3.4.2016

předchozí část

3. Marxismus o „fordismu“

„FORDISMUS je systém organizace masové pásové výroby, vznikl v USA během první čtvrtiny 20. století. (…) Základem fordismu a jím určených nových metod organizace výroby a práce se stala montážní linka. (…) Každý z pracovníků, rozmístěný podél linky, prováděl jednu operaci, skládající se z několika (ale také jednoho) pracovních pohybů (například otáčení matice klíčem), k jejichž plnění nebylo potřeba mít prakticky žádnou kvalifikaci. Podle Fordova tvrzení, 43% pracujících dostačovala doba přípravy v délce jednoho dne, 36% od jednoho dne do týdne, pro 6% jeden až dva týdny, 14% od měsíce do jednoho roku¹.

Zavedení pásové výroby spolu s některými dalšími technickými novinkami (typizace produkce, standardizace dílů, jejich zaměnitelnost apod.) vedlo k prudkému zvýšení produktivity práce a snížení výrobních nákladů², položilo základ masové výrobě (…). Spolu s tím fordismus vedl k nebývalému zvýšení intenzity práce, jejímu zjednodušení, automatizaci. Fordismus spoléhá na proměnu pracujících v roboty a potřebuje minimální duševní a fyzické úsilí. Nucený pracovní rytmus, určovaný dopravníkem, vyvolal nutnost výměny úkolové mzdy za mzdu časovou. Fordismus, jako před ním taylorismus, se stal synonymem metod vykořisťování pracujících, vlastních monopolní fázi kapitalismu, s cílem zabezpečit zvýšení zisků kapitalistickým monopolů.

Ve snaze potlačit nespokojenost pracujících a nedopustit jejich organizovaný boj za ochranu svých práv a zájmů, zavedl Ford v podnicích kasárenskou disciplínu, rozšiřoval mezi pracujícími systém špionáže, udržoval vlastní policii za účelem potrestání pracujících-aktivistů. Po mnoho let Ford v podnicích nedovoloval činnost odborů.

V knize „Můj život, mé úspěchy“ Ford usiloval o roli jakéhosi „sociálního reformátora“ a prohlašoval, že jeho metody organizace výroby a práce mohou změnit buržoazní společnost na „společnost bohatství a sociální harmonie“. Ford velebil svůj systém jako péči o pracující, obzvláště vyšší mzdu ve svých podnicích, než byl průměr v oboru. Nicméně vyšší výdělky souvisely především s obzvláště vysokým pracovním tempem, rychlým opotřebováním pracovní síly, s úkolem lákat stále nové pracující namísto odcházejících ze systému.

Vystoupení pracujících proti destruktivním následkům fordismu je hodnoceno buržoazními ideology jako protivení se technickému pokroku. Ve skutečnosti pracující třída nezápasí a nebojuje proti technickému pokroku, ale proti kapitalistickému vykořisťování jejích úspěchů. V podmínkách současné věděcko-technické revoluce a zvyšování všeobecně-vzdělávací úrovně přípravy pracující třídy, posílením jejího boje, se fordismus stal překážkou růstu produktivity práce.

Začátkem sedmdesátých let provádějí některé kapitalistické firmy experimenty s modifikací pásové výroby za účelem snížení jednotvárnosti, zvýšením smysluplnosti a přitažlivosti práce, a tím i její efektivnosti. Z toho důvodu se rekonstruují dopravníkové linky: zkracují se, praktikuje se přemísťování pracovníků podél dopravníku pro uskutečnění cyklu operací atp. Podobná opatření jsou často ukazována buržoazními sociology jako projevy starosti podnikatelů o „humanizaci práce“. Leč ve skutečnosti jsou vedeny snahou přizpůsobit fordismus současným podmínkám a tím zlepšit metody vykořisťování pracujících.

Jen v socialismu se dosahuje skutečné humanizace práce: člověk se stává tvůrčí osobností, jistý si společenskou hodnotou své činnosti; chápe řízení výroby, státu, společnosti. Libovolné formy technického pokroku, jako dopravník, se aplikují podmínkách průměrné společensky přijatelné intensity práce a jsou doprovázeny zmírněním a zlepšením jejích podmínek.“ (Velká sovětská encyklopedie“, 3. vyd., sv. 27, str. 537, 538)

Pro třetí vydání „Velké sovětské encyklopedie“ (VSE) je charakteristická hojnost článků, ze kterých je možné se výhradně dozvědět, jakých názorů je dobré se držet na ty či ony přírodní jevy nebo jevy společenského života pro to, aby čitatel byl loajální režimu, ale ze kterých se není možné dozvědět, co v podstatě znamená jev samotný, kterému je článek zasvěcen.

