5.1.2017
...
Internacionál-socialismus – nikoliv alternativa nacionál-socialismu, jak to tvrdí marxisté-internacisté, ale „výhodový socialismus“ pro mafiózně organizovaných mezinárodních diaspor v mnohonárostním a formálně rovnoprávně-socialisticky organizovaném státě. Jinými slovy, internacionál-socialismus je jedna z forem internacismu.
Alternativou jak nacionál-socialismu, tak i internacionál-socialismu je „mnohonárodnostní socialismus“, v němž se skutečně zabezpečuje svoboda osobního rozvoje a rovnost práv občanů různého etnického původu při absenci mafiózně organizovaného „výhodového socialismu a komunismu“ pro mezinárodní diaspory a „národnostní menšiny“.
Marxismus — věrouka imitačně-provokačního charakteru, vyhlašující nevyhnutelnost přechodu lidstva v globálním měřítku ot „vykořisťování člověka člověkem“ ke „království svobody“ - nejprve k socialismu a pak ke komunismu.
Ideály spravedlivosti v socialistické a komunistické společnosti, vyjadřované tak, jak jsou vyjádřeny v marxismu, nebo vyjádřeny nějak jinak, jsou přitažlivé pro většinu těch kdo žijí svou prací a jsou utlačováni parazitismem vládnoucí menšiny, proto v konkrétních historických okolnostech se dav stává přístupný sloganům, ve kterých vidí vyjdáření svých tužeb lepšího života bez parazitismu a utlačování většiny ze strany menšiny.
Avšak jak ukazuje historie, zdaleko ne všechny slogany se v životě realizují těmi, kdo je hází do davu, ale těmi, kdo reaguje na výzvy a upřímně pracuje na realizaci těch výzev v životě. A probíhá to zdaleka ne vždy proto, že ideály prohlašované ve sloganech jsou objektivně nemožné, a vůdci jsou licoměrní pokrytci. Z větší části to probíhá proto, že pro realizaci vyhlašovaných ideálů zákulisní političtí scénaristé, kteří sledují vlastní cíle, vůdcům a davu záměrně předhazují nepoužitelné a nefunkční prostředky, kteří jejich nevhodnost nejsou schopni včas rozpoznat. To se týká i marxismu.
Imitačně-provokační podstata marxismu se projevuje v tom, že za prvé, ve filosofii marxismu je otázka o řešení úlohy předvídatelnosti mnohovariantní budoucnosti, ležící v základě jakékoliv moci a jakéhokoliv řízení, podměněna „základní“ otázkou o prvotnosti hmoty nebo vědomí; za druhé, politická ekonomie marxismu je metrologicky neprůkazná, a není jí možné spojit během reálné hospodářské činnosti s účetnictvím a statistikou ani na mikro, ani na makro úrovni ekonomiky. Díky těmto dvěma principiálním vlastnostem marxismu dav, který věří v marxismus, se ocitá rukojmím majitelů marxismu, kteří disponují nějakým know-how realizace vlastní ideologické a ekonomické moci.
Trockizmus – to není jeden z druhů marxismu. Charakteristickým rysem marxismu v komunistickém hnutí, které fungovalo ve 20. století „pod podpatkem“ marxismu, byla kompletní hluchota trockistů k obsahu kritiky vyslovované v jejich adresu1, v součtu s přívržeností principu potlačování v životě deklarací, vyhlašovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě reálně fungovali, sjednocení přes kolektivní nevědomí.
To znamená že trockizmus je psychický jev. Trockismu v jeho upřímném osobním projevu dobrých úmyslů ze strany jeho přívrženců je vlastní konflikt mezi individuálním vědomím a nevědomím jak individuálním, tak i kolektivním, vytvářeným všemi trockisty dohromady. A v tom konfliktu zlobně vítězí kolektivní nevědomí trockistů, čímž potlačuje osobní vědomé dobré úmysly každého z nich součtem činnosti jich všech.
To je zvláštnost psychiky těch, komu se poštěstilo stát se trockistou, nikoliv vlastnost té či oné konkrétní ideologie. Psychotypu „trockista“ mohou odpovídat nejrůznější ideologie. Právě z tohoto důvodu čistě psychického charakteru jsou rovnoprávné vztahy s trockismem a trockisty osobně na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a kontraargumentů – neplodné a nebezpečné2 pro ty, kdo vnímá trockizmus jako jednu z ideologií3 a nevidí jeho reálné POD-ideologické podhoubí, nezávisející na konkrétní ideologií, kterou může psychický trockista nejednou během života upřímně měnit4.
