7.4.2017
Ale existuje i složka nevědomého (individuálního a kolektivního) opakování lidmi v životě televizního bahna v důsledku programování a vybuzení psychiky jedinců a společností ze strany filmové produkce1. A teroristické útoky 11. září 2001 jsou kromě všeho dalšího i apoteózou vlivu amerického filmového průmyslu na život americké společnosti. Proto není náhoda, že hned po 11. září Američané požadovali přestat vysílat a promítat mnoho filmů se scénami násilí satanské, kriminální a teroristické tématiky. Ale dlouho jim trpělivost nevydržela: v podmínkách buržoazního „liberalizmu“ jsou zisky soukromého sektoru důležitější, než společenská bezpečnost, v důsledku čehož je vedení umění v řečišti konkrétní politiky státu v USA vně kompetencí vyšších orgánů státní moci a zvláštních služeb2, na rozdíl od SSSR (tím spíše SSSR epochy stalinského bolševismu)
V epoše stalinského bolševismu se společnost nacházela pod vlivem umění „kritického realizmu“, které především ukazovalo, jak těžce se žije prostému člověku v podmínkách davo-“elitarizmu“3; a také pod vlivem umění socialistického realizmu, které bylo povoláno ukazovat, jak by se měly budovat vztahy mezi lidmi v běžném životě i v práci (v práci kolektivní proto, že jiná v historicky zformované technosféře není), aby každý člověk pracující s dobrými úmysly žil šťastně.
O tom jsou filmy “Vstřícný plán” (o pracovním entuziasmu), “Kubánští kozáci”, “Píseň tajgy”, “Velká rodina” (podle románu V.A.Kočetova), “Můj nejdražší”, “Silné pokolení”, “Pilot Čkalov” a další. Byly i filmy o tom, jak by se měla bránit a chránit svoje – lidová – sovětská moc a socializmus, právo na který prostý lid vystrádal a vybojoval velkou krví ve Velké říjnové socialistické revoluci a v občanské válce („Křižník Potěmkin“, „Čapájev“, „Optimistická tragédie“, „Tichý don“, „Jak se kalila ocel“, „Kortik“) a uchránil ve Velké vlastenecké válce („Pověst o skutečném člověku“, „Mladá garda“, „V okopech Stalingradu“, „Dva kapitáni“)4.
Existuje ještě jedna otázka spojená s podstatou soc. realizmu, otázka o tom, jak se v něm navzdory marxistickým idejím takzvaného „proletářského internacionalizmu“ a „světové revoluce“ objevily takové filmy jako „Petr I.“, „Alexandr Něvský“, „Ivan Hrozný“? Jeden názor spočívá v tom, že jakmile šlo do tuhého (byla identifikována hrozba války s hitlerovským Německem), J.V.Stalin okamžitě zapomněl na Marxe, „proletářskou internacionálu“, „světovou revoluci“, „beztřídní společnost“ a další ideologické fasády své osobní diktatury, a rozhodl se obrodit v nových uměleckých formách imperský patriotizmus, nutný jemu osobně pro podporu své cynické moci kvůli moci.
Ale jde o to, že J.V.Stalin se neřídil rychle se měnícími okolnostmi, ale dlouhodobou politickou strategií, a jeho moc nebyla mocí kvůli osobní moci: to nejsou filmy o impersko-davově-“elitárním“ patriotizmu v duchu „za víru, cara a vlast“ a právu hlavy státu, posedlé naváděním a lstěním ze strany svého okolí, nemotivovaně trestat a omilostňovat jak věrné poddané, tak zrádce. Jsou to filmy o bolševickém všelidovém civilizačním budování v minulých epochách a o chybách, dopuštěných v tom budování, za které se muselo zaplatit velkou krví a těžkým životem mnoha pokolení.
Jinými slovy, skutečná podstata umělecké tvorby ve stylu tzv. socrealizmu spočívá v objektivním usilování o spravedlivou budoucnost. A epocha stalinského bolševizmu je epochou, v níž ten směr umělecké tvorby poprvé v historii získal cílevědomou státní podporu.
Tato státní podpora byla efektivní v míře chápání problémů a perspektiv společnosti státními úředníky, majícími co do činění s poskytováním té podpory, z jedné strany. A z druhé strany byla ospravedlněna mírou toho, nakolik sami tvůrci byli upřímnými stoupenci ideálu uskutečnění štěstí pro všechny ve společnosti, kdo nepřiznává nikomu právo na parazitismus ani na sobě, ani na okolí; a také tím, nakolik bezprincipní, ale talentovaní prospěcháři byli vnímaví k tlaku okolností, aby ve svých dílech vyjádřili ten ideál a jeho uskutečnitelnost tak, aby společnost a především nová pokolení, na něj zareagovali.
