9.7.2017
Hox
Současný finanční systém založený na úroku a frakčním bankovnictví je nástrojem v rukou internacistické globální mafie, namířený na generování neřešitelných problémů ve společnosti přes jednosměrné odsávání prostředků z produktivní ekonomiky. Bez nápravy finančního systému nelze vyřešit jediný globální problém lidstva, pojďme se proto podívat, jak by měl vypadat finanční systém, který nebude generovat neřešitelné problémy a bude ku prospěchu všem:
1) peníze slouží jen jako prostředek směny a účetní jednotka, nejsou zbožím;
2) bezúročná ekonomika, emisi peněz má pod kontrolou stát, který musí v prvé řadě vždy zajistit aby objem peněz v oběhu odpovídal objemu zboží a služeb v ekonomice;
3) světová rezervní měna patřící jednomu státu jako taková neexistuje, každý stát má vlastní měnu;
4) peníze pomalu ztrácejí hodnotu (několik málo procent ročně), pokud leží bez užitku ladem – princip demurrage;
5) síla měny (pro účely směny na jiné měny) je určena množstvím peněz v oběhu v porovnání se silou dané ekonomiky, kterou obsluhují.
Jak lze vidět, v současném finančním systému je všechno naopak, a to není omyl, jde o systém cíleně zkonstruovaný tak, aby z něj profitovala parazitující menšina a aby vytvářel napětí a problémy ve společnosti.
Jak by takový systém vypadal v praxi? Celkem jednoduše, byl by založen na energoinvariantu jako objektivním prostředku měření výkonu ekonomiky, vzhledem k faktu, že pokles nebo zvýšení spotřeby energií je indikátorem růstu / poklesu v reálném sektoru ekonomiky.
Otázka emise v kompetenci státu je řešitelná, jediné o co v takovém případě jde je kvalita řízení emise, kdy musí být zachovávána rovnováha mezi peněžní zásobou a objemem produkovaných hodnot (zboží a služeb). Když se provede emise nějakého objemu peněz navíc, a tyto prostředky se investují do reálné ekonomiky, například rozšíření kapacity výroby a zlepšení produktivity, a ve výsledku vznikne více zboží (hodnot) a zboží bude levnější, pak tato emise nejenže nezpůsobí inflaci, ale naopak bude podporovat snižování cen a zvyšování kupní síly měny, protože to jediné, čím je každá měna skutečně podložena, je síla ekonomiky, která za ní stojí. Na rozdíl od populárních mýtů, funkční měna nejenže nemusí být podložena zlatem, ropou nebo něčím podobným (to ve skutečnosti jen deformuje hospodářské vazby), ale podobným způsobem být podložená NESMÍ, protože reálně je podložená jen silou ekonomiky, kterou obsluhuje (pokud má nějaký subjekt garantováno, že měna je likvidní a lze za ní kdykoliv získat potřebné zboží, a neztrácí hodnotu, pak je podložená de-fakto a není třeba žádné další aktivum typu zlata, aby daná měna byla silná – silná je tím, co za ni lze získat). A jelikož primární podmínkou na měnu jako protředek směny, aby nevytvářela v ekonomice pnutí a krize, je to, aby peněžní zásoba v oběhu vždy odpovídala objemu zboží a služeb, pak právě z tohoto důvodu nesmí být vázána na nějaké umělé podkladové aktivum – v tomto případě by nemuselo jít s potřebnou pružností zvyšovat peněžní zásobu při růstu objemu ekonomiky.
