Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (33). Obrana budoucnosti před “světovým zákulisím“

27.5.2017

předchozí část

Ale i ve společnosti té doby zdaleka ne všichni byli bezprincipními prospěcháři, aby podporovali každou politiku „vrchů“, vycházeje ze strachu o sebe nebo z kariéristických ambicí: podporovali ji proto, že cítili její smysluplnost ve vztahu k těm cílům, které považovali za vlastní.

*           *
*

J.V.Stalin bezpochyby věděl, že vítězství ve Velké vlastenecké válce oddal mnoho sil a zdraví. Věděl, že první infarkty překonal „na nohou“, prakticky nepřerušuje vedení státních a stranických záležitostí. Bezpodmínečně věděl, že do jeho okolí vnitroaparátní mafie už desítky let jednoduše nepouští mladé bolševiky, z nichž by někdo časem mohl vejít v kurz celostranických a celostátních záležitostí a převzít na sebe vyšší stranickou a státní moc, čímž by umožnil samotnému J.V.Stalinovi odejít do penze, jako všichni ostatní občané SSSR. Proto se uchyloval k určitému maskování svých skutečných cílů před nejbližším okolím, kterému měl důvod nedůvěřovat, spravedlivě v nich vnímaje buďto vykonavatele vůdcovy vůle, nebo bezpáteřní prospěcháře, ale nijak ne iniciativní, tvůrčím způsobem myslící bolševiky, své spolubojovníky, kteří slouží ideálům komunizmu.

A bylo by podlou klevetou nebo hloupostí tvrdit, že J.V.Stalin neudělal nic pro to, aby po jeho odchodu na onen svět pokračovala a sílila bolševická záležitost přechodu ke skutečnému komunizmu – ke společnosti spravedlivého soužití svobodných lidí v globálním měřítku. Ale to, co pro to udělal, nepasuje do příživnických představ prokomunistického davu o tom, co a jak by měl skutečný vůdce komunistů udělat před svým odchodem na onen svět.

Dav, ve vztahu ke svému vůdci naladěný spotřebitelsky a beziniciativně, si představuje předání moci následníkovi ve své podstatě v rámci historicky zavedených monarchistických tradic:

• v jedné variantě by měl vůdce ještě za života vybrat nástupce, učit a vychovávat ho, zasvěcovat do různých tajemství, a potom mu předat své pravomoce, - tak se realizuje kontinuita moci ve vládnoucích dynastiích, jen s tím rozdílem, že obvykle ke kralování připravují z děství jen jednoho staršího syna vůdce, a ne někoho „zvenku“;

• v druhé variantě po smrtí vůdce nebo po jeho odstranění od záležitostí, „konkláva“ nejbližších vybírá následujícího vůdce – tak kardinálové vybírají římského papeže.

Ale zde je nutné zvlášť zdůraznit, že v obou variantách uskutečnění kontinuity řízení se předává ne samotná moc sama o sobě ve své plnosti, ale předávají se jen pravomoce, zpravidla přiznávané zbytkem společnosti nebo její dostatečně mocnou částí na základě psaných zákonů a nepsaných tradic. Ale starost a odpovědnost o dílo na sebe každý nástupce vkládá sám, když přejímá pravomoce – v míře svého mravně podmíněného chápání a samodisciplíny.

A pokud necháme mimo zorné pole konkrétní historické okolnosti, pak všechny zaniklé monarchie (jak dědičné tak i nedědičné diktatury) padly z jedné jediné příčiny: nástupce vůdce při převzetí pravomocí nebyl schopný sám na sebe vložit celý potřebný okruh starostí a odpovědnosti, odpovídající plnosti vnitrosociální moci, za dílo, které vedl na základě osobních pravomocí. V důsledku toho se chyba řízení kumulovala při konání vůdců, přicházejících si na směnu, a přicházel krach systému.

Principiální rozdíl mezi davo-“elitarizmem“ a bolševismem je v tom, že v davo-“elitarizmu“ jsou pro realizaci díla důležité – a proto primární – pravomoce, přiznávané více či méně širokým kruhem osob na základě tradice a zákona. V bolševismu je důležité a proto prvotní: přijmout na sebe ze své iniciativy starost a odpovědnost za dílo, a pravomoce jsou druhotné ve vztahu k té dobrovolně zvolené samovládě ve společném díle; formují se a přiznávají ostatními bolševiky v závislosti na tom, nakolik uchazeč o vedení odpovídá tomu bolševickému dílu.