A nezávisle na chybách a defektech toho umělecko-politického kursu ze strany státních činitelů, a prostituování ze strany uměleckých tvůrců na systému státní podpory jejich tvorby, právě umění socialistického realismu během epochy stalinského bolševismu dalo společnosti to, co mu nebyly schopny dát vědní obory filosoficko-společenského zaměření – pocit možnosti štěstí na Zemi a objektivní pravosti díla bolševismu, jistotu o budoucnosti.
Díky veledílům umění socrealismu epochy stalinského bolševismu a následných období dílo bolševismu nezaniklo a nepřetrhlo se smrtí J.V.Stalina, přežilo chruščovštinu, zahnívání, perestrojku i proburžoazní reformy 90. let.
Právě v umění socrealismu se ve společnosti překonával nesoulad mezi vědou a uměleckou tvorbou. Poslední a nejvyšším úspěchem socrealizmu se stal vědeckofantastický román Ivana Antonoviče Jefremova5 „Hodina býka“. V tom románu ještě nesoulad mezi vědou a uměním nebyl překonán, ale právě v něm se Ivan Antonovič dostal bezprostředně k hranici, po jejímž překonání ten nesoulad zmizí a nemůže existovat.
To se mohlo stát událostí globálního významu: když román spatřil světlo světa a získal dostatečně širokou známost, chtěl ho zfilmovat americký režisér Stanley Kubrick, tvůrce takových dobře známých a světově proslulých filmů jako Spartak nebo 2001: Vesmírná odyssea. Ale psychotrockistická stranická nomenklatura SSSR se tomu projektu kategoricky bránila a nebyl kvůli tomu realizován.
Umění socrealizmu jsme také zavázáni i tím, že SSSR pod vedením J.V.Stalina byl připraven k vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 a zvítězil v ní. A zvláštní roli v tom sehrálo pokolení, které se narodilo mezi lety 1905-1914: jejich dětství se odehrávalo v dorevoluční době, a osobnostní rozvoj v náctiletém věku připadl už na epochu praktického budování socializmu a kultury nové společnosti, ve kterém mnozí z nich přijali bezprostřední účast.
Na rozdíl od starších pokolení oni ve své většině nestihli k začátku revoluce a občanské války zkostnatět v citech a názorech; a na rozdíl od mladších pokolení měli vlastní paměť o životě v dorevoluční době a ne nějaké představy na základě odfiltrovaných vyprávění starších, seznámení s knihami a dalšími uměleckými díly. Kromě toho, jejich osobnostní rozvoj v dětství probíhal v období, kdy se sovětský stranicko-státní davo-“elitarizmus“ ještě nestihl rozvinout do takového stupně, aby jedny dospívající (menšinu) proměnil v démony- zatvrzelé opozičníky jakémukoliv režimu, a druhé (většinu) v zombie, naprogramované marxistickou ideologií, paralyzující jejich vůli, jak se to stalo s představiteli mladších pokolení, s malými výjimkami.
V důsledku toho představitelé pokolení 1905-1914 byli iniciativní v díle budování a ochrany socialismu v SSSR a proto viděli v Sovětské moci skutečnou svou moc – moc pracujícího lidu, jehož součástí sami byli.
K vytváření sovětského stranicko-státního davo-“elitarizmu“ přiložilo síly to pokolení, jehož dětství (ne dospívání) připadlo na občanskou válku. Právě ono dalo aktivisty byrokraty-kamvítrtamplášť, pro které se orgány Sovětské moci a stranického aparátu staly prostředkem uspokojování jejich osobního a rodinně-klanového kořistnictví, a idejím socialismu a spravedlivosti ve společnosti byli nakloněni jen to té míry, nakolik jim následování těch ideí umožňovalo udržet se u moci. Toto téma licoměrnosti ve vztahu k ideálům revoluce a komunizmu našla své odražení i v epochálním díle socialistického realizmu – povídce N.A.Ostrovského (1904-1936) „Jak se kalila ocel“.
Právě k pokolení narozených v letech 1905-1914 patří mnozí činitelé kultury, vědy vzdělávacího systému, ozbrojených sil, kteří se však ve své většině nedostali výše než na střední úroveň v důsledku toho, že pokolení mladých aktivistů občanské války bylo v období jejich tvůrčí aktivity ještě relativně mladé a pevně se drželo za mocenské pozice ve vyšších úrovních stranické a státní moci a v profesních korporacích.
Dokud představiteli pokolení bolševiků, narozených v letech 1905-1914, byli dostatečně aktivní a početní, restaurátoři kapitalizmu jednoduše neměli v SSSR kádrovou základnu pro uskutečnění svých záměrů. Proto nic podobného otevřenému znovuzavádění kapitalizmu, jak se to stalo po roce 1985, v období jejich aktivního života nemohlo proběhnout dokonce při tom, že to pokolení bolševiků bylo demoralizováno lží 20. a 22. sjezdů KSSS.