Další podstatnou věcí, kterou je třeba si uvědomit ve vztahu k peněžnímu systému je to, že funkce směnného prostředku („krevní oběh ekonomiky“) a funkce uchování hodnot (spoření) jsou ve skutečnosti dvě různé funkce, které by měly být odděleny, pokud má finanční systém fungovat ve prospěch většiny. Tato otázka je úzce spojena s principem „demurrage“, pomalé ztráty hodnoty, pokud peníze leží ladem. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme že současný princip úroku, kdy peníze, které necháme ležet na účtu, přinášejí zisk, je naprosto nesmyslný – v přírodě nic, co je ponecháno ladem, nepřináší nové hodnoty – buď se s tím neděje nic (málokdy) nebo to pomalu degraduje a ztrácí hodnotu (většinou). Ono je totiž naprosto absurdní, že by peníze, nechané jen tak, měly přinášet nové peníze (hodnoty, užitek), tento princip je jen maskovaný parazitismus – hodnoty tvoří lidé, nikoliv peníze. Peníze jsou ve své podstatě informací o nějaké hodnotě (provedené práci, dodaném zboží) a z toho vyplývajícího nároku na protihodnotu. Když si představíme situaci, že sousedovi dáme 10 bochníků chleba, a on nám podepíše papírek, že jsme mu je dali, a necháme tento papírek ležet 10 let v trezoru – znamená to snad, že nyní máme nárok chtít po něm 20 bochníků zpět, nebo že se tím, že ten papírek ležel 10 let v trezoru, nějak samo od sebe upeče 10 bochníků navíc, které by jinak nevznikly? Pochopitelně ne, a pokud budeme po sousedovi chtít více než jsme mu dali, bude to a) krádež a b) parazitismus. Stejně tak zde, princip „peníze ležící ladem dělají peníze“ je absurdní a jde proti přirozenosti všech věcí.
Princip pomalé ztráty hodnoty peněz, které leží ladem, je namířen také na to, aby peníze, které jako směnný prostředek ekonomiky mají v této roli fungovat, neležely bokem ve formě akumulace kapitálu / spoření, ale účastnily se ekonomického života. Jedná se opět o otázku, kde je třeba překonat učitý světonázorový blok pro její pochopení, je třeba se na funkci peněz dívat „z druhé strany“ a oddělit ji od funkce uchování hodnoty. V praxi se může jednat o hodnotu řekněme 2-3% ročně, pokud tedy necháme na účtu ladem 10 tisíc, po roce tam bude 9700. Ta „zmizelá“ část navíc nikam nezmizí, jen se přesune do kompetence státu, který ji použije na společensky prospěšné účely. Nejde o to někoho trestat, ale jen o to zamezit, aby peněžní zásoba ležela nevyužita, což by způsobilo problémy (nerovnováhu mezi penězi a objemem zboží). Pomalé ztrácení hodnoty také stimuluje ekonomickou a společenskou aktivitu, a hromadění majetku ztratí smysl. Tyto pozitivní efekty jsou potvrzeny historickými zkušenostmi z 30. let 20. století, kdy fungovala lokální měna založená na snižování hodnoty například v Rakousku (lokální měna města Worgl), a výsledkem bylo (během hospodářské krize) 10-násobné zvýšení produkce zboží a služeb a tím i prosperity, byla odstraněna chudoba.
Co se týká uchovávání hodnoty, může to být řešeno například možností „spořících účtů“ - smysl spočívá v tom, že jakmile někdo zjistí, že nějakou částku nebude nějakou dobu potřebovat, bude ji moct vložit na zvláštní účet, kde nebude ztrácet hodnotu, ale také ji nebude moct vybrat před určeným datem (případně pokud ano, s odpovídající změnou hodnoty jako na normálním účtu). Banka tedy získá informaci, že danou částku lze nějakou dobu využívat pro poskytování úvěrů, čímž se opět dostane do oběhu, a člověk získá zpět stejnou částku jako vložil. Tímto bude motivováno i půjčování / poskytování úvěrů – nikoliv tím, že dotyčný subjekt vydělá něco navíc, ale tím, že dostane nazpět stejně – podobně jako máme užitek z toho, že letos sousedovi dáme pytel brambor který máme navíc a shnil by nám, a on nám za rok vrátí pytel nových brambor, nikoliv starých shnilých. Finanční systém bude samozřejmě bezúročný a nebude založen na frakčním rezervním bankovnictví, banka bude moct půjčit jen to, co skutečně má, a participovat bude jen na úspěchu projektů, jí financovaných, a na tom, že z půjčených prostředků nebude ztrácet hodnotu ve prospěch státu, tj. celé společnosti.
