21.8.2014
Michail Krasov
Řeč Vladimíra Volfoviče Žirinovského (VVŽ) na setkání s prezidentem na Krymu opět ukázala, jakou roli Žirinovský plní.
Některé teze projevu: Rusko – impérium, Putin – imperátor, na pořadu stojící otázky (Ukrajina, Evropa…) je nutné rozhodnout buď vojenskou silou, nebo hrozbou vojenské síly.
Reálné zvláštnosti stranického systému RF jsou takové, že funkce jednotlivých stran a jejich výrazných představitelů jsou rozdílné. Například, přes „Jednotné Rusko“ se řeší korporátní otázky ekonomického charakteru (proto se rozšířilo označení „strana podvodníků a zlodějů“, má reálný základ).
V případě Žirinovského se používají jeho objektivní schopnosti, tedy to, čemu se dnes říká výmluvnost.
Funkce VVŽ se za roky pobytu v Dumě scvrkla k následujícímu: ústy Žirinovského se prezentují informace, která uzrály v kruzích okolokremelských seskupení.
Tj. Žirinovský je „hlásná trouba“ určitých klanů, ohlašování uzrálých myšlenek těchto elitních kruhů je jeho základní funkce, a všechny ostatní „šlehy“ a útoky na komunisty jsou osobním dílem Žirinovského a jeho imagemakerů, kteří, nutno přiznat, pracují obstojně, protože na pozadí nesmyslných, ale zapamatovatelných vtipů a výpadů, se obyčejným lidem ztrácí opravdový obsah jeho vystoupení, ale zato tato poselství dojdou k adresátům.
Všechna tato svého druhu preventivní oznámení ústy Žirinovského tak vyvolávají iluzi „prozření“ LDPR (Liberálně-demokratická strana Ruska, ЛДПР – pozn. přek.). V praxi je to tak, že přes Žirinovského přichází předem připravená informace, a následně se dle zpětné reakce společnosti na jeho vyjádření hodnotí, stojí-li za to ohlášený manévr realizovat nebo zda je nutné ho zkorigovat, či úplně zahodit.
Od momentu defilé Žirinovského ve vojenské uniformě na zasedání Státní dumy 15. dubna, nálada elity zůstala stejná, tedy vojensko-silový scénář. Nakolik si to uvědomuje sama elita, je jiná otázka, ale hlavní, k čemu vede její snažení, je stáhnout Rusko v jeho civilizačním projektu dolů na úroveň USA, na úroveň agresivního národa-dobyvatele. A otevřeně katastrofický scénář „Moskva – třetí Řím“, který úspěšně odpravil do nebytí Byzantskou i Římskou říši, přivádí takové „patrioty“ Ruska k nepochopitelnému vzrušení.
Tento potenciál na mezinárodní scéně, který umožnil VVŽ začít nahlas říkat podobné věci, nevypracoval on, ale Putin.
Rusko se skutečně dostává do čela civilizačního pokroku. A státy, manévrujíc na mezinárodní scéně, se tázavě dívají hlavně na něj: jak bude budovat svou politiku?
Žirinovský vylíčil pozici elity, absolutně cizí civilizačním specifikům Ruska. Rusko nebude nikoho udržovat ve strachu, Rusko nabízí a bude nabízet rovnoprávnou spolupráci na základě společného vektoru cílů, a pokud nepotřebujete vyvolat válku pro záchranu vlastní ekonomiky nebo zakládat pseudochalifát, vektory se ve skutečnosti až tak neliší: všichni chtějí žít v míru a normálně se rozvíjet.
Proto vnutit Rusku jemu nepřirozenou roli hegemona selže, bez ohledu na to, kolikatery hlasivky by si Žirinovský vymluvil.
A orientace jiných států na Rusko bude zabezpečena ne „řinčením zbraněmi“ (jak to ve skutečnosti nabízí Žirinovský), ale realizací idejí vyššího řádu, které staletími nesla Rus-SSSR-Rusko.
Řečem Žirinovského přidaly na ostrosti některé spekulace, založené na jednostranném chápání historie, k opakování jejíž chyb Žirinovský vyzývá.
Například, dle názoru VVŽ se nedostatkem jeví, že Rusko nevstoupilo do válek minulého století jako „první“. Přitom otázky, „s jakým cílem a kdo rozpoutal války“, Žirinovský nechává nezodpovězeny.
Pozoruhodné je, že rozhodnutí Mikuláše II. poslat vojska do Srbska považuje VVŽ za chybu (a historická realita to dokazuje), ale přesto takové chování dává Žirinovský za příklad, srovnávaje ho se současným rozhodnutím poslat humanitární pomoc na Ukrajinu. Proto se nabízí otázka, z čeho pramení takové nelogické odhodlání šlápnout si na stejné „historické hrábě“?
Pokud by Žirinovský přemýšlel ne krátkodobými kategoriemi „týden-měsíc“, nýbrž alespoň „rok a více“, pak by pochopil, že díky této „nerozhodnosti“ SSSR a Stalina, na straně Třetí říše nebojovaly USA, Británie a další státy, a původní plán „vyprovokovat SSSR a udeřit na něj všemi silami“ se rozpadl.
