Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (36)

3.7.2017

předchozí část

J.V.Stalin fakticky odepsal marxismus jako systém chápání světa. A není třeba si myslet, že J.V.Stalin odepsal marxismus údajně bezděky, ze své nevědomosti a intelektuální primitivnosti, nechápaje smysl svých vlastních slov a nepředvídaje následky pubikace té práce přesně stejně, jako nechápou smysl jeho slov mnozí stalinisté i antistalinisté minulosti i současnosti. J.V.Stalin zasadil úder do nejzranitelnějšího¹ místa marxismu, zasadil ho přesně, skrytě od protivníka a nemilosrdně. Od té doby marxismus existuje v režimu mrtvoly-zombie: veřejní marxisté to stále nepochopili, a marxisté-“esoterici“, kteří se od začátku opírali o jiné vnímání a chápání světa, a kteří se jen ve svých krocích kryjí marxismem, nespěchají dělit se se „stádem“ s tou pro ně neradostnou zprávou.

V „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ je následující a velmi významný text:

«8. Otázka zvláštní kapitoly v učebnici o Leninovi a Stalinovi jakožto tvůrcích politické ekonomie socialismu.

Myslím, že kapitolu „Marxistické učení o socialismu. V. I. Lenin a J. V. Stalin, tvůrci politické ekonomie socialismu", je třeba z učebnice vyřadit. Tato kapitola je v učebnici naprosto zbytečná, protože nepřináší nic nového a jen bezbarvě opakuje to, co bylo řečeno podrobněji v předcházejících kapitolách učebnice.» (“EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR”, “Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951”, část 8. “Jiné otázky”).

Z našeho pohledu, jeho současníci – duševní nevolníci jednoduše dovedli J.V.Stalina do stavu, kdy nemůže bez sarkazmu psát o „marxistickém učení o socialismu“ a „politekonomii socialismu“ jako o vědě, ani o roli V.I.Lenina a své vlastní ve vytvoření té omamné upovídanosti, jejímuž šíření ve společnosti však on sám nemůže otevřeně bránit. Uvedený text je výsměch nad těmi, kdo se zabývá budováním kultu J.V.Stalina. A máme za to že ti, kdo mají smysl pro humor a jsou vnímaví k životu, s naším hodnocením budou souhlasit.

Ale zachovala se i přímá svědectví znepokojení J.V.Stalina nad neexistencí sociologické teorie v SSSR, která by odpovídala potřebám socialistického a komunistického budování. Uvedeme jako potvrzení úryvek z interview R.Kosolapova, publikovaného v novinách Zavtra č.50/1997:

„Od konce 50. do začátku 70. let jsem úzce spolupracoval s Dmitrijem Ivanovičem Česnokovem – bývalým členem Prezídia ÚV, který byl „deportován“ v roce 1953 do Gorkého. Přičemž žádnou zjevnou příčinu mu Chruščov neuvedl: půjdeš a basta. Právě Česnokovovi Stalin den před svou smrtí řekl po telefonu:

„Musíte se v nejbližší době začít zabývat otázkami dalšího rozvoje teorie. Můžeme něco splést v hospodářství, a nějak to spravíme. Ale pokud něco spleteme v teorii, pak naši věc zahubíme.“

Ve své podstatě, pokud by J.V.Stalin přiznával marxismus jako teorii budování socialismu a komunismu, pak by neměl důvod přesvědčovat D.I.Česnokova o tom, že bez teorie je konec - „učení Marxe je všemocné, protože je pravdivé“ - jak říkal V.I.Lenin. Pokud J.V.Stalin konkrétně ví, že marxismus je nečisté dílo, pak jeho apel k Česnokovovi je přímým pokynem vypracovat marxismu alternativní sociologickou teorii, pokud si vzpomeneme na to, co bylo napsáno v Ekonomických problémech socialismu v SSSR: «Mohli jsme ten nesoulad <mezi pojmovým aparátem marxismu a realitou> trpět do určité doby, ale teď přišel čas, kdy nakonec musíme ten nesoulad zlikvidovat.» Přičemž je třeba chápat, že pokud je „učení Marxe všemocn铲, pak slova „zahubíme naši věc“ v podmínkách kultu marxismu, týkajícího se celé společnosti, nejsou na místě. Ale naopak, jestli je učení Marxe blud, kterým pletou lidem hlavy, pak bez dalšího rozvoje teorie a osvobození na jejím základě hlav milionů lidí od moci marxismu nad nimi – bude naše věc přechodu ke společnosti pravdověrného soužití nevyhnutelně zahubena, a bude třeba ji začínat znovu pod tvrdým tlakem objektivních okolností, ale už v jiné historické době³.

