„Deset přikázání“ Washingtonského konsenzu

21.10.2017

Termín „Washingtonský konsenzus“ byl poprvé zaveden v roce 1989 americkým ekonomem Johnem Williamsem. Jednoznačné formulace Washingtonského konsenzu neexistují, protože se časem od doby zavedení termínu mění. Přesto duch „Washingtonského konsenzu“, nezávisle na konkrétních formulacích, určuje už čtvrt století principy zatahování ekonomických systémů pro Západ „problémových“ států, hlavně post-socialistických a rozvojových, do procesu globalizace.

Mezi oběti je možné zařadit i ČR, nejen země Latinské Ameriky, ve vztahu k nimž byl Washingtonský konsenzus zformulován na konci 80. let. Ve své podstatě se jedná o ideový základ, s jehož oporou MMF a USA poskytovali „consultingové služby“ a nabízeli finančně-ekonomickou „pomoc“ svým svěřencům, kteří v důsledku toho ztráceli svou ekonomickou suverenitu a setkávali se se spoustou problémů, které z tohoto faktu pramenily.
 

Podstatu „Washingtonského konsenzu“ je možné zformulovat následovně:

1. Rozpočtová disciplína

Státy musí zlikvidovat nebo snížit schodek rozpočtu do takové úrovně, která bude přijatelná pro soukromý kapitál.

2. Nasměrování rozpočtových výdajů

Příspěvky spotřebitelům a dotace producentům musí být omezeny na minimum. Stát má utrácet peníze jen na základní a akutní lékařskou péči, na základní vzdělání a rozvoj infrastruktury. Důchody a sociální zabezpečení do tohoto seznamu „správných“ výdajů nepatří.

3. Daňová politika

Daňová základna má být co nejširší, ale sazby mírné.

4. Úrokové sazby

Úrokové sazby se mají formovat na vnitřních finančních trzích bez účasti státu. Úroky nabízené vkladatelům mají stimulovat vklady a zabraňovat odtoku kapitálu.

5. Směnný kurz

Stát mají zavést takový kurz své měny, který podporoval jejich export tím, že dělá jejich produkci na vnějších trzích konkurenceschopnou.

6. Tržní liberalizmus

Kvóty na import musí být zrušeny a zaměněny celními sazbami. Celní sazby na import musí být minimální a nemají se zavádět na to zboží, jehož import je nutný pro produkci zboží a služeb v zemi pro následující export z ní (jinými slovy, stát má fungovat jako levná montovna).

7. Přímé zahraniční investice

Musí být přijata politika podporující a přitahující zahraniční investice a technologické know-how ze zahraničí. Podmínky konkurence pro zahraniční a domácí firmy musí být stejné.

8. Privatizace

Je třeba všemi způsoby podporovat privatizaci státních podniků, protože soukromé podniky jsou efektivnější, než státní (pro stoupence buržoazního liberalizmu je to svatý axiom, nevyžadující důkaz logickou úvahou podpořenou kritérii ani praxí).

9. Deregulace

Příliš vysoká státní regulace vytváří jen korupci a diskriminaci mezi účastníky trhu, kteří nemají přístup k vyšším vrstvám byrokracie. Je třeba usilovat o to, aby výhledově bylo zcela odstraněno státní regulování ekonomiky a aby byl odstraněn státní sektor ekonomiky.

10. Soukromé vlastnictví

Nedotknutelnost soukromého vlastnictví musí být garantována a stále posilována, tomu musí být podřízeny zákony i právní praxe.

V politické praxi je použití „Washingtonského konsenzu“ často doprovázeno ještě jedním bodem, který formálně nepatří ke „konsenzu“, ale mlčky ho doprovází:

MMF, který je centrálním štábem Bretton-Woodského systému, aktivně vystupuje za zákaz alternativ dolaru. V zemích, které ztratily svou ekonomickou nezávislost, se to projevuje v systému currency board, který přímo vyžaduje spojit emisi národní měny výlučně s objemem dolarových rezerv. Fakticky to znamená, že v takových zemích se všechna aktiva kótují už v dolarech a vnitřní investiční zdroj absentuje.

Princip „currency board“ se všemi důsledky z něj vyplývajícími funguje i polistopadové ČR, což znamená fakticky zřeknutí se vlastní emisní politiky, což vytváří deficit oběhových prostředků a tím nejen garantovaně blokuje rozvoj výroby, ale vyvolává i její degradaci.

Principy „Washingtonského konsenzu“ ležely v základech politiky MMF a v ekonomických vztazích USA s „problémovými státy“ a se státy „třetího světa“ už předtím, než je Williamson poprvé zformuloval. Ale poté se „Washingtonský konsenzus“ začal předkládat společnosti, politikům a ekonomům jako vědecky podložený všespásný nástroj úspěchu ekonomického rozvoje státu, který je údajně tak bezalternativní, jako zákony přírody. Williamson byl přesvědčen, že ekonomické problémy mohou mít tak jednoznačné řešení, jako i problémy přírodních věd. Na základě tohoto stavěl otázku o přiznání „Washingtonského konsenzu“ v roli axiomu, o kterém se nediskutuje a který je třeba postavit mimo rámce politické i ekonomické diskuse. Argumentoval tím, že „nikdo se necítí dotčeným, pokud se politické diskuse neúčastní strana, která tvrdí, že Země je placatá.“

Ve skutečnosti nejsou principy „Washingtonského konsenzu“ zákony přírody, ani zákony ekonomického rozvoje, ale souhrn pravidel tak či onak vnucovaných zemím-koloniím, jejichž dodržování zajišťuje úspěšné řešení globálně-politických cílů metropole, představované zeměmi Západu a především USA.

Ve všech hlavních bodech představují tato pravidla opak zavedené finančně-ekonomické praxe rozvinutých zemí Západu, především USA.