12.10.2017

předchozí část

...Panování politické ekonomie marxismu vylučovalo možnost potírat záměrnou sabotáž a vyloučit sabotáž z nevědomosti. Toto je třeba hlouběji vysvětlit.

H.Ford byl de iure soukromým vlastníkem, ale de facto vnímal svoje podniky jako majetek společnosti. Proto když uzavíral kupní/prodejní smlouvy a plánovitě snižoval ceny na produkci, vycházeje z cíle služby společnosti, objektivně pracoval pro princip vyšší rentability národního hospodářství USA. Nebylo mu nic do toho, jak se jím přiznávaný status vlastnictví vztahuje s koupí/prodejem na základě práva soukromého vlastnictví u podniků, které vedl. K politické ekonomii jako prostředku organizace vědomé společenské činnosti na základě jediného způsobu chápání světa se stavěl lhostejně, protože neviděl a neuvědomoval si takovou její roli a tehdejší politické ekonomy považoval za darmojedy a parazity, ve své podstatě oprávněně.

V SSSR byla jiná situace. Podniky de iure ve společenském vlastnictví byrokraté vnímali jako svoje soukromé vlastnictví v mezích, kam dosahovaly jejich služební pravomoce. A politická ekonomie marxismu nedávala smysluplnou odpověď na otázku:

Co probíhá, když jeden podnik, patřící Sovětskému státu, převede ze svého účtu na účet druhého podniku, patřícího také Sovětskému státu, nějakou peněžní sumu jako úhradu dodávek z druhého podniku?

Na rozdíl od H.Forda, J.V.Stalin, jsa vůdcem vládnoucí strany a hlavou státu, se o té problematice a jejích důsledcích zamýšlel, protože chápal roli sociologických a konkrétně politicko-ekonomických teorií v roli prostředku organizace vědomé činnosti množství lidí na základě jediného chápání světa. O problematice zamlženosti politické ekonomie marxismu v chápání otázek podobného druhu píše J.V.Stalin následující:

«Z toho tedy vyplývá, že v oblasti oběhu zahraničního obchodu výrobní prostředky, vyráběné našimi podniky, podržují vlastnosti zboží jak co do podstaty, tak i formálně, kdežto v oblasti ekonomického oběhu uvnitř země ztrácejí výrobní prostředky vlastnosti zboží, přestávají být zbožím, dostávají se mimo rámec sféry působnosti zákona hodnoty a podržují pouze vnější slupku zboží (kalkulace a j).

Jak vysvětlit tuto zvláštnost?

(…)

Přistupujeme-li k věci z hlediska formálního, z hlediska procesů, jež se odehrávají na povrchu jevů, mohli bychom dojít k nesprávnému závěru, jako by si kategorie kapitalismu podržovaly v naši ekonomice platnost. Přistupujeme-li však k věci s marxistickým rozborem, který přísně rozlišuje mezi obsahem ekonomického procesu a jeho formou, mezi vnitřními procesy vývoje a povrchními jevy, pak můžeme dojít k jedině správnému závěru, že ze starých kategorií kapitalismu se u nás zachovala hlavně forma, vnější tvářnost, že se však v podstatě tyto kategorie u nás zásadně změnily podle potřeb rozvoje socialistického národního hospodářství. (zvýrazněno námi)» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Odpověď s. Alexandru Iljiči Notkinovi“, „K bodu třetímu“)

Pokud člověk není v zajetí kultu marxismu, pak může udělat jediný správný závěr a to ten, že:

Politická ekonomie marxismu nazývá mnoho věcí a jevů jmény, které jim neodpovídají, v důsledku čehož vzniká v marxistickém popisu nesoulad mezi formou a obsahem.

