30.8.2017
Ale nezávisle na tom, kde probíhala ta hranice v činnosti J.V.Stalina, v tom, že několika frázemi v pseudomarxistickém textu egregoriálně naprogramoval smrt marxismu a matričně vyloučil možnost využití bolševiky v budoucnu nějaké mravně vykotlané ateistické „všeobecné“ organizační vědy – v tom se projevila Prozřetelnost, podporující bolševiky1.
6.8.3. Vyřešit problémy
Když jsme se zorientovali v těchto principiálních světonázorových otázkách, vrátíme se k podstatě zkoumané práce J.V.Stalina. J.V.Stalin je přesný v otázce výběru názvu: „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, a ne něco jako: „rukověť ohledně řízení socialistické ekonomiky na cestě ke komunismu“. Právě tato tématika neřešených problémů, překážejících dalšímu budování socialismu a komunismu (včetně nefunkčnosti marxismu a „tektologie“) - je to hlavní v “Poznámkách k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951”.
Zdálo by se že to, co řekl J.V.Stalin v „Poznámkách“ je zcela dostatečné, pokud se v chápání světa opíráme na marxismus. Avšak, poté co už jedenkrát vyložil své vidění té problematiky a chápání její podstaty v „Poznámkách“, J.V.Stalin dvakrát opakuje ve svých odpovědích na dopisy A.I.Notkina a A.V.Saninové plus V.G.Venžera mnohé z toho, co už bylo řečeno v „Poznámkách“. Proto při čtení „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“, orientovaném na vypracování chápání průběhu ekonomických procesů a jejich řízení, nevyhnutelně vyvstane otázka:
Proč – za jakým účelem – J.V.Stalin zahrnul do toho sborníku své odpovědi na ty dva dopisy, ačkoliv v těch odpovědích celkově jen opakuje, často citujíc samého sebe, to, co už jím bylo řečeno zdálo se dostatečně jasně v „Poznámkách k ekonomickým otázkám...“
Ale odpověď na tuto otázku – otázku mimořádně vysokého významu i v naší době – nemůže být získána ani na základě marxismu a v jeho omezeních, ani na základě JÁ-centrického soukromě-kapitalistického vnímání, a už tím spíše během vněhistorického zkoumání textu „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“.
Pro odpověď na ni je nutné pozvednout chápání světa nad omezení marxismu, protože na základě „elitárně“-marxistického „esoterického“ chápání světa se problémy, o kterých píše J.V.Stalin, stávají odtrženými od reálného ekonomického života a významnými jen pro systém propagandy, jako systém potlačení psychiky a politické vůle členů společnosti těmi či oněmi názory, což se jeví základem moci vládnoucí oligarchie v jakémkoliv davo-“elitarizmu“. A na základě chápání světa davu, upřímně věřícího v marxismus, se tytéž problémy zdají už vyřešené velkým a moudrým vůdcem a učitelem sovětského lidu – J.V.Stalinem. Z pozic JÁ-centrického světonázoru soukromě-kapitalistického podnikání to, o čem píše J.V.Stalin jako o problémech, může být vnímáno právě jako projev kapitulantství a nemožnosti uskutečnění ideálů socialismu a v budoucnosti komunismu v životě. Této možnosti mravně-etické nepřipravenosti řešit tyto problémy se týkalo i stalinské varování o nebezpečí kapitulanství na říjnovém plénu 1952. Ale:
Bez rozvoje vidění světa a chápání světa nemohou být ekonomické problémy socialismu – problémy organizace řízení a samořízení národního hospodářství – vyřešeny. To i potvrdila další historie SSSR a postsovětských států na jeho území, včetně Ruska.
Dokázali jsme, že „Ekonomické problémy socializmu v SSSR“ v sobě obsahují „navigační ukazatele“, které dovolují pozornému čtenáři udělat si jasno ve směru rozvoje svého vidění a chápání světa, a srovnat ho s viděním a chápáním světa panujícím ve společnosti, „automaticky“ reprodukovaným při směně pokolení kulturou a noosférou egregoriálně.
