7.5.2014
převzato odtud.
Tento text jsem psal před dvěma týdny. Pětkrát jsem sunul ruku na tlačítko "publikovat", ale zastavil se - co když se pletu? Co když se to tentokrát obejde? Neobešlo.
Úvodem: můj přítel Serega má v Doněcku malou firmu. Není ve vatě, tvrdě pracuje, k tunelování státního rozpočtu má daleko. Jeho životní krédo je „Kluci, pojďme žít přátelsky“. Se Seregou vedeme dlouholetý spor. Já mu říkám, co se bude dít na Ukrajině dále, on mi standardně odpovídá – „Nemaluj čerta na zeď, není to tak špatné.“, a potom se diví – „Odkud jsi to věděl?“ Vysvětlím.
Lotyšško je Ukrajina v miniatuře.
Přesněji takto: Lotyšsko je západní Ukrajina v mini verzi. Historická zkušenost Lotyšů má blízko k západencům. Stovky let chodili od jednoho pána k druhému jako sluhové. Svou státnost získali teprve ve 20. století, přičemž ne výsledkem boje za národní sebeurčení, ale darem. Oba národy mají „porodní trauma“. Oba – komplex méněcennosti.
Ve válečné době dali západenci i Lotyši hitlerovským okupantům velké množství kárných oddílů, likvidujících židy, cigány, Rusy, Bělorusy a Poláky s takovou vervou, že i Němcům se z toho dělalo špatně. Oba národy se pokoušeli vysloužit si u Hitlera „nezávislost“, oba získali hroby a ostudu.
V poválečné době, nevím proč, tam vedení SSSR aktivně začalo budovat technologický průmysl, přičemž synchronně: v Lotyšsku - „Radiotechniku“, ve Lvově - „Elektron“, v Lotyšsku – RAF, ve Lvově – LAZ, v Lotyšsku – Rigaselmaš, ve Lvově – Lvovselmaš atd.
V postsovětské době západenci i Lotyši s písněmi a tanci vytunelovali ten průmysl do stavu šrotu, prodali a projedli. A potom se oba dva národy začaly zabývat ukrajinizací/lotyšizací svých ruských a přepisováním historie. V Lotyšsku se národními hrdiny stali legionáři SS, na lvovštině banderovci. U obou národů se budování novodobé státnosti aktivně účastnili potomci esesáků-emigrantů. Zapšklí a zrádní.
V čem je rozdíl: Lotyšsko se nerozkládá dále než 200 km od hlavního města. A hranice Ukrajiny, oj, jak je daleko od Lvova. Lotyši narazili na hranice rychle, západenci se měli až 20 let kam rozpínat. Ještě další rozdíl: mikroskopické Lotyšsko stihla EU pohltit ještě v době před krizí 2008, a Ukrajina zůstala viset někde napůl cesty mezi SSSR a „Státem Velkých Ukrů“.
K čemu ty paralely? K tomu, že Lotyšsko jde 10-12 let napřed před Ukrajinou po cestě postsovětské degradace. A mnoho procesů na Ukrajině kopíruje ty, projité Lotyši. Odtud plyne i moje předvídání ukrajinské budoucnosti.
Banderovský výraz tváře.
Před deseti lety, když jsem se díval na první kyjevský Majdan, napsal jsem svému příteli: „Nejdřív se vaši „oranžoví“ pohryžou mezi sebou za křesla a koryta, potom začnou pochod na ruský jazyk, potom začnou přepisovat učebnice historie, a nakonec udělají národním hrdinou nějakého Banderu... a v následujících volbách zvítězí Janukovyč...“
„Da ty šo! – vybuchl Serega – dotknout se ruského jazyka se neodváží, mluví jím půlka země, o Banderovi hloupě žertuješ, a Janukovyč je politická mrtvola, o které za pět let nebude nikdo vědět! “... pokaždé, když se část mé předpovědi splnila, volal jsem Seregovi do Doněcka a jízlivě se ptal: „Nu?“
Jde o to, že v Lotyšsku jsme to vše prošli. Rozdíl je ten, že náš majdan se odehrál v okamžiku rozpadu SSSR. A dále to pokračovalo po klasickém scénáři: boj „demokratů“ o koryta, nájezd na ruský jazyk, heroizace lotyšských esesáků... a za 5 let se u moci uhnízdili profesionální zloději a rozkradli vše, co ještě zbylo.
Minulý podzim, když se scény Majdanu-2 teprve začali řečnit o „eurointegraci“, napsal jsem Seregovi: bude krev. „Odkud krev? – podivil se – zařeční si a rozejdou se.“ A mně stačilo podívat se do tváří těch, kdo skákal na Majdanu, abych pochopil – krev nevyhnutelně bude.
Objasním. Před 10 lety se vláda Lotyšska rozhodla převést všechny ruské školy na lotyšský jazyk. Zákonem předepsali ruským učitelkám v ruských školách učit výhradně v lotyšštině. Vznikla situace: ruská škola, ruské děti, ruští učitelé, ale výuku v ruském jazyce zakázali.
Vyšli jsme na demonstrace. Věříte, drazí Ukrajinci, že jsme nezapálili ani jednu pneumatiku? Jednoduše jsme ukázali, že MY jsme proti, a je nás mnoho. Tehdy jsem se pozorně díval na tváře mladých Lotyšů... dívali se na nás právě takovým „sláva-ukrajinským“ „rusy-na-nože“ pohledem, jako se vaši majdanutí dívají na vás. Zlým, prázdným, s neskrývaným opovržením. My jsme pro ně „dobytek“, „mandelinky“, … jako i vy pro západence.