Dosažení souladu formy a obsahu je v situacích podobného druhu subjektivní záležitostí:

• u H.Forda a J.V.Stalina: ve prospěch společenského vlastnictví de facto, plánového principu ve státním měřítku, principu vyšší rentability hospodářství celkově na základě efektivního řízení podniků a cen v souladu s reálnými současnými i perspektivními potřebami pracujících lidí;
• u sovětského byrokrata, marxisty: ve svůj prospěch ke škodě společnosti, ke škodě ideálům a dílu komunizmu, a přitom z hlediska marxismu nelze nic vytknout: vše je ospravedlněno cílem komunismu, vyjádřeným v marxistických formách, a právo na ten či onen výklad se určuje postavením v hierarchii byrokratů.

Pro zavedení jednoty formy a obsahu¹ při jejich nesouhlasu podobného druhu (pramenícího hlavně z Já-centrického vnímání světa) byla třeba alternativně-objemnější sociologická teorie, ve které by se věci a jevy nazývaly pravými jmény, čímž by byla zajištěna jednoznačnost jejich chápání (a tím i chápání života) různými lidmi.

Kdyby byla rozvinuta teorie, disponující takovými kvalitami, pak by si ji nevědomí byrokraté osvojovali a tím by měnili organizaci své psychiky (typ psychiky) a získávali by soulad mezi svými představami o reálném životě a reálným životem, v důsledku čehož by přestali být byrokraty a stali by se lidmi gramotnými v otázkách řízení, bolševiky-podnikateli; a drtivé většině lidí by taková teorie umožnila usvědčit jedince se zlými úmysly, kteří sledují své kořistné cíle nebo cíl likvidace výdobytků socialistického budování a obnovení davo-“elitarismu“ v jakékoli podobě. V důsledku souhrnu těchto i dalších neřešených problémů měl v daných podmínkách J.V.Stalin pravdu, když omezil sféru zbožně-peněžní výměny (obchodu ve sféře výroby) vzájemnými vztahy státního sektoru ekonomiky a družstevního/kolchozního sektoru na základě cen stanovovaných státem.

Ale i v těchto podmínkách nic kromě byrokratizace řízení nepřekáželo tomu, zvyšovat rentabilitu družstevních a kolchozních podniků ve vztahu k úrovni, dosažitelné na základě plánovaných cen za výkup zboží státem. To se týká i zvýšení rentability podniků státního sektoru ve vztahu k úrovni, určené v plánech.

S tím je spojena i otázka, proč J.V.Stalin píše, že růst prosperity národa se musí zajišťovat dvěma cestami:

• jak cestou zvyšování mzdy,
• tak i cestou dalšího systematického snižování cen na zboží každodenní spotřeby.

Odpověď na tuto otázku vyjadřuje tu okolnost, že v socialistické ekonomice se musí sečítat princip zvyšování rentability hospodářství celkově, který se projevuje v systematickém snižování cen podle míry růstu produktivity společenské práce a spektra produkce a uspokojování potřeb lidí různou produkcí (včetně služeb); a princip dosažení nejvyššího stupně rentability podniků, v důsledku čehož se snižování nákladů na výrobu jedné jednotky produkce musí projevovat nejen zvyšováním norem produkce, ale i růstem nominálních peněžních příjmů podniku, což dovoluje zvyšovat mzdové fondy a zavádět prémie pracovníkům pro stimulaci svědomité práce, kromě stimulace ve formě celostátního snižování cen.

To, že v post-stalinské době byla tato strategie zdeformována a překroucena, vůbec nevypovídá o tom, že se J.V.Stalin mýlil ve svých představách o vzájemných vazbách plánového principu celostátního měřítka a principu rentability jak konkrétních podniků, tak i národního hospodářství celkově. Otázku zbožní výroby při socialismu, a také otázku fungování trhu, J.V.Stalin vysvětluje takto:

«Zbožní výrobu nelze považovat za něco, co stojí samo o sobě, co je nezávislé na okolních ekonomických podmínkách; Zbožní výroba je starší než kapitalistická výroba. Existovala za otrokářského řádu a sloužila mu, a nevedla ke kapitalismu. Existovala za feudalismu a sloužila mu, avšak přes to, že připravila některé podmínky pro kapitalistickou výrobu, nevedla ke kapitalismu. Ptáme se, proč by zbožní výroba nemohla po jisté období sloužit rovněž naší socialistické společnosti, aniž by vedla ke kapitalismu, máme-li na zřeteli, že zbožní výroba u nás nemá tak neomezené a všeobsáhlé rozšíření jako za kapitalistických podmínek, že jsou ji u nás dány pevné meze díky takovým rozhodujícím ekonomickým podmínkám, jako je společenské vlastnictví výrobních prostředků, likvidace systému námezdní práce, likvidace systému vykořisťování?

(…)

Přirozeně, když se místo dvou základních výrobních sektorů, státního a kolchozního, objeví jeden vše zahrnující výrobní sektor s právem disponovat veškerými spotřebními výrobky země, tu oběh zboží se svým »peněžním hospodářstvím« zanikne jako nepotřebný prvek národního hospodářství. Dokud tomu však tak není, dokud zůstávají dva základní výrobní sektory, musí zbožní výroba a oběh zboží trvat jako nutný a velmi užitečný prvek v soustavě našeho národního hospodářství. Jak dojde k vytvoření jediného sjednoceného sektoru, zda prostě tak, že státní sektor pohltí sektor kolchozní, což je málo pravděpodobné (neboť by to bylo chápáno jako vyvlastnění kolchozů) nebo organizováním jednotného všelidového hospodářského orgánu (se zastoupením státního průmyslu i kolchozů) s právem nejprve vést evidenci veškerých spotřebních výrobků země a s postupem času - rovněž rozdělovat výrobky na podkladě, řekněme, výměny výrobků - to je otázka zvláštní, kterou - je třeba zvlášť posoudit.

Naše zbožní výroba není tedy obyčejnou zbožní výrobou, nýbrž zbožní výrobou zvláštního druhu, zbožní výrobou bez kapitalistů, která má co činit v podstatě se zbožím sjednocených socialistických výrobců (stát, kolchozy, družstva), jejíž sféra působnosti je omezena na předměty osobní spotřeby; zbožní výrobou, jež se zřejmě nikterak nemůže rozvinout v kapitalistickou výrobu a jíž je souzeno sloužit společně s jejím »peněžním hospodářstvím« rozvoji a upevňování socialistické výroby.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 2. „Otázka zbožní výroby za socialismu“)

«Tam, kde je zboží a zbožní výroba, nemůže neexistovat ani zákon hodnoty.

Sféra působnosti zákona hodnoty se u nás vztahuje především na oběh zboží, na směnu zboží koupí a prodejem, zejména na směnu zboží osobní spotřeby. Zde, v této oblasti, podržuje si zákon hodnoty ovšem v jistých mezích úlohu regulátora.

Avšak působení zákona hodnoty, není omezeno na sféru oběhu zboží. Vztahuje se i na výrobu. Pravda, zákon hodnoty nemá regulující význam v naši socialistické výrobě, přesto však působí na výrobu, a k tomu nelze nepřihlížet při řízení výroby. Jde o to, že spotřební výrobky, nutné na krytí vynaložené pracovní síly ve výrobním procesu, se u nás vyrábějí a realizují jako zboží, podléhající působnosti zákona hodnoty. Právě zde se objevuje působení zákona hodnoty na výrobu. V souvislosti s tím mají v našich podnicích aktuální význam takové otázky, jako otázka chozrasčotu a rentability, otázka vlastních nákladů, otázka cen atd. Proto se naše podniky nemohou obejít a nesmějí obejit bez přihlížení k zákonu hodnoty.