V důsledku toho by se v bolševismu člověk neměl vždy přizpůsobovat zformované struktuře osobnostních pravomocí a algoritmice jejich fungování, ale struktury osobnostních pravomocí se, pokud ne plně, pak v mnohém budují v souladu s osobnostním rozdělením starosti a odpovědnosti za společné dílo mezi jeho účastníky. Proto architektura struktur osobních pravomocí musí být dostatečně pružná a měla by se cíleně upravovat jejími účastníky pro možnosti konkrétních lidí, aby odpovídala jejich osobnímu rozvoji a změnám v personální obsazení, které způsobují změnu charakteru rozdělení starosti a odpovědnosti za společné dílo mezi lidmi.

Jinými slovy to znamená, že J.V.Stalin mohl předat své pravomoce tomu, koho on sám vybere jako nástupce – pokračovatele díla; nebo pravomoce mohli vyrvat z jeho rukou „spolubojovníci“ - uchazeči o moc – jak se to stalo ve skutečnosti.

Ale přijmout starost a odpovědnost za dílo, kterému sloužil J.V.Stalin, mohl v každém případě jen někdo osobně ze své iniciativy nezávisle na proceduře předání pravomocí J.V.Stalina někomu jinému. Svými skutky mohl J.V.Stalin jen vytvářet podmínky k tomu, aby pokračovatelé na sebe vkládali odpovědnost a starost ne v menší míře, než nesl sám J.V.Stalin.

Vše řečené o pokračování moci jako starosti a odpovědnosti za dílo a o předání funkčních pravomocí a o rozdílech mezi reálnou mocí a funkčními pravomocemi, J.V.Stalin cítil bezprostředně, částečně znal z historie a nějak to chápal v jeho vlastním systému pojmů, protože v letech 1945 – 1952 skutečně vytvořil podmínky, ve kterých by mohli následníci-pokračovatelé na sebe sami vzít starost a odpovědnost za dílo bolševismu, ne menší, než nesl on, a v souladu s tím by mohli změnit architekturu struktur funkčních pravomocí a algoritmiku jejich fungování. A na onen svět odešel teprve poté, co pro to vytvořil nutné podmínky.

Začneme od toho, že celá poválečná perioda historie stalinského SSSR se komentárory-židy i komentátory-nežidy (kteří ale ztratili pocit sounáležitosti s osudem prostých lidí) charakterizuje jako perioda „státního antisemitismu“. Na to období připadá likvidace mnoha židovských veřejných organizací; boj s kosmopolitismem a poklonkováním před Západem, se sionizmem, což se dotklo osobně mnoha židů i nežidů; odhalení pseudonymů mnoha kulturních činitelů a zveřejnění jejich skutečných jmen, které ve své většině byly židovskými; „kauza lékařů“, bezprostředně předcházející odstranění J.V.Stalina vylekanými „spolubojovníky“; a kolující drby o vymyšleném, ale kvůli smrti J.V.Stalina nerealizovaném přesídlení židů do Židovské autonomní oblasti Birobidžan na Dálném východě.

Avšak ve své podstatě to byla ne politika „státního antisemitismu“, realizovaná jako výlučně potlačení práv a svobod lidí podle příznaku původu. Byl to první (po vítězství internacistů ve státním převratu r.1917) veřejný pokus státního potlačení aktivit vědomě cíleného i živelného nevědomého internacizmu v sovětské společnosti.

Byl efektivní natolik, nakolik bylo možné v termínech k tomu okamžiku historicky zformované kultury a sociologie marxismu vydělit internacizmus z celkového proudu jevů minulé a aktuální historie lidstva celkově a Ruska konkrétně; natolik efektivní, nakolik společnost mohla pochopit takový výklad marxistické a obecně kulturologické terminologie; natolik efektivní, nakolik lidé, tvořící společnost, a především funkcionáři orgánů státní moci, měli samodisciplínu nezneužívat svého postavení a zdržet se od účasti ve stádních efektech politické aktivity davu, žijícího podle tradic a soudícího podle autorit; natolik efektivní, nakolik samotní židé byli schopni objevit každý v sobě a v druhých internacizmus, vlastní jejich kultuře a vlastní v té či oné míře každému z nich v důsledku vlivu kultury, protože bez objevení v kultuře a v lidech podstaty internacizmu, není možné se s ním rozloučit a osvobodit se z jeho moci.