Kromě „Poznámek o ekonomických otázkách, spojených s listopadovou diskusí roku 1951“ je v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ zařazena ještě „ODPOVĚĎ S. ALEXANDRU ILJIČI NOTKINOVI“, „O CHYBÁCH SOUDRUHA L. D. JAROŠENKA“ a „ODPOVĚĎ SOUDRUHŮM A. V. SANINOVÉ A V. G. VENŽEROVI“⁴ Všechny jsou ve svém podtextu podřízeny hlavnímu cíli publikace: bolševismus potřebuje sociologickou teorii, schopnou osvobodit společnost, lidstvo celkově z moci marxismu a mafie jeho pohlavárů. Protože jsou to tématikou a významem různé segmenty, podíváme se na ně v pořadí hierarchie významu otázek, kterých se J.V.Stalin dotkl.

6.8.2. Překonat ateizmus

Proto budeme v analýze „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ pokračovat z názoru J.V.Stalina na chyby L.D.Jarošenka:

«Soudruh Jarošenko zaslal nedávno členům politbyra Ústředního výboru VKS(b) dopis, datovaný 20. března letošního roku, o řadě ekonomických otázek, které byly projednávány na známé listopadové diskusi. Dopis obsahuje stížnost, že v hlavních dokumentech zobecňujících diskusi právě tak jako v »Poznámkách« soudruha Stalina »nedošlo žádné odezvy stanovisko «soudruha Jarošenka. Dopis obsahuje mimo to návrh soudruha Jarošenka, aby mu bylo povoleno vypracovat»Politickou ekonomii socialismu« v době jednoho nebo půl druhého roku a aby mu k tomu byli dáni dva pomocníci.»

Jak se uvádělo dříve, «Chceme-li stručně charakterizovat stanovisko soudruha Jarošenka, pak je na místě říci, že je nemarxistické, a tudíž hluboce chybné». Ale pokud J.V.Stalin skutečně chtěl, aby byla v SSSR vypracována nemarxistická sociologická teorie, zahrnující i politickou ekonomii, pak vyvstává otázka:

Proč v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ veřejně vystoupil proti návrhu L.Jarošenka „povolit mu sestavit „Politickou ekonomii socialismu“ během jednoho roku nebo roku a půl, a dát mu na to dva pomocníky“?

Nebo stejná otázka v jiné formulaci:

V čem spočívaly chyby s. Jarošenka, nemající k otázce jeho věrnosti marxismu žádný vztah?

Obrátíme se k textu J.V.Stalina:

«Za socialismu, říká soudruh Jarošenko, „vstupují výrobní vztahy lidí do organizace výrobních sil jako prostředek, jako moment této organizace“.⁵ (viz dopis soudruha Jarošenka politbyru Ústředního výboru).

Jaký je tedy v tomto případě hlavní úkol politické ekonomie socialismu? Soudruh Jarošenko odpovídá: »Hlavní problém politické ekonomie socialismu spočívá tedy nikoli v tom, aby byly zkoumány výrobní vztahy lidí socialistické společnosti, nýbrž v tom, aby byla rozpracovávána a rozvíjena vědecká teorie organizace výrobních ve společenské výrobě, teorie plánování rozvoje národního hospodářství« (viz projev soudruha Jarošenka v plénu diskuse).

Tím se v1astně vysvětluje, že soudruh Jarošenko se nezajímá o takové ekonomické otázky socialistického zřízení, jako je existence různých forem vlastnictví v naší ekonomice, oběh zboží, zákon hodnoty a jiné, neboť je považuje za druhořadé otázky, vyvolávající pouze scholastické disputace. Prohlašuje přímo, že v jeho Politické ekonomii socialismu „disputace o úloze té či oné kategorie politické ekonomie socialismu - hodnoty, zboží, peněz, úvěru a jiných - které u nás často nabývají scholastického rázu, jsou nahrazeny zdravými úvahami o racionální organizaci výrobních sil ve společenské výrobě a vědeckým zdůvodněním této organizace⁶“ (viz, projev soudruha Jarošenka v sekci plenární diskuse).