Je to dobré? Není to špatné. Za našich nynějších podmínek to skutečně není špatné, neboť tato okolnost vychovává naše hospodářské pracovníky v duchu racionálního vedení výroby a ukázňuje je. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky počítat výrobní veličiny, počítat je přesně a právě tak přesně přihlížet k reálným věcem ve výrobě a nezabývat se tlacháním o »orientačních údajích«, vzatých ze vzduchu. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky hledat, nalézat a využívat skryté reservy, které jsou utajeny ve výrobě, a ne po nich šlapat. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky soustavně zlepšovat výrobní metody, snižovat vlastní náklady výroby, uplatňovat chozrasčot a dosahovat rentability, podniků. To je dobrá praktická škola, která urychluje růst našich hospodářských kádrů a dělá z nich skutečné vedoucí socialistické výroby v nynější etapě vývoje.

Neštěstí není v tom, že zákon hodnoty u nás působí na výrobu. Neštěstí je v tom, že naši hospodářští pracovníci a plánovači, až na nemnoho výjimek, špatně znají účinky zákona hodnoty, nestudují je a neumějí s nimi počítat ve svých rozpočtech. Tím se vlastně také vysvětluje onen zmatek, který u nás stále leště panuje v otázce cenové politiky (zdůrazněno námi: oprávněné hodnocení ekonomické gramotnosti pokolení ředitelů podniků a ekonomů, vzdělaných na politické ekonomii marxismu). Uvedu jeden z četných příkladů. Před jistou dobou bylo rozhodnuto udělat v zájmu bavlnářství pořádek v poměru cen bavlny a obilí, přesněji stanovit ceny obilí, prodávaného pěstitelům-bavlny, a zvýšit ceny bavlny, dodávané státu. V souvislosti s tím předložili naši hospodářští pracovníci a plánovači návrh, který členy Ústředního výboru nemohl neudivit, neboť podle tohoto návrhu byla navržena cena tuny obilí téměř stejná jako cena tuny bavlny, při čemž se cena tuny obilí rovnala ceně tuny chleba. Na připomínky členů Ústředního výboru, že cena tuny chleba musí být vyšší než cena tuny obilí vzhledem k dalším výdajům na mletí a pečení, že bavlna vůbec stojí mnohem více než obilí, o čemž rovněž svědčí světové ceny bavlny a obilí, nemohli autoři návrhu říci nic kloudného. Proto byl Ústřední výbor nucen chopit se věci sám, snížit ceny obilí a zvýšit ceny bavlny. Co by se stalo, kdyby návrh těchto soudruhů nabyl zákonné platnosti? Přivedli bychom pěstitele bavlny na mizinu a zůstali bychom bez bavlny.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 3. „Otázka charakteru ekonomických zákonů za socialismu“)

Tyto fragmenty ukazují: J.V.Stalin chápal, že před činností zákona hodnoty se při budování socialismu nedá nikam utéct. Avšak nevědomost řídících kádrů a ekonomů brání dosažení nejvyšší efektivity plánované socialistické ekonomiky SSSR, včetně zahrnutí mechanismů tržní samoregulace objektivně přítomných nadplánových kapacit. Bez překonání této nevědomosti (což je nemožné při omezeních vyjadřujících Já-centrizmus ekonomických teorií – jak marxistických, tak i kapitalistických) je úkol splynutí společensky užitečného demograficky podmíněného plánu a tržního mechanizmu neřešitelný.

Ale to ještě není všechno. Pokud by se podařilo realizovat debyrokratizaci, usvědčit nečestné byrokraty a vzdělat upřímné nevědomé byrokraty, na základě teorie alternativní marxismu, tržní mechanismus by mohl být podřízen prostředky daňově-dotačního mechanismu plánovému principu a základnímu ekonomickému zákonu socialismu, a zahrnut do ekonomiky socialismu. Avšak tržní mechanismus jako regulátor neuspokojoval J.V.Stalina, protože negarantoval převahu v kvalitě řízení ekonomiky nad kapitalismem, který se už pokoušel zavádět do své ekonomiky plánový princip celostátního měřítka v součtu s tržní samoregulací. Proto J.V.Stalin, když vysvětloval otázku o zákonu hodnoty za socialismu, staví ještě jeden úkol – významnější, než součet plánu a tržního mechanismu samoregulace:

«V druhé fázi komunistické společnosti se bude množství práce vynaložené na výrobu výrobků měřit nikoli oklikou, nikoli prostřednictvím hodnoty a jejich forem, jak tomu je za zbožní výroby, nýbrž přímo a bezprostředně - množstvím času, počtem hodin vynaložených na výrobu výrobků. Pokud jde o rozdělování práce, nebude již rozdělování práce mezi výrobní odvětví regulováno zákonem hodnoty, který v té době přestane působit, nýbrž růstem potřeby výrobků ve společnosti. Bude to společnost, kde výroba bude regulována potřebami společnosti a evidence potřeb společnosti nabude prvořadého významu pro plánovací orgány.(zdůrazněno námi, vysvětlíme dále)» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 3. „Otázka charakteru ekonomických zákonů za socialismu“)

Pokud se zamyslíme nad podstatou bezprostřední evidence potřeb lidí a orientace výroby bezprostředně na objevené potřeby, pak to předpokládá vytvoření systému výroby a vytvoření systému řízení výroby a rozdělení produkce, které zajišťují výrobu téměř všeho², pokud ne v tempu zadávání objednávek, pak v tempu, při kterém nebude spotřebitel zažívat nepřijatelné nepohodlí.

Je přirozené, že když J.V.Stalin viděl v takovém systému alternativu trhu, schopnou překonat ho efektivností, nezačal čekat na vybudování komunizmu, aby se na podobný systém přešlo, ale založil osnovy jeho fungování:

«Nemáme ještě vyvinutý systém výměny výrobků, ale máme zárodky výměny výrobků v podobě »ztovarování« zemědělských výrobků. Jak známo, produkce bavlnářských, lnářských řepařských a jiných kolchozů se už dávno »ztovaruje«, »ztovaruje« se sice neúplně, částečně, avšak přece jenom se ztovaruje. Mimochodem je třeba připomenout, že slovo „ztvaruje" je nepodařené, že by je bylo třeba nahradit výrazem výměna výrobků. Úkolem je organizovat tyto zárodky výměny výrobků ve všech odvětvích zemědělství a rozvinout je v široký systém výměny výrobků tak, aby kolchozy dostávaly za své výrobky ne pouze peníze, nýbrž hlavně nutné výrobky. Takový systém si vyžádá nesmírné zvýšení výroby, kterou město dodává vesnici, a proto bude muset být zaváděn bez zvláštního spěchu, podle toho, jak se budou hromadit městské výrobky. Je však třeba zavádět jej neochvějně, bez váhání, a krok za krokem omezovat sféru působnost oběhu zboží a rozšiřovat sféru působnosti výměny výrobků. Takový systém, který omezí sféru působnosti oběhu zboží, usnadní přechod od socialismu ke komunismu. Mimo to umožní zařadit základní vlastnictví kolchozů, produkci kolchozní výroby, do celkového systému všelidového plánování.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Odpověď soudruhům A.V.Saninové a V.G.Venžerovi“, část 2. „Otázka opatření k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového“)

Při rozumném přístupu státu k této aktivitě by v procesu společensko-historického rozvoje vtahovala do toho systému samoregulace výroby a spotřeby na základě virtuálních struktur řízení stále větší a větší množství podniků ze všech sektorů ekonomiky. Ale rozvoj po této cestě byl po vraždě J.V.Stalina přerušen. Reformátoři-ekonomové jak chruščovsko-brežněvské epochy, tak i po krachu SSSR projevili svoje kapitulanství před kapitalismem nebo mentální zaostalost, když se soustředili na problematiku zavedení tržního mechanismu v Rusku, nejprve jako prostředku pro zlepšování plánového principu, a potom jako jeho alternativy.

