1.8.2016
Ale reálná svoboda soukromého podnikatelstva v podmínkách fungování základního ekonomického zákona kapitalismu - „Více zisku! Hned!“ - staví všechny před otázku o charakteru a kvalitě té regulace.
* * *
V epoše, kdy nebyla makroekonomická regulace, vypadalo působení „zákona hodnoty“ takto. Neúroda znamenala problém: jídlo nestačí, ceny rostou, koupěschopnost v jiným oblastech se snižuje a vyvolává odtok pracovní síly z nich a jejich úpadek. Dobrá úroda znamenala také problém: jídla je spousty, ceny padají na úroveň, při které bankrotují zemědělci, což způsobuje zmenšení jejich koupěschopnosti na jiných trzích, snížení výroby v odvětvích, orientovaných na uspokojování jejich potřeb; historicky reálně se stávalo, že možnost neúrody v budoucnu se nebrala v úvahu a obilí se jednoduše likvidovalo, aby se zastavil pád cen. Zvýšená poptávka, vyvolaná reálnými potřebami nebo „módou“ způsobuje růst výrobních kapacit odpovídajících odvětví. Růst výrobních kapacit vyžaduje čas, během něhož může zvýšená poptávka zmizet; nebo se kapacity chaoticky zvýší do úrovně, kdy nabídka opět převyšuje poptávku ve vztahu k aktuálním požadavkům společnosti nebo koupěschopnosti, což způsobuje pád cen pod úroveň rentability a bankrot podnikatelů, kteří „špatně“ investovali.
K těmto „živelným“ neúspěchům se v historicky reálném kapitalismu s volným trhem, který se zformoval na základě svobody soukromého podnikání a tvorby cen ve sféře výroby, v roli zvláštního přídavku přidává svoboda lichvaření a burzovních spekulací nadstátní bankovní korporace, která je schopná vyvolat finanční krizi v libovolném obsazeném státě záměrně v dopředu určenou dobu jako jeden z prostředků dosažení cílů nefinančního charakteru. Právě takto byly vyvolány finanční krize v Rusku v předrevoluční době, byla vyvolána „velká hospodářská krize“ v USA v roce 1929, která zachvátila celý tehdejší kapitalistický svět.
Takový byl kapitalismus do poloviny 20. století. Jeho tržní mechanismus – volný trh – jako systém samoregulace výroby a rozdělení (včetně regulace meziodvětvových proporcí) se na historicky delších časových úsecích charakterizuje následujícími vlastnostmi:
-
potlačením možností garantovaného uspokojování demograficky podmíněných potřeb všech pracujících v důsledku jeho naladění na prvořadé uspokojování degradačně-parazitických potřeb a především – degradačně-parazitických potřeb vládnoucí „elity“;
-
ničením výrobních sil z důvodu nestability procesu regulace výroby a rozdělení v důsledku krajně vysoké citlivosti tržního mechanismu k faktorům, vnějším ve vztahu k výrobním procesům a reálným potřebám lidí (vliv přírodních živlů, finančních a burzovních spekulací a panik, módy atd.);
-
ničením výrobních sil v důsledku přeregulování – zbytečně silné reakce na rychlou změnu rozdělení koupěschopné poptávky na specializovaných trzích produkce a služeb pod vlivem nějakých příčin;
-
prakticky kompletní absencí schopnosti reakce (proakce), předvídající nástup nežádaných událostí, a převaha reakcí na proběhlé události, což, pokud i není doprovázeno ničením výrobních sil, za sebou vleče relativně nízkou efektivitu systému výroby a rozdělení z pohledu kritérií pružnosti a objemů výroby a dodávek.
Uvedené vlastnosti jsou neodstranitelné vlastnosti volného trhu jako systému samoregulace výroby a rozdělení produkce ve společnosti a samoregulace úrovní a meziodvětvových proporcí výrobních sil1.
Kromě toho, při dosažení výrobních kapacit nějakého druhu produkce, dovolujících garantovaně a během krátké doby uspokojovat demograficky podmíněné potřeby, což způsobí pád poptávky do minimální úrovně, určené charakterem obnovování poptávky těchto uspokojených potřeb, tržní mechanismus blokuje strukturní transformaci mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému a stimuluje umělé zvyšování poptávky cestou snížení ergonomických a zdrojových charakteristik produkce.