To nebyla politika „státního antisemitizmu“, realizovaná výlučně jako politika potlačení práv a svobod jedněch občanů podle jejich etnického příznaku.

To bylo odstranění tlaku internacizmu státními opatřeními, který během několika desetiletí po r. 1917 potlačoval ducha lidí vší mocí jemu podřízené marxistické ideologie a státu, zneužívaje při tom moci represivních orgánů zvláštních služeb. Tento internacizmus potlačoval národní duch všech národů SSSR, a také samotné židovské diaspory, bránil duchovnímu osvobození společnosti a ustanovení v ní neformálních svobody a národovlády, vlastních lidskosti.

A ačkoliv slovo „internacizmus“ tehdy nebylo součástí slovníků ani kultury společnosti, slova „sionizmus“, „kosmopolitizmus“, „poklonkování před Západem“ se v oficiální stalinské propagandě vykládala právě podle charakteristických příznaků projevů toho globálního historického jevu, který se v terminologii VP SSSR nazývá internacizmus.

Tak se pod termínem „sionizmus“ chápalo ne usilování židů usídlit se v Palestině a vytvořit svůj stát, ale vykořisťovatelská ideologie židovské mezinárodní buržoazie, podle svého charakteru zotročitelná ve vztahu ke všem, včetně samotných židů; pod termínem „kosmopolitizmus“ se chápala ne starost člověka o osudy celého lidstva a planety Země, ale odmítnutí subjektem starosti a odpovědnosti za osudy národů své Vlasti a dalších států, což ve své podstatě řadilo „kosmopolity“ takového druhu k místní antinárodní „elitární“ periferii „světového zákulisí“; to se týká i „poklonkování před Západem“.

Avšak i ty zvláštnosti výkladu smyslu uvedených slov ve stalinské propagandě hodnotí antistalinisté, internacisté a otroci internacizmu jako další projev licoměrnosti J.V.Stalina a ideologické krytí protižidovského rasizmu stalinského režimu. Ale bylo by čestné, a proto lepší, aby své výhrady adresovali ne J.V.Stalinovi, ale už upomínanému v jedné poznámce v části 6.3 autorovi knihy „Židé a antisemitizmus v SSSR“ J.Larinovi (M.A.Lurje) a jemu podobným „výzkumníkům“ a „šiřitelům osvěty“. On a jemu podobní představují internacizmus skrz jevy, do kterých byl schopen proniknout a kterými se začal maskovat, a obcházejí a obcházeli stranou skutečné příčiny a algoritmiku takzvaného „antisemitizmu“, což podporovalo a podporuje zachování protižidovského rasizmu ve společnosti – nepříznivého vztahu k druhým lidem, pramenícího ze skutečného nebo lživého předpokladu o jejich přináležitosti k židovstvu nebo paktování s ním. Antižidovský rasizmus podobného druhu také získal křídla ve výsledku realizace státních opatření potlačení internacizmu v epoše J.V.Stalina, a maskoval se pod ně.

Všichni kdo se bojí tzv. „antisemitizmu“ ve všech jeho projevech, by si měli pro budoucnost zapamatovat a uvědomit:

Takzvaný „antisemitizmus“ nevyhnutelně vzniká ne tam, kde jsou židé, ale tam, kde se biblická doktrína zotročení všech uskutečňuje pod krytím tradice nepřípustnosti diskuse o podstatě „židovské otázky“, nebo tam, kde se ji pokoušejí představit jako Boží záměr a výlučné dobro.

To, co nazýváte „antisemitizmus“, má vé svém základě pravdověrné nepřijetí biblického internacizmu lidmi, a jen pod tlakem internacizmu, které nesete vy, nebo pod tlakem nacizmu, vytvářeného nacionálními „elitami“, se to usilování o svobodu a lidskost převrací a vsplyne jako prožidovský rasizmus, neplodný a nemilosrdně protilidský, jako i každý jiný rasizmus, včetně vašeho rasizmu – internacistického.

Politika státního potlačení internacizmu v poválečném období historie stalinského bolševismu byla pozadím, na kterém probíhal veškerý společensko-politický život země. A jedním z důležitých jevů společensko-politického života sovětské společnosti, o kterém dnes už pozapomněli i mnozí současníci událostí, byly diskuse o různých problémech života sovětské společnosti a rozvoje jeho kultury, které probíhaly v tisku. Tyto diskuse antistalinisté také řadí k projevům licoměrnosti Stalina, provokující iluzí svobody slova a mysli opozici režimu na otevřené vystoupení za účelem jejího nekompromisního potlačení.