Tedy politická ekonomie bez ekonomických problémů. Soudruh Jarošenko se domnívá, že stačí uspořádat »racionální organisaci výrobních sil«, aby přechod od socialismu ke komunismu proběhl bez zvláštních obtíží. Má za to, že to úplně stačí k přechodu ke komunismu. Přímo prohlašuje, že »za socialismu se hlavní boj za vybudování komunistické společnosti redukuje na boj za správnou organisaci výrobních sil a jejich racionální využití ve společenské výrobě« (viz projev v plénu diskuse). Soudruh Jarošenko slavnostně prohlašuje, že »komunismus - toť nejvyšší vědecká organisace výrobních sil ve společenské výrobě«. Z toho tedy vyplývá, že podstata komunistického zřízení se vyčerpává „racionální organizací výrobních sil“.» (“EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR”, “O CHYBÁCH SOUDRUHA L. D. JAROŠENKA”, “I.Hlavní chyba s. Jarošenka”)

Z dvou posledních odstavců musí být jasné:

• že se podlou pomluvou na bolševismus jeví tvrzení, že „komunizmus, to je vzít jedněm a rozdělit druhým“, které je systematicky propagováno masmédii Ruska i veřejnými politiky, počínaje rokem 1985 a tím více po roce 1991.

• že J.V.Stalin vůbec neměl za to, že dosažení nějaké dostatečně vysoké hodnoty spektra produkce na jednotku obyvatel, automaticky povede k všeobecnému štěstí v komunismu (poznámka pro ty, kdo vidí v komunizmu a bolševismu bezduchovní usilování mít plné břicho a kvalitní ohoz).

O něco dále v textu J.V.Stalin vyjadřuje svou myšlenku vhodným citátem z pozůstalosti Marxe:

Marx říká:

„Ve výrobě působí lidé nejen na přírodu, nýbrž také na sebe navzájem. Vyrábějí jen tak, že určitým způsobem působí společně a své činnosti si navzájem vyměňují. Aby vyráběli, vstupuji do určitých vzájemných vztahů a poměrů a jen v rámci těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich působení na přírodu, uskutečňuje se výroba". (Viz K. Marx a B. Engels, díl V., str. 429).

Když se J.V.Stalin s pomocí toho citátu představil (pro všechny, kteří si přejí ho tak vidět) jako „pravý marxista“, pokračuje svou myšlenku a znova se vrací k pohledům L. Jarošenka:

«Společenská výroba se skládá tudíž ze dvou stránek, které přes to, že jsou nerozlučně vzájemně spjaty, přece odrážejí dvě řady rozličných vztahů: vztahů lidí k přírodě (výrobní síly) a vztahů lidí navzájem v procesu výroby (výrobní vztahy). Jedině existence obou stránek výroby nám dává společenskou výrobu, ať už jde o socialistické zřízení, nebo o jiné společenské formace.

Soudruh Jarošenko s Marxem zřejmě plně nesouhlasí. Má za to, že tuto Marxovu poučku nelze aplikovat na socialistické zřízení. Právě proto redukuje problém politické ekonomie, socialismu na úkol racionální organizace výrobních sil, odvrhuje výrobní, ekonomické vztahy a odtrhuje od nich výrobní síly. Místo marxistické politické ekonomie vzniká tudíž u soudruha Jarošenka cosi na způsob Bogdanovovy »Všeobecné organizační vědy«.

Tak soudruh Jarošenko, který vyšel ze správné myšlenky, že výrobní síly jsou nejpohyblivějšími a nejrevolučnějšími silami ve výrobě, dovádí tuto myšlenku ad absurdum, až do popírání úlohy výrobních, ekonomických vztahů za socialismu, při čemž místo plnokrevné společenské výroby vzniká u něho jednostranná a nedokrevná technologie výroby - cosi na způsob bucharinské „společensko-organizační techniky“.» (“EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR”, “O CHYBÁCH SOUDRUHA L. D. JAROŠENKA”, “I.Hlavní chyba s. Jarošenka”)

Vzniká dojem, že apely na nemarxistické názory s. Jarošenka jsou v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ pro J.V.Stalina jen pohodlnou záminkou pro varování před prázdným tlacháním jak na téma možnosti záměny pojmově konkrétní teorie nějakým „zdravým úsudkem o racionální organizaci výrobních sil ve společenské výrobě“, tak i před pokusy opřít se v rozvoji teorie na něco kvalitativně podobného jako „Všeobecná organizační nauka“ A.A.Bogdanova.

Co se týká prvního, takzvaného „zdravého úsudku“ na téma organizace procesů řízení a samořízení ve společnosti v tempu vzniku problémů – pak J.V.Stalin se za desetiletí své stranicko-státní práce (zvláště po roce 1923, v míře toho jak se v jeho rukou soustřeďovala státně-stranická moc) stal odborníkem na zdravé a chybné úsudky podobného druhu, vyjádřené v lexikálních formách marxismu a ekonomické vědy, jejichž pojmový aparát vyjadřoval já-centrické myšlení „elity“ dosocialistických formací. A když ty úvahy byly zdravé, což se projevovalo v úspěších ekonomiky SSSR, pak skrývali od postranních osob fakticky naprostou prakticko-teoretickou nepoužitelnost marxismu, což J.V.Stalina zjevně neuspokojovalo. A to, že v aspiraci na „zdravé úvahy“ osvobozené od „scholastických sporů“ L.D.Jarošenko zdravě uvažovat schopen nebyl – to J.V.Stalin ve své odpovědi přesvědčivě ukázal, pokud ne samotného L.D.Jarošenkovi, tak mnohým čtenářům své práce.

