2.8.2016
Pro Rusko počátku 21. století (především) a pro další státy na území bývalého SSSR to znamená, že kultovní prezentování (od r.1985 po dnešek1) takzvané „tržní ekonomiky“ a „plánované ekonomiky“ jako navzájem se vylučujících alternativ pramení z povrchnosti, nevědomosti a hlouposti takto vystupujících představitelů „ekonomické vědy“ a papoušků a „analytiků“ žurnalistiky.
Po celou tu dobu se umní lidé znalí věci drželi jiných názorů2. Konkrétně, v článku A.S.Epštejna „Nebezpečnější než nepřítel“3, publikované v „Ekonomičeskoj gazetě“ (№ 41/210, říjen 1998) se uvádí citát z interview jednoho z autorů japonského „ekonomického zázraku“ S.Okity, daného krátce před smrtí profesoru A.Dinkevičovi:
„Často je možné slyšet, že vyhlášený (v zemích bývalého SSSR a Východní Evropy) přechod k tržním mechanismům je přesvědčivým důkazem převahy tržně orientované ekonomiky nad centrálně plánovanou. Já mám za to, že je to blud... Problém spočívá v tom, SPOJIT, SLADIT, SJEDNOTIT V JEDNOM MECHANISMU4 PRINCIPY TĚCH DVOU SYSTÉMŮ (zvýrazněno A.S.Epštejnem), najít efektivní cestu kombinování tržních mechanismů a státního plánování a regulace.“
Ve vztahu ke globálnímu hospodářství lidstva je potřeba poslední větu z citátu změnit:
Spojit, sladit, sjednotit v jediné algoritmice společenského samořízení principy těch dvou systémů, najít efektivní cestu kombinování tržních mechanismů, vnitrostátního a globálního plánování a regulace v cílích zabezpečení všem a každému možnosti života, důstojné člověka5.
Plánování rozvoje národního hospodářství pramení z identifikace meziodvětvových proporcí a vazeb, o čemž byla řeč výše. Protože ono samo vyžaduje rozvoj výrobních kapacit směrem k žádaným ukazatelům vypouštění konečné produkce v každé z nich (jinými slovy vyžaduje záměr, cíl a je nemožné bez stanovení cílů), pak teorie a praxe plánování a řízení na plánovém základě se ihned setkává s otázkou identifikace potřeb a prostředků jejich uspokojování, což nevyhnutelně postupně se získáváním zkušeností vede k nutnosti rozdělení veškeré množiny potřeb společnosti na demograficky podmíněné a degradačně-parazitické.
Odpověď na otázku o zařazení k té či oné třídě objevených a v plánu zohledněných potřeb, opakovaná při vypracovávání každého nového projektu plánu na další období, určuje, odkud a jak se berou zadávané kontrolní ukazatele plánu.
Jak bylo ukázáno, mnohostranná otázka stanovování cílů leží větší částí svých aspektů vně mechanismu tržní samoregulace. Ale z těchže příčin leží i vně metodologie matematického modelování a optimizace plánování, i vně metodologie řízení uskutečněním plánů společensko-ekonomického rozvoje.
Jedny a tytéž metody (algoritmy) vypracování a optimizace plánů, a také stejné řídící struktury a procedur mohou být v řadě případů použity pro uskutečnění vzájemně se vylučujících cílů, zadávaných do rozličných plánů. To je třeba znát stoupencům z přesvědčení plánové ekonomiky.
Avšak právě vnesení určitosti do otázky o rozdělení demograficky podmíněných a degradačně-parazitických potřeb je klíčem k řešení problému, který nadnesl S.Okito: najít efektivní cestu kombinace tržních mechanismů a státního plánování a regulace v jediné algoritmice společenského samořízení. Je to tak proto, že v opačném případě se systém řízení na základě plánů setká jako minimum se sabotáží, a jako maximum s cílevědomým protipůsobením.
Jde o to, že v obecném případě v sobě řízení mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému na plánovém základě zahrnuje: stanovování cílů; jim odpovídající rozdělení investic mezi odvětví a oblasti, a také určení jejich pořadí a objemů v čase; direktivně-adresné řízení podniků státního sektoru; vypracování a vyhlášení státních objednávek pro podniky nestátního sektoru a vypracování (v souladu s plánem státních objednávek) daňově-dotační, uvěrové, pojišťovací politiky a politiky dávek a jejich realizace v procesu realizace plánu atd.
Pokud se souhrn těch různorodých prostředků ocitne svými různými částmi v moci stoupenců různých koncepcí života společnosti a ekonomické činnosti v ní, z nichž každý postupuje podle své mravně podmíněné libovůle, pak problém, označený S.Okito, je neřešitelný.