Na tento systém se je třeba dívat z pozic, že inflace jako taková nebude existovat, a za danou částku člověk v budoucnu získá stejně nebo více, než za stejnou částku dnes. Parazitický a spekulativní segment finančního systém, a spekulativní segment ekonomiky nebude existovat jako takový, pojmy jako „rentiér“ a „žít z úroků“ (=parazitovat na ostatních) budou také absentovat jako takové. Ten podíl peněžní zásoby, o který se bude každoročně snižovat hodnota peněz, bude stát emitovat podle potřeby a financovat z něj společensky prospěšné nebo významné projekty. V praxi to bude fungovat tak, že to bude zároveň i harmonický mechanismus řízení peněžní zásoby: pokud se za daný rok objem ekonomiky zvedl, stát provede emisi nových prostředků, odpovídající ztrátě hodnoty peněz za poslední rok, plus něco navíc – aby to odpovídalo novému objemu ekonomiky. Pokud se objem ekonomiky z nějakých důvodů sníži, stát provede emisy jen části hodnoty, o kterou se snížila hodnota peněz za předcházející rok. Snižování hodnoty peněz může být prováděno jak elektronicky, evidováním data emise u každé jednotky měny (například, koruna z roku 2005 bude mít poloviční hodnotu, než koruna z roku 2015), ale to je technicky zbytečně náročné, nabízí se jednodušší řešení formou „daně“, například týdenního odepisování příslušného zlomku celkové hodnoty z každého účtu v zemi, který podléhá snižování hodnoty (pokud by např. roční míra poklesu hodnoty byla 3 procenta, pak týdně by se jednalo o 57 haléřů z každých 1000 kč). Hotovost lze v podstatě ignorovat, protože tvoří jen asi 2-3% peněžní zásoby v oběhu.
Banky jako takové se v tomto systému transformují jednoduše na službu, kterou společnost potřebuje (vedení účtů, transfery), ale která se v principu nijak neliší od jiných služeb které společnost potřebuje, jako například teplá voda a kanalizace nebo odvoz odpadků. A stejně jako neexistují objektivní důvody, aby například mafie popelářů ovládala ekonomiku a vlastnila stále větší podíl všech produkovaných hodnot, tak neexistují ani žádné důvody, proč by ji měla ovládat a vlastnit bankovní mafie, jako je tomu nyní díky institutu lichvy a možnosti vytvářet peníze z ničeho na základě frakčního rezervního bankovnictví. Co se týká „vytváření peněz z ničeho“, to samo o sobě může být v pořádku a nemusí, záleží jen na tom, kdo to realizuje (v čí prospěch) a jak kvalitně je emise řízena, protože v okamžiku, když se objem produkovaných zboží a služeb v ekonomice zvětší, pak je také objektivně třeba odpovídající objem peněz navíc emitovat – otázka je jen, v čí prospěch bude použit, zda ve prospěch celé společnosti (např. formou investic do infrastrukturních projektů) nebo ve prospěch úzké vrstvy parazitů, jako se děje dnes.
Tento princip řízení ekonomiky – emise peněz navíc v souladu s odhadem růstu ekonomiky v příštím období – aplikovalo Japonsko v letech 1950-1980, a byla to jedna z hlavních příčin japonského "ekonomického zázraku" té doby, vedle nízkých až nulových úrokových sazeb. V Japonsku se to dělalo tak, že se sešla zvláštní komise která spočítala, kolik škol, cest, obytných domů atd. má ekonomika v dalším období kapacitu postavit, a byla provedena emise, ze které se tento objem prací financoval. Tím, že emisí nových peněz byla pokryta tvorba nových hodnot, inflace nenastala, naopak, podporovalo to zvyšování kupní síly. Japonsko realizovalo algoritmus, popsaný výše, dokud mu to nebylo z nadstátních úrovní řízení v 80. letech zakázáno, což mělo za následek propad do desetiletí recesí a krizí.
