1.5.2017
6.7 Obrana budoucnosti od “světového zákulisí“
Veškerý život J.V.Stalina hovoří o tom, že nepatřil mezi člověkupodobné organismy, žijící podle principu „po nás potopa“. Ti kdo žijí podle toho principu, intepretujíce skrz fakty historie každý svojě osobní „po nás potopa“, zvrátili chápání života. To se týká jak domácí historie, včetně historie epochy a činnosti J.V.Stalina, tak i globální historie. Proto pro pochopení epochy stalinského bolševismu je nutné přemýšlet a aktivně se starat o to, aby po nás byl život objektivně pravdověrnější, než do nás a při nás. Pokud si toto vnitřně vyřešíme a tím se osvobodíme od abstraktního humanismu, obráceného jakoby na všechny, ale reálně na nikoho, pak i události epochy stalinského bolševismu získají jiný význam, velmi odlišný od toho, jaký jim přiřazují abstraktní humanisté – psychotrockisté buržoazně-demokratického nebo internacionálně-socialistického ražení.
* * *
Mnozí z současníků J.V.Stalina svědčí o tom, že on sám se velmi ironicky stavěl ke kultu jeho osobnosti, panujícímu ve společnosti. V osobních besedách (a ty všechny byly besedami vedoucího o tom či onom díle, důležitého pro zemi) pobízel lidi k tomu, aby brali iniciativu a odpovědnost za výsledky své iniciativy na sebe, podporoval projevy iniciativní odpovědnosti takového druhu. A v jeho písemném odkazu – v publikacích v tisku a textech vystoupení před různými publiky v různých letech – jak je to uchováno v jeho Sebraných spisech, je mnohokrát řeč o tom, aby lidé sami projevovali iniciativu a přijímali na sebe starost a odpovědnost v Životě, společném pro všechny; a také je mnohokrát řeč o tom, že uvážení ze strany prostých lidí vedoucím strany a státu, to je jedna věc, a klanění se vůdcům, to je druhá věc, která má být v socialistické společnosti překonána.
I v tom, co říkal lidem ústně, i v tom, co psal, není nic, co by i jen částečně odpovídalo myšlenkám Hitlera o vzájemném vztahu vůdce a davu (viz např. jen Mein kampf) nebo s myšlenkami L.N.Gumiljova o vzájemných vztazích passionárních vůdců a ostatních členů společnosti.
Avšak pro antistalinisty je to jen ukazatelem toho, že J.V.Stalin byl jakoby mnohem chytřejší a mazanější, podlejší a licoměrnější než A. Hitler (a také L.N.Gumiljov a další sociologové, kteří nějak propagují různé vůdcovské doktríny ve vztahu k bezvůli davu). Psychotrockisty takového druhu nemůže nic přesvědčit o tom, že se J.V.Stalin negativně stavěl ke kultu vůdců, včetně i kultu jeho vlastní osobnosti, a o tom, že je stoupencem života společnosti na základě panování v něm jiné mravnosti a jí vyjadřující kolegiální(družské) etiky, vylučující davo-“elitarizmus“.
Přesto nezávisle na vztahu ke kultu osobnosti subjektu, který se v davově-“elitární“ společnosti stal objektem kultu, davově-“elitární“ společnost sama žízní po kultech, hledá si „božstva“, vytváří je, když se rozčaruje v předchozích, občas přecházeje ke kultu jejich hanění, a neustále žízní po nových idolech.
Aby ve společnosti nebyl kult té či oné osobnosti, je nutné, aby v něm nebyl fundament pro jeho vytvoření zevnitř nebo zavedení zvenku.
Pro to je dlužna davově-“elitární“ společnost přestat být davově-“elitární“, tj. musí v ní opanovat kolegiální (družská) mravnost a etika. A přechod společnosti od panování v ní mravnosti a etiky, tvořící kulty neodpovědnosti a parazitického příživnictví, k mravnosti a etice iniciativní družské starosti a odpovědnosti lidí za osud všech a každého – je objektivním požadavkem doby. A to se může uskutečnit jen v praktických životních záležitostech ohledně vyřešení různorodých problémů života té společnosti v řečišti vyřešení problémů globálního významu. Takový přechod se nemůže uskutečnosti při absenci skutků, v neřešitelném hloubání a v prázdném mravokárství a mudrování v círvkích, na veřejných setkáních, včetně stranických a odborových, na mítinzích a slavnostních hostinách.