K množství takových článků náleží i výše uvedený s nepatrnými zkráceními, článek „Fordismus“. Ve skutečnosti v něm není ani slovo poděkování H. Fordovi za jím prokázano podporu v záležitosti mechanizace zemědělství a za vklad do založení automobilového průmyslu SSSR na principech „fordismu“, odsuzovaného marxistickými žvanily. Na základě logiky autorů článku ve VSE to vychází následovně: v podnicích samotného H. Forda jsou principy „fordismu“ špatně, ale v Gorkovském autozávodě, ve kterých je výroba původně organizována na principech „fordismu“, jsou přece dobré, i když tam i tam je to v podstatě to samé: dopravník, udávajícíc rytmus práci celého kolektivu, rychlost pohybu, jenž se administrativa snaží zvýšit; potřeba disciplíny ve výrobě, protože v opačném případě dopravník buď zastaví, nebo z něho budou vycházet zmetky; technologický proces je rozdělen na jednoduché operace, k jejichž plnění během jednotvárného pracovního dne a k zácviku není třeba dlouhého času a vysoké úrovně vzdělávání atd.

Uvedený článek sám o sobě představuje typický příklad marxistické pomluvy vůči těm, kdo nemyslí „pod pantoflem“ marxismu, ale samostatně, a proto jsou schopni tvůrčím způsobem řešit problémy, které přináší život. A to je jen jedna z okolností, která spojuje H. Forda aj. Stalina. Pokud budeme věřit pěstovanému historickému mýtu, pak H. Ford a J. Stalin byli od sebe velice vzdálení lidé, které, pokud je něco spojuje, tak jen to, že žili ve stejné době. Ve skutečnosti je spojuje něco jiného: tendence jejich duší a jejich završená díla se v panující kulturní tradici buď předávají zapomnění, nebo se skrývají potoky lži. A za důvěrou ve lživé mýty o nich následuje nepochopení cílů jejich životů a děl, vlastní jak těm, kdo se sklání před každým z nich, tak i těm, kdo jimi opovrhuje nebo je nenávidí

Abychom pochopili historické místo a důležitost snah a činů každého z nich pro budoucnost, je třeba se zaměřit na to, co řekli oni sami. A tento apel otevírá možnost globalizaci jiné kvality, proti které mohou vědomě vystupovat jen parazité.

4. Agitace za co? Za kapitalismus nebo za socialismus?

4.1. Humanismus v životě a ve slovech

Zaměříme se na knihu H. Forda „Můj život, mé úspěchy“, která vyšla v USA v r. 1922 a v ruštině byla poprvé vydána v SSSR již v r. 1924. Začneme jednodušší otázkou o „humanizaci práce“, myslíce na to, že sám H. Ford nebyl „fordistou“ přesně tak, jako K. Marx nebyl „marxistou“, a také Mohamed nebyl „mohamedánem (muslimem)“.

Jinými slovy, tvůrčí přístup samotného H. Forda k životu a práci ho odlišuje od množství těch, kdo, napodobujíce ho, používal dopravník, „vědecké metody“ organizace práce atp., ale nezamýšlel se nad tím, že v činnosti samotného H. Forda byla vyjádřena jeho skutečná starost o zlepšení života prostých lidí jím ovládanými prostředky, a ne pokrytecká touha šklebícího se rvavého finančníka servírovat se společnosti jako humanista, reformátor a „dobrodinec“.

Vztahy zdravých členů společnosti k nemocným a invalidům a reálný život nemocných a invalidů mezi zdravými lidmi je jedním ze všeobecně uznávaných ukazatelů „humanismu“ společnosti, a také humanismu práce v ní. O tomto problému, stávajícím se stále aktuálnějším pro současnou civilizaci, kvůli zvyšujícím se možnostem přimět lidskou duši k životu v nemocném nebo zmrzačeném těle, píše H. Ford následující:

„Nemocní a invalidé se potkávají všude. Mezi většinou vládne celkem ušlechtilý názor, že všichni, neschopní práce, musí zatížit břemenem společnost a být vydržováni na účet společenské dobročinnosti. Pravda, jsou události, například, se slabomyslnými, když, pokud vím, se nelze obejít bez společenské dobročinnosti, nicméně to je výjimka, a při řadě funkcí, existujících v našem podniku, se nám podařilo téměř každému zabezpečit existenci v prospěšných aktivitách. Slepý nebo invalida, pokud ho postavíte na vhodné místo, může udělat prakticky to samé a dostat tu samou výplatu, co úplně zdravý člověk. Neupřednostňujeme invalidy, ale předvedli jsme, že si mohou vydělat plnou odměnu.

