Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (13)

25.7.2016

předchozí část

Odbočka od tématu 6: politická ekonomie industriální civilizace

(v kostce)

Začneme z toho, že výroky o tom, že některé státy vstoupily do fáze „postindustriální společnosti“, nebo k tomu mají blízko, jsou buďto produktem postiženého rozumu, nebo záměrné pokusy vnutit okolí deformované vnímání, aby ho bylo možné lépe „stříhat“.

Všechny tzv. „industriální“ a „postindustriální“ společnosti nemohou žít bez zboží a služeb, produkovaných průmyslovým způsobem, tj. na základě fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému jako celku. Okolnost, že některé země přemístily ze svého území nejškodlivější (v ekologickém smyslu) nebo nejpracnější výroby na území jiných zemí, a sami se specializují na inovační druhy činností, vysoké technologie, právní kličky různého druhu, finanční a burzové spekulace a show – nemění podstatu věci: jsou závislé na technosféře stejně jako dříve¹.

Autoři učebnic politické ekonomie, podle kterých se mnozí učili v sovětské epoše, produkovali slovní vatu na téma „zákon hodnoty“, „základní ekonomický zákon socialismu“, „zákon plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství“, aniž by vnikali do podstaty ekonomické praxe společnosti, a tím obcházeli předmětnou oblast politekonomie jako vědy. Ani obsah učebnic politekonomie postsovětské epochy na tom není lépe: jsou také prázdné nebo nesmyslné, pokud se na ně díváme ze světonázorových pozic, vyložených v Odbočce od tématu č.2: „Axiomatika ekonomické vědy“.

Ve výsledku propagace takové slovní vaty ze strany autorů učebnic a učitelů společenskovědních kurzů na školách a univerzitách, a také v důsledku absence zvyku samostatně myslet u mnohých čitatelů – by fragmenty z „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“, k jejichž zkoumání jsme chtěli přistoupit v následujícím oddílu 4.5, byly mnohým nepochopitelné. Byly by jim nepochopitelné jednoduše proto, protože nemají konkrétní znalosti o tom, v jakých metrologicky průkazných formách se projevují makro- a mikro- ekonomické vztahy, nazvané Stalinem „zákon hodnoty“, „základní ekonomický zákon socialismu“, a „zákon plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství“ atd.

Tyto termíny patří k svého druhu profesionálnímu slengu pracovníků vyšší úrovně stranicko-státního řídícího aparátu SSSR stalinské epochy. Každý z nich zahrnuje velkou množinu vzájemně provázaných jevů v kultuře obecně a v hospodářské činnosti společnosti konkrétně. Proto pro většinu našich současníků, nemajících představy o procesech výroby a distribuce produkce ve společnosti nebo majících deformované představy o nich, je nutné udělat následující odbočku od tématu a vysvětlit to, co J.Stalin pojmenoval velmi krátce v práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, což je ve své podstatě odkaz všem zdravě myslícím lidem.

Jiné „závěti“ J.V.Stalina nejsou².

Meziodvětvová rovnováha, určování cílů pro systém výroby a distribuce, tržní mechanizmus a direktivně-adresné řízení, plánování – to je to, o čem bude řeč v této odbočce od tématu.

______________

Systémová celostnost jakékoliv mnohoodvětvové výroby při historicky zformované konkrétní skupině technologií, využívané v systému, je charakterizovaná třemi základními vlastnostmi:

• Pro produkci konečné produkce, bezprostředně spotřebovávané mimo sféru výroby lidmi a institucemi společnosti (státem, veřejnými organizacemi atp.) je nutná produkce mezičlánků (surovin, polotovarů, dílů atd.) a pomocných produktů, spotřebovávaných v samotné sféře výroby.

Proto celkové kapacity většiny odvětví (tradičně nazývané „hrubé kapacity“), které v sobě obsahují mezičlánky i finální produkci, jsou vyšší, než výstupy každého z nich, měřené podle finálního produktu. Jinými slovy, koeficient účinnosti činnosti mnoohdvětvového výrobně-spotřebního systému je vždy menší než jedna v důsledku nutnosti produkce meziproduktů a pomocných produktů.

• Vypouštění konkrétního spektra konečné produkce vyžaduje určité poměry hrubých výrobních kapacit celé množiny odvětví, tvořících ten mnohoodvětvový výrobně-spotřební systém.