Další klíčovou otázkou pro finanční systém, pokud má být ku prospěchu všem, je otázka zahraničního obchodu a světové rezervní měny nebo její absence. Pokud je světovou rezervní měnou domácí měna konkrétního státu, tak jako dnes (dolary USA), jedná se o mechanismus zdaňování zbytku světa a neoprávněných výhod – řečeno v kostce, USA tisknou papírky a kupují si za ně zboží celého světa, které proudí do USA, a USA budou vždy schopny tisknout papírky rychleji, než Arabové těžit ropu, než Němci vyrábět auta a tak dále. Kromě toho je ve hře ještě mnoho dalších mechanismů, kterými USA ekonomicky parazitují na zbytku světa z titulu toho, že dolar je světová rezervní měna a je na něm postaven mezinárodní finanční systém, toto téma je v dostupné literařute již dostatečně kvalitně popsáno.
Existuje tedy systém, umožňující spravedlivý světový finanční systém tak, aby díky němu neměl nikdo výhodu, ani nepřišel zkrátka? Existuje a je ve své podstatě velmi jednoduchý: „rezervní měna“ bude patřit všem a nikomu konkrétně. Jedná se o mechanismus, kdy v každém státu bude platit jen a výhradně jeho domácí měna, a kdokoliv bude chtít od tohoto státu něco koupit, bude si muset jeho měnu opatřit. Jedná se o princip energoinvariantu, ale ne v tom smyslu, že by někdo platit kilowatthodinami elektřiny, ale v tom smyslu, že energoinvariant bude sloužit pro určení směnných kurzů jednotlivých měn, vzhledem na fakt, že ekonomická aktivita a spotřeba energie jsou vzájemně závislé (přímá úměra) – pokud roste objem reálné ekonomiky a zvyšuje se produktivita práce, roste i spotřeba energie a naopak.
V praxi je pak každý stát zainteresován na spravedlivém určení kurzu a síly své měny, protože v normálním systému, jaký je popisován, způsobí odklon jakýmkoliv směrem ve výsledku společnosti jako celku jen problémy, i když nějaká zkupina z toho může do určité doby profitovat.
V praxi půjde o systém, kdy bude existovat nějaká nadnárodní struktura, nazvěme ji třeba Výměnná banka (VM), která bude realizovat operace získávání potřebné měny pro účely zahraničního obchodu. Obecné schéma je takové, že když bude stát A chtít něco koupit od státu B, tak si potřebnou měnu nakoupí od Výměnné banky za svou vlastní měnu, a za tuto získanou měnu koupí to co potřebuje ve státu B. Stát B naopak, za tuto měnu koupí to co potřebuje ve státu A, nebo v případě, že bude mít této měny méně nebo více než potřebuje, tak ji odprodá VM nebo od VM nakoupí. Schéma je jak je vidět dětsky jednoduché, jde tedy jen o určení kurzů jednotlivých měn, a zde přichází ke slovu energoinvariant jako objektivní parametr ekonomické produktivity a objemu produkovaných hodnot: každá měna se přepočte na ekvivalent „kWh“ podle vzorce
„spotřebovaná energie v ekonomice“ / „objem peněžní zásoby“
když poroste peněžní zásoba a neporoste spotřeba energie, síla měny padá a naopak. Důležité je, že tento přepočet má vliv jen na směnné kurzy měn a tedy uvnitř dané ekonomiky se nijak přímo neprojevuje, jen nepřímo, například zdražením nebo zlevněním zboží ze zahraničí. Tedy: PŘEPOČET NA KWH MÁ PŘÍMÝ DOPAD JEN NA SMĚNNÉ KURZY VŮČI OSTATNÍM MĚNÁM, to je veledůležitý bod, v samotné ekonomice nemá přímý dopad na nic, stejně jako například kolísání koruny k dolaru nemá přímý vliv každodenní ceny v obchodech.