[Podrobněji viz. Martirosjan, A.B. „Spiknutí maršálů. Britská rozvědka proti SSSR“, „Kdo přivedl válku do SSSR?“; Starikov, N.V. „Stalin. Vpozmínáme spolu“, „Kdo přinutil Hitlera napadnout Stalina“; Golovanov, A.J. „Vzpomínky hlavního maršála letectva 1941-1945“]1
A vždyť ÚPLNĚ STEJNÁ situace se v současnosti vyvíjela kolem Ruska: Oděsa, Mariupol, dělostřelecké granáty dopadající v Rostově a jinde, to vše jsou pokusy vtáhnout Rusko do pozice agresora. A Putin, dle vlastního přiznání zajímající se ruskou historii, nemůže nechápat, že ztráty prvních měsíců Velké vlastenecké války byly velké ne proto, že SSSR nevstoupil do války jako „první“, ale proto, že „ELITA“ PRODALA a ZRADILA svou zemi.
[Podrobněji viz Muchin, J.I. „Jestli by ne generálové“; Martirosjan, A.B. „Tragédie 22. června: blitzkrieg nebo Zrada?“]2
A může mít Putin jistotu, že v případě vypuknutí války dnešní elita zaujme státní pozici, a nebude kolaborovat s protivníkem, v důsledku čehož by stejně jako v prvních měsících 2. světové války byly prostě a tupě semílány lidské zdroje?
Dále se Žirinovský kochal rozhodnutím Alexandra III. vstoupit do války („pěstí do stolu/ celou pokladnu na válku“). Vláda Alexandra III. opravdu byla samoděržavím, ale samoděržaví se projevovalo nikoliv v síle úderu pěstí do stolu, ale v orientaci na zájmy státu a v absenci podřízenosti systému manipulace státem zvenčí. A vybízeje řešit problémy Ukrajiny cestou vojenských akcí, Žirinovský pracuje na uskutečnění plánů vnějších oponentů Ruska. A kde je tady, ptám se, samoděržaví? Jemu, jako představiteli vládnoucí moci, je nesporně známo, že bojové akce na Jihovýchodě se vedou prostřednictvím soukromých vojenských společností (SVS), a že s takovým rozložením by vstup armády znamenal krach uskutečňovaných plánů.
Ohledně nezbytnosti růstu vojensko-ekonomické moci je možné s Žirinovským souhlasit, je to potřeba jako prevence konfliktů. Vraceje se k Alexandru III., stojí za zmínku, že realizace jeho politického kursu, podepřeného růstem vojensko-ekonomické moci a kulturním rozvojem Ruska, by mohla znemožnit obě světové války XX. století v důsledku fungování principu „nepřijatelných škod“.
Na konci svého řečnění Žirinovský zahýbal emocemi verši z básně „Borodino“(autor M. J. Lermontov – pozn. přek.): „Neodváží se již cizí velitelé rozervat si mundůry o ruské bajonety“.
Tento moment z básně Borodino stojí chronologicky před řádky „… a přísahu věrnosti jsme dodrželi v bitvě u Borodina…“, které Putin zarecitoval během vystoupení na mítinku v Lužnikách již v r. 2012. Vklínit se se svou válkou (v klasickém slova smyslu) se už těm, za které mluvil Žirinovský, nepodaří; válka běží už dávno, ale na jiných prioritách.
Podle úrovně přitažlivého populismu a náklonnosti silovým způsobům řešení problémů jsou Žirinovského vystoupení podobná na kopii obamovského „yes, we can“ (ano, můžeme/jsme schopni), a na pozadí mnohaměsíčního mediálního pumpování emocí jistě nalezne příznivce, přející si jako on „v každé nejasné situaci máchat šavlí“. Ale ti, jež se upřímně nadchli řečí Žirinovského, nechť se zamyslí, čeká-li Rusko při takovém scénáři opravdu samoděržavný osud nebo zda „ozbrojené a valící se“ impérium chtějí použít jako „jateční maso“ ve prospěch nadnárodních zájmů.
Putinova reakce na řeč Žirinovského byla zcela adekvátní: „vše, co řekl VVŽ, je jeho osobní názor, který se ne vždy shoduje s oficiálním stanoviskem RF … ale rozpaluje krásně“.
V překladu do prostého jazyka slova Putina znamenají: „vystoupení VVŽ neodrážejí zájmy státu, ale vypravěč je z něj velkolepý“.
Celkově setkání v Jaltě proběhlo pozitivně, nastoleny byly mnohé skutečně důležité otázky: obchodování v rublech, alkohol/tabáková genocida, daňové ráje (offshory), ústava … celkově, liberální projekt, budovaný posledních 20 let, byl odsouzen.
Imperiální scénář se rýsuje stále jasněji (což potvrzuje Oleg Carjov, který přivezl „novou vlajku Novorossie“ , bílo-žluto-černou z Moskvy na Jihovýchod), ale představy o principech „imperiálnosti“, jak dosvědčilo vystoupení „hlásné trouby“ ruských elit, mají zatím k jednotě daleko.
převzato odtud
1 Мартиросян А.Б. "Заговор маршалов. Британская разведка против СССР", "Кто привёл войну в СССР?"
Стариков Н.В. "Сталин. Вспоминаем вместе", "Кто заставил Гитлера напасть на Сталина"
Голованов А.Е. "Дальняя бомбардировочная... Воспоминания Главного маршала авиации 1941-1945"
2 Мухин Ю.И. "Если бы не генералы", Мартиросян А.Б. "Трагедия 22 июня: Блицкриг или Измена?"
Informační báze KSB