Při čtení uvedených fragmentů o záměně zbožní výroby (a tedy i obchodu) přímou výměnou produkce není třeba se domnívat, že J.V.Stalin byl idiotem, podobně jako reformátoři 90. let, kteří nebyli schopni ovládnout naladění finančního systému pro doprovod koloběhu zboží a přivedli zemi k výměnnému obchodu – obchodování prvobytně pospolných dob. Ti, kdo chápou to, co řekl J.V.Stalin, v tomto smyslu (barter – výměnný obchod), jsou sami slaboduší a necítí běh života. J.V.Stalin měl obrazné představy o tom, jak má fungovat plánovaná ekonomika socialismu v procesu přechodu ke komunismu, ale v kultuře společnosti chyběl pojmový aparát, který by mu dovolil svoje myšlenky jasně vyjádřit. J.V.Stalin tento aparát nevytvořil vlastními silami: realizovat řízení státu a zároveň vytvořit od podlahy filosofii a sociologii, odpovídající ideálům komunizmu a praxi jeho budování, k tomu navíc v atmosféře kultu marxismu (nepřátelskému vůči komunizmu) – to bylo nad jeho síly.

*    *    *

J.V.Stalin soustředil ve svých rukou nejvyšší veřejnou moc v SSSR jako vůdce strany a státu, a během 30 let celkově úspěšně přivedl společnost k další hranici přehodnocení minulosti a vypracování záměrů pro budoucnost, a s pomocí těch výrazových prostředků, kterými v té době disponovala kultura společnosti, identifikoval a určil tu problematiku, jejíž nevyřešení bránilo dalšímu rozvoji společnosti v SSSR a rozvoji globální civilizace.

Za toto je na místě mu být vděčný, stejně jako za to, že navzdory tendencím, vlastním davo-“elitarismu“, byl schopen organizovat vítězství ve Velké vlastenecké válce. Vézt se na cizích zádech do ráje se nepodaří: tyto i další problémy měla řešit věda. Ta okolnost, že tyto problémy nejenže nejsou vědou vyřešeny, především na území SSSR, ale i zapomenuty, je projevem parazitismu, intelektuální a profesionální neadekvátnosti všech držitelů vědeckých titulů od kandidáta věd výše v oblasti filozofie a ekonomiky, a také všech dalších odvětví sociologie. „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, to je závěrečná řeč obvinění proti nim.

*          *
*

Vše námi uvedené ukazuje, že v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ se nacházejí odpovědi na otázky, proč selhala ekonomická reforma epochy Chruščova; a proč „kosyginská reforma“ poloviny 60. let vedla špatným směrem a nedala žádné pozitivní výsledky jak pro socialismus a komunismus, tak i pro pokolení proburžoazních disidentů „šedesátníků“, kterým se tehdy nepodařilo „urvat od života vše“ „přímo teď“.

Ale bez řešení problémů, přímo nastolených nebo nepřímo naznačených J.V.Stalinem v dané práci, nemá perspektivu ani naše pokolení ruských reformátorů. Obecná globální krize kapitalismu se bude v důsledku tohoto vyostřovat a získávat nové a nové hrany: ekologie, terorizmus, epidemie šílenství atd.

Kromě námi pokrytých témat obsahují „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ i méně důležité (z našeho pohledu) problémy, kterých se nebudeme dotýkat v této práci, protože jejich osvětlení neodpovídá její tématice. Také vedle osvětlení problémů, které je třeba řešit, vyřkl J.V.Stalin i řadu názorů o přípustných a nepřípustných řídících rozhodnutích při dalším pohybu SSSR ke komunismu. Z větší části jsou tyto názory podmíněny společensko-ekonomickou realitou, zformovanou v SSSR v dané době, a jsou s ní nerozlučně spjaty. V důsledku toho, že chruščovský psychotrockistický režim vedl zemi kurzem samolikvidace výdobytků stalinského bolševismu, ve výsledku čehož vznikly nové společensko-ekonomické problémy a okolnosti, tyto názory Stalina ztratily na aktuálnosti a představují jen historický zájem. Jestli někoho tyto otázky zajímají, pak se musí obrátit přímo k odkazu J.V.Stalina budoucím generacím.