Co se týká podmíněnosti výkonu ekonomiky množstvím spotřebovávané energie, to je potvrzeno praxí, když například Pobaltí zažívalo po vstupu do EU bouřlivý „ekonomický růst“, ve skutečnosti se ukázalo, že to byla spotřeba zahraničního zboží na dluh, nikoliv růst ekonomiky, a spotřeba energií to potvrdila, během daného období nebyl pozorován růst.
Co se týká vazby produktivity ekonomiky a spotřebovávané energie, pak je to dáno tím, že produktivita ekonomiky má kromě inovací také přímý vztah s parametrem, nazývaným „energovybavenost pracovního místa“. Je to přirozené, jeden traktor udělá práci za 100 lidí a jeden elektrický tkací stav třeba za 1000 lidí, tedy čím je výroba více automatizována a mechanizována, tím více je nahrazována lidská síla elektrickou a tím vyšší je produktivita práce celkově.
Základní body finančního systému budoucnosti tedy jsou:
1) emise peněz v kompetenci státu;
2) pomalá ztráta hodnoty prostředků v oběhu (analogie s přírodou, nové brambory mají větší hodnotu než loňské);
3) ale zároveň měna časem posiluje, díky zvyšování produktivity ekonomiky, což se projevuje v tom, že za nominální jednotku měny lze v budoucnu získat více nebo stejně, jako dnes, inflace ABSENTUJE;
4) funkce peněz jako prostředku směny oddělena od ostatních funkcí, které nyní mají peníze (spoření, uchování hodnoty);
5) půjčování je stimulováno tím, že subjekt dostane zpět stejně jako půjčil, nikoliv úrokem
6) bezúročný finanční systém a bezúročná ekonomika, banky mohou mít zisk jen z úspěšných projektů, které spolufinancují, nikoliv paušálně formou úroků bez ohledu na to, zda firma nebo projekt prosperuje nebo nikoliv
7) vzájemný kurz měn určen s pomocí energoinvariantu, univerzální světová měna, patřící všem a nikomu, je kWh elektrické energie
8) základní příjem zajistí základní prostředky k životu každému, uvolní napětí ve společnosti a umožní rozvinout tvůrčí potenciál – lidé budou mít možnost věnovat se tomu, co považují za užitečné a prospěšné, nikoliv tomu, kde se zrovna dobře, nebo alespoň nějak, platí. Jinými slovy základní příjem odstraní základní neduh současné ekonomiky spočívající v tom, že ekonomická aktivita směřuje tam, kde se dá vydělat, ne tam, kde je to společensky nutné, a vydělat se dá hlavně na degradačně-parazitických segmentech a potřebách (obsluhování „elity“).
Na tento systém se je třeba dívat z pozice toho, že celý systém celkově bude fungovat „tak trochu jinak“ než dnes, lépe řečeno, bude fungovat přirozeně, nikoliv postaveně na hlavu. Inflace nebude existovat jako pojem, peníze nebudou časem ztrácet hodnotu (za 10 kč si za 5 let koupím stejně nebo více než dnes), parazitický a spekulativní segment ekonomiky a finančního systému nebudou existovat z principu. Bankovnictví bude normální služba a bude vnímána podobně jako komunální služby, umělé výsadní postavení zmizí. Kumulovat kapitál nebude lukrativní ani přitažlivé, ani to nebude mít smysl – pokud vím, že nebudou žádné krize a kolapsy, měnové reformy a podobně, že měna bude buďto posilovat nebo si držet kupní sílu, že zboží základní životní potřeby bude vždy dostupné a kvalitní, pokud budou k dispozici bezúročné úvěry - bude mít nějaký smysl odkládat peníze bokem „na horší časy“? Jde o jiný pohled na život, o jiný přístup, jiné paradigma. Objeví se jistota v budoucnosti, jedna z hlavních věcí, která dnes chybí téměř všem společnostem; dostaví se pocit že věci spějou k lepšímu, nikoliv k horšímu, což je jedna ze základních životních potřeb člověka.