To by šlo proti všem našim principům, pokud bychom povolávali lidi kvůli jejich nedostatkům, dávali jim menší výplatu a spokojili se s nižší produktivitou. Byl by to také způsob jak pomáhat lidem, ale daleko horší. Lepší způsob vždy spočívá v tom, aby se schopné osoby rozmisťovaly na zcela adekvátní úroveň se zdravými, produktivními pracovníky. Domnívám se, že na světě zůstane málo místa pro dobročinnost, minimálně, pro dobročinnost ve formě rozdávání milodarů. V každém případě, práce a dobročinnost jsou neslučitelné; cílem fabriky je výroba.

Špatně slouží společnosti, pokud nepracuje na hranici své kapacity. Přespříliš často jsou tendence si myslet, že velká fyzická síla je základní podmínkou pro maximální efektivitu ve všech druzích práce. Abychom přesně stanovili podmínky, nařídil jsem detailně klasivikovat různé funkce v našem podniku, z pohledu potřebné práceschopnoti, je-li fyzická práce lehká, střední nebo těžká, ve vlhku nebo suchu, ale také pokud je vlhká, s jakou kapalinou je svázána; čistá nebo špinavá, v blízkosti pece jednoduché nebo vysoké, na čistém nebo jiném vzduchu; pro dvě ruce nebo jednu, ve stoje nebo v sedě; hlučná nebo tichá, za přirozeného nebo umělého osvětlení; potřebuje-li přesnost; počet hodin pro obrábění jednotlivých dílů, váha pracovního materiálu, nezbytné úsilí ze strany pracujícího.

Ukázalo se, že v určitém čase bylo ve fabrice 7882 funkcí různého druhu. Z nich 949 bylo označeno jako těžká práce, potřebující absolutně zdravé, silné lidi; 3338 potřebovalo lidi s normálně vyvinutou fyzickou silou. Ostatních 3595 funkcí nevyžadovalo žádnou tělesnou námahu; mohly by být vykonávány nejneduživějšími, slabými muži a dokonce se stejným úspěchem i ženami nebo teenagery. Tyto lehké práce, co se mě týče, byly klasifikovány, aby určily, které z nich potřebují normální funkci končetin a smyslových orgánů, a konstatovali jsme, že 670 prací můžeme obsadit beznohými, 2637 lidmi jednonohými, 2 bezrukými, 715 jednorukými, 10 slepými. Z 7882 různých druhů činnosti 4032 potřebovali jistou, i když ne úplnou fyzickou sílu. Tudíž, plně rozvinutý průmysl je schopen dát maximálně zaplacenou práci většímu množství pracujících se sníženou pracovní schopností, než jich je možné najít v lidské společnosti. Může se stát, že analýza práce v jiném průmyslovém odvětví nebo výrobě přinese zcela jinou proporci; nicméně jsem přesvědčen, že pokud se jen udělá dostatečné rozdělení práce, a hlavně, do vyšších hranic hospodárnosti, nikdy nebude nedostatek práce pro fyzicky omezené lidi, která by jim dala za plnou práci i plnou výplatu. Z hlediska národního hospodářství je maximálně nehospodárné nakládat na společnost břemeno zaopatřování fyzicky neplnocenných lidí, učit je vedlejším pracem, jako pletení košíků nebo jiným nízkopříjmovým ručním pracem, ne proto, aby měli prostředky k životu, ale pouze zbavit je nudy.