Kromě toho, pro získání odpovědi na postavenou otázku je nutné se vrátit k historické realitě období 30-50. let.
Začneme z toho, že J.V.Stalin konkrétně a dobře znal, že kapitalizmus v USA, to už není ten volnotržní kapitalizmus živelně soukromého podnikání v oblasti výroby a obchodu, který popsal K.Marx v „Kapitálu“ a Engels v „Anti-Duhringovi“, nicméně při obcházení tématu role bankovnictví, úroku a burz; a nikoli ten státně-monopolistický kapitalizmus, který se pokoušel popsat Lenin ve své práci „Imperializmus jako nejvyšší stádium kapitalizmu“.
Konkrétně, USA se dostávaly z „velké hospodářské krize“ nikoliv s pomocí soukromého podnikání a účinku mechanizmů tržní samoregulace, ale na základě ohraničení volnosti tržní samoregulace v procesu organizace státní regulace jejich komplexního výrobně-spotřebního systému pod vedením prezidenta Roosevelta. Na tomto státně-plánovitém základě během let druhé světové války výrobní systém USA zabezpečoval nejen potřeby svých obyvatel (a příliš nesnižoval jejich standard života), ale i potřeby svých ozbrojených sil, vedoucích tvrdou a investičně nákladnou2 válku proti Japonsku za Tichý oceán, ale vedle toho také zajišťoval dodávky vojenské techniky, průmyslového vybavení, potravin, transportních prostředků spojenců antihitlerovské koalice3. Kromě toho, během války USA realizovaly direktivně-adresně řízený projekt vytvoření jaderných zbraní, ve kterém (aniž o tom často samy věděli) se účastnily soukromé a státní podniky prakticky všech odvětví ekonomiky.
To se týká i Německa, přičemž v ještě výraznější podobě. Princip plánování v celostátním měřítku byl jedním faktorů, s jehož pomocí hitlerovský režim vyvedl zemi z ekonomické krize, která začala v roce 1929, ve které se ocitla díky „liberalizmu“ (včetně v oblasti ekonomiky) režimu „Výmarské republiky“. Bez plánového principu celostátního měřítka, zavedeného hitlerovským režimem, by byla nemožná příprava Německa k válce s dosaženými ukazateli vojensko-ekonomické moci, ani její odpor spojencům antihitlerovské koalice (především SSSR) ve světové válce v průběhu 4 let, počínaje 22. červnem 1941 (to co bylo před tímto datem je možné považovat za období vtahování Německa do války).
Přitom během samotné války, na rozdíl od SSSR, Německo – v podmínkách surovinového hladu a téměř kompletní obchodní blokády (pokud nepočítáme okradení dobyté Evropy) – bylo nuceno rozpracovat, rozvinout výrobu a přijmout do výzbroje nová pokolení letecké a tankové techniky a téměř uspělo dokončit program přezbrojení na reaktivní leteckou techniku; rozpracovalo a zavedlo raketové zbraně operativně taktického dosahu (rakety V1 a V2); pracovalo nad vytvořením mezikontinentálních balistických raket a zabezpečením startu raket z ponorek; vedlo vlastní program vytvoření jaderných zbraní, který mohl být úspěšně završen, nebýt určitých okolností (to je na zvláštní rozhovor).
Tyto a další obecně známá4 fakta mluví o tom, že plánový princip v celostátním měřítku nějakým způsobem nachází své místo v tržní regulaci kapitalistických států, minimálně co se týká nejrozvinutějších z nich, avšak nenarušuje při tom principy davově-“elitární“ organizace kapitalizmu5
Jak je známo, bezprostředně v poválečných letech SSSR osvojoval vědecké úspěchy třetí říše a USA: kopírovali americký bombardér B-29 – nosič jaderných zbraní; studovali a osvojovali si jejich součástky elektroniky různého určení; sovětský jaderný projekt existoval zčásti díky studiu amerických řešení, které byly dostupné díky činnosti rozvědky a osobně L.P.Berii; první sovětské poválečné reaktivní motory byly kopie a modifikace trofejních německých modelů; ačkoliv tvůrce německých raket „V2“ Werner Von Braun se po válce přesunul do USA a pokračoval v práci tam, něco z jeho dědictví se dostalo i do SSSR a studovalo se při tvorbě sovětských raket; kopírovala se a osvojovala průmyslová produkce mírového a spotřebního charakteru.