To poslední je úzce spojeno s dalším aspektem. Za jaké situace má normální člověk motivaci zodpovědně pracovat, bez ohledu na finanční ohodnocení, které může a nemusí být odpovídající? Odpověď je taková, že člověk je schopen a motivován zodpovědně pracovat na svém místě – to znamená hlavně převzít odpovědnost a iniciativu, chovat se k „cizímu“ jako ke svému – jen tehdy když vidí že věci spějou k lepšímu, že reálná kupní síla se zvyšuje, že se snižují ceny (při absenci inflace). Protože chápe/vidí, že práce je ku prospěchu všem a když bude každý zodpovědně pracovat, postupně se budou mít lépe všichni, nejen „vyvolení“. Při parazitickém finančním systému založeném na úroku a penězích jako dluhu, při kterém (nezávisle na nominálním růstu mezd) většina společnosti chudne a je přítomen pocit utahujících se šroubů, stále větší finanční nedostupnosti kvalitního bydlení atd. atd., tato motivace kvalitně pracovat na svém místě nikdy přítomná nebude.
Je to otázka prvořadého významu, protože buďto uvolňuje potenciál tvořivosti, díky kterému společnost udělá „skok do budoucnosti“, nebo ho naopak potlačuje. Každý si může udělat malý myšlenkový experiment: do vstupu do EU došlo k celkem výraznému zvýšení cen potravin, asi každý zná ten pocit, když jde do obchodu a jeho oblíbený jogurt je o 25% dražší a o 25% menší než před měsícem. Přičemž nejde o to, že by člověk neměl peníze, aby si jich nemohl koupit třeba 100, jedná se o psychologický diskomfort. A za další rok nebo dva bude tentýž jogurt opět dražší a menší. A teď si to zkuste srovnat se situací, kdy by tentýž výrobek v rozmezí několika let nejenže nezdražil, ale zlevnil, při zachování objemu a kvality, nebo ještě se zvýšením kvalitativních parametrů, a váš plat by také stoupl. Jinými slovy, máte například plat 20.000, a zatímco před několika lety jste za jídlo dávali třeba 5000 měsíčně, dnes za totéž jídlo dáváte už jen 3000 měsíčně a váš plat k tomu také stoupl. Vaše reálná životní úroveň dramaticky stoupla. A pokud by zároveň zůstaly stejné nebo klesly ceny na služby, nájem, byty, zdravotní péči? Jedná se o život v jiné realitě než dnes, kdy je situace přesně opačná: ceny sice klesají na auta a elektroniku, ale téměř u všeho, co člověk skutečně potřebuje (jídlo, střecha nad hlavou, ...), ceny stoupají a kvalita nebo dostupnost klesá.
Dalším příkladem současného na hlavu postaveného systému, který jde proti zájmu všech, jsou hypotéky. Bydlení je základní životní potřeba, při standardní dnešní hypotéce putuje bance podle délky splácení 30-50% konečné ceny, zaplacené novým majitelem, nehledě na to, že pokud se zpozdí se splátkami, banka s radostí využije možnost ho o nemovitost připravit, a člověk se tak stává hypotečním otrokem.
Naskýtá se otázka: bydlení je základní životní potřeba, proč by z realizace základní životní potřeby, z každého prodaného bytu/domu, přičemž při každé změně vlastníka, měl nějaký (zpravidla zahraniční) subjekt dostávat stovky tisíc až miliony „zisku“? Za jakého titulu, komu je to ku prospěchu? Společnosti ani státu zjevně ne, protože tyto prostředky se zpravidla do produktivní ekonomiky nevrací. Pokud by pro srovnání poskytoval bezúročné hypotéky na bydlení samotný stát, pak by tyto prostředky navíc, které v případě současné hypotéky jakožto splátky úroků mizí z ekonomiky buďto do zahraničí jako zisk z kolonie, nebo putují do spekulativního segmentu, zůstaly v místní ekonomice.