V souladu s takovým chápáním ta okolnost, že po 18. sjezdu VKS(b)1, který se odehrál v polovině března 1939, byl další 19. sjezd svolán až v roce 1952, není vůbec ilustrací nebo důkazem toho, že Stalin potlačil demokracii ve straně a ve společnosti celkově. Ačkoliv při V.I.Leninovi a L.D.Bronštejnovi-Trockém se sjezdy strany svolávaly každoročně dokonce během občanské války, a zdálo by se že vnitrostranická demokracie byla formálně ctěna, ale ve skutečnosti vnitrostranická demokracie tehdy nebyla.
Za prvé, strana se od začátku vytvářela jako nástroj uskutečnění politické vůle úzkého kruhu jejích vůdců nebo jednoho vůdce, s jakýmž cílem s v jejích stanovách vždy prohlašoval princip takzvaného „demokratického centralizmu“, v němž je to hlavní podřízení menšiny většině a bezpodmínečné plnění rozhodnutí výše stojících stranických orgánů ze strany níže stojících orgánů a členů strany. Přitom projekty i samotná rozhodnutí v míře toho, jak se stále více a více záležitostí ocitalo v oblasti vnímání strany, se stále více a více stávaly výsledkem aparátní práce pod bezprostředním vedením úzkého kruhu vůdců. Pokud i J.V.Stalin likvidoval tzv. vnitrostranickou demokracii, pak jen v tom smyslu, že zlikvidoval od začátku zákulisní ve vztahu k ÚV a ke zbytku strany mafiózní „demokracii“ v tom úzkém kruhu vůdců, a potom i samotné „vůdce“, tvořící ten úzký kruh, navíc už neslučitelných podle jejich přesvědčení a samodisciplíny s bolševismem a tím ani jeden s druhým navzájem.
Za druhé, strana k roku 1917 byla stranou vůdců a stranické masy následující za vůdci, v důsledku čehož všechny dorevoluční sjezdy nesly z větší části davově-“elitární“ charakter – tj. nedemokratický ze své podstaty, z důvodů okolností nepodléhajících J.V.Stalinovi ani nikomu jinému osobně.
Za třetí, v míře toho, jak se strana stávala orgánem řízení života společnosti a ještě ve větší míře se stávala orgánem řízení státu a státu podřízené hospodářské činnosti, - tím více bylo vyžadováno profesionalizmu a různorodých vědomostí pro to, aby na sjezdu strany delegát mohl podloženě předložit nějaké nové návrhy, a stejně tak podvrhnout podložené kritice projekty dokumentů, připravených na sjezd aparátem ÚV, pracujícím na profesionálním základě a při nutnosti využívajícím možnosti konzultací s vedoucími specialisty odvětví a techniky; a už tím spíše je nemožné v režimu individuální nebo kolektivní samostatné činnosti ve volném čase vypracovat projekt státního pětiletého plánu sociálně-ekonomického rozvoje SSSR.
V takových podmínkách sjezd ztrácel charakter kolektivní společenské tvorby, což je podstatou národovlády nezávisle na její procedurální formalizaci. V důsledku toho při zachování davo-“elitárního“ charakteru strany a společnosti celkově mohly regulárně konané sjezdy plnit jen dvě funkce:
-
podpora kultu vůdců strany v samotné straně a ve společnosti;
-
seznámení vůdců a pracovníků aparátu ÚV s názory členů strany a bezpartijní veřejnosti v regionech.