Ale soudě podle všeho, J.V.Stalin se neomezoval publikací jen „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ – práce, orientované převážně na specifické podmínky samotného SSSR. V roce 1952 byla v Madridu vydavatelstvím NOS vypuštěna kniha „Rudá symfonie“ («Sinfonia en Rojo Mayor») nějakého Josefa Landovského v překladu Mauricia Carlavilly. V předslovu překladatele je řečeno, že rukopis byl nalezen během 2. světové války v chalupě poblíž Leningradu u mrtvoly s dokumenty na jméno Josefa Landovského nějakým Španělem, nazvaným A. I. (z „modré divize“ Franca, která bojovala na straně Hitlera na Leningradském frontu), a byl posléze převezen do Španělska.

Kapitola z této knihy pod názvem „Rentgenografie revoluce“ byla publikována v Rusku v časopise „Molodaja gvardija“ č.3-4 1992 s odkazem na 9. španělské vydání, které vyšlo v Barceloně (v prvním madridském vydání se ta kapitola nachází na str. 421-461 z celkového počtu 488 stran). Tato kapitola je o výslechu trockisty Rakovského, údajně provedeném na speciální dači NKVD v roce 1938. Výslech byl organizován ve formě besedy u oběda. Informuje se, že během výslechu se Rakovský nacházel pod vlivem psychotropních látek, které ho zbavily schopnosti zamlčovat a vykrucovat se, v důsledku čehož odpovídal na otázky upřímně, to znamená říkal to, co si ve skutečnosti myslel.

To, co bylo publikováno v „Molodaja gvardija“ vytváří dojem, že pro zavedení určité informace do veřejného oběhu, týkající se marxismu a „světového zákulisí“, provedla zvláštní služba, pracující osobně pro Stalina, operaci publikace románu-mystifikace a vypustila ho do kultury Západu. Přitom vše, co hovoří o marxismu a světové revoluci během výslechu na speciální dače osoba, nazvaná jménem reálného žijícího trockisty, odsouzeného v roce 1938 na 20 let – G.Ch. Rakovského – je pravdivé.

Ale historie o tom, jak lékař Josef Landovský, kterého za vynikající úspěchy v oblasti narkologie a toxikologie NKVD přivleklo ke spolupráci a který byl přítomen u výslechu; jak ťukal dvěma prsty na psacím stroji stenogram výslechu; jak zanechal práce pro NKVD a že NKVD na něj zapomnělo a pustilo ho z očí; že se v důsledku toho ocitl během 2. sv. války na Leningradském frontu spolu s osobním archivem, který tajně vynesl z dači NKVD; a že díky celému tomu řetězu hrubých narušení systému ochrany tajemství, který v té době platil v SSSR, se osobní archiv plný tajemství, ocitl u mrtvoly – to je všechno mystifikace, s cílem nějak objasnit, jak se ta informace, skutečně nepodléhající veřejné diskusi ani v SSSR, ani na Západě, stala majetkem veřejnosti³.

Netrváme na tom, že Josef Džugašvili psal nejen pod pseudonymem J.V.Stalin, ale i nějak vydal ve Španělsku knihu pod pseudonymem Josef Landovský. Ale ta okolnost, že se „Rudá symfonie“ objevila na Západě zároveň s „Ekonomickými problémy socialismu v SSSR“, a že se navzájem tematicky doplňují – to není jen výsledek slepé náhody.

