Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (23)

13.1.2017

předchozí část

6.2. O pozadí revoluce roku 1917

Ale abychom to spatřili, je nutné chápat, jak se v Rusku v revolucích r. 1917 setkaly zájmy nejrůznějších vnitřních a vnějších politických sil, kterým byl vlastní různý stupeň organizovanosti a chápání toho co se děje, chápání možností realizace svých zájmů (navíc ne vždy uvědomovaných), a hlavně – které do sebe navzájem pronikaly.

Začneme z vnitřního života říše. Život většiny lidí byl žalostný navzdory tomu, jak ho nyní idealizují „patrioté“ biblicko-“pravoslavného“ monarchického druhu. Na sklonku revoluce 1908 byl život v Rusku charakterizován následujícími faktory: bezzemci v evropské části země a pád úrodnosti v důsledku nízké kultury agrotechniky; rozvrstvení obyvatel vesnice na kulaky a batraky (námezdné pracovníky), vyvolané vůbec ne pracovitostí jedněch a leností druhých, ale ekonomickým a mravně-psychologickým odkazem nevolnictví a samoregulací volného trhu v epoše následující za jeho zrušením; 12-14 hodinový pracovní den v průmyslu bez důchodového zabezpečení ve stáří, při absenci systému zajištění bezpečnosti práce a nemocenských náhrad a pojištění pracovních úrazů; vládní nařízení ohledně uvolnění třídního napětí a vyřešení třídních rozporů byly sabotovány zazednářenou byrokracií; nemožnost získat vzdělání pro své děti pro většinu obyvatel, a místy i nechápání nutnosti vzdělání ze strany dospělých; utlačování Bohem daných práv většiny obyvatel země v důsledku zákonů, vlastních kastovní společnosti, a doprovodných ekonomických okolností; technicko-technologická zaostalost a závislost na jiných státech v důsledku nízké úrovně vzdělání většiny obyvatel, a závislost na zahraničním soukromém a mafiózně-korporativním kapitálu.

Jinými slovy, potenciál pro vzpouru v Rusku byl vytvořen mnohaletou politikou vládnoucí třídy – ruského dvořanstva, které bylo kádrovou základnou pro formování administrativního aparátu státu a důstojnického sboru armády. Kromě toho, dříve vytvořený revoluční potenciál byl rozvinut mnohaletou činností různorodých tehdejších „nových Rusů“ - ruské buržoazie, která zbohatla v epoše po zrušení nevolnictví, kdy se objevil trh levné pracovní síly, v důsledu toho, že vesnická chudina zaplavila města ve snaze najít si práci.

„Světové zákulisí“, realizující biblický projekt zotročení všech, se odlišuje od drtivé většiny těch kterým vadí tím, že je dobrým hodnotitelem Božího dopuštění ve vztahu ke svým protivníkům. A jeho protivníci v drtivé většině případů, známých z historie, mu nemohli postavit nic proti, kromě své ambiciózní samolibosti, nevědomosti, neochoty myslet samostatně, a nikoliv „myslet podle autorit“ nějakého písma nebo vůdce. Proto také nemohli včas řešit problémy se svými politickými scénáři, zrajícími v každé společnosti, což odkrývalo cestu k jejich vyřešení nebo zhoršení podle scénářů, vkládaným do kolektivní psychiky jejich společnosti „světovým zákulisím“.

Na rozdíl od národních vládnoucích „elit“, které spokojeně sytě žily a ve společensko-politické činnosti nešly za rámec rozhovorů v salonech a kritiky poklesků svou uměleckou tvorbou, „světové zákulisí“ konalo. Realizovalo projekt zotročení všech a vždy vidělo v národních „elitách“ s autokratickými ambicemi své konkurenty ve využívání zdrojů planety a prostých obyvatel jejich zemí. Proto cíleně pěstovalo v Rusku potenciál pro budoucí krize, rukama samotných ruských vládnoucích tříd.