Pokud první funkce sjezdů byla jednoduše škodlivá kvůli své antidemokratičnosti jak ve vztahu ke straně, tak i ve vztahu ke společnosti jako celku, pak druhá funkce sjezdů se stala z hlediska řízení volitelnou po překonání negramotnosti a ustanovení stabilních struktur státního řízení, protože ti, kdo důvěřoval sovětské státnosti, sami psali na ÚV, do orgánů sovětské moci, těm či oněm vůdcům strany i státu osobně o tom, co považovali za životně důležité; a názory těch, kdo nedůvěřoval režimu nebo byl jeho protivníkem, se stávaly známými vedení strany a státu jak z dopisů občanů, důvěřujícím státnosti SSSR, tak i ze zpráv zvláštních služeb a dalších orgánů státní a stranické moci.
Jinými slovy to znamená, že protože sjezdy přestaly být zdrojem informací z míst a nemohly být nástrojem kolektivní společenské tvorby, pak v jejich svolávání – pro dílo skutečného budování socialismu a komunizmu – nebylo nutnosti z hlediska řízení. Ale tuto okolnost doprovázelo to, že emocionálně vybičovaná atmosféra stranických sjezdů stále podporovala tvorbu idolů, a jako důsledek, podporovala davo-“elitarizmus“ na základě nechápání probíhajícího a perspektiv jak delegáty sjezdů, tak i dalšími členy strany, pobízela jejich beziniciativnost, bezstarotnost a nezodpovědnost. Taková strana nemůže být vládnoucí/vedoucí v díle budování společnosti spravedlivého soužití právě proto, že ona sama ve své činnosti formálními demokratickými procedurami podměňuje podstatu národovlády.
A hlavní zde spočívá v tom, že patos L.D.Bronštejna (Trockého) a dalších – kteří prohlašovali o své přináležitosti ideálům socialismu a komunizmu, a obviňujících J.V.Stalina v likvidaci vnitrostranické demokracie a národovlády Sovětské moci, podměněných mocí byrokratického aparátu, což údajně nedovolilo uvést ideály socialismu do života – může být přesvědčivý a pravděpodobný jen pro ty, kdo nezná marxismus; pro ty, kdo dokonce i když ho znají, nevidí neadekvátnost jeho pojmových kategorií reálnému životu; kdo nechápe, že z důvodu té neadekvátnosti je na základě marxistické filosofie nemožné objevení a vyřešení problémů života společnosti, včetně i v důsledku zavedení v ní špatné „základní otázky filosofie“ a defektních formulací zákonů dialektiky; že reálné účetnictví nemůže být spojeno s politickou ekonomií marxismu, v důsledku čehož je nemožné řízení hospodářství na jejím základě; že díky tomu mohou marxistická filosofie a politická ekonomie být jen krytím pro mafiózní tyranii, která je schopná nabízet se společnosti jako idol dodržování formální demokracie, ale nemůže být vědecko-teoretickou osnovou pro skutečnou národovládu, budování socialismu a komunizmu jako společnosti spravedlivého soužití svobodných lidí. A už naprosto mimo mísu jsou obvinění J.V.Stalina ze „zvrácení“ marxismu, protože marxismus sám je výtvor zvrácené mravnosti, intelektu a psychiky celkově.
V souladu s těmito vlastnostmi marxismu a s vlastnostmi psychiky samotného Trockého a jeho následovníků, J.V.Stalin reálně zlikvidoval ne demokracii, do které společnost a strana nedozrála, a ne semínka národovlády. On rozdrtil pokus zavést pod krytím pravdě-podobné lži marxismu mafiózní – ohlupující – tyranii při možném, ale vůbec ne závazném dodržování (ze strany pohlavárů marxistů-trockistů) formálních procedur demokracie ve straně a společnosti, kdyby byli schopní zachovat moc svých trockistů v SSSR.
Proto objektivně SSSR v epochu stalinského bolševismu nepotřeboval regulárně prováděné sjezdy VKS(b) a stálé vnitrostranické diskuse, které emocionálně vybuzovaly stranu a bezpartijní veřejnost, ale potřeboval politiku překonání stádních psychologických efektů podobného druhu, vlastních davo-“elitarizmu“ a reprodukujících se z pokolení na pokolení.