0. Například, aby mohl být vyroben jeden automobil, je třeba určité množství (podmíněné konstrukcí, technologiemi, kulturou výroby celkově): oceli, barevných kovů, plastů a pryskyřice, transportních kapacit atd. Vše to musí automobilce dodat z většiny jiná odvětví. V souladu s tím hrubá kapacita, například metalurgie, představuje součet dodávek jiným odvětvím, plus vlastní vnitřní spotřebu kovů, plus prodej ve formě finální produkce bezprostředně obyvatelstvu pro jeho každodenní potřeby. Totéž se týká podmíněnosti výrobních kapacit a hodnocení hrubých kapacit všech dalších odvětví.

• Přírustek spektra hotové produkce o konkrétní veličiny vyžaduje zvýšení hrubých kapacit celého výrobního systému v určitém poměru mezi různými odvětvími o veličiny, podmíněné objednaným přírustkem spektra konečné produkce.

0.  Pro vysvětlení prodloužíme příklad z předchozího odstavce. Pro to, abychom zvýšili produkci aut o nějaké množství, je nutné zvýšit produkci ve všech odvětvích-dodavatelích o odpovídající veličiny; pro zvýšení produkce v každém z těch odvětví-dodavatelů o konkrétní veličiny, je nutné zvýšit produkci ve všech jejich odvětvích-dodavatelích o odpovídající veličiny atd.

1.  Kromě toho, zvýšení počtu používaných automobilů časem způsobí určité zvýšení spotřeby paliv, olejů a dalších provozních tekutin, nutnost zvýšení kapacity cest, garážování, parkování a servisních kapacit, což ve svém důsledku vyžaduje růst produkčních kapacit dalších odvětví, odlišných od odvětví-dodavatelů dříve zmíněných.

2.  A v souvislosti se zvýšením produkce automobilů a s uspokojováním vyjmenovaných druhotných potřeb v produkci ropného a chemického průmyslu, rozvoji infrastruktury a servisu atd. je třeba zvýšit produkci výrobních prostředků uvedené produkce, a také zajistit technicko-technologickou a organizačně-řídící obnovu a rozšíření všech uvedených odvětví.

3.  Přičemž produkce výrobních prostředků („investičních produktů“) pro ta odvětví musí v řadě případů předcházet růstu kapacit automobilového průmyslu, ačkoliv v jiných případech ho může doprovázet nebo probíhat s určitým skluzem.

4.  To vše platí ve vztahu k úkolům zvýšení produkce téměř v každém odvětví, nejen automobilovém, na které se zaměřoval uvedený příklad.

Kromě toho, meziodvětvovou rovnováhu výrobních kapacit při konkrétních technologiích a organizaci díla doprovází i určité, poměrně pevné proporce profesionalismu a zaměstnanosti obyvatel. V důsledku toho:

Dynamika systémové celostnosti makroekonomického systému v jeho schopnosti ke strukturní transformaci a přepnutí z produkce jednoho druhu výrobků na jiné je v mnohém určena tím, nakolik obecná kulturní úroveň obyvatel jim dovoluje rychle získat potřebnou profesionalitu v nové oblasti činnosti³.

Proporce výměny produkce mezi odvětvími takového druhu v procesu vypouštění určitého spektra finální produkce jsou popsány rovnicemi meziodvětvové rovnováhy, o které se ve zjevné formě opírají všechny teorie makroekonomického plánování a regulace po celém světě, které dokázaly svou funkčnost v praxi⁴.

Rovnice meziodvětvové rovnováhy matematicky představují systém lineárních rovnic⁵. V nich jsou neznámou hrubé kapacity odvětví, a prvky rovnic představují objednávané (cílové) spektrum konečné produkce (tj. užitečný výstup z daného odvětví); koeficienty u neznámých v každé rovnici se nazývají koeficienty přímých výdajů a představují množství produkce každého odvětví, nutné pro produkci jednotky zboží toho odvětví, kterému odpovídá zkoumaná rovnice (pro výše uvedený příklad by koeficient přímých výdajů bylo – množství oceli nutné na jeden automobil, množství skla nutné na jeden automobil atd.)

Rovnice meziodvětvové rovnováhy se mohou zkoumat ve dvou formách: na základě naturální evidence kapacit a koeficientů přímých výdajů v objemu produkce odpovídající nomenklatuře produkce a odvětví, které tvoří základ modelu rovnováhy; a na základě evidence ve finančním vyjádření, ale taktéž odpovídajíce nomenklatuře produkce a odvětví, které tvoří základ modelu rovnováhy. Společnost nomenklatury odvětví a produkce dovoluje přecházet od jedné formy k druhé na základě znalosti aktuálních cen. Vše je to popsáno v příslušné odborné literatuře.