Ve skutečnosti neexistuje snad jediný současný problém, na kterém by neměl podíl institut zotročení společnosti skrz lichvu a půjčování peněz do existence. Jedná se o jednosměrné odsávání prostředků z ekonomiky směrem do bank a spekulativního sektoru, a ekonomika, aby nezkrachovala, musí stále zvyšovat „efektivitu“ a růst čím dál zběsilejším tempem, aby byla schopná držet krok s čím dál rychlejším odsáváním prostředků. To znamená exponenciální růst a exponenciální spotřebovávání zdrojů nikoliv proto, že to někdo potřebuje a někdo z toho má prospěch, ale proto, že by jinak systém zkolaboval. To má za následek proměnu člověka na další zdroj, plně v duchu principu 19. století „lidé musí umírat, aby kapitalismus prosperoval“.
Tím se dostáváme k dalšímu mýtu, kterým liberálně-tržní demagogové vymývají mozky sobě i ostatním: že nízká úroková míra způsobuje inflaci a s inflací je třeba „bojovat“ vysokou úrokovou mírou. Ve skutečnosti ÚROKOVÁ MÍRA ZPŮSOBUJE INFLACI, nikoliv naopak. Demonstrovat se to dá lehce. Ekonomika je postavená tak, že každý výrobce potřebuje úvěry, a náklady na obsluhování úvěrů (tj. úroky) musí zahrnout do koncové ceny zboží. Pokud je úroková míra vyšší, pak jsou náklady na obsluhu provozních úvěrů vyšší a musí být promítnuty do vyšší koncové ceny. Zvyšování cen pro spotřebitele se nazývá INFLACE. Je jasné, že čím vyšší úroková míra, tím vyšší jsou náklady výrobce a tím vyšší ceny všeho.
Další liberální mýtus tvrdí, že emise peněz způsobuje nevyhnutelně inflaci. To je lež, protože emise prostředků inflaci způsobit může a nemusí. Pokud putuje na spotřebitelské úvěry, pak pokud vznikne situace, že je najednou více peněz než zboží, skutečně dojde ke zvýšení cen. Ale v reálu je dnes situace celosvětové taková, že je přetlak všemožného zboží a nedostatek financí, kvůli jejich jednosměrnému odtoku směrem do bank a spekulativního sektoru ekonomiky – zboží je, kupní síla ne, a to je permanentní a neodstranitelný stav v ekonomice, postavené na institutu úročení. Pokud je ale nová emise peněz nasměrována na to, aby vyprodukovala nové hodnoty, pak žádná inflace NEVZNIKNE, naopak, jedna se o faktor zhodnocení měny. Názorný příklad: podnik vyrábějící například jízdní kola v malém objemu, kterých je na trhu nedostatek a kvůli malým sériím jsou drahé. Nyní uděláme emisi prostředků a provedeme za ně rozšíření výrobních kapacit tohoto podniku a modernizaci jeho vybavení, například automatizaci výrobních linek. Nyní tento podnik produkuje mnohonásobně více kol při nižších nákladech, díky čemuž jich může prodávat více a za nižší cenu než předtím. To znamená že reálně měna neztratila na hodnotě, ale získala, protože za jednotku měny lze nyní získat více než předtím, nikoliv méně, jak tvrdí mýtus. Nejde tedy o samotnou emisi, ale o kvalitu řízení emise a o to na co je použita; může způsobit jak inflaci, tak zhodnocení měny.
Viz také
Jak jsme se stali finančními otroky
Úrok, úžera a Lidská společnost - dvě neslučitelné podstaty
4. priorita zobecněných prostředků řízení - ekonomická
Ako a prečo sa písma robia «svätými»?
Informační báze KSB