Kromě toho, „světové zákulisí“ už k polovině 19. století bylo nespokojeno se společenskými procesy v „rozvinutých“ zemích Západu, ve kterých buržoazně-demokratické revoluce daly start rozvoji kapitalismu na základě svobody soukromého podnikání, tržní samoregulace, což vyvolalo závody ve spotřebě, plýtvání společenskými i přírodními zdroji, vedlo to k polarizaci společnosti na superbohatou menšinu a chudou, ekonomicky závislou většinu, ve své podstatě bezprávnou, nehledě na všechny politické a právní deklarace buržoazní revoluce o svobodě a rovnosti všech před zákonem. V důsledku toho v „rozvinutých“ zemích také sám sebou rostl potenciál revoluce a budoucí globální biosférně-ekologické krize.

Kromě těch vnitřních problémů „rozvinutých“ zemí existoval globální problém kolonialismu, protože v koloniích rostlo národní uvědomění, a první národně-osvoboditelské povstání a války ukázaly, že problém zavedení a udržení globální moci je třeba řešit převážně ne vojensko-silovými metodami, ty mohou nést jen pomocný charakter.

V souladu s těmito okolnostmi se organizací revoluce v Rusku „světové zákulisí“ pokoušelo řešit dva úkoly:

• regionální – likvidovat místní vládnoucí „elitu“ a spolu s ní i mnohonárodnostní „elitární“ státní samoděržaví Ruska s cílem integrace jeho prostých obyvatel v roli pracovní síly do Západní regionální civilizace;

• globální – vybudování zcela podřízenou jí, tj. konceptuálně bezmocnou společensko-ekonomickou formaci, která by byla svobodná od nedostatků historicky zformovaného kapitalismu západního typu (o kterém psal H.Ford a mnozí další).

V důsledku toho, že v 19. století byly neúspěšné vnitřní revoluce v „rozvinutých“ zemích Evropy pod hesly socialismu, a globální problémy dále rostly, byl globální scénář změněn. Rusko mělo v novém globálním scénáři posloužit jako výchozí bod globálních změn a exportér revoluce, aby byly k normám života nové uměle vytvářené společenské formace přivedeny i všechny státy-metropole Západní regionální civilizace, jejich kolonie i „zaostalé“ země, které si uchovali státní samostatnost. Tento projekt se v té době nazýval „světová socialistická revoluce“. A během jeho realizace měly revoluce v Rusku a v Německu¹ položit základy vytvoření vojensko-ekonomického a kulturně-ideologického „předmostí“ pro další rozšíření nového uspořádání do zbytku světa.

Pro řešení těch navzájem propojených úkolů potřebovalo „světové zákulisí“ kardinální přeměnu nebo revoluci vztahů vlády a práv vlastnictví v Rusku ve svůj prospěch, a pro toto bylo nutné změnit politický kurs tak, aby státní samoděržaví dospělo k politickému i ekonomickému krachu. Což bylo realizováno rukama ambiciózní vládnoucí „elity“, ktetá uvrhla Rusko do japonsko-ruské války², a o deset let později do první světové války, aniž zemi připravila k vítězství.

K tomu okamžiku už byly marxismus a jemu odpovídající scénáře uzmutí a udržení moci periferií „světového zákulisí“ zavedeny do Ruska. A ve formě A.L.Gelfandem (Parvusem) začaté a Bronštejnem (Trockým) rozvinuté teorie permanentní revoluce, předpokládající ozbrojené převzetí státní moci a nemilosrdnou likvidaci protivníků nového uspořádání během revoluce a následných změn, získal politický scénář „světového zákulisí“ nejdůslednější a finální podobu. V teorii permanentní revoluce bylo už v roce 1905 vše napsáno: od represí bývalých vládnoucích tříd (které se hodnotily jako nenapravitelní odpůrci revoluce) do přesunu revoluce na vesnici a násilné zavedení socialistických výrobních vztahů tam; podobně se ospravedlňoval export revoluce do jiných zemí, kde jsou vnitřní revoluční síly slabé pro samostatnou realizace revoluce a společensko-ekonomických změn.

