Fikce, ale … Projev Stalina na XX. sjezdu KSSS

Nikita Sergejevič nevěřícně koukal na malý lístek. Jako by se mu zatmělo v očích. Na lístku bylo napsáno něco neuvěřitelného: „V presidiu sedí STALIN!!!“

 

I.

Nikitovi Sergejeviči se zdálo, že ve velkém sále ztlumili světlo. Najednou viděl delegáty před sebou rozmazaně, jako by se vše v místnosti zahalilo šedým závojem. S úlekem se podíval na lampu, osvětlující tribunu. Ta jakoby se také ztlumila.

O osvětlení však řečník nepochyboval. Rychle pochopil, že se zatmělo jemu v očích. Příčina ležela přímo před ním.

Na velkých strojopisných listech referátu se z ničeho nic objevil malý papírek. Možná jej na tribunu položil službu konající tajemník, který snad k ní před chvíli přišel. Nikita Sergejevič si nepamatoval, zda někdo k tribuně chodil, a určitě by si nevšiml, zda něco přinesl.

Nyní nevěřícně hleděl na malý lístek. Ten byl důvodem, proč se mu zatmělo v očích. Na lístku bylo napsáno něco neuvěřitelného:

„V presidiu sedí STALIN!!!“

Přesně to. Slovo „Stalin“ bylo napsáno velkými … ne … ohromnými písmeny. A tři vykřičníky.

Referujícímu se stáhlo hrdlo. Pohledem polekaně přelétl delegáty sjezdu, sedící v sále. A to, co viděl, prvního tajemníka šokovalo.

Všichni se dívali dopředu, ale ne na něj. Jejich pohledy byly zaměřeny do jednoho bodu, který byl někde za zády Nikity Sergejeviče.

V zátylku, nechráněném vlasy doslova cítil žár, který odtamtud sálal.

Referující ztuhnul a chvíli stál nepohodlně nahrbený.

V sále panovalo hrobové ticho. Delegáti jakoby zapomněli na referát, a ničím nereagovali na mlčení vůdce strany a státu.

Ale Nikita Sergejevič by nebyl Nikitou Sergejevičem, kdyby se rychle neovládl. Nebyl žádný mystik, nevěřil v boha, ani v záhrobní světy, ani ve vzkříšení.

Stalin přece zemřel před třemi roky. Právě zemřel (referentovi se začalo vracet sebeovládání), tedy nezmizel, neschoval se, aby…

(Na pleši se mu přesto zaperlil pot. Nikita Sergejevič sáhl do kapsy pro kapesník.)

… Neschoval se, neukryl se, aby se najednou objevil živý a zdravý. Nikita Sergejevič sám mnohokrát prohlížel mrtvolu, sám ho pohřbíval, sám … (vzrušení však na něm bylo vidět) … sám jej navštěvoval v mauzoleu…

Co je to za pitomý vtip!!! – Nikita Sergejevič se nečekaně rozčílil. Mrknul pohledem za kulisy, kde se mohl ukrývat službu konající tajemník sjezdu.

Kam se ten pes poděl?

Dostal chuť otočit hlavu, aby našel zmizelého vtipálka, ale Nikita Sergejevič se rychle vzpamatoval: „To by ještě chybělo! Budou si myslet, že se ohlížím do presidia, protože jsem uvěřil…“

Zmačkal prokletý papírek a odhodil jej stranou.

Sál jako by povzdechl. V každém případě se tak Nikitovi Sergejeviči zdálo.

Ale co! Však je hned všechny vzpamatuje!

Psal se rok 1956. Probíhalo poslední zasedání dvacátého sjezdu strany.

Ochraptělý a najednou znervoznělý hlas referenta znovu začal bušit do sedících v sále. Nikita Sergejevič už neodtrhával zrak od listů papíru. Tón jeho projevu se však změnil. Ještě před několika minutami pozorně sledoval sál, zvažoval reakce delegátů na svá slova, ale teď zřetelně zrychlil. V každém jeho slově byl cítit nejasný strach.

Chruščov mluvil o Stalinovi, o masových represích, o zločinech vůdce, o kultu osobnosti.

Pak nečekaně udělal pauzu. Začal urovnávat papíry, které se mu rozsypaly po tribuně. A najednou se mu do rukou dostal malý strojopisný lístek.

Zrak Nikity Sergejeviče utkvěl na tomto papírku. Bylo viděl, že na něco napjatě a zároveň roztržitě vzpomíná.

Konečně se jeho obočí zvedlo. Vzpomněl si!

Spěšně vysunul ruku s lístkem dopředu.

  • Tak tedy!

Posluchači na jeho gesto nijak nezareagovali, čekali napjatě na následující slova.

- Když vlna masových represí v roce 1939 – referent začal téměř křičet, - začala slábnout, když vedoucí místních stranických organizací začali obviňovat pracovníky NKVD z uplatňování fyzického násilí vůči zatčeným, Stalin poslal 10. ledna 1939 šifrovaný telegram tajemníkům krajských a oblastních výborů, ÚV národních komunistických stran, lidovým komisariátům vnitra a vedoucím ředitelství NKVD.

Chruščov důležitě zamával papírem.

  • To je on! – vykřikl.

Proběhl pohledem sál, a doslova předem vychutnávaje efekt toho, co se chystá říci, referent konečně obrátil lístek k sobě a začal jej číst.

„ÚV VKS(b) vysvětluje, že používání fyzického násilí v praxi NKVD bylo povoleno rozhodnutím ÚV VKS(b) … Je známo, že všechny buržoazní rozvědky používají fyzického násilí vůči představitelům socialistického proletariátu, přičemž je používají v těch nejohavnějších formách. Takže se ptáme, proč by socialistická rozvědka měla být humánnější vůči zarytým agentům buržoazie, úhlavním nepřátelům dělnické třídy a kolchozníků. ÚV VKS(b) je přesvědčen, že že metoda fyzického násilí se musí nutně používat i nadále jako výjimka vůči zjevným nepřátelům lidu, jako naprosto správná a účelná metoda…“

Celou tu větu referent vypálil jedním dechem.

V sále bylo hrobové ticho.

Chruščov ještě jednou proběhl pohledem posluchače a najednou znejistěl. Něco ho zarazilo.

Tak tedy… - Chruščov už chtěl pokračovat, ale najednou ztrnul.

Zezadu mu na rameno dolehla něčí těžká ruka.

Co je to za drzost? Kdo je to?!

Chruščov začal pomalu otáčet hlavu dozadu a …

Tvář referenta zkameněla v neuvěřitelné grimase.

Vedle něj stál Stalin…

Dovol, - potichu pronesl generalissimus.

Seznámíme se, - pokračoval Stalin a vzal z Chruščovovy ruky telegram.

No jo! v hlase hosta z onoho svět zaznělo rozčarování. – Zase kopie.

Zadíval se na lístek.

A kdepak je originál? – úkorem se podíval na nehybného referenta. – Dnes mi ukazovali ještě jednu kopii tohoto šifrogramu.

Host se ušklíbl.

To je mi hádanka. Originál nikdo neviděl, a kopie jsou dvě. A nejpodivnější je, že na těch papírcích jsou různá data. Zde je napsáno 10. ledna a na tom druhém bylo 27. července 1939.