Přičemž mnohým bylo jasné, že objevení se toho a spousty dalších věcí v Německu během války, v podmínkách zastavení výměny vědeckých poznatků s dalšími státy, v podmínkách surovinového hladu a téměř kompletní obchodní blokády, při „odlivu mozků“, a také při sabotážích v Německu i podřízené Evropě – to není jen výsledek toho, že se nacistický režim opíral o tradiční německou kulturu, staletou tradici důrazu na vzdělání a zvyšování kvalifikace, na vynálézání a svědomitou práci, ale i výsledek toho, že systém státního řízení třetí říše zabezpečoval velmi vysokou kvalitu řízení různých zdrojů, včetně identifikace a využití tvůrčího potenciálu obyvatel třetí říše.
A ačkoliv ten systém řízení ekonomiky a její samoregulace, vytvořený nacistickým režimem, byl jím samým obrácen ve zlo – byl to velmi efektivní výrobně-distribuční systém, který by při jiném politickém vedení neméně efektivně pracoval na realizaci jiných cílů. Jeho efektivita byla zajištěna součtem státního plánového principu v určení spektra výroby a rozdělení zdrojů mezi projekty (v prvé řadě) a odvětvími (v druhé řadě) s činností tržního mechanismu, který podporoval maximální stupeň rentability podniků díky snížení výrobních nákladů.
Uvedli jsme hodnocení kvality řízení makroekonomických systémů rozvinutých kapitalistických států v letech 1930-1940 podle obecně známých faktů, charakterizujících je celkově. Ale je třeba mít na paměti, že detailní analýzou globálních politických a ekonomických procesů a situace v zahraniční se zabývalo i několik sovětských výzvědných struktur. Analytici všech služeb podobného druhu jsou na vyšší úrovni vždy svobodni od panujících ideologií nebo „veřejného mínění“, které v řadě případů oni sami také formují. A proto ve „vnitřní kuchyni“ zvláštních služeb se vždy probírají témata, která v daných společnostech není dovoleno beztrestně posuzovat, a při tom se věci nazývají svými jmény natolik, nakoliv to dovoluje společností a zvláštními službami osvojený terminologický aparát a „samocenzura“ davo-“elitarizmu“. Jiná věc je, budou-li jejich názory vyjádřeny ve veřejné politice a jak budou vyjádřeny.
Mezi službami, které fungovaly v SSSR, byly zvláštní služby i jejich větve, pracující osobně pro J.V.Stalina. Proto J.V.Stalin znal fakta, četl analytické obzory, z kterých jednoznačně plynulo, že státní plánový princip proniká do řízení ekonomik rozvinutých kapitalistických států, při zachování v nich tržních mechanismů samoregulace ekonomiky, což zvyšuje produktivitu společenské práce v nich a stabilitu kapitalistického systému celkově, a nezatěžuje výrobní systém a systém rozdělování produkce nadměrným růstem byrokratické kasty.
Nepokoušíme se zpětně představit J.V.Stalina jako chytřejšího a moudřejšího, než ve skutečnosti byl. O otázce zavedení plánového principu celostátního měřítka do ekonomiky kapitalizmu J.V.Stalin skutečně psal. V „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ je následující:
«4. Otázka, srůstání monopolů se státním aparátem.