Když je řeč o makroekonomických (včetně národohospodářských) proporcích, pak se rozumí právě tyto proporce – poměry hrubých kapacit různých odvětví, tvořících ten mnohoodvětvový výrobně-spotřební systém, a proporce užitečného výstupu odvětví v něm ve vztahu k hrubým kapacitám každé z nich, a také – proporce profesionalismu a zaměstnanosti obyvatel v daných odvětvích.

Strukturní transformace makroekonomiky, to je změna těch proporcí a absolutních hodnot výrobních kapacit v celém spektru odvětví. Strukturní transformace může probíhat na plánovaném základě, vyjadřujíce nějaký cíl; ale může probíhat i pod tlakem okolností – živelně. Ačkoliv při hlubší analýze se může ukázat, že tlak okolností společensko-ekonomického „živlu“ představuje zákulisně naplánovaný a zákulisně řízený proces, což více odpovídá historické realitě posledních století v drtivé většině případů.

Pokud se obrátíme od výroby ke spotřebě produkce a služeb ve společnosti, pak se také vyjasní, že spotřeba je charakterizována svými proporcemi, podmíněnými dvojmo: z jedné strany charakterem vzniku potřeb jako takových ve společnosti (tj. bez vazby na limity možností jejich uspokojování), a z druhé strany – omezeními, definovanými systémem distribuce vyráběné produkce na uspokojování těch potřeb.

Všechny lidské potřeby a potřeby společenských institutů se dělí do dvou tříd:

• biologicky přípustné demograficky podmíněné potřeby – odpovídají zdravému způsobu života v následnosti generací obyvatel i biocenóz v oblastech, kde se realizuje výroba pro jejich uspokojování nebo spotřebu obyvatelstvem. Jsou podmíněny biologií druhu Člověk rozumný, kulturou a pohlavně-věkovou strukturou obyvatelstva;

• degradačně-parazitické potřeby – jejichž uspokojování způsobuje bezprostřední nebo nepřímou škodu účastníkům výroby, spotřebitelům, okolí, potomkům a také ničí biocenózy v regionech výroby nebo spotřeby produkce. Jsou podmíněny primárně – zvrácenostmi a defektní mravností, druhotně se projevujícími v následnosti generací v tradicích kultury a v dědičnosti.

Ačkoliv některé druhy produkce – v závislosti na úrovni výroby a úrovni spotřeby – mohou přecházet z jedné třídy v druhou, pro mnohé druhy produkce, vyráběné dnešní civilizací, platí, že mohou být jednoznačně přiřazeny k jedné ze dvou tříd. To zařazení má objektivní charakter díky možnosti objevení příčinno-důsledkových vazeb mezi druhem produkce a následky jeho výroby a spotřeby⁶; subjektivními mohou být jen chyby v zařazení toho či onoho druhu zboží k jedné z uvedených tříd, ale život je takový, že s důsledky chyb se společnosti objektivně nevyhnutelně setká právě díky objektivnosti rozdělení potřeb a produkce na dvě uvedené třídy.

Uspokojování potřeb není cílem jen výroby, ale i rozdělení produkce ve společnosti. Aby ta fráze nebyla přijata jako samo-sebou rozumějící se banálnost, zůstávaje nicméně bezobsažně-abstraktní, je nutné ji objasnit.

Pokud společnost nějakým způsobem vede mnohoodvětovou výrobu a realizuje se v ní jakékoliv rozdělování produkce potřebným (jak v oblasti výroby, tak i v oblasti spotřeby), z řad fyzických a právnických osob, pak to znamená, že prostředky složení⁷ mnohoodvětového výrobně-spotřebního systému z množství mikroekonomik jsou objektivně nastaveny na uspokojování zcela konkrétních cílů – tedy potřeb, rozených (individuálně a kolektivně) lidmi, tvořícími společnost. V souladu s tím:

„tržní mechanismus“ jsou jen slova, navíc ne vždy smyslově jednoznačná⁸, jimiž se označuje více či méně efektivní algoritmika fungování protředků složení (stmelení) systémové celostnosti makroekonomiky z množství mikroekonomik.