Zvláště je třeba objasnit nutnost vypracování daňově-dotační, úvěrové a pojišťovací politiky na každou periodu plánu. Sazby služeb tzv. „přirozených monopolů“, některé další sazby, ceny (včetně základní sazby úrokové míry) a další tarify tvoří základ tvorby cen, určující minimální úroveň nákladů výroby produkce ve všech odvětvích. V teorii podobnosti mnohoodvětvových výrobně-spotřebních systémů6 tvoři skupinu, nazývanou „cenová báze“. Všechny ostatní tržní ceny se při stabilním fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému určují více či méně volně jako rovnováha aktivní koupěschopné poptávky a nabídky.
V každé ceně je komponenta, odpovídající platbě daní, úvěrových a pojistných splátek. Kromě toho někteří výrobci dostávají dotace, bez nichž by výroba byla ztrátová nebo nemožná v potřebných objemech. Všechny ty výdaje/platby, odrážející se v konečné ceně, plus k nim „cenová báze“ a příspěvky spotřebitelům určitých druhů produkce tvoří svého druhu „finanční lis“, s jehož pomocí – při určitém jeho nastavení – je možné z tržního mechanismu samoregulace mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému „vylisovat“ žádané spektrum výroby a spotřeby konečné produkce.
Přitom je třeba vědět, že všechny parametry, charakterizující nastavení „finančního lisu“ na vypouštění určitého spektra produkce, nachází své vyjádření v rovnicích meziodvětvové rovnováhy ve finančním vyjádření jako různorodé komponenty, ze kterých se skládá cena každého produktu evidovaného v meziodvětvové rovnováze.
Pokud je plánové spektrum výroby a spotřeby produkce podmíněno demograficky, a kromě toho v sobě zahrnuje produkci, nutnou pro realizaci politiky státu, pak se plánová zadání mění od jedné plánové periody k druhé, jak obsahem plánové nomenklatury, tak i objemy výroby a spotřeby,
V této souvislosti je třeba připomenout, že při vždy ohraničené nominální platbyschopnosti společnosti a absenci emise platebních prostředků7 znamená uspokojení potřeb širšího kruhu spotřebitelů rozšíření výroby, které následně doprovází snížení cen, protože v opačném případě bude odbyt blokován nepřijatelnou cenou8.
Ceny v celostnosti mnohoodvětového výrobně spotřebního systému nesou funkci ohraničení počtu spotřebitelů při dosažené úrovni produkce a nabídky produkce na specializovaných trzích. Proto, pokud jsou objemy výroby dostatečné pro uspokojení potřeb všech, pak cena jako omezovač spotřeby není třeba a může být nulová, pokud její vynulování není omezeno nějakými jinými faktory. Jinými slovy, režimu plnému a garantovanému uspokojování demograficky podmíněných potřeb v perspektivě odpovídají nulové ceny9.
V procesu dosažení toho ideálního režimu fungování mnohoodvěvového výrobně spotřebního systému – v důsledku plnějšího pokrytí životních potřeb společnosti mohou ceny na určité společensky nutné druhy produkce padat pod práh rentability výroby. V tom případě může být smysluplné zajistit společensky nutné objemy výroby a spotřeby dotacemi a příspěvky, získávanými z daní v jiných odvětvích, tj. na úkor přerozdělování ukazatelů rentability mezi konkrétními podniky, odvětvími a regiony.
To znamená, že v hodnocení systémové celostnosti mnohoodvětvové výroby, orientované na stále plnější uspokojování životních potřeb všech pracujících, je rentabilita systému jako celku na historicky delších časových intervalech důležitější, než vysoká rentabilita nějakých konkrétních výrob při omezování rozvoje jiných, v důsledku volného působení zákona hodnoty, jehož působení zdaleka ne vždy odpovídá uspořádání demograficky podmíněných potřeb podle pořadí jejich významu10.
Zabezpečení takové rentability systému celkově na historicky dlouhých časových intervalech vyžaduje, aby se každý krátkodobý plán rozpracovával jako etapa, náležící dlouhodobé posloupnosti plánů (jinak není garantována realizovatelnost). Vypracovávání posloupnosti v životě realizovatelných plánů je možná jen při orientaci systému plánování na demograficky podmíněné spektrum potřeb a v řečišti konkrétní biosférně přípustné demografické politiky společnosti.
S ohledem na tyto dvě okolnosti11 musí být daňově dotační politika, úvěrová a pojišťovací politika, politika dotací a příspěvků vypracovávána ve vzájemném souladu na každé plánové období, orientujíce se na „lisování“ z tržního mechanismu „finančním lisem“ plánového spektra produkce a spotřeby produkce v měnících se podmínkách fungování systému výroby.
Požadavek zahrnout spotřebu do plánu je podmíněný tím, že volná tvorba cen ve společnosti s převládajícími nelidskými typy organizace psychiky je taková, že dokonce při dosažené dostatečné úrovni výroby skutečně společensky prospěšné produkce může být její spotřeba zablokována úrovněmi rentabilních cen nebo rozdělením kupní síly mezi specializovanými trhy, a také cíleným skoupením produkce s cílem jejího zničení pro spekulaci na vyšší ceny.