Když naše osobní oddělení příjímá člověka na určité místo, vždy si dává za úkol ukázat mu práci, odpovídající jeho fyzickým schopnostem. Pokud už práci má, a zdá se, že není ve stavu ji plnit, nebo odporuje jeho dispozicím, dostává převodní posudek pro přechod na jiné oddělení a po zdravotním vyšetření se testuje na práci, která více odpovídá jeho tělesnému stavu a předpokladům. Lidé s podprůměrným fyzickým stavem jsou postavení na odpovídající místo, kde si mohou vydělat tolik, jako ti, kteří jsou nad touto úrovní. Tak, například jeden slepý byl přidělen do skladu, aby počítal šrouby a mattice, určené k odeslání do výstupního oddělení. Touto prací byli zaměstnáni dva jiní zdraví lidé. Za dva dny vedoucí dílny poslal poslal žádost o výměnu a prosil oběma zdravým lidem určit jinou práci, protože slepý byl schopen na svém místě zastat sva zdravé pracovníky.

Tento ekonomický systém pomoci a úspor může být i dále rozšířen. Celkem se rozumí samo sebou, že, v případě zranění, pracující musí být uznán pracovně neschopným a musí mu být přidělen důchod. Ale skoro vždy existuje období rekonvalescence, obzvláště při zlomeninách, kdy je plně schopen pracovat, a také obvykle o práci usiluje, protože ani nejvyšší důchod za úraz se přece nemůže rovnat běžnému každodennímu výdělku. Jinak by to znamenalo další nepřijatelné zvýšení nákladů výroby, které by, nepochybně, mělo vliv na tržní cenu výrobku. Produkt by měl menší odbyt, a to by vedlo ke snížení poptávky po práci. Toto jsou nevyhnutelné důsledky, které je třeba mít na zřeteli. Dělali jsme pokusy s ležícími v posteli, s pacienty, kteří mohli sedět ve vzpřímené poloze. Rozprostřeli jsme na posteli černé olejo-odolné pokrývky a navrhli lidem, aby připevňovali šrouby na malé svorníky, práce, která se musí dělat rukama, a kterou je obvykle zaměstnáno 15 – 20 lidí na oddělení magneto. Ležící v nemocnici se ukázali stejně dobří jako zaměstnaní ve fabrice a vydělávali si tímto způsobem svou obvyklou výplatu. Jejich efektivita byla dokonce, nakolik je mi známo, 20% nad obvyklou výkonností v továrně. Nikoho, pochopitelně, nenutili k práci, ale všichni o ni usilovali. Práce pomohla ukrátit čas, zlepšila se chuť a spánek, uzdravení šlo rychlými kroky vpřed.

(…) Během posledního statistického sčítání u nás pracovalo 9563 lidí, jejichž fyzický stav byl nižší než průměrný. 123 z nich bylo se zmrzačeným či amputovaným zápěstím nebo rukou. Jeden přišel o obě ruce, 4 byli zcela slepí, 207 téměř slepí na jedno oko, 37 hluchoněmých, 60 epileptiků, 4 zbavení chodidla nebo nohy. Ostatní měli méně významná zranění.“ (kap. 7 „Teror stroje“)

Bezostyšný marxistický propagandista po přečtení řekne, že hnusný kapitalista se přiživoval na práci invalidů, pokrývaje svůj zisk úvahami o lidské důstojnosti u něho pracujících invalidů, srovnávaje „své“ invalidy s invalidy, kteří jsou na plném sociálním zabezpečení (jak je to údajně ve společnosti vítězného socialismu a komunismu).

Ale v realitě, úplné sociální zabezpečení při nezájmu o osobnostní tvůrčí potenciál invalidy, to je jeho rozklad, kterému mohou čelit jen silné osobnosti. Je tomu tak proto, že člověk je tvor společenský a, pokud není přesvědčený parazit, cítí se normálním člověkem pouze, pokud společnost příjímá jeho práci a plně uznává výsledky jeho práce. Osobnostní nevyužitost, odmítnutí okolím akceptovat přání pracovat a jejich neschopnost a neochota pomoci invalidovi se realizovat v plnocené práci v podmínkách údajného „plného sociálního zabezpečení“ dovedla mnoho nemocných a invalidů k osobnostní degradaci; a tak je v podstatě sociální zajištění dorazilo, nemluvě už o tom, historicky reálně „dobročinné fondy“ se stávají dost často „pračkou“ pro „praní“ peněz a krmítkem všelijakých parazitů bez ohledu na to, zda tak činí v kapitalismu nebo v socialismu.