Ve vztahu ke společnosti celkově to představuje orientaci makroekonomiky na zavlečení mnoha lidí do každodeního shonu, který škodí jim všem, a nikoliv na uspokojování životních potřeb lidí.
Jsa přinuceni ke shonu v takové organizaci makroekonomiky a utráceje v něm životní síly, lidé si nemohou osvojit potenciál rozvoje. Ta orientace na umělé vytváření zaměstnanosti je podmíněna tím, že:
-
tržní mechanismus „neví“, co dělat s pracovními zdroji, uvolněnými v důsledku technického a organizačního pokroku;
-
a politici-profesionálové, činitelé kultury nevidí jinou cestu rozvoje společnosti kromě toho, nabídnout lidem, osvobozeným z pracovního procesu, různé cesty sebelikvidace cestou uspokojování vášní a strastí z větší části degradačně-parazitického spektra potřeb (alkohol, hazardní hry a show, „bezpečný“ a „netradiční“ sex atp.).
V důsledku toho, čím více je ve společnosti svobody trhu, tím dále jsou lidé od toho, aby se každý z nich realizoval v kvalitě člověka: v práci jsou přídavek ke svému pracovnímu místu; a mimo práci buď nejsou síly, nebo se jedinec utápí v požitcích.
V době feudalismu a dřívějšího otevřeného otrokářství stavovsky-kastová organizace společenského života nedávala penězům tu téměř absolutní vnitrospolečenskou moc, kterou peníze nabyly v době kapitalismu a zvláště ve volnotržním „divokém“ kapitalismu. Ta okolnost v předkapitalistických epochách skrývala a částečně tlumila defektnost systému volnotržní regulace výroby a rozdělení produkce ve společnosti, ve které převládají nelidské typy struktury psychiky a jim odpovídající mravnost a etika.
* *
*
Ale v epoše kapitalismu se defektonost tohoto systému obnažila a stala se zjevnou pro mnohé. Proto se od poloviny 19. století v různých společnostech podnikaly různorodá opatření k tomu, zkrotit jeho protilidský charakter. Spektrum těch opatření byl a je celkem široký.
Začíná požadováním a zaváděním:
-
progresivního zdanění příjmů;
-
progresivních – ve své podstatě pokutových – cen na spotřebu nad určené úrovně, definované zákonodárně;
-
daňových úlev pro podnikatele, kteří ze svých zisků financují různorodé společensky významné nadace a charity;
-
státem určovaných kvót a dohod samotných výrobců v odvětvích o objemech výroby a termínech dodávek jejich produkce na trhy, které jsou mezi ně rozdělené;
-
státních dotací výrobcům určitých druhů produkce a příspěvky na jejich spotřebu.
Tato a některá další opatření, včetně vněfinančního a vněekonomického charakteru, částečně potlačují koupěschopnou poptávku a financování výroby degradačně-parazitického spektra produkce a dovolují podporovat společensky nutné objemy výroby demograficky podmíněného spektra potřeb v odvětvích, na jejichž produkci při takových objemech padají ceny natolik, že výroba bez dotací není rentabilní, nebo spotřeba není možná bez dotování při zformovaných cenách, zabezpečujících rentabilitu výroby.
Opatření takového druhu také zčásti vyhlazují efekty „přeregulování“, zabezpečujíce stabilnější práci výrob a systému rozdělení produkce. Ta stabilita dělá život mnohých obyvatel více prosperující a předvídatelný pro ně samé, což zčásti zahlazuje osobnostní a třídní rozpory ve společnosti a přidává klid a stabilitu společenskému životu.
Ale v důsledku toho, že ta opatření nejsou spojena s vědomým rozdělením demograficky podmíněného a degradačně-parazitického spektra potřeb, nemění podstatu nelidské (podle charakteru převládajících typů organizace psychiky) civilizace, konzervují mravně-etické defekty, zaváděje je v řečiště, bezpečné pro stabilitu sociálního systému v současnosti, čímž se zvyšuje potenciál jeho nevyhnutelné katastrofy v budoucnosti.