Intelekt, ke kterému se obrací v diskuse v úsilí přivést diskusního partnera k rozumu, nebo najít spolu s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat předchozí problémy ve vzájemných vztazích, - je jen jedna z komponent psychiky celkově. Ale psychika celkově (v případě jejího trockistického typu) nepřipouští intelektuální zpracování informace psychickým trockistou, která je schopná změnit tu doktrínu, kterou v daný okamžik odpracovává ta z mnohých ideologicky zaobalených větví trockismu, ke které psychologicky patří konkrétní psychický trockista.
Tato psychická zvláštnost5, vlastní mnoha jedincům, je historicky dřívější jev, než historicky reálný marxistický trockizmus v komunistickém hnutí 20. století. Pro tuto vlastnost psychiky jedinců se v minulosti nenašlo jiné slovo, než „posedlost“. A v epochu panování materialistického světonázoru se pro tento jev obecně nenašlo v jazyce slovo, odpovídající podstatě tohoto typu psychické škodlivosti, a byl nazván znovu, ne podle své podstaty, ale podle pseudonymu jednoho z jeho nejvýraznějších představitelů v komusnistickém hnutí 20. století.
Trockizmus je ve své podstatě schizofrenní, agresivní politicky činná psychika, která se může maskovat libovolnou ideologií, libovolnou sociologickou doktrínou.
Proto marxismus je odpočátku projevem psychického trockizmu. Marx a Engels byli psychickými trockisty. Hitler byl také psychickým trockistou: o jednotě vztahů hitlerizmu a marxizmu trockistické verze k mnohým jevům života společnosti jsme psali v práci „Ohlédni se ve hněvu...“. Psychickými trockisty antikomunistického druhu byli na sklonku SSSR disidenti. A nyní jsou psychickými trockisty většina aktivistů proburžoazních reforem v Rusku a jejich oponentů z řad různého druhu patriotických stran a všech údajně komunistických stran, neschopných se zřeknout marxismu.
Bolševismus, jak učí historie KSSS, vznikl v r. 1903 na II. sjezdu RSDRP6. Jak tvrdili jeho protivníci, bolševici do r. 1917 nikdy nereprezentovali sami skutečnou většinu členů strany, a proto oponenti bolševiků v té době vždy namítali proti jejich vlastnímu pojmenování. Ale takový názor pramenil z nechápání podstaty bolševismu menševiky různých druhů.
Bolševismus není ruská varianta marxismu a není to stranická příslušnost. A už naprosto nesmyslný je obrat „židovský bolševismus“, použitý Hitlerem v Mein Kampf, protože bolševismus je projev ducha Ruské civilizace, nikoliv ducha nositelů doktríny biblického globálního otrokářství na rasovém základě.
Bolševismus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, nějak existuje i nyní a bude existovat i v budoucnosti.
Jak prohlašovali sami bolševici-členové marxistické strany RSDRP(b)7, právě oni vyjadřovali v politice strategické zájmy pracující většiny obyvatel mnohonárodnostního Ruska, v důsledku čehož jen oni měli právo nazývat se bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřovali strategické zájmy pracující většiny v teorii a praktické politice, a nakolik si sama pracující většina uvědomovala své strategické zájmy, podstata bolševismu nespočívá v početní převaze stoupenců nějakých myšlenek nad stoupenci jiných myšlenek a nemyslícím davem, ale v následujícím:
V upřímném usilování vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, přející si, aby nikdo neparazitoval na její práci a životě. Jinými slovy, historicky reálně v každé epoše spočívá podstata bolševismu v aktivní podpoře přechodného procesu k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry od historicky zformovaného toho či onoho davo-“elitarismu“ jako způsobu realizace parazitického panování menšiny nad pracující většinou.
Menševizmus představuje opak bolševismu, protože objektivně vyjadřuje usilování k parazitismu na práci a životě prostých lidí – tj. většiny – všech, kdo si usmyslel o svém „elitárním“ statusu. Marxismus je i druhem menševizmu, nejen psychický trockizmus; psychicý trockizmus je vždy menševizmus.
Fašismus je jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výlučně v davově-“elitární“ společnosti. Fašismus je jeden z projevů psychického trockizmu.
Podstata fašismu jako takového nezávisle na tom, jak se nazývá, jakými myšlenkami se kryje a jakými způsoby realizuje moc ve společnosti, spočívá v aktivní podpoře davem „malých lidí“ – na základě jejich ideového přesvědčení nebo bez-ideovosti na základě živočišně-instiktivního chování – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií, která:
-
představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;
-
pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.