Třináctiletá pauza v svolávání sjezdů, na kterou přišla Velká vlastenecká válka a období poválečné obnovy hospodářství a mírového života, byla objektivně užitečná pro to, aby pokud ne celá společnost, pak alespoň členové vládnoucí komunistické strany bolševiků uspěli přehodnotit a překonat tu mravnost a etiku, které panovaly desítky let v sovětské společnosti i po Říjnové revoluci, a přišli by na další sjezd s jiným vztahem k životu země i světa, s jiným vztahem k vedoucím strany a státu, ke kolegům ve straně a bezpartijním občanům.
Kromě toho, každá národovláda je vyjádření svobody ducha lidí, tvořících společnost, vyjádření svobody jejich citů a uvědomělého vztahu k životu. Tyto kvality se získávají každou osobností jak v důsledku vzdělání, počínaje batolecím věkem, tak i v důsledku samostatného osobnostního rozvoje během celého života. Proto svobodu a národovládu je nemožné zavést zákonem nebo výnosem a nasadit opatřeními státního přinucení ke svobodě a národovládě: svoboda a národovláda musí vyzrát v samotné společnosti a projevit se v politice státu.
Avšak státními opatřeními je možné odstranit tlak mnoha faktorů, které deformují a potlačují proces osvobození ducha lidí, a tím i národního ducha každého národa. A tato okolnost je velmi důležitá pro chápání historie SSSR a perspektiv národů Ruska a ostatních států, vzniklých na území SSSR.
Internacistický charakter revolucí let 1905-1907 a 1917 nebyl pro J.V.Stalina tajemstvím: znal mnoho faktů z dorevoluční historie RSDDS (ruské sociálně-demokratické dělnické strany) a dalších r-r-revolučních stran a z porevoluční historie SSSR, faktů z historie dalších států, o kterých neinformovaly ani noviny, ani učebnice historie, ale které svědčily o tom, že věc se má právě tak. Kromě toho, každodenní a všudypřítomný utlačující vliv biblického internacizmu na život obyvatel SSSR byl vnímán ze strany prostých lidí během celé historie existence SSSR, a také pokračuje být pociťován i po jeho státním krachu během proburžoazních reforem následující doby.
Proto veškerou historii dorevolučního Ruska, historii SSSR a současného Ruska doprovází jev, který posledních 200 let v závislosti na jeho vnímání subjektem nazývají buď „antisemitizmus“, a vysvětlují jeho přítomnost ve společnosti výlučně zkažeností samotných „antisemitů“: nevědomostí, neschopností myslet, závistí ztroskotanců a opilců k židům, údajně ve své většině – géniům, talentům a pracantům s vysokým profesionalismem, lidem družným, podporujících se navzájem atd. Avšak ve skutečnosti prázdným znakovým slovem „antisemitizmus“, necharakterizujícím nikoho z lidí osobně, ani společnost celkově, začali ve společnosti označovat reakci člověka na doktrínu Deuteronomium-Izajáš, uvedenou námi v Příloze na konci knihy, avšak obcházeje mlčením samotnou tuto doktrínu a nevyžaduje vypracování vztahu k ní ani od židů, ani od nežidů.
Ta reakce člověka a společnosti na zotročení při zavádění biblické doktríny do života může ležet ve velmi širokém spektru:
-
může být čistě emocionálním nepřijetím, které není vyjádřeno v žádných sociologických doktrínách a teoriích, samotných židů, z nichž každý osobně je „vinen“ především tím, že podle principů vystavění biblické doktríny je předurčen být nástrojem její realizace a prostředkem pronikání do kultur nežidovských národnostních společností;
-
a může být i konceptuálně zdatnou objemnější-alternativní ve vztahu k biblické doktríně.
Právě v důsledku šíře spektra reakcí na biblickou doktrínu zotročení všech se slovo „antisemitizmus“ jeví být výlučně znakovým a prázdným samo o sobě, což dovoluje s jeho pomocí bránit internacizmu, kultivujíce ve společnosti absolutně negativní emocionální zabarvení jeho vnímání a přidávaje mu smyslový význam vnímaný lidmi v závislosti na okolnostech.