Spektrum reakcí společnosti na defektnost systému volnotržní regulace výroby a spotřeby završují požadavky a reálné pokusy zavedení výroby a rozdělení ve společnosti na plánovém základě v souladu s reálnými životními potřebami všech pracujících a při odmítnutí plných občanských práv sveřepým parazitům a protivníkům organizace života společnosti na základě vyhlášených principů svědomité práce každého na blaho všech pracujících. Historicky je dáno, že takové společensko-ekonomické uspořádání je přijato nazývat „socialismus“2.
Ale abychom pochopili, čím je objektivně podmíněna samotná možnost životu adekvátního plánování, je nutné se znovu vrátit k zkoumání struktury životních potřeb, rozených společností. Protože plánování se orientuje na uspokojování aktuálních a perspektivních potřeb, pak nemožnost objevit a předpovědět dynamiku potřeb v budoucnosti vylučuje samotnou možnost plánování a zavedení národního hospodářství na plánovém základě.
Životní potřeby – to jsou demograficky podmíněné potřeby. Jsou předvídatelné na desítky let dopředu; a na základě předvídatelnosti na desetiletí dopředu jsou říditelné na stovky let dopředu. Jejich předpověditelnost pramení z toho, že analýza podmíněnosti potřeb dovoluje každou z nich přiřadit k jedné ze třech skupin:
-
potřeby, jejichž objem výroby a uspokojování je proporcionální početnosti skupin obyvatel, identifikovaných příznaky pohlaví a věku (to jest: jídlo, oblečení, kapacity školek, škol, univerzit, pracovní místa atd.);
-
potřeby, jejichž objem výroby a uspokojování je proporcionální počtu rodin v souladu s rozdělením celkového počtu rodin podle typů (samostatní lidé; bezdětné páry; mnohodětné páry; rodiny skládající se z více než dvou pokolení, žijící pod jednou střechou; žijící v bytech městského typu; žijící v domech se zahradou atp. - k této skupině potřeb patří především bydlení, ale také z větší části domácí vybavení a bytová technika);
-
infrastrukturní potřeby, podmíněné způsobem života obyvatel v regionu a cíli činnosti institutů státnosti (transportní infrastruktura, energetická, komunikační, infrastruktura vzdělávání a zdravotní péče, infrastruktura ozbrojených sil atp.).
V důsledku předvídatelnosti demograficky podmíněných potřeb každé ze skupin může být národní hospodářství včas naladěno a připraveno k jejich plnému a garantovanému stabilnímu uspokojování v následnosti generací.
Vědecko-technický a organizačně-řídící, a především mravně-etický pokrok společnosti při společensky prospěšné politice státu (jako systému profesionálního řízení společenského života) v tom případě jde na rezervu stability fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému na plánovém základě.
Ale nevratné převedení národního hospodářství a státního řízení do takového stabilního režimu fungování vyžaduje relativně dlouhý časový úsek: v lepším případě délku aktivního života jednoho myslícího pokolení, žijícího podle svědomí a rozvíjejícího se v mravně-etickém vztahu v souladu se svým chápáním světa, podmíněném svědomím.
Plán obecně – jako takový – představuje:
-
celek konkrétních cílů a ukazatelů, které podléhají objektivní kontrole, charakterizující každý z cílů a odchylky běhu reálného procesu od něho3,
-
a také komplex opatření (scénář, možná mnohovariantní) ohledně využití různorodých (objevených a konkrétních) zdrojů a prostředků pro dosažení vybrané množiny cílů (možná v určitém pořadí kvůli nerovného významu jednotlivých cílů a ohraničenosti dostupných zdrojů a prostředků).
Ta definice je volně použitelná i na plány společensko-ekonomického rozvoje. Je to velmi užitečný popis plánu jako takového, protože je z něj jasné:
-
že plán společensko-ekonomického rozvoje, to je souhrn cílů výroby a rozdělení produkce a scénář řízení (řízení má vždy záměr, nelze řídit při absenci cílů) mnohoodvětvovým výrobně-spotřebním systémem;
-
a tržní mechanismus je jedním z možných prostředků samoregulace fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, který (pokud to umíme dělat) může být naladěn na realizaci těch či oněch zadaných cílů výroby a rozdělení produkce.