Stalin se upřeně zadíval na Chruščova.

Který originál je pravý?

Chruščov najednou smrtelně zbledl.

Ten, - pokračoval Stalin, - na němž mezi ostatními podpisy členů politbyra měl být podpis Chruščova, nebo ten, na němž podpis Chruščova být nemohl? Jelikož 10. ledna ještě členem politbyra nebyl…

Stalin chvíli pomlčel.

Kopii kterého dokumentu je výhodnější předložit sjezdu? – zeptal se znovu.

Chruščov najednou začal ztrácet rovnováhu. Křečovitě se zachytil tribuny.

Nu, čert je vem – data! nečekaně se host obměkčil. – Mne zajímá především originál. Takže, kde je?

Referent, přidržuje se stále tribuny, udělal krok dozadu.

Ale kampak? – pronesl Stalin. – Dnes jste měl epochální referát. Dnes děláte dějiny. Tak proč byste utíkal?

Soudruzi! – zareagoval na pohyb delegátů Stalin. – Vy tu jste všichni straničtí pracovníci. Viděl někdo z vás dokumenty politbyla, které by začínaly takovou frází: „tajemníkům krajských a oblastních výborů, ÚV národních komunistických stran, lidovým komisariátům vnitra, vedoucím ředitelství NKVD?“

V sále to lehce zašumělo.

Nějak to neodpovídá stranické subordinaci. Nejdříve jsou uvedeni tajemníci krajských, a pak teprve oblastních a ústředních výborů národních komunistických stran. Koho píšeme v takových dokumentech jako první? – obrátil se do sálu.

Mezi delegáty to znovu zašumělo.

Národní komunistické strany, - najednou někdo vykřikl.

Spávně, soudruhu, - Stalin namřil ukazováček do sálu. – Jen to upřesním: po roce 1936 ve zvláště důležitých dokumentech jsme nepsali: „tajemníkům národních komunistických stran“, nýbrž „tajemníkům ÚV komunistických stran svazových republik“.

V sále se ozvaly výkřiky.

Stalin vrhl pochmurný pohled na Chruščova.

A jak se sem dostaly lidové komisariáty vnitra, vedoucí ředitelství NKVD? Když rozesíláme dokumenty stranickým orgánům…

Stalin se znovu dodíval do sálu.

Píše se tam: k seznámení lidovým komisariátům vnitra“, - zase vykřikl někdo ze sálu.

Správně! - přidal se ještě jeden hlas. – K seznámení…

Host se sotva znatelně pousmál.

Chruščov ustoupil o další krok a skryl se před Stalinem za tribunou.

Přede mnou se schoval, - s úsměvem poznamenal generalissimus, - a svůj zadek nastavil soudruhům. Vždyť ho mohou nakopnout.

Chruščov jako opařený skočil zpět ke Stalinovi na tribunu a zadek vtlačil dovnitř.

A co je to za podivná fráze? – na Stalinově tváři se objevilo nepochopení, - buržoazní rozvědky používají fyzické násilí vůči představitelům socialistického proletariátu“. To je nějaká novinářská betristika a ne stranický dokument.

Hm! Kdybychom dělili proletariát na socialistický a kapitalistický, jakýpak bude v kapitalistických zemích.

Stalin obrátil papírek.

Zřejmě asi – pronesl, - kapitalistický…

Zdá se mi, - Stalin přenesl zrak na Chruščova, - že v roce 1939 by se takové hlouposti nedopustili.

Hm-ano! Ale nějak si nevzpomínám, že by v roce 1937 ÚV dovolil mučení. Když ÚV přijímá nějaké rozhodnutí, k tomu se svolává plenum, otázka se zařadí do programu, zahájí se diskuse a hlasuje se. Ej bohu, nevzpomínám si na to… Snad i ten dokument přečtete?

Co je to? – zeptal se Stalin sálu a zvedl papírek.

Podvrh! Podvrh! – volali z různých stran.

Stalin zakýval hlavou.

Po chvíli, když hluk utichl, generalissimus polohlasem pronesl:

A to je epochální referát?

V sále se začali hýbat. Delegáti vstávali ze svých míst. Mnozí začali postupovat uličkami k podiu.

Nakonec se u tribuny sešel hustý dav.

Generalisimus hleděl na lidi.

Nu, buďte zdrávi, soudruzi! – pozdravil je.

Josife Vissarionoviči! – volali ze všech stran. –Odkud jste se vzal? Jste živ?

Živý, živý…

Ale jak? … ale kdo?...

Jak to? – ptali se z různých stran. – Vždyť lidé plakali na Vašem pohřbu…

Soudruzi! - Stalin se snažil mluvit tvrdě, i když bylo slyšet lehké chvění jeho hlasu. – Posaďte se na svá místa.

Dnes si musíme velmi vážně pohovořit, - pronesl.

Lidé se spěšně rozcházeli od podia. Chvíli v sále panoval zmatek, ale nakonec se všichni uklidnili. Na generalissima se napjatě a pozorně dívaly stovky očí.

 

II.

Tomu, co řeknu, bude těžko uvěřit, - začal Stalin. – Ale ani nežádám, abyste věřili, přesněji řečeno, věřit na slovo. Vyslechněte má slova kriticky. Jste tady, abyste pracovali hlavou, a já vám dám velmi složitý úkol. Chápu, že jste unaveni. Zvláště po takové záplavě lží, kterou na vás vylili, ale vzchopte se…

Stalin se chvíli odmlčel. Stál zboku u tribuny, o níž se jednou rukou opíral. Bylo vidět, že roky se projevovaly. Nemohl stát bez opory, ale ze svého místa neodcházel.

Je těžké tomu uvěřit, - ještě jednou polohlasně pronesl Stalin, - proto vám to povím jako velmi podivný sen.

Ano, - udělal své charakteristické a lidem známé gesto směrem do sálu, - právě jako sen. Když to i vy budete vnímat jako sen, bude se i mně to vše lehčeji vyprávět.

Stalo se to v březnu 1939. Přesněji, řeknu: ne stalo se, ale zdálo se mi to.

Zdálo se mi, jak jsem seděl pozdě večer ve svém obývacím pokoji, který je vedle pracovny. Příjem návštěvníků už skončil. Nikoho jsem nečekal, a proto jsem se velmi podivil, když do pokoje vešel neznámý mladý člověk, asi třicetiletý. Nikdo ho neohlásil. Vešel bez doprovodu. Do očí hned padl jeho podivný oblek a účes. Nebyl zřejmě od nás.

Mladý člověk vešel a pohlédl mi přímo do očí. Na tváři se zračila zlost a rozhodnost. S údivem jsem se podíval na dvéře, které za sebou zavřel.

Kdo to je? – pomyslil jsem si. – A proč ho propustila stráž?

Podíval se na mě a usmál se.

Nedívejte se tam. Stráž nic neví.

Padl jsem do rozpaků.

Prošel jsem kolem ní, - řekl neznámý.

A kdo jste? – zeptal jsem se.

Tvůj soudce.

Udivilo mě samozřejmě tykání a hned jsem pocítil, že něco není v pořádku.