Stalo se to možným v důsledku víry v marxismus, vlastní tomu pokolení, který oni znali povrchně, což způsobilo nechápání příčinno-důsledkové podmíněnosti historických procesů. Kromě toho tu povrchní znalost marxismu doprovázela i víra v to, že marxismus je pravda ve všech třech jeho pilířích (v učení o socialismu, filosofii, politické ekonomii), a především ve filosofii a politekonomii jako vědeckých osnovách socialismu a komunismu. Pokud tomu věříme, pak Bronštejn (Trocký) vypadá jako skutečný komunista-idealista, nekompromisní revolucionář-romantik. Ve vztahu s tím pak jeho obvinění i podobná obvinění chruščovské nomenklatury na adresu J.V.Stalina ohledně zrady Sovětské moci, potlačení vnitrostranické demokracie a demokracie ve společnosti, vypadají jako spravedlivá obvinění6. Lživost toho všeho se obnažuje jen ve výsledku demonstrace neadekvátnosti filosofie a politické ekonomie marxismu, o přívrženosti k nimž Trocký L.D.Bronštejn hlásal do posledních dní.
Ale pokud nevíme o neadekvátnosti marxismu životu, která odsuzuje marxisty na nesoulad mezi jejich slovy zbavenými života a skutečnými životními skutky, pak to na papíře vypadá, že Bronštejn má pravdu, on a další marxisté z „leninské gardy“ jsou oběti a J.V.Stalin je tyran, uzurpátor, deformátor vědeckých ideí a praxe budování komunizmu.
Bez vnikání do podstaty filosofie a politické ekonomie marxismu, postavit se psychotrockizmu, jeho patetickému hlásání dobra a obviněním z reálných i domnělých nespravedlivostí epochy stalinského bolševismu, je na základě intelektuálního posuzování – na základě jazykové kultury – nemožné.
Soudobý marxistický psychotrockizmus a jeho politická organizace - 4. internacionála - se drží na všeobecné nevědomosti o tom, co představuje politická ekonomie a filosofie marxismu v praxi. Pro osvobození z jejich zajetí si musí člověk představit, že on – osobně – řeší problematiku řízení státu na základě marxismu prakticky: pak bude jasno a odevšat začne vylézat, že „hlavní otázka filosofie“ je špatná – z hlediska řízení nesmyslná, že politická ekonomie je zvlášť a účetnictví je zvlášť, že schéma koloběhu produkce mezi odvětvími národního hospodářství nemůže být vztaženo k marxistickému pohledu na něj.
Ale tím se nikdo z tzv. komunistů nezabývá – všichni mají za dostatečné pro sebe i pro dílo komunismu jen vyjádřit svou podporu vůdcům té či oné strany. A to dává vůdcům možnost pást stádo věřících (v komunizmus) na základě marxismu.
Tím se objasňuje i úspěch psychotrockizmu na 20. a 22. sjezdech KSSS, který byl předpokladem k „lásce ke svobodě“ „šedesátníků“, jejichž doménou bylo politikaření, opilá lyrika a „disidenství“; k zahnívání; k úspěchu perestrojky v roce 1985 a ke státnímu krachu SSSR v roce 1991.
6.6. „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století.
poznámky
1 Může být identifikována jako ústup zločinnosti v reakci na ukončení předvádění násilí na plátně a televizní obrazovce, avšak kurátoři filmového průmyslu v USA na to nepřistoupí: snížil by se jim zisk.
2 V opačném případě nezbývá než udělat závěr, že v USA je agitace za neštěstí jedním z cílů státní politiky.
3 Kromě toho učilo „dobrým mravům“ - normám slušnosti a kulturního kontaktu lidí mezi sebou, jaký byl praxí ve vládnoucích třídách Ruské říše.
4 Jeden z paradoxů té epochy a umělecké tvorby v řečišti agitace za štěstí spočívá v tom, že mnohé z těch děl bylo vytvořeno talentovanými bezprincipními prospěcháři, kteří svými mravy a přesvědčením nebyli bolševiky ani komunisty. To ukázaly pozdější publikace jejich deníků a dříve neuváděné detaily jejich životopisů. Mezi takové prospěcháře patří třeba V.Višněvský, autor „Optimistické tragédie“, a A. Rybakov – autor „Kortika“ a „Dětí Arbatu“ - krajně povrchního a proto pomlouvačného díla o epoše stalinského bolševismu.
5 Skutečné jméno po otci - Antipovič
6 To se týká i obvinění na adresu J.Stalina a post-stalinského SSSR ze strany psychotrockisty a antimarxisty A.D.Sacharova a jeho následníků – všichni jsou to zvrácenci, kterým jednoduše psychotrockistická brežněvsko-gorbačovská moc nechtěla a proto nedala patřičný intelektuální odpor.
Informační báze KSB