správnou" historii událostí. Jejich usilovná snaha je zvýrazněna tím, že si oba češou rukou zátylek, ve snaze přijít na to, jak vymyslet historii co možná nejlépe. Zde je velmi otevřeně ukázáno, jak se rodí "správná" historie. Mimochodem, tento výjev je umístěn velmi vysoko na sloupu a normálně (ze země) nejde vůbec vidět. Tato fotografie byla získána díky tomu, že v 19. století bylo okolo Trajánova sloupu vyzdvihnuto lešení za účelem prozkoumat celý povrch sloupu až k samotnému vrcholku. Jak nyní chápeme, sloup Trajána v Římě byl sestrojen ne v době Trajána, jak věří historikové, ale v 17. století, už po vítězství Reformace. A pravděpodobně, byl postaven v určité míře na počest tohoto vítězství. U uvedeného výjevu je zřejmé, že tvůrci falešné historie velmi dobře chápali, co tvoří. A dokonce otevřeně své usilí vyobrazili na sloupu Trajána. Přičemž, rozumně umístili "kacířský" výjev tam, kde je ho nemožné za normálních okolností spatřit.
Informační báze KSB