Pak mi ten mladý člověk začal vysvětlovat, že přišel z budoucnosti, aby mě popravil za spáchané zločiny a předešel fiaska prvých dnů války

V sále to zahlučelo. Stalin se odmlčel a řekl: „Povídám, abyste to vnímali jako sen…..“

Prohlásil, že si přišel pro můj život.

Samozřejmě, pochopil jsem to jako spiknutí proto mně, do něhož byla zatažena i moje osobní stráž. Proto jsem nezačal nikoho volat. To by nemělo smysl. Když už je cizinec zde, stráž určitě nepřijde.

V zásadě, v tu chvíli jsem se loučil s životem. Ale nějak z inerce jsem se ho začal vyptávat, z jaké budoucnosti se k nám dostavil, a vůbec…

A tu mi začal povídat otřesné věci.

Slalin zakýval hlavou.

Řekl, že k nám přišel z konce dvacátého století…

Generalissimus chvíli mlčel. V ruce se mu objevila a zase zmizela dýmka.

Řekl, že k nám přišel z konce dvacátého století, - opakoval znovu, - že v té době se Sovětský svaz už rozpadl a že na tom rozpadu mám i já svůj podíl, protože jsem zahubil miliony čestných komunistů.

Nevzpamatoval jsem se okamžitě, ale hned jsem se zeptal, o jaké válce se zmínil na začátku našeho rozhovoru, načež jsem dostal odpověď, že to bude válka s Německem, která začne 22. června 1941. To mě zase vyvedlo z rovnováhy.

A co, - zeptal jsem se, - tu válku také prohrajeme?

Ne, - odpověděl, - vyhrajeme, ale za cenu velkých obětí. Zavalíme, - řekl, - nepřítele mrtvolami.

Postupně jsem se začal ovládat. Zdálo se mi divné, jak to vše vykládal. Na jedné straně bylo vidět, že mě strašně nenávidí, ale na druhé – jakoby mluvil jménem čestných komunistů. Všiml jsem si toho, že říká „vyhrajeme“, „uděláme“, ačkoli mladý člověk z devadesátých let se v roce 1941 ještě nemohl narodit. Samozřejmi mi hlavou proletěla myšlenka, že věda budoucnosti zřejmě dosáhla takových výsledků, že by mohla vytvořit stroj času, ale tím jsem se moc nezdržoval. Dotkla se mě obvinění, která byla příšerně nehorázná. Neuměl jsem si představit takové své viny, které by vedly k milionům obětí. Věda je věda, ale toto bylo třeba vysvětlit.

Tak dobrá, - řekl jsem. – Když jste opravdu komunista, a jak jsem pochopil, cítite svou sounáležitost s lidem, který vydržel válku, pak nemůžete provést činy, které povedou ke smrti velkého počtu lidí, kteří čestně a upřímně bojují za nový život.

Mladý člověk zpozorněl. Pochopil jsem, že jsem se nemýlil v jeho upřímnosti, a že je ochoten mě vyslechnout.

Řekl jsem: - Jsme v závěrečné etapě shromažďování informací o činnosti Ježova. Máme nezvratné důkazy, že připravuje antikomunistický převrat. Když mě teď zabijete, na moje místo zaujme jiný člověk, ale země bude zalita mořem krve.

Viděl jsem, že se změnil ve tváři, a pochopil jsem, že o Ježovovi něco ví.

Ježova zatknou i bez vás, - řekl.

Ne, mládenče, - namítl jsem, - vy jako člověk z budoucnosti si nesprávně představujete naši dobu. Zneškodnit Ježova jsem schopen jen já a Berija. S pomocí Beriji – upřesnil jsem, má Ježov velkou moc, má vytvořenu rozsáhlou síť z prvých tajemníků krajských a oblastních výborů, ještě zcela nedávno mě mohl klidně zatknout na nějakém stranickém plénu. V Politbyru je situace naší skupiny nestabilní. Poté, co před půlrokem Ježov zatkl Čubarja, zůstalo v ní jen šest osob z patnácti.

Viděl jsem, že host upadl do rozpaků a pochopil jsem, že jestliže o mně v budoucnu napovídali čertvíco, ale informace o Ježovovi tam došla nezkreslena. Správně říká čínské přísloví, že Slunce rukou nezacloníš. Všechno přelhat se nepovede.

Ano, - tiše souhlasil můj soudce. - Ježova zatknou v dubnu 39, a teď tu je březen. Vaše smrt by mohla zabránit vítězství spravedlnosti. Skutečně ještě nemáte adekvátní náhradu.

Nečekaně pozvedl zrak.

Ježova odstraním sám, - řekl, - hned po vás.

To mě už rozzlobilo.

Mládenče! – řekl jsem. – Co pomůže vaše hrdinství? Ježov se stane obětí neznámého vraha? A přitom zůstane nedotčena celá jeho síť! Která bude schopna se obnovovat. Nebo chcete povraždit všechny jmenovitě? A jak dlouho vám to potrvá, přičemž zrádcům zůstane svatozář hrdinů? To ne! Bude lepší, když si to se svými darebáky vyřídíme sami, bez pomoci přivandrovalců!

Tu definitivně schlípl.

S velkou námahou, - pokračoval jsem, vida, že iniciativa přechází do mých rukou, - jsme ho sesadili z funkce. Měli jsme jen dohady. Ale teď má Lavrentij Pavlovič v rukou všechny dokumenty NKVD, a v nich se odhalil hrozný obraz…

Dobrá, - řekl, - teď vás nechám být. Ale odplatě neuniknete.

Smrti se nebojím, - odpověděl jsem. – Ale chtěl bych vám poradit, abyste si pořádně prostudoval situaci, než se rozhodnete pořádat samosoud. Vidím, že jste věděli, že Ježov bude zatčen v dubnu, ale bez rozmyšlení jste se rozhodli odstranit mě v březnu. Mluvil jste o brzké válce. Ale uvážili jste, že otřesy ve vedení země v předvečer války znamenají pro zemi katastrofu?

Ale vždyť střílíte nejlepší vojevůdce, oslabujete armádu.

A vy je znáte dobře? Nenapadlo vás, že když jsou dnes spolubojovníky Ježova, pak za války mohou zradit? A ve kterém případě bude víc obětí?

A potom jsem se ho zeptal: A kolik obětí si vyžádá ta válka?

Asi kolem třiceti miliónů.

To číslo bylo otřesné. To je každý šestý obyvatel země. A neméně šokovalo to „asi okolo“.

Takže neznáte přesné údaje?! – sotva udržuje sebeovládání jsem zakřičel. - A na takových odhadech nám vynášíte rozsudky?!

Zdálo se, že to ho dorazilo. V každém případě jsem viděl, že o svém záměru zabít mě silně pochybuje.

Jděte si s pánembohem, - řekl jsem mu. – Řekl jste, že ve vaší době bude zničen Sovětský svaz. Takže chápu, že máte svých problémů až po krk, natož abyste se míchali ještě do našich.

Mlčky přikývl. Ještě chvíli jsme poseděli. Nabídl jsem mu čaj.

Ne, - odmítl, děkuji! Vrátím se k sobě.