Výraz »srůstání« je nevhodný. Tento výraz zaznamenává sbližování monopolů a státu povrchně a popisně (zdůrazněno námi při citování); avšak neodhaluje ekonomický smysl tohoto sbližování. Jde o to, že v procesu tohoto sbližování dochází ne prostě k srůstání, nýbrž k podřizování státního aparátu monopolům (zdůrazněno námi při citování). Proto by bylo třeba zavrhnout slovo »srůstání« a nahradit je slovy „podřizování státního aparátu monopolům“.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 8 - „další otázky“)
Zdálo by se J.V.Stalin v uvedeném fragmentu nic nepíše o plánování celostátního měřítka v podmínkách kapitalizmu, nicméně vyvstává otázka:
Co probíhá během takzvaného „srůstání monopolů se státním aparátem“, přesněji – v procesu „podřízení státního aparátu monopolům“?
Pokud si představíme podstatu činnosti ředitelství monopolistických celků a státního aparátu, pak je odpověď prostá:
Plánový princip – je kultura plánování rozvoje a organizace výroby, plánování a organizace vývoje nových produktů, která se zformovala v mezích odvětvových monopolů a mnohaodvětvových koncernů6 kapitalistické společnosti, když ta vyčerpala svoje možnosti růstu zisku kapitalistů a začíná si osvojovat novou oblast činnosti – plánování a organizaci výroby ve státních a nadstátních měřítkách, v důsledku čehož jsou ředitelství monopolů nuceny podřídit si státní aparát všemi dostupnými prostředky, který pro změnu je nucen pod tlakem koncernů organizovat ekonomické plánování celostátního měřítka v zájmech monopolů, a přesněji – v zájmech kapitalistů, majitelů těch monopolů7.
A nyní ten proces zašel tak daleko, že státy pod tlakem nadnárodních monopolů vytvářejí orgány nadstátního řízení (MMF, Světová banka atp.), stále více a více se vzdávají své suverenity v oblasti národohospodářské politiky a financí, avšak přitom se vyhýbají samotnému termínu „plánování“, aby nestavily soukromé podnikatele a obyvatelstvo před otázku o tom, jak se realizuje přinucení k plnění plánů a kontrola jejich plnění v globálním měřítku a kvůli jakým cílům se to objektivně dělá8.
A s těmito vně-ekonomickými okolnostmi, které se projevily v rozvinutých kapitalistických zemích, J.V.Stalin porovnával sovětskou společensko-ekonomickou realitu a přemýšlel o perspektivách.
K počátku 50. let se mnohaodvětvový výrobně-spotřební systém SSSR celkově úspěšně rozvíjel9 už zhruba čtvrt století, a jeho řízení bylo dostatečně efektivní na to, aby:
-
připravil SSSR k válce;
-
připravil SSSR k vítězství ve válce;
-
SSSR vyšel vítězně ze Velké vlastenecké války, která probíhala podle jednoho z nějtěžších scénářů z možných;
-
během první poválečné pětiletky bylo hospodářství obnoveno a SSSR se stal jadernou velmocí;
-
se SSSR stal zemí s nejvzdělanějších obyvatelstvem na světě.
Bylo to možné proto, že tempa růstu společensko-ekonomického rozvoje SSSR v letech stalinského bolševismu, dokonce při sabotáži a záškodnictví protivníků budování socialismu, které byly realitou celé epochy, byly nejvyšší na světě.
V důsledku toho byl v SSSR dříve než v ostatních zrušen přídělový systém; SSSR dříve obnovil to, co bylo zničeno válkou, navzdory tomu, že hitlerovci a potom i naši bývalí spojenci spoléhali na to, že obnova zničeného SSSR si vyžádá 20 let; navzdory tomu, že evropským státům pomáhaly v obnově USA na základě „marshallova plánu“, a SSSR vedl obnovu sám, a kromě vykazoval nemalou pomoc dalším státům, které si zvolily socialistickou cestu rozvoje (např. masivní pomoc Číně v její industrializaci).