A ve svém přístupu k pracovnímu zařazení nemocných a invalidů je H. Ford spravedlivější než byrokratická praxe sovětského sociálního zabezpečení, velmi ironicky popsaná již v r. 1927 Ilfem a Petrovem ve „Dvanácti židlích“. Z druhé strany, značný podíl marxistické politické práce (propagandy) je parazitismus na práci jiných při plném sociálním zabezpečení přiměřeně místu v hierarchii hodnostářů stranicko-byrokratické vlády a společenskovědních oborů vědy a systému vzdělávání. Proto je pochopitelné, že marxisté pomlouvají H. Forda, nepřejícího pod rouškou „sociálního zabezpečení“ a „odborů“ pěstovat parasitismus, kde by se pod rouškou nějaké činnosti dostali ke korytům.

Kromě toho, H. Ford pracoval i na tom, aby podnik nacházející se pod jeho vedením sám nerozmnožoval nemocné „profesionálními“ nemocemi a invaliditami. Mnozí znají vtip o tom, že v provozech závodů H. Forda visely plakáty: „Pracující, pamatuj: Bůh stvořil člověka, ale nestvořil k němu náhradní díly!“. Pokud by tyto plakáty v provozech i visely, pak byli jen součástí systému zajištění bezpečnosti člověka v provozu, ale ne universálním „prostředkem“ zajištění bezpečnosti a výmluvou skrblíka ve stylu „na Boha se spoléhej, sám chyby nedělej“, pro kterého šetřit na bezpečnosti personálu je jeden z důležitých principů vedení byznysu.

Ford přistupoval k otázce bezpečnosti člověka při práci zcela jinak:

„Pomůcky preventivní ochrany na strojích je celá zvláštní kapitola. Ani jeden náš stroj, bez ohledu na velikost výkonu, není vhodný, pokud není absolutně bezpečný. Nepoužíváme ani jeden stroj, který nepovažujeme za bezpečný, nehledě na to, že nešťastné události se občas stávají. Speciálně pro to určený, vědecky vzdělaný člověk vyšetřuje příčiny každého neštěstí, a stroje se podrobují novému zkoumání, aby se v budoucnu skutečně vyloučila možnost takových událostí.

(…)

Práce v továrně nemusí být bezpodmínečně nebezpečná. Pokud je pracovník nucen se příliš snažit a příliš dlouho pracovat, dostává se do stavu duševního oslabení, které vyloženě vyvolává nešťastné události. Jedna část úkolu spočívá v prevenci nešťastných událostí, abychom se vyhnuli tomuto duševnímu stavu: druhá pak v tom, abychom zabránili lehkomyslnosti a ochránili stroje před rukama hlupáků“ (kap. 7. „Teror stroje“)

Drzí marxisté mohou říct, že i toto je pustá lež a prázdné žvanění. Nicméně H. Fordem vyjádřený základ k vybudování průmyslového zařízení a organizace jeho používání v sobě zahrnuje obě části hesla hlásaného KSSS již v 60-tých letech: „Od techniky bezpečnosti k bezpečné technice!“ Přitom H. Ford, na rozdíl od břicháčů ÚV KSSS z období stagnace nestaví „bezpečnou techniku“ proti „technice bezpečnosti“ (tj. bezpečným způsobem organizace práce a používáním průmyslových zařízení), ale vidí v nich dvě části zajištění bezpečnosti člověka při výrobě, kde musí být jak bezpečná technika, tak i normální organizace práce. Kromě toho, H. Ford skutečně pracoval nad problémem bezpečné techniky a dosahoval v tom úspěchu půl století před tím, než vymyslela ten slogan, aniž by ho ale realizovala v praxi. Ti kdo obviňují fordismus v realizaci samotného H. Forda v antilidskosti by si také měli uvědomit, že H.Ford končí kapitolu 7. následujícími slovy:

„Pracovníci nechtějí ani zanic odložit nevhodné oblečení, například kravaty, široké rukávy, které se zachycují o rotující části. Musí na ně dohlížet dozor a z větší části odchytávat hříšníky. Nové stroje se testují ze všech úhlů pohledu, předtím než se zavádí do výroby. V důsledku toho u nás téměř nikdy nedochází k těžkým úrazům. Průmysl nevyžaduje lidské oběti.“

Fordem popsaný postoj personálu ke své vlastní bezpečnosti ukazuje, že skutečný humanismus práce a společenských vztahů celkově nezávisí celkově a kompletně na kterémkoliv majiteli nebo členovi vedení toho či onoho podniku, ale určuje se rozvojem kultury celkově a kulturou plnění prací, která se na tom konkrétním podniku zformovala, konkrétně.

-pokračování-