Položil mi ještě několik otázek. O čem, už nepamatuji. Něco o naší práci. Pamatuji jen, že moje odpovědi ho velmi překvapily, i když jsem mu nic zvláštního neřekl.

On mi zase řekl, že zemřu v roce 1953, a že v roce 1956 se bude konat sjezd, na němž budu prohlášen za hlavního zločince v dějinách země, a že v roce 1991 Sovětský svaz bude likvidován.

Hrozný obraz budoucnosti jste mi vykreslil, - řekl jsem mu. – A já myslel, že budeme postupně budovat světlé zítřky, a jak to vypadá, dějiny se obrátí zpět.

A tu jsem ho požádal o dovolení vydat se na cestu do budoucnosti.

A kam byste se chtěl dostat? – zeptal se.

Dříve jsem velmi chtěl vidět komunizmus, ale když se v dějinách může stát taková katastrofa, tak bych požádal o přenesení do bodu, kde začne. Možná ji budu moci odvrátit.

Dobrá, - řekl host. Ale dal jste mi těžký úkol. Přepravit vás není problém. Ale budu se muset prohrabat celými dějinami, abych ten bod zjistil.

Stiskl jsem mu ruku.

Až prostuduji situaci, - řekl, - dám vám vědět. Ocitnete se tam, kde se dějiny budou lámat.

Stalin se zastavil, pohrabal v kapse a vytáhl dýmku. Chvíli mu trvalo, než se rozhořela.

Zmizel z mého pokoje a zase se vyhnul stráži. O jeho pobytu u mě nikdo nevěděl.

A Stalin se opět soustředil na svou dýmku.

 

III.

A tak jsem se dostal k vám, - konečně pokračoval. – Předběžně mi umožnili, abych se seznámil s Chruščovovým referátem, který dlouho skrývali před lidem a otiskli jej teprve v roce 1986 a to jen pro stranické organizace. Široký ohlas mohl vést k tomu, že se zvyšovala pravděpodobnost, že někdo objeví v referátě nenávaznosti a lidé pochopí, že je založen na podvrzích.

A mimochodem, - nečekaně položil otázku generalissimus, - nikdo z vás si nestačil uvědomit, proč ten podvržený dopis, který vám právě přečetl Chruščov, je datován z července roku 1939? Už jsem vám vysvětlil, proč je na druhém podvrhu leden, ale s čím souvisí červenec?

Přejel pohledem sál. Delegáti mlčeli.

Teprve když nahradil Ježova, Berija zastavil běsnění poprav. Mnoho osob bylo z vězení propuštěno. A teď se pokoušejí svalit iniciativu nejkrutějších represí 37. a 38. roku na Politbyro. Jakoby ÚV znepokojilo to, že zatýkání, popravy a mučení klesá. A zároveň přeložit vinu z Ježovovy bandy na stranu.

Ale uvědomte si, jak lze rozeznat ježovce. Stačí se podívat, kdo roztáčel setrvačník poprav.

Jednou jsem dostal dopis od tehdejšího prvního tajemníka komunistické strany Ukrajiny Chruščova, který tu schovává svůj zadek: „Ukrajina měsíčně posílá 17 až 18 tisíc trestanců, ale Moskva schvaluje nanejvýš 2 až 3 tisíce. Žádám o přijetí okamžitých opatření.“

Tehdy jsem si myslel, že se prostě snaží a dokonce jsem mu jednou přímo napsal: „Přestaň s tím, hlupáku!“ Ale teď chápu, že to nebyla jen snaha…

Stalin natáhl ruku k tribuně a vzal několik listů. Otáčel jimi, aniž by se na ně podíval. Jeho zrak chvíli bloudil mimo, dokud se něčeho nedotkl.

Podívejte se tedy, co tu píše! – Stalinův hlas se zachvěl.

„V referátě Stalina na plénu ÚV v únoru-březnu 1937 „O nedostatcích stranické práce a opatřeních na likvidaci trockistických a jiných obojetníků“ byl učiněn pokus teoreticky zdůvodnit politiku masových represí pod záminkou, že s naším přibližováním se k socializmu se musí stále zostřovat třídní boj. Stalin přitom tvrdil, že tak učí dějiny, tak učí Lenin.“

Nebyl bych si toho všimnul, kdyby se nedotkl Lenina.

Ve skutečnosti jsem tehdy říkal, že čím více budeme postupovat kupředu, čím více budeme mít úspěchů, tím budou zlostnější zbytky rozprášených vykořisťovatelských tříd, tím spíše se odváží ostřejších forem boje a tím víc budou škodit Sovětskému státu…

Myslím, že každému nezaujatému člověku je jasné, že ze slov o tom, že zbytky vykořisťovatelských tříd se budou chytat ostrých forem boje, vůbec nevyplývá, že na cestě k socializmu se třídní boj musí zostřovat, a že musíme zesilovat represe a věznit stále víc a více lidí.

Vůbec, s teorií je nutno zacházet opatrně, - Stalin odhodil papíry, vytáhl z kapsy kapesník a otřel si prsty. – Říkal jsem kdysi, že bez teorie zahyneme, ale její dogmatické přijímání může vést ke ztrátě lidských životů.

Tak, například, začátek Velké vlastenecké války. Ne, dokonce ne tolik této války, jako předchozí finské kampaně.

Oslabila nás lehkost, s níž jsme odolali intervenci za Občanské války. Tehdy nám pomohl, skutečně pomohl, světový proletariát. Buržoazní armády byly silnější než my, ale musely odtáhnout s nepořízenou, protože celým světem se převalila vystoupení na obranu mladé Sovětské republiky. Nepřátelé se zalekli, že pokračování války s námi u nich vyvolá vnitřní revoluce. A my jsme to pochopili jako axiom marxistické teorie. Tehdy jsme se upřímně domnívali, že každá válečná srážka kapitalistického světa se socialistickým hrozí kapitálu revolucí. Pamatujete, jak jsme na začátku dvacátých let očekávali, že revoluce vypuknou i v jiných zemích? Ale k tomu nedocházelo, a někomu se zachtělo tomu nápomoci. Právě válečným střetem. Sláva bohu, ÚV tehdy stačil střízlivě vyhodnotit situaci a neuposlechl výzvy horkých hlav. Ale obvinili nás ze zrady zájmů světového proletariátu a začali připravovat první vnitrostranický převrat. Rukama oddaných naší společné ideji, ale pomýlených komunistů.

Pamatujete, že finskou válku jsme vysvětlovali přáním posunout hranice od Leningradu. Tak to skutečně bylo. Ale někdo choval i jiné naděje. Zčásti jsme ustoupili tlaku členů ÚV, kteří ještě sympatizovali s ideou Trockého o světovém revolučním požáru. Tvrdili, že jakmile se naše tanky objeví ve Finsku, proletáři této země vystoupí proti svému režimu, a místo několika čtverečních kilometrů území získáme na mapě světa další socialistickou zemi. Samozřejmě se takové rozhovory nikde nezaznamenávaly v dokumentech. Nechtěli jsme, aby naše strategické úkoly nějak prosákly k našim nepřátelům. Jednání o posunu hranice, říkali jedni, jen uspávají jejich pozornost. Právě proto mnohé zodpovědné osoby zanedbaly přípravu na tuto válku. Finále bylo strašné. Ale ne méně, než naše ztráty mnohé šokovalo to, že finští proletáři, sedící v protějších zákopech, stříleli na vojáky Rudé armády. To nás zchladilo. Ale ne do konce.