Přitom k počátku 50. let dosáhlo zajištění demograficky podmíněného spektra potřeb úrovně minimální dostatečnosti: vzdělání bylo dostupné všem, včetně vyššího; byla dostupná lékařská pomoc vysoké úrovně (na tehdejší světové standardy); všichni byli najezení, oblečení, nebyli bezdomovci a nezaměstnaní, neexistovala třída lidí „žijících z odpadků“; existoval volný čas pro odpočinek a osobní rozvoj; spektrum nabídky a kvalita masově výráběné produkce, ačkoliv neodpovídala „elitárním“ spotřebním standardům10 rozvinutých kapitalistických zemí, byla celkově výše než standardy spotřeby prostých lidí v nich, a výše než standardy spotřeby r. 1913, které si ještě mnoho lidí pamatovalo, a nějaké zvláštní nářky u obyvatel nevyvolávalo; úroveň sociální zajištěnosti jedince byla kvalitativně jinde, než v libovolné kapitalistické zemi11.
Avšak další růst spektra výroby a spotřeby v kvalitativní a kvantitativní rovině byl ve mnohém problematický, v důsledku toho, že národní hospodářství země bylo řízeno výlučně na základě personálně-adresného šíření jak direktivní, tak i zpětné (kontrolní) informace.
Přitom v důsledku „elitarizace“ manažerů-profesionálů, podmíněné z velké části noosférou a kulturou (ale nebylo by správné to připsat „automatickému vlivu“ noosféry a kultury), zděděných po minulosti, cíle zajištění osobní a rodinné prosperity vytěsňovali v jejich chování cíle, odpovídající společenským zájmům při vykonávání jejich služebních povinností. Jako důsledek orientace na uspokojování kořistných pomíjivých zájmů, korpus řídících kádrů se „elitarizoval“ a postupně ztrácel chápání podstaty těch záležitostí (které se mu stávaly cizími) – technologických, organizačních a obecně procesů společenského života – které se nacházely pod jeho řízením.
V důsledku pádu kvalifikace řídících kádrů a nutnosti zajišťovat řízení, řídící korpus rostl rychleji než růst výroby a postupně se měnil v mafiózní kastu tupých byrokratů, parazitujících na procesech řízení a životě společnosti. To stejně charakterizuje jak byrokracii stranického aparátu, jako i byrokracii všech dalších odvětví života společnosti: státní, hospodářskou, sféry vzdělání a vědy atd.
Věda – fundamenální i aplikovaná – se v SSSR také stala sférou klanově-mafiózní byrokratické činnosti, a to také výhledově nevěštilo nic dobrého. Na nebezpečí transformace vědy na klanově-mafiózní byrokratický systém Stalin také poukázal přímo:
«Otázka. Postupovala „Pravda“12 správně, když otevřela svobodnou diskusi ohledně otázek jazykovědy?
Odpověď. Postupovala správně.
V jakém směru budou rešeny otázky jazykovědy, to se stane jasným na konci diskuse. Ale už nyní je možné říct, že diskuse přinesla velký užitek.
Diskuse především vyjasnila, že v orgánech jazykovědy jak v centru, tak i v republikách panoval režim, nevlastní vědě a lidem vědy. Ze strany vedoucích kruhů jazykovědy se likvidoval jakýkoliv náznak kritiky takzvaného „nového učení“. Za kritický postoj k práci N.J. Marra, za absenci podpory učení N.J.Marra se odstraňovali z pozic nebo ponižovali cenní pracovníci a výzkumníci v oblasti jazykovědy. Činité jazykovědy byli nominováni na odpovědné posty ne podle zásluh, ale podle příznaku bezvýhradné podpory učení N.J.Marra.
Je obecně přiznáno, že žádná věda se nemůže rozvíjet a prosperovat bez boje názorů, bez svobody kritiky. Ale toto obecně přijaté pravidlo se ignorovalo a popíralo hrubým způsobem. Vytvářela se uzavřená skupina neomylných vedoucích, která, když se zajistila proti jakékoliv možnosti kritiky, začala svévolničit a zneužívat své pozice.» - to je vzato z posledních stran práce J.V.Stalina „Marxismus a otázky jazykovědy“13, ve které shrnul další diskusi na společensko-politické téma.
To znamená že by bylo nesprávné tvrdit, že J.V.Stalin přebýval ve stavu opojení ohledně své pozice a toho čeho dosáhl, a neviděl problémy neadekvátnosti v otázkách řízení stranické a další byrokracie, která se měnila v buržoazní vrstvu, a nehledal prostředky překonání tohoto problému.