Je to jasné, pokud chápeme, že J.V.Stalin marxistou nebyl, a L.D.Jarošenko, nechápaje ten fakt, ani marxismus jako takový, aspiroval na tvůrčí rozvoj marxistické teorie k aplikaci v nových historických podmínkách. Na příkladu L.Jarošenka, ve formě kritiky jeho nemarxistických pohledů, J.V.Stalin ukázal i neplodnost pokusů „tvůrčího rozvoje marxismu“, i zesměšnil sklon k „zdravým úvahám“, aspirujícím na to zaměnit sebou pojmově konkrétní, životu adekvátní teorii.

Obecně, jak ukazuje historická praxe, takzvané „zdravé úvahy“:

• se buď transformují ve vytváření životu adekvátních vědeckých teorií, které nejen nejsou v rozporu se zdravým úsudkem, ale stávají se jejich kostrou při řešení problémů stojících před společností, a odkrývají lidem možnosti k chápání jak samotných problémů a příčin jejich vzniku, tak i cest a metod jejich řešení;

• nebo zůstanou já-centrickým slovobludím, kterým žijí často dostatečně široké společenské vrstvy, ale které není použitelné pro tvoření a proto může při pokusu opřít se o něj v praktické politice společnosti a státu nadělat mnoho problémů⁷.

Jedním z posledních příkladů „zdravých úvah“ podobného druhu jsou úvahy akademika A.D.Sacharova (pod psychologickým diktátem E.Bonner) a celého disidentského hnutí posledních desetiletí existence SSSR⁸: pokud předpokládáme, že cílem jejich činnosti bylo zrušení SSSR za účelem uvrhnout do chudoby miliony lidí a panovat nad nimi, parazitujíce na jejich práci a životě, pak A.D.Sacharov a jeho stoupenci jsou jednoduše lumpové; ale pokud spoléhali na to, že po krachu byrokratického režimu ve státních formách Sovětské moci se vše ve společenském životě vyřeší „samo sebou“ k všeobecné spokojenosti (tj. nebudou bezdomovci, chudí, občanské války a sociální pohromy, které nebyly v SSSR, minimálně v mírových obdobích jeho existence) – pak jsou hlupáci, které navedli a zneužili lumpové, kteří zůstali za kulisami dalších událostí.

Přesto, v základě takového druhu hlouposti leží defektní mravnost. Jinými slovy, pokud je akademik Sacharov něčí „svědomí“, pak je to velmi nemocné a zvrácené svědomí. O něco dřívější, ale písemně zachycený příklad „zdravých úvah“ podobného druhu na téma historie a sociologie, to je „Mein Kampf“ Adolfa Hitlera. A soudě podle všeho, J.V.Stalin si skutečně aktivně přál, aby se národy SSSR osvobodily od moci nad nimi a jejich osudy „zdravých“ úvah podobného druhu.

V souladu s tím, otázka nastolená J.V.Stalinem, o „Všeobecné organizační vědě“ A.A.Bogdanova je poněkud významnější, než nemarxistické pohledy samotného Jarošenka a jeho sklonnost ke „zdravým“ úvahám, aspirujícím podměnit sebou životu adekvátní teorii, které se staly záminkou k upomenutí problematiky všeobecné organizační vědy jako takové. A to je také „konspirologická“⁹ otázka v celkovém kontextu „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“.

A.A.Bogdanov, vlastním jménem Alexandr Alexandrovič Malinovský (1873-1928) byl ekonom, filosof, výzkumník, politický činitel, spisovatel. Člen sociálně-demokratické strany od roku 1896, v roce 1903 přimknul k bolševikům. Jeho názory byly ve mnohém nemarxistické. V roce 1909 byl vyloučen ze strany. Následně přimykal k různým stranických frakcím. Po VŘSR postupně odešel od politické činnosti k vědecké činnosti v oboru (byl lékař). Byl organizátor a ředitel prvního na světě Institutu transfúze krve, který byl později nazván jeho jménem. Zemřel 7.4.1928 v důsledu experimentu výměny krve, který prováděl sám nad sebou. Údaje jsou vzaty z Velké sovětské encyklopedie, 3. vydání, sv. 3, str. 442.

-pokračování-