Pak bylo dělení Polska, připojení Pobaltských republik. A znovu někdo očekával nadšené přijetí ze strany pracujícího lidu. A znovu zakusili zklamání. A dokonce před válkou s Německemse mluvilo o německém proletariátu – nejrevolučnějším v Evropě, o kolébce marxizmu, o Bavorské revoluci, která nemohla nezanechat stopu v jeho vědomí…

 

IV.

Stalin se chvíli odmlčel, a věnoval se téměř vyhaslé dýmce.

V sále všichni mlčeli. Ale někteří delegáti zpozorněli. Všimli si, že generalissimus začak ťukat nehtem o dýmku. Mnozí věděli, že to znamená, že se soustřeďuje, aby řekl něco velmi důležitého.

Když jsem přečetl ty žvásty, - Stalin kývl hlavou směrem k referátu, - pomyslel jsem si, že bude stačit pouze moje slovo, abych usadil každou horkou hlavu. Celý referát se točí kolem Stalinova kultu osobnosti.

Je to referát zbabělce a patolízala, který se skutečně bojí každého slova výše stojícího vedoucího, a po jeho smrti začíná ostošest pomlouvat nebožtíka a ospravedlňovat své podlézání.

Souhlasím s tím, že kult osobnosti existoval, ale neprojevoval se vůbec v té formě, jak je to načmáráno zde.

Stalin nečekaně zmlkl a překvapení delegáti viděli, jak se zachvěla dýmka v jeho ruce.

Vím, že když mě pohřbívali, vedle truhly nesli na podušce hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Tím jste mě silně urazili. Viděli jste někdy tu hvězdu na mém plášti? Vždyť všichni věděli, že jsem to vyznamenání nikdy neuznával. V roce 1937 mi dalo hodně práce, abych zabránil přejmenování Moskvy na Stalinodar. V roce 1949 přes moje námitky uspořádali velké oslavy mých sedmdesátin. Přilákali mě tam jen proto, že na narozeniny se sjeli vedoucí zahraničních komunistických stran, s nimiž jsem měl o čem hovořit.

Ale kult existoval. Chruščov říká, že každé slovo, vyřčené proti mému názoru, mohlo být důvodem k uvěznění. Chtěl bych se zeptat: copak jsem sám nařizoval zatýkání? Vždyť, pokud vím, zatýkali za to různé lidi v různých koutech země. Copak jsem všudypřítomný bůh, který o všem ví, a všude přikazuje? To takoví podlézavci zatýkali. Takoví darebáci šířili po celé zemi strach před mým jménem. Chodili, poslouchali, čuchali, aby při prvním neopatrném slově člověka nachytali. Věděl jsem o tom, ale nemohl jsem to zastavit. Ale kde jste viděli uzurpátora, kterého podřízení neposlouchají?

Stalin se ještě chvíli odmlčel.

Kde jste viděli uzurpátora, - pokračoval polohlasem, - který by se přimlouval za alternativní volby? Připomínám, že jsme v prosinci 1937 navrhovali takto volit Nejvyšší sovět. Aby na jedno místo nebyl navrhován jeden kandidát, ale dva či tři, a aby navrhovat mohly i společenské organizace. Ale právě první tajemníci oblastních výborů, takoví jako Chruščov, na říjnovém plénu téhož roku mně a Molotovovi neumožnili uskutečnit toto opatření. A tomu se říká kult?

Kult se neprojevoval v tom, že by se mě všichni báli, ale v tom, že darebáci začali represe proti čestným lidem a halili své zločiny jménem strany a Stalina. Mnozí dělali kariéru a předháněli se vzájemně ve chvalozpěvech na mou adresu. Řeknu ještě více: samotné represe byly umožněny právě díky zaváděnému kultu. Díky kultu byl možný kariérní vzestup takových lidí, jako je Chruščov. Kult byl nejaktivněji využíván právě našimi nepřáteli. Bucharin se jednou přiznal, že nutil své podřízené v novinách „Izvěstija“ uveřejňovat chválu na mou adresu. Bohužel, teď musím konstatovat, jsem nechápal celé nebezpečí kultu své osobnosti. Všudypřítomný kult jsem považoval za důsledek nedostatečné kultury lidí. Lidé, odkojení mlékem carizmu, - myslel jsem si, - jsou zvyklí připisovat všechny úspěchy i neúspěchy výsledkům činnosti jednoho člověka. Naši občané ještě nepocítili, že v zemi působí kolektivní vedení. Já jsem čtyřikrát žádal, abych byl zbaven funkce generálního tajemníka. Nějak se mi podařilo dosáhnout zrušení samotné této funkce. Přesněji, po 17. sjezdu jsem odmítl titul „generální tajemník“ a stal jsem se obyčejným „tajemníkem ÚV“, jedním z členů kolegiálního vedení, stejným jako Ždanov, Kaganovič a Kirov. Ale mně přisoudili hodnost generalissima. Zase jsem se bránil. Musím říci, že mě dostali do nepříjemné společnosti Čankajška a Franko.

Je nanejvýš podlé, že při pokusu udělat ze mě katana do toho zapletli Krupskou a Lenina. Ano, jednou jsem Krupské udělil napomenutí, načež mě Lenin požádal, abych se omluvil. Ale musím připomenout, že nemocnému Leninovi byl předepsán klid a kategoricky mu bylo zakázáno mluvit o politice. Ale Iljič by nebyl sám sebou, kdyby se s tím smířil, a stále se pokoušel přivést na takové rozhovory svou ženu, aby získal alespoň nějaké informace. Krupská byla chytrá, držela se jak mohla, ale někdy se z nepozornosti prořekla. A dvakrát po takovém rozhovoru o politice Iljič dostal záchvat. A tehdy jsem se neudržel a prudce jsem ji vyčetl, že neudržela jazyk na uzdě. A mimochodem, ÚV mi uložil, abych dohlížel na to, Leninův klid nebude nikdo narušovat. Samozřejmě, že jsem Naděždu Konstantinovnu napomínal ne proto, že jsem plnil příkaz…

Možná…

Stalin se podíval do vyhaslé dýmky. Ihned se objevil dlužbu konající tajemník a nabídl mu oheň.

Stalin mu poděkoval, ale oheň odmítl a dýmku schoval do kapsy.

Kouření škodí, - řekl se sotva znatelným úsměvem. – Já jsem kouřil celý život, a taky jsem zemřel…

Chvíli mlčel s úsměvem na tváři. Pak jeho oči zesmutněly.

Promiňte, - řekl. – Vzpomněl jsem si na ty doby.

Možná, - pokračovat v hovoru, - že moje prudkost vůči Naděždě Konstantinovně byla vyvolána mým kavkazským původem. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se emoce nezakrývaly. A kavkazské ženy se odmalička v takových situacích zocelovaly.