...pokračování
1 Ve spojení s tímto by se mohli antistalinisté a další protivníci bolševismu zamyslet nad podstatou Záměru, o místě svojí činnosti v Záměru a o svých vztazích s Bohem.
2 Pro USA sktuečně nebyla válka tak krvavá a drahá ve smyslu způsobené škody, jako spíš investičně objemná: během celé války ztratily USA kolem půl milionu lidí, na území USA destrukce nebyla.
Jedním z ukazatelů investiční náročnosti války je flotila USA k okamžiku ukončení války. Tehdy se stala nejsilnější na světě, a praticky celá byla postavena během války v rozmezí 3,5 roku. Takové programy stavby lodí, včetně rozšiřování kapacit v nutných odvětvích, obvykle v mírové době trvají desítky let.
V důsledku zeměpisného postavení USA a charakteru jejich účasti ve válce, jejich výrobní kapacity hospodářství během války podstatně vzrostly, což je odlišuje od dalších bojujících stran. Jinými slovy, investice do války se jim vrátily při relativně malých nevratných ztrátách ve vztahu k počtu obyvatel (500 tis. při 150 milionech, zatímco v Bělorusku byly ztráty 2 miliony při 8 milionech obyvatel).
3 Náklady USA na program Lend-Lease dělaly od roku 1941 do roku 1945 46 miliard dolarů (13% válečných výdajů během války a více než 50% exportu), z nich na podíl SSSR připadlo 9800 milionů dolarů (Velká sovětská encyklopedie, 3. vydání, sv. 14., str. 292). A cokoliv by tvrdila propaganda ohledně objemu dodávek vojenské techniky ve vztahu k objemu vlastní výroby SSSR a o kvalitě amerických tanků a letadel, není třeba zapomínat o náklaďácích Studebaker a o některých dalších segmentech, kde dodávky z USA, pokud i neměly rozhodující charakter, tak měly dostatečnou váhu, aby zlehčili zátěž války na ekonomiku SSSR.
4 Dokonce z novin té doby je možné se dozvědět, že po skončení války začal v kapitalistických zemích prudký rozvoj státního sektoru ekonomiky, což nevyhnutelně vedlo k vytvoření státního systému jeho řízení. Konkrétně, po skončení války Británie znárodnila řadu odvětví.
5 Pokus odstranit z hospodářské činnosti společnosti státní plánovitý princip, podniknutý lumpy a hlupáky, se stal ukázkovým příkladem toho, že vysokotechnologická odvětví (letectví, kosmos, základní výzkum atd.) jsou bez státního plánování neživotaschopné, tím spíše v podmínkách dušení bankovním lichvářstvím.
6 Právě o ní psal H.Ford, což jsme ukázali v předchozích kapitolách.
7 Avšak při tom se výroba provádí stejně jako dříve pro zisk. Spektrum výroby díky vědeckotechnickému a organizačnímu pokroku roste a nakonec – v rozvinutých zemích – dosahuje úrovně demograficky podmíněného dostatku. Avšak, není to doprovázeno strukturní transformací národního hospodářství, zkrácením pracovní doby, aktivizací tvůrčí aktivity obyvatel vně oblasti placené účasti na společenském sjednocení práce.
Místo posuzování cest řešení těchto problémů západní ekonomičtí analytikové posuzují problematiku umělé podpory zaměstnanosti obyvatel při existující strukturní organizaci výrobně-spotřebního systému, a ospravedlňují umělé zkracování životnosti výrobků a kult módy. Při tom sami přiznávají, že je možné navrhnout a vyrobit ledničky a pračky, ergonomicky optimální a s životností 20-30 let a více, a za pět let plně uspokojit poptávku po nich. Ale pak se ekonomika kapitalizmu zastaví, vzroste nezaměstnanost, což vyvolá růst kriminality atd. A to nelze dopustit.