Přitom kritici poválečné politiky stalinského bolševismu dávají přednost tomu, nepouštět se do analýzy podstaty názorů, zveřejněných během těchto veřejných diskusí, ačkoliv právě ony jsou tím hlavním v těch diskusích, protože názory nejrůznějších lidí byly ukazatelem, charakterizujícím rozvoj kultury chápání světa v sovětské společnosti; a kultura chápání světa ve vší plnosti jejích subkultur představuje to, co ve mnohém určuje další osud společnosti. Proto antistalinisté, kteří nevnikají do podstaty názorů vyřčených v těch diskusích, jsou sami pokrytci nebo svědčí o své hlouposti, což je ve své podstatě jedno a totéž.

Ale ty diskuse byly jedním z projevů tvrdého boje bolševismu a místní „elitárně“ mafiózní periferie „světového zákulisí“ o státní moc v mnohonárodnostní Ruské regionální civilizaci.

Jedna z diskusí těch let byla posvěcena posouzení problémů sociologie celkově, které se však posuzovaly přes problematiku rozvoje ekonomické vědy jako teoretické základny řízení rozvoje národního hospodářství sovětské společnosti. Protože všichni chtějí jíst, útulně žít, aby děti byly zdravé, získaly vzdělání, a stáří aby nebylo v chudobě atd., a to se zajišťuje bezprostředně ekonomickou základnou společnosti, pak ekonomická problematika je schopná k sobě vyvolat ve společnosti větší zájem, než čistě filosofická, kterou mnozí považují za abstrakci, odtrženou od reálných životních problémů.

S ohledem na toto, ve společnosti panující (také pod tlakem historického materializmu a kultu marxismu) chápání prvenství ekonomické podmíněnosti života společnosti, J.V.Stalin sám osobně publikoval závěry právě z diskuse o ekonomických otázkách.

Vše, co považoval za nutné a co mohl říct v tom shrnutí závěrů a v analýze možností dalšího rozvoje socialismu v SSSR a ve světě, bylo vydáno v roce 1952 ve sborníku dopisů a odpovědí pod názvem „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, který jsme často citovali v předchozích částech a k jehož analýze se ještě vrátíme. Poslední dopis, zahrnutý do toho sborníku, je datován 28.9.1952. O týden později začal pracovat 19. sjezd VKS(b), na kterém byla strana přejmenována na KSSS. Tato zkratka je dvousmyslná. Historie potvrdila správnost následujícího rozšifrování významu:

Kapitulantská Strana Samolikvidace Socialismu.

19. sjezd běžel v Moskvě od 5 do 14. 10. 1952. Vybral nový Ústřední výbor strany. Pro pochopení, proč se v historii potvrdila právě uvedená verze rozšifrování zkratky KSSS, je třeba se obrátit k jedné málo známé epizodě z činnosti ÚV, zvoleného 19. sjezdem.

Po sjezdu, 16.10., se odehrálo plénum ÚV. Na něm vystoupil J.V.Stalin. Jeho vystoupení bylo pro účastníky pléna neočekávané: ne v tom smyslu, že nikdo neočekával vystoupení lídra strany na plénu, ale svým obsahem. To vystoupení J.V.Stalina uvrhlo plénum do zcepenění. Příčiny byly dvě:

• za prvé, J.V.Stalin přímo varoval členy ÚV ohledně jejich připravenosti zradit dílo spravedlivosti, o buržoazním odklonu a vstupu do spiknutí s imperialismem těch, koho dav považoval za jeho nejbližší věrné stoupence, a pokud bude třeba i nástupce. Tak J.V.Stalin přímo vyjádřil svou nedůvěru V.M.Molotovovi a A.I.Mikojanovi.

• Za druhé, J.V.Stalin informoval členy ÚV o tom, o čem se měli dovtípit i sami: že už zestárl a unavil se, proto brzy příjde doba, kdy nebude moct vést stranu a stát, v důsledku čehož je nutné postarat se, aby byl na post Generálního tajemníka ÚV vládnoucí strany vybrán jiný člověk.

Bylo by možné se omezit na tento pohled na obsah vystoupení J.V.Stalina a přejít k další problematice, ale lépe bude se obrátit na svědectví přímého účastníka toho pléna, protože v opačném případě mohou být naše závěry o této epizodě některými lidmi vnímány jako pomluvy.

-pokračování-