U ruských žen je to jinak. Často jsem si všimnul jejich určité plachosti před jižany. Kdyby na místě Krupské byla, například, Gruzínka, dostalo by se mi peprné odpovědi, a tím by incident byl vyčerpán. Ale ruské ženy …

Vždycky jsem se jim kořil, ani nevím proč. Možná kvůli té dětské rozpačitosti před prudkým slovem. Vůbec, k ruským lidem jsem měl vždy zvláštní vztah. Zřejmě jsem to zdědil po dědech. Pamatuji, jakou úctu chovali k Rusům. To se neprojevovalo navenek, ale pamatuji jejich rozhovory, pamatuji, jak říkali, že s Rusy na Kavkaz přišla rovnováha a klid.

Asi se člověk musí narodit jako Kavkazan, aby opravdu pochopil ruského člověka. Bohužel, mnozí z mých krajanů chápou trpělivost Rusů jako slabost, a dokonce se k nim chovají vyzývavě. Ale tento velký národ je nutno dobře pociťovat. Klidný je jen dočasně. Když Rusa rozzlobíte… budeš se strachy třást.

Pamatujete, jaký přípitek jsem pronesl při oslavě vojevůdců velkého Vítězství.

Mnoho se mi točilo hlavou – chtěl jsem mluvit: o naší straně, o neporazitelné armádě, o hrdinství vojáků, o pevnosti pracovníků týlu, ale pronesl jsem přípitek na počest ruského člověka. Tím jsem řekl prakticky vše, co jsem měl na srdci, protože ruský člověk je i voják-hrdina, ale i velký pracovník, je geniální vojevůdce a je skutečný komunista.

 

VI.

Hlavní otázka programu sjezdu se nazývá „O kultu osobnosti“. Budu vám velmi vděčen, když odstraníte všechny moje památníky, což se mi nepodařilo za svého života. Budu vám vděčný, když v Mauzoleu ponecháte jen samotného Lenina. To byl opravdu člověk, který pohnul kolem dějin. Věřím, že tento jev uváženě zhodnotíte, a nebudete jej spojovat jen se Stalinovým jménem. Odspoda nahoru. Myslím si, že vztah k vedoucímu se pro pracovníka kterékoli úrovně musí stát lakmusovým papírkem jeho čestnosti, náchylnosti ke karierizmu, schopnosti jít přes hlavy lidí k cíli.

Avšak, - Stalin neočekávaně zmlkl. Mechanicky začal hrabat v kapsách, vytáhl dýmku, ale hned ji zase schoval.

Chci přejít k hlavnímu, - řekl konečně. – Pamatujete, že na začátku svého vystoupení jsem vám řekl, že budeme mít velmi složitou rozmluvu.

Stalin chmurně pohlédl na delegáty sjezdu, prohlížeje si početné tváře.

Chruščov tu dnešni kaši uvařil ne kvůli tomu, aby zbavil svatozáře kult osobnosti. Vždyť, proč před třemi roky nepodpořil návrh Malenkova projednat otázku kultu osobnosti.

V sále panovalo napjaté ticho.

Ne, se Stalinem si chtěl vyřídit účty.

Generalissimus ještě chvíli mlčel. Jeho nehet tiše poklepal po tribuně.

Když jsem včera večer přečetl text referátu, nejdřív jsem si pomyslel, že se rozhodl zbavit osobní viny za svůj podíl na represích. Ale ten podíl ohromuje představivost. Nejdříve v Moskvě a pak na Ukrajině zlikvidoval ohromné množství lidí. Byl jedním z nejaktivnějších účastníků represí v Ježovově bandě. Ano, Ježovově bandě. To je další důvod jeho motivů. Vzpomněl jsem si, že ve dvacátém roce byl mezi těmi, kdo podpořil Trockého. Pomatujete si, že ve 27. roce se trockistům nepodařilo uspořádat masovou demonstraci svých přívrženců. Jak se ukázalo, zamýšleli si vyčistit cestu k moci terorem a popravami. Domnívám se, že zčásti je k tomu navedla německá rozvědka, která přišla na jejich plány. Pamatujete, kolik tajemství bylo spojeno s úmrtím Menžinského? Na jeho místo přišel Jagoda, který začal uskutečňovat tajné plány trockistů. Jagodu nahradil Ježov. Ne, nepovažuji všechny přívržence Trockého za zuřivé nepřátele sovětské moci. Mnozí se jen upřímně mýlili. Ne všichni byli zasvěceni do skutečných motivů bujících represí. Podlost trockistických vůdců tkvěla v tom, že nelikvidovali své přívržence, kteří prohlédli, nebo byli jen odhaleni. Za pomoci týchž represí. Mimochodem, byl jsem proti popravě Bucharina. Navrhoval jsem ho poslat do vyhnanství. Mohl tam správně přehodnotit svou situaci. Bohužel, přes obecný názor jsem nebyl všemocný. Většina hlasovala pro popravu.

Chruščov mohl být účastníkem té skupiny – hluboce zakonspirovaným účastníkem. Jeho tajemství si odnesli do hrobuv i Trockij, i Ježov i Bucharin. Dnes, - pomyslel jsem si – se konečně vynořil. Vynořil, aby realizoval plány toho spiknutí.

Předtím, než jsem se dostal sem, můj host z budoucna mě seznámil se všemi záležitostmi rehabilitace obětí represí, které následovaly po XX. sjezdu. Řeknu, že mnozí byli rehabilitováni nezaslouženě. Jejich spisy nebyly prozkoumány úplně, jak by to vyžadoval cit pro spravedlnost. Byl to čistě politický akt. V jednom seznamu byly ospravedlněny jak nevinné oběti represí, tak skuteční nepřátelé sovětské moci. To mi dalo důvod k názoru, že rukama Chruščova byl prostě uskutečněn revanš trockistů.

Avšak i to je jen část jeho motivů.

Pomyslete si, boj s kultem byl spojován pouze s osobností Stalina. Ale kult jsem nevytvářel já. To znamená, že skutečné příčiny zůstávají nedotčené. A navíc, bojovník s kultem pod pláštěm boje s ním sám vytváří svůj kult. A bojuje se systémem, který by mohl skutečně kult zlikvidovat.

Už jsem se zmínil o tom, že v roce 1937 se předpokládalo uspořádat alternativní volby do Nejvyššího sovětu. Ale právě pod záminkou zostřujícího se boje s nepřáteli lidu můj a Molotovův návrh byl zamítnut. Někdo naléhavě potřeboval tisíce nepřátel. Teď je jasné, kdo ten boj vyvolával. První tajemníci se báli o svá místa. Vždyť mnohým tam cestičku uvolnili Ježovovi hrdlořezi. Copak se snažili nadarmo?

Chručov si dobře pamatuje, jak nás přitiskli ke stěně tajemníci krajských a oblastních výborů, kteří tvořili páteř ježovské skupiny. Jak se rozhodl Ejche vyzkoušet naši skupinu, když jako první poslal telegram s požadavkem zvýšení limitů poprav zastřelením. Museli jsme ustoupit, protože mohlo následovat už připravené obvinění z naší zrady věci Lenina (pamatujete, po vstupu do Ligy národů), aby Ježov měl důvod zatknout a zlikvidovat celou naši skupinu. Jsem vinen vůči tisícům lidí, které zničily ty limity, ale v případě naší likvidace, počet obětí by mohl být milionový.