V souladu s tím je tedy třeba pro podporu existujícího systému společenských vztahů – tj. davo-“elitarizmu“ - rozvinout průmysl zábavy (zbavit času ty, kdo nemají kde pracovat), a podřídit poptávku pravidelně se měnícímu kultu módy a snižovat životnost výrobků, aby bylo možné podporovat zaměstnanost a udržovat systém při životě.
Jak vidíme, tato strategie řízení ekonomiky není v souladu s tou, vyjádřenou J.V.Stalinem v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“. Která z těch strategií je lepší? Přirozeně že Stalinská, protože je v konečném důsledku schopná dostat se do souladu s biosférou Země a Vesmíru, a vytvořit při tom normální podmínky života, práce, oddechu, uspokojit potřeby osobního rozvoje, a na Západě kultivovaná strategie spotřebovává stále více a více zdrojů přírody a společnosti v závodu nesmyslné spotřeby kvůli podpoře davo-“elitarizmu“, ve kterém je většina lidí přídavkem ke svému pracovnímu místu nebo „odpadem společnosti“, a menšina jsou parazity.
8 Takže otázka o chápání smyslu slov „podřízení státního aparátu monopolům“ je otázkou terminologie a detailnosti zkoumání těch procesů, které probíhají v monopolech a státním aparátu v procesu jeho podřizování monopolům.
Pokud by se záležitost omezila na „srůstání“, pak by se to ve státním aparátu projevilo jen jako uzákonění úplatků a korupce státních úředníků, čemuž by byla dána přijatelná forma, jak to navrhovali určití „demokratizátoři“ v Rusku (G.H.Popov například). Ale podřízení státního aparátu ředitelstvím monopolů je širší, než jen uzákoněné úplatky a korupce v jiné formě v rámci „zákonů o lobbování“ nebo nějak jinak.
Ale pokud budeme zůstávat jen u povrchnostního vnímání slov, pak skutečně může vzniknout dojem, že Stalin o pronikání plánovitého principu do makroekonomik kapitalizmu nic nevěděl a nepsal; že píše o jednom, a my mu připisujeme druhé. Kdo si to myslí, nech detailně vysvětlí, v čem konkrétně se projevuje „podřizování státního aparátu monopolům“, a proč proč při tom plánovitý princip neproniká z činnosti ředitelství monopolů do státního aparátu?
Nebo se to podřizování Stalinovi zdálo? Ale pokud se mu to zdálo, pak se mnohem detailněji zdálo i laureátu Nobelovy ceny J. Stiglitzovi (viz Příloha 2)
Otázka o podřízení státu monopolům je jedním z těch příkladů které ukazují, že číst Stalina s vypnutou pravou mozkovou hemisférou a neporovnávat to s reálnými historickými okolnostmi dané epochy, znamená jen ztrácet čas; a komentovat na základě takového „pročtení“ znamená dělat ze sebe hlupáka nebo lumpa v očích každého myslícího člověka.
9 Bylo by hloupé odmítat chyby a zneužití moci, ale ty měly omezený charakter, v důsledku čehož poprvé v historii současné globální civilizace bolševický stát nezkrachoval.
10 Když je řeč o srovnání kvality produkce, pak je přeci jen řeč o srovnání se spotřebními standardy konkrétní sociální vrstvy ve společnosti.
11 Je to tak, pokud to porovnáváme se skutečností té doby, s životem pracující většiny, a ne s pomlouvačnými mýty o ní psychotrockistických politiků (chruščovců a „demokratizátorů“) a představitelů inteligence, jak se dnes říká, vytvářející „duchovní hodnoty“ a aspirující na nadstandarní spotřebu hodnot materiálních, avšak převážně vytvářených jinými lidmi bez jakékoliv účasti v tom procesu inteligentů-abstrakcionistů od vědy a umění.
12 Denní celosvazové noviny – tiskový orgán ÚV VKS(b), později ÚV KSSS.
13 Ta práce není o lingvistice, jak si myslí mnozí, ale o problémových tendencích ve vědě SSSR, ukázaných J.V.Stalinem na příkladu lingvistiky.
Informační báze KSB