V důsledku ideologické neplodnosti ruské „elity“ a aktivní činnosti periferie „světového zákulisí“ v zemi, v r.1917 proběhla revoluce nazvaná Velká říjnová socialistická revoluce. Avšak Rusko se od rozvinutých kapitalistických zemí té doby odlišovalo přítomností bolševismu v ní, ve smyslu slova uvedeném v kapitole 6.1

Bolševismus je společenský mravně-psychologický jev, sahající svými kořeny do dávné minulosti ruské regionální civilizace. Takzvané „Hadí valy“ – fortifikační systém, táhnoucí se jižně od Kyjeva stovky kilometrů skrz ukrajinské stepi, datovaný prvním tisíciletím př.n.l. – jsou svědkem konkrétní dohistorické epochy bolševismu: za prvé, jejich stavba by byla nemožná v podmínkách kmenové rozdrobenosti a panování psychologie individualismu a klanovosti; za druhé, skutečná historie jejich vytvoření byla zapomenuta, a v bylinách se uchovala pohádková verze³.

Duch bolševismu, dokonce neuvědomovaný jednotlivci, podporujících ho svými silami a skutky, je nejmocnější síla v historii současné globální civilizace, ačkoliv zdaleka ne všichni vidí bezprostředně jeho projevy a skutky. Díky jemu se církev v Rusku odlišovala jak od katolicismu, tak od později vzniklého protestantismu všech druhů, a také od všech dalších autokefalických místních církví, nazývajících se také „pravoslavnými“. Ačkoliv během pokřesťanštění Ruska sil bolševismu při tehdejší úrovni rozvoje kultury nestačilo na to, aby nedopustil vtržení biblického projektu na Rus ve formě křesťanství, sil živelného bolševismu stačilo na to, aby zde biblický projekt beznadějně uvázl, aby začalo jeho přehodnocení a vypracování globálního alternativního Ruského projektu.

V 19. století bolševismus opustil církev, vyčerpal možnosti svého rozvoje na základě věrouky a organizovaných struktur. A, používaje marxismus jako svůj slovní obal, bolševismus pronikl do marxismu přesně stejně, jako o 900 let dříve pronikl do lživé byzantské biblické církve, která přišla na Rus. A podobně jako tehdy církev na Rusi získala svébytnost, odlišnou od prvozdrojů a zahraničních obdob, na hranici 19-20. století získal marxismus v Rusku vnitřní, skrytou svébytnost bolševiky chápaného smyslu života, odlišující ho od kánonické verze, schválené „světovým zákulisím“. Tato okolnost odsuzovala internacistický marxistický projekt nazvaný „světová socialistická revoluce“ na krach.

Krach proběhl prakticky ihned po vzniku Sovětské moci v Rusku, ačkoliv zpočátku vypadal jen jako nepříjemnost, která bude vyřešena změnou scénářů dalších kroků. Projekt „světová socialistická revoluce“ utrpěl krach v důsledku toho, že V.I.Lenin trval na tom, aby byl uzavřen nechutný (jeho hodnocení) mír s Německem a jeho spojenci.

Skutečný marxista-internacista L.D.Bronštejn-Trocký se tomu od začátku bránil v otevřené vnitrostranické polemice, a potom, jsa hlavou sovětské delegace na mírových jednáních s Německem v Brest-Litevsku (nyní Brest v Bělorusku u hranic s Polskem), pokusil se sabotovat rozhodnutí přijaté v Moskvě navzdory přímým instrukcím V.Lenina tím, že ohlásil skutečně marxistickou revoluční pozici „ani mír, ani válka“. Ta ve své podstatě vyzývala Německo a jeho spojence k pokračování války, a revolucí dezorganizované Rusko odsuzovala na vynucenou obranu. Avšak navzdory skutkům trockistů byl mír uzavřen. Pokus obnovit válku o něco později vraždou v Moskvě rukama levých eserů německého velvyslance, hrabě Mirbacha 6.7.1918, k obnovení válečných akcí nevedl.

6.3. Nový kurs „světového zákulisí“: socialismus v jedné samostatné zemi

-pokračování-