Na území země vypukla skutečná válka. Ztraceli jsme lidi jako za opravdové války, války vedené proti zemi a straně pod mrzáckým pláštikem Stalinova jména. V té válce byly celé pluky – k trockistům se přidali všichni nepřátelé naší vlády: bývalí bělogvardějci, snící o revanši, i bývalí vykořisťovatelé a kulaci, kteří přišli o naloupené bohatství, i nepmani, kteří ochutnali chuť bezpracných zisků, i agenti, působící podle příkazů ze zahraničí. V této válce fungovala svá děla, své náboje a kulky – udání, zatýkání, popravy a lži. V této válce jsme nepřátele zatlačovali krok za krokem. Vyšinský, když se v roce 1935 stal prokurátorem, dosáhl revize rozhodnutí o vystěhování „sociálně cizích elementů“ z Leningradu. Pamatujete, že po zavraždění Kirova NKVD vyčuiistil město od všech bývalých šlechticů, senátorů, generálů, inteligence. Dvacet tisíc osob bylo zbaveno politických a občanských práv, mnozí byli odsouzeni z vymyšlených důvodů. Politbyro, kde tón udávala naše „pětice“ protest prokurátora podpořila. Většina vysídlenců se mohla vrátit do Leningradu, vymazali jim trestní rejstřík, zbavili obvinění, vrátili jim volební právo, vyplatili jim zabavené penze. V roce 1936 týž Vyšinskij dosáhl zrušení soudních rozsudků podle zákona „o třech kláscích“, podle něhož trpěl celý milión rolníků. Tento milión rolníků se pak mohl zúčastnit prvních voleb do Nejvyššího sovětu. A tentýž Vyšinskij, jehož jméno v budoucnu změní v symbol represí, v roce 1937 trval na revizi obvinění inženýrů a techniků uhelného průmyslu, a žádal rehabilitaci všech, zařazených do „Spisu o průmyslové straně“. Všem vrátli řády, tituly a samozřejmě právo volit a být volen. V roce 1938 po Chruščovovi bylo vedení moskevského městského výboru svěřeno Ščerbakovovi, za něhož už nikdo z pracovníků moskevského sovětu, městského výboru a obvodních výborů neutrpěl újmu. Ščerbakova dokonce obviňovali z toho, že velmi neochotně a zřídka uděloval souhlas k represím.

Už jsem řekl, že jejich náboji byly lži. Vinu za represe svalovali na ty, kdo je zastavoval. S velkým podivem jsem zjistil, že Vyšinskému připíší frázi, že přiznání obviněného je nejlepším důkazem. Říkal to přesně naopak…

Když jsme odstranili Ježova, postupně jsme se vypořádali s jeho vykonavateli. Dostali zasloužené tresty. V roce 1953 Berija shromáždil důkazy proti Chruščovovi a dalším zločincům, kteří se aktivně podíleli na represích, ale stalo se to, co se stalo. Předběhli ho tím, že ho zavraždili.

Určitě nevíte, že když se dostal k moci, Chruščov důkladně vyčistil archivy, přičemž zničil ohromné množství dokumentů.

Stalin se viditelně rozrušil. A sál najednou ztrnul: generalissimus se zakymácel. Zezadu okamžitě přiskočili dva muži a podepřeli ho. Lidé v sále se zvedli ze svých míst. Ale na podiu se objevili další tři muži, kteří spěšně nesli velké křeslo.

Když je Stalin uviděl, pozvedl k nim ruku. Muži se v rozpacích zastavili. Sál také ztichl.

Soudruzi! – zvolal Stalin. – Copak to je! Zase podporujete kult! – Pokusil se pousmát. – Přineste mi židli, prosím, ale s opěradlem. Abych se mohll opřít. Těžko se mi drží záda.

Když přinesli židli, generalissimus si na ni s ulehčením sedl a mechanicky vytáhl dýmku. Stejně mechanicky ji zapálil a zabafal.

Proč komunisté nezastavili tu válku?

Generalissimus se odmlčel a zamyslel se. Mlčky a nehybně seděli i delegáti. V sále bylo ticho.

 

VI.

Myslím řadové komunisty, stranické masy, které tvoří základ strany. Členové Politbyra nejsou žádní bohové. Mnohé naše činy byly vynuceny nepřekonatelnými okolnostmi. Už jsem říkal, že jsme stáli pod Damoklovým mečem. Jakékoli zamítnutí požadavků oblastních tajemníků mohlo vyvolat převrat ve vedení s nepředvídatelnými důsledky. A i když svůj příspěvek k našemi celkovému vítězství vedení strany přineslo, přesto naše hlavní naděje spočívaly na stranických masách. Z nich jsme chtěli čerpat zdravé impulsy.

Po sjezdu se rozjedete domů, vrátíte se k řadovému straníkovi. Co je to za člověka? Proč se on – základ naší strany – nedokázal postavit zlu? Co mu, kromě vřelého přání sloužit naší věci, chybělo? Proč se mnoho řadových komunistů stalo poslušnými hračkami v rukách zločinců?

Mnozí se upřímně mýlili. Věřili řečem o tom, že ve straně se to hemží nepřáteli lidu, věřili každému slovu svých podplacených stranických vedoucích.

Řadovým komunistům, přesvědčeným lenincům chyběla maličkost – vzdělání.

Ano, jakkoli to zní podivně, - právě vzdělání, - opakoval Stalin po krátké pomlce. – Uvědomění si svých činů, vysoká politická kultura. Jinými slovy lze říci: pistole v ruce byla, ale Lenin v kebuli chyběl.

Právě proto jsem vždy trval na rozvíjení stranického vzdělávání v plném měřítku. Tomuto účelu sloužil „Stručný kurs dějin VKS(b)“, na jehož zpracování jsem se podílel. Jedním ze základních strategických úkolů naší skupiny, bohužel nerealizovaných, bylo uvolnění stranických orgánů od hospodářských úloh, jež jim nenáležely. Spojení strany a státu je pro stranu zhoubné, neboť se tak stává odrazovým můstkem pro netalentované kariéristy, kteří ji rozkládají zevnitř. Strana je tak odváděna od svých základních úkolů a nakonec se stává neschopnou je řešit. Ví, že v květnu 1953 bylo přesto přijato usnesení o zrušení dodatečného peněžního příspěvku, tak zvaných „obálek“ vysokým stranickým funkcionářům. Úrovní reálných platů byli postaveni o úroveň či dvě níže, než úředníci státní správy stajné třídy. Prováděli to Malenkov a Berija. Strana se by se tak mohla plně věnovat ideologické práci. Přestala by přitahovat kariéristy a nevzdělance, jak to požadoval Lenin. Ale Berija byl zavražděn, Malenkov odstaven, a prakticky po třech měsících Chruščov obnovil stranická privilegia. Stejně tak znovu zavedl funkci Prvního tajemníka strany.

Stalin se znovu odmlčel. Chvíli se věnoval dýmce.