Jinými slovy, v obecném případě mohou určité plány-scénáře společensko-ekonomického charakteru obsahovat využití tržního mechanismu pro dosažení vybraných cílů, a jiné plány-scénáře společensko-ekonomického charakteru mohou vylučovat nebo blokovat samoregulaci mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému tržním způsobem – kompletně či částečně v některých aspektech4.
Pro Rusko počátku 21. století (především) a pro další státy na území bývalého SSSR to znamená, že kultovní prezentování (od r.1985 po dnešek5) takzvané „tržní ekonomiky“ a „plánované ekonomiky“ jako navzájem se vylučujících alternativ pramení z povrchnosti, nevědomosti a hlouposti takto vystupujících představitelů „ekonomické vědy“ a papoušků a „analytiků“ žurnalistiky.
1Nicméně z úhlu pohledu „tržních“ liberálů je právě tento způsob regulace meziodvětvových proporcí sil (kapacit) a absolutních ukazatelů výroby normou. A ti nejhloupější z nich, a ti s nejlepšími úmysly, dokonce dnes chtějí, aby „tržní mechanismus“ navzdory jeho objektivním možnostem a navzdory procesům tvorby cen v davově-“elitární“ společnosti, odreguloval výrobu a rozdělení tak, aby zformoval v blahobytu žijící, v následnosti generací stabilní společnost občanů, dbajících zákonů.
2To, že v historicky reálném socialismu 20. století se mnohé záměrně dovádělo do absurdna, v důsledku čehož davo-“elitarismus“, který změnil masky, zaměnil ideály lidského spravedlivého soužití (takzvaného socialismu) praxí kasáren pro otroky, to je zvláštní téma otázky o socialismu.
Praxe otrokářství na principech kasáren pod slogany socialismu má k samotnému socialismu, k organizaci socialistické výroby a rozdělení produkce v souladu s životními zájmy všech pracujících jen ten vztah, že je možná jen v podmínkách, kdy není ani teorie, ani teoreticky neformalizovaná praxe řízení mnohoodvětvovým výrobně-spotřebním systémem na plánovém základě, dostupných ve společnosti všem a každému a pochopitelných jeho politicky aktivní části.
Pokud hovoříme historicky konkrétně, pak pokusy vybudování socialismu na základě marxismu byly všude odzačátku odsouzeny na záměnu svobody v socialistické společnosti otrockou kasárnou, včetně i proto, že politekonomie marxismu je vybudována na vymyšlených kategoriích, které nemají místo v životě a které je proto nemožné měřit v praxi hospodářské činnosti. Politekonomie marxismu nemůže být propojena se systémem účetnictví a evidence, finančně-ekonomickou statistikou, a proto v socialistické společnosti plánové vedení národního hospodářství může být tím efektivnější, čím je společnost svobodnější od marxismu.
Z druhé strany podměna vyhlášeného socialismu praxí otrocké kasárny je tím efektivnější, čím níže je obecná vzdělanost společnosti, v důsledku čehož v ní v dobromyslném davu, který neumí samostatně myslet, vzniká slepá víra ve vůdce socialismu, a ti, poté co se „elitarizují“, začínají zneužívat moc, parazitovat, v důsledku čehož i vznikají kasárna pro otroky. Impulsy socialismu se v nich potlačují „socialistickou“ oligarchií, která usiluje o osvobození od ohraničení, - kterým podléhá v důsledku skutečných úspěchů společnosti v socialistickém budování, - a přechod k uzákoněnému davo-“elitarismu“. Právě takový byl mechanismus rozpadu SSSR a zavedení v něm oligarchického kapitalismu jelcinské epochy.
3Jinými slovy, ukazatele musí být měřitelné (v tunách, metrech, litrech...) nebo podléhat evidenci podle kritéria „splněno-nesplněno“.
4Příčiny kompletního vyloučení nebo částečného blokování mohou být různé: od jednoduché neschopnosti řídit jeho naladění do diktátu nějakých okolností, nebo vědomá záměrná orientace na jiné prostředky dosažení cílů, obsažených v plánu.
5 Únor 2002
Informační báze KSB