Dav v definici V.G.Belinského je „množina lidí, žijící podle tradic a soudících podle autorit“, tj. dav = množina jedinců, žijících ne podle svědomí a ve své podstatě bez přemýšlení – automaticky, nebo pod vnějším řízením svého chování. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně, vyvyšujíc se nad společností (tak je tomu ve fašistických diktaturách); nebo se vyvyšuje mlčky nebo v neuvědomělé pýše, veřejně předstírajíce pokoru a sloužení davu, který nazývá národem (pseudokomunistické režimy); nebo koná skrytě, přesvědčujíc společnost o své údajně neexistenci, a v souladu s „neexistencí“ – o své nečinnosti, v jejímž důsledku se vše v životě společnosti odehrává údajně „samo sebou“ (buržoazně-liberální demokracie), a ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně zdatných kurátorů dané oligarchie8.
Tento popis-definice fašismu v sobě nezahrnuje do očí bijící a strach nahánějící příznaky jeho projevů v činnosti: symboliku; ideologii, vyzývající k násilí a likvidaci těch, koho majitelé fašismu určili pro roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k vytváření politických stran s pevnou disciplínou a systémem teroru, oddíly militantů atd.
O protilidské podstatě fašismu bylo na základě lekce, udělené německým fašismem všem, řečeno po roce 1945 mnoho.V důsledku hrůz fašismu období 1933–1945 se může někomu zdát, že námi daná definice je lehkovážná, odtržená od reálného života, abstraktní, a proto neodpovídající úloze ochrany budoucnosti před fašismem.
Ve skutečnosti právě tato definice je definicí fašismu podle jeho podstaty, a nikoli podle místa vzniku a zvláštností jeho projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od dříve uvedené „definice“ „fašismu“, dané Velkým encyklopedickým slovníkem a podobných „definic“.
* *
*
Uvedené definice vůbec nejsou cvičením v kazuistice. Různé jevy v životě společnosti je jednoduše třeba charakterizovat tak, aby jejich rozdíly a vazby byly pochopitelné, a v souladu s tím je třeba je nazývat různými jmény. Ty definice, odlišující navzájem různé jevy společenského života, dovolují podívat se nově na to, co probíhalo v SSSR ve stalinskou epochu, kde:
-
podle všeobecného názoru nové společenské uspořádání, odlišné od všech historicky známých k té době, se budovalo a nazývalo se „socialistickým“, orientujíce se na komunistickou perspektivu;
-
marxismus byl teoretickou základnou jeho budování, přičemž kultovní základnou.
První okolnost jako taková spory nevyvolává. Pokud budování nové společnosti se přiznává všemi, ačkoliv samotné ideály, které usilovali uvést do života upřímní stoupenci socialismu v období 1917-1953 byly hodnoceny různými lidmi různě: buďto nerealizovatelná utopie, protiřečící podstatě člověka, v důsledku čehož je pokus realizovat ji v životě – zlo, a nenese nic kromě násilí a strádání; krátce – otrocké kasárny, forma fašismu, chyba historie; nebo – objektivně možná nejlepší budoucnost všeho lidstva, vyžadující pro svou realizaci subjektivní faktory – rozvoj kultury a cílevědomou práci, ve které jsou možné jak chyby, tak zneužití, občas s velmi těžkými následky jak pro současníky, tak pro potomky.
Pro stoupence názoru o tom, že SSSR vznikl v důsledku chyby historie v roce 1917 a celá jeho historie byla chybou, nepředstavuje zájem posouzení okolností spojených s marxismem jako takovým a s jeho interpretací J.V.Stalinem v jeho mnohostranné činnosti.
Zato stoupenci názoru, že v roce 1917 historie neudělala chybu a položila základ otevřené praxi budování socialismu a komunismu v SSSR a na celém světě, se dohadují o tom, kdo byl skutečným marxistou a komunistou v SSSR: J.V.Stalin a jeho stoupenci? Nebo L.D.Bronštejn (Trocký) a jeho stoupenci? Ve vztahu k současnosti ten spor u stoupenců marxismu vyvolává otázku: obnovení budování komunismu je prodloužení díla Marxe-Engelse-Lenina-Trockého? Nebo prodloužení díla Marxe-Engelse-Lenina-Stalina?
Odpověď na tyto otázky je široká a spočívá v tom, že:
-
skutečným marxistou byl L.D.Bronštejn, a v důsledku neadekvátnosti filosofie a politické ekonomie marxismu byl falešným komunistou a zemřel jako rukojmí jím neuvědomované lživosti marxismu;
-
V.I.Lenin byl skutečným komunistou natolik, nakolik mu stačily schopnosti nebýt psychickým trockistou, věrným kánonům marxismu;
-
skutečným bolševikem a komunistou byl J.V.Stalin, v důsledku čehož nebyl marxistou;
-
J.V.Stalin byl pokračovatelem politické linie ne Marxe-Engelse-Lenina, ale pokračovatelem politické linie bolševismu Štěpána Razina – Lenina (v té jeho komponentě, kde se Lenin dostával ze zajetí marxismu), protože V.I.Lenin pod krytím marxismu budoval stranu RSDRP(b) jako nástroj uvedení do života politické vůle bolševismu, v principu schopné stát se konceptuálně samostatnou (což se skutečně stalo, když vládnoucí stranu a státnost SSSR vedl J.V.Stalin), a následně kompletně vyjít za rámce marxismu.