Do krve to tehdy v Lotyšsku nedošlo. Země právě vstoupila do EU, vláda se vylekala zbytečného hluku a ustoupila. Ale ten „esesácko-banderovsko-majdanovský“ výraz tváří lotyšské mládeže si dobře pamatuju. O několik let později v sousedním Estonsku shodili památník sovětského vojáka. Přesně s takovými výrazy mladí estonští policisté mlátili obušky protestující Rusy. S potěšením mlátili, esesácky! A estonská mládež tleskala na internetu.
Můj otec Georgij Aleksejev prošel válku jako minometčík od Dněpru do Berlína. Dva řády, šest medailí, čtyřikrát raněn – a ani jeden šedivý vlas. Po válce se kvalifikoval a pracoval jako vyšetřovatel válečných zločinů. Vyšetřoval „výkony“ banderovců a lotyšských kárných oddílů... ke 30 letům zešedivěl.
Litoval jen jednoho – že nestihl všechny postavit před soud. V počátku 50. let se humánní sovětská vláda rozhodla tak: ty, kdo jsou po ramena v krvi – soudit, a ty, kdo jen po lokty – nechat jít. Marně! V zemi, kde od nacistů zemřelo 20 milionů lidí, je třeba do nacizmu zarážet osikový kolík, dokud se hýbe. Aby si potomci nacistů do sedmého kolena jen při slovech „Bandera“, „Šuchevič“ a „Národu sláva!“ bezděčně pomočili kalhoty... Nezarazili – a máme, co máme.
Národnost - oligarcha
Svému Seregovi jsem nějak tyto myšlenky vyložil. „Zase přeháníš, – hlesl. Jací banderovci? Děti! Navíc je sponzoruje žid Kolomojský. Nebude sponzorovat nacisty.“
V tom je právě problém, Serego! Nacisté, na rozdíl od nás, nebojují za ideu (idea je pro ně ospravedlněním metod), ale za zištné zájmy. Hitlerovští vojáci, když na nás šli, nepřemýšleli o „velké misi árijské rasy“. Hřáli se myšlenkou, že po válce dostanou farmu na ruské černozemi a pár desítek slovanských otroků k tomu...
Kolomojský není žid, ale oligarcha (je taková konkrétní národnost). V Lotyšsku jsme tím procházeli v 90. letech, když strany lotyšských nacistů s ideologií vašeho „Pravého sektoru“ sponzorovali právě naši oligarchové. Jednou rukou dávali peníze na památníky obětem holokaustu a druhou – následníkům těch, kdo Holokaust dělal. Těm druhým více.
My jsme vás předběhli. Lotyšsko je malé, jeho aktiva, nahromaděná v období SSSR, rozkradli rychle. Na Ukrajině „koláče“ došly teprve nyní. Nemysli si, Serego, že „černí muži“ Jaroše-Kolomojského k vám přišli diskutovat o „federalizaci Ukrajiny“ a “statusu ruského jazyka“. Přišli vydělat. Kolomojští ve velkém, a jejich „maso“ – v malém.
Mimochodem, o ruském jazyce. Dnes slyším vystoupení poslanců vaší Vrchovní rady tipu „Jeden národ – jeden jazyk!“, „Zachránímé velikou ukrajinskou kulturu!“ a další... Přesně stejně se vyjadřovali poslanci našeho Sejmu v 90. letech. Ale jeden z nich, bývalý legionář SS (dožil se vysokého věku) se prořekl: „Nepotřebujeme, abyste znali náš jazyk. Potřebujeme, abyste znali svoje místo.“ To se týká i tebe, Serego.
Nemáte na výběr
Dále je pro mě předvídat osud Ukrajiny těžší. V roce 2004 Lotyšsko vstoupilo do EU, otevřel se Schengen, a jeho poskakující nacistická dítka se potichu rozmístila po Evropě. Hlavní kontingent lotyšských „pravoseků“ se nyní nachází tam, kde je jeho místo – myje evropské záchody. A naši kolomojští, když se přesvědčili, že krást už není co, píší memoáry z vil na pobřeží. Z téměř třímilionové rozvinuté země se Lotyšsko proměnilo v domov důchodců s méně než dvěma miliony obyvatel. Potichu dožíváme...
U vás je situace horší. Schengen vám neotevřou nikdy, 45 milionů Ukrajinců potřebuje Evropa leda tak v roli dárců orgánů. Proto se budete i dále vařit v jednom hrnci s jaroši, parubijemi, kolomojskými, turčinovy, porošenky a tymošenkami. A co je nejhorší: ukrajinští nacisté už překročili bod, ze kterého není návratu, nemají kam ustoupit. Vzadu je čeká vězení, což znamená, že vás budou zabíjet. Nebo vy – je...
Tento text jsem napsal, když do střelby ve Slavjansku a pekelného požáru v Oděse zbývaly ještě dva týdny. Bál jsem se to publikovat, protože psané slovo má sklony se materializovat. Ale Seregovi jsem to poslal. Tentokrát mi neodpověděl obvyklým „nemaluj čerta na zeď“. Řekl, že rodinu poslal do Krasnodaru k tetě a koupil neprůstřelnou vestu a náboje do své lovecké pušky...
Drž se, Serego!
Informační báze KSB