Promiňte, - pokračoval, - stále odbočuji, skáču z tématu na téma. Ale vždyť jsem se na vystoupení speciálně nepřipravoval… A také už nejsem mladý…

Dnes, nyní, v tomto sále, - řekl, pohlédnuv na dýmku, - jste živými svědky toho, jak u nás probíhá vnitrostranický, přesněji antistranický převrat. Za 40 roků, až vyrostou dvě pokolení, vychované na Chruščovově protistranickém referátě, proběhne převrat protistátní. SSSR přestane existovat.

Stalin se zase chvíli odmlčel. Všichni viděli, jak mu vzrušením na tváři vysoupily červené skvrny. Vtom se objevil službu konající tajemník se sklernicí vody. Generalissimus mechanicky uchopil sklenici, a aniž by se napil, stejně mechanicky ji postavil na tribunu.

Teoretikové marxizmu si budou dlouho lámat hlavy nad naším obdobím dějin. Jak se něco takového mohlo stát? Proč dělníci jednali proti svým základním třídním zájmům? Zradu špiček lze vysvětlit, ale proč se v 90. létech na ulicích neobjevily barikády jako v roce 1905?

Pokusím se to vysvětlit za sebe. Ale začnu jiným příkladem. Německý dělník se stal okupantem naší země. Ptáme se, kde byl jeho základní třídní zájem? Myslím, že proletářský třídní zájem se vypařil, jakmile Hitler slíbil každému Němci kus pole v Rusku a otroky. Do naší země vtrhli lidé, kteří se cítili být budoucími otrokáři. To byl jejich nový třídní zájem.

Když jednou Bucharin vyhlásil heslo: „obohacujte se!“, to bylo také zamlžení třídního zájmu dělnických mas. I když neúmyslné. Lidé, kteří prošli obdobím NEPu, obohacení chápali jen v nepmanském smyslu, tj. dělníkovi se fakticky nabízelo, aby se stal drobným buržujem. Nemohli jsme nereagovat na poselství, pro stranu smrtelně nebezpečné, vycházející z nejvyššího vedení strany.

Jak jsem se dozvěděl od svého hosta z budoucnosti, v nejhorší variantě se to opakovallo se Sovětským svazem v devadesátých létech. Lidem slíbili akcie a vouchery. A ti se už cítili být akcionáři, spolumajiteli závodů a továren, majiteli pozemků, tedy kapitalisty a rentiéry. To je příklad podvodné výměny základního třídního zájmu. Je to stejný vpád. Jenže, pokud ve čtyřicátém prvním do naší země vtrhli cizinci, pak nyní stát zruinovali jeho vlastní občané. Doslova zruinovali. Jelikož všichni kapitalisty být nemohou. Někdo musí stát u strojů. A lidé, kteří se považují za buržuje, u strojů stát nebudou, nebo budou pracovat špatně, s odporem. Země bude nevyhnutelně směřovat ke katastrofě.

 

VII.

Zdálo by se, že mnohé trockisty, postižené represemi, lze pochopit. – Stalin zase přešel k novému tématu. – Jejich zámysly byly upřimné. Ale posuďte sami: Lenin kritizuje Ligu národů, a Stalin do ní vstupuje. Lenin nazývá americký imperializmus hlavním nepřítelem vlády Sovětů, a Stalin ho přijímá jako spojence. Marxisté hovoří o světové revoluci, a Stalin … místo diktatury proletariátu navrhuje alternativní volby.

Tak copak nelze Stalina nazvat zrádcem? – zeptal se vzrušeně.

A znovu bylo chvíli ticho.

Je to možné! Pokud teorii přijímáme jako Bibli, v níž se nesmí změnit ani slovo! Ale náš život se neřídí Biblí, a teorie se musí neustále korigovat. I když také korektivy bývají různé: správné i chybné. Lenin zavedl NEP, aby zachránil ekonomiku. A Bucharin pobízel „obohacujte se“, čímž ji odsuzoval ke krachu.

Jak vidíte, situace bývají nepředvídatelné. Jedno a totéž slovo vede k různým následkům. A proto znovu říkám, že jedinou zárukou pro řadového straníka, jak se nestát hračkou v rukách podvodníků, je vzdělávání. Do strany vstupujeme ne kvůli stranické legitimaci. A když už na sebe vezmeme takovou zodpovědnost, musíme dennodenně studovat situaci, a srovnávat ji s teorií. Studovat musejí všichni: mladý i starý. Zodpovědní straničtí pracovníci – v první řadě. Včera jsi v něčem dosáhl úspěchů a zkostnatěl jsi. Ale situace se změnila, a tvoje metody mohou přinášet zcela jiné výsledky.

Ale jak školit lidi, kteří mají mládí za sebou? Jak chcete posadit do lavic ty, kdo si marxizmus osvojoval na bojištích, v carských vězeních a ve vyhnanství?

Nic jiného, kromě kromě periodického studia teoretických prací a nových praktických zkušeností, příroda nevymyslela. I když se někomu zdá, že čas, věnovaný pročtení stejných knih, je zbytečně ztracený, přece jen znalosti, srovnávané s novou realitou, se v hlavě nově organizují, nově se systematizují. Mně samotnému mnoho dalo psaní „Stručných dějin VKS(b)“. Když jse to psal, mnohé jsem přečetl, přehodnotil, uviděl v novém světě. Myslím si, že každý celostranický vedoucí by za dobu vykonávání své funkce měl napsat svoje „Stručné dějiny strany“. V každé době budou jiné. Podrobné dějiny ať píší akademici, ale stručné, jako návod k činnosti pro každého komunistu napíše správně jen stranický vedoucí. Považuji za nenormální, když stranu vede člověk, který nenapsal žádnou teoretickou práci. Strana se musí zcela soustředit na ideologii. K tomu ji zavazuje zodpovědnost za dělnickou třídu. Dělnická třída je bez své strany slepá. Jak jsme viděli, je snadné ji naočkovat cizí třídní zájmy.

Soudruzi! Čas, který mi byl pro dnešek vyměřen, už končí. Chtěl bych pohovořit ještě o mnohém. Nechtěl jsem se pouštět do polemiky s hnusným referátkem Chruščova, ale protože ho v budoucnu budou nazývat „epochálním“, částečně jsem to musel udělat. Dějiny konečně vše správně posoudí. Smyje špínu. A Sovětský svaz není zas tak křehký výtvor, aby jej šlo lehce zničit. Jsem přesvědčen, že se zase pozvedne. Stejně jako nakonec vystřízliví dělnická třída, která ztratila své politické ukazatele. Hlavně, aby měla stranu, která by správně pochopila a zformulovala její základní třídní zájem. Soudruzi, komunisté! Pamatujte, na vás leží zodpovědnost za stát, vybudovaný Leninem, za první stát dělníků a rolníků na světě!

To je tak asi vše…

 

VIII.

Delegáti sjezdu se rozešli pozdě po půlnoci.

A ráno uklízečky, které přišly uklízet sál, s námahou vytáhly zpod tribuny všemi zapomenutého Nikitu Sergejeviče.

 

Časopis „Samizdat“

Překlad Ar, zdroj