7. Perspektivy bolševismu

Osudy většiny lidí, kteří litují krachu SSSR, je možné charakterizovat slovy H. Forda:

«Vzdalo se daleko více lidí, než bylo poraženo a není tomu tak proto, že by neměli dost znalostí, peněz, umu či jim chybělo přání vyhrát, jednoduše neměli dost rozumu a nebyli dost tvrdí. Obyčejná, brutální, primitivní síla houževnatosti je nekorunovanou královnou světa vůle. Lidé se díky svému špatnému úsudku šeredně mýlí. Vidí úspěchy, kterých dosáhli jiní a myslí si pak, že jsou lehce dosažitelné. To je osudová chyba! Je to naopak. Neúspěchy jsou velice časté a úspěchu se dosahuje velice nelehko. Neúspěch je důsledkem poklidu a bezstarostnosti; za úspěch musíte zaplatit vším, co máte a vším, čím jste.» (H. Ford – Můj život, mé úspěchy, hl. 15, Nač být dobročinným?)

Slova H. Forda, která jsou pokračováním tohoto textu, jsou určena „demokratizátorům“ a „novým ruským“ židům⁴ všech národností a ras, kteří si myslí, že v Rusku zvítězili nad bolševismem a že ho tak porazili i na celém světě:

«Proto jsou úspěchy tak ubohé a opovrženíhodné, neshodují-li se s obecným prospěchem a pokrokem.»

Na podzim roku 1991 se v Moskvě v Akademii práce a sociálních vztahů konalo sovětsko-americké sympozium, kterého se účastnili i Japonci. Japonský miliardář Hiroshi Teramachi tam v odpověď na neustálé vyzdvihování „japonského zázraku“ sovětskými ekonomy a sociology pronesl následující:

«Vy nemluvíte o tom hlavním, o vaší vedoucí roli ve světě. V roce 1939 jste byli vy, Rusové, ti moudří a my, Japonci, ti hloupí. V roce 1949 jste ještě více zmoudřeli a my byli stále ti hloupí. V roce 1955 jsme my zmoudřeli a vy jste se proměnili v pětileté děti. Celý náš ekonomický systém jsme prakticky úplně okopírovali od toho vašeho pouze s tím rozdílem, že u nás máme kapitalismus a soukromé výrobce a více než 15% růstu jsme nikdy nedosahovali, kdežto vy jste – při společenském vlastnictví výrobních prostředků – dosahovali 30% růstu a více. Ve všech našich firmách visí vaše hesla ze stalinské doby» (A. Šabalov – Jedenáct úderů soudruha Stalina, Rostov na Donu, 1995).

Jestliže japonský miliardář v podstatě vyčítá pomateným ruským sociologům a ekonomům – pseudovědeckým konzultantům vládnoucího režimu – odpadlictví od pokrokového stalinského dědictví, je to ukazatelem toho, že na základě principů bolševismu je možné do spolupráce na budování komunismu zaangažovat všechny myslící lidi ve všech státech světa, nezávisle na jejich třídní příslušnosti.

Jinak řečeno, globalizace na principech stalinského bolševismu již probíhá. A nyní, poté, co v Rusku bolševická veřejná iniciativa vypracovala sociologickou teorii a získala na jejím základě konceptuální moc, kterou zpřístupnila každému, kdo si ji přeje získat, je globalizace na principech davo-„elitářství“ odsouzena zajít na úbytě.

Naše věc je spravedlivá. Vítězství bude naše, neboť my jsme s Bohem!

3. ledna — 15. července 2002

Upřesnění: 22. března 2003

Překlad: 2017

Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.doc (1,8 MB)
Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.epub (701,4 kB)
Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.mobi (782,6 kB)
Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.odt (527,3 kB)
Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.pdf (1,7 MB)

Součástí knihy jsou dále 2 přílohy. Jedna byla publikována samostatně už dříve (viz Biblická doktrína zavedení otrokářství v globálním měřítku), druhá ("Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem") je součástí verzí ke stažení.

Poznámky