Při takovém přístupu k organizaci výroby produkce a její spotřeby a hodnocení procesů z pozice teorie řízení12 představuje vypouštění a spotřeba produkce plánovaného demograficky podmíněného spektra „užitečný signál“ mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, a vypouštění a spotřeba produkce paraziticko-degradačního spektra představuje „vlastní šum“ a působení zvnějšku, které jsou přítomné v systému, ale je třeba je potlačovat a vylučovat v procesu samořízení a zvyšovat tím sílu a kvalitu „užitečného signálu“.
Rešení problému, nastíněného S.Okito, spočívá ve vybudování funkční metodologie takového plánování a státního řízení v zabezpečení plánů podobného druhu. Je však neřešitelný, pokud se potřeby nerozdělují na demograficky podmíněné a paraziticko-degradační, a ve vztahu k nim se nedělají rozdíly v politické praxi státu.
1 Únor 2002
2Ale jejich ve své podstatě správné vzhledy na problematiku nebyli kultovní ani v SSSR, ani za jeho hranicemi. Nejsou předmětem výuky nebo diskusí na školách, a pokud soudit podle publikací, pak neurčují tematiku výzkumů oficiální ekonomické vědy.
3Hlupák je nebezpečnější než nepřítel.
4Správnější by bylo říct: v jediné algoritmice společenského samořízení.
5Kurzíva je nutná, protože cíle globalizace mohou být i jiné, ačkoliv pro realizace libovolné varianty globalizace je třeba praktické řešení tohoto úkolu.
6Popsána v práci VP SSSR „Krátký kurz...“ a „Mrtvá voda“ počínaje redakcemi 1998 a novějšími.
7V této spojitosti je nutné přímo ukázat na to, že hlavní generátor růstu nominálních cen, nutící k inflačním emisím platebních prostředků, je úrok na úvěry.
8Zvýšení příjmů, realizované pro odbyt nějakých konkrétních druhů produkce v davově-“elitární“ společnosti, může vyvolat růst nominálních cen na jiné druhy produkce, ale nikoliv odbyt objednané produkce bez závislosti na její užitečnosti. Tak například placené vzdělání a zdravotní péči vysokých standardů je nemožné širokým skupinám obyvatel zabezpečit zvýšením nominálních příjmů, protože v tržní samoregulaci takové zvýšení příjmů půjde na růst cen na produkci masové spotřeby.
Proto placená zdravotní péče a vzdělání podle vysokých standardů na základě tržní samoregulace je všude údělem nejbohatších vrstev společnosti, jejíž představitelé ve větší či menší míře parazitují na životě ostatních. Ale v plánované ekonomice SSSR byl k polovině 50. let vysoký (podle dobových měřítek) standard vzdělání a zdravotní péče reálně dostupný většině obyvatel, díky cíleným dotacím společensky prospěšných druhů činnosti, jejichž rozvoj je nemožný na základě rentability.
9Jinými slovy cenová báze (spisek cen) na finální produkci v množině demograficky podmíněného spektra sebou představuje finanční vyjádření vektoru chyby samořízení společnosti, protože ideálnímu režimu řízení odpovídají nulové hodnoty chyb řízení, a výchylkám od něj – nenulové.
Adekvátnost takové interpretace cenové báze v modelování procesů řízení výrobou a spotřebou je ukázána v práci VP SSSR „Krátký kurz...“
10Právě takto v letech 1920 – 1950 v SSSR – navzdory zákonu hodnoty – byla provedena strukturní transformace národního hospodářství a vytvořeny ve své době nejlepší systémy všeobecného, vyššího a speciálního vzdělání.
Ale jakmile počátkem reforem 90. let na tu celkovou rentabilitu v systémové celostnosti národního hospodářství zapomněli, přestali ji cítit a podporovat, potom ve vědě, ve vzdělání, ve zdravotnictví, v ozbrojených silách, ve výrobních odvětvích a regionech všechno „havarovalo“.
11První – změna plánového spektra produkce, v důsledku změny parametrů demografické podmíněnosti, změny úkolů politiky státu a změny cen a cenových vztahů v důsledku uspokojování potřeb společnosti.
Druhá – vlastní rozvoj výrobně spotřebního systému jako technicko-technologické a organizační celostnosti, v důsledku čehož se mění její vlastní charakteristiky, včetně charakteristiky rentability výrob v odvětvích a obsluhujících je infrastruktur.
12Dostatečně všeobecná teorie řízení je vyložena v práci VP SSSR „Mrtvá voda“ a v samostatném vydání „Dostatečně všeobecná teorie řízení“.
Informační báze KSB