Jedním z prvních kdo to ucítil byl Bronštejn (Trocký). V jeho práci z roku 1904 „Naše politické cíle“ je takové hodnocení vztahu Lenina k marxismu:
„Skutečně se nelze stavět cyničtěji k nejlepšímu ideovému dědictví proletariátu, než to dělá Lenin! Pro něho není marxismus metoda vědeckého výzkumu, stavějící velké teoretické závazky, ne, je to... hadr na podlahu, když je třeba zamést své stopy, bílá tabule, když je třeba demonstrovat svou velikost, skládací pravítko, když je třeba demonstrovat své stranické svědomí!“ (L.D.Trocký, „O historii ruské revoluce“, sborník prací pod vedením N.A.Vaseckého, Moskva, „Politizdat“, 1990, str.77)
A to není všechno. V.L.Leninovi patří i dvousmyslné výroky, svým charakterem mohoucí vyvolat krach marxismu. Jeden z nich:
„Vůbec se nedíváme na teorii Marxe jako na něco zakončené a nedotknutelné; jsme přesvědčeni, naopak, že položila jen základní kameny té vědy, kterou socialisté musí rozvíjet dále ve všech směrech, pokud nechtějí zaostat za životem.“ (Sebrané spisy 5. vydání, svazek 4, str. 194).
Ale jestli se ukazuje, že „základní kámen“ je nevhodný pro zamýšlené dílo, pak bude nevyhnutelně nalezen nějaký jiný „základní kámen“, to je otázka času. A to proběhlo v rozvoji bolševismu. A ani Trocký, ani jeho stoupenci-pokračovatelé nenašli prostředky, schopné potlačit rozvoj bolševismu ve společnosti.
6.2. O pozadí revoluce roku 1917
1 Trockisté se vždy chovali tak, jakoby na jejich adresu smysluplná kritika nebyla nikdy vyřčena, a oni se setkávali výlučně s nepochopením ze strany okolí správnosti jejich názorů, vyjadřujících absolutní pravdu.
2 Jak to ukázala zkušenost ruské inteligence, která se pokoušela diskutovat s trockistickou mocí ve státě a stala se obětí NKVD ve 20. letech.
3 Právě v tomto vztahu k trockizmu, jako k deformaci ideologie vědeckého komunismu, a ve ztotožnění marxismu-leninismu s vědou spočívá skutečná chyba bolševismu v SSSR v letech 1917-1953.
Při pohledu z druhé strany, páni psychického trockizmu považují za nepřijatelné diskutování a vykořenění jeho psychického podkladu, v důsledku čehož dávají přednost tomu zobrazovat ideologicky mnohotvárný psychický trockizmus jako nějakou ideologii, ve vztahu k níž se ve společnosti formuje hodnocení „dobře“ nebo „špatně“ v závislosti na aktuálních potřebách.
Pokud někdo z psychických trockistů nebo jejich část umírá, pak se to představuje společnosti jako smrt za vysokou ideu (když je dáno hodnocení „dobře“, jako v případě templářů, Trockého a dalších), nebo se hraje na strunu maniakálnosti a šílenosti, posledlosti (když je dáno hodnocení „špatně“, jako v případě hitlerizmu) tak, aby za tou bublinou zůstaly skryty ty skutečné ideje, na jejichž realizaci byli maniaci naprogramováni a které se velmi odlišovaly od těch, které sami prohlašovali.
4 Příkladem tomu budiž „architekt perestrojky“ bývalý člen Politbyro ÚV KSSS psychický trockista A.N.Jakovlev: od marxismu do buddhismu.
5 Kompletní hluchota k obsahu kritiky vyřčené na jeho adresu v součtu s přívržeností principu potlačení v životě deklarací, prohlašovaných trockisty, systémem zamlčení, na jejichž základě oni reálně konají, sjednoceni v kolektivním nevědomí.
6 Ruská sociálně-demokratická dělnická strana
7 Ruská sociálně-demokratická dělnická strana (bolševiků)
8 V propagandě doktríny „své neexistence“ přeuspěli majitelé biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha – majitelé a kurátoři „žido-zednářského spiknutí“.
Informační báze KSB