V souvislosti s uvedeným vyjasněním role slova „antisemitizmus“ a podstaty jím označovaného spektra jevů v životě společnosti, J.V.Stalin nebyl „antisemitou“. Ale byl jedním z těch lidí, kdo nejen znal mnoho faktů z dorevoluční historie RSDDS a dalších r-r-revolučních stran a z porevoluční historie SSSR, faktů z historie zahraničních států, které charakterizovaly projevy biblického internacizmu, ale měl i systém chápání světa dostatečně adekvátní životu, který obsahoval svébytné chápání internacizmu z jeho strany. Jeho reakce na internacizmus byla konceptuálně zdatnou (mocnou) a alternativní ve vztahu k biblické doktríně.
Avšak nebyla alternativně-objemnější (hierarchicky nadřazená), protože slovně byla vyjadřována v terminologickém aparátu historicky zformované biblické kultury Ruské říše a v terminologickém aparátu otevřeně internacistického marxismu.
A v nich internacizmus nemá své unikátní pojmenování a s pojmenováním spojené charakteristiky jeho projevů v životě. Proto, pronikaje do jiných společenských jevů, mající své více či méně unikátní pojmenování, ke kterým se ve společnosti zformoval nebo cíleně vypěstoval kladný nebo záporný emocionální vztah, internacizmus se lehce bránil a bránil dodnes, přijímaje na sebe jejich jména.
S ohledem na tento princip je internacizmus v historii: i křesťanství; i komunizmus; i svoboda a práva člověka nezávisle na jeho rasovém a třídním původu; i globalizace jako vybudování kultury, mírově sjednocující všechny národy a kultury lidstva v ladu mezi sebou i objektivní realitou; i sionizmus jako usilování části židů okopat se v Palestině a žít tam normálním státním životem, jako žijí všechny národy, a přestat být mezinárodní mafií; i emancipace židů jako usilování druhé části židů přestat být mezinárodní mafií a přiblížit se k těm národům, mezi kterými žijí, a oddat službě své Vlasti – její, zpravidla mnohonárodnostní společnosti – svůj osobnostní tvůrčí potenciál člověka; i „internacionalizmus“ v marxismu, ve kterém se předkládá ve smyslu souhlasu a ladu všech lidí nezávisle na jejich rasovém nebo třídním původu; i kosmopolitizmus jako každým normálním člověkem uvědomovaná starost o gradující osud všeho lidstva a planety Země...
Obecně je těžké nazvat cokoliv v historii nynější globální civilizace, co by nezdeformoval a nepodělal biblický internacizmus tím, že do toho pronikl. Jediné, co prokazatelně nebyl schopen poškodit, to je ideál života lidstva v Bohoděržaví (království Božím na Zemi), ačkoliv internacizmus přece jen zvládl na historicky významnou dobu (podle našich měřítek) vytěsnit z života společností a politiky států praktické uskutečnění ideálu Království Božího na Zemi.
Výše řečené představuje minimum politologických znalostí, které je nutné znát a chápat, protože bez toho poválečné obbdobí stalinského SSSR vyvstane buďto jako nevyzpytatelný nesmysl, nebo jako historie politiky, vyjadřující nemocnou vůli psychopata, který si o sobě usmyslel, že je všemocným nesmrtelným pozemským bohem. Ale J.V.Stalin nebyl ani hlupák, který bezcílně „řídí“ stát neznámo kam, ani psychopatem, který si usmyslel že je nesmrtelný všemocný pozemský bůh.
Ale i ve společnosti té doby zdaleka ne všichni byli bezprincipními prospěcháři, aby podporovali každou politiku „vrchů“, vycházeje ze strachu o sebe nebo z kariéristických ambicí: podporovali ji proto, že cítili její smysluplnost ve vztahu k těm cílům, které považovali za vlastní.
* *
*
1 Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
Informační báze KSB