A proto před stoupenci tržní samoregulace stojí úkol osvobodit se od svých předsudků a pochopit, že sám o sobě „tržní mechanismus“ nemůže řešit a neřeší úkoly stanovování cílů ve vztahu k výrobě a rozdělení produkce ve společnosti, a jen nutí výrobu přizpůsobovat se určitým cílům, které už se nějakým způsobem ve společnosti zformovaly, a na jejichž realizaci se tržní mechanismus ocitl nějakým způsobem naladěný nezávisle na tom, zda společnost chápe či nikoliv charakter a způsoby nastavení „tržního mechanismu“ na ty či ony konkrétní cíle⁹.

Ve všech procesech řízení (samořízení), kde se od počátku předpokládá realizovat nějakou množinu konkrétních cílů, nejsou cíle sobě rovné¹⁰ – tvoří proto hierarchii, ve které na prvním místě stojí nejdůležitější cíl a na posledním ten cíl, kterého se lze, z pohledu autorů řízení, zřeknout jako prvního v případě nemožnosti realizace kompletní množiny zvolených cílů. V té hierarchii, která se nazývá vektor cílů, následují samostatné a skupinové cíle od prvního k poslednímu v pořadí, obráceném k pořadí vynuceného zřeknutí se každého z nich pod tlakem okolností různého druhu. Jednou z takovým okolností, v důsledku níž je realizace celé množiny vybraných cílů nemožná, je vzájemně se vylučující charakter cílů¹¹.

Davově-“elitární“ společnost je charakterizována tím, že rodí množství cílů vzájemně se vylučujícího charakteru, v důsledku čehož je naladění tržního mechanismu na konkrétní spektrum produkce a rozdělení produkce mezi sociální skupiny podmíněno tím, jaké cíle se ocitají blíže vrcholu hierarchie potřeb. Davo-“elitarismu“ je vlastní systémová vlastnost – vytváření velké části potřeb degradačního spektra jeho „elitou“¹². Kromě všech dalších zneužití vnitrospolečenské moci si „elita“ vytváří převahu v kupní síle nad ostatní společností. Z tohoto důvodu se „tržní mechanismus“ - rozdělováním příjmů a úspor ve společnosti – objektivně ocitá naladěn na uspokojování v první řadě právě potřeb „elity“. Protože u ní převládá svým charakterem degradačně-parazitická komponenta, pak s ohledem na tuto okolnost se demograficky podmíněné potřeby ostatní populace uspokojují podle zbytkového principu¹³. Kromě toho je „elitě“ vlastní záměrně „debilizovat“ ostatní společnost s cílem upevnění své „elitární“ pozice ve společnosti, za jakým účelem ona sama kultivuje ve společnosti přívrženost degradačně-parazitickému spektru potřeb („národ opilců je lehčí řídit“ atd.), což v ještě větší míře potlačuje možnosti uspokojování demograficky podmíněného spektra potřeb většiny společnosti celkově.

Třžní mechanismus v roli regulátoru rozdělení produkce v oblasti výroby i mimo ni se v politekonomii charakterizuje takzvaným „zákonem hodnoty“, podle něhož se v průměrných cenách zboží projevují průměrné pracovní výdaje ve společnosti v oblasti jejich výroby (tzv. pracovní teorie hodnoty). Ale kvůli nemožnosti bezprostředního změření „pracovních výdajů“ v mnohých oblastech činnosti¹⁴ je „zákon hodnoty“ metrologicky neprůkazný v oblasti vysvětlení tvorby cen neměřitelným „množstvím práce“. Přesto, pokud přiznáme existenci cen na trhu jako objektivní danost, pak cenové vztahy různých produktů (mezi-, pomocných, konečných) určují příjmy a ziskovost výroby každého z nich při daných výrobních technologiích a organizaci práce.

Při absenci nebo nerozvinutosti systému makroekonomické regulace¹⁵ reagují soukromí podnikatelé na ceny, které se formují na trzích tím, že rozšiřují a začínají výrobu jedněch druhů zboží a snižují nebo ukončují výrobu jiných produktů.

Takto při zkoumání procesů výroby na dostatečně dlouhých časových intervalech takzvaný „zákon hodnoty“ reguluje meziodvětvové proporce a absolutní ukazatele výroby v každém odvětví. Tržní mechanismus je skutečně schopný zregulovat pokud ne všechno, pak velmi mnoho v životě společnosti. Ale reálná svoboda soukromého podnikatelstva v podmínkách fungování základního ekonomického zákona kapitalismu - „Více zisku! Hned!“ - staví všechny před otázku o charakteru a kvalitě té regulace.

*    *    *

-pokračování-